Jan Lipavský o zahraničních tématech a mobilních datech

Podle původního plánu (.pdf, str. 2) mělo dojít k vystoupení Velké Británie z Evropské unie 30. března 2019, dnes je ale tato varianta nejistá.

V úterý Mayová uvedla, že o brexitové dohodě dojednané s EU se bude znovu hlasovat nejpozději 12. března. Zároveň poslancům slíbila v případě odmítnutí dohody možnost odmítnout i Brexit bez dohody a vynutit si odklad vystoupení z EU. Mayová dodala, že o jednorázový a krátkodobý odklad požádá Brusel jen v případě, že zákonodárci při hlasování odmítnou podpořit jí vyjednanou dohodu o odchodu z Unie i možnost, že Británie 29. března EU opustí bez jakékoli předchozí dohody. Odklad by měl podle Mayové poskytnout vládě více času na vyjednávání případných změn v brexitové dohodě.

Jak dlouhé toto eventuální prodloužení bude a zda k němu vůbec dojde, zatím není jasné. O odkladu v délce dvou měsíců informoval deník The Telegraph, avšak neoficiálnost takového tvrzení lze vyčíst z týden staré zprávy serveru Bloomberg, která hovoří o měsících třech. Prodloužení by mělo být „krátkodobé“, nejčastěji se zmiňuje prodloužení o dva měsíce, tedy do konce května. Média přinášejí odhady nejčastěji 2 až 3 měsíce, ale přesný termín není znám.

Svůj úmysl vystoupit z Evropské unie Velká Británie oficiálně oznámila 29. března 2017 poté, co občané v referendu konaném 23. června 2016 rozhodli o vystoupení Velké Británie v EU. Pro Brexit se tehdy rozhodlo 51,9 % Britů. Pro odchod z EU se vyslovilo 17,4 milionů voličů, pro setrvání 16,1 milionů.

Na základě aktivace článku 50 smlouvy o EU ze strany Velké Británie 29. března 2017 Evropská rada přijala pokyny, které vymezují rámec jednání a stanoví celkové postoje a zásady EU při jednáních o odchodu Velké Británie.

Na základě těchto pokynů jmenovala vedoucím vyjednavačem za EU Michela Barniera a jeho speciální skupinu, celkem tým čítá 11 členů (pdf.). Michel Barnier je bývalý několikanásobný francouzský ministr a bývalý člen Evropského parlamentu a komise. Události ve vyjednávání v chronologickém pořadí lze nalézt zde.

Kampaň okolo referenda, které se konalo 23. června 2016 a ve kterém měli občané Spojeného království rozhodnout, zda vystoupí z Evropské unie, skutečně doprovázela řada dezinformací. Jednou z nich bylo i tvrzení zastánců odchodu Spojeného království z EU, že odchodem získá UK týdně 350 milionů liber, které budou využity v národním zdravotnictví.

Dle serveru The Guardian však UK přispívá do rozpočtu EU pouze částkou cca 250 milionů liber, od které je dále nutné odečíst prostředky, které EU posílá zpět v rámci nejrůznějších dotací, tedy více než 100 milionů liber. Velká Británie tak odchodem z EU získá pouze cca 140 milionů liber týdně. O podobné částce pak píše i britská BBC.

Dalšími nepravdivými či zavádějícími informacemi, které v brexitové kampani zazněly, jsou pak například tvrzení, že Brexit neznamená odchod z jednotného unijního trhu nebo že do EU se chystá přistoupit Turecko, což bude mít za následek vysoký nárůst tureckých imigrantů ve Velké Británii.

Varianta tvrdého brexitu znamená plné odloučení od struktur Evropské unie. Jak uvádí například server iRozhlas.cz, jedná se o „žádné částečné či přidružené členství, a naopak odstoupení od jednotného trhu a Soudního dvora EU, kontrolu imigrace z členských států a novou celní dohodu.“

Tvrdý brexit nebyl poslanci britského parlamentu vyloučen. Jako případný způsob vystoupení z Unie jej podpořila v návrhu dodatku Scottish National Party valná většina konzervativních poslanců, několik labouristů, unionistů a nezávislých členů komory. Dodatek Skotské národní strany (SNP amendment) na úplné vyřazení tvrdého brexitu neuspěl s rozdílem 36 hlasů.

I mezi konzervativci panují různé názory na tuto možnost. „Například server Politico zmiňoval, že jenom v Konzervativní straně je osm proudů poslanců, kteří mají různé postoje,“ uvedl politolog a analytik České televize Lukáš Hájek. „Jsou to poslanci, kteří jsou zcela proti této dohodě, a chtějí odejít i za cenu takzvaného tvrdého brexitu, jsou tam kariéristé, kteří chtějí jenom udržet vládu u moci, a jsou tam i ti, kteří chtějí udržet Velkou Británii stále v Evropské unii,“ uvádí nadále. Například ministr obrany Tobias Elwood vyjádřil jasné obavy z „no deal“ brexitu.

Dle serveru Politico.com se i uvnitř konzervativní strany objevují poslanci, kteří trvají na tvrdém brexitu.

Zatímco v jednotlivých členských zemích EU probíhá v roce 2008 ratifikace Lisabonské smlouvy, Irsko naopak v referendu, které proběhlo 12. června 2008, příjetí Lisabonské smlouvy odmítá - volební účast byla 53,1 %, pro bylo 46,6 % občanů, proti 53,4 %. Tehdejší irská vláda vnímala negativní výsledek hlasování jako „trapnou porážku“. Druhé referendum se konalo o rok později a výsledky byly zveřejněny 3. října. Tentokrát Irové v referendu přijetí Lisabonské smlouvy schválili. Pro přijetí Lisabonské smlouvy se vyslovilo 67,1 % občanů, volební účast byla tentokrát 59 %.

Lisabonská smlouva byla podepsána všemi členskými státy na zasedání Evropské rady v roce 2007. Ratifikační proces v jednotlivých členských státech probíhal v letech 2008-2009. Ke vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo zapotřebí (.pdf, str. 3), aby ji ratifikoval každý z 27 členských států v souladu se svými příslušnými ústavními předpisy.

Poté, co Irové Lisabonskou smlouvu schválili, zbývala ke vstoupení smlouvy v platnost jen její ratifikace Českou republikou. K tomu nakonec došlo 13. listopadu 2009.

Lisabonská smlouva, která nakonec vstoupila v platnost 1. prosince 2009, udělila rozsáhlejší pravomoci Evropskému parlamentu, změnila systém hlasování v Radě a zavedla tzv. občanskou iniciativu či funkce stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku a diplomatický sbor EU.

Zpočátku nebyla pozice labouristů příliš výrazná, podle některých průzkumů tři týdny před referendem o brexitu přibližně 50 % labouristických voličů nevědělo, zda je strana pro odchod, či setrvání v EU, nebo si myslelo, že strana je názorově rozdělená. Oficiální pozice přitom byla pro setrvání v EU.

Po referendu však lídr Labour Party Jeremy Corbyn vyzval k respektování výsledku referenda a k okamžité aktivaci článku 50 Smlouvy o EU, tj. k oficiálnímu zahájení procesu vystoupení Spojeného království z EU.

Po stranické konferenci v září 2018 pak labouristé připustili možnost druhého referenda v případě, že se nebudou konat předčasné volby. Na konci února pak případné druhé referendum podpořil i předseda labouristické strany Corbyn, a to v případě, že by Dolní sněmovna neschválila návrh brexitové dohody s labouristickými pozměňovacími návrhy. Ani strana samotná není názorově sjednocena, v únoru 2019 opustilo několik poslanců labouristickou stranu (zasedají teď jako nezávislí), jelikož nesouhlasili s postojem Jeremyho Corbyna.

Pozice labouristů se tak po referendu a v průběhu dojednávání měnila, což bychom mohli označovat za váhavý postoj.

Nejednotnost konzervativců v podpoře premiérky Mayové se projevila již při hlasování o postu předsedy strany v prosinci 2018. Tehdy Mayovou ve vedení podpořilo jen 200 poslanců z celkového počtu 317. Konzervativní poslanec Jacob Rees-Mogg tento výsledek označil za „hrozný“. Další odpůrce Mayové, poslanec Peter Bone, dodal: „Více než třetina parlamentní frakce ji nepodporuje, bude muset zvážit svou pozici.“

Obdobným výsledkem skončilo i hlasování o dohodě o Brexitu, kterou Mayová parlamentu představila v lednu 2019. Mayová v hlasování utrpěla historickou porážku, neboť její návrh byl zamítnut s rozdílem 230 hlasů, což je v moderních dějinách rekordní počet. Pro dohodu se vyjádřilo pouze 196 konzervativních poslanců.

„Konsenzus neexistuje na úrovni Konzervativní, ani v rámci Labouristické strany. Shoda tedy nepanuje uvnitř dvou největších stran, natož aby se našla napříč celou politickou scénou,“ vyjádřil se pro Info.cz ředitel Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM Vladimír Bartovic.

Na druhou stranu je nutno říct, že Konzervativní strana stála den po výše zmíněné historické porážce pevně za Theresou Mayovou, když všichni konzervativci až na jednu poslankyni (která se zdržela) hlasovali pro důvěru stávající vládě.

Situace v Severním Irsku byla komplikovaná již od doby jeho vzniku v roce 1921 jako výsledku britsko-irské války za nezávislost v letech 1919–1922, kdy se místní protestanské elity rozhodly nepřipojit k novému Irskému státu. Zdejší katolická minorita byla vytlačena na okraj společnosti jak sociálně a ekonomicky, tak i politicky.

Křehká stabilita se změnila v 60. letech, kdy celá společnost procházela změnou inspirovanou hnutím za lidská práva. Původně civilní nenásilné demonstrace se i kvůli politice místních protestanských vlád a Londýna postupně radikalizovaly a v roce 1969 vyvrcholily v takzvané The Troubles, třicetiletým obdobím civilních nepokojů a násilí na hranici občanské války.

Násilné potlačení demonstrací vedlo k aktivaci irských paramilitárních organizací – takzvané Provisional IRA, nástupníka irské republikánské armády z dob irské občanské války, která si za cíl kladla připojení Severního Irska k Irské republice. Na druhé straně to pak byly loyalistické UVF (Ulster voluntary force) a UDA (Ulster defence association), které měly za svůj cíl udržení statusu quo a připojení k Velké Británii. Do sporu se následně zapojila i armáda Velké Británie.

Situaci se podařilo uklidnit až počátkem 90. let, kdy na jedné straně došlo k dohodě mezi Británií a Irskou republikou, na straně druhé se podařilo sjednat příměří s IRA a dalšími polovojenskými účastníky. Významným krokem bylo také uznání legitimity strany Sinn Fein (politické křídlo IRA) v roce 1996. Mírové úsilí bylo završeno v roce 1998 přijetím Velkopáteční dohody (Good friday agreement).

Komplexnost a složitost situace je zjevná, avšak tuto explicitně nejsme oprávněni hodnotit. Popis situace a bojů však rámcově odpovídá skutečnosti.

Velká Británie společně s Irskou republikou vstoupily do EHS již v roce 1973, úspěšný mírový proces v Severním Irsku započal až v 90. letech 20. století. Konflikt v Severním Irsku eskaloval v 60. letech 20. století a vyvrcholil Velkopáteční dohodou roku 1998. Spor měl několik rovin – nacionální, náboženskou i sociální. Svou úlohu v tomto sporu sehrála i Velká Británie. Irští protestanté chtěli zůstat součástí Spojeného království, naopak významná část katolické komunity podporovala sjednocení či bližší vztahy s Irskou republikou. V roce 1969 došlo k násilnému potlačení demonstrací za lidská práva ze strany místní policie a povolaných britských armádních jednotek. Násilností využila IRA k další eskalaci konfliktu. V roce 1969 byly po protestech na místo poslány britské jednotky, ale došlo ke konfliktu s IRA. Velkopáteční dohoda přispěla k jednání mezi jednotlivými stranami, mezi priority patřilo například vytvoření přeshraniční spolupráce mezi Irskem a Severním Irskem a výzva k jednání mezi irskými a britskými stranami konfliktu, v prosinci 1999 pak irská vláda zrušila své územní nároky na celý ostrov. Proces odzbrojení IRA však trval podstatně déle a provázelo ho několik zvratů, a ani konflikty zcela neustávaly.

Jaká byla v tomto procesu role EU? Sama Evropská unie tuto otázku rozebrala v tzv. Stanovisku Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Úloha EU v mírovém procesu v Severním Irsku (.pdf, s. 100–108) vydaném v dubnu 2009.

V něm lze vysledovat, že role EU byla zpočátku spíše mediační směrem k umožnění neutrální tribuny pro komunikaci mezi VB a Irskem. V období do začátku 90. let bylo nejvýznamnějším aktem EU přijetí tzv. Haagerupovi zprávy o integračním plánu pro Severní Irsko v roce 1984 a významná finanční účast do Mezinárodního fondu pro Irsko z roku 1986.

Větší aktivita EU začala až s rokem 1992, kdy došlo přijetím Maastrichtských dohod k vytvoření společného trhu a všechny strany umožnily rozvoj přeshraničního obchodu v Severním Irsku. Pokračující mírový proces zpětně umožnil i větší zapojení EU, která v roce 1995 schválila program PEACE, který měl zajistit financování pro podporu projektů přeshraniční spolupráce a sociální stabilizace v oblasti Severního Irska a irských příhraničních okresů. V současnosti běží již čtvrtý běh tohoto programu.

Vlastní dopady svého působení EU shrnuje takto (.pdf, s. 104):

„Zapojení EU do mírového procesu mělo mnoho různých podob od politické podpory na vysoké úrovni po finanční pomoc na úrovni občanské základny. Nejintenzivnější byla tato činnost v 90. letech 20. století, kdy podporovala politický vývoj, k němuž došlo v důsledku příměří a uzavření Dohody z Velkého pátku neboli Belfastské dohody.“

Praktické dopady EU rozdělila na tzv. finanční a nefinanční. Finanční stránka role EU jsou obecně veškeré fondy poskytnuté na různé projekty přeshraniční spolupráce jako byly programy PEACE. Mezi nefinanční dopady vlivu EU na mírový proces zahrnuje poskytnutí neutrálního prostoru pro dialog mezi VB a Irskem, zkušenost s politikou konsenzu prosazovaného uvnitř EU a zavedení jednotného hospodářského prostoru.

Samostatnou kapitolou jsou programy PEACE, které se zaměřily na sociální začleňování, hospodářskou obnovu a usmíření.

Závěrem můžeme říci, že EU podnikla kroky k mírovému procesu a poskytla tolik potřebné zázemí pro pokračování mírového procesu a dynamiku stabilizace severoirské společnosti.

Vláda již v lednu představila návrh zákona o úpravě některých vztahů v souvislosti s vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie. Záměrem zákona je podle důvodové zprávy (.pdf, str. 21) „připravit Českou republiku na stav, kdy na Spojené království bude po tzv. tvrdém brexitu pohlíženo z hlediska vnitrostátní právní úpravy jako na třetí zemi“.

Zákon upravuje režim pobytu občanů Spojeného království v České republice v případě, že by nebyla uzavřena dohoda o podmínkách vystoupení Spojeného království z Evropské unie. V takovém případě by pro občany Spojeného království platil zvláštní režim dle tohoto zákona až do 31. prosince 2020, případně do uzavření smlouvy o podmínkách vystoupení (.pdf, str. 13).

Zvláštní podmínky pro občany Spojeného království žijící v České republice obsažené v zákoně jsou podmíněny recipročním zacházením s českými občany žijícími ve Spojeném království ze strany Spojeného království (.pdf, str. 17).

Vládní návrh zákona o úpravě některých vztahů byl Poslanecké sněmovně předložen 9. ledna 2019 a Sněmovna s tímto vyslovila souhlas napříč politickým spektrem hned v prvním čtení 23. ledna 2019. Senát návrh zákona schválil 27. února 2019. K poslednímu únoru 2019 návrh zákona čeká na podpis prezidenta republiky.

Pro úplnost dodejme, že poslanci Lipavskému uznáváme obrat „dvouleté přechodné období“, neboť z daných dvou let uběhla doposud pouze jedna dvanáctina.

Velká Británie patří dlouhodobě mezi významné obchodní partnery České republiky. Podle analýzy (.pdf) Českého statistického úřadu v období mezi roky 2005 až 2016 se co do velikosti obratu umísťovala v první desítce států, s nimiž Česká republika nejvíce obchoduje. Od vstupu ČR do Evropské unie vzájemný obchod s výjimkou roku 2005 a let hospodářské stagnace (2008 a 2009) neustále roste.

Z dokumentu (.pdf) Českého statistického úřadu s posledními údaji k roku 2016 vyplývá, že stroje a dopravní prostředky jsou na prvním místě i v žebříčku skupin zboží, které jsou exportovány a importovány mezi Českou republikou a Velkou Británií.

Vývoz strojů a dopravních prostředků do Velké Británie tvoří podíl 69,9 % celkového zboží, konkrétně se nejvíce vyváží silniční vozidla. Podle informací Českého statistického úřadu, v roce 2016 šlo o 145 miliard korun. Vedle toho dovoz strojů a dopravních prostředků z Velké Británie do České republiky tvoří podíl 54 % celkového importovaného zboží, nejvíce se z nich pak dováží elektrická zařízení a přístroje. Dovoz v roce 2016 dosáhl 50,2 miliard korun.

V roce 2018 dosáhl vývoz položky Stroje a dopravní prostředky do Velké Británie 144,213 mld Kč. Co se týká aktuálních čísel zahraničního obchodu s Velkou Británií obecně, pak český export do této země tvořil 4,7 % celkového vývozu ČR.

Podle nejnovějších údajů TCPA z roku 2017 automobilka vyváží nejvíce zboží do Velké Británie. V roce 2017 dodala TCPA zákazníkům ve Velké Británii 4457 vozů, což je 22,38 % z celkového exportu.

TCPA – Prodeje v TOP 5 exportních zemích (2017)

1. Ostatní – 45 678
2. Velká Británie – 44 557
3. Francie – 42 089
4. Itálie – 27 452
5. Německo – 20 809

Velká Británie je důležitým trhem také pro českou automobilku ŠKODA. Celosvětově ŠKODA dodala svým zákazníkům v roce 2017 celkem 1 200 500 vozů, z toho 80 100 vozů do Velké Británie. Británie je čtvrtou nejdůležitější zemí pro ŠKODU co se týče vývozu. Před ní se umístila jen Česká republika, Německo a prvenství patří Číně, kde automobilka prodala celkem 325 000 vozů. Vyplývá to z výroční zprávy (.pdf, str. 42) z roku 2017. Z ní rovněž vyplývá, že ve Velké Británii dosáhla značka ŠKODA v roce 2017 rekordního tržního podílu 3,2 %. Rekordní tržní podíl byl dosažen také v Irsku, a to 6,9 %.

Výroční zpráva za rok 2018 ještě nebyla vydána. Z dostupných informací je ale zřejmé, že i v roce 2018 se stala Čína pro ŠKODU největším trhem. Za ní se umístilo Německo, kde počet prodaných vozů stoupl o 1,9 %.

ŠKODA – Prodeje na TOP 5 trzích (2017)

1. Čína – 325 009
2. Německo – 173 302
3. Česká republika – 95 017
4. Velká Británie – 80 056
5. Polsko – 66 582

Z dostupných dat za rok 2018 zpracovaných ČSÚ vyplývá, že zdaleka nejdůležitějším trhem pro český vývoz je Německo, kam proudí téměř třetina všech českých exportů. Do všech ostatních zemí se z ČR vyváží méně, přičemž na druhém místě je Slovensko s téměř 8 % a na třetím místě je Polsko s 6 % hodnoty exportu.

Jan Lipavský správně uvádí, že Velká Británie je pátým největším trhem pro české exportéry.

Kim Čong-un byl oznámen jako nový vůdce KLDR 29. prosince 2011, tedy druhý den pohřbu svého otce a předešlého vůdce Kim Čong-ila. V únoru 2013 provedla KLDR zkoušky odpalu jaderné hlavice. Jednalo se přitom o historicky třetí test jaderné hlavice v historii KLDR a první za vlády Kim Čong-una. První dva testy proběhly ještě pod vládou Kim Čong-ila. Rada bezpečnosti OSN v reakci na tento test v březnu 2013 uvalila vůči KLDR sankce, které měly zastavit přísun financí a materiálu pro další jaderný vývoj v KLDR. Severokorejský režim následně prohlásil, že je připraven proti USA, coby ústřednímu agresorovi, zahájit preventivní jaderný útok.

Další hrozba ze strany KLDR přišla 23. března 2013 v reakci na přelet bombardérů B-52 nad Korejským poloostrovem. Přelet letounů B-52 proběhl v rámci společného vojenského cvičení USA a Jižní Korey. KLDR reagovala hrozbou odvetného útoku na ostrovy Guam a Okinawa, kde jsou základny americké armády.

Útočná rétorika Kim Čong-una však nebyla vždy konstantní a lze zaznamenat drobné výkyvy. Například 8. května 2016 prohlásil, že KLDR jaderné zbraně nepoužije, pokud její suverenitu nenaruší jiné jaderné mocnosti. Je však nutné dodat, že výrok byl vyřčen poté, co KLDR v lednu 2016 oznámila, že úspěšně otestovala vodíkovou pumu. V srpnu 2016 pak režim oznámil, že obnovil výrobu plutonia z vyhořelého paliva jaderných reaktorů ve výzkumném středisku v Jongbjonu. Následně 9. září 2016 provedla KLDR již pátý test jaderného výbuchu.

V roce 2016 pak KLDR rovněž provedla testy odpalování balistických raket z ponorek, při kterých mj. narušila vzdušný prostor Japonska. Režimu se také v červnu 2016 podařilo úspěšně otestovat balistickou raketu středního doletu Madusan, která je se svým rádiem doletu schopna zasáhnout cíle ve vzdálenosti 4000 km.

Po uvedení Donalda Trumpa do funkce prezidenta USA 21. ledna 2017 došlo později v roce 2017 postupně k eskalaci vzájemných vztahů mezi USA a KLDR, což nakonec vyústilo až v tzv. Severokorejskou krizi.

V červenci 2017 severokorejský režim provedl první úspěšný test mezikontinentální balistické rakety. Dne 3. září 2017 KLDR provedlo šestý jaderný test, tentokrát opět vodíkové pumy. Na následujícím zasedání Valného shromáždění OSN 19. září 2017 Donald Trump vyslovil naději nad úspěšnou mírovou politikou OSN vůči KLDR, avšak zdůraznil, že v případě nutnosti jsou USA připraveny KLDR zničit (video, čas 0:34–0:52).

V reakci na toto prohlášení označil Kim Čong-un Donalda Trumpa za choromyslného, severokorejský ministr zahraničí pak uvedl, že Trumpovo prohlášení ospravedlňuje pokračování jaderného výzkumného programu KLDR. Trump pak Kim Čong-una na svém twitterovém účtu začal označovat urážkami, např. za šílence nebo malého rakeťáka. USA v reakci na agresivní chování KLDR vyslalo 23. září 2017 z ostrovů Guam a Okinawa bombardéry a stíhačky na průlet kolem KLDR k demonstraci síly. Severokorejský ministr zahraničí Ri Jong-ho na průlet amerických letounů reagoval prohlášením, že USA vůči KLDR vyhlásily válku, což ihned dementovala mluvčí amerického prezidenta Sarah Sandersová.

Napjaté vztahy mezi USA a KLDR pokračovaly až do začátku roku 2018, kdy k opětovnému uklidňování vztahů mezi oběma zeměmi začalo docházet kolem konání zimních olympijských her v Jižní Koreji. KLDR stála o účast svých sportovců na hrách. Důsledkem toho bylo opětovné navázání diplomatických jednání, dubnový podpis Panmunjomské deklarace mezi KLDR a Jižní Koreou o sjednocení, míru a prosperitě Korejského poloostrova, včetně denuklearizace KLDR až po uskutečnění Singapurského summitu mezi USA a KLDR v červnu 2018.

Druhé setkání mezi Donaldem Trumpem a Kim Čong-unem proběhlo 27. až 28. února 2019 v Hanoji. Bylo však ukončeno předčasně bez dohody. Donald Trump uvedl, že Kim Čong-un požadoval zrušení všech sankcí výměnou za uzavření nejvýznamnějšího jaderného zařízení v Jongbjonu. Na to Američané nechtěli přistoupit a jednání byla ukončena. Ministr zahraničí KLDR Ri Jong-ho se k tomuto tvrzení vyjádřil a uvedl, že KLDR požadovala jenom částečné sankční úlevy.

Poslanec Lipavský hovoří o vývoji procesu jaderného odzbrojování KLDR po Singapurském summitu mezi USA a KLDR, který proběhl 12. června 2018. Na summitu se kromě vybraných vládních představitelů obou zemí sešli severokorejský vůdce Kim Čong-un a americký prezident Donald Trump. Výsledkem jejich jednání byl podpis společného prohlášení, které ve čtyřech bodech shrnuje hlavní závazky vyplývající z jednání:

1. USA a KLDR se zavazují k vytvoření nových vzájemných vztahů v souladu s požadavkem svých národů na mír a prosperitu.
2. USA a KLDR spojí své síly v budování trvalého a stabilního mírového režimu na Korejském poloostrově.
3. Opětovným potvrzením Panmunjomské deklarace z 27. dubna 2018 se KLDR zavazuje k nastolení směřování k úplné denuklearizaci Korejského poloostrova.
4. USA a KLDR se zavazují k navrácení ostatků válečných zajatců a nezvěstných v boji, a v případě již identifikovaných k okamžité repatriaci.

Repatriace ostatků amerických vojáků z KLDR započala 27. června 2018, tedy na den výročí vyhlášení příměří mezi KLDR a koalicí států OSN s Jižní Koreou. Z celkového počtu zbývajících 5300 vojáků USA však bylo v tento den navráceno pouze 55. Předpokládá se, že KLDR má k dispozici 200 ostatků, zbylé je třeba lokalizovat a exhumovat.

Proces jaderného odzbrojování Korejského poloostrova částečně probíhá, jak potvrzuje dokumentace Worldwide Threat Assessment of the US Intelligence Community z 29. ledna 2019. Podle této zprávy (.pdf, str. 27–28), která analyzuje bezpečnostní hrozby vůči USA, neproběhly v KLDR více než rok (k 17. lednu 2019) žádné testy jaderných hlavic ani raket, které by byly schopny sloužit jako nosiče pro jaderné hlavice. Dále KLDR vratně rozebrala část své infrastruktury zbraní hromadného ničení.

Podle analýzy se však nepředpokládá, že by KLDR byla ochotna vzdát se jaderných zbraní a jejich vývoje zcela, a to ani výměnou za ústupky mezinárodního společenství vůči režimu. Jaderné zbraně jsou podle oficiálních prohlášení a zpráv severokorejských médií považovány za nezbytné pro přežití režimu.

V novoročním projevu k roku 2019 Kim Čong-un podle zprávy opětovně prohlásil, že KLDR směřuje k úplné denuklearizaci, a slíbil, že nebude jaderné zbraně vyrábět, testovat ani jinak používat či násobit jejich množství. Tento postup však v projevu podmínil dalšími praktickými kroky ze strany USA. Další diplomatický pokrok byl Kim Čong-unem dán do souvislosti s americkými sankcemi vůči severokorejskému režimu.

Zpráva dále uvádí, že jsou na území KLDR neustále pozorovány aktivity, které nejsou v souladu se směřováním severokorejského režimu k denuklearizaci. Jde například o příkaz k masové produkci zbraní z roku 2018 nebo změnu ústavního zákona, kterým KLDR stvrdila svůj status jaderné mocnosti.

KLDR pak také podle zprávy nadále pokračuje ve vývoji konvenčních zbraní, kterými ohrožuje své bezprostřední okolí, tedy Japonsko a Jižní Koreu. Tento vývoj zahrnuje programy pro pokročilé konvenční zbraně, přesnější dělostřelectvo a balistické rakety.

Další jaderný výzkum v KLDR probíhal i po Singapurském summitu. Americký ministr zahraničí Mike Pompeo v červenci 2018 na půdě Kongresu prohlásil, že KLDR nadále vyrábí štěpný materiál. Těsně po konání Singapurského summitu v červnu 2018 pak skupina 38 North, která se zabývá sledováním aktivit KLDR, zveřejnila 21. června 2018 snímky jaderného výzkumného střediska v severokorejském Jongbjonu. Fotografie ukazovaly na rapidní vylepšování infrastruktury ve výzkumném středisku, včetně dokončení chladící věže reaktoru pro výrobu plutonia.

Skupina 38 North pak 22. února 2019 vydala další zprávu, ve které uvádí, že poslední aktivita plutoniového reaktoru byla zaznamenána v listopadu 2018 a že v současnosti (tj. k 22. únoru 2019) nejsou žádné jednoznačné indikátory potvrzující chod plutoniového a lehkovodního reaktoru. Je však neustále zaznamenáván pohyb osob a vozidel po areálu.

V květnu minulého roku ohlásil prezident Trump, že Spojené státy jednostranně odstoupí od jaderné dohody s Íránem, která byla uzavřena v roce 2015. Dohoda omezující íránský jaderný program uzavřená mezi Čínou, Francií, Ruskem, Spojeným královstvím, Spojenými státy, Evropskou unií a Íránem byla výsledkem úsilí Baracka Obamy a jeho administrativy.

Americké odstoupení od íránské jaderné dohody se setkalo s nevolí evropských spojenců, generálního tajemníka OSN, Ruska i Číny. Izrael naopak odstoupení od dohody podporuje.

I po odstoupení USA však podle nejnovějších zjištění Mezinárodní agentury pro atomovou energii Írán stále dodržuje své závazky vyplývající z dohody.

Dle posledních vyjádření Severokorejské tiskové agentury (KCNA) je denuklearizace korejského poloostrova chápána poměrně široce. Nejedná se jen o Korejský poloostrov, ale i okolní území a vody, ze kterých je možné vést jaderný útok.

KCNA se k věci vyjádřila v prohlášení dle NYTimes ze dne 20. prosince 2018 takto:

„Pokud se odkazujeme na denuklearizaci Korejského poloostrova, znamená to odstranění zdrojů jaderné hrozby nejen ze severu a jihu (pozn. poloostrova), ale také z okolních území, ze kterých je možné cílit na poloostrov. Denuklearizace by měla být definována jako kompletní eliminace jaderné hrozby ze strany USA vůči Severní Koreji předtím, než budeme uvažovat o odstranění našich schopností odstrašení.“

USA své jaderné zbraně stáhly z Korejského poloostrova již koncem roku 1991. Ve stejném roce prohlásila Jižní Korea, že se vzdává jakéhokoliv využití a držení jaderných zbraní.

Předseda poslaneckého klubu Pirátů Jakub Michálek mluvil o změně zákona o elektronických komunikacích v neděli 24. února 2019 v Otázkách Václava Moravce s tím, že návrh bude zveřejněn v úterý.

„Chtěli bychom, aby se snížil poplatek, aby mohl zákazník přejít k jinému operátorovi. Dnes se platí tisíce korun, a my bychom chtěli, aby to byly maximálně stovky. [...] Náš expert na telekomunikace Martin Jiránek připravil a zkonzultoval s řadou stakeholderů ten návrh zákona, který řeší alespoň jednu z těch věcí, jako je pokuta.“ (čas 9:47)

Jaroslav Faltýnek z hnutí ANO prohlásil, že návrh je málo ambiciózní a hnutí ANO by ho chtělo rozšířit například o rychlejší přenositelnost čísla. Zmínil také, že „pan premiér poslal 22. 2. dopis šéfovi asociace mobilních operátorů panu Šuchmanovi, kde mu píše, že chce řešit ceny, přenos čísla, pokuty za předčasné ukončení smlouvy a také přípravu tenderu na čtvrtého operátora.“ (čas 5:07)

Piráti svůj návrh novely zákona o elektronických komunikacích představili 26. února, hnutí ANO tak učinilo ve stejný den. Podle serveru idnes.cz svolal předseda vlády Andrej Babiš svou tiskovou konferenci jen pár desítek minut po Pirátech.

Vládní návrh ve středu 27. února vláda schválila. Podle něj by lidé při odchodu do tří měsíců neplatili nic namísto stávajících dvaceti procent z ceny, která zbývá do data konce smlouvy (.pdf, str. 6). Další změny se týkají například rozšíření ochranných opatření pro živnostníky. Pirátská alternativa zahrnuje snížení pokuty z dvaceti na pět procent (.pdf, str. 2). Vláda předložila svůj návrh Sněmovně 1. března 2019.

Pirátský program se problematice monopolů věnuje v několika bodech. V sekci Svoboda podnikání se strana staví proti monopolizaci hospodářství: „Jsme proti narušování hospodářské soutěže (monopoly, kartely, uplácení politiků, úředníků a zaměstnanců, nerovné subvence, vázaný prodej počítačů a software, zákaz paralelního dovozu a státní intervence).“

Pirátské dvanáctero pak uvádí následující příklady: „Odmítáme umělé monopoly na informace, které stát lidem pod tlakem korporací vnucuje. Otevřený přístup k informacím umožňuje lepší rozhodování lidí. Pomocí přímé demokracie mohou svá rozhodnutí i prosadit.“ nebo „Patenty a další omezení na léčiva zavádějí umělé monopoly a zdražují léky, aniž by podněcovaly inovace. Podporujeme výzkum nových léčiv pro všechny, ale trváme i na možnosti tradiční léčby bylinami. Místo farmaceutického monopolu navrhujeme svobodný výběr léčebné metody a větší podporu výzkumu.“

Za příklad snahy Pirátské strany o narušování monopolů společností v různých oblastech, jak o něm hovoří Jan Lipavský, můžeme pokládat aktivní zapojení Pirátské strany do veřejné konzultace ohledně novely autorského zákona, kterou vypsalo Ministerstvo kultury v roce 2011. Pirátská strana zaslala své připomínky k dané novele, ve kterých mimo jiné požadovala omezení a zkrácení kopírovacího monopolu. 

Dne 28. února 2019 pak Piráti předložili návrh novely zákona, který má usnadnit přechod mezi operátory (například díky snížení poplatku za odstoupení od smlouvy s operátorem) a podpořit tak otevření českého trhu dalším společnostem, které by poskytly telekomunikační služby.

Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš se zúčastnil také demonstrace proti směrnici EU (především kontroverzním článkům 11 a 13), která se týká ochrany autorských práv. Směrnice by podle něj postihla především malé vyhledávače a zpravodajské servery, nepomohla by však v boji proti monopolům společností jako jsou Google a Facebook.