Marek Benda

Německo dlouhodobě dováží velkou část primárních energetických surovin z Ruska. Jedná se především o zemní plyn, ale také např. ropu a uhlí. Tuto energetickou politiku Německo ještě podpořilo, když v reakci na havárii ve Fukušimské jaderné elektrárně v roce 2011 Spolkový sněm schválil vládní návrh na úplné opuštění jaderné energetiky v Německu. Současně s utlumováním jaderných elektráren v Německu probíhala výstavba plynovodů vedoucích z Ruska.

Pravděpodobně nejvýraznějším symbolem německé energetické závislosti na Rusku se stal plynovod Nord Stream 2. Projekt kritizovaly například Ukrajina, Polsko nebo Spojené státy americké. Uveďme, že v roce 2021 v Německu pocházelo z Ruska 55 % spotřebovaného plynu. Z Ruska se také importovalo 50 % uhlí a 35 % ropy.

K vybudování plynovodu Nord Stream a později i ramene Nord Stream 2 přispěla plynová krize v roce 2009, kdy po rozepřích mezi Ukrajinou a Ruskem ruský Gazprom zastavil dodávky plynu přes ukrajinské území. V letech 2011 a 2012 tak nejdříve došlo k dokončení plynovodu Nord Stream, který vede z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa a který vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami.

Na novém projektu Nord Stream 2, který kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, se poté Gazprom dohodl v roce 2015 s firmami z Německa, Rakouska, Francie, Velké Británie a Nizozemska. V roce 2018 následně Německo „schválilo výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. Nord Stream 2, jehož zprovoznění mělo zdvojnásobit vývoz ruského plynu přes Baltské moře do Evropy, byl dostavěn v září 2021 a na konci roku 2021 i naplněn plynem. 

Na přelomu let 2021 a 2022, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, Německo čelilo kritice kvůli neochotě obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Projekt totiž stále od německých regulačních úřadů nezískal povolení k provozu, zároveň ale německý kancléř Olaf Scholz uváděl, že rozhodnutí je pouze záležitostí úřadů a nebude odrážet politickou stránku věci. Zástupci německé vlády nicméně přes toto počáteční váhání nakonec v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, kancléř Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

Německá spolková vláda si vytyčila za cíl do konce roku 2022 skoncovat s dovozem ruské ropy a uhlí, nicméně problém vidí v zastavení dodávek ruského plynu. Podle ministra hospodářství Habecka totiž Německo nedisponuje terminálem na dovoz zkapalněného plynu, díky kterému by země mohla získávat zemní plyn z jiných částí světa. Německá vláda má také obavy z těžkých dopadů na hospodářství a z vyšší inflace, které by přerušení dodávek plynu z Ruska mohlo způsobit, a tak v této otázce zůstává opatrná. Podle Habecka by k ukončení německé závislosti na ruském plynu mohlo dojít až v létě roku 2024. Zmiňme, že v současnosti již u našich západních sousedů klesl podíl dovozu plynu z Ruska zhruba na 40 %.

Německo skutečně do značné míry dlouhodobě budovalo svoji energetickou politiku na dovozu surovin (především zemního plynu) z Ruska. V minulosti proto realizovalo např. projekt Nord Stream 2. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Nejdříve uveďme, že ve Sněmovně před patnácti lety zasedaly ODS, KDU-ČSL, ČSSD, KSČM a Strana Zelených. Poslední tři zmíněná politická uskupení již nyní sněmovními stranami nejsou. KSČM v současnosti nemá žádného zástupce ani v Senátu, sociální demokraté zde nicméně stále mají tři senátory, Strana Zelených jednoho. Z kontextu debaty však vyplývá, že Marek Benda mluví o stranách, které přestaly mít své zastoupení v Poslanecké sněmovně, ne obecně v celém dvoukomorovém Parlamentu České republiky. V rámci našeho ověření se proto zaměříme jak na KSČM, tak i na Stranu Zelených a především na sociální demokracii, která byla mezi lety 2006–2010 největší stranou, jež se nyní nestala součástí Sněmovny.

O zřízení radaru v Brdech se v amerických médiích začalo hovořit v roce 2006. Podle serveru Novinky.cz se tuzemská diskuze politiků o radaru rozeběhla až po sněmovních volbách v témže roce. Radar v Brdech měl být součástí americké protivzdušné obrany proti balistickým střelám. Konkrétně měl sloužit k navádění antiraket z Polska.

Sociální demokracie se k základně v Brdech stavěla z počátku příznivě. Už v roce 2002 tehdejší ministr za ČSSD Jaroslav Tvrdík konzultoval s americkou administrativou možnost zřízení protiraketové obrany v Česku a k celému plánu se stavěl poměrně pozitivně. Tehdejší premiér a předseda sociální demokracie Vladimír Špidla pak řekl, „že Česko postaví prapory na obranu proti zbraním hromadného ničení.“

Na sněmovní schůzi 1. prosince 2006 se na návrh komunistického poslance Václava Exnera hlasovalo o prohlášení, které požadovalo po vládě a prezidentovi, aby se už dále nepokračovalo v jednání s USA o raketové obraně na území Česka. Poslanci ČSSD se tehdy zdrželi hlasování, pro naopak hlasovali komunističtí zákonodárci.

V lednu roku 2007 tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek uvedl: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem.“ Zmínil také, že by ke schválení umístění radaru v Brdech mohlo dojít, aniž by předtím bylo vypsáno referendum o této otázce. Všelidové hlasování však – na rozdíl od Jiřího Paroubka – požadovala většina ČSSD.

První jednotné stanovisko sociálních demokratů bylo zveřejněno v únoru 2007, kdy grémium ČSSD radar odmítlo a zároveň podpořilo vypsání referenda. Lidové noviny se následně zeptaly předsedy ČSSD Paroubka, proč změnil názor, když se ještě v lednu stavěl k případnému referendu kriticky. Jiří Paroubek argumentoval, že v té době neznal dostatečné parametry americké základny. Dodejme, že v srpnu 2008 poskytl Lidovým novinám rozhovor bývalý premiér Stanislav Gross, který stál v čele ČSSD v roce 2005. K prvotnímu postoji ČSSD k radaru Gross uvedl: „Pokud vím, tak ta debata (o americkém radaru, pozn. Demagog.cz) začala již někdy zkraje roku 2000, 2001. V té době začaly první sondáže a v té době jsme tedy nedávali najevo, že je pro nás radar na našem území nepřijatelný.“ 

Strana Zelených vydala své stanovisko k americkému plánu na zřízení radaru v Brdech v únoru roku 2007. Usnesení, pro které se vyslovila většina delegátů stranického sjezdu, radar neodmítlo. Zároveň ale požadovalo, aby se Spojené státy zavázaly, že se radar začlení do vedení a řízení Severoatlantické aliance. Už tehdy se však na sjezdu začaly ozývat kritické hlasy proti plánovanému radaru. 

O rok později nebylo zcela jasné, zda by všichni poslanci Strany Zelených ve Sněmovně americkou protiraketovou obranu podpořili. Zelení tehdy ve svém postoji k radaru nebyli jednotní a proti radaru se výrazně stavěli někteří členové strany. Širší vedení Strany Zelených později 5. dubna 2008 výstavbu radaru v České republice odmítlo, zároveň ale v čele strany podpořila někdejšího předsedu Martina Bursíka, který radar podporoval (Lidové noviny, 7. dubna 2008).

KSČM naproti tomu zaujímala vůči této otázce jasné stanovisko. Americký radar v Brdech dlouhodobě ostře odmítala. Doplňme, že Občanská demokratická strana, za kterou sedí ve Sněmovně Marek Benda, naopak americký radar podporovala.

Dodejme, že veřejné mínění se vesměs stavělo proti stavbě radaru. Podle agentury STEM souhlasilo (.pdf, str. 4) v březnu roku 2007 s umístěním radaru v Česku 32 % respondentů, o dva roky později pak 28 % populace. Debata o radaru se završila v roce 2009, kdy tehdejší prezident Spojených států Barack Obama probíhající jednání o radaru v Brdech ukončil.

Na závěr shrňme, že KSČM myšlenku výstavby amerického radaru v České republice od začátku ostře kritizovala. Postoje Strany Zelených byly značně komplikovanější a nejednotné. Na stranickém sjezdu v únoru 2007 Zelení možnost umístění radaru v Brdech neodmítli, již tehdy se však v rámci strany objevovala kritika tohoto rozhodnutí. Širší předsednictvo Zelených se později v roce 2008 postavilo proti výstavbě radaru, předseda strany Martin Bursík ji ale stále podporoval. Co se týče sociální demokracie, její postoj k radaru nebyl ze začátku příliš vyhraněný, např. někdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v lednu 2007 výstavbu radaru v Česku připustil. Později však ČSSD radar v Brdech podporovat odmítla.

Z výroku Marka Bendy není úplně zřejmé, kterou politickou stranu má přesně na mysli. Z trojice stran KSČM, Strany Zelených a ČSSD lze nicméně o názorovém obratu hovořit především v případě ČSSD a do jisté míry také v případě Strany Zelených. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Nejprve uveďme kontext výroku. Podle předsedy poslaneckého klubu ODS Marka Bendy se strany, které stojí napravo od středu politického spektra, historicky stavěly k členství v Severoatlantické alianci mnohem pozitivněji než levicoví politici. Jako příklad uvádí Jana Kavana, který byl mezi lety 1998 až 2002 ministrem zahraničí za ČSSD v tehdejší Zemanově vládě. V našem odůvodnění se zaměříme na to, zda tehdejší ministr Kavan skutečně v kontextu vstupu Česka do NATO řekl něco ve smyslu „Jako já to teda podepisuju, ale jak se dá vystoupit?“, jak tvrdí Marek Benda.

Česko vstoupilo do Severoatlantické aliance v březnu roku 1999, což svým podpisem stvrdil právě tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan. Již v roce 1994 se Česko zapojilo do nově vzniklého programu NATO Partnerství pro mír a v roce 1997 obdrželo oficiální pozvánku do Aliance.

Na začátku března roku 1998 přijel do Prahy generální tajemník NATO Javier Solana (Lidové noviny, 6. března 1998). Během diskuze s poslanci a senátory 5. března mu Jan Kavan, tehdy ještě senátor a expert sociální demokracie na zahraniční politiku, položil otázku: „Bylo by možné z NATO vystoupit, kdyby některá země ratifikovala svůj vstup do Severoatlantické aliance a po zamítavém výsledku referenda chtěla zase NATO opustit?“. Javier Solana následně odpověděl: „Když členské země řeknou "ano, můžete vstoupit", a potom by kandidátská země řekla "promiňte, já jsem se rozmyslela, já nechci" (...) To by bylo skutečně velmi podivné.“ 

Někteří sociálnědemokratičtí politici tehdy chtěli uskutečnit referendum o členství v Alianci (Lidové noviny, 6. března 1998). Referendum prosazoval třeba místopředseda ČSSD Vladimír Špidla a Miloš Zeman, který v té době stál v čele strany.

Ostatní politické subjekty na snahu uspořádat o členství v Severoatlantické alianci referendum ostře reagovaly (Lidové noviny, 6. března 1998). Poslanec za ODS Ivan Langer označil Vladimíra Špidlu za „totálního šílence“. Libor Kudláček z ODA označil nápad za „šílený“, Jiří Vlach z Unie Svobody dokonce za „naprosto šílený“. Místopředseda Unie Svobody Petr Matějů řekl, že na „prohlášení, které se vymyká zdravému rozumu, není nutné reagovat“. I tehdejší předseda legislativní rady vlády Miloslav Výborný za KDU-ČSL se k možnosti referenda stavěl kriticky.

Prezident Václav Havel pár dní po Solanově návštěvě označil nápad uspořádat referendum o vstupu NATO za bezdůvodný a „hazardérství“ (Právo, 10. března 1998). O výrocích Vladimíra Špidly a Jana Kavana ohledně referenda řekl, že jsou „přinejmenším nezodpovědné“.

Jiní politici ze sociální demokracie, jako třeba pozdější premiér Stanislav Gross, však nepovažovali v dané situaci referendum za vhodné (Lidové noviny, 13. března 1998). Lidové noviny tehdy napsaly, že se v této otázce ČSSD „rozdělila na dva tábory“. Poslanecký klub ČSSD si dokonce odhlasoval usnesení, že poslanci budou členství v Alianci podporovat i bez konání referenda.  

O rok později v rozhovoru pro MF DNES Jan Kavan řekl, že lituje neuskutečnění referenda o vstupu do NATO. Vstup do Aliance v té době nicméně podporoval i bez něj. Zároveň uvedl, že dva týdny poté, co svou otázku ohledně vystoupení z NATO položil, Javieru Solanovi zavolal. Generální tajemník mu měl sdělit, že jeho otázka byla „dobrá a legitimní“.

Výrok poslance Bendy není úplně přesný. Jan Kavan jako ministr zahraničí skutečně svým podpisem v roce 1999 stvrdil vstup do Severoatlantické aliance. O rok dříve se generálního tajemníka NATO Solany zeptal, zda je možné Alianci opustit, kdyby si to některá země odhlasovala v referendu. Byť Marek Benda Kavanovu otázku a následný podpis slučuje do jednoho momentu, jedná se zjevně o parafrázi tehdejšího postoje Jana Kavana. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

V minulosti došlo k několika případům, kdy některé z ministerstev bylo dočasně řízeno jiným členem vlády do doby jmenování nového ministra. Stalo se tak i během současné vlády kabinetu Andreje Babiše (kabinet složený z ANO a ČSSD vládne od 27. června 2018). Při vzniku vlády totiž prezident republiky Miloš Zeman odmítl jmenovat kandidáta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho. Dočasně se tak resortu ujal nově jmenovaný ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. Nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka jmenoval prezident Zeman 16. října 2018.

K takové situaci došlo také během vlády Bohuslava Sobotky (koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL vládla od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017). Bývalý ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek byl prezidentem Zemanem odvolán na návrh premiéra 28. února 2017. Řízením resortu byl po jeho rezignaci pověřen sám premiér Sobotka. Nový ministr Jiří Havlíček byl jmenován až 4. dubna 2017. I během tzv. vlády odborníků kabinetu Jana Fischera došlo na situaci, kdy muselo být ministerstvo dočasně řízeno jiným ministrem. Stalo se tak po rezignaci ministra životního prostředí Jana Dusíka, který odešel kvůli názorovým neshodám s premiérem Fischerem. V období od 22. března 2010 do jmenování nového ministra 15. dubna téhož roku byl pověřen řízením ministr zemědělství Jakub Šebesta.

I během druhé vlády Mirka Topolánka (kabinet složený z KDU-ČSL, ODS a Strany zelených vládl od 9. ledna 2007 do 8. května 2009) došlo na situaci, kdy ministr musel řídit dva resorty najednou. Po rezignaci ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dany Kuchtové byl pověřen řízením tohoto orgánu Martin Bursík, který tou dobou zastával funkci ministra životního prostředí a místopředsedy vlády. V neposlední řadě můžeme doplnit také případ Pavla Rychetského, o kterém se zmínil poslanec Benda. Během vlády Miloše Zemana (menšinový kabinet ČSSD vládl od 22. července 1998 do 12. července 2002) se ujal Pavel Rychetský funkce ministra spravedlnosti poté, co dosavadní ministr Otakar Motejl podal demisi. Sám Rychetský, který tou dobou zastával funkci místopředsedy vlády a předsedy Legislativní rady vlády, avizoval, že chce resort řídit pouze dočasně.

Jak tedy uvedl poslanec Benda, v mnoha případech se po rezignaci či odvolání ministra ujal funkce jiný člen vlády nebo sám premiér. To je také v souladu s Ústavou a kompetenčním zákonem. V článku 68 Ústavy ČR je totiž uvedeno, že prezident republiky jmenuje na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v tzv. kompetenčním zákoně. Podle zákona o státní službě může sice náměstek člena vlády nebo náměstek pro řízení sekce zastoupit člena vlády, avšak pouze v rozsahu stanoveném členem vlády a navíc s výjimkou věcí, které vyhrazuje členovi vlády zákon.

V některých případech byl řízením resortu pověřen také náměstek. Stalo se tak například během vlády Petra Nečase (kabinet složený z koalice ODS, TOP 09 a VV vládl od 13. července 2010 do 10. července 2013). Po rezignaci ministra školství Josefa Dobeše byl řízením ministerstva pověřen jeho náměstek Ladislav Němec. Novým ministrem byl jmenován Petr Fiala až o více než měsíc později. Podobná situace nastala i během druhé vlády Mirka Topolánka po odvolání Jiřího Čunka z postu ministra pro místní rozvoj. Ministerstvo bylo od 13. listopadu 2007 do 2. dubna 2008 spravováno náměstky, nejprve Milanem Půčkem a následně Jiřím Vačkářem.

Z historie minulých vlád vyplývá, že při odvolání ministra byl nový ministr většinou jmenován ve stejný den. Objevily se však i případy, kdy ministerstvo bylo na okamžik bez vedení. Během Sobotkovy vlády po rezignaci ministra Antonína Prachaře k 13. listopadu 2014 nominovalo hnutí ANO jako nového nástupce Dana Ťoka, premiér Sobotka pak se jmenováním Ťoka souhlasil již 15. listopadu. Prezident Zeman jej ale jmenoval až 4. prosince 2014. Podobně tomu bylo i během vlády Petra Nečase. Tehdejší ministr kultury Jiří Besser podal demisi kvůli pochybnému daňovému přiznání. Besser byl odvolán 16. prosince 2011. Nová ministryně Alena Hanáková byla do funkce jmenována až 20. prosince 2011. Ministerstvo sice bylo čtyři dny bez vedení, nicméně se jednalo pouze o dva pracovní dny.

Během vlády Petra Nečase bylo odvoláno a nahrazeno se zpožděním ještě několik dalších ministrů. V 9 případech neproběhlo odvolání starého a jmenování nového ministra ve stejný den. Jmenování nového člena vlády proběhlo většinou v řádu několika dní až týdnů, nicméně podle dostupných informací nebyl pověřen řízením v tomto mezidobí ani jeden člen vlády.

V minulosti se vyskytly případy, kdy bylo některé z ministerstev řízeno náměstkem a také se objevily případy, že byl ministr odvolán a nový ministr nebyl obratem jmenován, přičemž jmenování nového ministra trvalo většinou jenom několik dní až týdnů. Těchto situací se však jen během vlády Petra Nečase vyskytlo celkem devět a není to tedy věc "nestandardní".

V průzkumu popularity stranických osobností v lednu 2019 společnosti STEM je uvedeno, že ministra kultury Antonína Staňka nezná víc než polovina veřejnosti, konkrétně 56 % dotazovaných. Výzkum Centra výzkumu pro veřejné mínění o důvěře vrcholným politikům v lednu (str. 2) 2019 uvádí, že 59 % dotazovaných nezná ministra kultury Antonína Staňka. Je tak podle průzkumu jedním z nejméně známých politiků, méně lidí než Staňka podle průzkumu znalo jen (bývalé) ministry Jana Kněžínka a Martu Novákovou.

V průzkumu společnosti STEM z června 2019 o popularitě stranických osobností neznalo ministra kultury Antonína Staňka 46 % z dotazovaných. V průzkumech společnosti STEM i Centra pro výzkum veřejného mínění tak byl Antonín Staněk jedním z nejméně známých politiků. Antonín Staněk byl z postu ministra kultury odvolán k 31. červenci 2019, v období výzkumů byl tedy ministrem kultury. Kauza odvolání ministra kultury mohla jeho známost v průběhu července ovlivnit.

V průzkumu hodnocení činnosti ministerstev z května 2019 (str. 1–2) Centra pro výzkum veřejného mínění získaly nejlepší hodnocení Ministerstvo kultury, které dosáhlo průměrné známky 2,77, a Ministerstvo obrany s průměrnou známkou 2,79. 18 procent dotazovaných v tomto výzkumu nevědělo, jak by hodnotili činnost Ministerstva kultury. Větší počet odpovědí lidí, kteří nevěděli, jak činnost ministerstev hodnotit, už se týkal jen Ministerstva obrany, kde známku nedalo 22 % dotazovaných, respektive Ministerstva pro místní rozvoj s 19 %.

Fakt, že pouze 18 % dotazovaných nevědělo, jak hodnotit činnost Ministerstva kultury, implikuje, že zbylých 82 % dotazovaných ví, že Ministerstvo kultury máme.

Vláda a prezident republiky jsou součástí moci výkonné, která je v Ústavě České republiky ukotvena v hlavě třetí. Předseda vlády, neboli premiér, má podle Ústavy následující pravomoci, které se týkají vlády České republiky:

• Článek 68, odst. 2: Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.
• Článek 73, odst. 1: Předseda vlády podává demisi do rukou prezidenta republiky. Ostatní členové vlády podávají demisi do rukou prezidenta republiky prostřednictvím předsedy vlády.
• Článek 74: Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.

V souvislosti s vládní krizí, které se týkala odvolání ministra kultury Antonína Staňka, se ústavní právníci Jan Kysela a Jan Kudrna shodli, že prezident by měl postupovat bez zbytečného odkladu a vyhovět premiérovu návrhu v řádu dní. Jan Wintr z Katedry teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy řekl: „Pokud tam není lhůta, je celkem jednoznačný výklad, že to znamená bez zbytečného odkladu. Je to jediný rozumný výklad toho ustanovení. Zaručuje to předsedovi vlády, aby měl takové složení vlády, za něž odpovídá Poslanecké sněmovně, která může vládě vyslovit nedůvěru. Pokud by to bylo tak, že prezident sice musí odvolat člena vlády, ale klidně za měsíc, za půl roku, za rok, premiér pak nemá kontrolu nad vládou a nemůže za ni nést odpovědnost. Odpovědnost by tím pádem nesl s prezidentem republiky. Ten je ale z Ústavy neodpovědný, dostáváme se tím do celkem nelogické situace.“

Ústavní právník Ondřej Preuss v rozhovoru pro DVTV řekl (2:50–2:54): „On (prezident) není odpovědný za složení vlády, za to je odpovědný předseda vlády.“ Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský řekl: „Absolutním pánem vlády je premiér a premiér má, dá se říci, neomezenou kompetenci, koho si prostřednictvím prezidenta do vlády nominuje a koho prostřednictvím prezidenta z vlády odstraní.“

• Článek 77, odst. 1: Předseda vlády organizuje činnost vlády, řídí její schůze, vystupuje jejím jménem a vykonává další činnosti, které jsou mu svěřeny Ústavou nebo jinými zákony. 
• Článek 78: K provedení zákona a v jeho mezích je vláda oprávněna vydávat nařízení. Nařízení podepisuje předseda vlády a příslušný člen vlády.

Prezident má podle Ústavy následující pravomoci, které se týkají vlády:

• Článek 62, písm. a): jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
• Článek 62, písm. d): pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
• Článek 63, odst. 4: Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Premiér tedy zodpovídá za vládu České republiky, prezident jmenuje předsedu vlády, který na jeho návrh jmenuje a odvolává ostatní členy vlády, premiér vystupuje jménem vlády a organizuje její činnost.

Po zveřejnění výsledků druhého kola prezidentských voleb 27. ledna 2018 Miloš Zeman řekl (1:24–1:43): „Toto, milí moji, je moje poslední politické vítězství a za ním už nebude žádná politická porážka.“ Vítězná řeč pravděpodobně poukazuje na to, že byl podruhé zvolen prezidentem a článek 57, odst. 2 Ústavy České republiky říká: „Nikdo nemůže být zvolen více než dvakrát za sebou.“

Ve druhém kole prezidentských voleb získal Miloš Zeman 2 853 390 hlasů a porazil tak Jiřího Drahoše, který s 2 701 206 hlasy získal o 152 tisíc hlasů méně. Miloš Zeman tedy získal 51,37 % hlasů a Jiří Drahoš 48,63 % hlasů, volební účast byla 66,60 %.

Ústavní žaloba na prezidenta republiky, postoupená Poslanecké sněmovně Senátem, je v systému Sněmovny evidována jako tisk č. 561. Poslancům byl tento tisk rozeslán 31. července 2019, 8. srpna pak předseda Sněmovny projednání žaloby doporučil.

V současné chvíli žaloba skutečně čeká na své projednání Ústavně právním výborem, zda žalobu tomuto výboru přikázal předseda Sněmovny a kdy tak případně učinil ještě před konáním ověřovaného rozhovoru dne 31. července však není možné z dostupných zdrojů zjistit.

Prezident ČSFR Václav Havel podal svoji rezignaci k 20. červenci 1992. Popudem k odchodu byla skutečnost rozpadu společného státu během roku 1992, která se projevila neochotou slovenských zástupců potvrdit Václava Havla jako federálního prezidenta v prezidentské volbě 3. července 1992. Svoje pocity popsal v době odchodu takto:

„To, že se nám nepodařilo vytvořit demokratickou, spravedlivou federaci založenou na rovnoprávnosti obou svých členů, v níž by se všichni cítili dobře, federaci, která by měla svůj základ v nové demokratické federální ústavě, to považuji za velký neúspěch nás všech, nejen můj osobní, ale samozřejmě i můj osobní.“

Nová vláda Václava Klause si byla vědoma, že slovenská strana pod vedením Vladimíra Mečiara bude chtít nezávislý slovenský stát. Proto již v červenci 1992 začala s přípravami na možný rozpad soustátí včetně tvorby nové ústavy.

Hlavní roli v tvorbě nové Ústavy ČR měla Komise vlády České republiky pro přípravu Ústavy České republiky. Dne 10. července 1992 došlo k zřízení této komise dle usnesení vlády č. 484, a práce této komise započala v polovině července 1992 (.pdf, str. 63). I když nikdy nebyla oficiálně ukončena, svůj účel naplnila předložením návrhu ústavy České národní radě 4. listopadu 1992 (tamtéž, str. 71).

V době volby prvního prezidenta České republiky 26. ledna 1993 byl Václav Havel favoritem voleb, vzhledem k podpoře poslanců vládní koalice ODS, ODA, KDU-ČSL a KDS s potřebnou většinou 105 hlasů. Výhra dalších kandidátů – Marie Stiborové nebo Miroslava Sládka – by byla velkým překvapením (archiv ČT, čas – 3:03).

Český prezident má některé pravomoci, k jejichž výkonu nepotřebuje spolupodpis premiéra anebo jím pověřeného ministra, které tedy může vykonávat samostatně. Mezi tzv. nekontrasignované pravomoci,, které jsou uvedeny v čl. 62 Ústavy, patří například některé jmenovací pravomoci prezidenta, jako je jmenování předsedy vlády a dalších členů vlády či například jmenování soudců Ústavního soudu. Mimo tyto jmenovací pravomoci má v rámci nekontrasignovaných pravomocí právo veta či může vládu v demisi pověřit prozatímním vykonáváním jejích funkcí.

Kontrasignované pravomoci prezidenta jsou uvedené v čl. 63 Ústavy. K platnosti těchto rozhodnutí je nutný spolupodpis předsedy vlády či některého z pověřených ministrů. Mezi ně patří například udělování amnestií, jmenování soudců či udělování a propůjčování státního vyznamenání. Do této kategorie také patří veškeré pravomoci, které prezidentovi uděluje zákon. Za rozhodnutí, která spadají do kontrasignovaných pravomocí prezidenta, je odpovědná vláda.