Michal Horáček

Pravdou je každé dílčí tvrzení výroku - prezident se za svůj nepravdivý výrok neomluvil, ač byl pravomocným rozsudkem zavázán omluvit se, a nezaplatil ani donucovací pokutu. Nicméně Horáček už nedodává, že Nejvyšší soud má na stole dovolání v této věci a odložil také vykonatelnost rozsudku. Hrad tak má uloženou povinnost, kterou však NS učinil nevymahatelnou, dokud o případu sám nerozhodne.. Pro tento neúplný kontext hodnotíme výrok jako zavádějící.

Michal Horáček mluví o článku s titulkem Hitler je gentleman, který podle prezidenta Zemana měl napsat pro časopis Přítomnost Ferdinand Peroutka. V dubnu roku 2015 za tento prezidentův výrok zažalovala Kancelář prezidenta republiky (KPR) vnučka Peroutky, Terezie Kaslová, a domáhala se omluvy. Obvodní soud pro Prahu 1 jí dal v březnu 2016 zapravdu a uložil KPR (zatím nepravomocně, tedy nevymahatelně), aby se omluvila.

Ta tak však neučinila, namísto toho podala odvolání. Rozsudek odvolacího soudu zasáhl do jiných částí předchozího rozhodnutí, trvá však (nyní již pravomocně, vymahatelně) na omluvě za předmětné tvrzení o autorství článku. V tuto chvíli již Kaslová mohla zahájit vymáhání omluvy formou donucovacích pokut a také tak učinila – exekutor uložil KPR pokutu 100 tisíc. Obě strany však podaly dovolání, přičemž KPR získala od Nejvyššího soudu tzv. odklad vykonatelnosti, díky kterému po ní nelze omluvu vymáhat až do doby, než rozhodne. Tak se doposud nestalo.

Horáčkovo tvrzení je tedy dle naší metodologie zavádějící – pravdivé, ale v neúplném kontextu.

Dodejme, že jak zjistil deník Právo, článek s podobným titulkem, „Hitler – gentleman, čeští nár. soc. – piráti!“, sice vyšel, ale nenapsal ho Ferdinand Peroutka, a nevyšel v časopise Přítomnost. Hrad na tuto zprávu reagoval slovy, že prezident republiky neměl na mysli tento článek.

Výrok je hodnocen jako pravdivý. Je faktem, že se na území Čech a Moravy našly nálezy předchůdců hracích kostek, tzv. astragalů, již z doby Laténu či mladší doby římské (.pdf, str. 730).

Přesto se však nejednalo o kostky, neboť tvarem připomínaly spíše nepravidelný kvádr, na jehož čtyřech nejdelších stěnách byly vyvedeny bodové značky. První klasickou hrací kostku (krychle o šesti stranách s vyznačenými hodnotami) lze pak archeologicky prokázat až z období 11.–13. století (.pdf, str. 731), tedy mnohem později, než byl datován vznik prvních křesťanských kostelů – ty spadají do období 9.–10. století (Levý Hradec či Kopčanský kostelík u Mikulčic).

Vzhledem k tomu, že se v případě astragalů jednalo v podstatě o předchůdce hry v kostky, bereme výrok s menší výhradou jako pravdivý.

V srpnu 2017 představil Michal Horáček plány pro prvních sto dnů ve funkci prezidenta, a ty následně zveřejnil na webu 100dni.cz. Mezi jednotlivé sliby Horáček zařadil i slib, že se v případě zvolení vzdá prezidentského platu a bude jej celý dávat do zvláštního fondu, nazvaného Senioři v nouzi. Michal Horáček k tomuto slibu dodal:

„K přispívání do tohoto fondu vyzvu i veřejnost. Nespočet lidí po celoživotní práci je v důchodovém věku na hranici příjmové chudoby, což považuji za nepřijatelné.“

Michal Horáček předal podpisy pro svou kandidaturu ministerstvu vnitra 2. listopadu. Podle jeho prohlášení jich bylo zhruba 87 tisíc. Další tisíce pak sám vyřadil (resp. to uvádí) kvůli tomu, že nesplňovaly zákonné parametry. Horáček se ucházel o podporu pouze mezi občany, zákonodárce s žádostí o podporu neoslovoval.

Ministerstvo vnitra počítá s tím, že voleb by se mělo účastnit 9 kandidátů. Z nich celkem 3 disponují dostatečným počtem podpisů občanů (Drahoš, Horáček a Zeman). Konkrétní jména doposud ministerstvo nezveřejnilo, je ovšem zcela vyloučeno, aby se jednalo o jiné osoby. V tomto ohledu má tedy Michal Horáček pravdu.

Co se týče počtu podpisů, ten by měl být ministerstvem zveřejněn v pátek 24. listopadu, kdy bude již také zcela jasné, kteří kandidáti budou připuštěni k volbám.

Výroční zprávy BIS každý rok uvádějí, že hlavními aktéry kontrarozvědné činnosti v České republice je Čínská lidová republika a Ruská federace. Počet ruských zpravodajců, ať už přiznaných nebo nepřiznaných, je dle BIS každoročně větší, než u ostatních zemí. Dlouhodobě se ruské síly snaží o rozšíření vlivu v energetické oblasti a dosazení prokremelských zástupců do čela ruských spolků na území ČR, od roku 2015 výrazně klade důraz na informační operace. Každý rok se snaží o větší vliv na našem území.

Pro rok 2013 platí, že ČR byla pro Ruskou federaci zajímavá spíše z ekonomických důvodů. „Jednoznačnou prioritou Ruské federace a Čínské lidové republiky a jejich zpravodajských služeb bylo upevňování a další rozšiřování jejich vlivových kapacit v ČR.“ O posílení vlivu však také usilovala.

V roce 2014 šlo Ruské federaci v České republice hlavně o vliv v energetice a podle toho také vypadaly její snahy. „Oproti předchozímu období se ruské zájmy v ČR rozšířily (Temelín, Dukovany, dodávky jaderného paliva).“ Kromě energetiky se snažili o dosazení svých lidí do vysokých funkcí ruských spolků na území ČR.

Ve zprávě z roku 2015 se například píše: „Navzdory trvající krizi na Ukrajině a napjatým vztahům mezi Ruskem na straně jedné a NATO a EU na straně druhé Rusko pokračovalo ve vlivových aktivitách zaměřených na udržení a posílení ruských pozic a perspektiv v české energetice.“ Ruská federace začala také s informačními operacemi. Začátek působení v informační sféře mělo za úkol vyvolat v občanech pocit, že „všichni lžou“.

O rok později aktivita ruských zpravodajců nabrala na intenzitě. „Oproti roku 2015 však v průběhu roku 2016 vzrostla role a intenzita aktivit ruských zpravodajských služeb na území ČR.“ Ruské informační operace souvisí hlavně se začátky konfliktů na Ukrajině a Sýrii, kterých se samo Rusko účastní.

Ruský vliv tak v posledních letech stoupá, ale také poměrně mění své priority. Ruská federace se teď více snaží o destabilizaci politického systému. Michal Horáček tak o ruském vlivu správně tvrdí, že má rostoucí tendenci.

Na své facebookové stránce sdílel Michal Horáček ze dne 17. listopadu několik živých vysílání z řady míst v Praze, která byla určitým způsobem důležitá při událostech v listopadu roku 1989. V úvodním proslovu zval shromážděné diváky na procházku po těchto místech a dodal, že by „to rád udělal lidskými slovy a s lidskými příběhy“ (5:18). Další vstup byl vysílán z Jungmannova náměstí a následně ze Špalíčku, který byl dle jeho slov poskytnut v zájmu revoluce, aby si „měli kde povídat“ (0:23). Na Václavském náměstí Michal Horáček prohlásil, že 17. listopad (1989) byl „rozbuška nahromaděných nadějí, které najednou vzplály“, jejichž počátek je však nutno hledat dříve. Proto v té souvislosti vzpomínal také na tzv. Palachův týden. Následně proběhlo živé vysílání od Strakovy akademie, kde hovořil o tzv. dialogu vlády a tehdejší opozice. Následující vstup byl již z Pražského hradu, kde Michal Horáček zmínil jeden z bodů svého programu Prvních 100 dní v úřadu, a to zrušení bezpečnostních rámů na Pražském hradě. U sochy T. G. Masaryka pak odkazoval právě na jeho osobu a poděkoval přítomným za účast.

Teze Michala Horáčka je v souladu s ústavním pořádkem. Podle Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod o vině a trestu při spáchání trestných činů rozhoduje pouze soud.

Shledán vinným může být pouze ten, jehož vina byla vyslovena odsuzujícím rozsudkem soudu.

Proti hejtmanu Půtovi i poslanci Babišovi je v současnosti vedeno trestní stíhání, oba se zároveň nachází ve fázi přípravného řízení, v tom lze Michalu Horáčkovi dát za pravdu. Kauza hejtmana Půty se však před soud zatím nedostala, natož aby bylo vydáno rozhodnutí. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Michal Horáček srovnává ve výroku postavení Andreje Babiše s postavením libereckého hejtmana Půty, proti kterému bylo v listopadu 2014 zahájeno trestní stíhání pro převzetí úplatku ve výši 800 tisíc korun. Úplatek měl hejtman převzít v souvislosti s opravou kostela Máří Magdalény v Liberci.

Martin Půta však v této věci před soudem dosud nestanul, z hlediska trestního práva se nachází pouze v přípravném řízení, které řízení před soudem předchází. Rozhodujícím momentem pro zahájení řízení před soudem je podání obžaloby, kterou ale státní zástupce doposud nepodal.

Co se týče Andreje Babiše, proti němu bylo na konci září letošního roku zahájeno trestní stíhání v souvislosti s padesátimilionovou dotací na stavbu farmy Čapí hnízdo, přičemž Poslanecká sněmovna Babiše ke stíhání vydala. Vzhledem k obnovení poslaneckého mandátu je však trestní stíhání Babiše v současnosti přerušeno, Policie ČR nicméně 21. listopadu podala novou žádost o vydání Andreje Babiše Poslanecké sněmovně. V případě opětovného vydání Babiše se tak bude v trestním stíhání pokračovat.

Michal Horáček je skutečně jediným prezidentským kandidátem, který v souvislosti s kampaní uveřejnil údaje o svém zdravotním stavu a také svá majetková přiznání.

Zbývajících osm potvrzených prezidentských kandidátů (Zeman, Drahoš, Hilšer, Fischer, Hannig, Hynek, Kulhánek, Topolánek) tyto údaje nezveřejnilo.

V samotné debatě Deníku pak další kandidáti uvedli na otázku, zda do prvního kola voleb zveřejní detaily svého zdravotního stavu potvrzené lékařem, že tak učiní. Konkrétně to přislíbil Marek Hilšer, Jiří Hynek a Mirek Topolánek. Jiří Drahoš a Vratislav Kulhánek to odmítli.

Co přesně bylo pro Horáčka motivací, aby společnost se svými společníky prodal, není z veřejných zdrojů zcela jasné. Respektive pro hodnocení jeho motivace bychom vycházeli z vlastních slov tohoto kandidáta. V období prodeje firmy Horáček vyloženě nemluvil o tom, že by důvodem prodeje mělo být nebezpečí provozování hracích automatů – nelze ovšem vyloučit, že tomu tak bylo. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný. Dodejme, že Horáček dlouhodobě veřejně popisuje svou nechuť k hracím automatům, a to i v době dávno před jeho kandidaturou.

Je faktem, že Michal Horáček vedl spolu se třemi svými společníky Fortunu od jejího založení v roce 1990 až do okamžiku jejího prodeje skupině Penta v roce 2004. Na svých stránkách Horáček uvádí k otázce, proč prodal Fortunu, následující:

„Protože jsem měl už dost peněz jako nástrojů. Přicházely navíc automaty, a to jsem nechtěl. Proti tomu jsem vždycky vystupoval. Nikdy bych děti neuhodil, ale kdyby hodily korunu do automatu, tak to bych je přes ruku asi pleskl.“

V roce 2004, když byla společnost prodávána, Horáček pro server Euro.cz uvedl:

„* Proč jste vůbec Fortunu prodával? Vždyť letos má být její finančně nejúspěšnější rok.- Právě proto. Když se prodá firma na vrcholu, je za ni víc peněz. My jsme Fortunu dovedli na vrchol našich schopností. Měli jsme sice připravené určité strategické plány, ale mně je 52 let a je mi jedno, jestli budu mít o sto milionů víc nebo míň. Fakt je mi to jedno. Nechci se vytahovat, prostě mi to za to nestojí.* Jaké to byly plány?- Nějak tu společnost dále rozvinout.* Prodali jste Fortunu i s těmito strategickými plány?- Ano, protože si přeji, aby Fortuna byla inadále úspěšná. Až se za 30 let budu belhat po Praze, tak abych tady viděl pobočky Fortuny a mohl si říkat, tohle jsem založil.“ V rozhovoru pro rádio Impuls v roce 2010 popsal Horáček problémy z roku 2004 v trochu jiné oblasti, než bylo zavedení výherních hracích automatů :
„...všechno se bouřlivě vyvíjí, zejména technika a když my jsme Fortunu nabízeli k prodeji, tak jsme byli v takové zvláštní situaci. Tehdy jsme měli velikou konkurenci ve firmách, které sídlily třeba v Gibraltaru a nabízely tady to kursové sázení po internetu. Byla to nekalá konkurence doslova, protože oni mohli nabídnout lepší podmínky, protože zkrátka je to jenom na netu, nemusíte mít ty pobočky kamenné, že jo, ve kterých musíte platit otop, uklízečku a lidi, zaměstnance a všechno, elektřinu, to za prvé. A za druhé oni tady neodváděli vůbec žádné daně, samozřejmě tento průmyslu je zdaněn zvláštním způsobem, je potřeba odvádět kromě daní jako všechny ostatní podniky také peníze na veřejně prospěšnou činnost a to oni samozřejmě nedělali a přesto naši zákonodárci jako vlastně protěžovali cizince, kteří tady neplatí daně, vůči svým vlastním soudně osvědčeným subjektům a mě to teda hodně trápilo tenkrát.“
Nutno přiznat, že ve stejném rozhovoru potvrzuje svůj odpor k výherním automatům. Tento svůj postoj v médiích uvedl opakovaně (např. pro iDNES.cz v srpnu 2015 nebo v online rozhovoru na webu Týden.cz v roce 2009), a to i dávno před tím, než ohlásil kandidaturu na prezidenta.

Jako důvod pro prodej společnosti popsal jeden ze zakladatelů fakt, že se společníci neshodovali, jak se společností dál. Nicméně nespecifikuje, že by mezi tyto rozpory patřilo i provozování hracích automatů. V rozhovoru pro iDNES.cz v roce 2005 jeden ze zakladatelů, Jiří Balcar, uvedl následující:

„Ke konci už jsme měli ale všichni čtyři tak jiný představy o tom, kam Fortunu směřovat a rozvíjet, že bylo dobře se toho zbavit.“

Veřejně nelze dohledat postoje tehdejších Horáčkových společníků, kteří by v logice výroku měli mít v dané době zájem na podnikání i v byznysu s hracími automaty.