Jiří Růžička

Jiří Růžička mluví o hlasování, které se uskutečnilo 12. září 2019, kdy zastupitelé Prahy 6 hlasovali o osudu současné sochy maršála Koněva a jejího vyměnění za sochu novou.

Součástí hlasování (.doc, str. 1) byly čtyři hlavní body:

• vypsání otevřené výtvarné soutěže na památník osvobození Prahy na konci 2. světové války namísto současné sochy.
• vyhlášení soutěže o návrh s cílem úprav veřejného prostoru náměstí Interbrigády.
• nalezení důstojného uplatnění uměleckého díla sochy maršála I. S. Koněva.
• zajištění finančních prostředků pro naplnění předešlých bodů v rozpočtu MČ Prahy 6 v roce 2019 a v návrhu rozpočtu 2020.

Piráti také navrhovali uspořádání místního referenda (.docx, str 5), které by o osudu sochy rozhodlo, tento návrh byl ovšem zamítnut.

Při hlasování bylo přítomno 42 zastupitelů, přičemž 33 hlasovalo pro, 1 byl proti, 6 se zdrželo. Pětice zastupitelů nehlasovala. Jiří Růžička opravdu hlasoval pro jako většina zastupitelů a proti byla jako jediná Barbora Hrůzová za Piráty. Ve svém výroku však chybně uvedl, že přítomno bylo 43 zastupitelů, tato nepřesnost ale spadá do naší desetiprocentní tolerance, proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Socha maršála Koněva, jejíž autory jsou sochař Zdeněk Krybus a architekt Vratislav Růžička, byla v Praze 6 odhalena 9. května 1980.

Za období normalizace je označováno období let 1968/9 až 1989, tedy od potlačení pražského jara armádami Varšavské smlouvy po sametovou revoluci. Během těchto let docházelo k čistkám v komunistické straně, obnovení cenzury či rušení politických sdružení a organizací.

Co se pojmu nejhlubší normalizace týče, tak jeho definice není jednoznačná. Jan Bednář z Českého rozhlasu označuje za hlubokou normalizaci již období, kdy byl Dubček vyloučen z komunistické strany v roce 1970. Film Občanský průkaz Ondřeje Trojana se dle jeho slov odehrává v období nejtužší normalizace – v polovině 70. let, konkrétně v letech 73–77. Server myjsmetonevzdali.cz pak uvádí, že nejtužší normalizace skončila v první polovině 80. let, což znamenalo postupné odklánění od politického vedení a hledání cest k reformě společnosti. Politolog Daniel Kunštát pak uvádí, že situace byla v průběhu 70. a první poloviny 80. let stále stejná, společnost prý byla velmi důkladně „zkonsolidována“. Změny nastaly až v druhé polovině 80. let.

Je tedy pravda, že socha byla odhalena v období normalizace v roce 1980. Avšak nejhlubší normalizace není datově nijak ohraničena a její přesné určení tak záleží na úhlu pohledu.

Prezident Miloš Zeman se na den 51. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy (21. srpna 2019) setkal s místopředsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a předsedou Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) Vojtěchem Filipem a poslankyní za KSČM Miloslavou Vostrou. Předmětem jednání bylo především vyjednávání o rozpočtu. Setkání proběhlo na zámku v Lánech, jak dokazuje prohlášení na webu prezidenta Zemana, tak jeho příspěvek na sociální síti Facebook:

Jiří Růžička popsal předsedu KSČM Vojtěcha Filipa jako „představitele KSČ v čele s agentem StB“.

S tehdejším režimem začal Filip spolupracovat již během svého studia na gymnáziu, kdy byl ideologickým referentem celoškolského výboru Svazu socialistické mládeže. V tomto svazu pak působil i při studiích na právnické fakultě v Brně.

Následně v roce 1983 vstoupil do KSČ a v období let 1986–1989 coby ideový spolupracovník StB s krycím jménem Falmer pobíral za své služby pro tajnou policii peníze. Ideový spolupracovník je jedna z kategorií spolupráce s StB a jednalo se o nejběžnější formu spolupráce pro československé občany.

Vojtěch Filip v roce 1993 u okresního soudu v Českých Budějovicích vyhrál soudní spor, kde podle rozsudku nespolupracoval s StB vědomě. Tento rozsudek však v roce 2006 kritizoval a vyvrátil senátor Martin Mejstřík, když zveřejnil nově nalezený dokument ze spisu, který na Filipa vedla StB. Dokumentem, který má Filipa usvědčit z vědomé spolupráce s StB, je kopie jeho „vázacího aktu“ z 15. dubna 1986. Mejstříkovi ji na žádost vydalo ministerstvo vnitra a senátor ji následně poskytl médiím.

Průběhy soudních jednání s bývalými příslušníky StB jsou však kritizovány. Badatel a bývalý pracovník v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Radek Schovánek tvrdí, že: „Ministerstvo vnitra nedělá vše pro to, aby soudní pře vyhrávalo. Funguje to tak, že soud předvolá estébáky a ti řeknou, že si nic nepamatují. Spolupracovníci zatlučou, že donášeli, a tím to končí.“

KSČM pak vznikla v prosinci 1989 na základě rozhodnutí mimořádného sjezdu KSČ o vytvoření územní organizace komunistů v Čechách a na Moravě. K tomu došlo na ustavujícím sjezdu KSČM 31. března 1990. KSČM byla jako politická strana zaregistrovaná 28. listopadu 1990. KSČM je tak de facto nástupnickou stranou po KSČ.

Ing. Miloslava Vostrá je pak poslankyní za KSČM již od roku 2002, kdy byla poprvé zvolena do Poslanecké sněmovny ze Středočeský kraj. Za KSČM však kandidovala již v 90. letech jako zastupitelka do obce Braškov. Zvolena byla poprvé v roce 1997, post získala i v posledních komunálních volbách v roce 2018. Informace o členství poslankyně v KSČ nejsou k dispozici. Od roku 1983 do roku 1994 byla zaměstnána na Státním statku Praha-západ v Jenči mj. jako vedoucí kontrolorka a sekretářka ředitele. Poté pracovala v soukromých firmách zaměřených na oblast zemědělství jako účetní, jednatelka a administrativní pracovnice.

V tomto rozboru se nebudeme věnovat názorům místopředsedy Senátu Růžičky, zaměříme se konkrétně na dvě části výroku: zaprvé, zda se velvyslanectví, či některý z jeho pracovníků, vyjádřil o situaci kolem sochy maršála Koněva jako o nehorázném aktu, a zadruhé, zda přirovnali starostu městské části k vysokému nacistickému pohlavárovi. Zbytek výroku, včetně toho, zda se jedná o vměšování do vnitřních záležitostí cizího státu, probírat nebudeme.

V komentáři velvyslanectví Ruské federace ze dne 12. září 2019 se píše: „Rozhodnutí rady městské části Praha 6 o přemístění pomníku maršála I.S.Koněva považujeme za nehorázné. Nestalo se překvapením vzhledem k tomu, že právě úřad této městské části inicioval kampaň kolem pomníku, která uráží památku vojáků Rudé armády, Čechů a Slováků, jež bojovali za osvobození Československa a jeho hlavního města od nacismu, a nese za tuto situaci veškerou odpovědnost.“

Podobný obrat použil také velvyslanec Zmejevskij v interview (video, čas 0:24) pro ruskou televizi, kde označil rozhodnutí městské části za „возмутительное (vozmutitelnoe)“, v překladu „nehorázné/pobuřující“.

O šest dní dříve, 6. září 2019, ruský ministr kultury Medinskij během rozhovoru s novináři prohlásil o situaci v Česku: „Praha byla osvobozená až po pádu Berlína. Byla tam odvolána armáda Koněva, 12 tisíc našich vojáků zemřelo, když Prahu osvobozovali. Vděční obyvatelé Prahy postavili Koněvovi památník. A najednou starosta nějakého regionu řekl, že v radě přednesou návrh, aby památník osvoboditele a spasitele města demontovali. Takový místní gauleiter.“ Slovem „gauleiter“ se označoval (.pdf, str. 469) vyšší politický hodnostář, přesněji župní (tzn. okresní) vedoucí, v nacistickém Německu.

Vzniklo několik návrhů ohledně přesunu sochy maršála Koněva. Kromě převezení na ruskou ambasádu padl také návrh dcery maršála Koněva Natalji Koněvové vystavit sochu v Moskvě.

Ondřej Kolář, starosta Prahy 6, chtěl na zasedání zastupitelstva navrhnout přesun Koněva na Olšanský hřbitov s odůvodněním, že jde o důstojné místo, protože je to vojenský hřbitov (uvedeno pro Aktuálně.cz). Závěr (video, 14:20) zasedání zastupitelstva 12. září 2019 však byl, že socha bude nahrazena památníkem osvobození Prahy a pro Koněvův pomník se bude hledat (.docx, str. 3) jiné místo.

Dle posledních dostupných údajů OECD (.pdf, str. 411) z roku 2017 činí v České republice průměrný plat učitele v mateřské škole 54 %, učitele základní školy 64 % a učitele střední školy 66 % průměrného platu vysokoškolsky vzdělaného jedince. V rámci učitelů středních škol se tak Česká republika umístila na posledním místě ze všech zemí OECD. Podobný výsledek zaznamenaly Spojené státy, plat učitelů nižšího stupně ZŠ dosáhl 63 %, učitelů vyššího stupně ZŠ 65% a středoškolských učitelů 68 % průměrného platu vysokoškoláka. V kategorii mateřských škol se za předposlední Českou republikou umístilo pouze Slovensko, kde plat učitele v mateřské škole představuje 50 % průměrného platu vysokoškoláka.

Nejlépe si podle dat OECD (.pdf, str. 360) dlouhodobě naopak vede Lucembursko a Portugalsko, kde je plat učitelů minimálně o 30 % vyšší než průměrný plat vysokoškoláků. Plat učitelů druhého stupně ZŠ a středních škol v Lucembursku je dokonce dvakrát vyšší než průměrný plat absolventů VŠ. Poměr průměrného platu učitele druhého stupně ZŠ ku průměrnému platu vysokoškoláka v zemích OECD je znázorněn v následujícím grafu.

Zdroj: Education at a Glance 2018 (.pdf, str. 360)

Senátor Růžička tedy pravdivě označuje situaci učitelských platů v poměru k průměrným platům vysokoškoláků v České republice jako jednu z nejhorších ze všech zemí OECD a uvedený poměr těchto platů (64 %) je podle posledních dostupných údajů přesný.

Senátor Jiří Růžička je dlouholetým ředitelem Gymnázia Jana Keplera v Praze (nyní uvolněný z funkce), a proto jsou jím uvedené údaje porovnávány s daty Gymnázia Jana Keplera.

Podle výroční zprávy o činnost Gymnázia Jana Keplera je cílová kapacita školy 600 žáků a aktuální počet studentů za poslední rok byl 582 (str. 4). Ivana Landsingerová (pověřená vedením školy za senátora Růžičku) má k dispozici hospodářku Moniku Příplatovou a ekonomku Evu Kaslovou. Podle informací uvedených na školním webu je na obou pozicích vždy jedna osoba. Dále pak škola kromě učitelů zaměstnává např. správce IT, knihovnici, školníka a uklízečky.

Podobná situace jako na Gymnáziu Jana Keplera panuje na řadě dalších českých škol. Královéhradecké Gymnázium Boženy Němcové, které mělo v roce 2018 534 studentů (str. 3), má vedle ředitele a jeho zástupců další tři administrativní pracovníky. Tuto statistiku potvrzuje i Jiráskovo Gymnázium v Náchodě, kdy byli v roce 2018 na 701 žáků (str. 5) pouze 3 (.pdf, str. 9) administrativní pracovníci. Gymnázium Jana Nerudy v Praze má na 574 žáků (str. 5) 5 administrativních pracovníků.

Obecně tedy platí, že ředitel školy o přibližné velikosti 600 studentů má k dispozici počet administrativních pracovníků pohybující se v jednotkách a situace na Gymnáziu Jana Keplera se výrazně neliší od situace na jiných školách. Na základě těchto faktů je tedy výrok senátora Růžičky pravdivý.

Dle ČSÚ v roce 2017/2018 chodilo na základní školy 95 631 žáků (10,3 % z celkového počtu žáků) s nějakou formou speciální podpory vzdělávání (SVP). V následujícím školním roce 2018/2019 už byl počet 10 1983 žáků (10,8 % z celkového počtu žáků), tedy došlo k nárůstu o 0,5 procentního bodu (p.b.) dle ČSÚ. V předchozích letech se podíl žáků s nějakou formou postižení pohyboval stabilně kolem 9 % z celkového počtu žáků na základních školách.

V posledních dvou letech je ale patrný nárůst počtu žáků s speciálními vzdělávacími potřebami, jak ukazuje tabulka ČSÚ.

zdroj: ČSÚ

V počtech jsou patrné trendy snižování počtu žáků s tělesným a mentálním postižením. Zároveň se ale ukazuje nárůst počtu žáků s diagnostikou poruch učení či chování.

Po 12 letech vyučování češtiny a tělocviku se Jiří Růžička v roce 1990 stal ředitelem. Mandát senátora získal 15. října 2016. Aktuálně je na Gymnáziu Jana Keplera v Praze ředitelem uvolněným z funkce.