Stanislav Polčák

Výrok Stanislava Polčáka hodnotíme na základě zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu jako pravdivý.

NKÚ ve zprávě (.pdf, str. 5) týkající se nákupu armádních letounů CASA opravdu uvádí, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nevznesl proti postupu ministerstva obrany námitky.

Konkrétně je zde uvedeno:

"Ministerstvo obrany při zadání veřejné zakázky na pořízení taktických transportních letounů využilo výjimky uvedené v ustanovení § 18 odst. 1 písm. c) zákona 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, s odůvodněním, že předmětem veřejné zakázky je vojenský materiál nutný k zajištění obrany a bezpečnosti státu, a zaslalo dne 7. listopadu 2008 zprostředkovateli nákupu výzvu k jednání ve věci veřejné zakázky. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže neměl proti postupu MO ve svém stanovisku námitky."

Výrok označujeme za neověřitelný, neboť otázka, zda byla Benešová odvolána bezdůvodně, je značně subjektivní povahy a v jakkoli objektivní rovině zůstává předmětem sporu.

Vláda Jiřího Paroubka odvolala nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešovou na žádost tehdejšího ministra spravedlnosti Pavla Němce, o čemž rozhodla usnesením (doc.) Vlády České republiky, a to ke dni 29. září 2005. Jako důvod jejího odvolání uvedl premiér Jiří Paroubek zachování tehdejší křehké vládní koalice.

V médiích jsou pak za primární důvody jejího odvolání považovány neshody Nejvyššího státního zastupitelství a ministerstva spravedlnosti v otázkách souvisejících s návštěvou katarského prince, a na ní podaná žaloba související s jejími výroky v médiích ohledně kauzy Čunek, o čemž informovaly například internetové portály BBC, Českého rozhlasu, nebo Hospodářských novin.

Portál ministerstva spravedlnosti Justice.cz uvádí primárně odvolání vrchního státního zástupce Kuvejta. Na žádost Renáty Vesecké byli však za bývalé Topolánkovy vlády v rámci personálních změn odvoláni i někteří další státní zástupci.

"Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil dnes rozhodl o odvolání pražského vrchního státního zástupce Jiřího Kulvejta. Vyhověl tak návrhu nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, která svůj návrh odůvodnila rozdílným pohledem na řízení Vrchního státního zastupitelství v Praze a poukázala na průtahy v některých případech. Nástupcem Jiřího Kulvejta byl v následujících dnech jmenován Vlastimil Rampula, kterého ministrovi navrhla do funkce nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká."
Dále však učinila Renáta Vesecká také některé další personální změny, které, i přes to, že byly prezentovány spíše jako změny na postech žalobců, s odvoláváním některých státních zástupců souvisely, a lze je tedy tak chápat. Konkrétně se to týkalo státních zástupců Petra Kovandy, Romana Hájka, Lumíra Crhy, Igora Stříže a Iva Ištvána, o čemž informovala ČTK. Tuto zprávu poté převzaly i některé české internetové deníky jako Česká televize, Týden, či Novinky.cz.

Tento výrok je pravdivý, ústava skutečně prezidentovi nestanovuje žádné podmínky.

Prezidentskou milost zakládá Hlava III. Ústavy ČR ve článku 62. písmeno g). Žádné náležitosti nejsou dále uvedeny. Tento institut dále upravuje trestní řád ČR v Hlavě XXIII, kde se zavádí tzv. řízení o udělení milosti. Ani zde ale není uveden žádný požadavek odůvodnění. Určitou úpravu provedl prezident Havel "rozhodnutím prezidenta republiky č. 33 ze dne 1. února 1994 o přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti" na ministra spravedlnosti, který měl rozhodovat, jaké žádosti jdou odůvodněné a takové pak se svým doporučením předávat prezidentovi. Blíže se k této praxi lze dočíst na stránkách deníku epravo. Toto rozhodnutí však bylo, rozhodnutím prezidenta Klause ze dne 4. srpna 2003 o zrušení přenesení pravomoci v řízení o udělení milosti, zrušeno, a dále žádosti o milost zpracovává Kancelář prezidenta republiky. Platné normy lze nalézt také na stránkách Hradu.

Koaliční-opoziční jednání na mimovládní úrovni nejsou veřejná.

Bohužel, vzájemná jednání ODS, TOP 09 a Věci veřejných nejsou přístupná veřejnosti. Proto není ani možné najít a porovnat, jaký byl postoj ODS a VV předtím a v současnosti. Tato jednání byla zřejmě na mimovládní úrovni, není o nich totiž veřejně přístupný záznam, tudíž ani nemůžeme ověřit, jestli byla ODS a Věci veřejné proti.

Francouzká ústava potvrzuje, že francouzský prezident potřebuje k udělení milosti kontrasignaci.

Podle francouzské Ústavy, platné od 8.října 1958, skutečně prezidentskou milost kontrasignuje předseda vlády a ministr spravedlnosti. Je to jedna z oblastí, ve kterých je vyžadována účast dalšího prvku výkonné moci. Přesněji tuto právní úpravu můžeme dohledat v Hlavě II. článku 17, který stanovuje, že prezident rozhoduje o milostech. V článku 19 je pak zmíněna nutnost kontrasignace pro toto rozhodnutí.

Jak výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj, tak i ústavně právní výbor, hlasovaly pro návrh novely o Nejvyšším kontrolním úřadu. Rovněž v souladu s tvrzením Stanislava Polčáka pro návrh novely zvedli ruce i poslanci sociální demokracie.

Zápis z jednání ústavně právního výboru z 1. prosince 2011 poukazuje na projednávání a rovněž odsouhlasení novely zákona o NKÚ. V tomtéž dokumentu je i seznam poslanců hlasujících pro návrh, v němž se objevují hned 3 zástupci ČSSD, a to: Jan Chvojka, Stanislav Křeček, Václav Zemek. Podobný zápis z jednání nabízí i výbor pro veřejnou správu a regionální rozvoj. I jeho členové návrh novely odhlasovali. Na rozdíl od ústavně právního výboru ale není konkretizováno, kteří poslanci hlasovali pro návrh. Nicméně ze 14 hlasujících nikdo nehlasoval proti.

Tvrzení poslance Polčáka odpovídá právní úpravě NKÚ SR.

Čl. 60 Ústavy SR (.pdf) a § 2 příslušného zákona (.pdf) stanovuje působnost Nejvyššího kontrolního úřadu SR poměrně široce. Úřad kontroluje hospodaření právnických osob s majetkovou účastí mj. státu, obcí a vyšších územních celků. Není přitom stanoven žádný minimální rozsah této účasti a jediný podíl tedy postačuje.

S odkazem na platnou legislativu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu hodnotíme výrok poslance Polčáka jako pravdivý.

Nejvyšší správní soud v roce 2008 rozhodl, že odvolání státního zástupce je správním aktem a podléhá přezkumu dle správního práva.

Poslanec Polčák se zjevně odvolává mj. na rozsudek č. j. 9 As 94/2008 Nejvyššího správního soudu (NSS) ve věci odvolání státního zástupce P. Kačírka. Zatímco zahájení kárného řízení se státním zástupcem je podle NSS pracovněprávním úkonem, odvolání ze strany ministra je zásahem výkonné moci.

Státní zastupitelství "jakožto instituce zajišťující ochranu veřejného zájmu" má být dle NSS chráněno před zásahy vedenými "nahodilostí a svévolí". Polčák tedy správně tvrdí, že judikatura NSS umožnila přezkum rozhodnutí o odvolání státních zástupců správními soudy.

Celý postup odvolání státních zástupců probíhá následovně:

Dle zákona o státním zastupitelství se rozumí pojmem vedoucí státní zástupce celá skupina osob. Dle ustanovení § 8 citovaného zákona se tak jedná o nejvyšší státní zástupce, vrchní státní zástupce, krajské státní zástupce a okresní státní zástupce.

Postup při odvolávání však není u všech stejný. V ustanovení § 9 se hovoří o nejvyšším státním zástupci, kterého "může na návrh ministra spravedlnosti z funkce odvolat vláda."

Ustanovení následující pak specifikuje proces odvolání ostatních vedoucích státních zástupců. "Ministr spravedlnosti může vrchního státního zástupce, krajského státního zástupce a okresního státního zástupce z této funkce odvolat, pokud závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z výkonu funkce vedoucího státního zástupce ( o jednotlivých povinnostech státních zástupců se píše dlouze v sedmé části daného zákona , pozn .); nejde-li o odvolání z důvodu porušení povinností při výkonu státní správy státního zastupitelství (dále jen "správa státního zastupitelství"), činí tak na návrh vedoucího státního zástupce, který je podle odstavců 1 až 3 oprávněn navrhovat jmenování do funkce, z níž má být vedoucí státní zástupce odvolán." Zmiňované odstavce 1 až 3 jsou následující. "Vrchní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh nejvyššího státního zástupce. Krajské státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh vrchního státního zástupce,
který stojí v čele vrchního státního zastupitelství, v jehož obvodu má být krajský státní zástupce jmenován. Okresní státní zástupce jmenuje ministr spravedlnosti na návrh krajského státního zástupce, který stojí v čele krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu má být okresní státní zástupce jmenován."

Důležitý je rovněž odstavec 5, ve kterém se píše, že "Ministr spravedlnosti může jmenovat nebo odvolat krajského nebo okresního státního zástupce též na návrh nejvyššího státního zástupce."

Výrok poslance Polčáka byl s ohledem na platnou legislativu označen za nepravdivý. Pokud mluvíme o možnostech zákonodárné iniciativy, tak ministr spravedlnosti není jediný, kdo může zákon předložit. Poslanec mohl svým výrokem mínit fakt, že předložení takové právní úpravy vyžaduje vysokou odbornost (nutnost přiložení důvodové zprávy atd.), kterou může v tomto případě nejlépe poskytnout pouze ministerstvo spravedlnosti, a tak použil slova "jediný možný". To ale není z jeho výroku explicitně jasné.

Druhá část výroku je také nepravdivá, neboť Legislativní rada vlády zákonodárnou iniciativu nemá.

Žádná výjimka pro návrh zákona o státním zastupitelství není dohledatelná.

V článku 41 Ústavy ČR se jasně píše, kdo má právo zákonodárné iniciativy. "Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku." Obecně tedy může předložit zákon nejen ministr spravedlnosti. Legislativní pravidla vlády (pdf.) jsou o něco konkrétnější. V třetím článku je uvedeno, že "věcný záměr zákona vypracovávají ministerstva a jiné ústřední orgány státní správy a předkládají jej k projednání vládě před vypracováním návrhu zákona, a to v případě, že věcný záměr je obsažen v plánu legislativních prací vlády." V článku devět se taktéž uvádí, že součástí návrhu zákona musí být tzv. důvodová zpráva, která musí obsahovat celou řadu odborných náležitostí, jako je zhodnocení platného právního stavu, odůvodnění hlavních principů navrhované právní úpravy nebo zhodnocení slučitelnosti navrhované právní úpravy s předpisy EU.

Pokud část výroku poslance Polčáka o Legislativní radě vlády chápeme tak, že tento orgán může předložit novelu zákona, tak neříká poslanec pravdu. Z výše uvedeného výčtu je zřejmé, kdo má zákonodárnou iniciativu. Navíc ze Statutu Legislativní rady vlády (pdf.) jasně vyplývá, že se jedná o "poradní orgán vlády pro legislativní činnost vlády". Její kompetence, v nichž se o možnosti předkládání návrhů nepíše, jsou zde popsány takto:

"a) zaujímá stanoviska pro vládu k legislativním návrhům,
b) zaujímá stanoviska k závěrům pracovních komisí Legislativní rady nebo odboru kompatibility Úřadu vlády k návrhům vyhlášek, pokud zpracovatel návrhu vyhlášky vyjádří nesouhlas s těmito závěry,
c) zaujímá stanoviska v dalších případech, rozhodne-li tak vláda nebo předseda Legislativní rady,
d) vyjadřuje se k návrhu Legislativních pravidel vlády a k návrhům jejich změn,
e) na návrh předsedy Legislativní rady jmenuje a odvolává členy pracovních komisí Legislativní rady a z jejich řad jmenuje předsedy a místopředsedy pracovních komisí Legislativní rady a odvolává je."