Jaroslav Foldyna

Pro začátek uveďme, že pojem „kolektivní vina“ je koncept, který pracuje s myšlenkou, že členové jedné skupiny mohou být zodpovědní za porušování norem či zákonů, kterých se dopustili jiní členové stejné skupiny.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o kolektivní vině v kontextu mj. nedávného případu znásilnění a pokusu o vraždu v Plzni, ze kterého policie obvinila osmnáctiletého muže. Následně se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což řekl i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO). Samotná policie ovšem národnost podezřelého nezveřejnila a později pouze potvrdila, že se jedná o cizince.

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Poslanec Foldyna obě situace srovnává s událostí, kdy policie na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Foldyna dodává, že s principem kolektivní viny nesouhlasí, a uvádí, že předseda hnutí SPD Okamura v obecném kontextu trestných činů Ukrajinců o kolektivní vině nemluvil.

Slovní spojení „kolektivní vina“ se nám ve veřejných projevech Tomia Okamury týkajících se trestných činů Ukrajinců v Česku najít nepodařilo. Jediným příspěvkem na sociálních sítích, kde Tomio Okamura užívá toto slovní spojení, je facebookový příspěvek z 15. srpna tohoto roku, kdy sdílel video CNN Prima News, ve kterém komentátor MF Dnes Petr Kolář mluví o aktuálně medializovaných případech ukrajinských trestných činů v Česku. Předseda SPD se nicméně o samotné kolektivní vině nijak nevyjádřil, k videu pouze dodal: „Uplatňování kolektivní viny a napětí ve společnosti.“ Z tohoto příspěvku tedy nelze soudit, jaký vztah má Okamura k uplatňování kolektivní viny vůči Ukrajincům. Dodejme, že stejné video sdílel Okamura i na Twitteru (nově X), kde k němu přidal totožný popisek.

K výše zmíněným incidentům z Plzně a Prahy Okamura na svůj facebookový profil napsal: „Kvůli nezvládnuté proimigrační politice Fialovy vlády přibývá násilných útoků ukrajinských migrantů na české občany. Hnutí SPD odmítá plošné prodloužení pobytu ukrajinských imigrantů u nás.“ Předseda SPD tímto vyjádřením pouze kritizuje vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a vymezuje se proti tomu, aby byl všem Ukrajincům žijících na českém území plošně prodloužen pobyt.

Zmiňme, že již dříve se Tomio Okamura vyjádřil negativně o přijímání ukrajinských uprchlíků na území České republiky, a to v souvislosti s potyčkou českých občanů, údajně Romů, a jednoho cizince, údajně ukrajinské národnosti, v Brně v červnu letošního roku. Tento incident skončil smrtí jednoho z českých občanů. Na svůj Facebook konkrétně napsal: „Ukrajinec vraždil v Brně. To máme za tu naši solidaritu pane premiére Fialo (ODS) a ministře vnitra Rakušane (STAN)? Život mladému člověku nikdo nevrátí! Pozve si prezident Petr Pavel také na Hrad rodiče zavražděného chlapce? Ukrajinec měl být především na Ukrajině a bránit svou zemi a ne v Brně v tramvaji.“ I tento příspěvek tak kritizuje Fialovu vládu kvůli solidárnímu přístupu k ukrajinským migrantům.

Tomio Okamura tedy o kolektivní vině v souvislosti s trestnými činy Ukrajinců v Česku přímo nemluvil, jak uvádí Jaroslav Foldyna. Na svých sociálních sítích pouze kritizoval vládu za přístup k ukrajinským uprchlíkům a odmítal, aby se plošně prodloužil jejich pobyt v Česku. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) hovoří o nedávných událostech, kdy policie na konci července na české území nevpustila ruskou tenistku, jelikož vláda Petra Fialy kvůli invazi na Ukrajinu přijala nařízení zakazující start ruských a běloruských sportovců na českých akcích. Za tímto rozhodnutím ministra vnitra Vít Rakušan (STAN) stál a na Twitteru (nově X) napsal:

Jaroslav Foldyna zmiňuje dvojí metr v souvislosti s tímto incidentem a trestnými činy, ze kterých jsou podezřelí ukrajinští státní příslušníci, a poukazuje na to, že ukrajinští občané na rozdíl ruských sportovců nenesou následky za provinění svých krajanů. Upřesněme, že Novinky.cz 10. srpna informovaly o případu, kdy osmnáctiletý muž znásilnil a pokusil se zabít o tři roky mladší dívku, která však smrt předstírala, čímž si dle vyjádření policie zachránila život. Policie následně potvrdila, že šlo o cizince, avšak jeho národnost neupřesnila. Mezitím se vyskytly neoficiální informace, že se jednalo o mladíka ukrajinské národnosti, což potvrdil i primátor Plzně Roman Zarzycký (ANO).

Podobným případem pak byla událost z Prahy, kde policie obvinila šestnáctiletého muže ze znásilnění a ačkoliv opět nezmínila, z jaké země pochází, na sociálních sítích se vyskytly neoficiální informace o tom, že se mělo jednat o dalšího Ukrajince. Tyto činy na svém twitterovém účtu Vít Rakušan odsoudil a napsal mj., že „kriminální činy jednotlivců ale nejsou proviněním národa“.

Toto tvrzení potvrdil dalším tweetem, kde uvedl: „Princip kolektivní viny musíme odmítnout. Kolektivní vina v případě trestných činů neexistuje. Za každý konkrétní trestný čin nese vždy odpovědnost ten konkrétní jedinec, který daný trestný čin spáchal.“

V komentářích se objevily reakce lidí, které ministra vnitra Rakušana odsuzovali za dvojí metr v porovnání s jeho přístupem ke kolektivní odpovědnosti Rusů za válku na Ukrajině. K těmto názorům se Rakušan vyjádřil 15. srpna, kdy napsal: „Pokud se zločinu dopustí člověk, je potrestán člověk. Pokud se zločinu dopustí stát, je potrestán stát. Včetně svých občanů, jinak to nejde.“

Ministr vnitra Vít Rakušan tedy na svém twitteru (nově X) uvedl, že je dle něj rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, čímž reagoval na neoficiální informace ohledně národnosti podezřelých ze znásilnění a nevpuštění ruské tenistky na české území. Ministr dvojí metr ani sportoviště výslovně nezmínil, avšak z jeho vyjádření vyplývá, že se jeho tweet ke zmíněným událostem váže, a že občané státu, který vede válku, se sportovních akcí v Česku nemůžou z principu účastnit. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Na začátek je vhodné popsat kontext celého výroku. Poslanec Jaroslav Foldyna (SPD) a europoslanec Tomáš Zdechovský (KDU-ČSL) v debatě mluvili o tom, zda a v jakých případech je podle nich správné uplatňovat princip kolektivní odpovědnosti.

Foldyna v diskuzi nejdříve zmiňoval (video, čas 4:31) dřívější slova ministra vnitra Víta Rakušana (STAN). Ten uvedl, že je rozdíl mezi zločinem jednotlivce a zločinem státu, za který by měl být potrestán daný stát „včetně svých občanů“. Foldyna poté argumentoval, že dle této logiky by měly být stejně zodpovědné i jednotlivé politické strany. Jako příklad uvedl kauzu Dozimetr, za kterou by dle něj mělo být hnáno k odpovědnosti celé hnutí STAN, ne jen přímí zúčastnění tohoto případu. 

Dále řekl, že stejně tak je podle něj strana lidovců kolektivně zodpovědná za zločiny komunistického režimu. A to z důvodu, že byla součástí Národní fronty, tedy politického uskupení (.pdf, str. 218), které sdružovalo všechny povolené strany v Československu, jež poté byly součástí vlády (.pdf, str. 33).

Vznik Národní fronty

Národní fronta Čechů a Slováků vznikla v roce 1945, ustanovena byla konkrétně již v březnu 1945 v Moskvě během jednání o Košickém vládním programu, který posunul orientaci země na Sovětský svaz. Konec fungování Národní fronty se pak datuje do přelomu let 1989 a 1990 (.pdf, str. 218, 224).

Československá lidová strana (ČSL), z níž v roce 1992 vznikla současná KDU-ČSL, byla součástí Národní fronty již od jejího počátku v roce 1945. Spolu s ní Frontu tvořilo (.pdf, str. 32) několik dalších politických stran: především Komunistická strana Československa (KSČ), dále Československá strana národně socialistická (ČSNS) a Československá sociální demokracie (ČSSD). Doplňme, že součástí Národní fronty byla i Komunistická strana Slovenska (KSS), Demokratická strana (z níž následně vznikla Strana slovenské obrody), později i Strana svobody a Strana práce (.pdf, str. 214–216, 248, 251).

Národní fronta od začátku fungovala především za rozhodujícího vlivu Komunistické strany (.pdf, str. 43–44, 48 a 52), zatímco lidová strana měla výrazně slabší politickou moc. Již v roce 1945 komunisté, ČSNS a ČSSD vytvořily socialistický národní blok (.pdf, str. 9) a lidovci tak zůstali jedinou českou nesocialistickou stranou.

Dodejme, že ČSL nebyla zcela jednotná a docházelo i ke štěpení uvnitř strany. Pomyslný názorový střed představovali (.pdf, str. 11, 19) dva nejvyšší představitelé strany, předseda strany Jan Šrámek a místopředseda František Hála. Do ČSL jako jediné nesocialistické strany vstupovala i řada pravicově nakloněných osob, jako byla např. neteř bratří Čapků Helena Koželuhová-Procházková (.pdf, str. 23). Levicově nakloněný blok byl reprezentován zejména Aloisem Petrem a Josefem Plojharem (.pdf, str. 11).

V roce 1946 proběhly volby, kterých se mohly zúčastnit pouze strany Národní fronty. Lidovci v nich získali pouze 15,6 % hlasů, tedy 46 křesel v 300členném parlamentu (.pdf, str. 20–23).

Komunistická vláda

V únoru 1948 se lidová strana společně s Demokratickou stranou připojila k národním socialistům a všichni dosavadní ministři těchto stran podali demisi. Důvodem byl tehdy jejich spor s komunistickým ministrem vnitra, který odvolal z vedení pražské policie nekomunistické ředitele a nahradil je komunisty. Prezident Edvard Beneš demisi těchto ministrů nakonec přijal. Komunisté přitom této situace využili a v Československu se chopili neomezené moci. 

Vedení lidové strany 25. února 1948 vydalo prohlášení, že ČSL zastavuje svou činnost, a zároveň ze strany vyloučilo Aloise Petra a Josefa Plojhara kvůli jejich jednání s komunisty. To již ovšem nebylo možné zrealizovat (.pdf, str. 243). Uvnitř lidové strany totiž „s pomocí komunistických bezpečnostních sil“ převzal kontrolu právě prokomunisticky nakloněný blok. 

Dva nejvyšší představitelé strany Šrámek i Hála se poté pokusili uprchnout za hranice, avšak neuspěli a zbytek života strávili ve vězení (.pdf, str. 37). Z původních 46 poslanců lidové strany se podařilo emigrovat pouze deseti. 12 bylo uvězněno, z nichž čtyři byli umučeni anebo popraveni, a 13 poslanců ztratilo mandát. Jen 4 někdejší lidovečtí poslanci s novým komunistickým režimem plně spolupracovali (.pdf, str. 243).

Následné fungování Československé strany lidové bylo v rámci Národní fronty značně omezené. Podle historiků z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR byl podíl ČSL na krocích Národní fronty „spíše symbolický“ (.pdf, str. 244). KSČ totiž určovala vedení ČSL i její politické kroky. Předsedou lidovců se stal Alois Petr a po něm až do roku 1968 Josef Plojhar, zastávající prokomunistické postoje (.pdf, str. 244).

Ve straně také po roce 1948 proběhlo několik čistek (.pdf, str. 243), další následovaly i po roce 1968, při nichž byli vyloučeni kritici komunistické vlády, a i následné normalizace (.pdf, str. 32, 38).

Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 lidovci odsoudili (.pdf, str. 41), součástí Národní fronty však i nadále zůstali a na začátku 70. let např. uznali vedoucí roli komunistické strany ve společnosti (.pdf, str. 38–39). ČSL pak s kritikou vedení přišla ke konci režimu, kdy se poměry uvolňovaly i v Sovětském svaze. Snahy o personální obměnu strany a prosazování dílčích reforem však skončilo neúspěchem (str. 40).

Shrnutí

Lidová strana tedy opravdu byla součástí Národní fronty, jak správně tvrdí poslanec Foldyna. Po komunistickém převratu v únoru 1948 součástí strany zůstali především členové naklonění novému režimu. Mnoho z původních představitelů strany bylo uvězněno či nuceno utéct za hranice, čtyři z nich byli dokonce popraveni. Součástí Národní fronty ČSL nicméně zůstala i po srpnu 1968 a i přes výtky vůči okupaci uznala vedoucí roli KSČ v zemi. Výrok Jaroslava Foldyny proto hodnotíme jako pravdivý.

Důvěru ve vládu sleduje Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), které spadá pod Akademii věd. Z tiskové zprávy (.pdf), která byla zveřejněna 7. srpna vyplývá, že nedůvěra ve vládu Petra Fialy v posledních měsících stoupá. Ještě začátkem tohoto roku byla míra nedůvěry 65 %, avšak nyní vládním činitelům nedůvěřuje až 73 % občanů (.pdf, str. 2). 

V posledním průzkumu, který se týkal důvěry obyvatel v ústavní instituce během června a července, uvedlo pouze 25 % respondentů, že současné vládě důvěřuje a 2 %, že neví (.pdf, str. 1).

Doplňme, že agentura STEM, která publikuje mj. volební modely, v letošním roce svůj průzkum ohledně důvěry ve státní instituce nevydala. Naposledy takový průzkum provedla loni v červnu, kdy podle jejího zjištění členům vlády důvěřovalo 30 % obyvatel Česka.

Podle posledního průzkumu CVVM Fialovu kabinetu důvěřuje 25 % občanů, zatímco 73 % respondentů vládě nevěří. Údaj, který poslanec Jaroslav Foldyna uvádí u nedůvěry, se tak mírně liší od skutečné hodnoty, nicméně se pohybuje v rámci naší 10 % tolerance. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Dvaatřicetiletý Kevin Kühnert, který od konce roku 2019 zastává funkci místopředsedy Sociálnědemokratické strany Německa (SPD) a dříve působil jako předseda její mládežnické organizace, v srpnu 2020 uvedl, že je pro něj představitelná vládní koalice s levicovou stranou Die Linke. „Netajím se tím, že si toto spojení dokážu představit,“ uvedl tehdy Kühnert v diskusním pořadu televize ZDF.

Kühnert také zmínil, že SPD s Die Linke již vládne ve třech spolkových zemích. Moderátor se Kühnerta dále ptal i na kontroverzního poslance z Die Linke, Andreje Hunka, který v minulosti například navštívil venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, odsoudil sankce proti běloruskému režimu nebo usiloval o užší spolupráci s Ruskem. Kühnert odvětil, že SPD tvořila koalici také s Křesťanskodemokratickou unií (CDU), ačkoliv její členkou byla kontroverzní politička Erika Steinbach, a že podle něj není důležité zkoumat všech 70 tisíc členů Die Linke.

V březnu 2021 také Kühnert hovořil o tom, že by po německých parlamentních volbách mohlo dojít buď k sestavení vládní koalice SPD, strany Zelených a Svobodné demokratické strany (FDP), nebo koalice SPD, strany Zelených a Die Linke.

Onemocnění covid-19 způsobuje virus SARS-CoV-2 (.pdf, str. 3), který byl poprvé izolován (.pdf, str. 2) ze vzorků pacientů na konci roku 2019 v Číně, kde nemoc covid-19 propukla nejdříve. V současné době na něj neexistuje univerzální lék, který by účinkoval stejně spolehlivě v jakékoli fázi nemoci. K léčbě se nicméně využívá hned několik léčivých přípravků.

Jedním z nich je lék Bamlanivimab americké farmaceutické společnosti Eli Lilly and Company. Ten funguje na principu tzv. monoklonálních protilátek IgG1, které blokují a brání vstupu viru do buněk lidského těla a replikaci viru (.pdf, str. 9). Lék má chránit pacienty před těžkým průběhem nemoci a je určen zejména pacientům s rizikovými faktory (.pdf, str. 4) covidu-19 (např. cukrovka, obezita, věk nad 65 let). V kombinaci s etesevimabem, který je také monoklonálním lékem, „má veliký efekt v účinnosti proti tzv. mutaci delta“, jak uvádí Fakultní Thomayerova nemocnice na svém webu.

Na stejném principu monoklonálních protilátek, v tomto případě protilátek kasirivimab a imdevimab, je založen lék REGN-COV2 americké společnosti Regeneron Pharmaceuticals. Také tyto protilátky pomocí navázání na S-protein viru SARS-CoV-2 brání vstupu viru do lidských buněk. Lék je určen pro pacienty, u kterých je vysoké riziko vážného průběhu onemocnění (.pdf, str. 2), REGN-COV2 by jim přitom měl být podán co nejdříve po propuknutí covidu-19, aby se předešlo zhoršení a případné hospitalizaci.

Dalším léčivým přípravkem, který funguje na principu monoklonálních protilátek, je regdanvimab korejské společnosti Celltrion. Přípravek lze použít k léčbě pacientů s onemocněním covid-19, kteří nepotřebují doplňkový kyslík, nicméně je u nich vysoké riziko zhoršení nemoci. Podobně je tomu i u další monoklonální protilátky sotrovimab, za jejímž vývojem stojí britská korporace GSK a americká společnost Vir Biotechnology.

Jiným typem léku je poté antivirotikum (.pdf) americké farmaceutické společnosti Gilead Sciences s názvem Veklury, které obsahuje léčivou látku remdesivir. Ta narušuje produkci virové RNA a brání množení viru SARS-CoV-2 uvnitř buněk. Použití léku je doporučené pro pacienty se zápalem plic, kteří vyžadují doplňkovou léčbu kyslíkem.

Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA), která kontroluje a registruje léčivé přípravky v Evropské unii, prozatím schválila pro používání v EU pouze výše uvedený lék Veklury, došlo k tomu v červenci 2020. V případě čtyř léčivých přípravků na principu monoklonálních protilátek, tedy bamlanivimabu a etesevimabu, REGN-COV2 a regdanvimabu a sotrovimabu, nyní probíhá průběžné hodnocení (tzv. rolling review). EMA tak k používání těchto léků vydala doporučení, na jehož základě mohou členské státy EU samy rozhodnout o nasazení léků pro nouzové použití ještě před jejich registrací.

Doplňme, že v České republice bylo Ministerstvem zdravotnictví kromě používání remdesiviru schváleno také používání bamlanivimabu (.pdf. str. 1) a léku REGN-COV2 (.pdf, str. 1). Povolení regdanvimabu a sotrovimabu ministerstvo prozatím nevydalo.