Ivan David

V první polovině roku 2014 probíhal konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem o poloostrov Krym. Během něj došlo k připojení tohoto poloostrova k Rusku, což definitivně stvrdil svým podpisem 21. března 2014 Vladimir Putin. O několik dní později, po týdnu příměří, bylo 24. března 2014 ukrajinským vojákům nařízeno ministerstvem obrany Ukrajiny odejít z Krymu, a ukrajinské jednotky tak začaly toto území opouštět. Zároveň s nimi měly být evakuovány i jejich rodiny. Ve dnech příměří se měli vojáci rozhodnout pro jednu ze tří možností:

První variantou bylo přejít k ruské armádě. Druhou pak bylo odejít do civilu s možností zůstat na Krymu. Poslední možnost, kterou ukrajinští vojáci měli, bylo sloužit dále v ukrajinské armádě, „v tom případě ale museli Krym urychleně opustit“. Na kontinentální území Ukrajiny se tito vojáci přesouvali koridorem kontrolovaným ruskými silami. Jak již bylo výše zmíněno, odchod se týkal i rodin vojáků a dalších obyvatel ukrajinského nebo krymskotatarského původu, kteří tvoří celkem 42 % obyvatel Krymu. Kdyby však Krym neopustili, museli by buď požádat o ruské občanství, anebo o povolení k cizineckému pobytu.

V následujících letech byly podle odhadů na Krym přesídleny stovky tisíc občanů Ruské federace, „zatímco ‚neloajální‘ segmenty populace, převážně z řad etnických Ukrajinců a Krymských Tatarů, volí více či méně dobrovolně odchod na ta území Ukrajiny, jež se nacházejí pod kontrolou ústřední vlády v Kyjevě“.

Přesná čísla dokládající odchody ukrajinských vojáků však známa nejsou. Odhady počtu příslušníků ukrajinské armády na území Krymu před vypuknutím dané krize se pohybují zhruba v rozmezí 14 000 a 18 000 vojáků (viz zde, zde, zde). Podle vyjádření ruského ministra obrany Sergeje Šojgu pak „osm tisíc bývalých příslušníků ukrajinské armády na Krymu požádalo o ruské občanství, tři tisíce vojáků už dostalo hodnosti v ruské armádě“.

Pro doplnění kontextu dále uveďme, že události vedoucí až k ruské anexi poloostrova Krym v březnu 2014, je možné datovat již od podzimu 2013. Dne 21. listopadu se na náměstí Nezávislosti v Kyjevě, také známém jako Majdan, sešla první demonstrace vyvolaná vládním oznámením o pozastavení jednání o podpisu asociační dohody mezi Ukrajinou a Evropskou unií. Události z 21. listopadu 2013 stály na počátku procesu tzv. Euromajdanu neboli Revoluce důstojnosti. Až do února 2014 se pak opoziční revoluční protesty opakovaly v mnohých ukrajinských městech a bohužel s sebou nesly i mnohé oběti, neboť byly násilně potlačovány ukrajinskými pořádkovými silami.

Nejvýraznějšími opozičními lídry byli například novinář Mustafa Najem, který ostatně stál za svoláním zmíněné první demonstrace z 21. listopadu 2013, nebo bývalý boxer, pozdější poslanec i primátor Kyjeva Vitalij Kličko. Demonstrující dávali jasně najevo své proevropské smýšlení, a tudíž stáli na opačné straně pomyslné barikády než vláda a obzvláště než tehdejší proruský prezident Viktor Janukovyč.

Euromajdan skončil v únoru 2014, přesněji 22. února, kdy prezident Janukovyč uprchl do Ruska a byl parlamentem odvolán, stejně jako vláda. Sám bývalý prezident pak (již z exilu) situaci označil za státní převrat velmi podobný převzetí moci nacisty v meziválečném Německu. Stále se také považoval za legitimního prezidenta.

Na konci února 2014 se ruské jednotky, v té době ještě jako neoznačené jednotky nebo tzv. zelení mužíci, společně s proruskými krymskými separatisty dostali do budov parlamentu Autonomní republiky Krym i sídla místní vlády. Krym byl v té době, a to již od roku 1991, součástí Ukrajiny s určitými prvky autonomie. V autonomní republice nastolili vlastní vládu, jejíž hlavní představitel, Sergej Aksjonov, požádal prezidenta Putina o pomoc „s nastolením míru a pořádku“. Dne 1. března 2014 dostal Vladimir Putin svolení ze strany parlamentu Ruské federace k invazi na Krym. 

Ruská armáda v následujících březnových dnech začala obsazovat strategické pozice, převážně vojenské základny, letiště a armádní budovy. Dne 3. března se objevily zprávy, že ukrajinské základny obdržely ultimáta ze strany ruské armády či ruské černomořské flotily. Ukrajinské jednotky měly opustit své základny a složit zbraně, ovšem ani po vypršení stanovené doby a nesplnění podmínek, se žádné následky nedostavily.

Dodnes kontroverzní referendum o připojení k Rusku se pak konalo 16. března 2014. Pro připojení se v něm podle sčítací komise vyslovilo 96,8 % voličů. Problematické však nejsou jen okolnosti referenda, ale i jeho samotné znění, jak jsme již upozorňovali například u tohoto výroku. Dne 21. března 2014 pak ruský prezident Putin podepsal krymsko-ruskou smlouvu o připojení k Rusku, čímž byla anexe legislativně dokončena.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý, protože část bývalých ukrajinských vojáků skutečně na Krymu zůstala a nevrátila se na Ukrajinu. Je však nutno uvést tu výhradu, že se nejednalo ani zdaleka o všechny vojáky. Podle značně hrubých odhadů mohlo na Krymu zůstat okolo poloviny bývalých příslušníků ukrajinské armády, kteří zde na počátku roku 2014 sloužili. Druhá polovina vojáků se vrátila na Ukrajinu.

Nikita Sergejevič Chruščov se narodil (str. 1) v obci Kalinovka, v Kurské gubernii, která se dnes nachází poblíž ukrajinských hranic v Kurské oblasti v Rusku. V roce 1909 se přestěhoval do Doněcku (str. 1), který dnes leží na Ukrajině, toho času pod názvem Juzovka v Jekatěrinoslavské gubernii carského Ruska. Uveďme, že o sobě Chruščov mluvil jako o Rusovi (str. 114). Od roku 1953 byl Chruščov prvním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS).

Krym byl v roce 1783 připojen k Ruskému impériu po vítězství nad Osmanskou říší v rusko-turecké válce. Poloostrov byl součástí Ruska až do roku 1954, kdy ho sovětská vláda předala z Ruské sovětské federativní socialistické republiky pod správu Ukrajinské sovětské socialistické republiky.

Po smrti J. V. Stalina v březnu 1953 došlo k mocenskému soupeření mezi jeho nástupci. Chruščov sice byl od září 1953 prvním tajemníkem ústředního výboru KSSS, ale nebyl v tak silné mocenské pozici, aby mohl exekutivně rozhodnout o darování Krymu Ukrajinské sovětské socialistické republice. Jeho pozice byla posílena až v roce 1955, kdy na místo předsedy rady ministrů Sovětského svazu místo Georgije Malenkova dosadil Nikolaje Bulganina, který byl spojencem Chruščova. Doplňme, že v roce 1958 se předsedou rady ministrů Sovětského svazu stal Nikita Chruščov.

Zasedání předsednictva Nejvyššího sovětu, na kterém bylo o darování Krymu rozhodnuto, proběhlo 19. února 1954 a výnos podepsal Kliment Vorošilov. Uveďme, že sovětské noviny Pravda se o roli Nikity Chruščova v předání Krymu nezmínily (str. 91). Iniciativa však patrně vzešla právě od Chruščova. O tom, že poloostrov byl Ukrajině předán na popud Chruščova, se zmiňuje i publikace (.pdf) Akademie věd České republiky (.pdf, str. 5).

Poloostrov Krym byl tedy Ukrajinské sovětské socialistické republice předán z iniciativy Nikity Chruščova. Ten se však narodil v Rusku a na území dnešní Ukrajiny se pouze v 15 letech přestěhoval. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Někdejší ministr zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana Ivan David byl zástupcem navrhovatele, tedy vlády, která přišla s návrhem zákona (.doc) o ochraně veřejného zdraví. Vládní návrh zákona byl předložen Poslanecké sněmovně dne 10. března 1999. Na 13. schůzi Poslanecké sněmovny dne 1. června 1999 byl zákon v prvním čtení vrácen (.doc) k dopracování.

Dle tehdejšího znění zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, § 90 odst. 2 (dnes odst. 7), je možné v prvém čtení zákon zamítnout, vrátit navrhovateli k dopracování, nebo ho přikázat příslušnému výboru a pokračovat tak v legislativním procesu. Odmítnutí, o kterém hovoří europoslanec Ivan David ve výroku, jednací řád nezná.

Na druhou stranu je možné ve vztahu k výroku hovořit o odmítnutí podoby zákona, kterou Ivan David prosazoval. Vrácení k dopracování spočívá ve stanovení námitek, které poslanci k návrhu zákona mají a které by měly být ve stanovené lhůtě zapracovány. Vrácení k dopracování bylo prosazeno ve hlasování především opozičními poslanci. Skutečně tedy ve své podstatě návrh zákona odmítnut byl.

Nový návrh zákona o ochraně veřejného zdraví byl nakonec předložen 10. února 2000 a Sněmovnou schválen 25. května 2000, následně byl 11. srpna 2000 vyhlášen jako zákon č. 258/2000 Sb. Dodejme, že předmětem hodnocení není srovnání obou návrhů z obsahového hlediska.

17. června 2020 Evropská komise zveřejnila vakcinační strategii EU, která měla urychlit vývoj, výrobu a distribuci vakcín proti onemocnění covid-19. V rámci této strategie se země EU dohodly na společném postupu, jehož součástí je také to, že Evropská komise jménem členských států vyjednává s jednotlivými výrobci vakcín a uzavírá s nimi předběžné kupní smlouvy na dodávky očkovacích látek. Vakcíny pak mají být jednotlivým zemím EU rozdělovány poměrně podle jejich počtu obyvatel (.pdf, str. 3).

Členské státy se také zavázaly k tomu, že budou uzavírat samostatné dohody jen s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU (.pdf, str. 2, čl. 7).

Toho využilo Slovensko a kvůli pomalé vakcinaci způsobené nedostatkem očkovacích látek bývalý premiér Igor Matovič na přelomu února a března 2021 nakoupil dva miliony dávek ruské vakcíny Sputnik V, která nicméně ještě není registrovaná Evropskou lékovou agenturou (EMA). „Dva miliony vakcín pomohou očkovat milion lidí na Slovensku,“ řekl tehdejší předseda slovenské vlády, když 1. března na košickém letišti vítal letadlo s ruskými vakcínami. Doplňme, že Igor Matovič mimo jiné kvůli tomuto nákupu, o němž dopředu neinformoval koaliční partnery, nakonec skončil ve funkci premiéra.

Ještě dříve než Slovensko si Sputnik V opatřilo Maďarsko. Prvních 40 tisíc dávek ruské vakcíny do země dorazilo už 2. února a očkovat se jimi začalo o devět dní později, tedy 11. února. Maďarsko je tak první a prozatím jedinou zemí Evropské unie, která Sputnik V k vakcinaci skutečně používá. Zmiňované Slovensko k zahájení očkování touto látkou prozatím nepřistoupilo.

Zájem o Sputnik V má ale více států EU. Podle posledních informací Německo s ruskou stranou vyjednává o nákupu 30 milionů dávek, Rakousko pak s Ruskem jednalo o pořízení až jednoho milionu dávek této vakcíny.

I když se státy zavázaly uzavírat (.pdf, str. 2) samostatné dohody pouze s výrobci, kteří nepodepsali smlouvy s EU, Německo v září roku 2020 nakoupilo 30 milionů dávek vakcíny Pfizer/BioNTech. Evropská komise tento krok neodsoudila a odmítla odpovědět na otázku, zda dvoustranná dohoda porušila závazek společného nákupu.

Mimo centrální nákup Evropské unie si tedy vakcíny zajistilo například Slovensko, Maďarsko či Německo, a výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu.

„Aby bylo možné uvedených 37 miliard EUR evropských veřejných investic rychle nasměrovat k řešení důsledků krize koronaviru, navrhuje Komise zrušit letošní povinnost vrácení nevyčerpaného předběžného financování,“ uvádí důvodová zpráva v již zmíněném návrhu (.pdf, str. 1).

Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč). Díky citovanému opatření Česká republika nemusela do unijního rozpočtu vracet cca 8 miliard korun. Zbylých 24 miliard korun pak bylo uvolněno ze strukturálních fondů EU. Je sice pravdou, že i tyto peníze by teoreticky mohla Česká republika vyčerpat bez přijatého opatření, avšak takové čerpání by bylo navázáno na cca 15% spoluúčast z českého rozpočtu. Díky uvolnění těchto prostředků však podmínka finanční spoluúčasti odpadá a díky zrychlené proceduře mohla finance Česká republika čerpat okamžitě.

Europoslanec David správně uvádí, že se jedná o prostředky, které České republice náležely. Je však nutné dodat, že by všechny tyto prostředky Česká republika pravděpodobně nevyužila. 24 miliard korun by mohla použít pouze na 85% spolufinancování. 8 miliard korun by ve standardní situaci jako nevyčerpané předfinancování v rámci koheze za rok 2019 vracela zpět do rozpočtu EU, nicméně existuje také možnost (.pdf, str. 21) převedení nevyužitých prostředků například do jiného operačního programu a jejich dočerpání.

Výrok europoslance Ivana Davida hodnotíme jako pravdivý. Ačkoli by tyto finance bez jejich přesměrování na boj s koronavirem Česká republika ze strukturálních fondů vyčerpala až v budoucnu, nebo nevyčerpala vůbec, o nové finance se nejedná.

Dne 26. března 2020 Evropský parlament na historicky prvním virtuálním zasedání hlasoval mimo jiné o návrhu (.pdf) na přesun nevyužitých 37 miliard eur (zhruba 1 bilion Kč) ze strukturálních fondů do nouzového fondu pro boj s koronavirem. Europoslanec Ivan David (SPD) hlasoval jako jediný (.pdf, str. 23) z 691 poslanců proti návrhu. Na Českou republiku z balíku připadalo téměř 1,2 miliardy eur (při tehdejším kurzu v přepočtu 32,6 miliard Kč).

Následující den, tedy 27. března, na tento fakt začala upozorňovat média, například Deník N, iDNES.cz či Aktuálně.cz. Na schválený přesun evropských financí toho dne reagoval na svém twitterovém účtu také premiér Andrej Babiš.

V následujícím tweetu předseda vlády doplnil: „Komise umožnila jen rychlejší čerpání a vyšší flexibilitu přesunů v kohezních fondech.“

Na tweet českého předsedy vlády reagovalo i české Zastoupení Evropské komise.

Výrok padl v kontextu názoru Ivana Davida, že instrument blokační menšiny je nedostatečný, protože je ČR v některých případech přehlasována. Dostatečnost nástroje nehodnotíme, nicméně je pravdou, že k přehlasování ČR v některých případech došlo.

V současné době je většina rozhodnutí Evropské rady (ER) a Rady Evropské unie (REU) tvořena na základě kvalifikované většiny. Tato hodnota je dosažena splněním následujících dvou podmínek:

1. 55 % členských států hlasuje pro návrh – v praxi to znamená 16 z 28 států,
2. návrh podporují členské státy zastupující nejméně 65 % celkového počtu obyvatel EU.

Tento typ hlasování se nevztahuje na rozhodnutí vyššího významu, ve kterých je stále třeba jednomyslného schválení.

Státy nesouhlasící s rozhodnutím kvalifikovanou většinou mohou toto rozhodnutí zablokovat zformováním blokační menšiny, kterou vytvoří nejméně čtyři členové Rady, kteří zastupují více než 35 % obyvatelstva EU. Lisabonská smlouva dále nabízí možnost tzv. „janinského kompromisu“ jako prostředek pro malé státy EU k zastavení rozhodnutí schválených kvalifikovanou většinou: členské státy, které nesouhlasí, vyjádří nesouhlas Radě, a ta se snaží nalézt kompromis. „Toto opatření umožňuje skupině členských států vyjádřit svůj nesouhlas s některým textem i tehdy, když tato skupina není dost početná na to, aby vytvořila blokační menšinu.“

Výsledky hlasování v praxi ukazují, že získání 4 členů Rady ke splnění prvního požadavku blokační menšiny bylo v minulosti za účasti ČR několikrát dosaženo. Problematické je splnění druhé podmínky, která požaduje 35% podíl celkového obyvatelstva EU. Na tuto veličinu menší státy bez podpory klíčových evropských zemí těžko dosahují. V tabulce níže je uveden příklad přehlasování skupiny států zahrnujících ČR, která nedosáhla limitu 35 % obyvatelstva EU.

Zdroj: consilium.europa.eu

Na základě dat Generálního sekretariátu Rady měla Česká republika od 25. května 2014 do 7. května 2019 možnost účastnit se celkem 452 hlasování, 441krát pak byla pro přijetí návrhu, 5krát proti a 6krát se zdržela hlasování. Ve všech 5 případech, kdy Česká republika hlasovala proti návrhu, byl přitom předmětný návrh Radou schválen a ČR tedy byla přehlasována.

Pokud nacionalistické a protiimigrační strany získají dostatek mandátů v Evropském parlamentu, tak založí novou frakci s názvem Evropská aliance pro lidi a národy. Pro utvoření politické skupiny je nutné mít 25 poslanců, kteří představují nejméně čtvrtinu členských států v Evropské unii. Do této frakce by se měla zapojit i strana Národní sdružení pod vedením Marine Le Pen a italská strana Liga pod vedením Mattea Salviniho. Nutno podotknout, že Ivan David se ve jménu lídra Ligy spletl a přisuzoval Ligu Severu Silviu Berlusconimu, ale po upozornění moderátora se omluvil a opravil.

Strana Marine Le Pen by mohla ve volbách získat dle průzkumu ze 7. května 2019 22 % hlasů (den, kdy Ivan David poskytl rozhovor). Podle průzkumu Harris Interactive k 5. květnu 2019 by mohla získat až 23,5 %. I Salviniho Liga si dle průzkumů vede nejlépe z italských stran. Konkrétně by mohla získat dle průzkumu WinPoll až 36,4 % hlasů (preference k 23. dubnu 2019), a vede tak v tomto průzkumu o 16 p.b. před Hnutím pěti hvězd. Preference Ligy se poté snižovaly. V průzkumu z 10. května 2019 má Liga dle stejného výzkumu 33,8 % hlasů. Její náskok před Hnutím pět hvězd se snížil na 11 p.b. Preference pro Ligu mohly spadnout v důsledku vyšetřování korupce, které se měl dopustit tajemník strany a ministr dopravy Armando Siri.