Jan Kněžínek

Jak vyplývá z poslední ročenky Vězeňské služby České republiky z období ledna až září 2017 (.pdf, str. 48), využitelnost průměrné ubytovací kapacity českých věznic dosahuje 109,04 procent, při započtení detenčních ústavů v Brně a Opavě a nemocnic v Praze-Pankráci a Brně potom ze 108,34 procent. Pokud se zaměříme pouze na obviněné osoby ve výkonu vazby, kapacity jsou naplněny téměř z 81 procent, u odsouzených ve výkonu trestu obsazenost dosahuje skoro 112 procent.

Zaplněnost českých věznic postupně roste od roku 2013, kdy se skokově snížila ze 111,6 procent na 77,7 procent kvůli amnestii exprezidenta Václava Klause z 1. ledna 2013 (ročenka 2012, .pdf, str. 37; ročenka 2013, .pdf, str. 43). V roce 2014 byly české věznice plné z 86,6 procent (.pdf, str. 41), o rok později, tedy 2015 (.pdf, str. 46) kapacita dosáhla 97,9 procent a v roce 2016 (.pdf, str. 50) už přesáhla stoprocentní obsazenost a vyšplhala se na 106,3 procenta.

Aktuální počet vězněných je podle nejnovějších dat Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR z konce října tohoto roku 21 806. Pro srovnání v absolutních číslech, aktuální počet vězněných je zhruba o 900 lidí nižší než činil průměr v minulém roce (.pdf, str. 48).

V České republice se k listopadu 2018 nachází 35 věznic, z toho 10 vazebních. Poslední budovou vystavěnou za účelem vytvořit výchovně nápravné zařízení byla vazební věznice Pankrác. Její historie sahá až do dob Rakouska-Uherska, otevřena byla v roce 1889.

Obecně jsou nejznámější a největší tuzemské věznice značně letité. Valdická věznice byla zřízena v roce 1857, kdy nahradila dřívější kartuziánský klášter založený v roce 1627. Plzeňská věznice na Borech zase funguje již od roku 1878.

Problém přeplněných českých věznic se snaží Ministerstvo spravedlnosti řešit výstavbou nového zařízení. Do roku 2022 by měla stát nová věznice ve Všechově u Tábora na jihu Čech, bude tak první věznicí vybudovanou po téměř 130 letech.

Trest domácího vězení byl zaveden s účinností nového trestního zákoníku 1. ledna 2010. Od září 2018 se spustil nový systém elektronické kontroly odsouzených. Elektronické náramky, které snímají, kde se monitorovaná osoba nachází či kolik má promile alkoholu v krvi, tak nahradily osobní kontroly probačního úředníka.

Dle Radiožurnálu je k začátku listopadu 2018 k trestu domácího vězení odsouzeno asi 130 osob, 73 z nich je na dálku hlídáno úředníky Ministerstva spravedlnosti prostřednictvím elektronických náramků. Což je vskutku neúměrné množství v poměru k 2 500 sadám elektronických náramků, které stát nakoupil od izraelského dodavatele SuperCom. Ministerstvo spravedlnosti počítá s tím, že v praxi postupně využije 600 elektronických náramků pro domácí vězně, přičemž však není jisté, kdy k dosažení tohoto počtu má dojít.

Těžko říct, co ministr spravedlnosti míní frází „trochu méně, než jsme předpokládali na začátku“, nicméně od spuštění projektu, tedy za měsíc a půl, se navýšil počet odsouzených s náramky o zhruba 20 osob. Ministerstvo spravedlnosti však věří, že potenciální finanční úspora uložení domácího vězení bude motivovat soudce k častějšímu ukládání tohoto alternativního trestu.

Vzhledem k metodice ověřování výroků považujeme výrok za pravdivý, neboť počet 65 lidí je uvozen slovem „zhruba“. Počet se tak sice od údajů uvedených Radiožurnálem rozchází o více jak 10 %, ale řečníkem byla naznačena nejistota ohledně přesného počtu, a proto lze tolerovat výslednou odchylku 11 %.

Trest domácího vězení byl zaveden s účinností nového trestního zákoníku 1. ledna 2010. Od září 2018 se spustil nový systém elektronické kontroly odsouzených. Elektronické náramky, které snímají, kde se monitorovaná osoba nachází či kolik má promile alkoholu v krvi, tak nahradily osobní kontroly probačního úředníka.

Z fungování systému prozatím neplynou výrazné problémy. Mezi zaznamenanými prohřešky odsouzených dle reportáže Českého rozhlasu pozdní příchody figurují. Pozdní příchod však mají probační úředníci možnost vyhodnotit v kontextu delikventovy předchozí cesty. Z mapové aplikace, kterou disponují úředníci, je možné okamžitě zjistit, v jakých časech a na jakých místech sledovaný pobýval.

Mapu s nahraným telefonátem, kterým probační úředníci upozorňují odsouzené na porušení jakékoli povinnosti, následně získá soudce. Ten by mohl při zjištění zásadního porušení povinností zpřísnit formu trestu a odsouzeného poslat do opravdového vězení.

Minimální věk pro ustanovení do funkce soudce byl v roce 2003 zákonem č. 192/2003 Sb., zvýšen z původních 25 na 30 let.

Pro zajímavost doplňujeme, že v roce 1957 byl minimální věk soudce pouze 23 let, poté byl tento předpoklad zvýšen na 24 let a od roku 1991 činil již zmiňovaných 25 let.

S ohledem na tyto věkové údaje je tedy možné, že na místa justičních čekatelů nastupovali i čerství absolventi právnických fakult.

Již v původním znění zákona č. 6/2002 Sb., byla pro justiční čekatele stanovena povinnost absolvovat přípravnou službu (do níž se započítává i jiná právní praxe) v délce trvání 36 měsíců, s tím, že do konce předposledního měsíce trvání jejich pracovního poměru mohli požádat o vykonání odborné justiční zkoušky. Tato úprava zůstala zachována i v nynějším znění zákona.

Pro postup jmenování zákon stanoví, že soudce jmenuje do funkce prezident republiky. Toto ustanovení navazuje již na čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR, avšak je ho nutné vnímat také v souvislosti s čl. 63 Ústavy ČR, dle kterého jde o kontrasignovanou pravomoc, u níž rozhodnutí prezidenta republiky vyžaduje k platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

S postupem výběru soudců pak také částečně souvisí i podzákonná úprava ve vyhlášce č. 382/2017 o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce, k jejímuž vydání je Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě §113 odst. 3. K původnímu znění zákona pak byla vydána vyhláška č. 303/2002 Sb., k jejímuž vydání bylo Ministerstvo spravedlnosti zmocněno na základě § 114 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb, v původním znění.

Dle rozsudku (.pdf, str. 14) Nejvyššího správního soudu ze dne 21. května 2008 lze k postupu jmenování říct také následující:

„Obsahem dodržované ústavní zvyklosti při jmenování soudců v novodobé historii České republiky je reakce prezidenta republiky na podnět ministra spravedlnosti, od druhé poloviny devadesátých let minulého století pak na podnět vlády, kterým je předložen soubor kandidátů do funkcí soudců spolu s doprovodnými podklady. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že obsahem konvence je, že prezident reaguje na předložený podnět; (...) Skutečnost, že se určitý kandidát ocitne na seznamu přiloženém k usnesení vlády, neznamená povinnost hlavy státu tohoto kandidáta jmenovat do funkce soudce. Předložením seznamu vhodných kandidátů pouze dává druhá složka moci výkonné, která je v konečné fázi skrze ústavní akt kontrasignace prováděný předsedou vlády, odpovědná za rozhodnutí prezidenta republiky, najevo svoji vůli v případě souhlasu prezidenta republiky dané rozhodnutí spolupodepsat. (...) Schválením konkrétních kandidátů usnesením vlády je tak ze strany veřejné moci v materiálním smyslu zahájen proces vedoucí ke jmenování daných kandidátů do funkcí soudců.“

Doktrínou jsou pak okolnosti tohoto postupu popisovány následovně:

„Protože však podle ústavních zvyklostí a z povahy věci výběr kandidátů a ověřování splnění zákonných podmínek spočívá na bedrech exekutivních orgánů, konkrétně Ministerstva spravedlnosti, formálnímu procesu jmenování předchází předběžné schválení kandidátů, jež mají být na návrh ministra spravedlnosti předestřeni prezidentu republiky ke jmenování, vládou, která tím dává prezidentu republiky najevo, že jejich případné jmenování nebude vetovat odepřením kontrasignace.“ (Rychetský a kol., Komentář k Ústavě)

Z výše zmíněného rozsudku NSS a Komentáře k Ústavě vychází ústavní zvyklost navržení kandidátů na soudce ke jmenování prezidentovi ministrem spravedlnosti.

Podle čl. 93 odst. 2 Ústavy ČR může být soudcem jmenován bezúhonný občan s vysokoškolským vzděláním. Další předpoklady, které musí soudce splňovat, pak stanoví zákon.

Na základě tohoto článku je dle §60 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jedním ze stanovených předpokladů pro ustanovení soudce do funkce dosažení věku nejméně 30 let v den, kdy k ustanovení dochází.

Průměrný plat justičního čekatele pak byl v loňském roce dle údajů ze Závěrečného účtu kapitoly 26 833 Kč (.pdf, str. 51).

Pro srovnání ještě uveďme, že průměrný plat soudce byl v minulém roce 126 314 Kč (.pdf, str. 52). V souvislosti s tímto číslem je však nutné brát také v potaz, že do tohoto průměru jsou zahrnuty všechny soudy z celé soudní soustavy, tedy třeba i Nejvyšší soud nebo Vrchní soudy, u jejichž soudců je průměrný plat o poznání vyšší (okolo 150–160 tis. Kč).

Dodejme, že se nezabýváme otázkou „mizernosti“ mzdy justičních čekatelů, neboť každý může individuálně posoudit, nakolik odpovídá gáže justičních čekatelů náplni jejich práce. Je však nesporné, že platové poměry justičních čekatelů dosahují přibližně čtvrtiny platu soudců okresních soudů.

Jednou z podmínek pro vykonávání soudcovské funkce je dle § 60 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích i složení odborné justiční zkoušky: „Předpokladem pro ustanovení soudcem je též vysokoškolské vzdělání získané řádným ukončením studia v magisterském studijním programu v oblasti práva na vysoké škole v České republice a složení odborné justiční zkoušky.“

K rovnocennosti odborné justiční zkoušky u soudců a právníků pak § 60 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích uvádí: „Za odbornou justiční zkoušku se považuje též advokátní zkouška, závěrečná zkouška právního čekatele, notářská zkouška a odborná exekutorská zkouška. Stejné účinky má výkon funkce soudce Ústavního soudu alespoň po dobu 2 let.“

Rovnocennost odborné zkoušky soudců a elity z řad právníků tak platí, resp. umožňuje těmto právníkům vykonávat funkci soudce při splnění dalších podmínek dle § 60 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech a soudcích.

Funkci soudce lze obecně nabýt při splnění podmínek: dovršení 30 let, splnění magisterského studijního programu v oblasti práva, zvládnutí odborné justiční zkoušky, navržení do funkce ministrem spravedlnosti a jmenování prezidentem republiky. Dále se mezi náležitosti soudce řadí bezúhonnost, zkušenosti a morální vlastnosti pro výkon pozice esenciální nebo negativní lustrační osvědčení.

Čekatelský model počítá, na rozdíl od modelu otevřeného výběrového řízení, s působením potenciálního soudce na daném soudě na pozici tzv. čekatele. Nicméně zákon umožňuje vybrat soudce i z řad advokátů, notářů či akademické obce, tedy bez jakékoli předešlé justiční zkušenosti.

Čekatelský model je upřednostňován například předsedou Krajského soudu v Praze Ljubomírem Drápalem. Ten dle něj poskytuje záruku, že na místa soudců budou vybráni jen ti nejlepší. V rozhovoru, který poskytl České justici, říká: „Justiční čekatel totiž vykonává přípravnou službu, jejímž účelem je připravit ho po odborné stránce pro výkon funkce soudce. Výkon přípravné služby (s přihlédnutím k době jejího trvání) současně umožňuje, aby jeho způsobilost k výkonu funkce soudce byla podrobně zkoumána a náležitě posouzena všemi, kteří se na ni (z řad soudců okresních a krajských osob a dalších osob) podílejí, a takovýto způsob posouzení je nejlepší zárukou také toho, že nebude docházet k nepřípustné osobní korupci.“

Na Krajském soudě v Brně preferují rovněž výběr nových soudců z řad čekatelů a asistentů. Slovy předsedy Krajského soudu v Brně Milana Bořka: „Ne každý, kdo vystudoval právnickou fakultu a je schopen vykonávat právnickou činnost, je vhodný pro výkon funkce soudce.“

Čekatelskému modelu dávají přednost i na dalších krajských soudech, jak uvádí prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová v rozhovoru pro Lidové noviny: „Druhý model je takzvaně čekatelský a tradičně funguje v Ostravě a ve středních Čechách, přiklání se k němu i předsedové krajských soudů v Plzni a v Hradci Králové.“ Podobně se k této problematice staví i vrchní soudy, ty totiž také upřednostňují osobnosti s dlouhodobou justiční praxí.

Druhý způsob, tedy otevřené výběrové řízení, je užíván zejména nejvyššími soudy, příkladem z nedávné doby může být schválení kandidáta Ivo Pospíšila na pozici soudce Nejvyššího správního soudu. Do řad soudců NSS byli podobně přijati i Petr Mikeš, Tomáš Rychlý, Tomáš Langášek, Pavel Molek, Zdeněk Kühn nebo Lenka Kaniová; všichni nabyli titulu soudce až získáním funkce u Nejvyššího správního soudu.

Vládní návrh zákona (.pdf) o státním zastupitelství byl Poslanecké sněmovně předložen 21. dubna 2016 a i přesto, že organizační výbor doporučil jeho projednání, neproběhlo ani první čtení návrhu. Projednávání tohoto návrhu pak bylo ukončeno spolu s koncem volebního období.

Poslanecké sněmovně byl pak předložen kromě vládního i poslanecký návrh (.pdf) zákona o státním zastupitelství, jehož předkladatelem byla Olga Havlová (Úsvit). Tento návrh byl předložen dne 20. března 2015, stejně jako vládní návrh však neprošel ani prvním čtením a jeho projednávání bylo ukončeno spolu s koncem volebního období.

Oba výše zmíněné návrhy pak počítaly se zrušením stávajícího zákona o státním zastupitelství z roku 1994 a jeho nahrazením novým zákonem.

V probíhajícím volebním období pak k 6. listopadu 2018 nebyl zatím žádný komplexní návrh zákona o státním zastupitelství předložen. Poslanci TOP 09 předložili pouze dílčí novelu (.pdf) stávajícího zákona, která však byla zamítnuta již v prvním čtení a týkala se například omezení délky vykonávání činnosti státního zástupce na 10 let.

Dle § 18 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb, o státním zastupitelství, je státní zástupce jmenován „na návrh nejvyššího státního zástupce ministrem spravedlnosti na dobu časově neomezenou“. Zákon pak tuto časovou neomezenost funkce státního zástupce koriguje v § 21, podle nějž funkce státního zástupce zaniká (mimo jiné) automaticky dnem 31. prosince kalendářního roku, ve kterém státní zástupce dosáhl věku 70 let, nebo dnem, kdy byl státní zástupce jmenován soudcem nebo zvolen do Parlamentu.