Jan Kněžínek

Podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR může být soudcem jmenován bezúhonný občan s vysokoškolským vzděláním. Další předpoklady, které musí soudce splňovat, stanoví zákon.

V návaznosti na tento článek stanoví další předpoklady a postup jmenování zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, který také odkazuje na zákon č. 451/1991 Sb., ten stanovuje některé předpoklady pro výkon funkce soudce související s jeho působením v letech 1948-1989 (negativní lustrační osvědčení).

Zákon o soudech a soudcích v §60 a násl. pak stanoví následující předpoklady:

• státní občanství - Česká republika

• plná svéprávnost

• bezúhonnost

• zkušenosti a morální vlastnosti, které dávají záruku řádného zastávání funkce

• věk 30 let

• souhlas ustavované osoby

• vysokoškolské vzdělání v Mgr. studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice

• složení odborné justiční zkoušky (případně jiné obdobné zkoušky dle § 60 odst. 5) a s tím spojená požadovaná právní praxe

• negativní lustrační osvědčení dle zákona č. 451/1991 Sb.

Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na zmíněný čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 113 odst. 3.

Dle rozsudku (.pdf, str. 14) 4 Ans 9/2007-197 Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také toto:

„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět;(...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. ... Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců“

Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:

„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace." (Rychetský a kol., Komentář WK)

Můžeme tedy dojít k závěru, že to, že návrh ke jmenování soudce podává ministr spravedlnosti či vláda jako celek, není jako takové upraveno v zákoně, avšak vyplývá to z ústavní zvyklosti.

Na začátek uveďme, že ministr Kněžínek hovoří o úpravě systému hodnocení soudců a možnosti jejich odvolání na základě „nevyhovujících výsledků hodnocení“ dle zákona č. 6/2002 Sb.

Novely systému hodnocení soudců a možnost jejich odvolání byly předmětem zkoumání Ústavního soudu. Vždy šlo o podezření na porušení principu dělby moci. K tomu docházelo v případech, kdy soudci mohli být odvoláváni na základě hodnocení zástupce moci výkonné, nikoli soudní. To se stalo v letech 2006 a 2010. Podobná situace nastala i v roce 2003, v tomto případě však nešlo o zrušení novely, ale původního znění zákona.

Mediálně známý byl případ revize v rámci novely č. 192/2003 Sb. zákona o soudech a soudnictví. Kauza byla spojena s odvoláním tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu, Ivy Brožové.

Novela obsahovala sporný bod 26, který měnil znění 1. odstavce § 106: „(1) Předseda a místopředseda soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže závažným způsobem nebo opakovaně porušuje zákonem stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů. Předseda kolegia Nejvyššího soudu nebo kolegia Nejvyššího správního soudu může být ze své funkce odvolán tím, kdo ho do funkce jmenoval, jestliže neplní řádně své povinnosti.“

Dle nálezu (.pdf, část IX.) Ústavního soudu z 11. července 2006 vedla příslušná právní úprava k porušení principu dělby moci a porušení nezávislosti soudů. Dle usnesení tak Ústavní soud ustanovení § 106 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. ve znění zákona č. 192/2003 Sb. zrušil.

V případě nálezu Ústavního soudu z roku 2010 šlo o ustanovení § 100 odst. 1 písm. b), zákona č. 6/2002 Sb., které upravovalo podmínky dočasného zproštění z funkce předsedů a místopředsedů soudů prostřednictvím ministra spravedlnosti.

Dle zjištění Ústavního soudu postrádala tato novela opravný prostředek pro soudní funkcionáře a ÚS k tomu následně uvádí: „I taková úprava musí respektovat ústavní principy dělby moci a nezávislosti soudní moci, tzn. že v daném případě musí mít předseda nebo místopředseda soudu možnost dovolat se ochrany před zásahem do svého veřejného ústavně zaručeného subjektivního práva, ale i právě ochrany před zásahem moci výkonné do moci soudní způsobem, který umožňuje § 100a odst. 1 písm. b) zákona o soudech a soudcích, a to tím spíše, že uplatnění takového zásahu je v dispozici ministra spravedlnosti jak z hlediska podání návrhu na kárné řízení před Nejvyšším správním soudem, tak z hlediska dočasného zproštění výkonu funkce.“

Správní soudnictví je specifické v požadavcích na odbornou praxi soudců. Požadavkem je standardní odborná justiční zkouška dle § 60 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích. Pro připuštění ke zkoušce je pak nutné splnit přípravnou službu, kdy jsou čekatelé vázáni ve standardním pracovním poměru na dobu určitou. Délka služby je 36 měsíců a spadají pod ní kategorie ,,státního zástupce, asistenta státního zástupce, právního čekatele, soudce Ústavního soudu a asistenta soudce, praxe advokáta a advokátního koncipienta, notáře, notářského kandidáta, notářského koncipienta, soudního exekutora, exekutorského kandidáta, exekutorského koncipienta, činnost zaměstnance ministerstva, který získal vysokoškolské vzdělání v rámci magisterského studijního programu v oblasti práva na vysoké škole a který se samostatně podílí na tvorbě návrhů obecně závazných právních předpisů, a asistenta Veřejného ochránce práv“.

V případě, že čekatel dříve vykonával jinou právnickou činnost, která mu zajistí zkušenosti potřebné pro výkon soudcovské funkce, může být čekateli tato činnost započtena Ministerstvem spravedlnosti do povinné přípravné služby. Nejdelší možný úsek pro započtení je však 24 měsíců. Zbylých 12 měsíců musí čekatel splnit v rámci standardní povinné přípravy.

Vedle povinné praxe pro připuštění k odborné justiční zkoušce musí dále adepti na funkci správního soudce prokázat absolvovanou praxi v oboru ústavního, správního nebo finančního práva nebo vědeckou, popřípadě pedagogickou činnost nebo odůvodňují-li to výsledky jeho přípravné služby a justiční zkoušky. V případě krajských soudů je požadovaná délka této praxe 5 let, v případě Nejvyššího správního soudu platí 10 let.

Zaměstnanci u soudů a státních zastupitelství mohou dle § 303 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb. bez omezení provozovat „činnost vědeckou, pedagogickou, publicistickou, literární nebo uměleckou a správu vlastního majetku“. Možnost podnikání je ale u zaměstnanců soudů a státních zastupitelství dle § 303 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb. vázána na předchozí písemný souhlas zaměstnavatele, u kterého jsou zaměstnáni.

Zanechání původního pracovního poměru pro umožnění výkonu povinné přípravné služby není ze zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích vyžadováno, resp. daná problematika zde není nijak upravována. Z povahy práce koncipienta či soudního asistenta se však předpokládá plnění tříleté přípravy na plný úvazek. Dle § 79 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb. vyplývá standardní pracovní doba při plném úvazku 40 hodin týdně. Vzhledem k tomuto nastavení je současné plnění další výdělečné činnosti značně nepravděpodobné, ale teoreticky možné je. Taková situace se řešila například v kauze s ex-ministryní spravedlnosti Taťánou Malou (ANO). Ta si měla plnit povinnou praxi v letech 2012–2016 na středním Slovensku v Dolním Kubíně v Žilinském kraji, kam měla denně dojíždět vzdálenost 300 kilometrů z Brna, kde v tu dobu žila a pracovala jako mediátorka.

V akademické sféře je známo několik příkladů plnění povinné praxe a akademické činnosti současně. Jako příklad uveďme JUDr. Jaromíra Hořáka, Ph.D., který je v současnosti na plný úvazek zaměstnán jako asistent soudce u Ústavního soudu a zároveň působí na poloviční úvazek jako odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Dalším akademikem plnícím současně i povinnou praxi je například JUDr. Jiří Krupička, Ph.D. V současnosti je na plný úvazek zaměstnán jako asistent soudce při Vrchním soudu v Praze a na 0,6 úvazek pracuje jako odborný asistent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Nakonec uvádíme i příklad akademika s odborností správního práva, které je předmětem Kněžínkova výroku. JUDr. Radislav Bražina působí jako odborný asistent na Katedře správní vědy a správního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Současně pak vykonává funkci asistenta soudce u Nejvyššího správního soudu.