Vzpomínání na milníky bezpečnostní politiky ČR

Informace o počtu vojáků v armádách jednotlivých zemí světa lze nalézt na webu Světové banky, které ve svém přehledu vychází z dat Mezinárodního institutu pro strategická studia a jím vydávané ročenky The Military Balance. Statistika (.xlsx) Světové banky obsahuje data od roku 1985 do roku 2019. Pro porovnání dřívějšího a dnešního stavu evropských armád se proto v rámci našeho hodnocení zaměříme na počty vojáků z roku 2019 a roku 1989, případně 1993 (tj. u států, které získaly nezávislost až po roce 1989, a data pro tento rok tak nejsou dostupná).

V případě České republiky lze vycházet taktéž z dat (.xls) Armády ČR, která se nicméně mírně liší od dat, jež poskytuje Světová banka. To je dáno tím, že Světová banka uvádí počty příslušníků ozbrojených sil, do nichž započítává vojáky v aktivní službě, včetně příslušníků polovojenských sil, pokud jejich výcvik, vybavení, velení atd. „naznačují, že by mohly podporovat nebo nahradit běžné vojenské síly“. Počty jsou také zaokrouhleny na celé tisíce. Armáda ČR naopak ve svém přehledu uvádí počty vojáků včetně tzv. dispozic, kam spadají vojáci mimo aktivní službu.

Česká republika a Slovensko

Zaměřme se nicméně nejdříve na Českou republiku a Československo, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje. V roce 1989 bylo v československé lidové armádě skutečně přibližně 200 tisíc vojáků. Statistika Armády ČR z roku 2021 pak ukazuje (.xls), že ČR měla 26 928 vojáků z povolání, po odečtení členů armády v dispozici to bylo 26 410 vojáků, což odpovídá číslu, které uvádí Jaroslav Bašta. 

Uveďme, že po roce 1989 byl přijat zákon o civilní službě a vojenská základní služba se zkrátila z 24 na 18 měsíců, podle webu Armády ČR tak v důsledku došlo k poklesu počtu vojáků. V roce 1993, kdy vznikly samostatná Česká republika a Slovensko, měla (.xlsx) česká armáda 107 tisíc vojáků a slovenská armáda 33 tisíc. V následujících letech prošla Armáda ČR složitým procesem redukce početních stavů a vytváření nových organizačních struktur. V roce 2019, tedy na konci námi porovnávaného období, bylo v ČR cca 25 tisíc vojáků v aktivní službě (viz tabulka níže). Na Slovensku byl proces obdobný, slovenská armáda měla v roce 2019 16 tisíc vojáků.

Pokud tedy porovnáme čísla za celé Československo v roce 1989 a za samostatnou Českou republiku v roce 2019, pak se počet vojáků snížil přibližně na 13 % původního stavu. Při započítání české a slovenské armády dohromady poklesl stav na 21 %.

Bývalé země Varšavské smlouvy

Jak lze vidět v tabulce níže, ze zemí bývalé Varšavské smlouvy nejméněsnižovalo stavy Rumunsko, a sice z 207 tisíc na 126 tisíc k roku 2019, tedy na 61 %, a samotné Rusko, v jehož případě nastal pokles jen na 97 % úrovně v roce 1989. Nejvíc počet vojáků zredukovala Albánie, z 65 tisíc v roce 1993 na 8 tisíc k roku 2019, tedy na 12 %. Polsko, které Jaroslav Bašta ve výroku zmiňuje jako výjimku, snížilo počet svých aktivních vojáků z 350 tisíc na 189 tisíc k roku 2019, tedy na 54 %. Ve srovnání s ostatními zeměmi však Polsko v tomto případě za výjimku označit nelze.

Evropské státy NATO v roce 1989

Částečný proces demilitarizace probíhal po konci studené války i v tehdejších evropských členských zemích NATO. Počet vojáků se nejvíce snížil v Belgii ze 110 tisíc na 26 tisíc k roku 2019, tedy na 24 %. Pokud nepočítáme Lucembursko se zhruba tisíci vojáky, nejméně z evropských zemí, které byly členy NATO v roce 1989, snížilo počty vojáků Řecko. A to z 201 tisíc na 147 tisíc k roku 2019, tedy na 73 %.

Ukrajina

Co se týče Ukrajiny, ta se po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 stala nezávislým státem a v roce 1992 měla 430 tisíc aktivních vojáků. I tady nicméně docházelo k redukci počtu vojáků. V roce 2013 (rok před ruskou invazí na Krym) měla země 121,5 tisíc aktivních vojáků, stav se tedy oproti roku 1992 snížil na 28 %. Po invazi ruských vojsk na Krym se v roce 2014 počet vojáků začal navyšovat až na 311 tisíc v roce 2019.

Jaroslav Bašta ve svém výroku správně zmínil demilitarizaci Evropy, promítající se mimo jiné i do snižování počtu vojáků v aktivní službě. Zmíněné Polsko a Ukrajina ale nepředstavovaly ve srovnání s ostatními státy výjimku. V žádné z evropských zemí neklesl počet vojáků oproti roku 1989 na 10 %, podíl byl vždy vyšší. Z těchto důvodů hodnotíme výrok Jaroslava Bašty jako nepravdivý.

Nejdříve uveďme, že ve Sněmovně před patnácti lety zasedaly ODS, KDU-ČSL, ČSSD, KSČM a Strana Zelených. Poslední tři zmíněná politická uskupení již nyní sněmovními stranami nejsou. KSČM v současnosti nemá žádného zástupce ani v Senátu, sociální demokraté zde nicméně stále mají tři senátory, Strana Zelených jednoho. Z kontextu debaty však vyplývá, že Marek Benda mluví o stranách, které přestaly mít své zastoupení v Poslanecké sněmovně, ne obecně v celém dvoukomorovém Parlamentu České republiky. V rámci našeho ověření se proto zaměříme jak na KSČM, tak i na Stranu Zelených a především na sociální demokracii, která byla mezi lety 2006–2010 největší stranou, jež se nyní nestala součástí Sněmovny.

O zřízení radaru v Brdech se v amerických médiích začalo hovořit v roce 2006. Podle serveru Novinky.cz se tuzemská diskuze politiků o radaru rozeběhla až po sněmovních volbách v témže roce. Radar v Brdech měl být součástí americké protivzdušné obrany proti balistickým střelám. Konkrétně měl sloužit k navádění antiraket z Polska.

Sociální demokracie se k základně v Brdech stavěla z počátku příznivě. Už v roce 2002 tehdejší ministr za ČSSD Jaroslav Tvrdík konzultoval s americkou administrativou možnost zřízení protiraketové obrany v Česku a k celému plánu se stavěl poměrně pozitivně. Tehdejší premiér a předseda sociální demokracie Vladimír Špidla pak řekl, „že Česko postaví prapory na obranu proti zbraním hromadného ničení.“

Na sněmovní schůzi 1. prosince 2006 se na návrh komunistického poslance Václava Exnera hlasovalo o prohlášení, které požadovalo po vládě a prezidentovi, aby se už dále nepokračovalo v jednání s USA o raketové obraně na území Česka. Poslanci ČSSD se tehdy zdrželi hlasování, pro naopak hlasovali komunističtí zákonodárci.

V lednu roku 2007 tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek uvedl: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem.“ Zmínil také, že by ke schválení umístění radaru v Brdech mohlo dojít, aniž by předtím bylo vypsáno referendum o této otázce. Všelidové hlasování však – na rozdíl od Jiřího Paroubka – požadovala většina ČSSD.

První jednotné stanovisko sociálních demokratů bylo zveřejněno v únoru 2007, kdy grémium ČSSD radar odmítlo a zároveň podpořilo vypsání referenda. Lidové noviny se následně zeptaly předsedy ČSSD Paroubka, proč změnil názor, když se ještě v lednu stavěl k případnému referendu kriticky. Jiří Paroubek argumentoval, že v té době neznal dostatečné parametry americké základny. Dodejme, že v srpnu 2008 poskytl Lidovým novinám rozhovor bývalý premiér Stanislav Gross, který stál v čele ČSSD v roce 2005. K prvotnímu postoji ČSSD k radaru Gross uvedl: „Pokud vím, tak ta debata (o americkém radaru, pozn. Demagog.cz) začala již někdy zkraje roku 2000, 2001. V té době začaly první sondáže a v té době jsme tedy nedávali najevo, že je pro nás radar na našem území nepřijatelný.“ 

Strana Zelených vydala své stanovisko k americkému plánu na zřízení radaru v Brdech v únoru roku 2007. Usnesení, pro které se vyslovila většina delegátů stranického sjezdu, radar neodmítlo. Zároveň ale požadovalo, aby se Spojené státy zavázaly, že se radar začlení do vedení a řízení Severoatlantické aliance. Už tehdy se však na sjezdu začaly ozývat kritické hlasy proti plánovanému radaru. 

O rok později nebylo zcela jasné, zda by všichni poslanci Strany Zelených ve Sněmovně americkou protiraketovou obranu podpořili. Zelení tehdy ve svém postoji k radaru nebyli jednotní a proti radaru se výrazně stavěli někteří členové strany. Širší vedení Strany Zelených později 5. dubna 2008 výstavbu radaru v České republice odmítlo, zároveň ale v čele strany podpořila někdejšího předsedu Martina Bursíka, který radar podporoval (Lidové noviny, 7. dubna 2008).

KSČM naproti tomu zaujímala vůči této otázce jasné stanovisko. Americký radar v Brdech dlouhodobě ostře odmítala. Doplňme, že Občanská demokratická strana, za kterou sedí ve Sněmovně Marek Benda, naopak americký radar podporovala.

Dodejme, že veřejné mínění se vesměs stavělo proti stavbě radaru. Podle agentury STEM souhlasilo (.pdf, str. 4) v březnu roku 2007 s umístěním radaru v Česku 32 % respondentů, o dva roky později pak 28 % populace. Debata o radaru se završila v roce 2009, kdy tehdejší prezident Spojených států Barack Obama probíhající jednání o radaru v Brdech ukončil.

Na závěr shrňme, že KSČM myšlenku výstavby amerického radaru v České republice od začátku ostře kritizovala. Postoje Strany Zelených byly značně komplikovanější a nejednotné. Na stranickém sjezdu v únoru 2007 Zelení možnost umístění radaru v Brdech neodmítli, již tehdy se však v rámci strany objevovala kritika tohoto rozhodnutí. Širší předsednictvo Zelených se později v roce 2008 postavilo proti výstavbě radaru, předseda strany Martin Bursík ji ale stále podporoval. Co se týče sociální demokracie, její postoj k radaru nebyl ze začátku příliš vyhraněný, např. někdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v lednu 2007 výstavbu radaru v Česku připustil. Později však ČSSD radar v Brdech podporovat odmítla.

Z výroku Marka Bendy není úplně zřejmé, kterou politickou stranu má přesně na mysli. Z trojice stran KSČM, Strany Zelených a ČSSD lze nicméně o názorovém obratu hovořit především v případě ČSSD a do jisté míry také v případě Strany Zelených. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Německo dlouhodobě dováží velkou část primárních energetických surovin z Ruska. Jedná se především o zemní plyn, ale také např. ropu a uhlí. Tuto energetickou politiku Německo ještě podpořilo, když v reakci na havárii ve Fukušimské jaderné elektrárně v roce 2011 Spolkový sněm schválil vládní návrh na úplné opuštění jaderné energetiky v Německu. Současně s utlumováním jaderných elektráren v Německu probíhala výstavba plynovodů vedoucích z Ruska.

Pravděpodobně nejvýraznějším symbolem německé energetické závislosti na Rusku se stal plynovod Nord Stream 2. Projekt kritizovaly například Ukrajina, Polsko nebo Spojené státy americké. Uveďme, že v roce 2021 v Německu pocházelo z Ruska 55 % spotřebovaného plynu. Z Ruska se také importovalo 50 % uhlí a 35 % ropy.

K vybudování plynovodu Nord Stream a později i ramene Nord Stream 2 přispěla plynová krize v roce 2009, kdy po rozepřích mezi Ukrajinou a Ruskem ruský Gazprom zastavil dodávky plynu přes ukrajinské území. V letech 2011 a 2012 tak nejdříve došlo k dokončení plynovodu Nord Stream, který vede z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa a který vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami.

Na novém projektu Nord Stream 2, který kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, se poté Gazprom dohodl v roce 2015 s firmami z Německa, Rakouska, Francie, Velké Británie a Nizozemska. V roce 2018 následně Německo „schválilo výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. Nord Stream 2, jehož zprovoznění mělo zdvojnásobit vývoz ruského plynu přes Baltské moře do Evropy, byl dostavěn v září 2021 a na konci roku 2021 i naplněn plynem. 

Na přelomu let 2021 a 2022, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, Německo čelilo kritice kvůli neochotě obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Projekt totiž stále od německých regulačních úřadů nezískal povolení k provozu, zároveň ale německý kancléř Olaf Scholz uváděl, že rozhodnutí je pouze záležitostí úřadů a nebude odrážet politickou stránku věci. Zástupci německé vlády nicméně přes toto počáteční váhání nakonec v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, kancléř Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

Německá spolková vláda si vytyčila za cíl do konce roku 2022 skoncovat s dovozem ruské ropy a uhlí, nicméně problém vidí v zastavení dodávek ruského plynu. Podle ministra hospodářství Habecka totiž Německo nedisponuje terminálem na dovoz zkapalněného plynu, díky kterému by země mohla získávat zemní plyn z jiných částí světa. Německá vláda má také obavy z těžkých dopadů na hospodářství a z vyšší inflace, které by přerušení dodávek plynu z Ruska mohlo způsobit, a tak v této otázce zůstává opatrná. Podle Habecka by k ukončení německé závislosti na ruském plynu mohlo dojít až v létě roku 2024. Zmiňme, že v současnosti již u našich západních sousedů klesl podíl dovozu plynu z Ruska zhruba na 40 %.

Německo skutečně do značné míry dlouhodobě budovalo svoji energetickou politiku na dovozu surovin (především zemního plynu) z Ruska. V minulosti proto realizovalo např. projekt Nord Stream 2. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Rozpočet Ministerstva obrany České republiky byl původně na rok 2021 schválen ve výši 75,4 mld. Kč (.pdf, str. 6). Dne 27. ledna (.pdf, str. 1) 2021 a 29. března (.pdf, str. 1) 2021 nicméně došlo na základě usnesení vlády k posílení obranného rozpočtu celkem o 10 mld. Kč. Po tomto navýšení tvořil celkový rozpočet na obranu ČR 85,4 mld. Kč (.pdf, str. 6) a podíl výdajů Ministerstva obrany tak odpovídal 1,4 % HDP.

Ukrajinský parlament v roce 2018 přijal zákon o národní bezpečnosti Ukrajiny, kterým se stát zavazuje, že výdaje v sektoru bezpečnosti a obrany státu budou představovat nejméně 5 % HDP. Nejméně 3 % HDP přitom mají směřovat přímo na „financování obranných sil“ (čl. 35 odst. 1). Ne vždy se ale Ukrajině dařilo tento závazek dodržet. Tak v roce 2021 byla například realita diametrálně odlišná od schváleného zákona. Schválený rozpočet Ministerstva obrany Ukrajiny v tomto roce činil 117,6 mld. hřiven, tedy 92 mld. Kč, což je méně než 2,5 % HDP (.pdf, str. 1) země. Doplňme, že prostředky z ukrajinského obranného rozpočtu nejdou pouze na obranu, ale také na reformní (.pdf, str. 1) programy s ní spojené.

Na závěr tedy uveďme, že rozpočet českého Ministerstva obrany byl v poměru k HDP přibližně o třetinu nižší než obranný rozpočet Ukrajiny. V absolutních číslech však byly český i ukrajinský rozpočet sektoru obrany srovnatelné, rozdíl činil necelých 7 miliard korun (odchylka je v tomto případě menší než 8 %). Z tohoto důvodu výrok Jaroslava Bašty hodnotíme jako pravdivý.

Nejprve uveďme kontext výroku. Podle předsedy poslaneckého klubu ODS Marka Bendy se strany, které stojí napravo od středu politického spektra, historicky stavěly k členství v Severoatlantické alianci mnohem pozitivněji než levicoví politici. Jako příklad uvádí Jana Kavana, který byl mezi lety 1998 až 2002 ministrem zahraničí za ČSSD v tehdejší Zemanově vládě. V našem odůvodnění se zaměříme na to, zda tehdejší ministr Kavan skutečně v kontextu vstupu Česka do NATO řekl něco ve smyslu „Jako já to teda podepisuju, ale jak se dá vystoupit?“, jak tvrdí Marek Benda.

Česko vstoupilo do Severoatlantické aliance v březnu roku 1999, což svým podpisem stvrdil právě tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan. Již v roce 1994 se Česko zapojilo do nově vzniklého programu NATO Partnerství pro mír a v roce 1997 obdrželo oficiální pozvánku do Aliance.

Na začátku března roku 1998 přijel do Prahy generální tajemník NATO Javier Solana (Lidové noviny, 6. března 1998). Během diskuze s poslanci a senátory 5. března mu Jan Kavan, tehdy ještě senátor a expert sociální demokracie na zahraniční politiku, položil otázku: „Bylo by možné z NATO vystoupit, kdyby některá země ratifikovala svůj vstup do Severoatlantické aliance a po zamítavém výsledku referenda chtěla zase NATO opustit?“. Javier Solana následně odpověděl: „Když členské země řeknou "ano, můžete vstoupit", a potom by kandidátská země řekla "promiňte, já jsem se rozmyslela, já nechci" (...) To by bylo skutečně velmi podivné.“ 

Někteří sociálnědemokratičtí politici tehdy chtěli uskutečnit referendum o členství v Alianci (Lidové noviny, 6. března 1998). Referendum prosazoval třeba místopředseda ČSSD Vladimír Špidla a Miloš Zeman, který v té době stál v čele strany.

Ostatní politické subjekty na snahu uspořádat o členství v Severoatlantické alianci referendum ostře reagovaly (Lidové noviny, 6. března 1998). Poslanec za ODS Ivan Langer označil Vladimíra Špidlu za „totálního šílence“. Libor Kudláček z ODA označil nápad za „šílený“, Jiří Vlach z Unie Svobody dokonce za „naprosto šílený“. Místopředseda Unie Svobody Petr Matějů řekl, že na „prohlášení, které se vymyká zdravému rozumu, není nutné reagovat“. I tehdejší předseda legislativní rady vlády Miloslav Výborný za KDU-ČSL se k možnosti referenda stavěl kriticky.

Prezident Václav Havel pár dní po Solanově návštěvě označil nápad uspořádat referendum o vstupu NATO za bezdůvodný a „hazardérství“ (Právo, 10. března 1998). O výrocích Vladimíra Špidly a Jana Kavana ohledně referenda řekl, že jsou „přinejmenším nezodpovědné“.

Jiní politici ze sociální demokracie, jako třeba pozdější premiér Stanislav Gross, však nepovažovali v dané situaci referendum za vhodné (Lidové noviny, 13. března 1998). Lidové noviny tehdy napsaly, že se v této otázce ČSSD „rozdělila na dva tábory“. Poslanecký klub ČSSD si dokonce odhlasoval usnesení, že poslanci budou členství v Alianci podporovat i bez konání referenda.  

O rok později v rozhovoru pro MF DNES Jan Kavan řekl, že lituje neuskutečnění referenda o vstupu do NATO. Vstup do Aliance v té době nicméně podporoval i bez něj. Zároveň uvedl, že dva týdny poté, co svou otázku ohledně vystoupení z NATO položil, Javieru Solanovi zavolal. Generální tajemník mu měl sdělit, že jeho otázka byla „dobrá a legitimní“.

Výrok poslance Bendy není úplně přesný. Jan Kavan jako ministr zahraničí skutečně svým podpisem v roce 1999 stvrdil vstup do Severoatlantické aliance. O rok dříve se generálního tajemníka NATO Solany zeptal, zda je možné Alianci opustit, kdyby si to některá země odhlasovala v referendu. Byť Marek Benda Kavanovu otázku a následný podpis slučuje do jednoho momentu, jedná se zjevně o parafrázi tehdejšího postoje Jana Kavana. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.