Josef Nerušil
SPD

Josef Nerušil

Svoboda a přímá demokracie (SPD)

0
0
0
Evropská unie 4 výroky
Sněmovní volby 2021 2 výroky
Právní stát 1 výrok
Zahraniční politika 1 výrok
Pravda 6 výroků
Nepravda 0 výroků
Zavádějící 0 výroků
Neověřitelné 0 výroků
Rok 2021 6 výroků

Josef Nerušil

SPD jednoznačně drží konzistentně už několik let tezi, že prostě nepřijmeme ani jednoho nelegálního migranta do této země.
Předvolební debata České televize, 30. září 2021
Sněmovní volby 2021
Pravda
SPD se prakticky již od svého založení vymezuje vůči nelegální imigraci.

Hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) bylo založeno 2. června 2015. Ve svém dlouhodobém programu uvádí: „Chceme přísné podmínky imigrační politiky České republiky. Nechceme zde nepřizpůsobivé imigranty (…).“

Kvůli otázce kvót na rozdělení uprchlíků v roce 2015, kdy byla Česká republika (spolu se Slovenskem, Rumunskem a Maďarskem) přehlasována v Radě Evropské unie, se snažil předseda SPD Tomio Okamura vyvolat hlasování o nedůvěře vlády, pro které však nezískal podporu. 

Čelní členové hnutí včetně Tomia Okamury se od počátku existence SPD účastnili mnoha protiimigračních demonstrací (např. 1. července, 12. září, 28. září, 17. listopadu 2015). SPD také vytvořila petici proti přijímání nelegálních imigrantů. 

Téma nelegální migrace bylo také jedním z hlavních bodů hnutí SPD v kampani ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017. Tomio Okamura často spojuje migraci s islamizací Evropy. Na toto téma se často vyjadřuje na svém Facebooku. Za SPD se vyjádřil obdobně i místopředseda poslaneckého klubu SPD Radek Rozvoral, který na webu SPD v srpnu 2021 uvedl: „Nekompromisně odmítáme přijímání nelegálních imigrantů na území ČR!“

Na závěr dodejme, že ačkoliv se představitelé SPD k tématu nelegální migrace opakovaně vyjadřují, ve stanovách (.pdf) z roku 2016 zmínka o imigraci mezi hlavními programovými body chybí.

Josef Nerušil

Bylo jich tam 20 z těch 170 (tlumočníků z lidí evakuovaných z Afghánistánu, pozn. Demagog.cz).
Předvolební debata České televize, 30. září 2021
Zahraniční politika
Sněmovní volby 2021
Pravda
Z Afghánistánu bylo evakuováno celkem 195 osob, z nichž 170 tvořili afghánští spolupracovníci s rodinami. Předpokládala se evakuace 20 tlumočníků.

První český evakuační let z hlavního města Kábul vyrazil 15. srpna 2021, kdy na palubě bylo 46 Čechů a místních spolupracovníků s rodinami. 

17. srpna na letišti v pražských Kbelích přistál druhý evakuační speciál s 87 lidmi včetně velvyslance Jiřího Balouna. 

Poslední let z Afghánistánu dosedl na pražské letiště následující večer, 18. srpna. Na palubě letadla bylo 62 lidí, z nichž 4 byli Afghánci, o jejichž přepravu požádalo Slovensko, dále pak afghánští tlumočníci s dětmi a držitelé trvalého pobytu v České republice. 

Třemi speciálními lety bylo během 4 dní evakuováno celkem 195 lidí, z nichž 170 byli Afghánci, kteří spolupracovali s Ministerstvem zahraničí a českou armádou.

Po prvním letu informovalo Ministerstvo obrany o plánované evakuaci 20 tlumočníků s jejich rodinnými příslušníky, nicméně jak uvedla mluvčí ministerstva: „Samozřejmě je otázka, jak se situace bude dál vyvíjet a zda někdo z české vlády nerozhodne, že se budou brát další.“ Spolek Vlčí Máky upozornil, že na kábulském letišti po třetím evakuačním letu zůstalo několik rodin tlumočníků, avšak podle vyjádření vlády byli evakuováni všichni, kteří byli určeni. 

Zmiňme, že program pomoci afghánským tlumočníkům pracujícím pod českou armádou a jejich rodinám schválila česká vláda již na konci července 2021. Pomoc měla podobu finančních prostředků, či nabídnutého azylu. 

Přesný počet celkově evakuovaných tlumočníků se nám nepodařilo dohledat, nicméně výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť dle oficiálních informací Ministerstva obrany se předpokládalo s evakuací 20 tlumočníků. Protože tato informace pochází z 16. srpna, tedy z období kdy již byla zahájena evakuace a jeden z letů již v česku dokonce přistál, lze předpokládat, že se výsledné číslo příliš nezměnilo.

Josef Nerušil

Evropská unie nebo Evropské hospodářské společenství pařížskými, římskými smlouvami začínalo jako ekonomické společenství.
Předvolební debata České televize, 30. září 2021
Evropská unie
Pravda
Hlavním motivem založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) a Evropského hospodářského společenství (EHS) byla otázka společného obchodu a ekonomické prosperity.

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), neboli Pařížská smlouva, vstoupila v platnost v roce 1952. Jejím úkolem bylo především „zajistit volný pohyb uhlí a oceli a uvolnit přístup k výrobním zdrojům“. Dalším cílem bylo také zřídit společný Vysoký úřad, který by „dohlížel na trh, sledoval dodržování pravidel hospodářské soutěže a zajišťoval transparentnost cen". Ekonomika (trh) by se tedy v tomto případě dala považovat za zásadní motiv vzniku.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS), neboli Římská smlouva, vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Jejím cílem bylo „prostřednictvím obchodu usilovat o integraci a hospodářský růst“. Vytvořila také společný trh fungující na základě volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Dalšími cíli byla např. spravedlivá hospodářská soutěž, společná obchodní politika anebo položení základů pro užší svazek evropských států. I v tomto případě se tedy jednalo především o ekonomickou integraci. Jejím prostřednictvím se však mělo dosáhnout i určité integrace politické.

Nad rámec výroku pak zmiňme, že Smlouva o Evropské unii, neboli Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 byla již o poznání komplexnějším řešením evropské integrace. Obsahovala například také pilíře o zahraniční a bezpečnostní politice, vyžadovala spolupráci členských států v oblasti dodržování lidských práv či podporovala jednotnost v boji proti terorismu. Mimo jiné však položila základ pro společnou hospodářskou a měnovou unii, podle níž musí členské země „koordinovat své hospodářské politiky, poskytovat mnohostranný dohled nad touto koordinací a řídit se pravidly finanční a rozpočtové kázně“. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť Josef Nerušil mluví o počátcích evropské integrace a zejména založení ESUO a EHS. V případě obou těchto společenství přitom můžeme říci, že jejich primárním cílem byla ekonomická integrace a vytvoření ekonomického společenství. 

Josef Nerušil

Samotná Evropská unie tady existuje 30 let a samotná Evropská unie má právní subjektivitu o něco málo více než 10 let.
Předvolební debata České televize, 30. září 2021
Evropská unie
Pravda
Evropská unie vznikla 1. listopadu 1993 na základě Maastrichtské smlouvy. Právní subjektivitu má Evropská unie od 1. prosince 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva.

Evropská unie vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Tato smlouva zavedla tři pilíře: prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceliEuroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhý pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Právní subjektivitu má Evropská unie ovšem až od doby, kdy vstoupila v platnost tzv. Lisabonská smlouva, což se uskutečnilo 1. prosince 2009 (.pdf, str. 1). V důsledku získání právní subjektivity se Evropská unie stala osobou v právním smyslu a jako taková obdržela práva a povinnosti a může právně jednat. Evropská unie tak nově mohla například podepisovat mezinárodní smlouvy v oblastech spadajících do jejích pravomocí a stát se členem mezinárodních organizací. Členské státy zároveň smějí od této doby podepisovat pouze mezinárodní smlouvy, které jsou slučitelné s právními předpisy EU (str. 2).

Josef Nerušil

Evropská unie sama má v zakládacích listinách principy subsidiarity, principy komitologie.
Předvolební debata České televize, 30. září 2021
Právní stát
Evropská unie
Pravda
Principy subsidiarity i komitologie jsou zakotveny v primárním právu Evropské unie, např. přímo ve Smlouvě o Evropské unii.

Na začátek uveďme, že Josef Nerušil v návaznosti na hodnocený výrok tvrdí, že zmíněný princip subsidiarity je uplatňován stále v menší míře. Předmětem hodnocení však bude pouze to, zda je tento princip zakotven v právu Evropské unie. Otázka míry uplatňování tohoto principu v praxi je totiž v daném kontextu spíše subjektivním hodnocením, které neověřujeme.

Zásadu subsidiarity zakotvuje článek 5 odst. 1 a 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18): „Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.“ Na základě principu subsidiarity pak může Unie v rámci oblastí, které spadají do tzv. sdílené pravomoci, jednat jen v případě, že jednotlivé členské státy nemohou problém samy uspokojivě vyřešit.

Jinými slovy by se princip subsidiarity dal popsat jako princip, který se snaží zabezpečit, že rozhodnutí budou přijímána co nejblíže občanům. Komise uvádí, že: „Kromě případů, kdy EU náleží výhradní pravomoc, by neměla být podnikána opatření na evropské úrovni, pokud by takové opatření nebylo účinnější než opatření přijaté na národní, regionální či místní úrovni.“

Zásada subsidiarity tak úzce souvisí s principem svěřených pravomocí, který je zakotven v článku 3 a následujících Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Dle ní dělíme svěřené pravomoci do tří kategorií.

V první kategorii má Evropská unie pravomoci výlučné (jde například o oblast celní unie, společné obchodní politiky). V kategorii sdílených pravomocí najdeme oblasti jako doprava, energetika, životní prostředí nebo ochrana spotřebitele. Právě v těchto oblastech má být zásada subsidiarity uplatňována. Poslední kategorií jsou oblasti, ve kterých má unie pouze koordinační a doplňkovou pravomoc (například vzdělání, cestovní ruch nebo kultura).

Zásada subsidiarity se pak uplatňuje podle Protokolu o uplatňování zásady subsidiarity (.pdf). Ten zakotvuje například konzultační roli vnitrostátních parlamentů, když Komise připravuje nové legislativní akty.

Komitologie je potom konzultační proces v Evropské unii. Jde o širší systémy výborů, které asistují Komisi při implementaci evropské legislativy a zároveň hledají shodu mezi Komisí a členskými státy. Ve Smlouvě o fungování Evropské unie je komitologie zakotvena (.pdf, str. 172–173) v článku 290 a 291. Jde tedy svým způsobem o kontrolní systém členských států vůči Komisi.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Zda je, či není tato zásada fakticky uplatňována, případně zda je její uplatňování dostatečné, je věcí (právně-vědeckého) hodnocení, které není možné v poměrně krátkém odůvodnění ověřit.

Josef Nerušil

Například státy bývalé RVHP nebo východní blok by v životě blokační většinu (v Radě EU, pozn. Demagog.cz) nedaly dohromady.
Předvolební debata České televize, 30. září 2021
Evropská unie
Pravda
Bývalé země Rady vzájemné hospodářské pomoci nemohou vytvořit na půdě Rady EU blokační menšinu, jelikož jejich souhrnný počet obyvatel netvoří alespoň 35 % obyvatelstva EU.

Rada vzájemné hospodářské společnosti (RVHP) je bývalá organizace sdružující socialistické státy východního bloku mezi lety 1949 až 1991, a to za účelem obchodní spolupráce. Evropskými členy tohoto společenství byly Albánie (jen do roku 1961), Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, Rumunsko a SSSR. Od roku 1964 spolupracovala s RVHP i Jugoslávie.

Ze zemí bývalé RVHP jsou současnými členy Evropské unie Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a pokud bychom přičetli i státy bývalé Jugoslávie, tak i Chorvatsko a Slovinsko.

K vytvoření blokační menšiny, tedy skupiny, která je schopna zablokovat návrh schvalovaný na půdě Rady EU, je třeba účasti minimálně 4 členských států, jejichž obyvatelstvo zároveň tvoří minimálně 35 % z celkového počtu obyvatel EU.

Populace Evropské unie se skládá (dle dat z roku 2020) z přibližně 447 milionů (konkrétně 447 319 829) obyvatel. K vytvoření blokační menšiny je tedy zapotřebí, aby počet obyvatel blokujících států byl přibližně 157 milionů. Souhrnný počet obyvatel výše zmíněných zemí bývalé RVHP činí přibližně 96 milionů, tedy zhruba jen 22 % populace EU. Pokud bychom přičetli také státy bývalé Jugoslávie, jednalo by se přibližně o 102 milionů obyvatel (cca 23 % populace EU), což je pro vytvoření blokační menšiny stále nedostačující.

Země bývalé RVHP (ať se státy bývalé Jugoslávie, či bez nich) tedy sice splňují první kritérium o minimálním počtu států, avšak počet obyvatel těchto zemí netvoří dohromady alespoň 35 %. 

Josef Nerušil mluví o blokační menšině v souvislosti s odchodem Velké Británie z EU. Před jejím vystoupením žilo v EU přibližně 514 milionů obyvatel, z nich 67 milionů ve Velké Británii. Státy bývalé RVHP tedy nedosáhly na blokační menšinu ani společně s Velkou Británií.

Dodejme však, že po Brexitu se začíná mluvit o zlepšení vyjednávacích pozic pro velké země EU, především pro Německo, které bylo doposud přítomno v 72 % možných blokačních koalic. Po odchodu VB tento podíl stoupl na více než 86 % (pdf., str. 2). Vyjednávací pozice se zlepšila i Polsku (str. 3).

Pro zajímavost zmiňme také složení Evropského parlamentu. Ten se skládá z celkového počtu 705 poslanců. Za bývalé země RVHP je v něm pro volební období 2019–2024 zvoleno 184 europoslanců. Tvoří tedy přibližně 26 % z celkového počtu. Pokud bychom opět započítali také slovinské a chorvatské europoslance, dostali bychom číslo 204 (cca 29 % z celkového počtu poslanců EP).