Markéta Pekarová Adamová

Markéta Adamová Pekarová na sociální síti „X“ komentovala rozhodnutí slovenského Ústavního soudu, který zamítl Babišovu ústavní stížnost, že je neoprávněně veden v archivních svazcích někdejší československé tajné policie StB jako agent.

Podle slovenského Ústavu paměti národa (ÚPN) se Andrej Babiš stal důvěrníkem StB v roce 1980 a o dva roky později zahájil spolupráci na úrovni agenta. Tu měl ukončit v roce 1985, kdy byl jako obchodní delegát vyslán podnikem Petrimex do Maroka. Ze statistické karty StB nalezené v archivech ÚPN vyplývá, že byl Babiš na základě dobrovolnosti zaregistrován pod krycím jménem Bureš a evidenčním číslem 25085. Babiš se nicméně již 12 let snaží u slovenských soudů prokázat, že je Ústavem paměti národa ve svazcích StB evidován neoprávněně. Poslední z řady soudních rozhodnutí padlo (.pdf) 1. února 2024, kdy o Babišově případu rozhodoval slovenský Ústavní soud.

Soudní spor

Andrej Babiš podal žalobu na slovenský Ústav paměti národa (ÚPN) poprvé v lednu 2012. Bratislavský okresní soud následně rozhodl, že Andrej Babiš je v evidenci veden neoprávněně (.pdf, str. 1). V rámci soudního řízení vypovídal také bývalý nadporučík StB Július Šuman, který Babiše pro vyšší spolupráci s tajnou politickou policií v roce 1982 dle archivních dokumentů získal. Ve své výpovědi tyto informace popřel. Před soudem vystoupil také bývalý důstojník StB Andrej Kuľha, který prohlásil, že svazek ukazuje jen nevědomou spolupráci Babiše s tajnou policií.

ÚPN se proti rozsudku okresního soudu opakovaně odvolával. Krajský a později také Nejvyšší soud však rozhodnutí okresního soudu potvrdily, a odvolání tak byla neúspěšná. ÚPN se tedy obrátil až na slovenský Ústavní soud, který v říjnu 2017 rozhodl, že soudy nižší instance pochybily. Podle rozhodnutí Ústavního soudu neměly připustit výpovědi bývalých příslušníků StB, kteří nebyli zbaveni mlčenlivosti.

Případ se tedy vrátil na začátek a Bratislavský krajský soud v roce 2018 pravomocně rozhodl, že Andrej Babiš ve svazcích StB figuruje oprávněně. Babiš proti rozsudku následně podal dovolání k Nejvyššímu soudu, který ho však odmítl. V listopadu 2019 ale slovenský Ústavní soud zveřejnil rozhodnutí (.pdf), podle nějž bylo porušeno Babišovo právo na spravedlivý proces (.pdf), zrušil předchozí rozhodnutí krajského a nejvyššího soudu a nařídil spor znovu otevřít.

Bratislavský krajský soud nicméně Babišovu žalobu v červnu 2022 znovu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovanou stranou neměl být ÚPN, ale slovenské ministerstvo vnitra. Proti tomuto rozhodnutí Andrej Babiš znovu podal dovolání k Nejvyššímu soudu v říjnu 2022. Ten v září 2023 znovu potvrdil, že Babiš žaloval nesprávnou instituci a rozhodl, že ve věci evidence ve svazcích StB musí Babiš jako příslušný orgán žalovat Ministerstvo vnitra Slovenské republiky.

Andrej Babiš pak neuspěl ani s ústavní stížností proti rozhodnutím Bratislavského krajského a Nejvyššího soudu. Ústavní soud ji 1. února 2024 odmítl (.pdf, str. 1), předchozí rozhodnutí krajského a nejvyššího soudu ponechal v platnosti, nicméně jádrem Babišova sporu se nezabýval. Podle Babiše soud pouze potvrdil, že ve sporu musí žalovat ministerstvo vnitra, což Babiš údajně již v roce 2023 udělal.

Presumpce oprávněné evidence

V únoru 2024 i po rozhodnutí slovenského Ústavního soudu tedy stále platí, že oprávněnost Babišovy evidence jako spolupracovníka StB doposud nebyla definitivně potvrzena ani vyvrácena. Bratislavský krajský soud sice v roce 2018 pravomocně rozhodl, že Andrej Babiš ve svazcích StB figuruje oprávněně, ale tento verdikt byl později zrušen Ústavním soudem. 

Od roku 2019, kdy Ústavní soud nařídil spor znovu otevřít, rozhodovaly soudy de facto jen o tom, zda Andrej Babiš žaluje správnou instituci. Vzhledem k tomu, že ani po 12 letech od začátku Babišovy kauzy neexistuje žádný platný rozsudek soudu, který by určil, že je Babiš jako spolupracovník StB evidován neoprávněně, je nutné vycházet z dostupných dokumentů ÚPN, podle nichž Andrej Babiš s StB spolupracoval.

Závěr

Markéta Pekarová Adamová tedy ve svém příspěvku správně uvádí, že Andrej Babiš – alespoň podle všech dostupných informací – s StB spolupracoval. Archivní dokumenty potvrzují, že „agent Bureš“ s evidenčním číslem 25085 byl ke spolupráci získán v listopadu 1982. 

Předsedkyně Poslanecké sněmovny se také odvolává na starší rozhodnutí slovenského soudu „o tom, že byl Andrej Babiš konfidentem StB“. Zjevně se tak odkazuje na rozsudek bratislavského krajského soudu, který v minulosti skutečně takto rozhodl. Zde je však třeba zmínit, že tento rozsudek byl následně Ústavním soudem v roce 2019 zrušen. Markéta Pekarová Adamová se tedy ve svém tweetu odvolává na dnes již neplatný dokument.

Část příspěvku Markéty Pekarové Adamové o tom, že slovenský Ústavní soud „dnes“ potvrdil zmiňovaný starší rozsudek krajského soudu, není pravdivá. Ústavní soud na začátku února 2024 rozhodoval (.pdf, str. 1) o ústavní stížnosti, která směřovala proti rozhodnutím z let 2022 a 2023. Ty se týkaly sporu o to, jaká instituce by měla být Babišem ve věci jeho evidence žalována. Ústavní soud tedy žádné rozhodnutí „o tom, že byl Andrej Babiš konfidentem StB“, nepotvrdil. Z těchto důvodů hodnotíme příspěvek Markéty Pekarové Adamové jako nepravdivý.

Markéta Pekarová Adamová mluví o vzdálenostech, které musí někteří čeští občané překonat, pokud chtějí volit ze zahraničí. Nejprve uveďme, že v současnosti mohou Češi ze zahraničí hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny a prezidentských volbách. Volit přitom mohou pouze na jednom ze zastupitelských úřadů v dané zemi, přičemž volit nelze třeba na honorárních konzulátech ani u stálých misí. Volit ze zahraničí se tedy dá pouze na velvyslanectvích a generálních konzulátech, přičemž lidé musí být zapsaní na zvláštním seznamu voličů.

USA

Při prezidentských volbách v roce 2023 žilo v USA přes 300 tisíc lidí s českým občanstvím. Tito občané mají možnost v USA odvolit na jednom ze čtyř zastupitelských úřadů. Jedná se konkrétně o velvyslanectví v hlavním městě Washington DC a o generální konzuláty v Los Angeles, Chicagu a New Yorku. Tři z těchto čtyř úřadů se nacházejí ve východní části USA, přičemž Západní pobřeží Spojených států (včetně Aljašky a Havaje) spadají do působnosti konzulátu v Los Angeles. Z Aljašky, Havaje, ale třeba také ze států Washington nebo Montana, musí čeští občané cestovat více než 1000 km, aby mohli odvolit.

Austrálie

S obdobnou situací se setkávají také voliči v Austrálii. Nacházejí se tam dva zastupitelské úřady, ze kterých mohou krajané volit – velvyslanectví v Canbeře a generální konzulát v Sydney. Ten slouží jako konzulát nejenom pro Austrálii, ale také např. pro Nový Zéland, Fidži nebo Šalamounovy ostrovy. Ku příkladu volič z Perthu tedy na generální konzulát v Sydney musí cestovat přibližně 4 tisíce kilometrů.

Asie

Podívejme se také na vybrané státy ve východní Asii. Například ve Vietnamu se nachází jeden zastupitelský úřad, a to velvyslanectví v Hanoji, která leží na severu země. Cesta z Ho Či Minova města, které je na jihu, je tak přibližně 1500 km dlouhá. Češi pobývající na jihu Vietnamu by tedy měli kratší cestu na velvyslanectví v Kambodži.

České velvyslanectví v indickém hlavním městě Nové Dillí má kromě Indie působnost také v Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a Srí Lance. I zde tak potenciální vzdálenosti k volební urně přesahují tisíc kilometrů.

Češi žijící v Číně mají možnost volit na třech místech. Jedním z nich je velvyslanectví v Pekingu, dalšími pak generální konzuláty v Šanghaji a Hongkongu. Stejně jako v případech USA či Austrálie jsou tyto zastupitelské úřady umístěny ve východní části země. Češi, kteří by tedy žili na západě Číny, by tak kvůli volbám museli překonat tisíce kilometrů. Obdobně jsou na tom pak například Kazachstán či Mongolsko.

Výše zmíněné země nejsou jedinými případy, kdy by čeští voliči museli cestovat více než tisíc kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Takovéto vzdálenosti musí překonat například také v Kanadě, v jižní části Afriky (kde se velvyslanectví nachází pouze v Jihoafrické republice a Zambii) nebo v Jižní Americe. Tam Česko nemá velvyslanectví ani generální konzuláty v Bolívii, Paraguayi a Uruguayi, a voliči by tak museli vycestovat na zastupitelství do jednoho z okolních států.

Závěr

Pokud se tedy český občan rozhodne volit ze zahraničí, může tak momentálně učinit pouze na českém velvyslanectví či generálním konzulátu. V některých zemích, jako jsou třeba Spojené státy americké, Austrálie, Indie nebo Čína, je skutečně možné, že tito voliči budou muset cestovat několik tisíc kilometrů. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.

Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.

Korespondenční volba v Evropě a v EU

V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.

Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, Polsko a Řecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.

Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).

Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).

Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.

Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali Bělorusko a Turecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.

Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).

Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.

Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.

Závěrečné hodnocení

Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.

V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.

Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová zde reaguje na poznámku moderátorky, která se odvolávala na její dřívější tvrzení o tom, že zavedení korespondenčního hlasování bude mít nízký efekt na celkovou volební účast. Pekarová Adamová v rozhovoru argumentuje tím, že korespondenční volba, kterou zavedly ostatní státy, nezvýšila účast nikterak dramaticky a uvádí příklad Slovenska. Ani tam se dle ní účast v prvních volbách po zavedení změny „radikálně“ nezvýšila.

Volební účast na Slovensku

Možnost korespondenční volby ze zahraničí pro slovenské občany funguje už od roku 2006. V zákoně o volbách do Národní rady stojí, že „prostřednictvím pošty může volit volič, který nemá trvalý pobyt na území Slovenské republiky (…), a volič, který má trvalý pobyt na území Slovenské republiky a v době voleb se nachází mimo její území“. Pro odhlasování je nutné mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz a zájemci musí o volbu poštou požádat, čímž se pro ni rovnou zaregistrují.

Posledních voleb do Národní rady (tedy slovenského parlamentu), ve kterých ještě neexistovala možnost hlasovat korespondenčně, se účastnilo přibližně 70 % oprávněných voličů. V roce 2006, kdy už Slováci mohli volit ze zahraničí, byla účast výrazně nižší – dosáhla zhruba 55 %. Zavedení korespondenční volby tedy volební účast nezvýšilo a podíl poštou odevzdaných hlasů na celkovém počtu byl navíc zanedbatelný.

Jak ukazuje tabulka níže, v následujících letech celková volební účast rostla, stejně jako podíl hlasů ze zahraničí. Avšak ani v roce 2023, kdy se pro volbu poštou zaregistrovalo rekordní množství lidí, nedosáhl podíl hlasů ze zahraničí ani dvou procent.

Závěr

Hlasy ze zahraničí ve slovenských parlamentních volbách tvořily malý podíl na celkové volební účasti jak bezprostředně po zavedení korespondenční volby, tak i v následujících letech. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v kontextu výroku uvádí, že zavedení korespondenční volby na Slovensku volební účast nikterak dramaticky nezvýšilo. Dále zmiňuje, že čím déle tato možnost hlasování funguje, tím znatelněji se účast zvyšuje. Na příkladu Velké Británie ilustruje, že korespondenční volba je v řadě států zavedena dlouhodobě.

Korespondenční hlasování ve světě

Korespondenční volba má ve světě dlouhou historii. Například v USA fungovala na některých místech již v průběhu občanské války v 19. století, kdy mnoho vojáků sloužilo daleko od domova. Během prvních let 20. století byla v určitých státech umožněna také civilistům, kteří měli k takovému způsobu hlasování důvod (např. práce v jiném státě nebo nemoc). Od roku 1978 pak státy postupně povolovaly korespondenční hlasování bez upřesnění důvodu.

Velká Británie, kterou Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, umožnila volit poštou ihned po první světová válce v roce 1918 – nejdříve pouze vojákům a dalším příslušníkům armády, kteří se po skončených bojích stále nacházeli v zahraničí a nemohli se vrátit domů (.pdf, str. 3). Na některé skupiny civilistů se začalo toto právo vztahovat v roce 1948. Od roku 1985 se mohou všichni Britové žijící v zahraničí zapsat do speciálního registru pro korespondenční hlasování (.pdf, str. 9). 

V omezené míře funguje korespondenční hlasování funguje už přes sto let také v Irsku, kde bylo zavedeno v roce 1923 pro zaměstnance diplomatických misí a příslušníky ozbrojených sil (.pdf, str. 9). Na všechny občany žijící v zahraničí nebylo toto právo rozšířeno. V Německu byla korespondenční volba zavedena již v roce 1957, a to bez omezení místa pobytu (.pdf, str. 9), ovšem s podmínkou uvádět důvod žádosti o korespondenční lístky. Od té bylo upuštěno v roce 2008. Korespondenční hlasování dlouhodobě funguje například také v Rakousku, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku nebo Švédsku (.pdf, str. 9).

Zajímavým případem je Francie, kde bylo hlasování poštou určitým skupinám obyvatel umožněno od roku 1924 do roku 1975 (.pdf, str. 42, 44). Kvůli četnosti volebních podvodů ale Francie v roce 1975 korespondenční volbu zakázala a zavedla osobní hlasování na zastupitelských úřadech (.pdf, str. 44). V současnosti mají ovšem Francouzi možnost hlasovat v některých volbách korespondenčně nebo také přes internet.

Závěr

Korespondenční volba ze zahraničí v nějaké podobě funguje v některých státech i desítky let. Velká Británie k tomuto kroku přistoupila před více než stoletím, po první světové válce v roce 1918, kdy umožnila korespondenční hlasování příslušníkům armády. Hlasovat poštou lze dlouhodobě také např. v Rakousku nebo Německu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Markéty Pekarové Adamové jako pravdivý. Dodáváme ovšem, že na všechny britské občany se možnost volit korespondenčně vztahuje až od roku 1985.

Markéta Pekarová Adamová v souvislosti s korespondenční volbou mluvila o tom, kolik českých občanů s volebním právem žije v zahraničí. Dle jejího vyjádření je takových lidí přibližně 600 tisíc.

Korespondenční volba má Čechům, kteří v zahraničí pobývají trvale nebo tam v době voleb pracují či studují, umožnit hlasovat poštou. Odhady vládních politiků o tom, kolika lidí v cizině by se to týkalo, jsou různé. Např. v důvodové zprávě k návrhu, který by možnost korespondenčního hlasování zavedl, stojí, že „českých občanů v zahraničí žije několik stovek tisíc a jejich zájem o korespondenční hlasování nelze předem odhadnout“ (.pdf, str. 16). Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) dokonce už dříve podotklo, že nemá možnost vést přesnou statistiku počtu českých občanů v zahraničí.

Už během projednávání návrhu o korespondenční volbě ale média přinášela informaci, že by se tento způsob hlasování mohl týkat až 600 tisíc českých občanů žijících v zahraničí. Po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký uvedl, že v zahraničí pobývá asi 400 až 600 tisíc Čechů. Upozornil ale, že se jedná pouze o kvalifikovaný odhad MZV. Zástupce MZV také upřesnil, že v evropských státech žije přes 300 000 českých občanů a mimo Evropu jich pobývá asi 280 tisíc.

Přesné statistické údaje o Češích v zahraničí tedy nejsou k dispozici. Podle odhadu MZV pobývá v zahraničí přibližně 600 tisíc českých občanů s volebním právem. Výrok Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, že poslanci odmítající korespondenční volbu kritizují absenci možnosti tajného hlasování. Jejich současný přístup srovnává s postojem během pandemie covidu‑19, kdy dle ní v návrhu na zavedení tzv. drive‑in hlasování chybělo opatření, které by zaručilo jeho tajnost. Přesto dle jejího tvrzení tito poslanci tehdy takový způsob odvolení podpořili.

Obavy o zajištění tajnosti hlasování při korespondenční volbě vyjádřili zejména opoziční poslanci z SPD a ANO. Např. Tomio Okamura zdůraznil důležitost plenty, aby volba daného voliče nemohla být ovlivněna a nedocházelo k obchodování s hlasy. O ovlivňování hlasování bez plenty hovořil i Karel Havlíček. Tato kritika vyplývá z podstaty korespondenční volby, po jejímž zavedení by voliči mohli hlasovat poštou. Předkladatelé návrhu v důvodové zprávě sami uvádějí, že „tajnost hlasování, která je ve volební místnosti zaručena tím, že volič se musí odebrat za plentu, nemůže být při distančním způsobu hlasování kontrolována okrskovou volební komisí" (.pdf, str. 21). Kontrola tajnosti hlasování ze strany volební komise  je v návrhu nahrazena tzv. identifikačním lístkem, který obsahuje text o prohlášení voliče, že hlasuje osobně (.pdf, str. 2–3, 21).

Volby v roce 2020

Připomeňme, že první vlna covidu-19 proběhla na jaře 2020 a následující druhá vlna postihla Českou republiku na podzim stejného roku, kdy testování prokazovalo nákazu u několika tisíc lidí denně (.csv). Na začátku října 2020 se přitom uskutečnily volby do zastupitelstev krajů a do Senátu.

Ještě v červenci ale nebylo jasné, zda budou lidé v nařízené karanténě nebo izolaci moci volit. V srpnu 2020 nicméně tehdejší Babišova vláda schválila (.pdf) návrh zákona o zvláštních způsobech hlasování, který těmto osobám ve volbách umožnil hlasovat. Poslanecká sněmovna s návrhem také vyslovila souhlas, přičemž jej podpořilo 124 ze 127 přítomných poslanců. Za hnutí ANO se hlasování zdržel pouze Jaroslav Faltýnek a za hnutí SPD Lubomír Španěl.

Lidé, kteří onemocněli covidem, a byli tak v karanténě nebo izolaci, měli tři možnosti hlasování, přičemž jednou z nich bylo i tzv. drive-in hlasování, tedy hlasování z motorového vozidla na volebním stanovišti (.pdf, str. 22). Dále si mohli vyžádat speciální komisi, která s přenosnou volební schránkou přišla na místo jejich trvalého bydliště. Volební komise navíc umožnily hlasování i v zařízení sociálních služeb, které bylo kvůli riziku nákazy uzavřeno (.pdf, str. 1).

Drive-in hlasování pro krajské volby a pro první kolo senátních voleb proběhlo 30. září 2020, tedy ještě před otevřením standardních volebních místností. Stanoviště se nacházelo v každém okresu, přičemž voliče měl na přesné místo nasměrovat policista. Lidé museli celou dobu zůstat v autě a kromě občanského průkazu s sebou museli mít i roušku a potvrzení o nařízené karanténě.

Co se týče tajnosti hlasování, v důvodové zprávě k návrhu zmíněného zákona stálo pouze to, že „hlasování by mělo být organizováno tak, aby oprávněnému voliči hlasujícímu z motorového vozidla byla umožněna tajnost hlasování“ (.pdf, str. 27). Návrh ale nezmiňoval přesná opatření, kterými by tato tajnost byla dosažena, a přijatý zákon tak přítomnost plenty nikterak neřešil.

Ministerstvo vnitra po schválení návrhu vydalo instruktážní video, které radilo (video, čas 2:02), aby si řidič po obdržení hlasovacích lístků a úřední obálky popojel do prostoru, kde lístky v tajnosti upraví (video, čas 2:15). Až poté měli řidiči zastavit u volební schránky, do které své hlasy hodili. Přítomnost plenty zmínili např. ředitel odboru voleb Ministerstva vnitra Petr Vokáč a také tehdejší tisková mluvčí resortu vnitra Hana Malá, stalo se tak ale až po schválení návrhu a během samotných voleb.

Zmiňme, že např. z reportáže iDnes.cz o drive-in hlasování v Berouně je patrné, že probíhalo pouze na jednom místě, a řidič tak ani nepopojížděl. Nicméně mezi komisí a autem byla přítomna zástěna, která voličům zajistila, že na ně při hlasování nikdo nevidí.

Shrnutí

Někteří opoziční poslanci z hnutí ANO a SPD dnes opravdu odmítají korespondenční hlasování a jako jeden z důvodů uvádí chybějící plentu, a tedy nemožnost zajistit tajnost hlasování. Během pandemie covidu‑19 přitom hlasovali pro přijetí návrhu zákona, který zaváděl tzv. drive‑in hlasování, v němž tajnost volby nebyla nijak ošetřena. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová mluví o debatě ohledně vládního návrhu na zavedení korespondenční volby v zahraničí, která v Poslanecké sněmovně začala v rámci mimořádné schůze ve středu 17. ledna. Už před jejím začátkem byly ze strany opozičních hnutí ANO a SPD avizovány obstrukce. V rámci prvního dne debat vystoupil mj. předseda hnutí ANO Andrej Babiš s téměř čtyřhodinovým projevem. Ještě obsáhlejší proslov pronesl předseda SPD Tomio Okamura, který s bezmála jedenáctihodinovým nepřerušeným řečněním překonal svůj vlastní rekord v délce projevu ve Sněmovně.

Vládní návrh

Vládní návrh (.pdf) na zavedení korespondenční volby pro Čechy v zahraničí by v případě schválení umožnil zahraničním voličům hlasování dopisem. Poprvé by se tak mohlo stát už ve volbách do Sněmovny v roce 2025. V současnosti tito čeští občané mohou volit pouze osobně na zastupitelských úřadech, tedy na velvyslanectvích a generálních konzulátech.

Zástupcům opozice korespondenční volba vadí také z toho důvodu, že se podle nich vládní koalice tímto krokem snaží udržet u moci. Opoziční politici také zpochybňují bezpečnost takovýchto voleb. Předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová např. uvedla, že hnutí nedovolí znevěrohodnění voleb „systémem posílání poštovních obálek kdovíodkud“. Podle Kláry Dostálové by vznikl „obrovský prostor pro manipulace“ s odevzdanými hlasy. Obdobně se vyjádřil i místopředseda SPD Radim Fiala.

Vyjádření Andreje Babiše

Andrej Babiš během svého projevu na půdě Poslanecké sněmovny 17. ledna zmínil, že Češi žijící v zahraničí by měli k volbám osobně přijet do Česka. Konkrétně řekl: „Tady zazněly různé ty argumenty, že tisíce kilometrů. Ale vždyť svobodné volby je svátek demokracie a ti hrdí Češi, co jsou v zahraničí, by sem měli přijít osobně, ani ne na tu ambasádu, kde můžou volit bez problémů. Protože tady se vytváří nějaká atmosféra, jako kdyby nemohli volit. No můžou volit. Ale měli by přijít domů přece. Domů, kde se narodili, a hrdě jít k volbám a odvolit.“

Je vhodné dodat, že někdejší Babišova vláda se k zavedení korespondenční volby zavázala ve svém programovém prohlášení z roku 2018. Předseda hnutí ANO změnu svého postoje odůvodnil tím, že „jen blbec nemění názory“, čímž se zjevně odkazoval na podobná slova bývalého prezidenta Miloše Zemana.

Závěr

Andrej Babiš tedy 17. ledna, kdy se odehrál rozhovor s Markétou Pekarovou Adamovou, skutečně prohlásil, že čeští občané žijící v zahraničí by k volbám měli přijet osobně do Česka, nikoliv pouze na zastupitelský úřad. Výrok tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová mluví o návrhu novely zákona o správě voleb (.pdf), který Sněmovně předložila skupina vládních poslanců v prosinci 2023. Právě tato novela by Čechům v zahraničí umožnila volit korespondenčně (.pdf, str. 14 ze 46).

Jednotlivá ustanovení návrhu nabudou účinnosti v rozdílná data, část o korespondenční volbě má ale být účinná už od 1. ledna 2025 (.pdf, str. 12 ze 46). V důvodové zprávě přímo stojí, že korespondenční hlasování bude českým občanům umožněno už při volbách do Poslanecké sněmovny, které se mají konat právě na podzim roku 2025 (.pdf, str. 15 ze 46)

Hlasování dopisem se má vztahovat také na prezidentské volby a volby do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). V těch by lidé v zahraničí mohli korespondenčně hlasovat od roku 2026. Návrh je ovšem koncipovaný tak, aby se dopisem mohlo volit i v případných předčasných volbách prezidenta (.pdf, str. 15 ze 46).

Tento nový způsob hlasování by se týkal lidí, kteří v zahraničí pobývají trvale, nebo tam odjeli za prací či studiem. Tito lidé by o hlasování poštou museli požádat a museli by být zapsaní u příslušného zastupitelského úřadu na voličský seznam.

Z předloženého návrhu vyplývá, že v případě jeho schválení bude Čechům umožněno volit korespondenčně už od voleb do Poslanecké sněmovny, které se mají uskutečnit v roce 2025. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Předsedkyně Poslanecké sněmovny a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru odpovídala na otázky, které se týkaly zavedení korespondenční volby pro Čechy v zahraničí. Uvedla mimo jiné (video, čas 11:30), že schválení tohoto způsobu hlasování je dlouhodobou prioritou TOP 09, kterou se tato strana pokoušela prosadit už v minulých dvou volebních obdobích.

Návrh Marka Ženíška

TOP 09 se ke korespondenční volbě opravdu dlouhodobě staví pozitivně. Poslanec za TOP 09 Marek Ženíšek už v prosinci 2015 Poslanecké sněmovně předložil návrh novely zákona o volbách do Parlamentu, jehož cílem bylo zavést korespondenční hlasování pro volby do Sněmovny, Evropského parlamentu a při prvním kole prezidentských voleb (.pdf, str. 24 ze 62). Senátní volby návrh vynechal, protože by podle něj bylo obtížné určit příslušnost voliče do senátního volebního obvodu (.pdf, str. 25 ze 62).

Tehdejší vláda Bohuslava Sobotky k návrhu zaujala neutrální stanovisko (.pdf, str. 1) a návrhu vytkla několik nedostatků, které by dle ní vedly k tomu, že by se korespondenční volba vůbec nemohla uskutečnit (.pdf, str. 4). Sněmovní Organizační výbor doporučil poslancům návrh projednat (.pdf), k tomu ale nakonec nikdy nedošlo.

Další návrhy z dílny TOP 09

Skupina poslanců v čele s Markétou Pekarovou Adamovou předložila návrh na zavedení korespondenční volby také v červnu 2018. Návrh se pokoušel prosadit podobná opatření jako v předchozím případě (.pdf, str. 20 z 54). I přes neutrální stanovisko tehdejší Babišovy vlády tentokrát poslanci o návrhu jednali. Dolní komora ale návrh vrátila k přepracování (.pdf), čímž jej fakticky odmítla. Do konce volebního období už se tak Sněmovna návrhem znovu nezabývala.

V červnu 2019 podobný návrh (.pdf) Poslanecké sněmovně předložila skupina poslanců, mezi kterými bylo i šest zástupců TOP 09, a to včetně Markéty Pekarové Adamové. Tento návrh by zavedl možnost korespondenčního hlasování pro sněmovní a prezidentské volby (.pdf, str. 13–14 ze 44), volby do Senátu byly opět vynechány. Babišův kabinet se ale k návrhu vyjádřil nesouhlasně (.pdf, str. 1), a ani ten proto nakonec poslanci neprojednali.

Na konci února 2021 pak vláda Sněmovně předložila návrh novely zákona o volbách do Parlamentu (.pdf), v rámci které možnost korespondenčního hlasování navrhly dva pozměňovací návrhy, pod kterými byl mj. podepsaný i tehdejší poslanec za TOP 09 Dominik Feri (.pdf, .pdf). Sněmovna ale ani jeden z těchto pozměňovacích návrhů neschválila.

Závěr

TOP 09 tedy korespondenční volbu pro Čechy v zahraničí podporuje dlouhodobě. Návrh, který by toto opatření zaváděl, se tato strana pokoušela prosadit už v minulých dvou volebních obdobích. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.