Volby do Evropského parlamentu II.

Maastrichtskou smlouvou, o které mluví Jan Keller, byla založena Evropská unie stojící na třech pilířích: Evropských společenstvích, společné zahraniční a bezpečnostní politice a policejní a soudní spolupráci v trestních věcech. Smlouva vstoupila v platnost v roce 1993.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika byla od té doby modifikována dalšími smlouvami. Společná bezpečnostní a obranná politika je součástí SZBP od roku 1999.

Česká republika je jedním z 28 členů NATO. Rozhodnutí v rámci NATO jsou přijímána na základě všeobecného konsenzu členských zemí.

Evropská unie společné vojenské vedení prozatím nemá, ačkoliv se o tom hovoří.

Vzhledem k existenci instituce společné zahraniční politiky a jejím občasným projevům, hodnotíme výrok jako zavádějící i přes přetrvávající dominanci role členských států v této oblasti.

Není pravda, že by neexistovala žádná společná zahraniční politika Evropské unie. Společná zahraniční a bezpečnostní politika je součástí primárního práva EU již od dob Maastrichtské smlouvy 1993. Jak píše portál Euroskop, "její zřízení ovšem neznamenalo ani počátek spolupráce členských zemí v těchto oblastech, ani převzetí pravomocí v otázkách bezpečnosti a vztazích členských států se třetími zeměmi evropskou úrovní." V rámci společné zahraniční a bezpečností politiky existují také instituce a nástroje, které může Evropská unie využít. Všechny relevantní informace jsou k nalezení na portálu Evropské unie. V současné době stojí v čele této politiky Vysoká představitelka EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Catherine Ashtonová.

Existují také konkrétní příklady, kdy je uskutečněn akt společné zahraniční politiky. Jako aktuální příklad jmenujme společné sankce v souvislosti s anexí Krymu. Tyto sankce byly dokonce schváleny ve formě evropské legislativy, jako Nařízení Rady EU (.pdf).

Zahraniční politika sice jistě nepatří mezi oblasti, které by byly v rámci EU zcela integrované. Jednotlivé členské státy jsou stále hlavními aktéry. Nicméně tvrzení, že společná zahraniční politika neexistuje vůbec, je zavádějící.

Evropský rozpočet pro rok 2014 počítá s výdaji (strana 10) v kapitole Bezpečnost a občanství ve výši 1 677 039 976 EUR z celkových 135 miliard, tedy přibližně jedno procento z unijního rozpočtu.

Detail kapitoly Nástroje zahraniční politiky najdeme v Hlavě 19 (strana 809), kde Unie plánuje vyplatit 463 169 988 EUR.

Dá se tedy říci, že vzhledem k celkovému rozpočtu EU jsou tyto prostředky skutečně skromné.

Přehled na Wikipedii, který vychází z publikace Mezinárodního institutu strategických studií (IISS), poskytuje data z února 2010.

Aktuálnější přehled poskytuje portál Global Fire Power, jenž vychází z více zdrojů, neuvádí však počty za všechny země EU. I přesto, že dnešní čísla se mohou v řádech tisíců lišit, na konečné hodnocení to nemá v žádném případě vliv, jelikož Čína převyšuje počtem svých mužů a žen ve zbrani EU velmi výrazně i bez Ruska.

Z těchto údajů vyplývá, že celkově je ve všech 28 zemích EU k dispozici 1 686 566 vojáků, zatímco Rusko uvádí 766 tisíc vojáků a Čína téměř 2,3 milionu.

FlagStateActive militaryEUAustria25,963EUBelgium38,452EUBulgaria35,000EUCroatia18,600EUCyprus10,050EUCzech Republic17,932EUDenmark26,585EUEstonia4,750EUFinland22,600EUFrance222,215EUGermany182,927EUGreece177,600EUHungary29,450EUIreland10,460EUItaly180,270EULatvia5,745EULithuania8,850EULuxembourg900EUMalta1,954EUNetherlands61,302EUPoland120,000EUPortugal43,330EURomania73,350EUSlovakia16,531EUSlovenia7,200EUSpain123,300EUSweden15,400EUUnited Kingdom205,850 EU28 total1,686,566 People's Republic of China2,285,000Russian Federation766,000

Zahraniční a bezpečnostní politikou se zabývá hned několik orgánů Evropské unie. Mimo některých výborů a podvýborů Evropského parlamentu je to Rada EU, mezi jejíž hlavní úkoly patří rozvíjení Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU a v jejímž rámci působí Rada pro zahraniční věci (Foreign Affairs Council, FAC; Radě předsedá Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, v současné době baronka Catherine Ashtonová), a Evropská komise, jejímž úkolem je mimo jiné zastupovat EU na mezinárodní scéně, např. při sjednávání dohod mezi EU a jinými zeměmi.

Tyto orgány tedy skutečně mají v rámci zahraniční a bezpečnostní politiky větší prostor než výbory Evropského parlamentu, které se spíše podílejí na tvorbě příslušné legislativy, dávají stanoviska a pozměňovací návrhy.

Výrok hodnotíme jako pravdivý s jedinou výtkou, Vysoká představitelka pro zahraniční politiku je členkou Rady, nikoliv Komise.

V rámci společné evropské politiky skutečně funguje Evropská obranná agentura (EDU). Agentura spadá pod baronku Ashtonovou v rámci její pozice vysoké představitelky EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.

Cílem agentury je spolupráce členských zemí, například v koordinaci armádních nákupů či spolupráci na rozvoji technologií.

Článek serveru Euroskop k nasazení jednotek členských států říká:

"Je-li zapotřebí konkrétní operativní činnost, přijme Rada rozhodnutí o společné akci. Na tomto právním základě jsou postaveny nejdůležitější a nejviditelnější aktivity EU v oblasti SZBP. Pomocí akce Rada jmenuje zvláštní vyslance pro určitý region nebo také vyšle do problematické oblasti vojenskou nebo policejní misi pod hlavičkou společné bezpečnostní a obranné politiky. Každé takové rozhodnutí musí být velmi přesně definováno a jsou v něm vymezeny ‚cíle, rozsah, prostředky, které budou Unii poskytnuty, podmínky jejich provádění, a je-li to nezbytné, doba trvání‘. Členské státy si tak udržují kontrolu nad svými závazky."

Přehled civilních a vojenských misí je možné zhlédnout zde.

Na základě výše uvedeného hodnotíme výrok jako pravdivý.

Pokud srovnáme manifest Evropských socialistů nazvaný Směrem k Nové Evropě s manifestem ČSSD, s označením Chceme spravedlivou a sociální Evropu, k volbám do Evropského parlamentu, zjistíme, že se v mnoha bodech shodují. Důraz je dle ČSSD a PES (Strana evropských socialistů, The Party of European Socialists) kladen zvláště na vytváření nových pracovních míst, snahu o důstojný život Evropanů, konec "podbízení" investorům a sladění daňových a jiných podmínek členských států, snahu pomoci mladým lidem s nalezením adekvátní práce, důslednou kontrolu pracovních podmínek zaměstnanců, rovnost příležitostí a větší míru regulace bankovního systému.

Euroskop.cz potvrzuje výrok Kláry Samkové: „Lisabonská smlouva také zavádí právní subjektivitu Evropské unie. V praktické rovině se tato změna projeví např. v přeměně delegací Evropské komise ve třetích zemích na delegace Evropské unie, které budou integrální součástí Evropské služby pro vnější činnost. Dohody se třetími státy budou v budoucnu uzavírány jménem EU, a nikoli jménem Evropského společenství a členských států. Právní subjektivita ale Evropskou unii neopravňuje k přijímání právních předpisů nebo k jednání v oblastech mimo pravomoci, které jí byly svěřeny členskými státy ve smlouvách.“

Výrok hodnotíme na základě hlasování Evropského parlamentu a mediálních vyjádření jako pravdivý.

Funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, kterou zastává Catherine Ashtonová, byla zřízena Lisabonskou smlouvou.

Při jejím hlasování Zahradil vystoupil na rozpravě s příspěvkem, v němž považuje jeden bod smlouvy za „velkou chybu“, a jeho „podporu tedy tato část rozhodně nemá“. Hlasování se poté zdržel (.pdf, str. 76). Evropský parlament přesto Lisabonskou smlouvu 20. února 2008 schválil většinou 525 hlasů.

Jan Zahradil kritizuje, že se EU „léta snaží arbitrárně – a neúspěšně – uplácat cosi jako společnou zahraniční politiku“ a „vytváří pro ni nové funkce (naposled tzv. ‚vysoký představitel‘).“ Jednotnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku odsoudil i při dalších příležitostech [1] [2].

Jan Keller skutečně napsal knihu Sociologie organizace a byrokracie, která „seznamuje s vývojem a současným stavem bádání v oblasti velkých a komplexních moderních organizací“.

Ve skutečnosti je podle zdrojů Evropského parlamentu, Evropské komise a Eurostatu úředníků v EU celkem 55 tisíc. Jelikož je toto číslo značně odlišné, je výrok hodnocen jako nepravdivý.

Data jsou dostupná v infografice na webu Evropského parlamentu.

Na základě přehledu významných témat Evropské unie za poslední dekádu hodnotíme výrok Jana Zahradila jako pravdivý.

V roce 2000 schválená Lisabonská strategie skutečně akcentovala zaměstnanost, respektive boj s nezaměstnaností, a jejím dlouhodobým cílem bylo zvýšení konkurenceschopnosti evropské ekonomiky.

O pár let později byla schválena nová celková strategie, Evropa 2020 (ang.), která mezi hlavní cíle zařadila kromě zaměstnanosti i zmiňovaný boj s klimatickými změnami. Společně s vývojem evropského systému obchodování s emisními povolenkami a aktivitami Evropské unie v oblasti globálního boje proti klimatickým změnám, lze dát Janu Zahradilovi za pravdu.

Důležitost tématu boje s finanční krizí a jejími následky asi není třeba zdůrazňovat.

Bankovní unie by měla vytvářet společný dohled nad bankami v EU, který by zajistil lepší ochranu vkladatelů, obnovil důvěru v euro a finanční sektor a ochránil by jej před dalšími šoky. Zajištění finanční stability by tak mělo být jedním z klíčů, jak předcházet finanční krizi. Bankovní unie má být jednou z částí dlouhodobé koncepce hospodářské a fiskální integrace. Podle Evropské komise jsou hlavními prvky bankovní unie bankovní pravidla platná v celé EU, jednotný bankovní dohled, společná pravidla, která zabrání krachům bank, a jednotný systém pojištění vkladů.

V současnosti o ní jednají vrcholní představitelé států Unie, kteří se dohodli na zřízení společného fondu pro záchranu evropských bank. Supervizorem bankovní unie by měla být Evropská centrální banka. Vytvoření mechanismu je plánováno na podzim 2014. Evropská centrální banka uvádí následující:

„Cílem bankovní unie je vybudování integrovaného finančního rámce pro zajištění finanční stability a minimalizaci nákladů vznikajících selháním bank. Bude sestávat z jednotného mechanismu stability a nových integrovaných rámců pro pojištění vkladů a řešení problémů úvěrových institucí.

Bankovní unie bude založena na komplexním a podrobném jednotném souboru pravidel pro finanční služby. Další rozpracování tohoto jednotného souboru pravidel a monitorování toho, jak je prováděn, spadá do působnosti Evropského orgánu pro bankovnictví (EBA).“

Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože stabilizace finančního sektoru, která je jedním z cílů bankovní unie, je prvkem pro zabránění vzniku dalších finančních krizí.

Podle údajů České národní banky (ČNB) je většina bank působících v České republice dceřinými společnostmi či pobočkami zahraničních bank. V současné době v České republice působí 23 bank, z nichž 8 je v českém státním či soukromém vlastnictví.

Celkovou strukturu bankovního trhu shrnuje tabulka níže.

Z 23 bank je tedy 8 bank v českém soukromém či státním vlastnictví, 12 bank spadá pod společnosti zemí eurozóny a pouze 3 banky spadají pod společnosti mimo eurozónu.

Z přehledu vyplývá, že většina českých bank je skutečně dceřinými bankami společností, které jsou v eurozóně. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Česká národní banka ve své zprávě „Bankovní unie a ČR“ (.pdf) popisuje 4 pilíře bankovní unie následujícím způsobem: prvním pilířem bankovní unie je jednotný mechanismus dohledu, jenž se zabývá vznikem bankovního dohledu pod Evropskou centrální bankou. Druhým pilířem jsou jednotná regulatorní pravidla pro banky, která určí požadavky na kapitálovou vybavenost bank ve vztahu k jejich aktivům a možnost národních regulátorů tyto požadavky zpřísnit. Dalším pilířem je jednotný evropský restrukturalizační systém a mechanismus pro řešení krizí, který se má zabývat restrukturalizačními fondy a systémy pro řešení bankrotujících bankovních skupin. Posledním pilířem je společný systém pojištění a vkladů, zajištující vzájemné sdílení prostředků pro výplatu vkladů v případě bankrotu bank. O tomto i třetím pilíři se skutečně stále vedou jednání. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Česká republika má podle metod měření rizika chudoby Eurostatu (.pdf) skutečně procentuálně nejnižší riziko chudoby (9,8 %) ze zemí EU. Nejvyšší míra rizika na hladině 22 % se vyskytuje ve Španělsku, Bulharsku a Rumunsku. Vyplývá to tak ze zprávy Eurostatu z roku 2012. Je nutné ovšem vzít úvahu relativitu chudoby v jednotlivých zemích, v nichž se hranice chudoby můžou výrazně lišit.

Hospodářské noviny vysvětlují relativní míru chudoby takto: „Relativní míra chudoby je způsob, jakým lze změřit míru ohrožení populace chudobou, vzhledem k ostatním zemím. Základním principem je stanovení hranice chudoby vůči příjmovému mediánu domácnosti. Dle metodiky Evropského statistického úřadu Eurostatu je jako kritérium chudoby stanoveno méně než 60 procent mediánu příjmu domácností."

Server finance.cz uvádí hodnoty hranice chudoby v různých zemích. Například v České republice je hranice chudoby 4 235 EUR za rok, zatímco například v Lucembursku činí hranice chudoby 19 400 EUR za rok.

Výrok s ohledem na relativitu metodiky výpočtu rizika chudoby hodnotíme jako pravdivý.

Jan Zahradil se skutečně v tomto duchu vyjádřil např. v roce 2000 v rozhovoru pro Institut pro evropskou politiku EUROPEUM, kdy mj. řekl: " Myšlenka jednotného trhu, pokud bychom ji očistili od snahy ochránit evropský trh před jinými trhy a nikoli ho naopak s těmi trhy propojit, je dobrá. I komunitární legislativa České republice určitě prospěje, protože je náš právní rámec nedostatečný. Zákony týkající se úpravy pravidel hospodářské soutěže, úpravy státní pomoci a desítky dalších zákonů jsou jednoznačně ve prospěch legislativního a institucionálního rámce v ČR. Pro ODS je vnitřní trh jádrem integrace, pochybnosti máme spíš o politických aspektech integračního procesu, především o tvorbě Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, o způsobu rozhodovacího procesu v EU a o tom, zda se má EU ubírat cestou nadnárodní unifikované entity, nebo má být svazkem dobrovolně spolupracujících národních států." Tomuto tématu také věnoval svůj projev na ideové konferenci ODS 7. února 2005.

Jak uvádí např. článek Hospodářských novin z 18. června 2011: "Česko je v současném rozpočtovém období, tedy od roku 2007 až do roku 2013, největším příjemcem unijních dotací v přepočtu na obyvatele. Celkový objem peněz, které může čerpat, představuje více než 2300 eur na obyvatele." Statistiku, která potvrzuje, že jsme skutečně měli alokováno nejvíce finančních prostředků v přepočtu na jednoho obyvatele ze všech zemí tehdejší sedmadvacítky, lze najít zde.

Tuto šanci jsme skutečně nevyužili, ba naopak ministryně pro místní rozvoj Věra Jourová 10. února 2014 na brífinku informovala, že jsme v čerpání dotací nejhorší z Evropské unie.

V době, kdy byl Josef Dobeš ministrem, skutečně došlo k pozastavení čerpání dotací z evropských fondů na operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Český rozhlas k tomu uvedl: „Komise odhalila například špatně zadané veřejné zakázky nebo nedostatečnou kontrolu utrácení evropských peněz. Ministerstvo školství v čele s Josefem Dobešem (VV) se hájí tím, že jde o projekty vypsané v letech 2008 až 2009, kdy úřad vedli jiní lidé. Audit ale nalezl největší chyby v kontrole výdajů. A kontrola se dělala především v roce 2011, kdy už úřadu šéfoval ministr Dobeš. Naopak nastavení evropských projektů, které provedlo předcházející vedení ministerstva, bylo správné.“Jednalo se tedy skutečně o pochybení ministra Dobeše. Čerpání dotací pak bylo během ministrování Petra Fialy v listopadu 2012 obnoveno, ale část dotací na vadné projekty nebyla Evropskou unií proplacena. Česká televize však zároveň poznamenala: „Ministerstvo školství ale o 762 milionů nepřijde, v rámci programu je bude moci využít v dalších letech.“ Petr Fiala rovněž uvedl: „Je téměř jisté, že nevyčerpáme celou částku. Bude to zhruba čtyři až pět miliard korun.Toto je odhad, který je docela realistický. Částka může být o něco nižší. Neznamená to ale, že o to přijde státní rozpočet.“

K problémům s čerpáním dotací se 6. května 2014 vyjádřil ministr školství Marcel Chládek: „U operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost pokud všechno dobře půjde, tak tam téměř nebude žádná ztráta.“ Navzdory tomu, že Petr Fiala během svého působení tvrdil, že se program Výzkum a vývoj pro inovace potýká jen se „standardními potížemi a funguje uspokojivě“, hrozí podle nynějšího ministra situace, kdy nebude vyčerpáno až deset miliard korun.

Vzhledem k problémům, které provázejí čerpání dotací v oblastech školství a výzkumu, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý na základě aktivity Jana Zahradila v Evropském parlamentu.

Jan Zahradil tvrzení Pavla Teličky vyvracel hned v debatě přímou reakcí zcela po právu. Právě on stál za návrhem nařízení Evropského parlamentu a Rady, jehož cílem je vytvoření lepšího a přehlednějšího legislativního prostředí pro podniky, zejména s ohledem na zjednodušení formalit prováděných dovozci některých textilních výrobků.

Cílem také bylo zajistit větší jednotnost pravidel pro dovoz, a to harmonizací pravidel, která upravují dovoz textilních výrobků, s pravidly upravujícími jiné průmyslové zboží, což by mělo zlepšit celkovou provázanost legislativního prostředí v této oblasti.

Tento konkrétní výstup vyvrací tvrzení Pavla Teličky, že nikdo z českých europoslanců neudělal vůbec nic pro snížení administrativní zátěže.

Zároveň ani první část výroku není pravdivá. Například ČSSD se ve svém programu snížení administrativní zátěže nevěnuje.

Současná viceprezidentka Evropské komise Neelie Kroes podle svého oficiálního životopisu či svého profilu na anglické Wikipedii skutečně působila před svým vstupem do Komise v řadě firem, například v Rotterdamské obchodní komoře, loďařské Ballast Nedam či v nizozemském McDonald´s. Posléze pak působila jako komisařka pro hospodářskou soutěž.

Podle deníku Guardian její nominace na komisařku skutečně díky úzkému sepětí s byznysem vyvolala kontroverze. Na všechny své funkce však před nastoupením do Komise rezignovala.

Pavel Telička je bývalým členem takového orgánu, jak sám přiznává např. v rozhovoru pro Parlamentní listy či iHNed.cz.

16. února 2014 v rozhovoru pro server Parlamentní listy sám Telička uvedl: " Se společníky jsme se rozhodli vypovědět všechny kontrakty a 7. ledna jsme se rozhodli zahájit proces likvidace firmy. Další aktivity rovněž postupně utlumuji. Ze stejného důvodu jsem rezignoval na členství v klíčovém poradním orgánu Komise, byť to komise nevyžadovala." 19. prosince 2013 se Telička pro server iHNed vyjádřil podobně: "Moje působení v poradenské firmě bylo v souladu se všemi psanými i nepsanými etickými pravidly a nebylo ani na závadu, abych byl dlouhá léta členem poradního orgánu Evropské komise nebo jejím koordinátorem pro transevropské sítě..."

Na webu Evropského parlamentu se uvádí: " Evropský parlament má právo schválit či zamítnout Evropskou komisi. Od roku 1994 se kandidáti na místa komisařů musí dostavit ke slyšení v Parlamentu. Podle Lisabonské smlouvy navrhuje Evropská rada s přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu kandidáta na předsedu Komise. Evropský parlament pak rozhodne o zvolení nebo nezvolení kandidáta. "

Konkrétní případ grilování popsal v lednu 2010 Český rozhlas. Doslova uvedl, že "b ěhem tříhodinového výslechu mohou čelit i nepříjemným otázkám, například na jejich jazykové znalosti, politickou minulost či odbornou připravenost. Poslanci se zajímají také o jejich osobní názory".