Já jsem jenom dával příklad. Starostu v New Yorku volí přímo obyvatelé. Byl tam Michael Bloomberg, nejúspěšnější. A víte, kolik tam má zastupitelů? 51. A New York je tak velký, jak Česká republika, 9 milionů obyvatel, dokonce má větší rozpočet, 2 tisíce miliard, my máme 1 300. A v Praze víte, kolik máme zastupitelů? 1 171.
Starosta New Yorku je volen každé čtyři roky přímou volbou. Michael Bloomberg byl zvolen na tři po sobě jdoucí volební období, a byl tak starostou New Yorku od roku 2002 do roku 2013. Původní volební řád počítal pouze s možností dvou po sobě jdoucích volebních obdobích, ale v roce 2008 byla schválena změna, která umožnila Bloombergovi kandidovat potřetí v řadě.
To, zda byl Bloomberg nejúspěšnějším starostou New Yorku, je subjektivní názor. On sám ale řekl, že chce, aby se na něj pamatovalo jako na nejlepšího starostu všech dob.
Volební období 51členného zastupitelstva New Yorku je voleno také na čtyři roky a změna o počtu volebních období se týkala také jeho členů.
Počet obyvatel New Yorku byl v polovině roku 2016 odhadován asi na 8,5 milionů obyvatel. Počet obyvatel ČR byl v polovině roku 2017 podle dat ČSÚ 10,5 milionů obyvatel.
Rozpočet města New York byl pro rok 2018 stanoven ve výši 84,7 miliard dolarů, což je v přepočtu na české koruny asi 1 837 miliard. Česká republika pak v předběžném návrhu rozpočtu pro rok 2018 stanovila výši příjmů na zhruba 1 300 miliard korun.
U počtu zastupitelů Andrej Babiš spojuje dvě územní jednotky, které jsou na jiné úrovni. Město New York má 51 zastupitelů. Této úrovni odpovídá 65 zastupitelů, které má hlavní město Praha. Praha je ale dále členěna na menší jednotky – městské části, kterých je 57 a celkový počet jejich zastupitelů je 1 106. Dohromady má tedy Praha 1 171 zastupitelů.
Po faktické stránce výrok hodnotíme jako pravdivý. Data, která Andrej Babiš zmiňuje, se shodují s veřejně dostupnými informacemi. Nehodnotíme ovšem, zda je lepší newyorský model politického uspořádání, nebo pražský. Zároveň nehodnotíme možnost uplatnitelnosti newyorských pravidel u nás.
A co se týká samozřejmě boje proti terorismu, že ty rozvědky vlastně někdy mají takové zákony, že když ten terorista v Berlíně zabije lidi, tak oni věděli, že vypálil školu v Itálii, ale oni museli čekat, až zase něco se stane.
Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť tento konkrétní případ se skutečně stal. Babiš sám mluví o tom, že někdy takové případy mohou nastat. Na začátek pouze uveďme, že nehodnotíme, nakolik jde o systémovou věc, zda má být nastavení pravidel jiné nebo zda (a případně jak) mají politikové tato pravidla řešit. Pouze popisujeme daný případ, na který je upozorňováno.
Andrej Babiš má zřejmě na mysli loňský teroristický útok v Berlíně. Událost se odehrála 19. 12. 2016 na náměstí Breitscheidplatz, kde se v té době konaly adventní trhy. Mladý Tunisan Anis Amri najel na náměstí plně naloženým kamionem a zabil celkem 12 lidí včetně jedné Češky. Dopaden a zastřelen byl o čtyři dny později ve městě Sesto San Giovanni na severu Itálie.
Sám Amri utekl z Tunisu v roce 2011, kde byl odsouzen ke čtyřletému vězení, do Itálie. Zde pokračoval v trestné činnosti a byl se společníky zatčen za zapálení školy. Odseděl si čtyřletý trest. Po svém propuštění na svobodu ho Tunisko odmítlo přijmout zpět a z Itálie byl vyhoštěn. Amri se tedy vydal do Německa. Ačkoli vízum v Německu nedostal, v Tunisu ho odmítli přijmout zpět kvůli chybějícím dokladům. Zůstával tak i nadále v Německu. Podle dostupných informací se rychle dostal do hledáčku německých tajných služeb. I přesto, že zemský kriminální úřad v Severním Porýní-Vestfálsku informoval tamní ministerstvo vnitra o možnosti, že se Amri dopustí teroristického činu, nebylo možné ho pro nedostatek důkazů vyhostit.
... byl jsem ve Financial Times, napsali, že jsem vydíral Evropu. Ano, vydíral jsem, protože jsem říkal, to je náš český národní zájem a Francouz byl proti mně.
Zmiňovaný článek vyšel ve Financial Times (k přečtení na webu hnutí ANO) v červnu 2016 a jeho předmětem bylo blížící se zasedání Rady ministrů financí a hospodářství (ECOFIN). Ministři na něm měli jednat o boji s daňovými úniky velkých firem. V daňových otázkách je vyžadován jednomyslný souhlas a Babiš ten svůj podmínil vznikem odděleného návrhu Komise, který by ČR umožnil spustit pilotní projekt obecného využití reverse charge. Ten spočívá v přenesení daňové povinnosti z dodavatele na odběratele a patří mezi Babišovy dlouhodobé priority.
Babiš v úterý varoval, že ačkoliv s podstatou návrhu zabývajícího se bojem s daňovými úniky souhlasí, nepodepíše jej, dokud Komise nepředloží oddělený návrh, který by ČR umožnil vyzkoušet úpravu systému DPH známou jako reverse charge.
Pierre Moscovici, eurokomisař pro finanční otázky, před jednáním odmítal propojování těchto dvou témat, jelikož se jedná o různé typy podvodů a daní. Vzhledem k nutné jednomyslnosti však český nesouhlas představoval reálnou hrozbu nepřijetí projednávaného návrhu o daňových únicích firem. Francouzský ministr financí na zasedání vyjádřil plnou podporu Francie návrhu týkajícího se přímých daní. Připomínky ČR označil za legitimní, ale spadající pod jiné téma, a proto podle něj neměly bránit přijetí projednávaného návrhu.
Výsledkem Babišova postoje byl písemný závazek Evropské komise, že do konce roku 2016 předloží legislativní návrh, který umožní České republice spustit pilotní projekt reverse charge. Komise v prosinci návrh předložila, pro spuštění projektu ale požadovala splnění podmínek, které česká strana považovala za velmi přísné.
ECOFIN o reverse charge naposledy jednala v červnu 2017, kde ČR zastupoval Ivan Pilný. S výhradami na tomto zasedání vystoupila například Francie nebo Rumunsko. Jednomyslné shody se tedy opět nepodařilo dosáhnout a jednání budou pokračovat.
A 11, 11 vlád trvalo 2 roky.
Výrok je hodnocen jako pravdivý. Česká republika měla sice od svého vzniku roku 1993 13 vlád, jejich funkční období ale opravdu činí v průměru přibližně dva roky.
Vlády, které dokončily své funkční období v řádné době, byly dvě. Jednalo se o první vládu Václava Klause v letech 1992–1996 a vládu Miloše Zemana v letech 1998–2002.
Dneska ten růst je tažen hlavně spotřebou obyvatelstva, lidi už nemají strach utrácet.
Česká ekonomika v současné době roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Podle odhadu ČSÚ byl hrubý domácí produkt ve druhém čtvrtletí o 2,5 % vyšší než v předchozím čtvrtletí a meziročně se zvýšil o 4,7 %. K příznivému vývoji české ekonomiky přispěla jak domácí, tak zahraniční poptávka.
Export zboží vykázal dokonce v první polovině roku 2017 historicky nejvyšší hodnotu.
Na zlepšující se bilanci ekonomiky se krom exportu také výrazně podílela domácí spotřeba, ta byla vyšší mezičtvrtletně o 1,8 % a meziročně o 4,4 %.
S růstem ekonomiky ve druhém čtvrtletí souvisel také další úbytek volných pracovních míst. Celková zaměstnanost byla oproti předchozímu čtvrtletí o 0,4 % vyšší, meziročně vzrostla o 1,3 %.
V grafu je patrný postupný stabilní růst hodnoty spotřeby domácností, který započal na konci roku 2015. Dle některých ekonomů jsou hodnoty za rok 2016 rekordní.
Zdroj: Statistika a my
Otázka strachu domácností utrácet je podle nás neověřitelná a subjektivní. Přesto ale rostoucí příjmy jednotlivců a domácností vycházející z ekonomického růstu hospodářství vedly ke zlepšení stavu financí v domácnostech a vyšší spotřebě. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.
My jsme skutečně za období tý naší vlády napumpovali navíc do důchodů asi 56 miliard a taky neustále se navyšují platy.
Vláda Bohuslava Sobotky v souladu se svými sliby zvyšuje důchody i platy ve státní sféře. Byť navýšení nebylo tak vysoké, jak tvrdí Andrej Babiš, výrok hodnotíme jako pravdivý.
Jak jsme již ověřovali při kontrole slibů vlády, tato vláda skutečně vrátila koncept valorizace penzí k předkrizovému stavu, kdy jsou penze valorizovány o 100 % nárůstu spotřebitelských cen a o jednu třetinu nárůstu reálné mzdy. V roce 2015 se tak důchody zvýšily v průměru o 60 korun, v roce 2016 vláda k valorizaci přidala i jednorázový příspěvek. S růstem starobních důchodů počítá podle Andreje Babiše i rozpočet pro rok 2018, důchodci by si měli polepšit v průměru o 500 korun měsíčně.
Z výroku není jasné, jaké roky Andrej Babiš porovnává. Vycházíme-li z údajů o pokladním plnění, navýšil se mezi lety 2013 až 2016 objem peněz na důchody o necelých 18 miliard, pro rok 2017 byl rozpočtován nárůst o dalších 11 miliard. Zdaleka se však nejedná o Babišem zmiňované přidání o 56 miliard.
RokRozpočet po
změnách (mld Kč)Skutečnost
(mld Kč) 2013 384,09381,04 2014 388,47385,81 2015 395,38395,22 2016 400,00398,99 2017 411,18n/a
Podobné údaje najdeme i ve statistikách ČSSZ, kde se nachází i rozdělení na starobní, invalidní a pozůstalostní důchody (str. 2).
Vláda také navyšuje platy státních zaměstnanců – ke zvýšení došlo v roce 2015, 2016 a také letos; od července rostly platy v sociálních službách a u bezpečnostních sborů. Čerstvě schválila vláda i navýšení pro rok 2018. Podrobněji se dalšími aspekty dané věci zabýváme v dalších výrocích.
Skutečně se nedaří investovat, taky se nedaří čerpat evropské peníze.
Obě části tvrzení Andreje Babiše jsou pravdivé.
Podíváme-li se nejdříve na investiční výdaje od roku 2014, tedy od počátku mandátu nynější vlády, zjistíme, že se dařilo investovat v prvních dvou letech mandátu a následně čerpání investic meziročně pokleslo.
Během posledních čtyř let vláda nejvíce investovala v roce 2015, což bylo způsobeno faktem, že až do roku 2016 bylo možné dočerpávat prostředky z programového období 2007–2013 a zároveň již probíhalo nové programové období 2014–2020. Tento fakt stojí i za poklesem čerpaných investic v roce 2017, porovnáme-li totožná období za oba roky, tedy od ledna do srpna. V roce 2017 se do kapitálových výdajů promítly už jen prostředky z programového období 2014–2020.
K tomuto tématu jsme již v minulosti publikovali také podrobnější analýzu, kde jsou k dispozici údaje o kapitálových výdajích od roku 1997.
Druhá část výroku se týká čerpání finančních prostředků z ESI fondů. Při pohledu na stav čerpání je patrné, že od počátku programového období 2014–2020 vyčerpala ČR 62,8 miliardy korun, což odpovídá zhruba 10,6 % hlavní alokace na celé období. Vezmeme-li dále v úvahu, že jsme za polovinou programového období a máme vyčerpáno necelých 11 %, lze konstatovat, že se prostředky nedaří čerpat optimálně.
Na základě čtvrtletních zpráv (.pdf) došlo ve čtvrtém kvartále roku 2016 (v porovnání s předchozími obdobími) k výraznějšímu navýšení čerpaných prostředků, nicméně v dalších kvartálech i přes růstovou tendenci čerpané objemy kolísají.
Dneska máme 200 tisíc volných pracovních míst, ale bohužel polovina je požadavek základní vzdělání do těch montoven.
V současné době je za druhé čtvrtletí v České republice dohromady 183 499 volných pozic. Vyplývá to z analýzy neobsazenosti volných pracovních míst Úřadu práce ČR. Téměř polovina z nich - 87 755 míst - obsahuje požadavek na základní vzdělání nebo praktickou školu.
Ano, je tam napsané, že budeme usilovat o vyrovnaný rozpočet, ale zároveň říkáme, že pokud budou na stole efektivní investice, tak samozřejmě vyrovnaný rozpočet není mantra.
Hnutí ANO představilo svůj program Teď nebo nikdy, který pojednává o vizi Andreje Babiše a jeho hnutí. V kapitole (.pdf, str. 10 a 11) „Hospodaření státu, daně, finance a rozpočtová politika“ nejprve hnutí ANO plánuje, že bude prosazen dlouhodobý vyrovnaný rozpočet.
O několik vět dále se tento plán upravuje do finální podoby. Rozpočet se může dostat do deficitu pouze v případě investic (a především v jejich výši), za žádných jiných okolností to možné není. Andrej Babiš tak správně interpretoval program svého hnutí.
Teď se referendum v České republice téměř nepoužívá. Použilo se při rozhodování o vstupu do Evropské unie, při rozdělení Československa se na to z nějakých důvodů zapomnělo.
Andrej Babiš hovoří o celostátním referendu. Místní referendum, ve kterém je možné rozhodovat o záležitostech v působnosti obce, upravuje zvláštní zákon o místním referendu. Účinný je i podobný zákon o krajském referendu.
Ústava ČR stanovuje, že lid vykonává státní moc přímo, pokud to ústavní zákon stanoví. Ústavní zákon dále může stanovit, že k ratifikaci mezinárodní smlouvy je třeba souhlasu v referendu.
K přijetí ústavního zákona je třeba splnit oproti přijetí běžného zákona přísnější kritéria. Je nutný souhlas 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů.
Tímto způsobem byl např. 14. února 2002 přijat zákon o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii. Jde o jediný ústavní zákon, který vyvolal referendum v České republice.
28. července 2015 byl Poslanecké sněmovně předložen vládní návrh ústavního zákona o celostátním referendu. Podle něj by mohlo být referendum iniciováno peticí s podporou 250 tisíc občanů ČR starších 18 let.
Proti návrhu zákona o celostátním referendu hlasovaly 25. března 2014 vládní koalice, opoziční TOP 09, ODS a KDU-ČSL. Proti byl Úsvit a větší část KSČM. Část KSČM se zdržela.
Projednávání zákona bylo přerušeno 11. března 2016. Od té doby se již poslanci k návrhu nevrátili. Aby se daný zákon projednával, opakovaně navrhuje poslanec Okamura, čemuž vládní koalice včetně hnutí ANO brání.
18. června 1991 byl přijat ústavní zákon, který stanovoval, že o vystoupení České nebo Slovenské republiky z federace mohlo být rozhodnuto jen referendem.
25. listopadu 1992 byl přijat ústavní zákon, podle kterého zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika. Nedošlo tedy k výstupu z federace.
