Tento výrok byl ověřen jako

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), neboli Pařížská smlouva, vstoupila v platnost v roce 1952. Jejím úkolem bylo především „zajistit volný pohyb uhlí a oceli a uvolnit přístup k výrobním zdrojům“. Dalším cílem bylo také zřídit společný Vysoký úřad, který by „dohlížel na trh, sledoval dodržování pravidel hospodářské soutěže a zajišťoval transparentnost cen". Ekonomika (trh) by se tedy v tomto případě dala považovat za zásadní motiv vzniku.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS), neboli Římská smlouva, vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Jejím cílem bylo „prostřednictvím obchodu usilovat o integraci a hospodářský růst“. Vytvořila také společný trh fungující na základě volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Dalšími cíli byla např. spravedlivá hospodářská soutěž, společná obchodní politika anebo položení základů pro užší svazek evropských států. I v tomto případě se tedy jednalo především o ekonomickou integraci. Jejím prostřednictvím se však mělo dosáhnout i určité integrace politické.

Nad rámec výroku pak zmiňme, že Smlouva o Evropské unii, neboli Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 byla již o poznání komplexnějším řešením evropské integrace. Obsahovala například také pilíře o zahraniční a bezpečnostní politice, vyžadovala spolupráci členských států v oblasti dodržování lidských práv či podporovala jednotnost v boji proti terorismu. Mimo jiné však položila základ pro společnou hospodářskou a měnovou unii, podle níž musí členské země „koordinovat své hospodářské politiky, poskytovat mnohostranný dohled nad touto koordinací a řídit se pravidly finanční a rozpočtové kázně“. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť Josef Nerušil mluví o počátcích evropské integrace a zejména založení ESUO a EHS. V případě obou těchto společenství přitom můžeme říci, že jejich primárním cílem byla ekonomická integrace a vytvoření ekonomického společenství.