Jana Černochová

Z kontextu výroku vyplývá, že ministryně Černochová mluví o návrhu vlády (.pdf), který by novelizoval několik zákonů týkajících se obrany a bezpečnosti. V rozhovoru zmiňuje, že cílem tohoto návrhu není „děsit lidi mobilizací“. Následně odpovídá na otázku, kdo by v případě mobilizace mohl být odveden, a přitom opakuje, že zmíněný návrh se netýká mobilizace.  

Pro úplnost je vhodné uvést, že mobilizací se podle zákona rozumí „povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu“. Vojákem v záloze se stává i občan, který prošel odvodním řízením. Povinnost podrobit se tomuto řízení má přitom za stavu ohrožení státu či za válečného stavu každý občan, na kterého se vztahuje branná povinnost. Tu mají v současnosti všichni muži a ženy ve věku od 18 do 60 let a její podmínky upravuje tzv. branný zákon.

Mezi změny, které by novela přinesla, patří především vytvoření institutu dobrovolného předurčení (.pdf. str. 6, 46–47). To by v praxi znamenalo vznik nové skupiny osob, která by doplnila již existující aktivní zálohy a profesionální armádu. Občané ČR by se tzv. dobrovolnými předurčenci stali z vlastní iniciativy (.pdf, str. 6), a to bez nutnosti podstoupení několikatýdenního cvičení, jak je tomu například u aktivních záloh.

Namísto toho by pro vstup do dobrovolného předurčení stačilo absolvování zdravotní prohlídky, k výcviku samotnému by pak došlo pouze za zhoršení bezpečnostní situace (.pdf, str. 6–7). Takzvaní předurčenci by se zavázali k povinnosti „vykonat vojenské cvičení na základě mimořádného opatření vlády mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav“ (str. 46). Toto mimořádné opatření by však Poslanecká sněmovna mohla do třiceti dní od jeho vyhlášení zrušit (.pdf, str. 7, 22).

Mezi další navrhované změny patří např. úprava financování příslušníků aktivních záloh, pro které by novela mj. zavedla náborový příspěvek 24 000 Kč za rok (.pdf, str. 13–14, 28) či stabilizační příspěvek ve stejné výši. Návrh nicméně nijak neupravuje podmínky pro mobilizaci.

Vláda tento legislativní návrh schválila 4. ledna 2023 (.pdf) a zároveň navrhla, aby jej Poslanecká sněmovna schválila už v prvním čtení. Kabinet Petra Fialy poté návrh předložil dolní komoře. Poslanci opozičního hnutí ANO ale žádost o schválení rovnou v prvním čtení zablokovali. K 12. dubnu 2023 již návrh prošel prvními dvěma čteními v Poslanecké sněmovně a jeho další projednání je možné od 20. dubna v rámci 63. schůze.

Předložená novela tedy nemění (.pdf, str. 5–12) podmínky mobilizace ani např. nezpřísňuje podmínky branné povinnosti (.pdf, str. 16–32). Výrok ministryně Černochové proto hodnotíme jako pravdivý.

Předně je dobré uvést, že ministryně obrany Jana Černochová odpovídá na otázku, kdo všechno by v případě mobilizace mohl být odveden a dodává, že z tohoto ohledu si nikdo nemůže stěžovat na genderovou nerovnost. Podle zákona se mobilizací rozumí „povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu“. Vojákem v záloze se stává i občan, který prošel odvodním řízením. Povinnost podrobit se tomuto řízení má přitom za stavu ohrožení státu či za válečného stavu každý občan, na kterého se vztahuje branná povinnost.

Branná povinnost v rámci Rakouského císařství byla pro muže ve věku od 20 do 27 let zavedena již v roce 1858 (.docx, str. 12–13), obsahovala však řadu výjimek (.pdf, str. 18). Všeobecná branná povinnost pak byla plně zavedena (.pdf, str. 18) o deset let později. Podle ní se k odvodu museli dostavit muži ve věku 20 až 22 let.

V samostatném Československu se podle zákona č. 193/1920 Sb. branná povinnost počítala od roku, kdy občan dosáhl 20 let, do roku, ve kterém dovršil 50 let. V případě mobilizace pak k obraně vlasti museli přispívat občané ve věku od 17 do 60 let.

Podmínky vojenské služby poté byly vícekrát upraveny. Např. branný zákon č. 92/1949 Sb. z roku 1949 stanovil brannou povinnost pro muže ve věku od 17 do 60 let. Zákon dále obsahoval klauzuli, která se samostatně věnovala ženám, přičemž jejich povinnosti omezovala na dobu branné pohotovosti. Při tomto stavu mohl prezident na návrh vlády nařídit mimořádné odvody osob, které branné povinnosti podléhaly, tedy i ženám (.pdf, str. 24).

Od roku 2004 je branná povinnost zakotvena v tzv. branném zákoně. Jedná se tedy o povinnost občana České republiky plnit úkoly ozbrojených sil České republiky, která vzniká dovršením 18 let a zaniká dosažením 60 let. Branná povinnost může zaniknout i z jiných důvodů, které upravuje § 7 (jde např. o pozbytí státního občanství nebo zbavení svéprávnosti). I podle tohoto zákona se branná povinnost týká jak mužů, tak i žen. Tehdejší mluvčí ministerstva obrany Andrej Čírtek k zákonu uvedl: „Paradoxně nic nového pro ženy nepřináší. Spíše pro muže, protože pro muže už neplatí povinnost jít k odvodu a neplatí povinnost absolvovat základní službu.“

Branná povinnost pro muže ve věku od 17 do 60 let tedy platí již od roku 1949. Na základě tehdy přijatého zákona přitom mohly být odvedeny i ženy, které branné povinnosti také podléhaly. Branný zákon z roku 2004 pak stvrdil brannou povinnost pro muže i ženy ve věku od 18 do 60 let. Lze tedy říci, že tento závazek platí „historicky“, jak uvádí ministryně Černochová. Její výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Institut dobrovolného předurčení, o kterém ministryně obrany Jana Černochová hovoří, je obsažen v návrhu balíku legislativních změn upravujícím některé zákony o obraně České republiky. Podle tohoto návrhu (.pdf) by se každý občan, který splňuje dané podmínky, mohl dobrovolně přihlásit jako takzvaný „předurčenec“. Tito předurčenci by se zavázali k povinnosti „vykonat vojenské cvičení na základě mimořádného opatření vlády mimo stav ohrožení státu nebo válečný stav“ (str. 46).

Dle návrhu by pak vláda toto mimořádné opatření vydala za předpokladu „zhoršující se bezpečnostní situace, která nedosahuje intenzity stavu ohrožení státu nebo válečného stavu, avšak je nutné zvýšit intenzitu přípravy státu a jeho občanů na tyto stavy“ (.pdf, str. 22).

Tito tzv. předurčenci by tedy v případě zhoršující se bezpečnostní situace byli povoláni k výcviku či aktivní službě dříve než zbytek obyvatelstva. Vyhlášení zhoršené bezpečnostní situace by Poslanecká sněmovna mohla do třiceti dní od jeho vyhlášení zrušit (.pdf, str. 7).

Návrh novely (.pdf) zavádí tento institut jakožto další ze způsobů, kterými se mohou občané zapojit do obrany státu. Aktuálně má občan ČR možnost vstoupit do služebního poměru v armádě jakožto voják z povolání, může se stát součástí aktivních záloh, nebo požádat o možnost účastnit se vojenského cvičení.

V případě dobrovolného předurčení by se občan, jak správně uvádí ministryně Černochová, zavázal k povinnosti absolvovat vojenské cvičení v případě vyhlášení mimořádného stavu, avšak po přihlášení by musel projít pouze zdravotní prohlídkou. Dle slov ministryně obrany Jany Černochové by měl tento institut fungovat jako alternativa pro lidi, kteří nemají možnost vstupu do aktivních záloh, například z důvodu časového omezení nebo pracovních závazků.

Vláda tento legislativní návrh schválila 4. ledna 2023 (.pdf) a zároveň navrhla, aby jej Poslanecká sněmovna schválila už v prvním čtení. Poslanci opozičního hnutí ANO tuto možnost ovšem zablokovali. K 12. dubnu 2023 již návrh prošel prvními dvěma čteními v Poslanecké sněmovně.

V rámci dobrovolného předurčení by se tedy občan mohl dobrovolně zapojit do obrany státu. Službu by vykonával pouze mimořádně při ohrožení ČR nebo za válečného stavu (.docx, str. 22). Vládní návrh musí ještě schválit Poslanecká sněmovna a Senát. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext uveďme, že ministryně obrany Černochová hovoří o tom, že vláda ani Ministerstvo obrany žádnou mobilizaci vyhlásit neplánuje, a ani tak svévolně učinit nemohou, protože existuje předem daný postup, který se musí dodržet.

Tzv. branný zákon definuje mobilizaci ozbrojených sil jako „hromadné povolávání vojáků v záloze k výkonu mimořádné služby za válečného stavu“. Mobilizaci na návrh vlády nařizuje prezident republiky, který ji ze zákona „vyhlašuje v hromadných sdělovacích prostředcích".

Aby tedy mohla být nařízena mobilizace, musí na území ČR trvat tzv. válečný stav. Ten na základě Ústavy schvaluje Parlament České republiky „nadpoloviční většinou všech poslanců a nadpoloviční většinou senátorů“. V případě, že je Poslanecká sněmovna rozpuštěna, vyhlašuje válečný stav pouze Senát, přičemž k tomuto vyhlášení může dojít jen v případě „je-li Česká republika napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení“.

Pravidla pro vyhlášení mobilizace a s tím souvisejícího válečného stavu jsou tedy skutečně stanoveny v zákonech. Mobilizaci nařizuje prezident na návrh vlády, přičemž k ní může dojít pouze za válečného stavu. Ten schvalují obě komory Parlamentu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Jana Černochová v rozhovoru reaguje na otázku, zda považuje za reálné, že se válka rozšíří i za hranice Ukrajiny, tedy že Ruská federace napadne i další evropské státy. Ve své odpovědi ministryně obrany Černochová odkazuje zejména na rétoriku ruských představitelů včetně ministra zahraničí Sergeje Lavrova, kteří se teď podle ní vyjadřují extrémněji než v minulosti a mluví o zabrání Polska či vyhrožují pobaltským státům. Na to, jak se o možném útoku na další evropské státy vyjadřují zástupci Ruské federace, se proto zaměříme v následujících odstavcích.

Na úvod je vhodné zmínit, že ruský prezident Vladimir Putin ještě před invazí na Ukrajinu v prosinci 2021 v dokumentu zveřejněném ruskou státní televizí uvedl, že rozpad Sovětského svazu považuje za tragédii a za „zánik historického Ruska“. Přestože tehdy Kreml odmítl, že invazi na Ukrajinu plánuje, 24. února 2022 ji Ruská federace nakonec skutečně zahájila.

Vyjádření Sergeje Lavrova

O riziku, že by se Vladimir Putin nemusel spokojit jen s Ukrajinou, a tím pádem že mohou být ohroženy i další státy jako právě Polsko, pobaltské země nebo Moldavsko, mluvila na konci února 2022 někdejší britská ministryně zahraničí Liz Truss. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov to nicméně následně odmítl a tvrzení Liz Truss označil za „příklad britské lži“. Podle ruské tiskové agentury TASS k tomu Lavrov také uvedl, že Ruská federace „nikdy neřekla“, že bude mít plány, které by se týkaly i států NATO. „Nejsme to my, kdo o tom mluví,“ dodal tehdy Lavrov.

V únoru letošního roku poté Sergej Lavrov podle agentury TASS řekl, že Západ považuje Moldavsko (které není členem NATO) za zemi, která bude hrát roli „další Ukrajiny“. Obvinil přitom také moldavskou prezidentku Maiu Sandu, že plánuje „připojit Moldavsko k Rumunsku“, mj. proto, že má i rumunské občanství, a „nemůže se dočkat vstupu do NATO“. Proti tomu se Moldavsko ohradilo a zároveň k tomu uvedlo, že Lavrovovo tvrzení je součástí „výhružné rétoriky ruské diplomacie“. 

Moldavské zpravodajské služby také naznačily, že by se Rusko mohlo pokusit obsadit celé ukrajinské pobřeží Černého moře, a vytvořit tak koridor, který by spojil území Ruska s moldavským Podněstřím. Rusko později v únoru zrušilo dekret z roku 2012, ve kterém se zavazovalo respektovat územní celistvost Moldavska právě v otázce tohoto proruského separatistického regionu.

Na konci března 2023 pak Lavrov kupříkladu řekl, že Ruská federace „má odpovědnost za přibližně 250 000 ruských občanů“, kteří v Podněstří žijí. Za připomenutí stojí, že „odpovědností za ochranu“ rusky mluvících obyvatel argumentovalo Rusko např. i při anexi Krymu v roce 2014.

Dne 31. března letošního roku také ruský ministr zahraničí oznámil, že Rusko aktualizovalo svoji strategii zahraniční politiky. Podle Sergeje Lavrova Ruská federace nyní Západ považuje za „existenciální“ hrozbu. Lavrov o dokumentu konkrétně řekl: „Uznává existenční povahu hrozeb pro bezpečnost a rozvoj naší země, které jsou způsobeny jednáním nepřátelských států.“ Dle něj ve strategii také stojí, že má Moskva právo v reakci na nepřátelské akce přijmout „symetrická i asymetrická opatření“, a to včetně použití „ozbrojených sil k odražení nebo zabránění“ ozbrojenému útoku na Rusko či jeho spojence.

Podobně pak Lavrov mluvil i na začátku dubna. V rozhovoru pro ruský deník řekl, že se Evropská unie stala vůči Rusku nepřátelskou a kritizoval podporu Ukrajiny ze strany států EU. „V reakci na nepřátelské kroky budeme v případě potřeby jednat tvrdě, na základě národních zájmů Ruska,“ uvedl tehdy Lavrov.

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov tedy připustil možnost budoucího konfliktu s dalšími východoevropskými státy, což lze chápat jako výhružnou rétoriku. Vojenským útokem proti Polsku či Pobaltí však nehrozil. Sám tvrzení, že by Rusko plánovalo přenést konflikt i dále do Pobaltí, Polska či Moldavska, označil za lež. Ani další představitelé ruské diplomacie se veřejně nevyjadřovali v tom smyslu, že by Rusko samo o sobě plánovalo zaútočit na Polsko či Pobaltí.

Další ruská vyjádření

Co se přímo Pobaltí nebo Polska týče, z některých vyjádření dalších ruských politiků je patrné, že útok na hranice zmíněných zemí není vyloučený. Například prominentní ruský vojenský expert a politolog Konstantin Sivkov v květnu 2022 prohlásil, že Ukrajina je pouze začátkem většího konfliktu se Západem. Sivkov také v prosinci minulého roku v ruské státní televizi řekl, že Rusko se musí připravit na konflikt s NATO na jaře letošního roku, zejména kvůli tomu, že podle něj Polsko údajně plánuje útok na ruský Kaliningrad. 

Že by Rusko mělo „denacifikovat“ více států, v loňském dubnu navrhoval například zastupitel Moskevské městské dumy Sergej Savostjanov, podle něhož by Rusko mělo zaútočit na Pobaltí, Polsko, Moldavsko nebo Kazachstán. V květnu 2022 pak ruský poslanec Oleg Morozov napsal, že by Polsko mohlo být po Ukrajině další na řadě pro „denacifikaci“. Podobně se letos v únoru vyjádřil i vůdce ruské Čečenské republiky Ramzan Kadyrov, který řekl, že Rusko by po Ukrajině mohlo „denacifikovat a demilitarizovat“ Polsko. „Nebudu zastírat, že já osobně mám takový záměr,” dodal k tomu Kadyrov.

Na začátku letošního roku Kreml také uvedl, že považuje za „extrémně nebezpečné“, pokud budou státy NATO posílat na Ukrajinu těžké zbraně jako např. tanky. Pro upřesnění – tanky se Ukrajině rozhodlo poslat především Polsko, k jejich poskytnutí vyzývaly i Estonsko, Lotyšsko a Litva. „Znamenalo by to posunutí konfliktu na zcela novou úroveň, což by samozřejmě nevěstilo nic dobrého z hlediska světové a celoevropské bezpečnosti,“ upozornil tehdy mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.

Podobně se v této souvislosti v lednu vyjádřil i bývalý ruský prezident a současný místopředseda ruské bezpečnostní rady (poradního sboru prezidenta) Dmitrij Medveděv, který se však výhružných výroků směrem k východním státům NATO dopouštěl již v minulosti. Ten poznamenal, že porážka jaderné mocnosti (tj. Ruské federace) „v konvenční válce může vyvolat jadernou válku“. Podle Peskova je Medveděvovo vyjádření v souladu s oficiální ruskou jadernou doktrínou. V únoru 2023 pak Medveděv na svém telegramu napsal, že je potřeba, aby bylo dosaženo všech cílů „speciální vojenské operace“ a Rusko by podle něj mělo„zatlačit hranice, které jej ohrožují, co nejdál. I v případě, že by se jednalo o hranice Polska.“

V únoru 2023 mluvčí Kremlu ostře kritizoval litevského prezidenta Nausėdu za finanční podporu Ukrajiny a jeho výzvu, aby státy NATO poskytly Ukrajině více vojenské techniky, včetně stíhacích letounů. „Obecně vidíme extrémně agresivní postoj zástupců pobaltských zemí a Polska. Zjevně jsou připraveni udělat cokoli, aby vyprovokovali nárůst další konfrontace, a to bez ohledu na důsledky,“ uvedl Peskov.

Z uvedených vyjádření vyplývá, že někteří ruští politici říkali či alespoň naznačovali, že by po Ukrajině mohlo Rusko zaútočit i na další státy včetně Polska a pobaltských republik. Nejednalo se o ruské diplomaty ani ministra zahraničí Sergeje Lavrova, nicméně vysoce postavený představitel ruské zahraniční politiky Dmitrij Medveděv skutečně zmiňoval, že by Rusko mělo „zatlačit“ i polské hranice.

Závěr

Ruští politici v minulosti opakovaně mluvili o tom, že by po Ukrajině mohly být dalším cílem ruského útoku některé státy východní Evropy, mj. Polsko a pobaltské státy. Vyjadřoval se tak například poslanec ruské Státní Dumy Morozov, čečenský vůdce Ramzan Kadyrov či vysoce postavený představitel Ruské federace a bývalý prezident Dmitrij Medveděv, který otevřeně mluvil o tom, že by Rusko mělo zaútočit na Polsko.

Sergej Lavrov spolu s ostatními představiteli ruské diplomacie byli ve svých vyjádřeních mírnější a možný konflikt s Polskem či pobaltskými státy zmiňovali jen jako reakci na údajně nepřátelské jednání Západu. Nicméně s ohledem na to, že i Lavrov skutečně používal výhružnou rétoriku ve vztahu k východoevropským zemím, a Dmitrij Medveděv jakožto významný představitel ruské zahraniční politiky výslovně zmiňoval, že by mělo Rusko zaútočit na Polsko, hodnotíme výrok Jany Černochové jako pravdivý s výhradou.

Vlasta Parkanová byla ministryní obrany ve druhé vládě premiéra Mirka Topolánka. Úřad zastávala mezi lety 2007 a 2009. 

Kauza s nákupem armádních letadel CASA odstartovala 13. června 2012, kdy policie požádala Poslaneckou sněmovnu o vydání ministryně obrany Parkanové k trestnímu stíhání. Sněmovna této žádosti 11. července vyhověla. Pro vydání hlasovalo celkem 117 poslanců, včetně tehdejšího premiéra Petra Nečase. Po svém vydání se Parkanová rozhodla rezignovat na post místopředsedkyně Poslanecké sněmovny. 

Vlasta Parkanová byla obviněna ze dvou trestných činů. Podle policie se měla dopustit zneužití pravomoci veřejného činitele a porušení povinnosti při správě cizího majetku. Toho se měla dopustit tak, že před nákupem letounů nenechala zpracovat znalecký posudek na ověření ceny zakázky. Policie údajnou škodu původně vyčíslila na 658 milionů Kč.

V březnu 2015 policie navrhla obžalovat Vlastu Parkanovou a jejího bývalého podřízeného Jiřího Staňka z výše zmíněných trestných činů. Zároveň změnila odhadovanou výši škody na 818,8 milionu Kč. V září roku 2016 obvodní soud pro Prahu 6 vrátil obžalobu k došetření. Soudní jednání nakonec začalo v květnu 2017, následně bylo nicméně odročeno na srpen téhož roku. Líčení se protáhlo až do roku 2020, kdy soud exministryni Parkanovou i Jiřího Staňka nepravomocně zprostil obžaloby. Státní zástupce Kořán ovšem podal odvolání a požadoval pro Parkanovou dvouletý podmíněný trest a pokutu 2 miliony Kč. Pro Jiřího Staňka požadoval trest odnětí svobody na 5 let a pokutu 5 milionů Kč. Zároveň požadoval pro oba obžalované pětiletý zákaz činnosti.

Trestní stíhání pro Vlastu Parkanovou a Jiřího Staňka pravomocně skončilo v říjnu 2021. Městský soud v Praze potvrdil osvobozující rozsudek a státní zástupce nepodal odvolání. Soudkyně Petra Benešová se v rozsudku vyjádřila takto: „V žádném směru nebylo zjištěno, že by České republice v souvislosti s obchodem s letadly a s nákupem transportního letounu CASA vznikla nějaká škoda.“ 

Kauza definitivně skončila v lednu 2022, když se nejvyšší státní zástupce Igor Stříž rozhodl nepodat dovolání k Nejvyššímu soudu. Zároveň Parkanová uvedla, že se bude domáhat finančního odškodnění a omluvy. Na definitivní osvobození Vlasty Parkanové zareagoval současný ministr spravedlnosti Pavel Blažek, který přislíbil omluvu a vyjednání finanční kompenzace za neoprávněné trestní stíhání. Na konec kauzy reagovala také ministryně obrany Černochová, která Vlastě Parkanové zaslala omluvu za dlouhé roky trvající trestní stíhání.

Ministryně obrany nicméně správně poukazuje na nestandardně dlouhou dobu trvání celé kauzy. Vlasta Parkanová čelila obvinění nejméně od 13. června 2012 až do 13. ledna 2022 – 9 let a 7 měsíců. Janou Černochovou uvedená doba 11 let je o rok a 5 měsíců delší, její výrok tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Zákon o státní službě vstoupil v účinnost 1. ledna 2015. Od té doby byl několikrát novelizován. 

§ 173 zmíněného zákona upravuje tzv. politické náměstky, kdy odst. 2 říká, že „člen vlády může mít nejvýše 2 takové náměstky“. Tyto náměstky si vybírá či odvolává samotný ministr, kterého náměstek zastupuje např. na jednáních vlády, schůzí výboru nebo komise Poslanecké sněmovny. Služební zákon se na ně nevztahuje. Ustanovení o politických náměstcích bylo za dobu účinnosti služebního zákona novelizováno pouze jednou, nejvyšší povolený počet náměstků se však nezměnil.

Maximálně dva politické náměstky člena vlády povolovala také původní verze služebního zákona z roku 2002, kterou připravila vláda Miloše Zemana. Tento zákon nicméně nikdy nevstoupil v účinnost. K jediné změně úpravy náměstků tak došlo právě při zavedení režimu státní služby v roce 2015.

Před rokem 2015 tedy neexistovala (.pdf) účinná právní úprava, která by rozlišovala mezi tzv. politickými a ostatními náměstky. Až s přijetím nového služebního zákona přešla většina stávajících náměstků pod režim státní služby a počet ostatních (politických) náměstků byl omezen na dva.

Jana Černochová se tedy dopustila nepřesnosti, když označila přijetí služebního zákona za jeho změnu. Právní úprava ministerských náměstků se však se služebním zákonem skutečně změnila tak, jak ministryně obrany popisuje. Její výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Dodejme, že kromě politických náměstků může mít dnes člen vlády také tzv. odborné náměstky (náměstek pro řízení sekce), na které se služební zákon naopak vztahuje. Ti jsou vybíráni na základě výběrového řízení na dobu neurčitou. Změny na těchto pozicích jsou možné pouze tzv. systemizací, kdy se ruší či slučují místa.

Současná ministryně obrany Jana Černochová se v rozhovoru pro Deník N mimo jiné vyjadřovala k vývoji nových materiálů a vzorů polních stejnokrojů Armády ČR. Ve svém výroku uvádí, že se touto problematikou zabývala již v roce 2011, a to v rámci svého působení ve Výboru pro obranu. 

V první řadě jsme se tedy při ověřování výroku zaměřili na záznamy z jednání Výboru pro obranu, které jsou dostupné na webových stránkách Poslanecké sněmovny. Soustředili jsme se především na zápisy z roku 2011, kdy ještě výbor fungoval pod názvem Výbor pro obranu a bezpečnost, ale také na ostatní období. Jelikož jsou zápisy prováděny velice stručnou formou, nepodařilo se nám najít žádnou zmínku o podobné diskuzi.

Obrátili jsme se proto na tiskové oddělení Ministerstva obrany, ale také na samotnou ministryni Janu Černochovou s žádostí o odkaz na konkrétní jednání. Mluvčí Ministerstva obrany nám odpověděl, že resort obrany nemá k dispozici žádné záznamy z uskutečněných diskuzí ze sněmovních výborů či jiných orgánů, a nemůže nám tak poskytnout více informací. Jana Černochová se zatím k věci nevyjádřila.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem tedy tento výrok ministryně obrany Jany Černochové hodnotíme jako neověřitelný. 

Pro kontext ještě uveďme, že v květnu 2011 Ministerstvo obrany vyhlásilo tendr na nákup nových vojenských uniforem. V září stejného roku nicméně výběrové řízení zrušilo, protože čtyři z pěti firem nesplnily zadávací podmínky. V říjnu 2011 následně ministerstvo tendr vypsalo znovu. Jednou z jeho podmínek přitom bylo, aby uniformy splňovaly parametry špičkové kvality, včetně barevného provedení kvůli maskování. Je tedy možné, že poslanci na některé ze schůzí Výboru pro obranu a bezpečnost řešili právě i toto téma.

Doplňme, že i poslední zmíněný tendr byl v roce 2012 zrušen Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže. Jedna z firem si tehdy například stěžovala, že v tendru neuspěla, i když jako jediná dodržela předpisy pro maskovací vzor na látce. Problémem ostatních firem tehdy mělo být nedodržení rozestupu mezi maskovacími skvrnami.

Jana Černochová svůj výrok uvedla v souvislosti se závazkem vynakládat na obranu 2 % HDP. Tento závazek je pak součástí programového prohlášení vlády, členské státy NATO se na zmíněné 2% hranici dohodly již v roce 2006. Ministryně Černochová poukazuje na to, že Česko do svých výdajů na obranu nezapočítává některé položky, přestože by pro účely navýšení podílu na HDP mohlo. Jako příklad opačného přístupu pak uvádí Německo, které se podle ní díky započítání dodatečných položek mezi obranné výdaje může snáz přiblížit hranici 2 %.

NATO za obranné výdaje považuje (.pdf, str. 1) „platby státu, skutečné či plánované, v průběhu fiskálního roku, které slouží k zajištění potřeb ozbrojených sil státu, spojenců či Aliance“. Tato definice je poměrně obecná, a tak dochází nejednotnému započítávání výdajů mezi členskými státy. Často používaný ukazatel výdajů na obranu ku HDP tak nemusí v mezinárodním srovnání plně odrážet plnění spojeneckých závazků.

Jak k výpočtu obranných výdajů přistupuje Německo, se nám však z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Narazili jsme na dva články z let 2018 a 2019, ze kterých vyplývá, že se v Německu o možnosti započítávání výdajů na dopravní infrastrukturu mezi obranné výdaje diskutovalo. Jestli k tomu ale nakonec Německo přistoupilo, nevíme.

Obrátili jsme se proto s dotazem na německé ministerstvo obrany, armádu a také bruselské zastoupení Německa u NATO. Zatím jsme však nedostali žádnou odpověď, a výrok Jany Černochové proto hodnotíme jako neověřitelný.

Jana Černochová svůj výrok uvedla v souvislosti s vládním závazkem vynakládat do roku 2025 na obranu 2 % HDP. Tento závazek je pak součástí programového prohlášení vlády a zní následovně: „Budeme navyšovat výdaje na obranu země v souladu s našimi aliančními závazky tak, aby dosáhly úrovně 2 % HDP už v rozpočtu na rok 2025. Budeme prosazovat legislativní zakotvení této úrovně obranných výdajů jako minimální hranice.“ Dodejme, že členské státy NATO se na zmíněné 2% hranici dohodly již v roce 2006, Česká republika ji však naposledy překročila v roce 2005. 

Ministryně Černochová už dříve mluvila o tom, že předchozí vlády do obranných výdajů započítávaly především rozpočet Ministerstva obrany, ačkoliv mohly započítat i další položky.

NATO za obranné výdaje považuje (.pdf, str. 1) „platby státu, skutečné či plánované, v průběhu fiskálního roku, které slouží k zajištění potřeb ozbrojených sil státu, spojenců či Aliance“. Tato definice je poměrně obecná, a tak dochází k nejednotnému započítávání výdajů mezi členskými státy. Často používaný ukazatel výdajů na obranu ku HDP tak nemusí v mezinárodním srovnání plně odrážet plnění spojeneckých závazků.

Česko do svých obranných výdajů, které reportuje NATO, započítává především rozpočet Ministerstva obrany. To vyplývá z velmi podobných hodnot podílu rozpočtu Ministerstva obrany na HDP a podílu (.pdf, str. 8) „obranných výdajů“ dle NATO na českém HDP.

Z tiskového prohlášení (.pdf, str. 16) NATO pak vyplývá, že je možné započítat do obranných výdajů položky, které uvádí Jana Černochová. Konkrétně výdaje na dopravní infrastrukturu (tedy i položky z rozpočtu Ministerstva dopravy) lze zahrnout do obranných výdajů v případě, že je součástí společné infrastruktury NATO. Především dopravní síť ve východní části EU není z dřívějších dob uzpůsobena tak, aby umožnila přesun současné techniky NATO. Z toho důvodu došlo k uzavření spolupráce mezi EU a NATO, která má mimo jiné vést ke zrychlení modernizace evropské dopravní infrastruktury. Uveďme, že výdaje na výstavbu dopravní infrastruktury se v rozpočtu (.pdf) Ministerstva obrany skutečně nenacházejí. V České republice je má na starost přednostně Ministerstvo dopravy, respektive jemu podřízený Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI).

Kritéria NATO zahrnují (.pdf, str. 16) zvlášť také „military construction“, tedy vojenské výstavby. Ty mohou být v češtině také interpretovány pod pojmem infrastruktura, ovšem jedná se spíše například o výstavby základen či jejich vybavování.

Podle dokumentu (.pdf, str. 7–8) britského parlamentu i podle dokumentů NATO (.pdf, str. 13) je poté možné do výdajů na obranu započitatelných pro účely NATO zahrnout také výdaje na policii či celníky, a to za předpokladu, že jsou tyto jednotky vybaveny a vycvičeny takovým způsobem, že mohou být nasazeny v rámci armádní operace pod jejím velením. V Česku výdaje na Policii ČR a Celní správu spadají do rozpočtů Ministerstva vnitra (.pdf), respektive Ministerstva financí (.pdf, str. 149). V rozpočtu (.pdf) Ministerstva obrany takové položky chybí. Mezi obranné výdaje lze teoreticky započítat také finanční pomoc (.pdf, str. 8) spojenci, kterou by za stát hradilo Ministerstvo financí.

Do uznatelných výdajů spadají (.pdf, str. 16) také výzkumné projekty. Ty jsou však součástí rozpočtu (.pdf, str. 135, 140–142) Ministerstva obrany už nyní. Z dostupných zdrojů však nedokážeme určit, jaký je rozsah výzkumu a vývoje v oblasti obrany, který je financovaný z jiných zdrojů než z Ministerstva obrany.

Jana Černochová tedy správně uvádí, že mezi uznatelné výdaje pro účely reportování NATO patří také některé položky, které se dnes nacházejí v rozpočtech ministerstev dopravy, vnitra či financí. Některé výzkumné projekty již dnes spadají pod Ministerstvo obrany, a Česko je tedy do svých obranných výdajů zahrnuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.