Souboj kandidátů na premiéra

Podle ověření Deníku N byly tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, schváleny v září 2015 na jednání Rady ministrů. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Finové se zdrželi. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny.

V rozhodnutí Rady 2015/1601 z 22. září 2015, které kvóty zavádělo, se v článku 13 uvádí, že se toto rozhodnutí „použije do 26. září 2017“, a bylo tedy dočasné. V říjnu 2017 (.pdf) následně předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). Uprchlické kvóty tak již neměly být povinné. „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra,“ uvádí k tomu Deník N.

Na zmíněném summitu v říjnu 2017 se také země EU dohodly, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Změny migrační politiky Unie tak od té doby nemělo být možné schválit bez souhlasu České republiky. Upřesněme, že českým premiérem se Andrej Babiš stal až 6. prosince 2017, a změnu způsobu rozhodování o migračních kvótách tak spoludojednal ještě předchozí předseda vlády Bohuslav Sobotka.

Pro úplnost doplňme, že na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se následně lídři EU dohodli na summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš.

Pirátská strana své stanovisko k přijímání uprchlíků a řešení migrační krize zveřejnila například 22. října 2015. Odmítla v něm povinné kvóty s tím, že je nepovažuje za řešení. Apelovala však „na evropskou solidaritu s přetíženými státy a na společný evropský postup“.

Andrej Babiš hovoří o jednání Evropské rady, které proběhlo ve dnech 28. a 29. června 2018. Vrcholní představitelé členských států EU na summitu jednali o migraci, otázce zdanění a také o obchodní politice. Uveďme, že první den se zasedání protáhlo až do ranních hodin.

Podle Deníku N byly tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, schváleny v září 2015 na jednání Rady ministrů. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Finové se zdrželi. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny.

V rozhodnutí Rady 2015/1601 z 22. září 2015, které kvóty zavádělo, se v článku 13 uvádí, že se toto rozhodnutí „použije do 26. září 2017“, a bylo tedy dočasné. V říjnu 2017 (.pdf) následně předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra,“ uvádí k tomu Deník N.

Na summitu v říjnu 2017 se také země EU dohodly, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Změny unijní migrační politiky a případné zavedení povinných uprchlických kvót by tak od té doby nemělo být možné schválit bez souhlasu České republiky. Upřesněme, že českým premiérem se Andrej Babiš stal až 6. prosince 2017, a změnu způsobu rozhodování o migračních kvótách tak spoludojednal ještě předchozí předseda vlády Bohuslav Sobotka.

Na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se lídři EU dohodli až na zmíněném summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš. Jakou roli při vyjednávání hrál český a maďarský premiér, bohužel nedokážeme ověřit, jelikož z jednání neexistuje veřejně dostupný zápis.

Shrňme tedy, že lídři EU se na zrušení povinného přerozdělování migrantů de facto dohodli již v říjnu 2017, kdy se členské státy shodly na tom, že změny ohledně azylového systému musejí být schváleny jednomyslně. Jak upozornil server Aktuálně.cz, „to znamená, že státy odmítající povinné kvóty by už neměly být přehlasovány“. K definitivní dohodě ohledně dobrovolného přerozdělování uprchlíků došlo na summitu v červnu 2018, kdy už byl Andrej Babiš předsedou vlády.

Částečnou zásluhu na zrušení kvót tak premiéru Babišovi lze připsat, neboť dohoda z června 2018 zaručila, že žádný stát již nemůže přijít s návrhem na povinné kvóty. Zásadní posun v této problematice nicméně nastal již v říjnu 2017, kdy byl českým premiérem Bohuslav Sobotka. Jelikož Andrej Babiš svým výrokem, ale i svými dalšími slovy o tom, že  Bohuslav Sobotka „vůbec nic nedojednal“ (video, čas 8:51), vytváří dojem, že kvóty byly zrušeny čistě jeho zásluhou, hodnotíme výrok jako zavádějící.

Evropská uprchlická krize, jak byla migrační vlna do Evropy v letech 2015 a 2016 nazývána, započala na jaře roku 2015 a byla zapříčiněna eskalací válečného konfliktu v Sýrii.

V Evropské unii vznikl spor o přerozdělování uprchlíků mířících do Evropy, již přišli do Řecka a Itálie. Proti povinným kvótám měla výhrady řada zemí. Nejhlasitější odpor však byl ze strany Visegrádské čtyřky. Kvóty byly schváleny ministry vnitra EU v září 2015. V prosinci téhož roku Slovensko a Maďarsko podaly proti přerozdělování azylantů na základě kvót žalobu u Soudního dvora EU. V červnu 2017 kupříkladu česká vláda rozhodla, že již podle kvót žádné azylanty přijímat nebude, z přidělených 2 600 lidí jich přijala 12.

Evropská komise se poté rozhodla zahájit řízení pro porušení unijní legislativy s Českem, Maďarskem a Polskem. V září 2017 program přerozdělování žadatelů z Řecka a Itálie skončil, přerozděleno bylo 29 144 osob ze 160 tisíc a své kvóty splnilo pouze pět států. V dubnu 2020 Soudní dvůr EU rozhodl, že Česko, Polsko a Maďarsko nesplnily své povinnosti plynoucí z práva Evropské unie.

Naopak přívětivě se v roce 2015 k přijímání utečenců se svým mediálně slavným prohlášením „zvládneme to“ postavila například německá kancléřka Angela Merkelová. Právě do Německa tenkrát dle podaných žádostí o azyl také nejvíce uprchlíků směřovalo. Opačně se ale nyní vyjádřil Armin Laschet, kandidát CDU na kancléře v zářijových německých volbách. Po dobytí Kábulu uvedl, že Německo hlavně „nesmí vyvolat dojem, že můžeme přijmout každého člověka v nouzi“.

O nutnosti „ubránit se před nelegální migrací" mluvil po pádu Kábulu zase francouzský prezident Emmanuel Macron. Jeho předchůdce François Hollande v roce 2015 přitom volil jinou rétoriku, když řekl, že krizi „dostane pod kontrolu“, a hájil své rozhodnutí dodržet závazky přijímání uprchlíků navzdory teroristickým útokům v Paříži.

Šest členských států EU včetně Německa, Nizozemí a Rakouska také poslalo Evropské komisi na začátku srpna 2021 dopis, v němž varovalo před zastavením deportací odmítnutých afghánských žadatelů o azyl, a to i přes postup Talibanu v jejich domovině. Německo spolu s dalším signatářem dopisu Nizozemskem však poté oznámily, že kvůli vývoji konfliktu nepřijaté Afghánce prozatím deportovat nebudou. Rakousko svůj postoj však nezměnilo a rakouský kancléř Sebastian Kurz vyloučil přijímání lidí prchajících z Afghánistánu s tím, že se to během jeho kancléřství nestane. Řecký ministr pro migraci, jehož země kvůli své poloze při minulé krizi čelila silnému náporu migrantů a je dalším signatářem dopisu, řekl, že „EU není připravená a nemá kapacity na zvládnutí další velké migrační krize“.

Donald Trump již v průběhu předvolební kampaně v roce 2016 volal po tom, aby Spojené státy ukončily svou vojenskou přítomnost na Blízkém východě.

V únoru 2020, tedy za vlády Donalda Trumpa, Spojené státy a Taliban podepsaly mírovou dohodu (.pdf), na základě které se z Afghánistánu mají stáhnout americká armáda a také vojska NATO. Dohoda stanovila, že vojenské jednotky zemi plně opustí do 14 měsíců (pdf, str. 1). K podpisu dohody došlo v katarském hlavním městě Dauhá (str. 4), přičemž americkou delegaci vedl tehdejší ministr zahraničních věcí Mike Pompeo.

V listopadu 2020 tehdejší ministr obrany Christopher Miller oznámil, že Trumpova administrativa sníží počet vojáků v Afghánistánu již do 15. ledna 2021. Podle něj mělo ze země odejít na 2000 amerických vojáků. Analytik Asociace pro mezinárodní otázky Petr Boháček k tomuto snížení pro server iRozhlas uvedl, že stažení „je (…) jeho (Trumpův, pozn. Demagog.cz) dlouhodobý osobní záměr – ne jeho poradců a rozhodně ne armády nebo stratégů, pro které to je samozřejmě unáhlený krok“.

K 15. lednu 2021 se počet amerických vojáků v Afghánistánu skutečně snížil. Uveďme, že o pět dní později se konala inaugurace Joea Bidena, který se tak oficiálně stal americkým prezidentem. Biden v dubnu 2021 řekl, že se vojenské jednotky z Afghánistánu stáhnou do 11. září 2021. Později byl termín odchodu stanoven na 31. srpna. Tento termín Biden v posledních dnech potvrdil.

Stažení amerických vojáků a vojsk NATO tedy zahájila administrativa Donalda Trumpa podpisem dohody s Talibanem v únoru 2020. Snížení počtu vojáků v Afghánistánu navíc započalo již za Trumpovy vlády. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Vojska Spojených států amerických a Velké Británie podnikla invazi do Afghánistánu na podzim 2001 v rámci operace „Trvalá svoboda“, která byla vojenskou reakcí na teroristické útoky z 11. září. Cílem operace bylo zničit teroristickou organizaci al-Káida a svrhnout hnutí Tálibán, které jí v Afghánistánu poskytovalo útočiště a Spojeným státům odmítlo vydat strůjce útoků z 11. září Usámu bin Ládina.

Vládu hnutí Tálibán, které bylo v Afghánistánu u moci od druhé poloviny 90. let, pak USA spolu s dalšími spojenci svrhly v prosinci 2001. Vojenského konfliktu trvajícího téměř dvě desetiletí se v rámci operací NATO zúčastnilo také přibližně 11 500 vojáků Armády České republiky (AČR), která v Afghánistánu působila od dubna 2002. Armáda sem kromě jiného vyslala například polní nemocnici a lékařské týmy, jednotky provádějící pyrotechnický průzkum nebo jednotky, které měly na starosti chemickou či biologickou ochranu. Čeští vojáci se také podíleli na výcviku afghánské armády.

Na začátku roku 2020, ještě za administrativy Donalda Trumpa, podepsaly USA a hnutí Tálibán mírovou dohodu (.pdf), která se měla stát základním kamenem pro urovnání poměrů v Afghánistánu. Na základě této dohody se pak měla ze země postupně stáhnout vojska USA a NATO, a to do konce května 2021. Hnutí Tálibán se na oplátku zavázalo, že nedovolí svým členům a jiným organizacím sídlícím na území Afghánistánu využívat toto území k útokům na USA a jejich spojence. 

Počet amerických vojáků v Afghánistánu se snížil již k 15. lednu 2021. Na konci dubna 2021 se začaly stahovat rovněž jednotky Severoatlantické aliance. Americký prezident Joe Biden v dubnu 2021 řekl, že se vojenské jednotky z Afghánistánu stáhnou do 11. září 2021. Později byl termín odchodu stanoven na 31. srpna.

Samotné hnutí Tálibán vyhlásilo konec tohoto téměř dvacet let dlouhého konfliktu v polovině srpna 2021, kdy obsadilo afghánské hlavní město Kábul.

Podle agentury AP zemřelo v této válce v Afghánistánu více než 172 tisíc lidí, z toho skoro 48 tisíc afghánských civilistů. Kromě více než 50 tisíc bojovníků Tálibánu a dalších opozičních skupin padlo během konfliktu také zhruba 66 tisíc vojáků afghánských vládních sil a více než 3 500 vojáků z řad NATO. Podle webu Armády České republiky zahynulo v Afghánistánu skutečně 14 českých vojáků, jak uvádí Petr Fiala. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Tzv. migrační kvóty, tedy systém přerozdělování žadatelů o azyl, byly schváleny v září 2015 na jednání Rady EU. Proti návrhu se vyslovili Češi, Slováci, Maďaři a Rumuni. Za Česko tehdy zavedení kvót odmítl někdejší ministr vnitra Milan Chovanec (ČSSD). Podle platných unijních pravidel došlo k přijetí návrhu, protože nebylo potřeba souhlasu všech členských států, ale jen kvalifikované většiny. Dodejme, že ministr vnitra Chovanec v Radě kvóty opakovaně kritizoval.

Rozhodnutí Rady EU z 22. září 2015, které kvóty zavedlo, určilo počet uprchlíků přidělených každému členskému státu. Česká republika měla přijmout, i přes odmítavé stanovisko ČR, respektive Milana Chovance, 376 osob z Itálie a 1 215 migrantů z Řecka. Již před tím se Česko dobrovolně zavázalo přijmout 1 100 uprchlíků z Řecka a Itálie a 400 z dalších zemí. Vládě tento návrh předložil Milan Chovanec, ta jej jednomyslně přijala (.doc, str. 6).

Česká republika měla nakonec přijmout 2 600 lidí. V červnu 2017 se nicméně česká vláda v čele s tehdejším premiérem Bohuslavem Sobotkou na návrh ministra vnitra Milana Chovance usnesla na pozastavení přijímání azylantů na základě přerozdělovacích kvót. Z celkového počtu 2 600 lidí česká vláda přijala pouze 12.

V říjnu 2017 (.pdf) předsedové vlád zemí EU v rámci jednání Evropské rady, na níž Českou republiku zastupoval tehdejší premiér Bohuslav Sobotka, vyzvali k využívání dobrovolných programů přesidlování (.pdf, str. 2). Summit rovněž určil, že nové uprchlické kvóty bude možné přijmout jen jednomyslně. Uprchlické kvóty tak již nemohly být povinné, neboť státy odmítající kvóty už nemohly být přehlasovány. Např. Deník N k tomuto uvádí: „Povinné kvóty tak de facto padly již před nástupem Babiše do pozice premiéra.“

Dodejme, že na výlučně dobrovolném přebírání migrantů se lídři EU dohodli na summitu na konci června 2018 (.pdf, str. 2, bod 6), kdy již funkci českého premiéra zastával Andrej Babiš. Tato dohoda ovšem jen definitivně potvrdila závěry z října 2017.

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že vláda Bohuslava Sobotky (na návrh Milana Chovance a s jeho souhlasem) nejprve rozhodla o dobrovolném přijetí 1 500 migrantů, následně jí byla uložena rozhodnutím Rady EU povinnost přijmout téměř 1 600 lidí. Proti tomuto a dalšímu navyšování počtu přijímaných lidí se již postavil tehdejší ministr vnitra Chovanec. Milan Chovanec se také na jednání Rady EU vyslovil proti přijetí povinných migračních kvót a následně inicioval zastavení přijímání migrantů. 

Číslo 2 600, o kterém mluví Andrej Babiš, se v minulosti v médiích vyskytovalo v souvislosti s počtem migrantů, které mělo Česko přijmout z Řecka a Itálie. Tehdejší vláda i její ministr vnitra nicméně souhlasili jen s přijetím 1 100 migrantů z Řecka a Itálie, přijetí zbývajících více než 1 500 vyplývalo z rozhodnutí Rady EU, se kterým česká vláda nesouhlasila.

Není také pravdou, že by bývalý předseda vlády „Sobotka vůbec nic nedojednal,“ jak se domnívá Andrej Babiš. Bohuslav Sobotka se účastnil klíčového jednání představitelů členských států EU. Ti se v říjnu 2017 dohodli na tom, že změny ohledně azylového systému musí být schváleny jednomyslně, což znamenalo faktický konec povinných migračních kvót. Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý.

„Máme 18 tisíc volných míst pro pomocné dělníky. Pokud naši občané nechtějí obsazovat tyto pozice, tak ano, proč ne,“ řekl dle serveru iROZHLAS Andrej Babiš v září 2015 po jednání ministrů financí zemí Evropské unie v Lucembursku. Slova Andreje Babiše byla dle iROZHLASU mířena na uprchlíky ze Sýrie a dalších zemí, přičemž běženci by v Česku podle Babiše mohli obsadit tisíce pracovních míst, o která místní nemají zájem.

Již na konci roku 2015 ale Andrej Babiš svůj postoj k migrantům otočil a začal razantně vystupovat proti přijímání uprchlíků. Jeho dalším vyjádřením jsme se věnovali v srpnu 2016.

Rakouský kancléř Sebastian Kurz v rozhovoru, který 22. srpna 2021 odvysílala televize Puls24, řekl (video, čas 32:56), že je proti tomu, aby jeho země přijímala další Afghánce. Poukázal na to, že v Rakousku, jež má 9 milionů obyvatel, žije již 40 tisíc Afgánců, což je podle něj druhé největší číslo v přepočtu na obyvatele v Evropské unii. Kurz v rozhovoru zdůraznil pomoc sousedním zemím Afganistánu a vyzdvihl (video, čas 33:56) přitom právě Turkmenistán a Uzbekistán, které by podle něj měly afgánské utečence chránit.

Doplňme, že 18. srpna se uskutečnilo jednání unijních ministrů vnitra, na kterém se probírala i situace v Afghánistánu. Po jednání rakouský ministr vnitra Karl Nehammer prohlásil, že „cílem EU by mělo být udržet většinu afghánských uprchlíků v regionu“. Obdobně se vyjádřil také Jan Hamáček, který uvedl: „Naše pomoc musí směřovat především do zemí sousedících s Afghánistánem a dalších tranzitních států. Tyto země jsou pro nás klíčovými partnery.“

Ve stejný den eurokomisařka pro vnitřní záležitosti a migraci Ylva Johanssonová zdůraznila potřebu podpořit především státy v sousedství Afghánistánu při přijímání uprchlíků. V jejím prohlášení stojí: „Měli bychom úzce spolupracovat se zeměmi v regionu a být připraveni zajistit jim nezbytnou humanitární a rozvojovou pomoc.“

Premiér Babiš tímto výrokem reaguje na slova moderátorky debaty a svého předřečníka Petra Fialy (ODS), kteří mluvili (video, čas 13:45) o nezbytnosti celoevropského řešení, co se týče migrace – v tomto případě konkrétně migrace z Afghánistánu. Andrej Babiš v této spojitosti odmítl tvrzení, že by Česká republika nemohla vyjednávat přímo s Tureckem, přes které běženci často míří do evropských zemí.

Premiér Babiš proto ve svém výroku poukazuje na své dřívější jednání s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, které proběhlo 3. září 2019 v prezidentském paláci v Ankaře. Upřesněme, že se toto setkání konalo v rámci třídenní návštěvy Turecka, kterou premiér podnikl spolu s ministrem průmyslu a dopravy Havlíčkem a delegací podnikatelů.

Ve svém tweetu ze 4. září 2019 premiér Babiš uvedl, že s tureckým prezidentem mluvil „téměř dvě hodiny (…) na čtyři oči“. Premiér Babiš ve svém tweetu také dodal, že s tureckým prezidentem probírali zejména ekonomické otázky, ale také boj s terorismem a téma migrace. To, že se jednání týkalo právě těchto oblastí, pak v oficiálním prohlášení uvedl i Úřad vlády.

„Česká republika podporuje turecké rozhovory o vstupu do Evropské unie. Chceme explicitně ještě jednou poděkovat za tuto podporu pro naše přístupové rozhovory. Věřím, že v následujících obdobích budou tyto tendence pokračovat a podpora bude stabilní,“ vyjádřil se tehdy turecký prezident.

Informaci, že jednání Andreje Babiše s Recepem Erdoganem proběhlo pouze mezi čtyřma očima, zmínilo například 6. září 2019 i české velvyslanectví v Ankaře. Pokud bychom měli brát výrok Andreje Babiše zcela doslovně i co se týče délky jednání, musíme uvést, že tento časový údaj nelze ve veřejně dostupných zdrojích dohledat. Pro zajímavost však uveďme, že na webu Úřadu vlády lze nalézt časy pořízení fotografií zachycující setkání Andreje Babiše s Recepem Erdoganem. Časový rozestup mezi fotografiemi z oficiálního přijetí premiéra Babiše v prezidentském paláci (.jpg) a z následné společné tiskové konference (.jpg) činí přibližně 2 hodiny. 

Dodejme také, že Andrej Babiš a Recep Tayyip Erdogan se znovu setkali na konci září 2019 na tehdejším Valném shromáždění OSN konaném v New Yorku. Během této schůzky Babiš podpořil Erdoganův plán na „výstavbu bezpečnostní zóny v severní Sýrii“. Podle jeho slov mělo Turecko do tohoto bezpečnostního pásma přemístit až dva miliony běženců a postavit zde domy a školy. Po turecké invazi do Sýrie v říjnu 2019 premiér Babiš tuto svou podporu vysvětloval tím, že nepochopil, že půjde o vojenskou operaci.

Andrej Babiš zde hovoří o dvojici českých občanů, kteří byli v Turecku odsouzeni za příslušnost k teroristické organizaci. Markétu Všelichovou a Miroslava Farkase zadržela turecká policie v listopadu 2016. Podle turecké strany dvojice spolupracovala s bojovníky kurdských milic YPG, které jsou v Turecku považovány za teroristickou organizaci.

Turecký soud v srpnu 2017 odsoudil Farkase i Všelichovou k šesti letům a třem měsícům vězení. Tento trest potvrdil ještě téhož roku odvolací soud a následně v červenci roku 2018 i turecký nejvyšší soud. V červenci roku 2020 však byli oba propuštěni na svobodu a vrátili se zpět do České republiky. Byli tedy propuštěni zhruba tři roky před koncem svého trestu.

Jejich propuštění ovšem předcházelo diplomatické vyjednávání. „Nakonec se nám podařilo, i díky vynikajícím kontaktům, které s partnery ve zpravodajské službě v Turecku máme, vyjednat jejich propuštění bez jakýchkoli podmínek,“ uvedl mluvčí BIS Ladislav Šticha. Spekulace o výměnném obchodu odmítl premiér Andrej Babiš i tehdejší ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček.

Andrej Babiš ve svém tweetu z 24. července 2020 uvádí: „(…) moje jednání vloni v září s tureckým prezidentem Erdoganem o osudu dvou českých občanů dospělo k úspěšnému vyřešení celého problému bez jakýchkoliv podmínek i příslibů.“ Odvolává se zde na setkání s tureckým prezidentem Erdoganem, které proběhlo 3. září 2019 během vládní návštěvy Turecka. Předmětem tohoto jednání ale nebyly pouze podmínky věznění Všelichové a Farkase, ale i zvýšení obchodní výměny nebo migrace. „Mám z toho dobrý pocit. Nechci říct konkrétně, ale mám dobrý pocit,“ uvedl tehdy premiér Babiš k otázce vězněných Čechů.

„Děkuju ministerstvu zahraničí, spravedlnosti a obrany. Ve finále na té logistice spolupracovali všichni a jsem rád, že se to povedlo,“ komentoval zásluhy na diplomatické akci premiér Babiš po propuštění Všelichové a Farkase. Za týmovou práci označil akci i Michal Koudelka, jakožto ředitel BIS, která se na akci rovněž podílela. Ve svém vyjádření mimo jiné zdůraznil, že „při vyjednávání o propuštění dvou Čechů z tureckého vězení byla zásadní schůzka premiéra Babiše s Erdoganem.“

Vyjádření turecké strany k propuštění dvojice Čechů se nám ve veřejně dostupných zdrojích nepodařilo dohledat. Vzhledem ke slovům Michala Koudelky, který potvrdil důležitost jednání premiéra Babiše pro propuštění vězňů, však hodnotíme výrok jako pravdivý.

Slova Andreje Babiše o tom, že Maďarsko a Turecko mají „společnou vládu“, chápeme tak, že členové obou států pravidelně společně jednají. A to nejen v rámci standardních zahraničních návštěv premiérů či ministrů, ale za společné účasti vícera členů vlád obou států. Vláda České republiky má například pravidelná společná jednání se slovenskou vládou či vládou Izraele.

Politické vztahy mezi Tureckem a Maďarskem jsou v poslední době na dobré úrovni. Potvrzuje to kupříkladu i maďarský velvyslanec v Ankaře Viktor Matis. Zároveň se Orbán a Erdogan vzájemně popisují jako „drazí a dobří blízcí přátelé“.

Například po tureckých prezidentských volbách v roce 2018 byl Viktor Orbán prvním zahraničním politikem, který gratuloval Erdoganovi k jeho vítězství. Maďarský premiér se rovněž zúčastnil Erdoganovy inaugurace. Ještě téhož roku se znovuzvolený turecký prezident vydal na zahraniční cestu do Maďarska. „Stabilita Turecka je zárukou naší bezpečnosti,“ komentoval tehdy společné vztahy na tiskové konferenci Viktor Orbán.

Maďarská vláda rovněž podpořila tureckou invazi do Sýrie, která proběhla v říjnu 2019. V kontextu této události bylo podle maďarského ministra zahraničních věcí a obchodu Pétera Szijjártóa nejdůležitější ochránit maďarské zájmy a zabránit migraci. Zároveň se Viktor Orbán zasadil o mírnější prohlášení Evropské unie v této věci. Za tuto „podporu na mezinárodní scéně” posléze Erdogan Orbánovi poděkoval.

V listopadu téhož roku turecký prezident zamířil do Budapešti, kde se zúčastnil zasedání rady pro turecko-maďarskou spolupráci (Turkey-Hungary High Level Strategic Cooperation Council), na které řešili regionální i mezinárodní otázky. Během této oficiální návštěvy se potkal nejen s premiérem Viktorem Orbánem, ale i s maďarským prezidentem Jánosem Áderem.

První zasedání této rady se konalo roku 2013 v Ankaře. Zúčastnili se ho Orbán i Erdogan, ale také další ministři obou vlád. Výsledkem tohoto zasedání byl podpis dohod týkajících se například energetiky, kultury nebo vzdělávání. Podle maďarského velvyslance v Ankaře Viktora Matise je hlavním cílem rady pro turecko-maďarskou spolupráci „koordinovat všechny druhy spolupráce mezi Tureckem a Maďarskem“.

I v roce 2017 se setkali nejen Viktor Orbán a Recep Tayyip Erdogan, ale i další ministři. Web maďarského předsedy vlády tehdy uvedl, že rada pro turecko-maďarskou spolupráci v zásadě funguje jako maďarsko-turecké vládní zasedání nebo mezivládní summit.

Maďarsko je rovněž od roku 2018 pozorovatelským státem v mezinárodní organizaci Turkická rada (Turkic council), která sdružuje státy, v nichž se hovoří jazyky pocházejícími z turkické jazykové rodiny (přičemž maďarština se řadí mezi ugrofinské jazyky). Dalšími členy této mezinárodní organizace jsou vedle Turecka také Ázerbájdžán, Uzbekistán, Kazachstán a Kyrgyzstán. Zapojení Maďarska do tohoto společenství zapadá do kontextu, kdy se vládní strana Fidész snaží propagovat myšlenku historické a kulturní spřízněnosti Turků a Maďarů.

Z výše uvedeného lze tedy vztah Erdogana s Orbánem hodnotit jako blízký. Stejně tak jsou dobré i oficiální vztahy mezi Maďarskem a Tureckem. Obě země spolu vzájemně jednají v rámci rady pro turecko-maďarskou spolupráci nebo Turkické rady. Radu pro turecko-maďarskou spolupráci pak v určitých aspektech lze označit za „společnou vládu“, jelikož dochází k pravidelnému zasedání více ministrů z obou zemí.

Polisario (Fronta Polisario) je politicko-vojenská organizace vzniklá v roce 1973, která usiluje o vymanění bývalé španělské kolonie Západní Sahary z marocké správy a o vyhlášení nezávislosti tohoto území. Momentální lídr organizace Ibráhím Ghálí je také prezidentem Saharské arabské demokratické republiky (SADR), kterou vyhlásilo právě Polisario v roce 1976. Toto uskupení je jen částečně uznávaným státem (.pdf, str. 6). 

Maroko se v roce 1991 s organizací Polisario dohodlo na referendu, ve kterém by obyvatelé Západní Sahary rozhodli o tom, zda se chtějí stát součástí Maroka, nebo zda chtějí být samostatným a nezávislým státem. Referendum se však dosud neuskutečnilo, a OSN tak vede Západní Saharu jako nesamosprávné území a zároveň nad ním neuznává marockou suverenitu.

Ibráhím Ghálí byl pod falešnou identitou v dubnu 2021 hospitalizován s onemocněním covid-19 ve španělském městě Logroño. Dle španělských médií přijel Ghálí z Alžírska po souhlasu španělské vlády, v jejímž čele nyní stojí Pedro Sánchez. Španělská ministryně zahraničí uvedla, že Ghálí byl do španělské nemocnice přijat „striktně z humanitárních důvodů“, aby mu byla zajištěna lékařská péče.

Hospitalizace vrchního představitele Polisaria nicméně zapříčinila diplomatickou roztržku mezi Marokem a Španělskem, která následně vyústila v „migraci do Ceuty, španělského autonomního města v Africe, které sousedí s Marokem“. Podle některých analytiků a expertů Maroko polevilo v ochraně hranic poté, co se o hospitalizaci dozvědělo, čímž umožnilo příchod vysokého počtu migrantů. Tímto krokem chtělo Maroko vytvořit tlak na Španělsko a vynutit si z jeho strany uznání marocké suverenity nad Západní Saharou.

Do Ceuty se během 17. května 2021 dostalo kolem 6 tisíc běženců, necelá polovina však byla prakticky ihned vrácena. Pro úplnost doplňme, že některé zdroje uvádí, že se do Ceuty dostalo přibližně 7 000 nebo také 8 000 lidí, a to v průběhu dvou dnů. Server Novinky.cz například informuje až o 9 tisících uprchlících. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext výroku uveďme, že hodnotíme, zda si Ivan Bartoš skutečně přeje či v roce 2009 přál muslimskou Evropu, nikoliv zda Andrej Babiš dopustí, aby se Evropa muslimskou skutečně stala.

Andrej Babiš hovoří o příspěvku, ve kterém Ivan Bartoš reaguje na dotazy tazatelky na fóru Pirátské strany v září roku 2009. Uživatelka se tehdy ještě člena Pirátské strany, předsedou se stal až o měsíc později, ptala mimo jiné na to, jaký mají Piráti názor na „imigraci barevných přistěhovalců“. 

Ve své odpovědi Ivan Bartoš doslova uvádí: „Přál bych si, aby byl svět skutečně bez hranic, podobně jak snad ještě chvíli bude Internet. Migrace je přirozená věc. Jestli, a to již vidíme ve Francii i Německu, má být Evropa do 10–15 let muslimská, nemám s tím problém. Spíš bych se zeptal Vás. A nebarevní přistěhovalci Vám nevadí?“  

Ivan Bartoš tedy uvedl, že by s muslimskou Evropou „neměl problém“, nikoliv že si ji „přeje“. Byť se k možnosti muslimské Evropy skutečně vyjádřil pozitivně, existuje zásadní významový rozdíl mezi slovy „přeje“ a „nemá problém“. Vyjádření Ivana Bartoše by mohlo být interpretováno jako „přání, aby byla Evropa muslimská“, pouze pokud by byla část jeho citace „má být Evropa do 10–15 let muslimská“ zcela vytržena z kontextu.

V květnu letošního roku se v rozhovoru pro CNN Prima News k těmto odpovědím z fóra vracel. Zmiňoval, že si za uplynulých dvanáct let prošel vývojem a nyní by se o migraci vyjádřil jinak: „Byla to podrážděná reakce na fóru v nějakém dobovém kontextu. Teroristické útoky jednoznačně odsuzuji, po muslimské Evropě jsem skutečně nikdy netoužil. Dlouhodobě držíme jasné migrační stanovisko, s kterým plně souzním a v souladu s ním i jednáme.“ 

Podobnou změnu v přístupu zmiňuje také u další velmi diskutované odpovědi z roku 2009, v níž zmínil, že v referendu o vstupu České republiky do EU hlasoval proti. Dnes je však jeho názor opačný a uvádí, že nyní by hlasoval pro.

Pro zajímavost můžeme zmínit, že mezi dalšími otázkami, které pisatelka původního dotazu v roce 2009 pokládala, byl například pohled Ivana Bartoše na členství v EU, postupy NATO v někdejší Jugoslávii, ale také výše daně z příjmů nebo reforma důchodového systému.

Na závěr uveďme, že vyjádření Ivana Bartoše, v němž by uváděl, že si „přeje muslimskou Evropu“, se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Jelikož se námi ověřovaný výrok vztahuje ke slovům předsedy Pirátů na stranickém fóru ze září 2009, hodnotíme výrok premiéra Babiše jako nepravdivý.

Předně uveďme, že zde Ivan Bartoš reaguje na tvrzení Andreje Babiše (video, čas 16:03), podle kterého se měl předseda Pirátské strany o muslimské Evropě vyjádřit uvedeným způsobem „v roce 2009“. Doplňme, že premiér Babiš na slova Ivana Bartoše o tomto tématu poukazoval také týden před námi ověřovaným rozhovorem v příspěvku na Facebooku, ve kterém uvedl citaci z pirátského internetového fóra ze září 2009. V rámci našeho ověření se proto zaměříme právě na Bartošova vyjádření na tomto fóru.

Na zmíněném fóru Ivan Bartoš, ještě jako člen strany, předsedou se stal až v říjnu téhož roku, reagoval na dotazy jedné z tazatelek ohledně členství v EU, postupů NATO v někdejší Jugoslávii, ale také výše daně z příjmů nebo reformy důchodového systému. Klíčovým dotazem je zde však názor strany na „imigraci barevných přistěhovalců“ (bod 6).

Ve své odpovědi Ivan Bartoš doslova uvádí: „Přál bych si, aby byl svět skutečně bez hranic, podobně jak snad ještě chvíli bude Internet. Migrace je přirozená věc. Jestli, a to již vidíme ve Francii i Německu, má být Evropa do 10–15 let muslimská, nemám s tím problém. Spíš bych se zeptal Vás. A nebarevní přistěhovalci Vám nevadí?“ 

Pro úplnost doplňme, že vyjádření Ivana Bartoše by mohlo být interpretováno jako „přání, aby byla Evropa muslimská“, pouze pokud by byla část jeho citace „má být Evropa do 10–15 let muslimská“ zcela vytržena z kontextu. 

V květnu letošního roku se Ivan Bartoš v rozhovoru pro CNN Prima News ke svým odpovědím z fóra vracel. Zmiňoval, že si za uplynulých dvanáct let prošel vývojem a nyní by se o migraci vyjádřil jinak: „Byla to podrážděná reakce na fóru v nějakém dobovém kontextu. Teroristické útoky jednoznačně odsuzuji, po muslimské Evropě jsem skutečně nikdy netoužil. Dlouhodobě držíme jasné migrační stanovisko, s kterým plně souzním a v souladu s ním i jednáme.“ 

Podobnou změnu v přístupu zmiňuje také u další velmi diskutované odpovědi z roku 2009, v níž řekl, že v referendu o vstupu České republiky do EU hlasoval proti. Dnes je však jeho názor opačný a uvádí, že nyní by hlasoval pro.

Na závěr uveďme, že vyjádření předsedy Pirátů Bartoše, v němž by uváděl, že si „přeje muslimskou Evropu“, se nám nepodařilo dohledat ani v jiných veřejně dostupných zdrojích. Jelikož se námi ověřovaný výrok vztahuje ke slovům Ivana Bartoše na stranickém fóru ze září 2009, hodnotíme jej jako pravdivý.