Alexandr Vondra

Pro kontext nejdříve uveďme, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský má být podle Alexandra Vondry kritizován kvůli svému „buddhistickému přístupu“. Vondra také v rozhovoru (video, 9:48), který proběhl ještě před začátkem ruského útoku na Ukrajinu, mluvil o možných ústupcích Ukrajiny, která se teoreticky mohla rozhodnout vzdát území celé Doněcké a Luhanské oblasti.

Ukrajinská opoziční politička Julija Tymošenková i bývalý prezident Petro Porošenko prezidenta Zelenského za jeho postup při řešení krize na východě země v minulosti skutečně kritizovali. Nesouhlasili především s tím, že se Zelenský v roce 2019 rozhodl přijmout tzv. Steinmeierův plán. Ten počítal s tím, že v separatistických oblastech Doněcku a Luhansku dojde k volbám, poté měly tyto oblasti získat zvláštní samosprávný status. Julija Tymošenková to v té době označila za nepřijatelné.

Steinmeierovým plánem tak ve své podstatě mělo dojít k naplnění bodů tzv. druhé minské dohody z roku 2015, jejímž cílem bylo zastavit boje mezi ukrajinskou armádou a proruskými separatisty v Doněcku a Luhansku. K volbám nicméně nakonec nedošlo. Uveďme, že o podobě druhé minské dohody v roce 2015 jednal Petro Porošenko se zástupci Ruska, Německa a Francie. Kancelář ukrajinského prezidenta Zelenského pak tyto dohody kritizovala s tím, že Ukrajinu postavily od začátku do velmi nevýhodné pozice. 

Petro Porošenko se proti možnému referendu o budoucnosti Donbasu a krokům Volodymyra Zelenského vyslovil například i později v roce 2021. Dále Porošenko současného prezidenta kritizoval i kvůli jeho postoji k mírovým jednáním s Ruskem. 

Z těchto důvodů hodnotíme výrok Alexandra Vondry jako pravdivý. Na závěr nicméně doplňme, že v době před ruskou invazí na Ukrajinu Julija Tymošenková zároveň na svém facebooku vyzývala k jednotě: „Apeluji na prezidenta Ukrajiny: je čas upevnit všechny složky vlády, všechny politické a veřejné síly země, abychom ochránili a zachovali naši nezávislost. V této době extrémního ohrožení všichni potřebujeme zemi národní jednoty – se silnou armádou, silnou ekonomikou, sjednocenou společností.“ (překlad Demagog.cz) Podobně se v té době vyjádřil i Petro Porošenko.

V únoru 2013 tehdejší prezident Spojených států amerických Barack Obama, předseda Evropské komise José Manuel Barroso a předseda Evropské rady Herman Van Rompuy ve společném prohlášení uvedli, že zahajují jednání o tzv. Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP). Cílem bylo vytvořit největší zónu volného obchodu na světě, odstranit překážky v obchodních vztazích mezi EU a USA (.pdf, str. 13) a podpořit jejich hospodářský růst. 

Dne 17. června 2013 na summitu G8 ohlásili Obama, Barroso, Van Rompuy a někdejší premiér Spojeného království David Cameron oficiální začátek vyjednávání o TTIP. Nicméně o obsahu dohody měla veřejnost málo informací, což spustilo vlnu kritiky. Kromě netransparentnosti mnozí kritizovali i dopady na životní prostředí a zhoršení ochrany spotřebitelů, potravinářských i pracovních norem. Protesty proti TTIP se konaly po celé Evropě, zejména v Německu.

Nejvýrazněji se vůči TTIP ohradila Francie v srpnu 2016, kdy francouzský ministr zahraničí Matthias Fekl požádal o zastavení těchto jednání a kritizoval, že jsou nevyvážená a ve prospěch americké strany. Také německý vicekancléř a ministr hospodářství Sigmar Gabriel uvedl, že rozhovory o zóně volného obchodu mezi EU a Spojenými státy „de facto ztroskotaly“. Naopak Bílý dům a Evropská komise tvrdily, že jednání pokračují i navzdory některým překážkám. 

Barack Obama neměl zpočátku pro Transatlantické obchodní a investiční partnerství ani podporu vlastní strany. Odpor demokratů se ukázal 13. května 2015, když zablokovali zahájení debaty o zákonu, kterým by Obama získal mandát k takzvanému zrychlenému řízení. Díky tomu by Obama mohl po dokončení dohody v rámci Transpacifického partnerství (TPP) a TTIP předat dokument Kongresu, který by ale nemohl prosadit žádné dodatky ani úpravy. Demokraté se obecně k dohodám o volném obchodu staví kriticky a obávají se ztráty pracovních míst kvůli volnějšímu obchodu.

Nicméně jednání se nakonec protáhla natolik, že se dohodu nepodařilo uzavřít během Obamova mandátu. Po nástupu Donalda Trumpa do úřadu se vyjednávaní o TTIP pozastavila. 

V rámci obchodních vztahů mezi Spojenými státy a Spolkovou republikou Německo skutečně převládá export ze strany Německa do USA, jak vyplývá například z dat federální agentury United States Census Bureau.

Na stránkách vlády USA je pak například uvedeno, že za rok 2018 byla hodnota exportu zboží a služeb z USA do Německa přibližně 92,4 miliard dolarů. Import zboží a služeb z Německa do USA pak odpovídal 159,8 miliardám dolarů. Výsledný rozdíl exportu mezi oběma zeměmi tehdy činil 67,4 miliard dolarů a tvořil ho právě vzájemný obchod se zbožím. Nejvýznamnější dovozní artikly z Německa byly strojírenské produkty, vozidla, léky, optické a lékařské přístroje a elektrické přístroje.

Alexandr Vondra nezmiňuje, kterou konkrétní stranu a sjezd má na mysli, podle použitého výrazu „kdo bude vlastně kandidátem na příštího kancléře“ však předpokládáme, že se jedná o nejsilnější německou stranu dle aktuálních preferencí, tedy Křesťanskodemokratickou unii (CDU).

Strana CDU opravdu přesunula kvůli zhoršení situace spojené s pandemií covidu-19 svůj sjezd ze 4. prosince 2020 na rok 2021. Na tomto sjezdu mělo dojít k volbě nástupce Annegret Krampové-Karrenbauerové v pozici předsedkyně strany a celkově nového vedení strany. Vyvstala také možnost, že celá událost proběhne pouze online a volby vedení strany se uskuteční korespondenční formou. 

Jeden ze tří kandidátů do čela strany a možný nástupce Angely Merkelové v pozici kancléře, Friedrich Merz, se proti přesunutí ohradil. Konkrétně uvedl, že k přesunu došlo, jelikož si část strany CDU nepřeje jeho zvolení, a že důvodem posunutí tedy nejsou obavy z možného šíření koronaviru.

Kromě sjezdu CDU oznámili přesunutí zemských sjezdů Svobodní (FDP) a Zelení. Nicméně s ohledem na kontext výroku, v němž Alexandr Vondra zmiňuje kandidáta na kancléře, předpokládáme, že hovoří právě o nejsilnější německé straně CDU. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Za nedostatečné plnění závazků v podobě nízkých výdajů na obranu kritizoval členské státy NATO během svého funkčního prezidentského období i Barack Obama. Například během svého druhého volebního období v roce 2014 při březnové návštěvě Bruselu opětovně připomínal princip kolektivní obrany, do níž musí připívat všichni členové – přičemž také poukázal na postupné snižování výdajů států na obranu.

Svůj apel, aby každý člen aliance své závazky plnil, pak zopakoval v červnu stejného roku při návštěvě Polska: „Součástí toho, co jsme projednávali s generálním tajemníkem NATO Rasmussenem a nyní s novým generálním tajemníkem Stoltenbergem, je nutnost zajistit, aby úsilí o kolektivní obranu bylo silné, aby tato obrana byla připravena a náležitě vybavena. To znamená, že každý člen NATO na tom musí mít patřičný podíl. Samozřejmě máme každý rozdílné kapacity. Spojené státy mají rozdílné kapacity než Polsko; Polsko má rozdílnou kapacitu než Lotyšsko. Ale každý má kapacitu na to podílet se spravedlivým dílem, odvést poměrnou částku, abychom zajistili, že budeme mít zdroje, plánování, integraci, výcvik, abychom byli efektivní.“ (překlad Demagog.cz)

Svou kritiku pak zintenzivnil v roce 2016 během posledního roku svého druhého prezidentského mandátu. Například v dubnu pro americký časopis The Atlantic řekl, že jej rozčilují „ti, co se jen vezou”, tedy státy, které využívají síly Severoatlantické aliance (potažmo USA), ale samy přispívají na obranu málo. Obama měl tehdy například pohrozit britskému premiérovi Davidu Cameronovi, že v případě nedodržování závazků v podobě vynaložení 2 % HDP na obranu přestane mezi USA a Velkou Británií platit vzájemný „speciální vztah”.

Obamovy výtky a apely byly směřovány právě hlavně evropským členům NATO, jak ostatně opět zopakoval v dubnu 2016. Evropské státy totiž dlouhodobě neplní daný závazek vynakládat na obranu 2 % HDP. 

Jak ukazuje graf níže, z evropských členských zemí NATO v roce 2009 (.pdf, str. 9), tedy v prvním roce I. funkčního období Baracka Obamy, svůj 2% závazek vůči NATO splňovala Velká Británie, Řecko a Francie. Nad hranicí 2 % se tehdy pohybovalo i Turecko. 

V posledním roce Obamova mandátu, tedy v roce 2016 (.pdf, str. 8), měly z evropských států výdaje na obranu větší než 2 % HDP pouze Velká Británie, Estonsko a Řecko. Stejná situace pak nastala i v roce 2017. Připomeňme, že právě v roce 2017 nastoupil do prezidentského úřadu Donald Trump, který neplnění 2% závazku kritizoval také – po nástupu do funkce i před ním. Předpokládáme však, že na stav výdajů na obranu mohl mít v roce 2017 vliv ještě Barack Obama.

Dodejme, že v celkovém součtu v roce 2015 došlo u evropských států k zastavení sestupného trendu, a naopak k menšímu navýšení jejich celkového objemu výdajů (viz graf níže). Podobně pokračoval vývoj i v roce 2017 (.pdf, str. 4). I přesto však hodnotíme výrok jako pravdivý. Nelze sice objektivně zhodnotit, zda Barack Obama „nedosáhl vůbec ničeho“, jak ve výroku uvádí Alexandr Vondra, za doby Obamova prezidentského mandátu však nedošlo k navýšení počtu evropských států, které by na obranu vynakládaly 2 % HDP.

V tomto výroku se hovoří o Severoatlantické alianci (North Atlantic Treaty Ogranization – NATO). NATO je politickou a vojenskou aliancí sdružující 30 zemí především z Evropy a Severní Ameriky. NATO vzniklo 4. dubna 1949 podepsáním Washingtonské smlouvy jako opozice Sovětskému svazu. Je založeno na principu společné obrany – napadení jednoho člena aliance se rovná napadení všech členů aliance (čl. 5 Washingtonské smlouvy).

K tomu, aby aliance byla funkční, je třeba, aby jednotliví členové drželi určitou výši výdajů na obranu. Členské státy se v roce 2006 zavázaly k výši výdajů 2 % HDP ročně do armády. Celá řada členských států tento závazek nedodržuje, včetně České republiky, která v roce 2019 vydávala na armádu 1,20 % HDP. Naposledy Česká republika závazek plnila v roce 2005, od doby, kdy je závazek platný, jej neplnila ještě ani jeden rok.

Spojené státy vydávají na armádu celosvětově zdaleka nejvíce prostředků. Z tohoto důvodu jsou i největší silou v rámci aliance (v roce 2019 vydaly USA na armádu 3,4 % HDP). Dlouhodobě apelují na ostatní členy aliance, aby závazek dodržovali. Právě jednotlivé evropské státy závazek z valné většiny neplní. Podle serveru Euronews.com vydávaly v roce 2018 evropské státy na obranu průměrně 1,5 % HDP a státy, které jsou nad 2% hranicí, jsou v Evropě pouze Estonsko, Polsko, Řecko, Litva, Lotyšsko a Velká Británie. Právě v souvislosti s tímto apelem prezident Trump několikrát pohrozil opuštěním aliance.

Závazek vydávat na obranu alespoň 2 % hrubého domácího produktu vychází z dohody ministrů obrany zemí NATO z roku 2006. Řada členských zemí tento závazek neplní, což často kritizují zejména Spojené státy.

Podle dostupných odhadů tuto dvouprocentní hranici v roce 2020 přesáhne (str. 8) celkem 10 zemí NATO. Jelikož Alexandr Vondra v rozhovoru naráží na rétoriku Donalda Trumpa a její účinek na zvyšování výdajů na obranu v Evropě, volíme pro srovnání situaci v roce 2016, kdy byl Donald Trump zvolen prezidentem. V roce 2016 měly pouze 4 země obranné výdaje vyšší než 2 % HDP (viz graf). Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Německo stabilně navyšuje své výdaje na obranu. Za rok 2016, tedy před nástupem Donalda Trumpa do prezidentského úřadu, Německo na obranu vynaložilo (.pdf, str. 8) 1,2 % svého HDP. V následujícím grafu lze vidět výdaje německého rozpočtu na obranu v procentech HDP. Pro rok 2020 je pak podíl HDP vynaloženého na obranu odhadován na 1,57 % německého HDP.

Dle dat Severoatlantické aliance v roce 2018 například Německo navýšilo (.pdf, str. 7) výdaje na obranu o 4,26 miliardy amerických dolarů. Jak je ovšem vidět také v grafu, i přes toto zvýšení Německo v roce 2018 nesplnilo závazek vůči NATO vydávat na obranu 2 % svého HDP. Dodejme, že na této hranici se dohodli ministři obrany členských zemí NATO v roce 2006.

Za rok 2019 pak Německo zvýšilo výdaje na obranu o 5,6 % v porovnání s předešlým rokem. Částka, kterou Německo vyčlenilo na obranu, se pohybovala ve výši přibližně 52,5 miliard dolarů (.pdf, str. 7). Ačkoliv tak Německo na obranu vydalo více peněz ze svého státního rozpočtu, výdaje nepřesáhly 2 % HDP.

Alexandr Vondra tedy správně tvrdí, že Německo výdaje na obranu „alespoň o něco navýšilo“, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Podle americké vládní agentury (.pdf) s názvem U. S. Bureau of Economic Analysis došlo ve třetím kvartálu roku 2020 k výraznému ekonomickému růstu. Reálné HDP se v tomto období zvýšilo o 33,1 % oproti předešlému čtvrtletí. Portál Trading Economics uvádí, že se jedná o nejvyšší nárůst HDP vůbec. To je způsobeno zejména jeho výrazným propadem v předchozím čtvrtletí, konkrétně o 31,4 %. Tento ekonomický růst je také spojován s úspěšným restartem a obnovou ekonomiky zasažené pandemií koronaviru, kvůli níž docházelo k omezování aktivit a uzavírání některých podniků. 

U. S. Bureau of Economic Analysis jako hlavní faktory ekonomického růstu zmiňuje zvýšené osobní výdaje, nárůst investic v soukromém sektoru, export, nárůst nebytových fixních investic a fixních investic do bydlení. Nárůst výdajů, vztahujících se k osobní spotřebě, pak odráží zvýšení zájmu jak o služby (například zdravotnické, ubytovací či stravovací), ale také o konkrétní zboží. Je třeba ovšem dodat, že i přes toto zvýšení se hodnota HDP aktuálně pohybuje zhruba 3,5 % pod úrovní, na které se nacházela před vypuknutím pandemie. 

Alexandr Vondra hovoří o ochodu Spojených států „od uhlí“, což lze chápat různými způsoby. Nejprve se proto v rámci ověření výroku zaměříme na to, jakým způsobem se snižuje produkce elektrické energie vyrobené z uhlí. Následně ověříme výrok ve smyslu americké produkce a spotřeby uhlí v posledních letech.

Produkce elektřiny z uhlí

Vládní úřad Správa energetických informací USA (EIA) na svém webu zveřejňuje vývoj podílů jednotlivých zdrojů elektrické energie produkované ve Spojených státech. Z níže vloženého grafu můžeme vidět, že se významně snižuje množství elektřiny vyrobené v USA z uhlí, a to zejména od roku 2008.

Během Obamova prezidentství (2009–2016, rok 2017 do následujících statistik nezapočítáváme, protože mandát prezidenta skočil již v lednu) došlo k poklesu celkové produkce energie z uhlí o 29 %, z 1 756 TWh na 1 239 TWh. V jeho prvním funkčním období došlo k poklesu o 14 %, ve druhém tempo poklesu ještě zrychlilo na 18 %. V prvních třech letech úřadování prezidenta Trumpa se produkce elektřiny z uhlí snížila z 1 239 TWh o 22 %, na pouhých 966 TWh. 

Pokud tedy porovnáváme tempo poklesu v rámci jednotlivých funkčních období posledních dvou amerických prezidentů, za Donalda Trumpa došlo k výraznějšímu poklesu celkového objemu energie vyrobené z uhlí než v každém z funkčních období Baracka Obamy. V tomto srovnání chybí konečná data za rok 2020, i letos se však očekává pokles jak produkce uhlí, tak i podílu energie vyrobené z uhlí.

Při použití první interpretace výroku můžeme dát Alexandru Vondrovi za pravdu v tom, že za Trumpa Spojené státy „odešly od uhlí“ více než za Baracka Obamy. V letech, kdy byl prezidentem USA Donald Trump, opravdu došlo za srovnatelné časové období k výraznějšímu poklesu, než když byl prezidentem Barack Obama. Není však pravdou, že by produkce elektřiny z uhlí poklesla „asi o třetinu nebo o 35 %“. Přejděme proto k ověření výroku při druhé možné interpretaci.

Produkce a spotřeba uhlí

Barack Obama zavedl v roce 2015 tzv. Plán čisté energie, díky kterému měly tepelné elektrárny omezit své emise do roku 2030 o třetinu stavu z roku 2005 a omezit těžbu uhlí. Plán nakonec nebyl kvůli žalobám těžebních společností a republikánů nikdy uveden do praxe.

Donald Trump je zase známým obráncem uhlí, již během své předvolební kampaně v roce 2016 avizoval zrušení Obamova ekologického nařízení. Nakonec Trump v roce 2017 skutečně podepsal dekret, kterým zrušil Obamův plán. Svým nařízením také uvolnil omezení na poskytování federálních pozemků pro těžbu uhlí, na něž Obama uvalil tříleté moratorium.

Trumpova administrativa investovala do uhelného průmyslu miliony dolarů a i během koronavirové krize poskytl uhelným společnostem finanční pomoc v hodnotě 31 milionů dolarů, původně určenou pro malé podniky.

I navzdory jeho snaze poslední trendy ve Spojených státech ukazují, že uhlí je na ústupu. Trend poklesu uhlí započal už na začátku století, zejména od roku 2008. Od roku 2002 se počet uhelných elektráren snížil o více než polovinu.

K poklesu výroby uhlí přispěly zejména nízké ceny zemního plynu a dostupnost alternativ jako solární a větrná energie, nižší poptávka po uhlí kvůli teplejším zimám i spotřeba elektřiny. V minulém roce dokonce podle CNN Spojené státy vyprodukovaly více energie z obnovitelných zdrojů než z uhlí. 

Podle údajů americké Správy energetických informací, jak můžeme vidět na grafech níže, produkce uhlí v roce 2015 činila 897 milionů tun, zatímco v roce 2019 jen 706 milionů tun, což je pokles o 21 % za poslední čtyři roky. Spotřeba uhlí mezi těmito lety klesla z 798 milionů tun na 587 milionů tun, což je pokles o 26 % za poslední čtyři roky.

Během Obamova prezidentství mezi lety 2009–2016 došlo k poklesu produkce uhlí o 32 % z 1 075 milionů tun na 728 milionů tun, zatímco za poslední tři roky Trumpova mandátu došlo k poklesu o 9 % z 775 milionů tun v roce 2017 na 706 milionů tun za rok 2019. Když se ale podíváme na obě funkční období Baracka Obamy, došlo k poklesu o 5 %, respektive o 28 %.

Nicméně, americká Správa energetických informací dle analýzy ze 6. října 2020 předpokládá, že se produkce uhlí za rok 2020 kvůli pandemii koronaviru a nízkým cenám zemního plynu sníží na 525 milionů tun, což bude pokles o 32 % oproti roku 2017. Pokles spotřeby se očekává o 33 %. Produkce uhlí se tedy za dobu úřadování Donalda Trumpa snížila o více procent než ve druhém, ale zejména prvním období Baracka Obamy.

Při použití druhé interpretace výroku a odhadů uhelné produkce pro rok 2020 tedy můžeme dát Alexandru Vondrovi za pravdu.