Zbyněk Stanjura, Jeroným Tejc, Stanislav Polčák

S odkazem na platnou legislativu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu hodnotíme výrok poslance Polčáka jako pravdivý.

Nejvyšší správní soud v roce 2008 rozhodl, že odvolání státního zástupce je správním aktem a podléhá přezkumu dle správního práva.

Poslanec Polčák se zjevně odvolává mj. na rozsudek č. j. 9 As 94/2008 Nejvyššího správního soudu (NSS) ve věci odvolání státního zástupce P. Kačírka. Zatímco zahájení kárného řízení se státním zástupcem je podle NSS pracovněprávním úkonem, odvolání ze strany ministra je zásahem výkonné moci.

Státní zastupitelství "jakožto instituce zajišťující ochranu veřejného zájmu" má být dle NSS chráněno před zásahy vedenými "nahodilostí a svévolí". Polčák tedy správně tvrdí, že judikatura NSS umožnila přezkum rozhodnutí o odvolání státních zástupců správními soudy.

Celý postup odvolání státních zástupců probíhá následovně:

Dle zákona o státním zastupitelství se rozumí pojmem vedoucí státní zástupce celá skupina osob. Dle ustanovení § 8 citovaného zákona se tak jedná o nejvyšší státní zástupce, vrchní státní zástupce, krajské státní zástupce a okresní státní zástupce.

Postup při odvolávání však není u všech stejný. V ustanovení § 9 se hovoří o nejvyšším státním zástupci, kterého "může na návrh ministra spravedlnosti z funkce odvolat vláda."

Ustanovení následující pak specifikuje proces odvolání ostatních vedoucích státních zástupců. "Ministr spravedlnosti může vrchního státního zástupce, krajského státního zástupce a okresního státního zástupce z této funkce odvolat, pokud závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce ( o jednotlivých povinnostech státních zástupců se píše dlouze v sedmé části daného zákona , pozn .); nejde-li o odvolání z důvodu porušení povinností při výkonu státní správy státního zastupitelství (dále jen "správa státního zastupitelství"), činí tak na návrh vedoucího státního zástupce, který je podle odstavců 1 až 3 oprávněn navrhovat jmenování do funkce, z níž má být vedoucí státní zástupce odvolán." Zmiňované odstavce 1 až 3 jsou následující. "Vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Krajské státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh vrchního státního zástupce,
který stojí v čele vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu má být krajský státní zástupce jmenován. Okresní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh krajského státního zástupce, který stojí v čele krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu má být okresní státní zástupce jmenován."

Důležitý je rovněž odstavec 5, ve kterém se píše, že "Ministr spravedlnosti může jmenovat nebo odvolat krajského nebo okresního státního zástupce též na návrh nejvyššího státního zástupce."

Portál ministerstva spravedlnosti Justice.cz uvádí primárně odvolání vrchního státního zástupce Kuvejta. Na žádost Renáty Vesecké byli však za bývalé Topolánkovy vlády v rámci personálních změn odvoláni i někteří další státní zástupci.

"Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil dnes rozhodl o odvolání pražského vrchního státního zástupce Jiřího Kulvejta. Vyhověl tak návrhu nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, která svůj návrh odůvodnila rozdílným pohledem na řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze a poukázala na průtahy v některých případech. Nástupcem Jiřího Kulvejta byl v následujících dnech jmenován Vlastimil Rampula, kterého ministrovi navrhla do funkce nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká."
Dále však učinila Renáta Vesecká také některé další personální změny, které, i přes to, že byly prezentovány spíše jako změny na postech žalobců, s odvoláváním některých státních zástupců souvisely, a lze je tedy tak chápat. Konkrétně se to týkalo státních zástupců Petra Kovandy, Romana Hájka, Lumíra Crhy, Igora Stříže a Iva Ištvána, o čemž informovala ČTK. Tuto zprávu poté převzaly i některé české internetové deníky jako Česká televize, Týden, či Novinky.cz.

Tento výrok je pravdivý, ústava skutečně prezidentovi nestanovuje žádné podmínky.

Prezidentskou milost zakládá Hlava III. Ústavy ČR ve článku 62. písmeno g). Žádné náležitosti nejsou dále uvedeny. Tento institut dále upravuje trestní řád ČR v Hlavě XXIII, kde se zavádí tzv. řízení o udělení milosti. Ani zde ale není uveden žádný požadavek odůvodnění. Určitou úpravu provedl prezident Havel "rozhodnutím prezidenta republiky č. 33 ze dne 1. února 1994 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti" na ministra spravedlnosti, který měl rozhodovat, jaké žádosti jdou odůvodněné a takové pak se svým doporučením předávat prezidentovi. Blíže se k této praxi lze dočíst na stránkách deníku epravo. Toto rozhodnutí však bylo, rozhodnutím prezidenta Klause ze dne 4. srpna 2003 o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti, zrušeno, a dále žádosti o milost zpracovává Kancelář prezidenta republiky. Platné normy lze nalézt také na stránkách Hradu.

Podle volně dostupných údajů o počtu udělených milostí (do 27. října 2011) musíme výrok hodnotit jako pravdivý.

V letech 1992 - 2002 bylo podle archívu oficiálních webových stránek prezidentské kanceláře uděleno prezidentem Václavem Havlem celkem 1453 milostí. V období od 10. prosince 2003 do 27. října 2011 bylo pak podle výčtu prezidentských milostí zveřejněných na oficiálních webových stránkách prezidentské kanceláře uděleno prezidentem Václavem Klausem celkem 370 milostí. To dohromady dává celkový počet 1823 milostí udělených oběma prezidenty.

Výrok poslance Polčáka byl s ohledem na platnou legislativu označen za nepravdivý. Pokud mluvíme o možnostech zákonodárné iniciativy, tak ministr spravedlnosti není jediný, kdo může zákon předložit. Poslanec mohl svým výrokem mínit fakt, že předložení takové právní úpravy vyžaduje vysokou odbornost (nutnost přiložení důvodové zprávy atd.), kterou může v tomto případě nejlépe poskytnout pouze ministerstvo spravedlnosti, a tak použil slova "jediný možný". To ale není z jeho výroku explicitně jasné.

Druhá část výroku je také nepravdivá, neboť Legislativní rada vlády zákonodárnou iniciativu nemá.

Žádná výjimka pro návrh zákona o státním zastupitelství není dohledatelná.

V článku 41 Ústavy ČR se jasně píše, kdo má právo zákonodárné iniciativy. "Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku." Obecně tedy může předložit zákon nejen ministr spravedlnosti. Legislativní pravidla vlády (pdf.) jsou o něco konkrétnější. V třetím článku je uvedeno, že "věcný záměr zákona vypracovávají ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy a předkládají jej k projednání vládě před vypracováním návrhu zákona, a to v případě, že věcný záměr je obsažen v plánu legislativních prací vlády." V článku devět se taktéž uvádí, že součástí návrhu zákona musí být tzv. důvodová zpráva, která musí obsahovat celou řadu odborných náležitostí, jako je zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy nebo zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy EU.

Pokud část výroku poslance Polčáka o Legislativní radě vlády chápeme tak, že tento orgán může předložit novelu zákona, tak neříká poslanec pravdu. Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, kdo má zákonodárnou iniciativu. Navíc ze Statutu Legislativní rady vlády (pdf.) jasně vyplývá, že se jedná o "poradní orgán vlády pro legislativní činnost vlády". Její kompetence, v nichž se o možnosti předkládání návrhů nepíše, jsou zde popsány takto:

"a) zaujímá stanoviska pro vládu k legislativním návrhům,
b) zaujímá stanoviska k závěrům pracovních komisí Legislativní rady nebo odboru kompatibility Úřadu vlády k návrhům vyhlášek, pokud zpracovatel návrhu vyhlášky vyjádří nesouhlas s těmito závěry,
c) zaujímá stanoviska v dalších případech, rozhodne-li tak vláda nebo předseda Legislativní rady,
d) vyjadřuje se k návrhu Legislativních pravidel vlády a k návrhům jejich změn,
e) na návrh předsedy Legislativní rady jmenuje a odvolává členy pracovních komisí Legislativní rady a z jejich řad jmenuje předsedy a místopředsedy pracovních komisí Legislativní rady a odvolává je."

Tato informace není v současné chvíli z vřejných zdrojů dohledatelná.

Poslední zveřejněný zápis z jednání Bezpečnostního výboru PS PČR (součástí zápisu je i prezence) je z data 18. ledna 2011. Zápis z jednání, o kterém hovoří Jeroným Tejc, prozatím nebyl uveřejněn, výrok tak nelze možno potvrdit ani vyvrátit.

Na stránkách agentury Mediafax můžete shlédnout sérii fotografií ze zasedání výboru. Na žádné z těchto fotografií se žádný poslanec či poslankyně ODS neobjevuje, ovšem nemůžeme jednoznačně vyloučit, že se této schůzky opravdu neúčastnili.

Tato informace není v současné chvíli z vřejných zdrojů dohledatelná.

Co se týče svolání schůze, tak podle agentury Mediafax (zde a zde), která mj. cituje předsedu výboru Radka Johna, svolání mimořádné schůze opravdu podpořili poslanci ČSSD. Jak jsme již ale psali dříve (www.demagog.cz), nepodařilo se nám dohledat, kteří konkrétní poslanci, s výjimkou Františka Bublana, to byli.

Co se týče průběhu jednání, tak poslední zveřejněný zápis z jednání Bezpečnostního výboru PS PČR je z data 18. ledna 2011. Zápis z jednání, o kterém hovoří Jeroným Tejc, prozatím nebyl uveřejněn, výrok tak nelze možno potvrdit ani vyvrátit.

§ 43 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádů Poslanecké sněmovny ve znění pozdějších předpisů, stanovuje, že "zápis po jeho ověření ověřovatelem schvaluje a podepisuje předseda výboru nejpozději do sedmi dnů od skončení schůze.(...) Schválený zápis spolu s usnesením o námitkách podaných proti němu se odevzdá k uložení společně s přílohami nejpozději do dvou měsíců od skončení schůze."

Výrok označujeme za neověřitelný, neboť otázka, zda byla Benešová odvolána bezdůvodně, je značně subjektivní povahy a v jakkoli objektivní rovině zůstává předmětem sporu.

Vláda Jiřího Paroubka odvolala nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou na žádost tehdejšího ministra spravedlnosti Pavla Němce, o čemž rozhodla usnesením (doc.) Vlády České republiky, a to ke dni 29. září 2005. Jako důvod jejího odvolání uvedl premiér Jiří Paroubek zachování tehdejší křehké vládní koalice.

V médiích jsou pak za primární důvody jejího odvolání považovány neshody Nejvyššího státního zastupitelství a ministerstva spravedlnosti v otázkách souvisejících s návštěvou katarského prince, a na ní podaná žaloba související s jejími výroky v médiích ohledně kauzy Čunek, o čemž informovaly například internetové portály BBC, Českého rozhlasu, nebo Hospodářských novin.

Koaliční-opoziční jednání na mimovládní úrovni nejsou veřejná.

Bohužel, vzájemná jednání ODS, TOP 09 a Věci veřejných nejsou přístupná veřejnosti. Proto není ani možné najít a porovnat, jaký byl postoj ODS a VV předtím a v současnosti. Tato jednání byla zřejmě na mimovládní úrovni, není o nich totiž veřejně přístupný záznam, tudíž ani nemůžeme ověřit, jestli byla ODS a Věci veřejné proti.

Francouzká ústava potvrzuje, že francouzský prezident potřebuje k udělení milosti kontrasignaci.

Podle francouzské Ústavy, platné od 8.října 1958, skutečně prezidentskou milost kontrasignuje předseda vlády a ministr spravedlnosti. Je to jedna z oblastí, ve kterých je vyžadována účast dalšího prvku výkonné moci. Přesněji tuto právní úpravu můžeme dohledat v Hlavě II. článku 17, který stanovuje, že prezident rozhoduje o milostech. V článku 19 je pak zmíněna nutnost kontrasignace pro toto rozhodnutí.

Výroky politiků v koaličních jednáních nejsou k dispozici.

Další případ, kdy není možné posoudit, jakým způsobem probíhala jednání, a zvláště kdo z politiků co řekl. Nedá se ověřit, jestli se předseda TOP 09 Schwarzenberg na jednáních vyjadřoval ohledně kontrasignace prezidentských milostí negativně nebo ne. Nutno zmínit, že na veřejně přístupných zdrojích o vládních jednáních jsou k dispozici pouze výsledky hlasování členů vlády, programy usnesení a výsledky těchto jednání, nikoliv už samotný průběh. O prezidentských milostech se přitom na oficiální úrovni ještě nejednalo.

Institut milosti hlavy státu skutečně existuje v mnoha státech, tento výrok je pravdivý.

Určitý reprezentativní výčet zemí lze nalézt na anglické Wikipedii. Milost může udílet hlava státu např. Ruska (článek 89 ústavy), Spojených států amerických (Hlava II. článek 2. odstavec 1.), Řecka (.pdf) (Hlava III. článek 49.) nebo Iránu (článek 110 ústavy). Liší se však v proceduře nutné k jejich udělení. Hlava státu může udělovat milosti bez dalších omezení, může dbát na doporučení komisí k tomuto účelu zřízených případně ministra spravedlnosti, může vyžadovat kontrasignaci. V některých zemích, např. Kanadě, milosti může udílet jak generální guvernér, tak komise zřízená pro udělování milostí. Ve Švýcarsku milosti, v případě menších provinění, uděluje federální parlament (článek 173 ústavy).

Najít nějakou jinou srovnatelnou demokracii, kde by byl stejný právní i faktický stav prezidentských milostí, tzn. kde by prezident měl pravomoc jak agraciace (odpuštění části nebo zbytku pravomocně uděleného trestu), abolice (nezahájení nebo nepokračování v trestním řízení) tak i rehabilitace (zahlazení následků odsouzení, tedy považování osoby za bezúhonnou) bez výjimky pro jakékoliv trestní řízení, dále neměl povinnost své rozhodnutí odůvodňovat, nebyl ze své funkce komukoliv odpovědný, jeho rozhodnutí nebylo kýmkoliv přezkoumatelné, nemusel ho s kýmkoliv konzultovat a počet milostí se pohyboval v řádu desítek ročně, nejednalo by se tedy o zcela výjimečně udělené milosti pro několik jednotlivců za volební období, je však téměř vyloučeno.

Všechny Stanjurou zmíněné návrhy jsou skutečně v projednávání nebo schváleny.

V současnosti je projednáváno, resp. před vyhlášením, 5 návrhů, které mění ústavní pořádek ČR:

Návrh změny ústavy, týkající se přímé volby a postavení prezidenta, byl schválen i podepsán prezidentem.

Senát bude projednávat návrh na omezení imunity: Nově, pokud příslušná komora odepře souhlas ke stíhání senátora, ústavního soudce, nebo poslance, bude stíhání vyloučeno pouze po dobu trvání mandátu/funkce (dnes platí, že trestní stíhání, je-li odepřeno, je vyloučeno navždy).

Ve sněmovně ve druhém čtení, je návrh změny ústavou dané působnosti NKÚ, který by nově měl kontrolovat i hospodaření krajů, obcí a zákonem určených právnických osob.

Doplňme, že je zde návrh ústavního zákona o celostátním referendu (oživený po loňském zamítnutí) a úst. zákona o změnách hranic s Rakouskem.

Novela zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu, jež bude projednávána v plénu Poslanecké sněmovny PČR 12.3. 2012, opravdu rozšiřuje kontrolní pravomoci NKÚ, a to dokonce ve větším rozsahu než uvádí Zbyněk Stanjura.

Výše zmíněná novela upravuje působnost Nejvyššího kontrolního úřadu v těchto oblastech:

• "Hospodaření s majetkem státu a s prostředky poskytnutými státu ze zahraničí,
• příjmy a výdaje státního rozpočtu, státní závěrečný účet, včetně závěrečných účtů kapitol státního rozpočtu, a příjmy a výdaje státních fondů,
• hospodaření s majetkem územních samosprávných celků a příjmy a výdaje jejich rozpočtů, a to z hlediska souladu se zákony,
• hospodaření s majetkem právnických osob veřejnoprávní povahy, jde-li o

1. zdravotní pojišťovny,
2. veřejné výzkumné instituce,
3. dobrovolné svazky obcí,
4. příspěvkové organizace územních samosprávných celků,
5. Regionální rady regionů soudržnosti,
6. Českou televizi,
7. Český rozhlas,
8. veřejné vysoké školy,
9. Českou národní banku."

Jak výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj, tak i ústavně právní výbor, hlasovaly pro návrh novely o Nejvyšším kontrolním úřadu. Rovněž v souladu s tvrzením Stanislava Polčáka pro návrh novely zvedli ruce i poslanci sociální demokracie.

Zápis z jednání ústavně právního výboru z 1. prosince 2011 poukazuje na projednávání a rovněž odsouhlasení novely zákona o NKÚ. V tomtéž dokumentu je i seznam poslanců hlasujících pro návrh, v němž se objevují hned 3 zástupci ČSSD, a to: Jan Chvojka, Stanislav Křeček, Václav Zemek. Podobný zápis z jednání nabízí i výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj. I jeho členové návrh novely odhlasovali. Na rozdíl od ústavně právního výboru ale není konkretizováno, kteří poslanci hlasovali pro návrh. Nicméně ze 14 hlasujících nikdo nehlasoval proti.

Poslanec Stanjura zavádí, když naznačuje, že každá kontrolovaná firma musí zmíněné podmínky splňovat.

Kontrole něměckého ekvivalentu NKÚ, tzv. Spolkového účetního dvora, podléhají mj. právnické osoby ("firmy"), které splňují Stanjurou jmenované podmínky.

Jak ale popisuje publikace Ministerstva vnitra ČR (.pdf, str. 177-178), jsou ve stanovených případech povinně kontrolovány také další právnické osoby (tedy i soukromé firmy), které nemusí výše uvedené podmínky splňovat. Jde o ty, které provádějí části plánu spolkového rozpočtu, obdržely od Spolku náhradu nákladů nebo dotaci, spravují jeho prostředky nebo, a to především, pokud byly Spolkem založeny. Kotrola účetního dvora může být i dojednaná, případně určena ve stanovách subjektu.

(Přesný výčet kontrolovaných subjektů je v § 91 zákona o Spolkovém účetním dvoře - .pdf, německy)

Tvrzení poslance Polčáka odpovídá právní úpravě NKÚ SR.

Čl. 60 Ústavy SR (.pdf) a § 2 příslušného zákona (.pdf) stanovuje působnost Nejvyššího kontrolního úřadu SR poměrně široce. Úřad kontroluje hospodaření právnických osob s majetkovou účastí mj. státu, obcí a vyšších územních celků. Není přitom stanoven žádný minimální rozsah této účasti a jediný podíl tedy postačuje.

Text novelizovaného zákona o Nejvyšším kontrolním úřadu doslovně o nutnosti předem nahlášené kontroly nemluví. S ohledem na to, že byl výrok Jeronýma Tejce vysloven při debatě o otázce novele zákona o NKÚ, je potřeba jeho výrok označit za nepravdivý.

Pro přehlednost přikládáme návrh právní úpravy (ve kterém nikde nenajdeme hlášené kontroly) :" Navrhovaná působnost Nejvyššího kontrolního úřadu reaguje na trend směřující k širšímu rozsahu pravomocí nejvyšších kontrolních institucí, vyjádřený v nově koncipovaném znění čl. 97 odst. 1 Ústavy. V souladu s ním je navrženo podřídit pod kontrolní působnost Nejvyššího kontrolního úřadu i hospodaření územních samosprávných celků s jejich majetkem, včetně finančních prostředků, které jsou součástí jejich rozpočtu. Uvedená kontrola však nebude v žádném případě znamenat zásah do ústavně zaručeného principu samostatnosti výkonu územní samosprávy, neboť na základě výstupů z této kontroly nebude Nejvyšší kontrolní úřad ukládat kontrolovaným subjektům opatření jakkoliv zasahující do jejich činnosti. Navíc je kontrola omezena pouze na kontrolu zákonnosti. Dále se navrhuje rozšířit kontrolní působnost Nejvyššího kontrolního úřadu i na další právnické osoby, které by mohly podléhat jeho kontrolní činnosti za předpokladu, že mají veřejnoprávní povahu a že tak stanoví zákon.

Kontrolu v zákonem stanoveném rozsahu může Nejvyšší kontrolní úřad vykonávat jak u organizačních složek státu, tak u právnických nebo fyzických osob. "

A zvláštní úpravy vztahující se k jednotlivým bodům novely: " K bodu 1 (§ 3)Ustanovení odstavce 1 nově vymezuje v návaznosti na novou úpravu čl. 97 odst. 1 Ústavy působnost Nejvyššího kontrolního úřadu tak, že rozšiřuje jeho kontrolní pravomoc na územní samosprávné celky, jejichž hospodaření v samostatné působnosti bude přezkoumávat pouze z pohledu zákonnosti, a také na další právnické osoby veřejnoprávní povahy, které taxativně vyjmenovává, neboť i ony hospodaří s veřejnými prostředky ve značném rozsahu. Tato změna vychází především z potřeby ve větší míře usměrnit nakládání s těmito prostředky tak, aby v zájmu stabilizace veřejných rozpočtů nedocházelo k jejich vynakládání v rozporu se zákony, resp. ve stanovených případech k nehospodárnému nebo neúčelnému nakládání s nimi.

Bližší vymezení okruhů kontroly uvedené v odstavci 2 vychází z dosud platné úpravy, aby bylo zřejmé, že při rozšíření kontrolní pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu směrem k územním samosprávným celkům, jak výše uvedeno, se rozsah dosud kontrolovaných oblastí novou úpravou nezužuje.

Z dikce navrhovaného § 3 a z povahy navrhované působnosti Nejvyššího kontrolního úřadu logicky vyplývá, že kromě právnických osob, resp. organizačních složek státu (včetně státních vysokých škol, které na rozdíl od veřejných vysokých škol nejsou právnickými osobami), budou kontrole ze strany Nejvyššího kontrolního úřadu i nadále podléhat i fyzické osoby, jsou-li splněny pro takový postup podmínky stanovené zákonem.

K bodu 2 (§ 4 odst. 2 a 3)

Ustanovení odstavce 2 upravuje výjimku z obecné zásady stanovené ve stávajícím § 4 odst. 1, dle níž Nejvyšší kontrolní úřad prověřuje kontrolované činnosti z hlediska souladu s právními předpisy a kontroluje také, zda jsou prováděny účelně a hospodárně. Ve vztahu k územním samosprávným celkům, jakož i k dobrovolným svazkům obcí, je do navrženého ustanovení odstavce 2 promítnuta zásada čl. 101 odst. 4 Ústavy, dle níž může stát zasahovat do jejich činnosti pouze v případě, vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem.

Výjimka v odstavci 3 ve vztahu k České národní bance je odůvodněna jejím specifickým postavením, které je dáno její působností jako centrální banky státu, soukromoprávního subjektu podnikajícího v oblasti bankovnictví a správního orgánu pro oblast dohledu nad finančním trhem. Na postavení České národní banky jako centrální banky státu jsou kladeny právem Evropské unie určité požadavky, a to zejména požadavek její nezávislosti na státní moci. Současně Česká národní banka při svém působení v oblasti bankovnictví podléhá zákonné regulaci této činnosti, kde je jedním ze stěžejních požadavků provádění této činnosti povinnost dodržovat bankovní tajemství. Vzhledem k uvedenému, jakož i k vyloučení kolize kontroly Nejvyššího kontrolního úřadu s výše uvedenými požadavky na činnost České národní banky je navrženo omezení rozsahu této kontroly. Pokud jde o veřejné vysoké školy, je zde respektována jejich akademická nezávislost. "