Marek Benda

Marek Benda reaguje na otázku moderátorky, která se ptá, zda zemědělci účastnící se protestní blokády Prahy v pondělí 19. února mají opodstatněné problémy, či zda byla demonstrace politicky zneužita. Benda odpovídá právě tvrzením, že tato akce podle něj byla zneužita, což dle jeho názoru tvrdili i samotní zemědělci.

Nejdříve uveďme, že tuto protestní akci společně (video) organizovali podnikatel Zdeněk Jandejsek a Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR (OSPZV-ASO). Právě ASO se ohradilo například proti slovům ministra zemědělství Marka Výborného, který ještě před protestem tvrdil, že organizátoři uspořádáním akce sledují své vlastní politické cíle a nezastupují ostatní zemědělce.

Někteří zemědělci skutečně svou účast na akci ukončili předčasně a z Prahy odjeli okolo jedné hodiny odpoledne. Dle plánu měl být přitom oficiální program zahájen až v 15:00. Zdeněk Jandejsek jako reakci na brzký odjezd některých zemědělců prohlásil, že dotyční museli odjet „pracovat na svá pole“. Tomu ovšem odporuje vyjádření koordinátora akce pro Ústí nad Labem a Litoměřice Miloše Malého, který tvrdil, že akci podle něj ukradli nezvaní lidé, kteří provolávali protivládní hesla. Což dle jeho vyjádření nebylo to, co organizátoři zamýšleli (video, čas: 05:10).

Malý se o předčasném ukončení protestu ze strany několika zemědělců vyjádřil také pro server Novinky.cz, kterému řekl, že odjelo přibližně 230 lidí. Jako důvod odchodu popsal, že se tito účastníci už neztotožňovali s obsahem stávky, kterou považovali za ukradenou.

Část zemědělců tedy skutečně protestní akci předčasně ukončila a přibližně okolo jedné hodiny odpoledne odjela. Tito protestující tak podle Miloše Malého, koordinátora akce pro Ústí nad Labem a Litoměřice, učinili kvůli pocitu, že jim demonstrace byla ukradena, kvůli čemuž se už zcela neztotožňovali s jejím obsahem. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Takzvaný Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019. Cílem tohoto plánu je připravit Evropskou unii (EU) na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Evropská komise chce (.pdf, str. 4) do roku 2030 snížit produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) alespoň o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by pak EU dle plánu měla dosáhnout klimatické neutrality.

Návrh Evropské komise v prosinci 2020 schválila Evropská rada, která se také rozhodla tento plán zakomponovat do evropského právního rámce pro klima a navrhla jeho urychlené schválení (.pdf, str. 5). V tomto sehrál roli bývalý předseda vlády Babiš. V Evropské radě totiž Českou republiku zastupuje její premiér, jímž byl tehdy právě Andrej Babiš, který se tohoto jednání zúčastnil. Zástupci všech členských států (s výjimkou Bulharska) v Radě EU posléze schválili evropský rámec pro klima v červnu 2021.

Green Deal tedy za Českou republiku na Evropské radě skutečně odsouhlasil někdejší premiér Andrej Babiš. Výrok Marka Bendy proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Marek Benda (ODS) zmiňuje reakci internetového prodejce Rohlík, který v souvislosti se zemědělskými protesty ukončil spolupráci s firmou jednoho z pořadatelů akce, Zdeňka Jandejska. Tím Benda ilustruje, že nejen vládní představitelé upozorňovali na to, že protestní akci „zneužily síly, kterým jde o něco jiného,“ než jen o změnu zemědělské politiky.

Zdeněk Jandejsek a protest z 19. února

Dne 19. února zemědělci vyjeli do ulic Prahy protestovat zejména proti Zelené dohodě pro Evropu (Green Deal) a byrokracii, a přidali se tak k vlně protestů farmářů v Evropě. Jedním z hlavních pořadatelů protestu, během kterého traktory blokovaly dopravu, byl Zdeněk Jandejsek, podnikatel v zemědělství a bývalý prezident Agrární komory. V současnosti je majitelem holdingu Rabbit CZ, který se orientuje především na rostlinnou a živočišnou výrobu.

Jandejska kritizoval například europoslanec Alexandr Vondra (ODS), který ho den před protesty v televizní debatě na CNN Prima News (video, čas 1:00) označil za „proruského kolaboranta“. To dokládal dopisem, který podle jeho slov napsal Jandejsek ruské ambasádě po začátku války na Ukrajině a nabízel v něm pomoc ruským okupantům. Jandejsek toto obvinění později odmítl, z veřejně dostupných zdrojů ovšem nelze určit, jestli byl dopis pravý, či nikoliv. Vondra dále Jandejska obvinil, že je „figurkou“ Andreje Babiše (ANO).

V den protestů média také upozorňovala, že firmy, ve kterých Jandejsek figuruje, získaly na dotacích více než dvě miliardy korun ze státních a evropských zdrojů. „Přesto je jednou z hlavních tváří protestů proti politice české vlády i politice Bruselu,“ dodal k tomu zpravodajský server Novinky.cz.

Vyjádření obchodu Rohlík

Právě ve spojitosti se získanými dotacemi kritizoval Jandejskovo zapojení do protestů také největší online obchod s potravinami Rohlik.cz. „Vyjádřit nesouhlas s politikou je právem každého z nás, ale omezovat dopravu a osobní svobody obyvatel už nikoliv. Je také špatně, když organizátorem stávky proti současnému systému je člověk, který právě díky němu načerpal na dotacích přes 2 miliardy korun,“ uvedl e-shop Rohlík ve svém prohlášení na facebooku. Na závěr také oznámil, že se z popsaných důvodů rozhodl „dále nenabízet produkty RabbitCZ“.

Zakladatel a majitel akciové společnosti Rohlik Group Tomáš Čupr uvedl, že se Rohlík distancuje od metod, které organizátoři protestů používají. „Chceme tímto krokem zdůraznit, že podpora, kterou poskytujeme, je založena na principech udržitelného rozvoje, férového jednání a vzájemného respektu,“ řekl Čupr. V tiskové zprávě obchod Rohlík také napsal, že organizátoři protestů berou „veřejnost jako rukojmí v politickém boji“, což společnost považuje za nepřijatelné.

Shrnutí

Internetový prodejce potravin Rohlík dne 19. února vydal prohlášení, ve kterém kritizoval Zdeňka Jandejska, jednoho z hlavních pořadatelů tehdejšího zemědělského protestu. V textu upozorňoval, že Jandejsek organizoval protestní akci proti politice vlády a EU, přestože jeho společnosti získaly od státu a EU více než dvoumiliardové dotace. 

Rohlík sice přímo neuváděl, že se Jandejsek snaží „destabilizovat zemi”, kritizoval ovšem organizátory akce kvůli metodě protestu a za to, že si podle něj vzali celou veřejnost jako „rukojmí v politickém boji“. V závěru prohlášení Rohlík oznámil, že se rozhodl ukončit spolupráci s Jandejskovou společností Rabbit CZ. Výrok Marka Bendy proto hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Marek Benda (ODS) ve svém výroku zmiňuje profesní zemědělské organizace, které se dle něj distancovaly od protestní jízdy zemědělců do centra Prahy. Ta proběhla ve stejný den, kdy se odvysílala námi ověřovaná debata, tedy 19. února.

Protest zemědělců

Tuto protestní akci společně (video) organizovali podnikatel Zdeněk Jandejsek a Odborový svaz pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů ČR (OSPZV-ASO). Zemědělská technika se v centru Prahy objevila 19. února už v brzkých ranních hodinách. Dopoledne se zemědělci s traktory začali shromažďovat na magistrále poblíž Ministerstva zemědělství, kde šéfovi resortu předali dopis, ve kterém požadovali odstup Česka od Zelené dohody pro Evropu. Některé transparenty zemědělců také vyjadřovaly nesouhlas s vládou nebo způsobem rozdělování dotací v EU.

Stanovisko zemědělských organizací

Největší domácí zemědělské organizace – Agrární komora, Zemědělský svaz a Asociace soukromého zemědělství – se skutečně vymezily proti formě protestu z 19. února. Např. prezident Agrární komory Jan Doležal k tomu uvedl, že „nejde o akci Agrární komory, která se distancovala od pořadatelů i od formy protestu. My opravdu nechceme nikoho držet jako rukojmí, nikoho omezovat, nicméně rozumíme rozčarování zemědělců, kteří se chtějí přidat, i když možná mnozí z nich netuší, ke komu se přidávají.“

22. února proběhl další protest zemědělců, kteří svou protestní jízdu tentokrát směřovali do ostatních velkých měst i k českým hranicím, kde protestovali proti agrární politice Evropské unie. Tuto akci naopak Agrární komora i Zemědělský svaz podpořily, zatímco Asociace soukromého zemědělství se k němu nepřipojila.

Závěr

Agrární komora, Zemědělský svaz i Asociace soukromého zemědělství tedy opravdu nepodpořily protest zemědělců, který se konal 19. února. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Německo dlouhodobě dováží velkou část primárních energetických surovin z Ruska. Jedná se především o zemní plyn, ale také např. ropu a uhlí. Tuto energetickou politiku Německo ještě podpořilo, když v reakci na havárii ve Fukušimské jaderné elektrárně v roce 2011 Spolkový sněm schválil vládní návrh na úplné opuštění jaderné energetiky v Německu. Současně s utlumováním jaderných elektráren v Německu probíhala výstavba plynovodů vedoucích z Ruska.

Pravděpodobně nejvýraznějším symbolem německé energetické závislosti na Rusku se stal plynovod Nord Stream 2. Projekt kritizovaly například Ukrajina, Polsko nebo Spojené státy americké. Uveďme, že v roce 2021 v Německu pocházelo z Ruska 55 % spotřebovaného plynu. Z Ruska se také importovalo 50 % uhlí a 35 % ropy.

K vybudování plynovodu Nord Stream a později i ramene Nord Stream 2 přispěla plynová krize v roce 2009, kdy po rozepřích mezi Ukrajinou a Ruskem ruský Gazprom zastavil dodávky plynu přes ukrajinské území. V letech 2011 a 2012 tak nejdříve došlo k dokončení plynovodu Nord Stream, který vede z Ruska po dně Baltského moře přímo do Německa a který vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami.

Na novém projektu Nord Stream 2, který kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, se poté Gazprom dohodl v roce 2015 s firmami z Německa, Rakouska, Francie, Velké Británie a Nizozemska. V roce 2018 následně Německo „schválilo výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. Nord Stream 2, jehož zprovoznění mělo zdvojnásobit vývoz ruského plynu přes Baltské moře do Evropy, byl dostavěn v září 2021 a na konci roku 2021 i naplněn plynem. 

Na přelomu let 2021 a 2022, kdy Rusko začalo u ukrajinských hranic soustřeďovat vojenské síly, Německo čelilo kritice kvůli neochotě obětovat spuštění plynovodu Nord Stream 2. Projekt totiž stále od německých regulačních úřadů nezískal povolení k provozu, zároveň ale německý kancléř Olaf Scholz uváděl, že rozhodnutí je pouze záležitostí úřadů a nebude odrážet politickou stránku věci. Zástupci německé vlády nicméně přes toto počáteční váhání nakonec v lednu potvrdili, že tehdy připravovaný sankční balíček EU počítá i s případnou blokací plynovodu Nord Stream 2. Poté co Vladimir Putin 22. února uznal nezávislost samozvané Doněcké a Luhanské lidové republiky a vyslal do těchto oblastí ruskou armádu, kancléř Scholz oznámil, že Nord Stream 2 povolení nedostane.

Německá spolková vláda si vytyčila za cíl do konce roku 2022 skoncovat s dovozem ruské ropy a uhlí, nicméně problém vidí v zastavení dodávek ruského plynu. Podle ministra hospodářství Habecka totiž Německo nedisponuje terminálem na dovoz zkapalněného plynu, díky kterému by země mohla získávat zemní plyn z jiných částí světa. Německá vláda má také obavy z těžkých dopadů na hospodářství a z vyšší inflace, které by přerušení dodávek plynu z Ruska mohlo způsobit, a tak v této otázce zůstává opatrná. Podle Habecka by k ukončení německé závislosti na ruském plynu mohlo dojít až v létě roku 2024. Zmiňme, že v současnosti již u našich západních sousedů klesl podíl dovozu plynu z Ruska zhruba na 40 %.

Německo skutečně do značné míry dlouhodobě budovalo svoji energetickou politiku na dovozu surovin (především zemního plynu) z Ruska. V minulosti proto realizovalo např. projekt Nord Stream 2. Výrok Marka Bendy tak hodnotíme jako pravdivý.

Nejdříve uveďme, že ve Sněmovně před patnácti lety zasedaly ODS, KDU-ČSL, ČSSD, KSČM a Strana Zelených. Poslední tři zmíněná politická uskupení již nyní sněmovními stranami nejsou. KSČM v současnosti nemá žádného zástupce ani v Senátu, sociální demokraté zde nicméně stále mají tři senátory, Strana Zelených jednoho. Z kontextu debaty však vyplývá, že Marek Benda mluví o stranách, které přestaly mít své zastoupení v Poslanecké sněmovně, ne obecně v celém dvoukomorovém Parlamentu České republiky. V rámci našeho ověření se proto zaměříme jak na KSČM, tak i na Stranu Zelených a především na sociální demokracii, která byla mezi lety 2006–2010 největší stranou, jež se nyní nestala součástí Sněmovny.

O zřízení radaru v Brdech se v amerických médiích začalo hovořit v roce 2006. Podle serveru Novinky.cz se tuzemská diskuze politiků o radaru rozeběhla až po sněmovních volbách v témže roce. Radar v Brdech měl být součástí americké protivzdušné obrany proti balistickým střelám. Konkrétně měl sloužit k navádění antiraket z Polska.

Sociální demokracie se k základně v Brdech stavěla z počátku příznivě. Už v roce 2002 tehdejší ministr za ČSSD Jaroslav Tvrdík konzultoval s americkou administrativou možnost zřízení protiraketové obrany v Česku a k celému plánu se stavěl poměrně pozitivně. Tehdejší premiér a předseda sociální demokracie Vladimír Špidla pak řekl, „že Česko postaví prapory na obranu proti zbraním hromadného ničení.“

Na sněmovní schůzi 1. prosince 2006 se na návrh komunistického poslance Václava Exnera hlasovalo o prohlášení, které požadovalo po vládě a prezidentovi, aby se už dále nepokračovalo v jednání s USA o raketové obraně na území Česka. Poslanci ČSSD se tehdy zdrželi hlasování, pro naopak hlasovali komunističtí zákonodárci.

V lednu roku 2007 tehdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek uvedl: „Pokud se bude jednat o malé zařízení, které nenaruší život občanů, které nenaruší například letový provoz, tak si umím představit, že bychom o tom mohli jednat s kladným výsledkem.“ Zmínil také, že by ke schválení umístění radaru v Brdech mohlo dojít, aniž by předtím bylo vypsáno referendum o této otázce. Všelidové hlasování však – na rozdíl od Jiřího Paroubka – požadovala většina ČSSD.

První jednotné stanovisko sociálních demokratů bylo zveřejněno v únoru 2007, kdy grémium ČSSD radar odmítlo a zároveň podpořilo vypsání referenda. Lidové noviny se následně zeptaly předsedy ČSSD Paroubka, proč změnil názor, když se ještě v lednu stavěl k případnému referendu kriticky. Jiří Paroubek argumentoval, že v té době neznal dostatečné parametry americké základny. Dodejme, že v srpnu 2008 poskytl Lidovým novinám rozhovor bývalý premiér Stanislav Gross, který stál v čele ČSSD v roce 2005. K prvotnímu postoji ČSSD k radaru Gross uvedl: „Pokud vím, tak ta debata (o americkém radaru, pozn. Demagog.cz) začala již někdy zkraje roku 2000, 2001. V té době začaly první sondáže a v té době jsme tedy nedávali najevo, že je pro nás radar na našem území nepřijatelný.“ 

Strana Zelených vydala své stanovisko k americkému plánu na zřízení radaru v Brdech v únoru roku 2007. Usnesení, pro které se vyslovila většina delegátů stranického sjezdu, radar neodmítlo. Zároveň ale požadovalo, aby se Spojené státy zavázaly, že se radar začlení do vedení a řízení Severoatlantické aliance. Už tehdy se však na sjezdu začaly ozývat kritické hlasy proti plánovanému radaru. 

O rok později nebylo zcela jasné, zda by všichni poslanci Strany Zelených ve Sněmovně americkou protiraketovou obranu podpořili. Zelení tehdy ve svém postoji k radaru nebyli jednotní a proti radaru se výrazně stavěli někteří členové strany. Širší vedení Strany Zelených později 5. dubna 2008 výstavbu radaru v České republice odmítlo, zároveň ale v čele strany podpořila někdejšího předsedu Martina Bursíka, který radar podporoval (Lidové noviny, 7. dubna 2008).

KSČM naproti tomu zaujímala vůči této otázce jasné stanovisko. Americký radar v Brdech dlouhodobě ostře odmítala. Doplňme, že Občanská demokratická strana, za kterou sedí ve Sněmovně Marek Benda, naopak americký radar podporovala.

Dodejme, že veřejné mínění se vesměs stavělo proti stavbě radaru. Podle agentury STEM souhlasilo (.pdf, str. 4) v březnu roku 2007 s umístěním radaru v Česku 32 % respondentů, o dva roky později pak 28 % populace. Debata o radaru se završila v roce 2009, kdy tehdejší prezident Spojených států Barack Obama probíhající jednání o radaru v Brdech ukončil.

Na závěr shrňme, že KSČM myšlenku výstavby amerického radaru v České republice od začátku ostře kritizovala. Postoje Strany Zelených byly značně komplikovanější a nejednotné. Na stranickém sjezdu v únoru 2007 Zelení možnost umístění radaru v Brdech neodmítli, již tehdy se však v rámci strany objevovala kritika tohoto rozhodnutí. Širší předsednictvo Zelených se později v roce 2008 postavilo proti výstavbě radaru, předseda strany Martin Bursík ji ale stále podporoval. Co se týče sociální demokracie, její postoj k radaru nebyl ze začátku příliš vyhraněný, např. někdejší předseda ČSSD Jiří Paroubek v lednu 2007 výstavbu radaru v Česku připustil. Později však ČSSD radar v Brdech podporovat odmítla.

Z výroku Marka Bendy není úplně zřejmé, kterou politickou stranu má přesně na mysli. Z trojice stran KSČM, Strany Zelených a ČSSD lze nicméně o názorovém obratu hovořit především v případě ČSSD a do jisté míry také v případě Strany Zelených. Z těchto důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Nejprve uveďme kontext výroku. Podle předsedy poslaneckého klubu ODS Marka Bendy se strany, které stojí napravo od středu politického spektra, historicky stavěly k členství v Severoatlantické alianci mnohem pozitivněji než levicoví politici. Jako příklad uvádí Jana Kavana, který byl mezi lety 1998 až 2002 ministrem zahraničí za ČSSD v tehdejší Zemanově vládě. V našem odůvodnění se zaměříme na to, zda tehdejší ministr Kavan skutečně v kontextu vstupu Česka do NATO řekl něco ve smyslu „Jako já to teda podepisuju, ale jak se dá vystoupit?“, jak tvrdí Marek Benda.

Česko vstoupilo do Severoatlantické aliance v březnu roku 1999, což svým podpisem stvrdil právě tehdejší ministr zahraničí Jan Kavan. Již v roce 1994 se Česko zapojilo do nově vzniklého programu NATO Partnerství pro mír a v roce 1997 obdrželo oficiální pozvánku do Aliance.

Na začátku března roku 1998 přijel do Prahy generální tajemník NATO Javier Solana (Lidové noviny, 6. března 1998). Během diskuze s poslanci a senátory 5. března mu Jan Kavan, tehdy ještě senátor a expert sociální demokracie na zahraniční politiku, položil otázku: „Bylo by možné z NATO vystoupit, kdyby některá země ratifikovala svůj vstup do Severoatlantické aliance a po zamítavém výsledku referenda chtěla zase NATO opustit?“. Javier Solana následně odpověděl: „Když členské země řeknou "ano, můžete vstoupit", a potom by kandidátská země řekla "promiňte, já jsem se rozmyslela, já nechci" (...) To by bylo skutečně velmi podivné.“ 

Někteří sociálnědemokratičtí politici tehdy chtěli uskutečnit referendum o členství v Alianci (Lidové noviny, 6. března 1998). Referendum prosazoval třeba místopředseda ČSSD Vladimír Špidla a Miloš Zeman, který v té době stál v čele strany.

Ostatní politické subjekty na snahu uspořádat o členství v Severoatlantické alianci referendum ostře reagovaly (Lidové noviny, 6. března 1998). Poslanec za ODS Ivan Langer označil Vladimíra Špidlu za „totálního šílence“. Libor Kudláček z ODA označil nápad za „šílený“, Jiří Vlach z Unie Svobody dokonce za „naprosto šílený“. Místopředseda Unie Svobody Petr Matějů řekl, že na „prohlášení, které se vymyká zdravému rozumu, není nutné reagovat“. I tehdejší předseda legislativní rady vlády Miloslav Výborný za KDU-ČSL se k možnosti referenda stavěl kriticky.

Prezident Václav Havel pár dní po Solanově návštěvě označil nápad uspořádat referendum o vstupu NATO za bezdůvodný a „hazardérství“ (Právo, 10. března 1998). O výrocích Vladimíra Špidly a Jana Kavana ohledně referenda řekl, že jsou „přinejmenším nezodpovědné“.

Jiní politici ze sociální demokracie, jako třeba pozdější premiér Stanislav Gross, však nepovažovali v dané situaci referendum za vhodné (Lidové noviny, 13. března 1998). Lidové noviny tehdy napsaly, že se v této otázce ČSSD „rozdělila na dva tábory“. Poslanecký klub ČSSD si dokonce odhlasoval usnesení, že poslanci budou členství v Alianci podporovat i bez konání referenda.  

O rok později v rozhovoru pro MF DNES Jan Kavan řekl, že lituje neuskutečnění referenda o vstupu do NATO. Vstup do Aliance v té době nicméně podporoval i bez něj. Zároveň uvedl, že dva týdny poté, co svou otázku ohledně vystoupení z NATO položil, Javieru Solanovi zavolal. Generální tajemník mu měl sdělit, že jeho otázka byla „dobrá a legitimní“.

Výrok poslance Bendy není úplně přesný. Jan Kavan jako ministr zahraničí skutečně svým podpisem v roce 1999 stvrdil vstup do Severoatlantické aliance. O rok dříve se generálního tajemníka NATO Solany zeptal, zda je možné Alianci opustit, kdyby si to některá země odhlasovala v referendu. Byť Marek Benda Kavanovu otázku a následný podpis slučuje do jednoho momentu, jedná se zjevně o parafrázi tehdejšího postoje Jana Kavana. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Dne 16. prosince 1992 přijala Česká národní rada na své desáté schůzi 172 hlasy návrh nové Ústavy. Dnem nabytí účinnosti Ústavy dne 1. ledna 1993 došlo k oficiálnímu přejmenování ČNR na Poslaneckou sněmovnu dle článku 106 tohoto dokumentu.

Ústava České republiky neobsahuje mnoho lhůt, které by ústavním institucím stanovovaly pevné časové ohraničení k výkonu jejich pravomocí. Tento znak, který je na rozdíl od většiny (veřejno-) právních odvětví typický pro ústavní právo, respektoval i český ústavodárce, a Ústava tak i dnes mnoho lhůt neobsahuje.

Přeci jenom ale lze některé, ať už konkrétní, či více abstraktní lhůty v Ústavě nalézt. Nejvíce jich nalezneme v hlavě druhé Ústavy, která se týká moci zákonodárné.

• Vláda se musí do 30 dnů vyjádřit k návrhu zákona, jinak platí, že se vyjádřila kladně.
• Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do 30 dnů od jeho postoupení.
• Vláda předstoupí do 30 dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
• Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Poslanec Benda právě o dvou výše uvedených ustanoveních Ústavy ve svém výroku hovoří. Lhůta pro projednání zákona, se kterým Sněmovna vyslovila souhlas, je tedy 30 dní, a prezident republiky přijaté zákony podepisuje do 15 dnů.

Kromě těchto lhůt určených dny obsahuje Ústava také lhůty, které je nutné interpretovat:

• Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.
• O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu.

V zásadě však Ústava explicitní lhůty příliš neobsahuje. Podle slov ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka jsou totiž ústavní normy „výrazně odlišné od norem jiných právních odvětví. Jsou velmi obecné, neúplné až torzovité, zpravidla neobsahují sankce, a pokud ano, často se spíše jedná o sankce politické než sankce stíhající protiprávnost.“ Pokud jde o Ústavu, jsou podle Petra Pitharta nejdůležitější „ta pravidla, která v ní napsaná nejsou. Drží totiž pohromadě to, co napsáno je.“

V jaké lhůtě tedy ústavní instituce jednají, pokud Ústava žádnou nestanoví? Ústavní soud již v minulosti judikoval, jak je tomu v tomto případě. V nálezu týkajícím se Lisabonské smlouvy Pl.ÚS 29/09 Ústavní soud uvedl (body 116–119) v souvislosti s ratifikací mezinárodní smlouvy, že pokud není ústavní instituce omezena žádnou lhůtou, musí konat bez zbytečného odkladu.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v nedávném rozhovoru v souvislosti s debatou o povinnosti prezidenta odvolat a jmenovat ministra uvedl: „Například u Lisabonské smlouvy již Ústavní soud interpretoval, jak je tomu v případě, že Ústava nestanoví pro splnění Ústavou uložené povinnosti konat žádnou lhůtu. Prezidentovi republiky je například stanovena lhůta patnáct dnů pro to, dokdy musí podepsat zákon nebo jej vetovat a vrátit do Poslanecké sněmovny. To je jednoznačný výklad. Lhůta zde poskytuje prostor pro uvážení. Tam, kde lhůta není, se ústavním orgánům tedy neposkytuje lhůta pro uvážení. Proto Ústavní soud v obou ‚lisabonských nálezech‘  a ještě v řadě jiných dokumentů vyslovil obecnou tezi, že ve všech případech, kde je uložená povinnost ústavní instituci – prezidenta republiky nevyjímaje – a není zde stanovená lhůta, je nepochybné, že má jednat bez zbytečného odkladu.“

V minulosti se mnohokrát objevovaly návrhy na takové změny Ústavy, které by vedly k zavedení explicitních lhůt, což by podle některých navrhovatelů mohlo zamezit nerespektování ústavních pravidel ze strany různých ústavních institucí (často prezidenta).

V souvislosti s výše zmíněným nálezem ve věci Lisabonské smlouvy z roku 2009, kdy se řešila povinnost prezidenta podepsat mezinárodní smlouvu, je vhodné uvést návrh ústavní novely zákona právě z roku 2009. Tehdy poslanci Strany zelených navrhovali takovou změnu, která by prezidentovi stanovila lhůtu 30 dnů, a pokud by mezinárodní smlouvu nepodepsal, pravomoc dokončit ratifikaci by přešla na předsedu vlády. Marek Benda ve svém výroku naznačuje, že lhůta stanovená Senátu k projednání návrhu zákona je příliš krátká, což bylo také obsahem návrhu změny Ústavy v roce 2017.

Mnohé návrhy na novelizaci Ústavy se objevily také v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta a následným výkonem ústavních norem Milošem Zemanem. TOP 09 navrhovala vymezit lhůty pro prezidentské konání při neúspěšném pokusu premiéra na sestavení vlády. Marek Benda tehdy opravdu namítal, že novelizace Ústavy v reakci na politickou krizi je krátkozraká.

Bývalý premiér Bohuslav Sobotka dále navrhoval, aby prezident musel jmenovat premiéra do 30 dnů od konání ustavující schůze Sněmovny a také, aby byla stanovena lhůta pro jednotlivé pokusy prezidenta republiky od okamžiku, kdy předcházející vláda podá demisi.

Předesíláme, že nehodnotíme údajnou kvalitu jednotlivých ústav. Ověřujeme však další ve výroku tvrzené informace.

Spojené státy americké přijaly svoji novou Ústavu 17. září 1787. K ratifikaci došlo získáním většinového souhlasu 9 z 13 tehdejších amerických států v červnu 1788, tedy před 231 lety. Podpora ratifikace v mnoha státech byla podmíněna úpravami ve formě dodatků. V roce 1791 byla Ústava rozšířena o deset nových dodatků, které vzešly ve známost pod souhrnným názvem Bill of Rights. Mezi lety 1795 a 1992 bylo přidáno dalších 17 dodatků. Celkem tedy k dnešnímu dni má americká Ústava 27 dodatků.

Z kontextu rozhovoru je také možné, že poslanec Benda svůj výrok vztahoval k přelomu 80. a 90. let 20. století, tedy do doby velkých ústavních změn v Československu a České republice. V takovém případě by sice řečník byl poměrně přesný z hlediska stáří americké Ústavy, stále by se však výrazně mýlil v počtu jejích dodatků.

Velká Británie je zemí, která jako jediná nemá formalizovanou psanou ústavu. Přesto nelze tvrdit, že by zde neexistoval ústavní pořádek. Vzhledem k historické tradici je ústavní pořádek Velké Británie kompilací zákonů, tradic, pravidel, soudních rozhodnutí a mezinárodních smluv, které tvoří celek, který je nazýván Britskou ústavou. Než žádnou nebo nepsanou ústavou je tedy přesnější nazývat Britskou ústavu jako nekodifikovanou.

V nedávných letech existovala částečná snaha o reformu britského ústavního pořádku a sepsání formalizované ústavy, naposledy v roce 2015.

Poslanec Benda se tedy u stáří americké Ústavy netrefil o 31 let, počítaje od její ratifikace. Tuto nepřesnost nelze uznat pravdou ani při uplatnění naší obvyklé 10% tolerance. Zároveň byl výrazně nepřesný počet ústavních dodatků. Případ (ne)existence ústavy Velké Británie je komplikovanější a kontroverznější. Jisté je, že neexistuje ve formě podobné například Ústavě České republiky, jedná se spíše o postupně a dynamicky se vyvíjející nekodifikovaný soubor pravidel.