Stanislav Polčák kandidoval v evropských volbách jako druhý na kandidátce TOP 09+STAN. Jako nově zvolený europoslanec získal u voleb 25 352 preferenčních hlasů. To ho řadí na celkově 11. místo v pořadí mezi nově zvolenými českými europoslanci. Nejvíce preferenčních hlasů získal Luděk Niedermayer, třetí v pořadí na kandidátce TOP09+STAN, poté Dita Charanzová, lídryně kandidátky ANO, a třetí se umístil Jan Zahradil, lídr kandidátky ODS.

Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014 kandidoval Stanislav Polčák jako třetí kandidát za Koalici TOP 09+STAN. Ve volbách získal 11 997 preferenčních hlasů, umístil se tak mezi všemi 21 zvolenými českými europoslanci na 11. místě.
Ve volbách v roce 2019 Stanislav Polčák tedy získal o 13 355 hlasů více, posunul se ale jen o jednu příčku v pořadí podle množství preferenčních hlasů.

Ve volbách do Evropského parlamentu kandidovalo hnutí STAN s regionálními partnery a TOP 09 a nakonec získali 11,65 %, což znamenalo zisk tří mandátů. STAN pokládá výsledek evropských voleb za jednoznačný úspěch. „Budeme se všemi partnery mluvit o možné spolupráci, není ale teď na místě mluvit o jakémkoliv spojování stran,“ prohlásil předseda hnutí STAN Vít Rakušan poté, co byly oznámeny volební výsledky.

V krajských volbách má STAN ambice zvítězit. Ve volbách chce kandidovat společně s dalšími regionálními partnery. Hovoří se třeba o spolupráci s TOP 09 v Libereckém kraji, v každém regionu je však situace jiná.

Kvůli pravděpodobně neveřejné povaze jednání jsme ovšem o schůzce nenašli žádné další relevantní informace.

Starostové a nezávislí, kde je Stanislav Polčák v současné době členem, opravdu v krajích působí a na základě výsledků voleb do zastupitelstev obcí v roce 2018, je hnutí STAN pátou nejsilnější politickou stranou co do počtu mandátů (za první KDU-ČSL a druhou ODS, třetí ČSSD a čtvrtým ANO). V roce 2018 získalo hnutí STAN 1584 mandátů, přičemž obhajovalo 1346 míst z roku 2014. V neposlední řadě získalo hnutí STAN 24 zastupitelů v krajských volbách z roku 2016. Je tedy pravdou, že „různě po krajích‟ (v místních a krajských zastupitelstvech) působí lehce přes 1500 představitelů hnutí STAN.

Nad rámec toho uspěli kandidáti STAN také v koalicích s dalšími politickými subjekty či nezávislými kandidáty.

Zároveň je možné potvrdit tvrzení, že STAN má své voliče po celém území ČR, jak je patrné z výsledku voleb do zastupitelstev obcí 2018.

(Pozn.: Barevně jsou vyznačený okrsky, kde hnutí STAN zvítězilo.) Zdroj: iRozhlas.cz

Toto tvrzení do jisté míry potvrzují i výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky 2017, kde hnutí STAN ukázalo svou sílu především na území Čech a v oblasti Slovácka a Valašska.

(Pozn.:Tmavá barva ukazuje na vyšší počet voličů hnutí STAN.) Zdroj: Lidovky.cz

Podle Stanislava Polčáka (uvedl v Interview ČT24, 20:00) je pro hnutí Starostové a nezávislí hlavní strategií na komunální úrovní spolupráce s odlišnými partnery na základě individuální spolupráce v dané lokalitě s důrazem na silné zastoupení představitelů STAN na kandidátkách. V souladu s touto strategií získalo hnutí STAN ve volbách do zastupitelstev obcí v roce 2018 1584 zastupitelů samo za sebe, tedy nikoliv ve volebních koalicích s dalšími subjekty.

Pokud bychom připočetli i mandáty získané volebními koalicemi, jejichž byl STAN členem, tak tyto koalice získaly dalších 2519 mandátů . Když se k tomuto číslu připočte 24 zastupitelů z krajských voleb v roce 2016, dostaneme se na číslo 4127 zastupitelů. Samozřejmě ne všichni tito zastupitelé jsou členy hnutí STAN, ale tyto mandáty byly přinejmenším získány na kandidátních listinách STANu nebo s jeho účastí. Nicméně nutno uznat, že mezi těmito zastupiteli jsou i členové jiných subjektů navržení jinými subjekty, což nelze chápat jako definici zastupitele pouze STAN, z tohoto důvodu musíme výrok hodnotit jako zavádějící.

Jak už název hnutí Starostové a nezávislí napovídá, v jeho řadách se nachází velký počet současných a bývalých starostů, kteří byli často ve svých obcích úspěšní v obhajobě svých mandátů. Nový předseda hnutí STAN Vít Rakušan v současné době působí jako znovuzvolený starosta Kolína. S pozicí starosty má zkušenost i první místopředseda STAN Jan Farský, který dříve po dvě funkční období pracoval jako starosta města Semily. I bývalý předseda STAN Petr Gazdík v minulosti působil jako starosta, a to obce Suchá Loz mezi lety 2002 až 2010. Mezi další aktivní starosty v řadách STAN patří například starosta obce Dolní Studénky Radim Sršeň nebo starosta města Kralupy nad Vltavou Petr Holeček. Dá se tedy říci, že hnutí STAN má ve svých řadách velký počet členů, kteří jsou znovuzvolenými starosty obcí.

Začněme s hodnocením od konce. Polčák byl skutečně v dubnu letošního roku zvolen za člena předsednictva hnutí STAN. V těchto volbách získal 79,70 % hlasů a mezi těmi, kteří kandidovali na prosté členství v předsednictvu, byl jeho zisk skutečně druhý nejvyšší.

Dále Polčák hovoří o své pomoci v poslaneckých volbách a z kontextu plyne, že mluví o volbách posledních, tj. z roku 2017. Podle webu hnutí STAN byl v těchto volbách Polčák jedním z tvůrců volebního programu svého hnutí.

Na konec prověřme Polčákovo tvrzení, že měl v hnutí na starosti krajské volby 2016. Na webu hnutí STAN nalezneme informace o této volební kampani. Polčákovo jméno zde však nenalezneme. Hnutí zde informuje, že „krajské organizace si řídí své volební kampaně samy, z celostátní úrovně jim STAN pouze poskytují svou podporu. Kampaň koordinuje hlavní kancelář v čele s její ředitelkou Lucií Krejčovou." Informace o složení volebních štábů v jednotlivých krajích nejsou veřejně dostupné. STAN vydal v roce 2016 množství tiskových zpráv (např. zde) o průběhu této volební kampaně. Nikde ale nenajdeme Polčáka, který byl v této době místopředsedou hnutí, uvedeného jako volebního manažera či člověka zodpovědného za volební kampaň. Ohledně jeho pomoci s krajskými volbami jsme se obrátili na tiskového mluvčího STAN a čekáme na odpověď.

Zatím poslední data o přerozdělení uprchlíků vydala Evropská komise 6. prosince 2016. Toto přerozdělení lze klasifikovat do dvou dílčích procesů. V rámci „relocation“, tedy relokace, má být od září 2015 přesunuto 160 000 žadatelů o azyl z Itálie a Řecka. Jedná se o přesun uprchlíků v rámci členských států Evropské unie.

Od října 2016 do prosince 2016 bylo v rámci této relokace přerozděleno 8 162 uprchlíků, z toho 1 950 z Itálie a 6 212 z Řecka. Podle „European Resettlement Scheme“ z července 2015 má být přemístěno přes 22 000 osob ze zemí mimo EU do členských zemí EU.

Doposud (k 6. prosinci 2016) bylo v rámci těchto programů přemístěno 13 887 osob (.pdf). Výrok hodnotíme jako pravdivý, protože vzhledem k celkovému počtu lidí, kteří mají být přerozděleni, vystihl Stanislav Polčák dosavadní stav poměrně přesně.

Evropská unie skutečně návratovou dohodu s Marokem uzavřenu nemá, všechny jednotlivé smlouvy se nám však dohledat nepodařilo.

Repatriační (často také readmisní, česky návratová) dohoda je mezinárodní smlouva upravující předávání občanů, kteří neoprávněně přišli na území jedné ze smluvních stran. Takovou smlouvu má Evropská unie podepsánu s mnoha zeměmi z jihovýchodní Evropy i se zakavkazskými republikami, ta s Marokem i ostatními státy Maghrebu v přehledu těchto smluv však stále chybí. O dohodu s Marokem se Evropská unie snaží (.pdf, kap. 2.1) již od roku 2000 a i přes příslib dalšího jednání v roce 2013 představuje smlouva stále běh na dlouhou trať.

Vzhledem k velkému počtu členů Evropské unie a nedostatku informačních zdrojů se nám nepodařilo ověřit smlouvy všech států EU. Podle přehledu (odst. EU-Moroccan relations) Maroka z hlediska zadržování imigrantů má se severoafrickým královstvím uzavřenu smlouvu Španělsko, Portugalsko, Francie a Německo (nachází se i v přehledu (.pdf str. 1) všech německých smluv). Ve veřejných zdrojích jsme nalezli také informace o návratovém programu mezi Marokem a Rakouskem.

Je faktem, že Tunisko je možné považovat od roku 2014 za zemi s demokratickým zřízením vlády. Po téměř třech letech jednání byla v 2014 přijata ústava, která svými prvky jako je například oddělení mocí státu, demokratickými volbami a důrazem na lidské práva a svobody, splňuje západní pojetí demokratické vlády. Trend k demokratickému zřízení potvrdily i nezávadné parlamentní (. pdf, s. 37–38) a prezidentské volby (. pdf s. 9) v témže roce. Dle posledních průzkumů (. pdf, s.1) spokojenosti je demokratické zřízení považováno 86% Tunisanů jako nejlepší možné zřízení, a to i s vědomím jeho nedostatků.

Tento průběh změny režimu po revoluci v roce 2011 je kvitován kladně i Evropskou unií, která s Tuniskem navázala rozsáhlou spolupráci v mnoha oblastech. Jak ukazuje zpráva Evropského parlamentu z července roku 2016 ohledně stavu vzájemných vztahů Tuniska a EU je tato spolupráce poměrně rozsáhlá a aktivní. Velký význam má migrace (program Mobility partnership), hrozba terorismu a obecně efektivita tuniských bezpečnostních a soudních složek. Dalším významným tématem, který je ze strany EU Tunisku připomínán, je otázka zachování a rozvoje občanské společnosti a ochrana lidských práv v kontextu projednávané dohody Evropské sousedské politiky.

Tunisko je v současnosti, i přes některé problematické jevy, jako třeba možné rozšíření trestu smrti a omezení svobod v případech terorismu či obecné míře korupce, demokratickým státem, který se těší zájmu EU, která si na jedné straně je vědoma křehkosti nového tuniského zřízení, na druhé straně ale nabízí pomoc a očekává ze strany Tuniska spolupráci.

Vyjednávání mezinárodních smluv je po přijetí Lisabonské smlouvy součástí mandátu vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnost. Tento post v současné době vykonává Federica Mogherini.

Podle článku 27, odstavce 2 Smlouvy o EU „... vysoký představitel zastupuje Unii v záležitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Jménem Unie vede politický dialog se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích.“ Vysokému představiteli podléhá úřad Evropské služby pro vnější činnost, který zastává funkci diplomatického sboru EU.

Evropská komise v Akčním plánu EU (.pdf, str. 12–13) pro oblast navrácení migrantů přímo říká, že vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zahájí dialogy na vysoké úrovni s třetími zeměmi. V plánu je dále uvedeno, že: „S ohledem na počet nenavrácených nelegálních migrantů a celkový stav vztahů s EU jsou možnými prioritními zeměmi pro dialogy o zpětném přebírání na vysoké úrovni Maroko, Alžírsko,Egypt, Nigérie, Senegal, Guinea, Mali, Demokratická republika Kongo, Pobřežíslonoviny, Etiopie, Gambie, Afghánistán, Bangladéš, Pákistán a Šrí Lanka.“

Briefing (.pdf, str. 3) určený pro europoslance popisuje mandát Vysokého představitele přímo, říká, že Mogherini má ve svém mandátu vyjednávání mezinárodních smluv, které se týkají společné evropské zahraniční a bezpečností politiky.

Dohoda mezi EU a Marokem o navracení nelegálních migrantů je tedy skutečně v kompetenci Federici Mogherini. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.

Europoslanci tlačili na ostatní orgány EU prostřednictvím usnesení, která se týkaly zavedení evropské pohraniční a pobřežní stráže.

Evropský parlament (EP) totiž nemůže navrhovat zákony, nicméně může k iniciativám vyzývat ty orgány, které navrhovat zákony mohou. V dubnu 2014 tak učinil skrze usnesení (.pdf, str. 12), ve kterém uvedl, že: „vnější hranice schengenského prostoru by měly být do budoucna hlídány za podpory evropské pohraniční stráže“. Na hlavní navrhovatele zákonů, Evropskou komisi, naléhal také ve svém usnesení (.pdf, str. 5) ze dne 6. července 2016, kde požaduje po komisi zajištění rychlého zahájení činnosti pohraniční a pobřežní stráže.

Poté, co komise předloží návrh zákona, EP se angažuje při formulování jeho konkrétní podoby. Koncem června tak výbor EP pro občanské svobody schválil vyjednávací mandát k návrhu posílení kontrol na vnějších evropských hranicích. Poslanci v něm podpořili zavedení povinných a systematických kontrol občanů EU.

Usnesení a práce EP v legislativním procesu dokazuje, že EP podporuje posilování vnějších hranic EU. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.