Markéta Pekarová Adamová

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová reaguje na tvrzení moderátorky o tom, že podpora TOP 09 v posledních průzkumech klesá. Uvádí, že během jejího předsednictví se straně daří ve volbách, o čemž svědčí, že se podle ní zvýšil počet poslanců i senátorů v porovnání s dobou jejího nástupu do čela TOP 09. Také naznačuje, že je ve vedení strany dlouhou dobu.

Založení TOP 09

TOP 09 vznikla 26. června 2009, kdy ji zaregistrovalo Ministerstvo vnitra (informaci lze po vypsání názvu strany dohledat v rejstříku Ministerstva vnitra v sekci Historie strany). Za prvního předsedu si strana na ustanovujícím sněmu 28. listopadu téhož roku zvolila Karla Schwarzenberga. Ten zastával funkci předsedy až do 29. listopadu 2015, kdy byl na čtvrtém celostátním sněmu do čela strany zvolen tehdejší první místopředseda strany Miroslav Kalousek.

Členové TOP 09 na stejném sněmu schválili změnu stanov a vznik funkce čestného předsedy pro Karla Schwarzenberga, který jím byl až do své smrti v listopadu 2023. Podle stanov tento post zahrnoval formulování zahraniční politiky a zastupování strany na mezinárodních fórech.

Markéta Pekarová Adamová

Dalším šéfem strany byl Jiří Pospíšil, který ve funkci vydržel dva roky. V listopadu 2019 ho v čele TOP 09 nahradila právě Markéta Pekarová Adamová, která post předsedkyně obhájila i v následujících letech. Ke dni vydání námi ověřovaného rozhovoru tak byla předsedkyní strany už takřka pět let, tedy třetinu existence TOP 09.

Závěr

TOP 09 vznikla v roce 2009, kdy ji zaregistrovalo Ministerstvo vnitra. Markéta Pekarová Adamová byla ke dni vysílání rozhovoru předsedkyní strany skoro pět let, tedy skutečně třetinu její existence, a zároveň je po Karlu Schwarzenbergovi v čele TOP 09 nejdelší dobu. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová reaguje na poznámku moderátorky, že kritizovala odvolaného ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše kvůli digitalizaci stavebního řízení ještě před jeho koncem ve vládě. Pekarová Adamová uvádí, že s ním TOP 09 komunikovala už na jaře, kdy měl podle ní prostor svůj postup obhájit. Dle jejích slov Bartoš nevyužil možnost napravit chyby ve fungování systému během letních prázdnin, což TOP 09 přimělo vyvolat koaliční jednání.

Koaliční jednání

20. srpna vyvolala TOP 09 koaliční jednání, na kterém měl Ivan Bartoš předložit harmonogram a návrh řešení problémů s digitalizací stavebního řízení. Podle usnesení strany bylo její předsednictvo znepokojeno průběhem zavádění digitalizace. O tomto usnesení na sociální síti X (dříve Twitter) informovala i Pekarová Adamová nebo senátor Tomáš Czernin.

Podle vyjádření Markéty Pekarové Adamové pro ČT chtěla strana docílit zlepšení systému, nikoli odstoupení Ivana Bartoše. Ten v reakci na žádost TOP 09 sdělil, že na následujícím jednání vlády představí koaličním partnerům řešení komplikací. Na tiskové konferenci po zasedání vlády Bartoš řekl, že ostatní ministry informoval o postupu implementace nového stavebního zákona a s ním související digitalizace stavebního řízení.

Závěr

TOP 09 opravdu 20. srpna vyvolala koaliční jednání kvůli stavu digitalizace stavebního řízení. Výrok Markéty Pekarové tak hodnotíme jako pravdivý.

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) reaguje na poznámku moderátorky, že většina společnosti nevěří současné vládě. Pekarová Adamová uznává, že některé kroky Fialova kabinetu nejsou oblíbené a dodává, že vládní politici dopředu upozorňovali na to, že se chystají provést nepopulární opatření.

Začátek vládnutí

Ivan Bartoš (Piráti) už v dubnu 2021, tedy asi půl roku před konáním voleb do Poslanecké sněmovny, zmiňoval, že v příštích letech bude potřeba provést nepopulární rozhodnutí, aby vláda mohla provádět smysluplnou politiku.

K budoucím krokům Fialovy vlády se vyjádřila v říjnu 2021 (tedy ještě před nástupem vlády) samotná Markéta Pekarová Adamová. Výslovně nezmínila, že plánovaná opatření budou neoblíbená, avšak v kontextu pandemie covidu-19 uvedla, že politici musí být schopni vysvětlovat rozhodnutí vlády. Obdobně se tehdy vyjádřil i Vít Rakušan (STAN) v rozhovoru pro Seznam Zprávy, kde zdůraznil potřebu objasňovat nepopulární kroky, které vláda bude muset provést, včetně např. škrtů v rozpočtu.

Premiér Petr Fiala krátce po svém jmenování pro Blesk uvedl, že je „připraven dělat věci, které jsou dobré pro Česko, a bude se snažit vysvětlovat, proč dělají (vláda, pozn. Demagog.cz) kroky, které nejsou populární.“ O necelý rok později zopakoval, že je vláda nachystaná dělat neoblíbená opatření a že v tom bude pokračovat.

Funkční období a konsolidační balíček

Petr Fiala v dubnu 2023 v rozhovoru pro FORUM 24 na dotaz ohledně možného ustoupení od nepopulárních opatření uvedl, že vláda již podnikla některé neoblíbené kroky, jako je např. snížení počtu poboček České pošty. Ve stejné době uznal, že některé vládní kroky jsou nepopulární, zároveň ale zmínil, že provedeny být musí.

Později během roku 2023 členové vlády v souvislosti s konsolidačním balíčkem zdůrazňovali jeho nezbytnost, přičemž zároveň připouštěli, že konsolidační balíček nemusí být oblíbený (video, čas 2:18). Při představení balíčku ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) uvedl, že se podle něj nejedná o „populisticky populární“ kroky. Předseda vlády Fiala poté v červenci 2023 na půdě Poslanecké sněmovny označil konsolidační balíček za jedno z neoblíbených opatření, které je z ekonomického hlediska potřeba podniknout.

Ministr financí Stanjura o konsolidačním balíčku mluvil i v září 2023, kdy zmínil, že učiněné změny jsou sice neoblíbené, ale nutné a „rozprostřené po celé společnosti“. Předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda v rozhovoru pro Hospodářské noviny tehdy řekl, že úkolem vlády je dělat i nepopulární rozhodnutí, jakým je právě např. konsolidační balíček.

Markéta Pekarová Adamová na celostátním sjezdu TOP 09 na podzim 2023 mluvila o tom, že vláda musí provádět nepopulární kroky vzhledem k ekonomické situaci. Premiér Fiala tehdy na sněmu Svazu průmyslu a dopravy v Brně, který byl zahájený Mezinárodním strojírenským veletrhem, hovořil o tom, že je potřeba vykonat kroky, které nemusí být mezi lidmi nebo firmami oblíbené.

Závěr

Členové kabinetu Petra Fialy ještě před volbami a před svým jmenováním uváděli, že bude potřeba provádět nepopulární kroky. Předseda vlády Fiala už během svého mandátu vícekrát zopakoval, že je vláda připravena uskutečňovat neoblíbená opatření. Vládní politici o nepopularitě svých kroků mluvili i v souvislosti s konsolidačním balíčkem. Výrok Markéty Pekarové Adamové z těchto důvodů hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v kontextu výroku uznává, že Fialova vláda dělá nepopulární kroky a jako příklad uvádí penzijní reformu. Následně říká, že důchodovou reformu provedla pouze vláda Petra Nečase. Následně ji ale dle ní zrušil Sobotkův kabinet.

Malá důchodová reforma

Nečasův kabinet skutečně učinil kroky, které se označovaly jako tzv. malá a velká důchodová reforma. Návrh úprav důchodového systému, nazývaný jako malá důchodová reforma, předložila vláda Petra Nečase ve Sněmovně v březnu 2011. Parlament návrh schválil v červnu stejného roku. I přes nesouhlas tehdejšího prezidenta Václava Klause nakonec novelizace zákona o důchodovém pojištění, spolu s některými dalšími zákony (.pdf), vstoupila v účinnost na konci září 2011.

V rámci této malé důchodové reformy došlo především k navýšení věku odchodu do důchodu. U občanů narozených v roce 1977 byl např. věk jednotně stanoven na 67 let. Pro mladší ročníky se poté měl věk nástupu do důchodu postupně zvyšovat. Horní hranice, na níž se mělo navyšování zastavit, přitom ale nebyla nijak zastropována (.pdf, str. 99–100). V rámci novelizace z roku 2011 došlo také ke změně výpočtu důchodů.

Velká důchodová reforma

Ke schválení tzv. velké důchodové reformy došlo v roce 2012, zahájena byla v lednu 2013. Snažila se o aktivnější zapojení obyvatel na důchodovém systému prostřednictvím vytvoření takzvaného druhého pilíře důchodového systému. Ten tvořily soukromé fondy, do nichž si lidé dobrovolně mohli převést část důchodového spoření. Tento mechanismus umožnil občanům převést „3 procentní body jejich sociálních odvodů na soukromé spoření za předpokladu, že k tomu přidají další 2 procentní body ze svých prostředků“. Součástí bylo rovněž zpřísnění pravidel pro získání státní podpory ve třetím pilíři, který představuje penzijní připojištění.

Druhý pilíř měl částečně nahradit pilíř první, tedy základní důchodové pojištění (.pdf, str. 1). Aby se nahradil výpadek příjmů prvního pilíře, došlo k navýšení sazeb DPH. „K 1. lednu 2012 vzrostla spodní sazba DPH z 10 % na 14 %, posléze od 1. ledna 2013 se tato sazba zvýšila o 1 p.b. na 15 % a současně se o 1 p.b. zvýšila na 21 % i základní sazba DPH“ (.pdf, str 104–105). Tento krok měl zajistit dostatek prostředků na vyplácení důchodů z veřejného důchodového systému (I. pilíř). Nečasova vláda také prosadila dočasné (.pdf, str. 16) zpomalení valorizace důchodů (.pdf, str. 102).

Reakce na změny Nečasovy vlády

Dle dokumentu (.pdf) vypracovaného v roce 2017 Úřadem vlády byly prvky důchodové reformy přijímány negativně jak laiky, tak odborníky, protože první pilíř počítal stále s velkým finančním deficitem, ačkoli právě tomu měla reforma zabránit (.pdf, str. 100–101). Druhý pilíř byl neúspěšný, protože byl ze strany veřejnosti téměř ignorován, když se do něj zapojilo pouze okolo 85 000 lidí. Uvádí se, že výhodný byl především pro lidi s vyšším a středním příjmem, to ale na druhou stranu popíral tehdejší premiér Petr Nečas. Jeho vláda vydala oficiální vyjádření, ve kterém stálo, že „výhodnost vstupu byla podrobně testována modelem Ministerstva práce a sociálních věcí pro různé úrovně příjmů a pro různé věkové skupiny. Při stejném způsobu zhodnocování vychází výhodnost přibližně pro 50 % obyvatelstva a téměř nezávisí na věku.“

Nicméně vláda Bohuslava Sobotky tyto reformní kroky v roce 2015 zrušila. Zanikl tak výše zmiňovaný druhý pilíř, tedy hlavní bod velké důchodové reformy. Sobotkův kabinet také prosadil reformu valorizace penzí (.pdf, str. 105–106) a kroky ke zrušení hlavních prvků malé důchodové reformy: novou vládou byl nastaven nový věk odchodu do důchodu a byl obnoven strop odchodu do penze (.pdf, str. 106). Stanoven byl na 65 let.

Zvýšená hodnota DPH, která měla nahradit výpadek příjmů prvního pilíře (.pdf, str. 104–106) však tehdy byla částečně ponechána. Vytvořena byla pouze druhá snížená sazba DPH ve výši 10 %, která pokrývala např. kojeneckou výživu či knihy.

Závěr

Vláda Petra Nečase provedla změny v důchodovém systému, které byly označovány jako tzv. malá a velká důchodová reforma. Následný Sobotkův kabinet ale tyto reformní kroky v roce 2015 skutečně zrušil. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Adamová Pekarová na sociální síti „X“ komentovala rozhodnutí slovenského Ústavního soudu, který zamítl Babišovu ústavní stížnost, že je neoprávněně veden v archivních svazcích někdejší československé tajné policie StB jako agent.

Podle slovenského Ústavu paměti národa (ÚPN) se Andrej Babiš stal důvěrníkem StB v roce 1980 a o dva roky později zahájil spolupráci na úrovni agenta. Tu měl ukončit v roce 1985, kdy byl jako obchodní delegát vyslán podnikem Petrimex do Maroka. Ze statistické karty StB nalezené v archivech ÚPN vyplývá, že byl Babiš na základě dobrovolnosti zaregistrován pod krycím jménem Bureš a evidenčním číslem 25085. Babiš se nicméně již 12 let snaží u slovenských soudů prokázat, že je Ústavem paměti národa ve svazcích StB evidován neoprávněně. Poslední z řady soudních rozhodnutí padlo (.pdf) 1. února 2024, kdy o Babišově případu rozhodoval slovenský Ústavní soud.

Soudní spor

Andrej Babiš podal žalobu na slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) poprvé v lednu 2012. Bratislavský okresní soud následně rozhodl, že Andrej Babiš je v evidenci veden neoprávněně (.pdf, str. 1). V rámci soudního řízení vypovídal také bývalý nadporučík StB Július Šuman, který Babiše pro vyšší spolupráci s tajnou politickou policií v roce 1982 dle archivních dokumentů získal. Ve své výpovědi tyto informace popřel. Před soudem vystoupil také bývalý důstojník StB Andrej Kuľha, který prohlásil, že svazek ukazuje jen nevědomou spolupráci Babiše s tajnou policií.

ÚPN se proti rozsudku okresního soudu opakovaně odvolával. Krajský a později také Nejvyšší soud však rozhodnutí okresního soudu potvrdily, a odvolání tak byla neúspěšná. ÚPN se tedy obrátil až na slovenský Ústavní soud, který v říjnu 2017 rozhodl, že soudy nižší instance pochybily. Podle rozhodnutí Ústavního soudu neměly připustit výpovědi bývalých příslušníků StB, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti.

Případ se tedy vrátil na začátek a Bratislavský krajský soud v roce 2018 pravomocně rozhodl, že Andrej Babiš ve svazcích StB figuruje oprávněně. Babiš proti rozsudku následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který ho však odmítl. V listopadu 2019 ale slovenský Ústavní soud zveřejnil rozhodnutí (.pdf), podle nějž bylo porušeno Babišovo právo na spravedlivý proces (.pdf), zrušil předchozí rozhodnutí krajského a nejvyššího soudu a nařídil spor znovu otevřít.

Bratislavský krajský soud nicméně Babišovu žalobu v červnu 2022 znovu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovanou stranou neměl být ÚPN, ale slovenské ministerstvo vnitra. Proti tomuto rozhodnutí Andrej Babiš znovu podal dovolání k Nejvyššímu soudu v říjnu 2022. Ten v září 2023 znovu potvrdil, že Babiš žaloval nesprávnou instituci a rozhodl, že ve věci evidence ve svazcích StB musí Babiš jako příslušný orgán žalovat Ministerstvo vnitra Slovenské republiky.

Andrej Babiš pak neuspěl ani s ústavní stížností proti rozhodnutím Bratislavského krajského a Nejvyššího soudu. Ústavní soud ji 1. února 2024 odmítl (.pdf, str. 1), předchozí rozhodnutí krajského a nejvyššího soudu ponechal v platnosti, nicméně jádrem Babišova sporu se nezabýval. Podle Babiše soud pouze potvrdil, že ve sporu musí žalovat ministerstvo vnitra, což Babiš údajně již v roce 2023 udělal.

Presumpce oprávněné evidence

V únoru 2024 i po rozhodnutí slovenského Ústavního soudu tedy stále platí, že oprávněnost Babišovy evidence jako spolupracovníka StB doposud nebyla definitivně potvrzena ani vyvrácena. Bratislavský krajský soud sice v roce 2018 pravomocně rozhodl, že Andrej Babiš ve svazcích StB figuruje oprávněně, ale tento verdikt byl později zrušen Ústavním soudem. 

Od roku 2019, kdy Ústavní soud nařídil spor znovu otevřít, rozhodovaly soudy de facto jen o tom, zda Andrej Babiš žaluje správnou instituci. Vzhledem k tomu, že ani po 12 letech od začátku Babišovy kauzy neexistuje žádný platný rozsudek soudu, který by určil, že je Babiš jako spolupracovník StB evidován neoprávněně, je nutné vycházet z dostupných dokumentů ÚPN, podle nichž Andrej Babiš s StB spolupracoval.

Závěr

Markéta Pekarová Adamová tedy ve svém příspěvku správně uvádí, že Andrej Babiš – alespoň podle všech dostupných informací – s StB spolupracoval. Archivní dokumenty potvrzují, že „agent Bureš“ s evidenčním číslem 25085 byl ke spolupráci získán v listopadu 1982. 

Předsedkyně Poslanecké sněmovny se také odvolává na starší rozhodnutí slovenského soudu „o tom, že byl Andrej Babiš konfidentem StB“. Zjevně se tak odkazuje na rozsudek bratislavského krajského soudu, který v minulosti skutečně takto rozhodl. Zde je však třeba zmínit, že tento rozsudek byl následně Ústavním soudem v roce 2019 zrušen. Markéta Pekarová Adamová se tedy ve svém tweetu odvolává na dnes již neplatný dokument.

Část příspěvku Markéty Pekarové Adamové o tom, že slovenský Ústavní soud „dnes“ potvrdil zmiňovaný starší rozsudek krajského soudu, není pravdivá. Ústavní soud na začátku února 2024 rozhodoval (.pdf, str. 1) o ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím z let 2022 a 2023. Ty se týkaly sporu o to, jaká instituce by měla být Babišem ve věci jeho evidence žalována. Ústavní soud tedy žádné rozhodnutí „o tom, že byl Andrej Babiš konfidentem StB“, nepotvrdil. Z těchto důvodů hodnotíme příspěvek Markéty Pekarové Adamové jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová mluví o vzdálenostech, které musí někteří čeští občané překonat, pokud chtějí volit ze zahraničí. Nejprve uveďme, že v současnosti mohou Češi ze zahraničí hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny a prezidentských volbách. Volit přitom mohou pouze na jednom ze zastupitelských úřadů v dané zemi, přičemž volit nelze třeba na honorárních konzulátech ani u stálých misí. Volit ze zahraničí se tedy dá pouze na velvyslanectvích a generálních konzulátech, přičemž lidé musí být zapsaní na zvláštním seznamu voličů.

USA

Při prezidentských volbách v roce 2023 žilo v USA přes 300 tisíc lidí s českým občanstvím. Tito občané mají možnost v USA odvolit na jednom ze čtyř zastupitelských úřadů. Jedná se konkrétně o velvyslanectví v hlavním městě Washington DC a o generální konzuláty v Los Angeles, Chicagu a New Yorku. Tři z těchto čtyř úřadů se nacházejí ve východní části USA, přičemž Západní pobřeží Spojených států (včetně Aljašky a Havaje) spadají do působnosti konzulátu v Los Angeles. Z Aljašky, Havaje, ale třeba také ze států Washington nebo Montana, musí čeští občané cestovat více než 1000 km, aby mohli odvolit.

Austrálie

S obdobnou situací se setkávají také voliči v Austrálii. Nacházejí se tam dva zastupitelské úřady, ze kterých mohou krajané volit – velvyslanectví v Canbeře a generální konzulát v Sydney. Ten slouží jako konzulát nejenom pro Austrálii, ale také např. pro Nový Zéland, Fidži nebo Šalamounovy ostrovy. Ku příkladu volič z Perthu tedy na generální konzulát v Sydney musí cestovat přibližně 4 tisíce kilometrů.

Asie

Podívejme se také na vybrané státy ve východní Asii. Například ve Vietnamu se nachází jeden zastupitelský úřad, a to velvyslanectví v Hanoji, která leží na severu země. Cesta z Ho Či Minova města, které je na jihu, je tak přibližně 1500 km dlouhá. Češi pobývající na jihu Vietnamu by tedy měli kratší cestu na velvyslanectví v Kambodži.

České velvyslanectví v indickém hlavním městě Nové Dillí má kromě Indie působnost také v Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a Srí Lance. I zde tak potenciální vzdálenosti k volební urně přesahují tisíc kilometrů.

Češi žijící v Číně mají možnost volit na třech místech. Jedním z nich je velvyslanectví v Pekingu, dalšími pak generální konzuláty v Šanghaji a Hongkongu. Stejně jako v případech USA či Austrálie jsou tyto zastupitelské úřady umístěny ve východní části země. Češi, kteří by tedy žili na západě Číny, by tak kvůli volbám museli překonat tisíce kilometrů. Obdobně jsou na tom pak například Kazachstán či Mongolsko.

Výše zmíněné země nejsou jedinými případy, kdy by čeští voliči museli cestovat více než tisíc kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Takovéto vzdálenosti musí překonat například také v Kanadě, v jižní části Afriky (kde se velvyslanectví nachází pouze v Jihoafrické republice a Zambii) nebo v Jižní Americe. Tam Česko nemá velvyslanectví ani generální konzuláty v Bolívii, Paraguayi a Uruguayi, a voliči by tak museli vycestovat na zastupitelství do jednoho z okolních států.

Závěr

Pokud se tedy český občan rozhodne volit ze zahraničí, může tak momentálně učinit pouze na českém velvyslanectví či generálním konzulátu. V některých zemích, jako jsou třeba Spojené státy americké, Austrálie, Indie nebo Čína, je skutečně možné, že tito voliči budou muset cestovat několik tisíc kilometrů. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.

Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.

Korespondenční volba v Evropě a v EU

V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.

Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, Polsko a Řecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.

Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).

Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).

Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.

Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali Bělorusko a Turecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.

Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).

Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.

Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.

Závěrečné hodnocení

Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.

V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.

Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová zde reaguje na poznámku moderátorky, která se odvolávala na její dřívější tvrzení o tom, že zavedení korespondenčního hlasování bude mít nízký efekt na celkovou volební účast. Pekarová Adamová v rozhovoru argumentuje tím, že korespondenční volba, kterou zavedly ostatní státy, nezvýšila účast nikterak dramaticky a uvádí příklad Slovenska. Ani tam se dle ní účast v prvních volbách po zavedení změny „radikálně“ nezvýšila.

Volební účast na Slovensku

Možnost korespondenční volby ze zahraničí pro slovenské občany funguje už od roku 2006. V zákoně o volbách do Národní rady stojí, že „prostřednictvím pošty může volit volič, který nemá trvalý pobyt na území Slovenské republiky (…), a volič, který má trvalý pobyt na území Slovenské republiky a v době voleb se nachází mimo její území“. Pro odhlasování je nutné mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz a zájemci musí o volbu poštou požádat, čímž se pro ni rovnou zaregistrují.

Posledních voleb do Národní rady (tedy slovenského parlamentu), ve kterých ještě neexistovala možnost hlasovat korespondenčně, se účastnilo přibližně 70 % oprávněných voličů. V roce 2006, kdy už Slováci mohli volit ze zahraničí, byla účast výrazně nižší – dosáhla zhruba 55 %. Zavedení korespondenční volby tedy volební účast nezvýšilo a podíl poštou odevzdaných hlasů na celkovém počtu byl navíc zanedbatelný.

Jak ukazuje tabulka níže, v následujících letech celková volební účast rostla, stejně jako podíl hlasů ze zahraničí. Avšak ani v roce 2023, kdy se pro volbu poštou zaregistrovalo rekordní množství lidí, nedosáhl podíl hlasů ze zahraničí ani dvou procent.

Závěr

Hlasy ze zahraničí ve slovenských parlamentních volbách tvořily malý podíl na celkové volební účasti jak bezprostředně po zavedení korespondenční volby, tak i v následujících letech. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v kontextu výroku uvádí, že zavedení korespondenční volby na Slovensku volební účast nikterak dramaticky nezvýšilo. Dále zmiňuje, že čím déle tato možnost hlasování funguje, tím znatelněji se účast zvyšuje. Na příkladu Velké Británie ilustruje, že korespondenční volba je v řadě států zavedena dlouhodobě.

Korespondenční hlasování ve světě

Korespondenční volba má ve světě dlouhou historii. Například v USA fungovala na některých místech již v průběhu občanské války v 19. století, kdy mnoho vojáků sloužilo daleko od domova. Během prvních let 20. století byla v určitých státech umožněna také civilistům, kteří měli k takovému způsobu hlasování důvod (např. práce v jiném státě nebo nemoc). Od roku 1978 pak státy postupně povolovaly korespondenční hlasování bez upřesnění důvodu.

Velká Británie, kterou Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, umožnila volit poštou ihned po první světová válce v roce 1918 – nejdříve pouze vojákům a dalším příslušníkům armády, kteří se po skončených bojích stále nacházeli v zahraničí a nemohli se vrátit domů (.pdf, str. 3). Na některé skupiny civilistů se začalo toto právo vztahovat v roce 1948. Od roku 1985 se mohou všichni Britové žijící v zahraničí zapsat do speciálního registru pro korespondenční hlasování (.pdf, str. 9). 

V omezené míře funguje korespondenční hlasování funguje už přes sto let také v Irsku, kde bylo zavedeno v roce 1923 pro zaměstnance diplomatických misí a příslušníky ozbrojených sil (.pdf, str. 9). Na všechny občany žijící v zahraničí nebylo toto právo rozšířeno. V Německu byla korespondenční volba zavedena již v roce 1957, a to bez omezení místa pobytu (.pdf, str. 9), ovšem s podmínkou uvádět důvod žádosti o korespondenční lístky. Od té bylo upuštěno v roce 2008. Korespondenční hlasování dlouhodobě funguje například také v Rakousku, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku nebo Švédsku (.pdf, str. 9).

Zajímavým případem je Francie, kde bylo hlasování poštou určitým skupinám obyvatel umožněno od roku 1924 do roku 1975 (.pdf, str. 42, 44). Kvůli četnosti volebních podvodů ale Francie v roce 1975 korespondenční volbu zakázala a zavedla osobní hlasování na zastupitelských úřadech (.pdf, str. 44). V současnosti mají ovšem Francouzi možnost hlasovat v některých volbách korespondenčně nebo také přes internet.

Závěr

Korespondenční volba ze zahraničí v nějaké podobě funguje v některých státech i desítky let. Velká Británie k tomuto kroku přistoupila před více než stoletím, po první světové válce v roce 1918, kdy umožnila korespondenční hlasování příslušníkům armády. Hlasovat poštou lze dlouhodobě také např. v Rakousku nebo Německu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Markéty Pekarové Adamové jako pravdivý. Dodáváme ovšem, že na všechny britské občany se možnost volit korespondenčně vztahuje až od roku 1985.

Markéta Pekarová Adamová v souvislosti s korespondenční volbou mluvila o tom, kolik českých občanů s volebním právem žije v zahraničí. Dle jejího vyjádření je takových lidí přibližně 600 tisíc.

Korespondenční volba má Čechům, kteří v zahraničí pobývají trvale nebo tam v době voleb pracují či studují, umožnit hlasovat poštou. Odhady vládních politiků o tom, kolika lidí v cizině by se to týkalo, jsou různé. Např. v důvodové zprávě k návrhu, který by možnost korespondenčního hlasování zavedl, stojí, že „českých občanů v zahraničí žije několik stovek tisíc a jejich zájem o korespondenční hlasování nelze předem odhadnout“ (.pdf, str. 16). Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) dokonce už dříve podotklo, že nemá možnost vést přesnou statistiku počtu českých občanů v zahraničí.

Už během projednávání návrhu o korespondenční volbě ale média přinášela informaci, že by se tento způsob hlasování mohl týkat až 600 tisíc českých občanů žijících v zahraničí. Po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký uvedl, že v zahraničí pobývá asi 400 až 600 tisíc Čechů. Upozornil ale, že se jedná pouze o kvalifikovaný odhad MZV. Zástupce MZV také upřesnil, že v evropských státech žije přes 300 000 českých občanů a mimo Evropu jich pobývá asi 280 tisíc.

Přesné statistické údaje o Češích v zahraničí tedy nejsou k dispozici. Podle odhadu MZV pobývá v zahraničí přibližně 600 tisíc českých občanů s volebním právem. Výrok Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.