Jaroslav Foldyna

Pro začátek uveďme, že pojem „kolektivní vina“ je koncept, který pracuje s myšlenkou, že členové jedné skupiny mohou být zodpovědní za porušování norem či zákonů, kterých se dopustili jiní členové stejné skupiny.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o kolektivní vině v kontextu mj. nedávného případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni, ze kterého policie obvinila osmnáctiletého muže. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což řekl i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince.

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Poslanec Foldyna obě situace srovnává s událostí, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Foldyna dodává, že s principem kolektivní viny nesouhlasí, a uvádí, že předseda hnutí SPD Okamura v obecném kontextu trestných činů Ukrajinců o kolektivní vině nemluvil.

Slovní spojení „kolektivní vina“ se nám ve veřejných projevech Tomia Okamury týkajících se trestných činů Ukrajinců v Česku najít nepodařilo. Jediným příspěvkem na sociálních sítích, kde Tomio Okamura užívá toto slovní spojení, je facebookový příspěvek z 15. srpna tohoto roku, kdy sdílel video CNN Prima News, ve kterém komentátor MF Dnes Petr Kolář mluví o aktuálně medializovaných případech ukrajinských trestných činů v Česku. Předseda SPD se nicméně o samotné kolektivní vině nijak nevyjádřil, k videu pouze dodal: „Uplatňování kolektivní viny a napětí ve společnosti.“ Z tohoto příspěvku tedy nelze soudit, jaký vztah má Okamura k uplatňování kolektivní viny vůči Ukrajincům. Dodejme, že stejné video sdílel Okamura i na Twitteru (nově X), kde k němu přidal totožný popisek.

K výše zmíněným incidentům z Plzně a Prahy Okamura na svůj facebookový profil napsal: „Kvůli nezvládnuté proimigrační politice Fialovy vlády přibývá násilných útoků ukrajinských migrantů na české občany. Hnutí SPD odmítá plošné prodloužení pobytu ukrajinských imigrantů u nás.“ Předseda SPD tímto vyjádřením pouze kritizuje vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a vymezuje se proti tomu, aby byl všem Ukrajincům žijících na českém území plošně prodloužen pobyt.

Zmiňme, že již dříve se Tomio Okamura vyjádřil negativně o přijímání ukrajinských uprchlíků na území České republiky, a to v souvislosti s potyčkou českých občanů, údajně Romů, a jednoho cizince, údajně ukrajinské národnosti, v Brně v červnu letošního roku. Tento incident skončil smrtí jednoho z českých občanů. Na svůj Facebook konkrétně napsal: „Ukrajinec vraždil v Brně. To máme za tu naši solidaritu pane premiére Fialo (ODS) a ministře vnitra Rakušane (STAN)? Život mladému člověku nikdo nevrátí! Pozve si prezident Petr Pavel také na Hrad rodiče zavražděného chlapce? Ukrajinec měl být především na Ukrajině a bránit svou zemi a ne v Brně v tramvaji.“ I tento příspěvek tak kritizuje Fialovu vládu kvůli solidárnímu přístupu k ukrajinským migrantům.

Tomio Okamura tedy o kolektivní vině v souvislosti s trestnými činy Ukrajinců v Česku přímo nemluvil, jak uvádí Jaroslav Foldyna. Na svých sociálních sítích pouze kritizoval vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a odmítal, aby se plošně prodloužil jejich pobyt v Česku. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o nedávných událostech, kdy policie na konci července na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Za tímto rozhodnutím ministra vnitra Vít Rakušan (STAN) stál a na Twitteru (nově X) napsal:

Jaroslav Foldyna zmiňuje dvojí metr v souvislosti s tímto incidentem a trestnými činy, ze kterých jsou podezřelí ukrajinští státní příslušníci, a poukazuje na to, že ukrajinští občané na rozdíl ruských sportovců nenesou následky za provinění svých krajanů. Upřesněme, že Novinky.cz 10. srpna informovaly o případu, kdy osmnáctiletý muž znásilnil a pokusil se zabít o tři roky mladší dívku, která však smrt předstírala, čímž si dle vyjádření policie zachránila život. Policie následně potvrdila, že šlo o cizince, avšak jeho národnost neupřesnila. Mezitím se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což potvrdil i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO).

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Tyto činy na svém twitterovém účtu Vít Rakušan odsoudil a napsal mj., že „kriminální činy jednotlivců ale nejsou proviněním národa“.

Toto tvrzení potvrdil dalším tweetem, kde uvedl: „Princip kolektivní viny musíme odmítnout. Kolektivní vina v případě trestných činů neexistuje. Za každý konkrétní trestný čin nese vždy odpovědnost ten konkrétní jedinec, který daný trestný čin spáchal.“

V komentářích se objevily reakce lidí, které ministra vnitra Rakušana odsuzovali za dvojí metr v porovnání s jeho přístupem ke kolektivní odpovědnosti Rusů za válku na Ukrajině. K těmto názorům se Rakušan vyjádřil 15. srpna, kdy napsal: „Pokud se zločinu dopustí člověk, je potrestán člověk. Pokud se zločinu dopustí stát, je potrestán stát. Včetně svých občanů, jinak to nejde.“

Ministr vnitra Vít Rakušan tedy na svém twitteru (nově X) uvedl, že je dle něj rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, čímž reagoval na neoficiální informace ohledně národnosti podezřelých ze znásilnění a nevpuštění ruské tenistky na české území. Ministr dvojí metr ani sportoviště výslovně nezmínil, avšak z jeho vyjádření vyplývá, že se jeho tweet ke zmíněným událostem váže, a že občané státu, který vede válku, se sportovních akcí v Česku nemůžou z principu účastnit. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Úvodem zmiňme, že poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) výrokem poukazuje na situaci týkající se ruských sportovců, kteří jsou kvůli ruské agresi na Ukrajině vyloučeni z některých sportovních akcí. Nemohli se například účastnit fotbalového mistrovství světa v Kataru v roce 2022. V českém prostředí se přístup k ruským a běloruským sportovcům řešil např. na konci července, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení (.pdf) zakazující start sportovců z Ruska a Běloruska na českých akcích. 

Poslanec Foldyna tvrdí, že pokud by se postupovalo stejným způsobem i vůči dalším vojensky agresivním státům, pak by byl po bombardování Jugoslávie v roce 1999 odepřen přístup na sportovní akce například i sportovcům z USA. Argumentuje tím, že tehdejší vojenský útok NATO nebyl předem schválen Valným shromážděním či Radou bezpečnosti OSN (RB).

Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO v roce 1999 reagovalo na násilí ze strany Srbska vůči kosovským Albáncům, kteří usilovali o větší autonomii, popř. nezávislost na Srbsku. Bombardování ze strany vojsk NATO, včetně armády USA, bylo zahájeno v březnu 1999, a to bez schválení Radou bezpečnosti OSN (.pdf, str. 15). Zmiňme, že Rusko, které má jako stálý člen RB právo veta, dopředu avizovalo, že podporu OSN pro takový případný zásah bude blokovat. Tím by tak RB byla paralyzována, protože její rozhodnutí musí jednohlasně schválit všech pět stálých členů.

O možné ilegalitě celé akce, na kterou poslanec Foldyna poukazuje, se vedou spory. Kritici tvrdí, že bombardování porušilo mezinárodní právo (Katharina Coleman: International Organisations and Peace Enforcement: The Politics of International Legitimacy, str. 194). Lidskoprávní organizace Amnesty International vojenskou intervenci rovněž označila za porušení mezinárodního práva (.pdf). Zastánci intervence naopak tvrdí, že legalitu akce zajistil její humanitární aspekt, jelikož zastavila etnické čistky kosovských Albánců a uspíšila pád Slobodana Miloševiće, který byl později obviněn z válečných zločinů (.pdf).

Dodejme, že co se týče války na Ukrajině, Valné shromáždění OSN v březnu 2022 přijalo rezoluci, v níž ruskou invazi odsoudilo, vyzvalo k jejímu okamžitému ukončení a označilo ji za ilegální (.pdf, str. 3). Podobnou rezoluci se předtím nepodařilo schválit v Radě bezpečnosti, a to kvůli vetu Ruské federace.

Zmiňme také, že samotné události se liší v motivech jednání. Dle slov ruského prezidenta Vladimira Putina zaútočilo Rusko na Ukrajinu s cílem svrhnout dosavadní vládu a připojit Ukrajinu, či minimálně některé její části, k Rusku. Bombardování Jugoslávie vojenskými silami NATO oproti tomu mělo, dle závěrečné zprávy výboru zřízeného za účelem přezkoumání bombardování NATO proti Jugoslávii, mj. za cíl „odradit Miloševiče od pokračování a stupňování útoků na bezbranné civilisty“ a také „poškodit schopnost Srbska vést v budoucnu válku proti Kosovu.“

Bombardování Jugoslávských cílů armádou NATO tedy skutečně probíhalo bez schválení Radou bezpečnosti OSN, jak uvádí poslanec Foldyna. O nezákonnosti této akce se přitom vedou spory. Jaroslav Foldyna pak celou situaci srovnává s ruskou invazí na Ukrajinu, u které naopak panuje široká shoda většiny mezinárodního společenství na tom, že Rusko jedná nelegálně. Obě situace tak nelze srovnávat způsobem, jak činí Foldyna, jelikož i samotné motivy činů byly odlišné. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Na začátek je vhodné popsat kontext celého výroku. Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) a europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě mluvili o tom, zda a v jakých případech je podle nich správné uplatňovat princip kolektivní odpovědnosti.

Foldyna v diskuzi nejdříve zmiňoval (video, čas 4:31) dřívější slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten uvedl, že je rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, za který by měl být potrestán daný stát „včetně svých občanů“. Foldyna poté argumentoval, že dle této logiky by měly být stejně zodpovědné i jednotlivé politické strany. Jako příklad uvedl kauzu Dozimetr, za kterou by dle něj mělo být hnáno k odpovědnosti celé hnutí STAN, ne jen přímí zúčastnění tohoto případu. 

Dále řekl, že stejně tak je podle něj strana lidovců kolektivně zodpovědná za zločiny komunistického režimu. A to z důvodu, že byla součástí Národní fronty, tedy politického uskupení (.pdf, str. 218), které sdružovalo všechny povolené strany v Československu, jež poté byly součástí vlády (.pdf, str. 33).

Vznik Národní fronty

Národní fronta Čechů a Slováků vznikla v roce 1945, ustanovena byla konkrétně již v březnu 1945 v Moskvě během jednání o Košickém vládním programu, který posunul orientaci země na Sovětský svaz. Konec fungování Národní fronty se pak datuje do přelomu let 1989 a 1990 (.pdf, str. 218, 224).

Československá lidová strana (ČSL), z níž v roce 1992 vznikla současná KDU-ČSL, byla součástí Národní fronty již od jejího počátku v roce 1945. Spolu s ní Frontu tvořilo (.pdf, str. 32) několik dalších politických stran: především Komunistická strana Československa (KSČ), dále Československá strana národně socialistická (ČSNS) a Československá sociální demokracie (ČSSD). Doplňme, že součástí Národní fronty byla i Komunistická strana Slovenska (KSS), Demokratická strana (z níž následně vznikla Strana slovenské obrody), později i Strana svobody a Strana práce (.pdf, str. 214–216, 248, 251).

Národní fronta od začátku fungovala především za rozhodujícího vlivu Komunistické strany (.pdf, str. 43–44, 48 a 52), zatímco lidová strana měla výrazně slabší politickou moc. Již v roce 1945 komunisté, ČSNS a ČSSD vytvořily socialistický národní blok (.pdf, str. 9) a lidovci tak zůstali jedinou českou nesocialistickou stranou.

Dodejme, že ČSL nebyla zcela jednotná a docházelo i ke štěpení uvnitř strany. Pomyslný názorový střed představovali (.pdf, str. 11, 19) dva nejvyšší představitelé strany, předseda strany Jan Šrámek a místopředseda František Hála. Do ČSL jako jediné nesocialistické strany vstupovala i řada pravicově nakloněných osob, jako byla např. neteř bratří Čapků Helena Koželuhová-Procházková (.pdf, str. 23). Levicově nakloněný blok byl reprezentován zejména Aloisem Petrem a Josefem Plojharem (.pdf, str. 11).

V roce 1946 proběhly volby, kterých se mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty. Lidovci v nich získali pouze 15,6 % hlasů, tedy 46 křesel v 300členném parlamentu (.pdf, str. 20–23).

Komunistická vláda

V únoru 1948 se lidová strana společně s Demokratickou stranou připojila k národním socialistům a všichni dosavadní ministři těchto stran podali demisi. Důvodem byl tehdy jejich spor s komunistickým ministrem vnitra, který odvolal z vedení pražské policie nekomunistické ředitele a nahradil je komunisty. Prezident Edvard Beneš demisi těchto ministrů nakonec přijal. Komunisté přitom této situace využili a v Československu se chopili neomezené moci. 

Vedení lidové strany 25. února 1948 vydalo prohlášení, že ČSL zastavuje svou činnost, a zároveň ze strany vyloučilo Aloise Petra a Josefa Plojhara kvůli jejich jednání s komunisty. To již ovšem nebylo možné zrealizovat (.pdf, str. 243). Uvnitř lidové strany totiž „s pomocí komunistických bezpečnostních sil“ převzal kontrolu právě prokomunisticky nakloněný blok. 

Dva nejvyšší představitelé strany Šrámek i Hála se poté pokusili uprchnout za hranice, avšak neuspěli a zbytek života strávili ve vězení (.pdf, str. 37). Z původních 46 poslanců lidové strany se podařilo emigrovat pouze deseti. 12 bylo uvězněno, z nichž čtyři byli umučeni anebo popraveni, a 13 poslanců ztratilo mandát. Jen 4 někdejší lidovečtí poslanci s novým komunistickým režimem plně spolupracovali (.pdf, str. 243).

Následné fungování Československé strany lidové bylo v rámci Národní fronty značně omezené. Podle historiků z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR byl podíl ČSL na krocích Národní fronty „spíše symbolický“ (.pdf, str. 244). KSČ totiž určovala vedení ČSL i její politické kroky. Předsedou lidovců se stal Alois Petr a po něm až do roku 1968 Josef Plojhar, zastávající prokomunistické postoje (.pdf, str. 244).

Ve straně také po roce 1948 proběhlo několik čistek (.pdf, str. 243), další následovaly i po roce 1968, při nichž byli vyloučeni kritici komunistické vlády, a i následné normalizace (.pdf, str. 32, 38).

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 lidovci odsoudili (.pdf, str. 41), součástí Národní fronty však i nadále zůstali a na začátku 70. let např. uznali vedoucí roli komunistické strany ve společnosti (.pdf, str. 38–39). ČSL pak s kritikou vedení přišla ke konci režimu, kdy se poměry uvolňovaly i v Sovětském svaze. Snahy o personální obměnu strany a prosazování dílčích reforem však skončilo neúspěchem (str. 40).

Shrnutí

Lidová strana tedy opravdu byla součástí Národní fronty, jak správně tvrdí poslanec Foldyna. Po komunistickém převratu v únoru 1948 součástí strany zůstali především členové naklonění novému režimu. Mnoho z původních představitelů strany bylo uvězněno či nuceno utéct za hranice, čtyři z nich byli dokonce popraveni. Součástí Národní fronty ČSL nicméně zůstala i po srpnu 1968 a i přes výtky vůči okupaci uznala vedoucí roli KSČ v zemi. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý.

Důvěru ve vládu sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které spadá pod Akademii věd. Z tiskové zprávy (.pdf), která byla zveřejněna 7. srpna vyplývá, že nedůvěra ve vládu Petra Fialy v posledních měsících stoupá. Ještě začátkem tohoto roku byla míra nedůvěry 65 %, avšak nyní vládním činitelům nedůvěřuje až 73 % občanů (.pdf, str. 2). 

V posledním průzkumu, který se týkal důvěry obyvatel v ústavní instituce během června a července, uvedlo pouze 25 % respondentů, že současné vládě důvěřuje a 2 %, že neví (.pdf, str. 1).

Doplňme, že agentura STEM, která publikuje mj. volební modely, v letošním roce svůj průzkum ohledně důvěry ve státní instituce nevydala. Naposledy takový průzkum provedla loni v červnu, kdy podle jejího zjištění členům vlády důvěřovalo 30 % obyvatel Česka.

Podle posledního průzkumu CVVM Fialovu kabinetu důvěřuje 25 % občanů, zatímco 73 % respondentů vládě nevěří. Údaj, který poslanec Jaroslav Foldyna uvádí u nedůvěry, se tak mírně liší od skutečné hodnoty, nicméně se pohybuje v rámci naší 10 % tolerance. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) v kontextu popisuje, že nedostatek policistů v Ústeckém kraji je podle něj ohrožením bezpečnosti, za které je odpovědná Fialova vláda a ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Zmiňme, že ověřujeme pouze tvrzení, kolik policistů skutečně chybí, nikoliv kdo je za situaci zodpovědný.

Ústecký kraj se opravdu potýká s výrazným nedostatkem policistů. Zatímco před pěti lety chybělo přibližně 80 policistů, v roce 2021 to bylo už více než 300. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže začátkem tohoto roku informoval dokonce o 560 neobsazených místech. Podle informací z června 2023 pak aktuálně chybí 541 strážníků, přičemž nedostatkem jsou nejvíce zasažené Děčínsko, Chomutovsko a Teplicko.

Hejtman kraje Jan Schiller (ANO) zdůraznil potřebu jednání s vysokými státními úředníky a představiteli vlády, aby situaci pomohli vyřešit. Uveďme, že nedostatek policistů může být mj. způsoben tím, že mnoho strážníků mění zaměstnání za méně náročné pozice v jiné oblasti. V Ústeckém kraji jsou pak náborové příspěvky nižší než v některých jiných krajích – nový policista v Ústeckém kraji může očekávat bonus 110 tisíc korun, zatímco v jiných oblastech může dostat až 150 tisíc.

Údaj Jaroslava Foldyny 454 chybějících policistů nicméně v žádném veřejně dostupném zdroji nefiguruje. Krajský policejní ředitel Jaromír Kníže koncem června pro média potvrdil, že v Ústeckém kraji chybí 541 strážníků. Číslo uváděné poslancem Foldynou se tak nevešlo do našeho 10% tolerančního pásma, a výrok proto hodnotíme jako nepravdivý.

Rada České televize je podle zákona orgánem, kterým se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti České televize. Její členy volí Poslanecká sněmovna, a to na návrh různých organizací a sdružení. Každý rok pak Rada ČT vydává výroční zprávu o činnosti České televize, kterou musí předložit Poslanecké sněmovně. Pokud by pak následně Sněmovna dvakrát po sobě tuto výroční zprávu neschválila, má právo Radu ČT odvolat.

V březnu minulého roku schválila (.pdf, str. 4) Rada ČT výroční zprávu za rok 2020. V jednom ze závěrů konstatuje (.pdf, str. 115), že Česká televize v roce 2020 splnila obecný cíl médií veřejné služby. Zároveň však uvádí (.pdf, str. 115), že hnutí SPD dostalo oproti ostatním politickým stranám neadekvátní prostor. Doplňme, že toto tvrzení se do zprávy dostalo poměrně krátce před závěrečným hlasováním Rady a mnozí její členové nesouhlasili (.pdf, str. 4) s tím, aby ho text obsahoval.

3. února letošního roku zasedal Volební výbor Poslanecké sněmovny, který se zabývá mediální problematikou, a doporučil (.pdf) poslancům, aby zmiňovanou zprávu neschválili. Pro hlasovalo 8 členů, 4 se zdrželi a proti nezvedl ruku nikdo. Důvodem nesouhlasného postoje výboru je nicméně pasáž o údajně neadekvátním zastoupení hnutí SPD. Potvrzuje to na svém Facebooku poslankyně Voborská i poslanec Jakob z TOP 09, který stanovisko navrhnul. Větu o zastoupení SPD ve vysílání považují za problematickou i poslanci Bendl a Nováková. Pasáž o SPD na výboru kritizoval i generální ředitel ČT Petr Dvořák, protože prý nemá oporu v datech a je zavádějící.

SPD skutečně dlouhodobě tvrdí, že Česká televize neplní cíl médií veřejné služby, jak napsal ve svém tweetu poslanec Foldyna. Zmiňovaný cíl je ve výroční zprávě uváděn (.pdf, str. 104) jako „Cíl 1 – Poskytování zpravodajských a publicistických informací, udržování a rozvoj občanské společnosti a demokracie“. Uveďme, že například v létě roku 2019 předseda hnutí SPD Tomio Okamura na půdě Sněmovny řekl, že se Česká televize chová jako utržená ze řetězu a má nevyvážené zpravodajství. Na svých sociálních sítích označil televizi za manipulativní například v únoru 2015, červnu 2016, lednu a prosinci 2018, lednu a září 2019, červenci 2020 nebo březnu 2021.

Na závěr se zaměřme na hodnocení celého výroku poslance Foldyny. Výroční zpráva Rady ČT skutečně uvádí, že televize naplnila obecný cíl médií veřejné služby. Volební výbor Poslanecké sněmovny nedoporučil schválení této zprávy a SPD kritizuje veřejnoprávní televizi dlouhodobě. V těchto třech tvrzeních má tedy Jaroslav Foldyna pravdu. Úskalí tweetu je ale jinde. Jaroslav Foldyna nesouhlasné stanovisko výboru interpretuje jako nespokojenost s plněním činnosti ČT, a to i přesto, že jeho kolegové z volebního výboru veřejně uvedli, že ve výroční zprávě považují za problematickou právě zmínku o SPD. Jeho výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Dvaatřicetiletý Kevin Kühnert, který od konce roku 2019 zastává funkci místopředsedy Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a dříve působil jako předseda její mládežnické organizace, v srpnu 2020 uvedl, že je pro něj představitelná vládní koalice s levicovou stranou Die Linke. „Netajím se tím, že si toto spojení dokážu představit,“ uvedl tehdy Kühnert v diskusním pořadu televize ZDF.

Kühnert také zmínil, že SPD s Die Linke již vládne ve třech spolkových zemích. Moderátor se Kühnerta dále ptal i na kontroverzního poslance z Die Linke, Andreje Hunka, který v minulosti například navštívil venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, odsoudil sankce proti běloruskému režimu nebo usiloval o užší spolupráci s Ruskem. Kühnert odvětil, že SPD tvořila koalici také s Křesťanskodemokratickou unií (CDU), ačkoliv její členkou byla kontroverzní politička Erika Steinbach, a že podle něj není důležité zkoumat všech 70 tisíc členů Die Linke.

V březnu 2021 také Kühnert hovořil o tom, že by po německých parlamentních volbách mohlo dojít buď k sestavení vládní koalice SPD, strany Zelených a Svobodné demokratické strany (FDP), nebo koalice SPD, strany Zelených a Die Linke.

Onemocnění covid-19 způsobuje virus SARS-CoV-2 (.pdf, str. 3), který byl poprvé izolován (.pdf, str. 2) ze vzorků pacientů na konci roku 2019 v Číně, kde nemoc covid-19 propukla nejdříve. V současné době na něj neexistuje univerzální lék, který by účinkoval stejně spolehlivě v jakékoli fázi nemoci. K léčbě se nicméně využívá hned několik léčivých přípravků.

Jedním z nich je lék Bamlanivimab americké farmaceutické společnosti Eli Lilly and Company. Ten funguje na principu tzv. monoklonálních protilátek IgG1, které blokují a brání vstupu viru do buněk lidského těla a replikaci viru (.pdf, str. 9). Lék má chránit pacienty před těžkým průběhem nemoci a je určen zejména pacientům s rizikovými faktory (.pdf, str. 4) covidu-19 (např. cukrovka, obezita, věk nad 65 let). V kombinaci s etesevimabem, který je také monoklonálním lékem, „má veliký efekt v účinnosti proti tzv. mutaci delta“, jak uvádí Fakultní Thomayerova nemocnice na svém webu.

Na stejném principu monoklonálních protilátek, v tomto případě protilátek kasirivimab a imdevimab, je založen lék REGN-COV2 americké společnosti Regeneron Pharmaceuticals. Také tyto protilátky pomocí navázání na S-protein viru SARS-CoV-2 brání vstupu viru do lidských buněk. Lék je určen pro pacienty, u kterých je vysoké riziko vážného průběhu onemocnění (.pdf, str. 2), REGN-COV2 by jim přitom měl být podán co nejdříve po propuknutí covidu-19, aby se předešlo zhoršení a případné hospitalizaci.

Dalším léčivým přípravkem, který funguje na principu monoklonálních protilátek, je regdanvimab korejské společnosti Celltrion. Přípravek lze použít k léčbě pacientů s onemocněním covid-19, kteří nepotřebují doplňkový kyslík, nicméně je u nich vysoké riziko zhoršení nemoci. Podobně je tomu i u další monoklonální protilátky sotrovimab, za jejímž vývojem stojí britská korporace GSK a americká společnost Vir Biotechnology.

Jiným typem léku je poté antivirotikum (.pdf) americké farmaceutické společnosti Gilead Sciences s názvem Veklury, které obsahuje léčivou látku remdesivir. Ta narušuje produkci virové RNA a brání množení viru SARS-CoV-2 uvnitř buněk. Použití léku je doporučené pro pacienty se zápalem plic, kteří vyžadují doplňkovou léčbu kyslíkem.

Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA), která kontroluje a registruje léčivé přípravky v Evropské unii, prozatím schválila pro používání v EU pouze výše uvedený lék Veklury, došlo k tomu v červenci 2020. V případě čtyř léčivých přípravků na principu monoklonálních protilátek, tedy bamlanivimabu a etesevimabu, REGN-COV2 a regdanvimabu a sotrovimabu, nyní probíhá průběžné hodnocení (tzv. rolling review). EMA tak k používání těchto léků vydala doporučení, na jehož základě mohou členské státy EU samy rozhodnout o nasazení léků pro nouzové použití ještě před jejich registrací.

Doplňme, že v České republice bylo Ministerstvem zdravotnictví kromě používání remdesiviru schváleno také používání bamlanivimabu (.pdf. str. 1) a léku REGN-COV2 (.pdf, str. 1). Povolení regdanvimabu a sotrovimabu ministerstvo prozatím nevydalo.