Andrej Babiš

Slovenský Ústavní soud v nálezu (.pdf) ze dne 12. října 2017 sp. zn. II. ÚS 285/2017 rozhodoval o ústavní stížnosti podané Ústavem pamäti národa, který vede přepis evidence Státní bezpečnosti na základě zákona č. 553/2002 Z.z., o pamäti národa.

Ústav ve stížnosti namítal, že mu bylo postupem v jednání, a i následným rozhodnutím slovenského nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 sp. zn. 2 Cdo 984/2015, stejně tak jako postupem v jednání, a i následným rozhodnutím sp. zn. 5 Co 635/2014 Krajského súdu v Bratislavě ze dne 30. června 2015, zasaženo do jeho základních práv a svobod.

Slovenský Ústavní soud shledal porušení základních práv a svobod Ústavu, a na základě toho zrušil obě zmíněná rozhodnutí Krajského i Nejvyššího soudu a vrátil je Krajskému soudu v Bratislavě k dalšímu jednání.

V těchto zrušených rozhodnutích soudy potvrdily rozsudek soudu prvního stupně, který určoval, že Andrej Babiš je neoprávněně v registračních protokolech bývalé Státní bezpečnosti jako agent. To však po nálezu slovenského Ústavního soudu již neplatí, a tak nelze opomíjet vazbu nálezu na osobu Andreje Babiše.

Ústavem namítaná porušení byla spatřována zejména v nesprávném postupu při dokazování výpovědí (.pdf, str. 55) bývalých příslušníků Státní bezpečnosti a také ohledně otázky pasivní věcné legitimace na straně Ústavu, který podle nálezu(.pdf, str. 73) není odpovědný za neoprávněné zveřejnění v evidenci Státní bezpečnosti nebo vůbec za samotné zveřejnění této evidence.

Ačkoli lze tomuto rozhodnutí slovenského Ústavního soudu přičítat dalekosáhlejší dopady než jen na osobu Andreje Babiše, zejména v části o výpovědi bývalých příslušníků Státní bezpečnosti nebo o pasivní věcné legitimaci ústavu. Nelze však pravdivě tvrdit, že soud o Andreji Babišovi nerozhodoval, neboť z rozhodnutí, která byla předmětem nálezu slovenského Ústavního soudu, jasně vyplývá, že Andrej Babiš byl účastníkem řízení u slovenského jak Nejvyššího soudu, tak i u Krajského soudu. Stejně tak lze dohledat, že byl účastníkem řízení u soudu prvního stupně.

Co se týče otce Adely Banášové, je pravdou, že i on se potýká s tím, že je evidován jako vědomý spolupracovník komunistické Státní bezpečnosti. Jeho kauzou jsme se zabývali ve výroku předsedy vlády již dříve.

Informace, že byl důchodový účet zrušen, se čas od času ve veřejném prostoru diskutuje. Ministerstvo financí 30. ledna 2014 (shodou okolností den po nástupu Babiše do tohoto úřadu) v odpovědi na žádost podle zákona o svobodném přístupu uvedlo následující:

„Od počátku padesátých let (kdy zákon č. 102/1951 Sb., o přebudování národního pojištění,učinil příjmy a výdaje nemocenského a důchodového pojištění od 1. ledna 1952 součástístátního rozpočtu) se datuje financování sociálního pojištění (tedy i důchodů) ze zdrojůstátního rozpočtu a po následující období čtyřiceti let na tomto organizačníma finančním uspořádání nebylo v zásadě mnoho měněno. V roce 1993 došlo k tomu,že v souvislosti s daňovou reformou byla zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálnízabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, stanovena odvodová povinnostpojistného (předtím byly všechny odvody zahrnuty v dani z příjmu), nicméně vazba na státnírozpočet se nezměnila.V roce 1993 tedy nedošlo k žádnému zrušení důchodového účtu, protože neexistoval.Důchodový systém funguje v rámci státního rozpočtu na tzv. průběžném principu - pojistné se odvádí do státního rozpočtu a ze státního rozpočtu se hradí výdaje na důchody. Jde o mandatorní výdaj, tedy ten, na který je zákonný nárok a výplata všech důchodů musí být ze státního rozpočtu pokryta i v případě, že vybrané pojistné je nižší než objem prostředků potřebný na výplatu důchodů. Nejde tedy o fondový způsob hospodaření, kdy by příjmy plynuly na jeden účet, z kterého by též byly hrazeny i výdaje, a který by končil saldem, které by v případě „přebytku“ bylo možno použít na jiné účely).“

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, protože výnosy z privatizace byly rozděleny ještě vládou Miloše Zemana.

Miloš Zeman byl předsedou vlády od roku 1998, kdy ČSSD získala v parlamentních volbách 32 % hlasů. Na pozici premiéra setrval až do roku 2002, kdy jej vystřídal Vladimír Špidla.

V roce 2001 byla dokončena privatizace českého plynárenského monopolu, společnosti Transgas. Firma byla prodána německé společnosti RWE za více než 130 miliard korun. Vlivem posilující české měny se hodnota v průběhu času snížila na 124 mld. Kč. Celkový podíl prodaný RWE činil 97 % Transgasu a dílčích regionálních distributorů, díky kterým získala ČR 4,1 miliard eur, tedy zhruba oněch 130 miliard korun.

Ještě před nástupem Špidlovy vlády došlo k rozdělení peněz z privatizace. O zhruba devět miliard korun přišla Česká republika kvůli sílící měně, dalších deset si ponechala ČNB jakožto zprostředkovatel převodu a zbytek kabinet ČSSD po částech přidělil na výstavbu metra nebo na pražský okruh. Mimo závazek poskytnout dotaci fondům dopravy a bydlení se počítalo s penězi z privatizace na zaplacení stíhacích letounů pro Armádu ČR.

Již za vlády Miloše Zemana a celé ČSSD bylo rozhodnuto o části investic ze zprivatizovaných plynárenských společností. Z dostupných zdrojů nelze určit, zda opravdu byla (byť sebemenší) část peněz z privatizace předem určena na důchodovou reformu, kterou měla dokončit vláda budoucí.

Jde o opakovaný výrok předsedy vlády i dalších politiků. Data toto tvrzení podporují. V roce 2016 šlo o odliv dividend ve výši cca 290 miliard korun, v loňském roce pak necelých 270 miliard. Na druhou stranu zahraniční investoři v tuzemsku reinvestovali více než 151 mld. Kč, v čemž se odráží jejich důvěra v českou ekonomiku.

Od roku 2011 takto z České republiky odtékaly dividendy ve výši 220-240 miliard korun. Výrok hodnotíme tedy jako pravdivý, a to především s ohledem posledních 2 let, kdy odliv dividend zesílil

Andrej Babiš má pravdu s popisem programového prohlášení a byť stále není (ani vládou) schválen rozpočet na příští rok, jeho parametry se vejdou do Babišem zmíněného závazku.

Programové prohlášení vlády (resp. jeho návrh) uvádí jak zmínku o vyrovnaném rozpočtu, tak i podmínku, o které mluví Babiš v případě deficitu. Konkrétně v části 5 programového prohlášení se píše:

„Chceme začít s reformou státu. To znamená vyrovnaný státní rozpočet a nový zákon o příjmových daních.“

V prohlášení je pak dále napsána tato podmínka: „Ctíme pravidlo, že případný deficit musí být nižší než výše investic z národních zdrojů.“

Co se týče rozpočtu na příští rok, na který se Babiš odvolává, ten je ve fázi příprav. Ministerstvo financí aktuálně pracuje se schodkovým hospodařením ve výši 50 miliard korun a s tím, že kapitálové výdaje (bez zapojení evropských peněz) by měly dosáhnout 78,7 miliard.

Tím se tedy zdá, že je podmínka naplněna, nicméně jde o návrh, který prozatím neschválila ani vláda, natožpak Poslanecká sněmovna, jež musí daný zákon podpořit. Je tedy otázkou, v jaké výsledné podobě vláda rozpočet schválí, což nelze zcela jistě predikovat. Dodejme, že Babiš se v tomto rozhovoru pro ČT zavázal, že deficit je již konečný a nebude se dále navyšovat.

Česká republika skutečně patří v rámci EU k zemím s nejnižším dluhem. Nejnižší dluh má Estonsko, na druhém konci žebříčku se pohybuje Řecko. K vyjádření se nejčastěji pro mezinárodní srovnání používá ukazatele podílu dluhu na HDP.

Andrej Babiš zde správně poukazuje na vlastnosti poměrového ukazatele měření státního dluhu ve vztahu ku HDP. Jelikož se jedná o podílový ukazatel, pak pokud HDP roste vyšším tempem než státní dluh, pak se dluh ve vyjádření ku HDP snižuje. Nicméně to nemusí nutné znamenat, že by se dluh snižoval v absolutních číslech.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť zmíněná čísla vychází z připravovaného státního rozpočtu na rok 2019.

Ministerstvo financí předložilo vládě materiál Příprava státního rozpočtu České republiky na rok 2019, který obsahuje předběžný návrh příjmů a výdajů a vytváří prostor pro realizaci klíčových vládních priorit.

Na výdajové straně dochází k podstatnému zvýšení výdajů na důchody (+37,8 mld. Kč), výdajů na školství (+25,7 mld. Kč), prioritou je zvýšení objemu prostředků na platy učitelů a zajištění postupného náběhu reformy regionálního školství, navýšení se dočkají i vysoké školy. Výdaje na podporu sportu mají činit 8,4 mld. Kč (při započtení kofinancování činí výdaje na sport celkem cca 10,8 mld. Kč).

Stejná čísla používá ministryně financí v demisi Alena Schillerová. Tedy 38 miliard na důchody, 10,8 miliardy na kofinancování sportu.

Ministr vnitra Lubomír Metnar se 2. května tohoto roku zúčastnil konference v Marakéši, jejímž výsledkem je přijetí Marakéšské politické deklarace a Marákešského akčního plánu do roku 2020. Tyto dokumenty nejsou právně závazné a Česká republika tímto není vázána k přijetí nových závazků týkajících se legální migrace nebo přijímání migrantů. Znění Marakéšské politické deklarace je dostupné na webu Evropské komise zde (.pdf).

Některé servery spojovaly deklaraci s tím, že do ČR začnou proudit davy migrantů z Afriky, a také o deklaraci psaly v kontextu toho, že byla podepsána. Avšak vzhledem k tomu, že dokumenty nejsou právně závazné a ani se nejedná o mezinárodní smlouvu, nebylo tedy nic podepsáno. Dále kompetence a způsob přijímání migrantů záleží pouze na rozhodnutí České republiky a Marakéšská deklarace na toto nemá vliv.

Mentar se 9. května na tiskové konferenci vyjádřil k deklaraci mj. takto:

„Výsledkem této konference bylo přijetí Marakéšské deklarace a Marakéšského akčního plánu do roku 2020. Jedná se o právně nezávazné politické dokumenty, pro Českou republiku neznamenají přijetí žádných nových závazků, přijímání nových migrantů a tzn. žádná podpora masové migrace z Afriky, žádné nové závazky opakuji pro Českou republiku.“

Andrej Babiš kvóty veřejně odmítá. Mluví o tom, že jsou pro Českou republiku nepřijatelné. To ostatně byla i pozice vlády Bohuslava Sobotky, která zastoupena ministrem Chovancem hlasovala proti kvótám.

Babiš o nepřijatelnosti kvót pro ČR mluví opakovaně. Tento svůj postoj uvedl např. po setkání se slovenským předsedou vlády Pellegrinim v dubnu 2018. V prosinci 2017 sdělil toto stanovisko veřejně během jednání špiček členských států.

Jde nicméně o veřejná stanoviska. Není možné nijak doložit, zda je během uzavřených jednání Babiš naladěn stejně, a hlavně pak to, zda je v této věci lídrem mezi hlavami členských států. Z jednání nejsou dostupné přepisy nebo záznamy, a tudíž musíme výrok hodnotit jako neověřitelný.

Je pravdou, že se tato deklarace nepodepisovala a jedná se o iniciativu, která v současném stavu jen „deklaruje“ společný zájem a snahu deklarujících států společně řešit některé z otázek spojených s oblastí migrace a mobility. Zároveň z deklarace nevyplývají žádné legální závazky, a tedy ani povinnosti. Plnění deklarace je čistě na dobré vůli a spolupráci všech zúčastněných států.

Deklarace, jak sám název napovídá, naznačuje, že se jedná o představení nějakého stavu či pozice deklarující stranou. Dle definice OSN je deklarace nejčastěji použita v případech, kdy strany chtějí jen představit nějaké společné aspirace a cíle bez toho, aby přikročily k podpisu legálně závazného dokumentu. Marakéšská deklarace je legálně nezávazná, a tedy pro deklarující strany v současném stavu nevyplývají legálně vymahatelné závazky. V tomto duchu je i chápana představiteli ČR,

Zavádějící je ale tvrzení, které se objevilo i na tiskové konferenci na Úřadu vlády ČR 9. května 2018. Z toho vyplývá určité poukazování na povinnosti afrických států. Vzhledem k podstatě této deklarace je zavádějící přiznávat nějaké povinnosti jednotlivým deklarantům, celá deklarace a akční body jsou formulovány na základě dobrovolnosti a všeobecné snahy všech stran řešit problematiku migrace.