Marek Benda

Z letošního březnového průzkumu veřejného mínění vyplývá, že druhé referendum podporuje až 43 % britských občanů. Ve stejný měsíc pak v Londýně protestovalo na 1 milion lidí, jednalo se tedy o největší demonstraci od roku 2003.

Z politických stran podporuje druhé referendum menší strana Liberálních demokratů, Skotská národní strana, nebo welšská strana Plaid Cymru. Jedna z nejsilnějších britských politických stran Labour Party se pak podle svého předsedy Jeremy Corbyna bude snažit přesvědčit nového britského premiéra Borise Johnsona, aby zorganizoval druhé referendum, přičemž v případné kampani by Labour Party podpořila stanovisko "Remain", tedy zůstat v EU.

Dle bulvárního deníku The Sun pak druhé referendum přímo podporuje celkem 59 z celkového počtu 650 poslanců Dolní sněmovny. V březnu pro konání druhého referenda hlasovalo celkem 85 poslanců, 334 bylo proti.

Proti druhému referendu je pak nový britský premiér Boris Johnson. Ten si jako jeden z hlavních úkolů své vlády vytyčil uskutečnění brexitu 31. října 2019. Podle Nicol Sturgeonové (předsedkyně vlády Skotska) navíc prosazuje Johnson tzv. „Hard Brexit“, tedy brexit bez dohody.

Podle BBC by uskutečnění nového referenda trvalo minimálně 22 týdnů, což by znamenalo nutnost posunutí současného data brexitu z konce října.

Politici ODS dlouhodobě hovoří o tom, že Spojené království hraje důležitou roli v evropské politice i evropské bezpečnosti. ODS má blízko zejména k britské Konzervativní straně (jsou ve stejné politické frakci Evropských konzervativců a reformistů), což v posledních letech také určovalo vztah ODS ke Spojenému království.

Bývalý předseda britských konzervativců David Cameron, toho času budoucí premiér, přijel před evropskými volbami v roce 2009 do Prahy, „aby pomohl ODS v kampani.“ Premiér Topolánek tehdy uvedl, že s Cameronem mají „společnou vizi Evropy a EU. Evropu otevřenou, spolupracující, Evropu, která je pružná a dokáže reagovat na všechny výzvy globálního světa.“

Zdroj: idnes.cz

Rok poté se Cameron stal britským ministerským předsedou a dobrý vztah navázal i s dalším premiérem za ODS, Petrem Nečasem. Tito dva v roce 2012 dokonce společně vyrazili z Londýna vlakem na summit do Bruselu, aby tam hájili společnou pozici České republiky a Spojeného království.

Zdroj: novinky.cz

Kromě blízkého vztahu s britskými konzervativci hovoří často politici ODS o výjimečné pozici Spojeného království zejména ve vztahu k USA a také ve vztahu k evropské politice.

Předseda ODS Petr Fiala po referendu o brexitu uvedl, že „dochází nebo dojde ke změně geopolitické rovnováhy v rámci Evropské unie. Odchodem Velké Británie ztrácí Evropská unie něco, co bychom mohli nazvat atlantickou kotvou. A naším úkolem bude nastavit vztahy s Británií tak, aby byla i nadále mostem transatlantické vazby se Spojenými státy americkými, aby byla také naším spolehlivým a klíčovým partnerem nejenom v otázce obrany, ale i v otázce bezpečnosti a zpravodajské spolupráce.“

V roce 2017 uvedl europoslanec za ODS Jan Zahradil, že „transatlantická vazba, kde bude Spojené království i nadále figurovat jako most mezi Spojenými státy a Evropou,“ je pro nás „životně důležitá“.

Další europoslanec za ODS, Alexandr Vondra, v květnu letošního roku napsal: „S odchodem Velké Británie přichází EU o vnitřní rovnováhu, která ji drží pohromadě. Až dosud dominantně určovaly agendu i výsledky vyjednávání tři klíčové evropské mocnosti: Francie, Německo a Velká Británie. Vnitroevropská rovnováha byla výsledkem komplexního balancování uvnitř pomyslného trojúhelníku s vrcholy v Berlíně, Londýně a Paříži. [...] Díky Británii a jejím zvláštním vztahům s USA celý trojúhelník držel EU v gravitačním poli Západu. Vnitřní soudržnost a vzájemnou komunikaci posilovala angličtina jako unijní lingua franca.“

Anglie, potažmo od roku 1707 Velká Británie, byla v posledních tisíci letech vždy svázána s děním v kontinentální Evropě. Anglie nikdy nebyla v tomto období izolovaným ostrovem, po celé období více či méně ovlivňovala nebo byla ovlivňována zeměmi kontinentální Evropy.

Od doby Normanské invaze do Anglie v roce 1066 do roku 1475 se řešil nárok a feudální vztahy anglického krále k francouzské koruně. V době zámořských objevů a počátků kolonialismu poprvé musela Anglie řešit otázku kontinentální dominance, která vyvrcholila pokusem o španělskou invazi do Anglie v roce 1588. Od konce 17. století můžeme pozorovat vzestup Anglie jako obchodního centra světa a zastánce politiky mocenské rovnováhy v Evropě. Až do období první světové války se politika VB dala shrnout slovy: obchodovat globálně a blokovat vzestup dominantní kontinentální mocnosti.

I přes krátké období tzv. Splendid isolation na konci 19. století byla VB zapojena do dění v Evropě. V roce 1907 opět v rámci udržení kontinentální rovnováhy vstupuje do diplomatických spojenectví, v tomto případě na straně Francie a Ruska do tzv. Trojdohody. Narušení neutrality Belgie a neochota Německa ukončit boje vedly ke vstupu VB do 1. světové války 4. srpna 1914 (.pdf, str. 3-4).

Ani ve 2. světové válce nezůstala VB stranou, když těsně před válkou ztroskotala britská politika appeasementu obsazením Československa v březnu 1939. Následoval seznam kroků, který vedl k válce. VB se společně s Francií zavázala bránit Polsko, nejdříve poskytnutím garancí v březnu a pak spojeneckou smlouvou v srpnu 1939 . Po napadení Polska Německem vstupuje VB 3. září 1939 do války na straně Polska. Opět se nejednalo o nezištnou pomoc, Německo představovalo hrozbu britské bezpečnosti a VB proto musela vstoupit do války na ochranu velmocenské rovnováhy v Evropě a zachování pozice VB ve světě.

V moderních dějinách po druhé světové válce se musela Británie vypořádat nejen s rozpadem impéria, ale také balancovat svoje postavení v rámci transatlantických vztahů mezi Evropou a USA.

O britském impériu nelze hovořit jako o časově neomezené skutečnosti. První počátky lze položit do konce 17. století, kdy Anglie získala své první kolonie v Severní Americe, Karibiku a v Indii. Vrcholem pak bylo 19. století, kdy Velká Británie kontrolovala čtvrtinu zemského povrchu a tehdejší světové populace.

Je tedy zavádějící tvrdit, že by Anglie lavírovala na pozici v Evropě. Během posledních 1000 let byla její integrální součástí. Nelze také tvrdit, že by se v období od 16. do 19. století VB nějak zásadně odlišovala od trendů v Evropě. Pokud vezmeme například imperialismus, tak i mnohé další státy Evropy procházely svým obdobím kolonialismu a budováním imperií. Jediná zásadní faktická odlišnost je skutečnost, že Velká Británie je evropským ostrovem, respektive souostrovím.

Teď již bývalý slovenský prezident Kiska oficiálně oznámil založení nové politické strany v dubnu 2019, i když se v minulosti vyjádřil, že založení politické strany neplánuje. Nově vzniklou stranu Za ľudí pak bývalý slovenský prezident Kiska blíže představil dne 17. června 2019 v Banské Bystrici. Začátkem srpna 2019 odevzdal ministerstvu vnitra SR potřebné podpisy pro registraci strany. Na programu strany by mělo pracovat více než 16 pracovních skupin.

V rozhovoru, který poskytl Denníku N ještě v březnu 2019, na otázku, zda nebyl problém v jeho prezidentských pravomocích, uvedl: „Když jsem nastupoval, přesně jsem věděl, jaké jsou. Určitě bych je neposílil. Odcházím však s pocitem, že dnes toho vím podstatně víc. Proto chci pomoci této zemi mít novou, slušnou, kompetentní a spravedlivou vládu. Chci to udělat a přesně vím, co jdu udělat. Jdu do toho, proto neodcházím s žádným smutkem, spíše mnohem více nabitý energií.“

Dále v rozhovoru pro SME v dubnu 2019 uvedl (přibližně od 21:40): „Zase se udály věci, které změnily mé rozhodnutí. (...) To co se událo v 2018, kdy zavraždili Jana Kuciaka, Martinu Kušnírovou, kdy se vyplavila všechna ta arogance vládní moci, taková jejich představa, že tento stát vlastní mohou si dělat, co chtějí. Ta obrovská špína a ta arogance vyplula. Tak jsem si řekl, poslouchej, ale stále tě lidé asi mají rádi, neměl by si vyzkoušet této zemi ještě znovu pomoct? (..)“

Bývalý slovenský prezident Kiska skutečně zakládá novu politickou stranu. Podle jeho vyjádření je také pravdou, že si uvědomoval omezenost pravomocí, které měl jako prezident. Nikdy však nevyjádřil názor, že by strana mohla mít více vlivu nebo toho dělat více než prezident, z toho důvodu hodnotíme výrok jako zavádějící.

Poslanec Benda v rozhovoru naráží na krizovou situaci spojenou s jmenováním nového ministra kultury. Bývalý ministr Staněk, který byl odvolán vzhledem ke kritice, které čelil kvůli odvolání ředitelů Národní galerie a Muzea umění Olomouc, pověřil vedením resortu náměstka Reného Schreiera. Dále podle Staňka bude Schreier pověřen pouze zastupováním ministra při jednání vlády, v Poslanecké sněmovně, a nebude mít žádné kompetence člena vlády.

Podle článku 68 Ústavy ČR jmenuje prezident republiky na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády. Zároveň je také pověřuje řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v tzv. kompetenčním zákoně. Dále podle §173 zákona o státní službě může náměstek člena vlády zastoupit člena vlády v rozsahu stanoveném členem vlády s výjimkou věcí, které vyhrazuje členovi vlády zákon. Náměstek člena vlády je tedy například oprávněn účastnit se místo ministra jednání schůze vlády a zastupovat jej na schůzi výboru nebo komise Poslanecké sněmovny. Zákon také hovoří o tom, že člen vlády může mít nejvýše dva takové náměstky.

Podle téhož zákona může mít člen vlády také další odborné náměstky pro řízení příslušných sekcí ministerstva. Tito náměstci jsou oprávněni vést podřízené státní zaměstnance, ukládat jim služební úkoly a jiné. Příslušný člen vlády může rovněž stanovit, že náměstek pro řízení sekce je oprávněn účastnit se místo člena vlády jednání schůze vlády a zastupovat jej na schůzi výboru nebo komise Poslanecké sněmovny.

Pokud je ministr odvolán, měl by být neprodleně jmenován nový člen vlády, který bude odpovídat za příslušný resort. Prezident republiky Miloš Zeman přijal Staňkovu demisi 31. července 2019. Zároveň ale odmítl jmenovat kandidáta ČSSD Michala Šmardu, o jehož jmenování rozhodne až v půli srpna. Absence člena vlády na ministerstvu kultury je ale podle ústavního právníka Jana Kysely a dalších odborníků v rozporu s kompetenčním zákonem i Ústavou.

Vedení ministerstva kultury v současné době tvoří dva náměstci člena vlády, státní nájemník a čtyři náměstci pro řízení sekcí. René Schreier, který byl pověřen řízením ministerstva kultury, je náměstkem pro řízení sekce ekonomické a provozní. V této souvislosti se také hovořilo o Kateřině Kalistové, která je náměstkyní pro řízení sekce živého umění.

Již v minulosti došlo k případům, kdy některé z ministerstev nebylo vedeno členem vlády. Stalo se tak například během vlády Mirka Topolánka po odvolání Jiřího Čunka z postu ministra pro místní rozvoj. Ministerstvo tak bylo od 13. listopadu 2007 do 2. dubna 2008 spravováno náměstky, nejprve Milanem Půčkem a následně Jiřím Vačkářem.

Podle článku 68 Ústavy ČR jmenuje prezident republiky na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády. Zároveň je také pověřuje řízením ministerstev a jiných úřadů. Fakt, že v čele těchto ústředních orgánů státní správy stojí člen vlády, je obsažen také v kompetenčním zákoně. Pokud je tedy ministr odvolán, měl by být neprodleně jmenován nový člen vlády, který bude odpovídat za příslušný resort.

Podle zákona o státní službě dále může jak náměstek člena vlády, tak náměstek pro řízení sekce, zastoupit člena vlády v rozsahu jím stanoveným. Náměstci se tedy mohou například účasnit jednání schůze vlády místo člena vlády a další.

Poslanec Benda ve výroku naráží na současnou situaci spojenou s (ne)jmenováním nového ministra kultury. Bývalý ministr Staněk, který byl odvolán, pověřil vedením resortu náměstka Reného Schreiera. Nového ministra však zatím prezident nejmenoval.

V minulosti došlo k několika případům, kdy některé z ministerstev bylo dočasně řízeno jiným členem vlády do doby jmenování nového ministra. Stalo se tak i během současné vlády kabinetu Andreje Babiše (kabinet složený z ANO a ČSSD vládne od 27. června 2018). Při vzniku vlády totiž prezident republiky Miloš Zeman odmítl jmenovat kandidáta ČSSD na post ministra zahraničí Miroslava Pocheho. Dočasně se tak resortu ujal nově jmenovaný ministr vnitra a předseda ČSSD Jan Hamáček. Nového ministra zahraničí Tomáše Petříčka jmenoval prezident Zeman 16. října 2018.

Během vlády Bohuslava Sobotky (koalice ANO, ČSSD a KDU-ČSL vládla od 29. ledna 2014 do 13. prosince 2017) byl po rezignaci ministra průmyslu a obchodu pověřen řízením ministerstva sám premiér Sobotka. Bývalý ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek byl prezidentem Zemanem odvolán na návrh premiéra 28. února 2017. Nový ministr Jiří Havlíček byl jmenován až 4. dubna 2017. Dále během Sobotkovy vlády bylo ministerstvo dopravy na okamžik bez ministra. Stalo se tak po rezignaci ministra Antonína Prachaře k 13. listopadu 2014, který se rozhodl odejít vzhledem ke kritice, které čelil kvůli špatnému fungování Ředitelství silnic a dálnic. V tentýž den navrhlo hnutí ANO nového nástupce Dana Ťoka, s čímž premiér Sobotka souhlasil o dva dni později. Prezident Zeman jej ale jmenoval až 4. prosince 2014. V červnu 2015 byla také řízením MŠMT dočasně pověřena Michaela Marksová.

Podobné situace nastaly i během vlády Petra Nečase (kabinet složený z koalice ODS, TOP 09 a VV vládl od 13. července 2010 do 10. července 2013). Tehdejší ministr kultury Jiří Besser podal demisi kvůli pochybnému daňovému přiznání. Besser byl odvolán v pátek 16. prosince 2011. Nová ministryně Alena Hanáková byla do funkce jmenována až 20. prosince 2010. Ministerstvo sice bylo čtyři dny bez vedení, nicméně se jednalo pouze o dva pracovní dny. Jinak tomu bylo po rezignaci ministra školství Josefa Dobeše, kdy byl řízením ministerstva pověřen jeho náměstek Ladislav Němec. Novým ministrem byl jmenován Petr Fiala až o více než měsíc později. Sám premiér Nečas pak několik měsíců řídil Ministerstvo obrany. Během vlády Petra Nečase bylo odvoláno a nahrazeno ještě několik dalších ministrů. V 9 případech zůstalo při výměně ministrů ministerstvo alespoň jeden den bez ministra či pověřeného člena vlády v čele. Jmenování nového člena vlády proběhlo většinou v řádu několika dní až týdnů, nicméně podle dostupných informací nebyl pověřen řízením v tomto mezidobí žádný člen vlády.

I během tzv. vlády odborníků kabinetu Jana Fischera došlo k situaci, kdy muselo být ministerstvo dočasně řízeno jiným členem vlády. Stalo se tak po rezignaci ministra životního prostředí Jana Dusíka, který odešel 18. března 2010 kvůli názorovým neshodám s premiérem Fischerem. V období od 22. března 2010 do jmenování nového ministra 15. dubna téhož roku byl pověřen řízením ministr zemědělství Jakub Šebesta.

V době druhé vlády Mirka Topolánka (koalice KDU-ČSL, ODS a Strany zelených vládla od 9. ledna 2007 do 8. května 2009) došlo k zatím nejdelšímu „bezvládí“ na ministerstvu, když byl bývalý lídr KDU-ČSL Jiří Čunek 13. listopadu 2007 odvolán. Ministerstvo pro místní rozvoj bylo až do 2. dubna 2008, kdy se Čunek svého úřadu znovu ujal, spravováno náměstky. I během této vlády došlo na situaci, kdy ministr musel řídit dva resorty najednou. Po rezignaci ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Dany Kuchtové byl pověřen řízením tohoto orgánu Martin Bursík, který tou dobou zastával funkci ministra životního prostředí a místopředsedy vlády.

Z demonstrativního výčtu případů výměny ministra v posledních letech je zjevné, že situace, kdy byl odvolán ministr a jeho resort po nějakou dobu neřídil žádný z členů vlády, není neobvyklá. Takový případ nastal u několika vlád v posledních 12 letech, nejčastěji ve vládě Petra Nečase. Je pravdou, že každá taková situace byla (a současná situace na Ministerstvu kultury je) v rozporu s kompetenčním zákonem a podle ústavních právníků Jana Kysely či Marka Antoše i s Ústavou. Nicméně toto pravidlo bylo již mnohokrát porušeno, tudíž nelze hovořit o zvyku.