Jiří Růžička

Vznik Ostravsko-karvinských dolů datujeme krátce po skončení 2. světové války. Tehdy došlo k znárodnění šesti těžařských společností v Ostravsko-karvinském revíru a k jejich začlenění do státního podniku. K 31. prosinci 1990 byl státní podnik bez likvidace zrušen a jako jeho přímý nástupce byla zřízena akciová společnost Ostravsko-karvinské doly OKD. Až do privatizace byl vlastníkem stát.

Stát ztratil svůj většinový podíl v roce 2004, kdy od něj většinový podíl odkoupila společnost KARBON INVEST, a.s. Ve stejný rok získala ve firmě KARBON INVEST a.s. většinový podíl společnost RPG Industries Ltd. Vlastněná skupinou soukromých investorů v čele se Zdeňkem Bakalou. V prosinci 2005 došlo k rozdělení společnosti na nástupnickou OKD, a.s. s novým IČ a DIČ a další samostatné subjekty.

28. listopadu 2003 policie zadržela předsedu představenstva OKD a jednoho z majitelů firmy Karbon Invest Viktora Koláčka. Spolu s ním byli obviněni i předseda dozorčí rady OKD Petr Otava a člen představenstva OKD Jana Przybylu z tunelování dolů. Dozorující státní zástupce Karel Kalda odmítl stížnost obviněných a rozhodl, že je stíhání opodstatněné. 25. června 2009 soud vynesl osvobozující verdikt.

Opencard byla multifunkční čipová karta pro obyvatele a návštěvníky Prahy. Postupně začala být zaváděna od roku 2006 namísto papírových kuponů pro MHD. Projekt od jeho vzniku provázela celá řada kauz. Mezi ně patří například vysoké náklady na zavedení projektu (tehdy odhadované na 1 miliardu) nebo aféra s firmou Haguess.

Na podnět zastupitelky Jany Ryšlinkové se kauzou Opencard v únoru 2010 začala zabývat policie. Obviněno z porušení zákonných podmínek pro řádný průběh veřejných zakázek bylo celkem pět osob, které měly způsobit Magistrátu hl. m. Prahy škodu ve výši cca 70 milionů korun. Obviněno bylo i 10 pražských radních a další osoby.

Obviněni z porušení pravidel hospodářské soutěže v souvislosti s firmou Haguess byli také bývalý primátor Prahy Tomáš Hudeček a radní Eva Vorlíčková. V roce 2016 jej soud uznal vinnými. Rozsudek Městského soudu provázela kauza změněných výpovědí, které vyznívaly v neprospěch obžalovaných. Při opětovném projednávání v roce 2018 uložil soud oběma podmíněné tresty.

Podstatou kauzy Čapí hnízdo je podezření na účelové čerpání evropských dotací pro malé a středně velké podnikatele. Firma Čapí hnízdo měla být vyčleněna z holdingu Agrofert právě z důvodu, aby mohla výše zmíněné dotace získat.

Dozorujícím státním zástupcem je Jaroslav Šaroch, který aktivně v médiích komentoval až své rozhodnutí trestní stíhání zastavit. Do té doby se omezil pouze na běžné informování veřejnosti o průběhu vyšetřování a i zde byl poměrně zdrženlivý. Odmítl například komentovat svou řeč v Poslanecké sněmovně, zdrženlivý byl i k situaci kolem pobytu Andreje Babiše mladšího nebo postupu policie. Stejný postup uplatnil i ve chvíli kdy mu byl Policií ČR předložen konečný návrh obžaloby. „Obraťte se na tiskového mluvčího,“ uvedl pouze a situaci dále nekomentoval.

Můžeme říct, že všechny tři kauzy byly velmi kontroverzní a mediálně sledované. Nepodařilo se nám však dohledat, že by se dozorující státní zástupci v kauzách OKD a Opencard od počátku vyjadřovali nepatřičně nebo snad zaujatě. Státní zástupce Jaroslav Šaroch se však k celé kauze vyjadřoval od počátku velmi zdrženlivě. Ve veřejném prostoru neprezentoval žádné předběžné závěry, ani nijak nepředvídal, jak se bude případ dále vyvíjet. Proto výrok hodnotíme jako nepravdivý.

S žádostí o vysvětlení a případného doložení výroku jsme se obrátili přímo na 1. místopředsedu senátu Jiřího Růžičku. Odpověď jsme však zatím nedostali.

Jiří Růžička mluví o hlasování, které se uskutečnilo 12. září 2019, kdy zastupitelé Prahy 6 hlasovali o osudu současné sochy maršála Koněva a jejího vyměnění za sochu novou.

Součástí hlasování (.doc, str. 1) byly čtyři hlavní body:

• vypsání otevřené výtvarné soutěže na památník osvobození Prahy na konci 2. světové války namísto současné sochy.
• vyhlášení soutěže o návrh s cílem úprav veřejného prostoru náměstí Interbrigády.
• nalezení důstojného uplatnění uměleckého díla sochy maršála I. S. Koněva.
• zajištění finančních prostředků pro naplnění předešlých bodů v rozpočtu MČ Prahy 6 v roce 2019 a v návrhu rozpočtu 2020.

Piráti také navrhovali uspořádání místního referenda (.docx, str 5), které by o osudu sochy rozhodlo, tento návrh byl ovšem zamítnut.

Při hlasování bylo přítomno 42 zastupitelů, přičemž 33 hlasovalo pro, 1 byl proti, 6 se zdrželo. Pětice zastupitelů nehlasovala. Jiří Růžička opravdu hlasoval pro jako většina zastupitelů a proti byla jako jediná Barbora Hrůzová za Piráty. Ve svém výroku však chybně uvedl, že přítomno bylo 43 zastupitelů, tato nepřesnost ale spadá do naší desetiprocentní tolerance, proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Socha maršála Koněva, jejíž autory jsou sochař Zdeněk Krybus a architekt Vratislav Růžička, byla v Praze 6 odhalena 9. května 1980.

Za období normalizace je označováno období let 1968/9 až 1989, tedy od potlačení pražského jara armádami Varšavské smlouvy po sametovou revoluci. Během těchto let docházelo k čistkám v komunistické straně, obnovení cenzury či rušení politických sdružení a organizací.

Co se pojmu nejhlubší normalizace týče, tak jeho definice není jednoznačná. Jan Bednář z Českého rozhlasu označuje za hlubokou normalizaci již období, kdy byl Dubček vyloučen z komunistické strany v roce 1970. Film Občanský průkaz Ondřeje Trojana se dle jeho slov odehrává v období nejtužší normalizace – v polovině 70. let, konkrétně v letech 73–77. Server myjsmetonevzdali.cz pak uvádí, že nejtužší normalizace skončila v první polovině 80. let, což znamenalo postupné odklánění od politického vedení a hledání cest k reformě společnosti. Politolog Daniel Kunštát pak uvádí, že situace byla v průběhu 70. a první poloviny 80. let stále stejná, společnost prý byla velmi důkladně „zkonsolidována“. Změny nastaly až v druhé polovině 80. let.

Je tedy pravda, že socha byla odhalena v období normalizace v roce 1980. Avšak nejhlubší normalizace není datově nijak ohraničena a její přesné určení tak záleží na úhlu pohledu.

Prezident Miloš Zeman se na den 51. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy (21. srpna 2019) setkal s místopředsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a předsedou Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) Vojtěchem Filipem a poslankyní za KSČM Miloslavou Vostrou. Předmětem jednání bylo především vyjednávání o rozpočtu. Setkání proběhlo na zámku v Lánech, jak dokazuje prohlášení na webu prezidenta Zemana, tak jeho příspěvek na sociální síti Facebook:

Jiří Růžička popsal předsedu KSČM Vojtěcha Filipa jako „představitele KSČ v čele s agentem StB“.

S tehdejším režimem začal Filip spolupracovat již během svého studia na gymnáziu, kdy byl ideologickým referentem celoškolského výboru Svazu socialistické mládeže. V tomto svazu pak působil i při studiích na právnické fakultě v Brně.

Následně v roce 1983 vstoupil do KSČ a v období let 1986–1989 coby ideový spolupracovník StB s krycím jménem Falmer pobíral za své služby pro tajnou policii peníze. Ideový spolupracovník je jedna z kategorií spolupráce s StB a jednalo se o nejběžnější formu spolupráce pro československé občany.

Vojtěch Filip v roce 1993 u okresního soudu v Českých Budějovicích vyhrál soudní spor, kde podle rozsudku nespolupracoval s StB vědomě. Tento rozsudek však v roce 2006 kritizoval a vyvrátil senátor Martin Mejstřík, když zveřejnil nově nalezený dokument ze spisu, který na Filipa vedla StB. Dokumentem, který má Filipa usvědčit z vědomé spolupráce s StB, je kopie jeho „vázacího aktu“ z 15. dubna 1986. Mejstříkovi ji na žádost vydalo ministerstvo vnitra a senátor ji následně poskytl médiím.

Průběhy soudních jednání s bývalými příslušníky StB jsou však kritizovány. Badatel a bývalý pracovník v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Radek Schovánek tvrdí, že: „Ministerstvo vnitra nedělá vše pro to, aby soudní pře vyhrávalo. Funguje to tak, že soud předvolá estébáky a ti řeknou, že si nic nepamatují. Spolupracovníci zatlučou, že donášeli, a tím to končí.“

KSČM pak vznikla v prosinci 1989 na základě rozhodnutí mimořádného sjezdu KSČ o vytvoření územní organizace komunistů v Čechách a na Moravě. K tomu došlo na ustavujícím sjezdu KSČM 31. března 1990. KSČM byla jako politická strana zaregistrovaná 28. listopadu 1990. KSČM je tak de facto nástupnickou stranou po KSČ.

Ing. Miloslava Vostrá je pak poslankyní za KSČM již od roku 2002, kdy byla poprvé zvolena do Poslanecké sněmovny ze Středočeský kraj. Za KSČM však kandidovala již v 90. letech jako zastupitelka do obce Braškov. Zvolena byla poprvé v roce 1997, post získala i v posledních komunálních volbách v roce 2018. Informace o členství poslankyně v KSČ nejsou k dispozici. Od roku 1983 do roku 1994 byla zaměstnána na Státním statku Praha-západ v Jenči mj. jako vedoucí kontrolorka a sekretářka ředitele. Poté pracovala v soukromých firmách zaměřených na oblast zemědělství jako účetní, jednatelka a administrativní pracovnice.

Jako reakce na loňské nabarvení sochy na růžovo skupinou Čeští vlastenci dostala 21. srpna 2018 socha Ivana Koněva od radnice Prahy 6 nové informační desky. Tyto desky, jedna v češtině, další v angličtině a třetí v ruštině, informují o různých maršálových činech.

Je pravda, že deska zmiňuje první ukrajinský front, vstoupení jeho jednotek do Prahy, výstavbu Berlínské zdi i maďarské povstání, ale nepíše se na ní o osvobození Osvětimi. Toto je plné znění informační tabule:

„Maršál Ivan Stěpanovič Koněv velel 1. ukrajinskému frontu, jehož jednotky byly nasazeny k závěrečnému útoku na Berlín a osvobodily severní, střední a východní Čechy a jako první vstoupily 9. května 1945 do Prahy. Na podzim 1956 řídil potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou a jako velitel Skupiny sovětských vojsk v Berlíně se v roce 1961 podílel na řešení tzv. druhé berlínské krize výstavbou Berlínské zdi. V roce 1968 osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“

V tomto rozboru se nebudeme věnovat názorům místopředsedy Senátu Růžičky, zaměříme se konkrétně na dvě části výroku: zaprvé, zda se velvyslanectví, či některý z jeho pracovníků, vyjádřil o situaci kolem sochy maršála Koněva jako o nehorázném aktu, a zadruhé, zda přirovnali starostu městské části k vysokému nacistickému pohlavárovi. Zbytek výroku, včetně toho, zda se jedná o vměšování do vnitřních záležitostí cizího státu, probírat nebudeme.

V komentáři velvyslanectví Ruské federace ze dne 12. září 2019 se píše: „Rozhodnutí rady městské části Praha 6 o přemístění pomníku maršála I.S.Koněva považujeme za nehorázné. Nestalo se překvapením vzhledem k tomu, že právě úřad této městské části inicioval kampaň kolem pomníku, která uráží památku vojáků Rudé armády, Čechů a Slováků, jež bojovali za osvobození Československa a jeho hlavního města od nacismu, a nese za tuto situaci veškerou odpovědnost.“

Podobný obrat použil také velvyslanec Zmejevskij v interview (video, čas 0:24) pro ruskou televizi, kde označil rozhodnutí městské části za „возмутительное (vozmutitelnoe)“, v překladu „nehorázné/pobuřující“.

O šest dní dříve, 6. září 2019, ruský ministr kultury Medinskij během rozhovoru s novináři prohlásil o situaci v Česku: „Praha byla osvobozená až po pádu Berlína. Byla tam odvolána armáda Koněva, 12 tisíc našich vojáků zemřelo, když Prahu osvobozovali. Vděční obyvatelé Prahy postavili Koněvovi památník. A najednou starosta nějakého regionu řekl, že v radě přednesou návrh, aby památník osvoboditele a spasitele města demontovali. Takový místní gauleiter.“ Slovem „gauleiter“ se označoval (.pdf, str. 469) vyšší politický hodnostář, přesněji župní (tzn. okresní) vedoucí, v nacistickém Německu.

Vzniklo několik návrhů ohledně přesunu sochy maršála Koněva. Kromě převezení na ruskou ambasádu padl také návrh dcery maršála Koněva Natalji Koněvové vystavit sochu v Moskvě.

Ondřej Kolář, starosta Prahy 6, chtěl na zasedání zastupitelstva navrhnout přesun Koněva na Olšanský hřbitov s odůvodněním, že jde o důstojné místo, protože je to vojenský hřbitov (uvedeno pro Aktuálně.cz). Závěr (video, 14:20) zasedání zastupitelstva 12. září 2019 však byl, že socha bude nahrazena památníkem osvobození Prahy a pro Koněvův pomník se bude hledat (.docx, str. 3) jiné místo.

Počet dětí nastupujících do prvních tříd základních škol od školního roku 2008/2009 (.pdf) až do školního roku 2014/2015 stoupal. Poté se až do roku 2016/2017 (.pdf) počet nastupujících žáků pohyboval okolo 117 000 přijatých prvňáčků. Ve školním roce 2017/2018 (.pdf, str. 16) bylo přijato do 1. ročníků základních škol 111 841 žáků a toto číslo i nadále klesá. V roce 2018/2019 (.pdf, str. 14) bylo na základní školu přijato 108 062 žáků. Oproti roku 2016/2017 tedy počet přijatých žáků na základní školy klesl přibližně o 9 000. V tomto školním roce (2019/2020) by se podle odhadů měl počet žáků nastupujících do prvních tříd opět mírně snížit, a to přibližně na 107 800. Přesná data budou zveřejněna až po 30. září 2019.

I přesto, že se počet žáků nastupujících do prvních tříd snižuje, počet žáků na základních školách stále stoupá (.pdf, str. 10–11). Předpokládá se, že letos na základních školách bude studovat o 12 500 žáků více než v loňském roce. Množství žáků na základních školách úzce souvisí s demografickým vývojem populace. Na základních školách stále studuje velká část žáků z populačně silných ročníků, a i když se počet přijatých žáků do prvních tříd základních škol snižuje, stále je tento počet vyšší než před deseti lety (.pdf, str. 14).

Dle posledních dostupných údajů OECD (.pdf, str. 411) z roku 2017 činí v České republice průměrný plat učitele v mateřské škole 54 %, učitele základní školy 64 % a učitele střední školy 66 % průměrného platu vysokoškolsky vzdělaného jedince. V rámci učitelů středních škol se tak Česká republika umístila na posledním místě ze všech zemí OECD. Podobný výsledek zaznamenaly Spojené státy, plat učitelů nižšího stupně ZŠ dosáhl 63 %, učitelů vyššího stupně ZŠ 65% a středoškolských učitelů 68 % průměrného platu vysokoškoláka. V kategorii mateřských škol se za předposlední Českou republikou umístilo pouze Slovensko, kde plat učitele v mateřské škole představuje 50 % průměrného platu vysokoškoláka.

Nejlépe si podle dat OECD (.pdf, str. 360) dlouhodobě naopak vede Lucembursko a Portugalsko, kde je plat učitelů minimálně o 30 % vyšší než průměrný plat vysokoškoláků. Plat učitelů druhého stupně ZŠ a středních škol v Lucembursku je dokonce dvakrát vyšší než průměrný plat absolventů VŠ. Poměr průměrného platu učitele druhého stupně ZŠ ku průměrnému platu vysokoškoláka v zemích OECD je znázorněn v následujícím grafu.

Zdroj: Education at a Glance 2018 (.pdf, str. 360)

Senátor Růžička tedy pravdivě označuje situaci učitelských platů v poměru k průměrným platům vysokoškoláků v České republice jako jednu z nejhorších ze všech zemí OECD a uvedený poměr těchto platů (64 %) je podle posledních dostupných údajů přesný.

Výše učitelského platu se liší na základě doby učitelské praxe a úrovně vzdělávání školy, na které učitel působí. Podle dat OECD publikovaných v dokumentu Education at a glance 2018 (.pdf, str. 370) je Lucembursko nicméně jednou z mála zemí OECD, kde je učitelský plat na všech úrovních vzdělávání vyšší než průměrný plat vysokoškoláka.

Roční nástupní plat pro učitele v mateřské škole a na prvním stupni základní školy (pre-primary a primary school) činil v roce 2018 (.pdf, str. 410) v Lucembursku 74 400 USD (amerických dolarů), pro učitele vyššího stupně ZŠ a učitele středních škol (lower secondary and upper secondary school) byla hodnota nástupního platu 84 320 USD za rok. Nejvyšší hodnoty ročních učitelských platů byly 131 440 USD pro učitele MŠ a prvního stupně ZŠ a až 146 568 USD pro učitele druhého stupně ZŠ a SŠ. V těchto částkách jsou zahrnuty příspěvky na sociální zabezpečení a příspěvky do penzijního systému placené zaměstnavatelem. I nejnižší učitelský plat v Lucembursku dosahuje minimálně o 30 % vyšší hodnoty (.pdf, str, 370), než je průměrný plat lucemburských vysokoškoláků.

Průměrný roční plat středoškolských učitelů v Lucembursku podle posledních dostupných dat z roku 2016 (.pdf, str. 377) činí 108 673 USD a je dle OECD (.pdf, str. 376) dokonce dvakrát vyšší než průměrný plat absolventů terciárních stupňů škol (vysoké a vyšší odborné školy). Podobně jsou na tom učitelé na druhých stupních základních škol. Průměrný plat učitelů mateřských škol a prvního stupně základních škol v roce 2016 činil 96 884 USD ročně, tedy asi 1,8 násobek průměrného platu absolventů terciárního vzdělávání.

Senátor Růžička tedy sice pravdivě říká, že učitelský plat je v Lucembursku vyšší než průměrný plat vysokoškolsky vzdělaného člověka, zmiňuje ale pouze minimální hodnotu rozdílu mezi platy a uvádí ji v kontextu průměrných učitelských platů.