Přehled ověřených výroků

Opatření, o kterém Luděk Niedermayer hovoří, je tzv. reverse charge. Jedná se o přenesení daňové povinnosti z poskytovatele plnění na jeho příjemce, což má zabránit daňovým únikům. Babiš již dlouhodobě usiluje o prosazení tohoto mechanismu na evropské úrovni, neboť EU silně reguluje oblast výběru DPH ve členských státech.

Česká republika společně s Rakouskem, Slovenskem a Bulharskem zažádala o povolení reverse již v loni, nicméně EU žádost zamítla (.pdf, str. 3) kvůli rozporu s evropskou směrnicí o DPH. Na jednání Rady EU se reverse charge dostaly také z Babišovy iniciativy v lednu 2016 (.pdf, str. 8) a Evropská komise dostala doporučení, aby reverse charge zohlednila při přípravě nového akčního plánu.

Evropská komise vydala 7. dubna 2016 akční plán pro modernizaci DPH v EU. Během tohoto roku chce připravit nová opatření v boji proti daňovým únikům a přináší další návrhy v oblasti DPH. Všeobecné zavedení reverse charge však zatím do akčního plánu nezahrnula. Chystá se však provést analýzu tohoto řešení a umožnit v některých případech výjimky členským státům.

Ministerstvo financí k akčnímu plánu kritické není, reverse charge však zůstává prioritou. Babiš akční plán okomentoval následovně: „I nadále věřím, že rozšíření možnosti uplatnit reverse charge je jednoduchým a efektivním řešením problému s karuselovými podvody a organizovaným zločinem, jejichž řešení patří k mým hlavním prioritám. Jsem rád, že Komise tuto možnost připustila a věřím, že se ji brzo podaří uvést v život.“

Prezident Miloš Zeman a jeho vláda sice přijali zákon o krajích z roku 2000, ale kraje jako vyšší územně samosprávné celky zakotvil již ústavní zákon o vytvoření vyšších územně samosprávných celků z roku 1997, historie krajské samosprávy je ještě o něco delší, výrok je tedy nepravdivý.

Miloš Zeman a jeho vláda, která vládla mezi lety 1998–2002, přijala zákon o krajích, který sice vzniklým krajům svěřil faktické pravomoci, ale samotné kraje již existovaly. Předcházel mu totiž zmíněný ústavní zákon, přijatý již v roce 1997 za druhé vlády Václava Klause, který byl předložen tehdejším ministrem vnitra Janem Rumlem a ministryní spravedlnosti Vlastou Parkanovou. Účinnosti nabyl dne 1. ledna 2000.

Půjdeme-li ještě dále do historie krajské samosprávy v Čechách a na Moravě, účinný je stále také zákon o územním členění státu z roku 1960, který zde již tehdy ustavil 8 krajů. Podle tohoto rozdělení je stále vykonávána zbytková státní správa či jsou rozděleny krajské soudy. S krajskou samosprávou počítá odpočátku i česká Ústava, vyhrazuje jí zřízení zastupitelstva, která můžou vydávat obecně závazné vyhlášky, mohou mít vlastní majetek a hospodařit s ním. Ústavní zákon Klausovy vlády ji upravil tak, že nadále se již nepočítalo se zřízením zemí.

Tvrzení, že by Zemanova vláda prosadila krajskou správu, tedy není pravdivé.

Petr Fiala zmiňuje bývalého náměstka Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Jiřího Veselého. Ten byl do této pozice jmenován 1. května 2011, v této funkci však působil pouze několik měsíců. V listopadu téhož roku ukončil svůj služební poměr u Policie ČR a od 1. prosince 2011 začal působit v roli šéfa divize interní bezpečnosti společnosti Agrofert (Česká pozice, Lidovky, iHNed), kde je ostatně dodnes.

Výrok hodnotíme jako neověřitelný, protože podle veřejných záznamů z jednání vlády se česko-čínské vztahy na jednáních vlády neřešily, schůze vlády jsou ale neveřejné a není tedy možné zjistit, zda mezi členy vlády vznikly neoficiální dohody. Podle veřejných záznamů z jednání vlády se řešily pouze návštěvy českých představitelů v Čínské lidové republice nebo naopak.

Taková návštěva proběhla na jaře 2014, vláda o tomto jednala v dubnu. Ministr zahraničí navštívil Čínu ve snaze rozvíjet politické a ekonomické kontakty.

Spor o vzájemných vztazích mezi Čínou a Českou republikou vyvolalo setkání ministra kultury Hermana s dalajlámou, který v říjnu 2016 navštívil Česko. Po tomto setkání vydali premiér, prezident, předseda Poslanecké sněmovny a předseda Senátu prohlášení, ve kterém se distancovali právě od setkání ministra kultury s dalajlámou. Toto prohlášení mělo avizovat, že se nijak vztahy mezi ČR a Čínou nemění a že Česko nadále uznává jednotnost Číny. Ministr financí Babiš však uvedl, že co se týká ekonomických vztahů, setkání s dalajlámou na ně nebude mít žádný dopad.

Ministr zahraničních věcí Zaorálek ale kritizoval ministra Hermana zejména za to, že porušil strategii o partnerství s Čínou, která byla dohodnuta na jednání vlády v dubnu 2014. Ministr zahraničí proto požádal premiéra Sobotku o dohledání a zveřejnění záznamů z jednání vlády, na kterém byly právě vztahy s Čínou definovány.

Na této schůzce mělo být dle vyjádření Lubomíra Zaorálka dohodnuto, že se členové vlády nebudou oficiálně setkávat s dalajlámou. To ale ministr kultury Herman odmítá. Většina ministrů uvedla, že by se zveřejněním záznamu schůzky neměla problém. Premiér Sobotka prostřednictvím svého mluvčího oznámil, že zveřejňovat tento záznam nebude. Podle jednacího řádu vlády (.pdf - příloha 3, posl. bod) je ovšem Sobotka jediným člověkem, kdo může toto zveřejnění učinit.

Dle dostupných informací byl David Rath (a další osoby odhalené v tzv. kauze Rath) vyšetřován protikorupční policií, tedy Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality. Za detektiva vedoucího celou operaci je označován Petr Vincenz.

Počet poslanců, kteří se k platformě hlásí, není konkrétně znám. Média počet přebrala od poslance Soukupa a není možné jej korektně potvrdit či vyvrátit z dostupných zdrojů. O platformě jako první informoval deník Právo.

Zdeněk Soukup pro server Echo24 uvádí, že se k platformě přihlásilo asi 40 poslanců, např. poslanci ANO Jana Lorencová, Bohuslav Chalupa nebo Ladislav Okleštěk, dále z ČSSD Stanislav Huml, Ladislav Velebný, Jaroslav Foldyna nebo Pavlína Nytrová. K těmto poslancům se podle článku přidali i členové KSČM a hnutí Úsvit, z opoziční ODS se prý přihlásil jediný poslanec Radim Holeček.

Podle informací o návštěvě Angely Merkelové na webových strákáchÚřadu vlády přivítal kancléřku premiér Sobotka sám a několik minut spolu hovořili, až do společného jednání delegací. Stránky Úřadu vlády všakinformují jen o jednaní v delegaci, kterého se zúčastnili i místopředseda vlády Pavel Bělobrádek, ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek, ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, ministr dopravy Dan Ťok a ministr kultury Daniel Herman.

O programu návštěvy informuje velmi stručně, proto jsme se s dotazem o bližší informace týkající se jednaní mezi premiérem a kancléřkou obrátili přímo na Úřad vlády. Po získaní dalších informácí ověření tohto výroku doplníme.

O minulých setkáních premiéra s předsedy vlád jiných zemí vždy informoval Úřad vlády (například se slovenským premiérem Robertem Ficem, litevským premiéremButkevičiusem nebo bývalým britským premiérem Davidem Cameronem). Avšak z těchto veřejných informací se nelze dozvědět, zda jednání probíhala mezi čtyřma očima a zda je to tedy bežná součást každé návštěvy předsedů vlád.

Nepodařilo se nám dohledat okolnosti této konkrétní kauzy, na kterou Braný upozorňuje. Tedy fakt, že by stát prostřednictvím kraje do hospice „nalil“ 8 milionů korun na úhradu DPH. Výrok je tedy hodnocen jako neověřitelný.

Železniční koridor mezi Prahou a Českými Budějovicemi, též IV. tranzitní železniční koridor, patří mezi klíčové v rámci Evropy. Z toho důvodu byla jeho modernizace financována prostředky EU z Operačního programu Doprava. Cesta vlakem se díky modernizaci trati zrychlila. Práce na železničních koridorech však stále nejsou hotové, což komplikuje další pokusy o zrychlení na trati. Dokončení je plánováno na rok 2021. V současnosti je plánováno ještě další zkrácení doby přepravy vlivem změny jízdních řádů na rok 2017.

Nejrychlejší doba jízdy vlaku na trase ČB–Praha je nyní podle IDOS.cz 2 hodiny 23 minut. Konkurenční RegioJet jezdí tuto trasu autobusem za 2 hodiny a 15 minut. Pro srovnání uvádíme konkrétnější příklad.

Vlak, který odjíždí z ČB směrem na Prahu ve 14.03 ve všední dny, dorazí do cíle v 16.26, doba jízdy je tedy 2 hodiny a 23 minut. Podle archivu jízdních řádů v roce 2003 vlak vyjíždějící ve všední den z ČB v 14.14 dojede do Prahy v 16.51. Doba jízdy trvá 2 hodiny a 37 minut. Oproti roku 2003 je tedy nová trať rychlejší o cca 15 minut a do budoucna po dokončení modernizace počítá s dalším zrychlením. Rovněž Dopravní podnik města České Budějovice spolufinancoval vozidla městské hromadné dopravy s pomocí fondů Evropské unie.

Kterou konkrétní lávku má Svatomír Mlčoch na mysli zřejmě nezjistíme. Při povodních byla v Českých Budějovicích poškozena lávka přes Vltavu, její oprava byla financována Státním fondem dopravní infrastruktury. Po povodních v roce 2002 bylo v rámci dotací národního programu Obnova venkova opraveno v Jihočeském kraji a Českých Budějovicích několik objektů (.doc). Tyto peníze však byly vyčleněny z mimořádné pomoci z českého rozpočtu.

Lávka přes Malši byla opravena z mimořádné pomoci státního rozpočtu, Evropská unie však poskytla další prostředky (.doc, bod 2.) na odstranění škod po povodních a z Fondu solidarity, které město České Budějovice využilo.

Předně je třeba říci, že neexistuje univerzálně platný a zavazující výčet základních lidských práv. Jakkoliv v České republice vycházíme primárně z Listiny základních práv a svobod (čl. 43), potažmo zákon o azylu, s oporou ve Všeobecné deklaraci lidských práv, Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (.pdf) a několik dalších dokumentů (viz např. níže,) které se často překrývají, v jiných regionech světa řadí mezi základní lidská práva jiná práva, některá námi uznávaná neuznávají a podobně. Mezinárodní společenství se však (s různou mírou podpory) shoduje na některých právech, která jsou obecně přijatá jako "jádro" lidských práv.

Jde například o zákaz mučení, otroctví a také tzv. princip non-refoulement, Podle něj:

„Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení.“

Jde o zásadu mezinárodního obyčejového práva, tedy je závazný pro všechny státy světa, přestože nejsou signatáři Ženevské úmluvy z r. 1951, kde je v článku 33 zakotven. Státy by jej rovněž měly promítnout do znění svých zákonů a mezinárodních úmluv, i bez toho jsou však povinovány jej dodržovat. Zásadu dále rozvíjí tzv. Dublinský systém (platný jen pro omezený okruh evropských států), který vytváří systém přerozdělování žadatelů o azyl, na základě něhož mohou být uprchlíci "vráceni" do první z těchto zemí, do které po opuštění své domoviny vkročili. Na základě toho pak právo požádat o azyl lze zařadit mezi základní lidská práva, přestože ne vždy jej musíme v mezinárodních dokumentech najít explicitně.

Pokud bychom však měli zhodnotit uznání práva na azyl napříč mezinárodními úmluvami, shledáme, že:

Všeobecná deklarace lidských práv (nezávazný dokument OSN) jej přiznává ve čl. 14. Charta základních práv EU (součást závazného primárního práva EU, nicméně pouze s působností ve státech EU) jej přiznává v čl. 18, potažmo 19. Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) a navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) jsou základními dokumenty azylového práva.Další dokumenty evropského práva najdete například zde, EU se k jejich přijetí zavázala již Smlouvou o ES (čl. 61-63, konsolidovaná verze).

Právo na azyl dnes ale v různých modifikacích uznává přibližně 140 států světa, zpravidla na základě Ženevské úmluvy o postavení uprchlíků (1951) a navazujícího Newyorského protokolu (1967).

K tomu, zda jde o výsledek druhé světové války: Všeobecná deklarace lidských práv (1948) i navazující Newyorský protokol (1967, příloha 2) i Charta OSN (1945), na jejichž hodnoty odkazuje Ženevská úmluva o právním postavení uprchlíků (1951), pochází shodně z iniciativy OSN. Ta vznikla z podnětu amerického prezidenta Roosevelta již během druhé světové války Deklarací Spojených národů z popela neúspěšné Společnosti národů, která selhala tím, že nezabránila právě druhé světové válce (viz například dokument ČT). V preambuli Charty (nikoli zakládajícího, avšak jednoho ze základních dokumentů OSN) pak stojí: " My, lid Spojených národů, jsouce odhodláni uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti... " Základní dokumenty azylového práva tedy opravdu vznikly v důsledku situace po druhé světové válce.

Na základě těchto informací pak hodnotíme Svobodův výrok jako pravdivý.