Markéta Pekarová Adamová

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová v souvislosti s debatou o přijetí eura poukazuje na to, že TOP 09 tento krok podporuje. Pozitivní postoj strany podle ní dokazuje i to, že právě TOP 09 prosadila, aby si firmy mohly v eurech účtovat.

Už ve svém programovém prohlášení se vláda Petra Fialy zavázala k tomu, že podnikatelům umožní vést účetnictví a daňovou evidenci v eurech (.pdf, str. 10). Tuto změnu následně Fialův kabinet prosadil v rámci tzv. konsolidačního balíčku. Od začátku letošního roku tak firmy mohou vést účetnictví v eurech, amerických dolarech či britských librách. Podle Ministerstva financí se na tomto opatření shodly všechny strany vládní koalice, tedy i TOP 09. Nezmínilo už ale, jaká strana za touto novinkou stojí. Obrátili jsme se proto na tiskovou mluvčí TOP 09 Markétu Volfovou, která nám ale napsala, že průběh jednání nelze doložit.

O úmyslu vlády zavést možnost vedení účetnictví a daňové evidence v eurech informoval např. ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) už v březnu 2022: „Budeme mít jednu ekonomiku a podle typu podniku, jestli je exportér, nebo ne, bude mít šanci využít nástroj, který je pro jeho konkrétní podnikání lepší.“ 

TOP 09 účtování v eurech podporovala už před volbami do Poslanecké sněmovny. Závazek vlády zavést tuto změnu pak Pekarová Adamová připomněla např. v listopadu 2022.

Vládní koalice tedy prosadila možnost vést účetnictví v eurech. Na tomto opatření se přitom shodly všechny strany pětikoalice, včetně TOP 09, která jej dlouhodobě podporovala. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rámci rozhovoru reagovala také na dotazy o fungování vlády, včetně jejího personálního složení. O ministrech za TOP 09 říká, že za nimi stojí, a že podle jejího názoru odvádějí „skvělou práci“. Právě v tomto ohledu zmínila ministryni pro vědu, výzkum a inovace Helenu Langšádlovou a na příkladu novely zákona o vědě a výzkumu ilustruje právě práci ministrů TOP 09.

Nový zákon na obzoru

Jako zákon o vědě a výzkumu se označuje zákon č. 130/2002 Sb. o podpoře výzkumu a vývoje z veřejných prostředků. Ministryně Langšádlová se už v dubnu loňského roku vyjádřila tak, že chce připravit nový zákon o vědě a výzkumu, tedy nikoliv pouze novelu. Tato nová legislativa má nahradit stávající předpis, který dle slov Langšádlové nedostatečně reaguje na dynamické prostředí vědy a výzkumu. 

Návrh zákona o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí pak Helena Langšádlová představila v říjnu 2023. Návrh dle vlády podpoří přenos vědeckých poznatků do praxe, sníží administrativní zátěž pro jednotlivé výzkumné ústavy a posílí ochranu bezpečnostních zájmů státu ve vědě a výzkumu.

Do meziresortního připomínkového řízení byl návrh (.docx) odeslán v listopadu 2023. Ke dni vysílání námi ověřovaného rozhovoru s Markétou Pekarovou Adamovou už toto řízení skončilo, vláda jej ale ještě neprojednala, a nebyl tedy ani předložen Poslanecké sněmovně.

K návrhu zákona se vyjadřovala např. také Akademie věd. Podle její předsedkyně Evy Zažímalové je návrh v ohledu na zlepšení nedostatků tuzemského systému zpracován dobře. Na druhou stranu však zmiňuje, že některé části současné podoby by dle ní vedly k nárůstu byrokracie, ačkoliv právě zjednodušení této oblasti je jedním z cílů nového zákona (.pdf, str. 1).

Závěr

Ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová skutečně připravila (.pdf) návrh zákona o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí, který má nahradit zákon z roku 2002. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý. Upřesněme jen, že se nejedná pouze o novelu, ale o návrh nového zákona.

Markéta Pekarová Adamová mluví o vzdálenostech, které musí někteří čeští občané překonat, pokud chtějí volit ze zahraničí. Nejprve uveďme, že v současnosti mohou Češi ze zahraničí hlasovat ve volbách do Poslanecké sněmovny a prezidentských volbách. Volit přitom mohou pouze na jednom ze zastupitelských úřadů v dané zemi, přičemž volit nelze třeba na honorárních konzulátech ani u stálých misí. Volit ze zahraničí se tedy dá pouze na velvyslanectvích a generálních konzulátech, přičemž lidé musí být zapsaní na zvláštním seznamu voličů.

USA

Při prezidentských volbách v roce 2023 žilo v USA přes 300 tisíc lidí s českým občanstvím. Tito občané mají možnost v USA odvolit na jednom ze čtyř zastupitelských úřadů. Jedná se konkrétně o velvyslanectví v hlavním městě Washington DC a o generální konzuláty v Los Angeles, Chicagu a New Yorku. Tři z těchto čtyř úřadů se nacházejí ve východní části USA, přičemž Západní pobřeží Spojených států (včetně Aljašky a Havaje) spadají do působnosti konzulátu v Los Angeles. Z Aljašky, Havaje, ale třeba také ze států Washington nebo Montana, musí čeští občané cestovat více než 1000 km, aby mohli odvolit.

Austrálie

S obdobnou situací se setkávají také voliči v Austrálii. Nacházejí se tam dva zastupitelské úřady, ze kterých mohou krajané volit – velvyslanectví v Canbeře a generální konzulát v Sydney. Ten slouží jako konzulát nejenom pro Austrálii, ale také např. pro Nový Zéland, Fidži nebo Šalamounovy ostrovy. Ku příkladu volič z Perthu tedy na generální konzulát v Sydney musí cestovat přibližně 4 tisíce kilometrů.

Asie

Podívejme se také na vybrané státy ve východní Asii. Například ve Vietnamu se nachází jeden zastupitelský úřad, a to velvyslanectví v Hanoji, která leží na severu země. Cesta z Ho Či Minova města, které je na jihu, je tak přibližně 1500 km dlouhá. Češi pobývající na jihu Vietnamu by tedy měli kratší cestu na velvyslanectví v Kambodži.

České velvyslanectví v indickém hlavním městě Nové Dillí má kromě Indie působnost také v Bangladéši, Bhútánu, Maledivách, Nepálu a Srí Lance. I zde tak potenciální vzdálenosti k volební urně přesahují tisíc kilometrů.

Češi žijící v Číně mají možnost volit na třech místech. Jedním z nich je velvyslanectví v Pekingu, dalšími pak generální konzuláty v Šanghaji a Hongkongu. Stejně jako v případech USA či Austrálie jsou tyto zastupitelské úřady umístěny ve východní části země. Češi, kteří by tedy žili na západě Číny, by tak kvůli volbám museli překonat tisíce kilometrů. Obdobně jsou na tom pak například Kazachstán či Mongolsko.

Výše zmíněné země nejsou jedinými případy, kdy by čeští voliči museli cestovat více než tisíc kilometrů na nejbližší zastupitelský úřad. Takovéto vzdálenosti musí překonat například také v Kanadě, v jižní části Afriky (kde se velvyslanectví nachází pouze v Jihoafrické republice a Zambii) nebo v Jižní Americe. Tam Česko nemá velvyslanectví ani generální konzuláty v Bolívii, Paraguayi a Uruguayi, a voliči by tak museli vycestovat na zastupitelství do jednoho z okolních států.

Závěr

Pokud se tedy český občan rozhodne volit ze zahraničí, může tak momentálně učinit pouze na českém velvyslanectví či generálním konzulátu. V některých zemích, jako jsou třeba Spojené státy americké, Austrálie, Indie nebo Čína, je skutečně možné, že tito voliči budou muset cestovat několik tisíc kilometrů. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v rozhovoru reaguje na otázku, proč chce vládní koalice prosadit novelu zákona o správě voleb, kterým by došlo k zavedení korespondenčního hlasování ze zahraničí (.pdf, str. 14 ze 46). Předsedkyně Sněmovny tuto změnu odůvodňuje například tím, že zjednoduší českým občanům v cizině účast ve volbách, protože tito voliči nyní musí cestovat na zastupitelské úřady, vzdálené i tisíce kilometrů daleko. Jako jeden z dalších argumentů, proč korespondenční volbu ze zahraničí zavést, pak používá právě tvrzení, že „drtivá většina“ evropských států už tuto možnost zavedla. Česká republika je dle ní „jedna z posledních“ zemí Evropy a EU, které k tomuto kroku ještě nepřistoupily.

Na začátek je vhodné upřesnit, že podle návrhu (.pdf) by poštovní hlasování mohli využít jen voliči s bydlištěm v zahraničí, a to ve sněmovních a prezidentských volbách a ve volbách do Evropského parlamentu (.pdf, str. 14 ze 46). Protože se tedy návrh týká volby představitelů, kteří rozhodují o chodu země, zaměříme se v našem odůvodnění především na to, které státy umožňují korespondenční hlasování ze zahraničí v parlamentních či alespoň v prezidentských volbách.

Korespondenční volba v Evropě a v EU

V různých podobách je korespondenční volba v současnosti dostupná ve většině evropských států. Jak ale ukazuje přehled níže, skupina zemí, ve které hlasování poštou ze zahraničí zavedeno není, je stále poměrně početná.

Ze členských států EU tento způsob hlasování v parlamentních ani prezidentských volbách neumožňuje kromě Česka dalších osm z celkových 27 členských států. Mezi ně se řadí Chorvatsko, Bulharsko, Kypr, Malta, Dánsko, Polsko a Řecko. Posledním, osmým státem, je Irsko, které nezavedlo možnost korespondenčně hlasovat ze zahraničí pro všechny občany, ale jen pro omezený okruh lidí, jmenovitě zaměstnance diplomatických misí, jejich partnery a příslušníky ozbrojených sil.

Ve zmíněném Dánsku sice funguje tzv. hlasování v předstihu, při kterém hlasovací obálka může putovat poštou, samotné dánské úřady ovšem upozorňují, že se nejedná o korespondenční volbu. Volič totiž musí dát svůj hlas do obálky přímo v přítomnosti úředníka a tento úředník pak hlasovací lístek odešle do okrsku, ze kterého volič původně pochází (.pdf, str. 24–26).

Polsko umožňuje poštovní hlasování jen uvnitř státu, a to zdravotně postiženým, lidem v karanténě či izolaci a starším 60 let. Ani tato skupina lidí ale nemůže volit korespondenčně ze zahraničí (.pdf, str. 44–45).

Řečtí poslanci na konci ledna (po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru) odsouhlasili návrh na zavedení poštovního hlasování pro volby do Evropského parlamentu, návrh na jeho uzákonění i v případě národních parlamentních voleb tehdy ale neprošel.

Pokud se zaměříme na celou Evropu, je skupina států bez možnosti korespondenčního hlasování ze zahraničí ještě větší. Čítá totiž 20 zemí. Kdybychom nepočítali Bělorusko a Turecko, které mezinárodní organizace Freedom House označuje jako nesvobodné státy, jednalo by se o 18 zemí, což je zhruba 40 % ze 43 zemí.

Hlasovat poštou ze zahraničí není možné například v případě Srbska, Černé Hory nebo Severní Makedonie. Klasická korespondenční volba není zavedena ani na Islandu, kde funguje „předčasné hlasování“ podobně jako v Dánsku, i zde tak musí být při samotném hlasování přítomný úředník z volební komise (.pdf, str. 22–23).

Pro úplnost doplňme, že pravidla korespondenčního hlasování pro občany žijící v zahraničí se v jednotlivých zemích liší. Státy se totiž různě staví k tomu, kde má mít volič trvalé bydliště či dočasný pobyt. Maďarsko dovoluje korespondenčně volit jen občanům s trvalým bydlištěm mimo zemi. Lidem, kteří v zahraničí pobývají jenom dočasně, volit poštou dovoluje Nizozemsko, Estonsko nebo Španělsko. V Německu a v Rakousku funguje korespondenční volba bez omezení místa pobytu, a využít ji lze i přímo na území domovského státu.

Záleží ale také na typu voleb. Ve Francii mohou občané volit poštou ze zahraničí pouze v případě parlamentních voleb, nikoli ale v těch prezidentských. Stejně je to také na Slovensku.

Závěrečné hodnocení

Korespondenční volba ze zahraničí, kterou chce prosadit návrh pětikoalice, je sice dostupná ve většině států Evropy, Česko ale není „jednou z posledních zemí“, která ji nemá. Pokud bychom se zaměřili na pravidla platná v EU, funguje poštovní hlasování ze zahraničí ve zhruba 70 % zemí. Zbylých přibližně 30 % tuto možnost nezavedlo, a to ani v parlamentních, ani v prezidentských volbách.

V případě celé Evropy tento podíl dosahuje 40 %, protože korespondenční volbu ze zahraničí neumožňuje celkem 18 zemí ze 43 (pokud nepočítáme Bělorusko a Turecko, které lze podle organizace Freedom House zařadit mezi nesvobodné či „nedemokratické“ státy). Z těchto důvodů výrok Markéty Pekarové Adamové hodnotíme jako nepravdivý.

Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová zde reaguje na poznámku moderátorky, která se odvolávala na její dřívější tvrzení o tom, že zavedení korespondenčního hlasování bude mít nízký efekt na celkovou volební účast. Pekarová Adamová v rozhovoru argumentuje tím, že korespondenční volba, kterou zavedly ostatní státy, nezvýšila účast nikterak dramaticky a uvádí příklad Slovenska. Ani tam se dle ní účast v prvních volbách po zavedení změny „radikálně“ nezvýšila.

Volební účast na Slovensku

Možnost korespondenční volby ze zahraničí pro slovenské občany funguje už od roku 2006. V zákoně o volbách do Národní rady stojí, že „prostřednictvím pošty může volit volič, který nemá trvalý pobyt na území Slovenské republiky (…), a volič, který má trvalý pobyt na území Slovenské republiky a v době voleb se nachází mimo její území“. Pro odhlasování je nutné mít platný cestovní pas nebo občanský průkaz a zájemci musí o volbu poštou požádat, čímž se pro ni rovnou zaregistrují.

Posledních voleb do Národní rady (tedy slovenského parlamentu), ve kterých ještě neexistovala možnost hlasovat korespondenčně, se účastnilo přibližně 70 % oprávněných voličů. V roce 2006, kdy už Slováci mohli volit ze zahraničí, byla účast výrazně nižší – dosáhla zhruba 55 %. Zavedení korespondenční volby tedy volební účast nezvýšilo a podíl poštou odevzdaných hlasů na celkovém počtu byl navíc zanedbatelný.

Jak ukazuje tabulka níže, v následujících letech celková volební účast rostla, stejně jako podíl hlasů ze zahraničí. Avšak ani v roce 2023, kdy se pro volbu poštou zaregistrovalo rekordní množství lidí, nedosáhl podíl hlasů ze zahraničí ani dvou procent.

Závěr

Hlasy ze zahraničí ve slovenských parlamentních volbách tvořily malý podíl na celkové volební účasti jak bezprostředně po zavedení korespondenční volby, tak i v následujících letech. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová v kontextu výroku uvádí, že zavedení korespondenční volby na Slovensku volební účast nikterak dramaticky nezvýšilo. Dále zmiňuje, že čím déle tato možnost hlasování funguje, tím znatelněji se účast zvyšuje. Na příkladu Velké Británie ilustruje, že korespondenční volba je v řadě států zavedena dlouhodobě.

Korespondenční hlasování ve světě

Korespondenční volba má ve světě dlouhou historii. Například v USA fungovala na některých místech již v průběhu občanské války v 19. století, kdy mnoho vojáků sloužilo daleko od domova. Během prvních let 20. století byla v určitých státech umožněna také civilistům, kteří měli k takovému způsobu hlasování důvod (např. práce v jiném státě nebo nemoc). Od roku 1978 pak státy postupně povolovaly korespondenční hlasování bez upřesnění důvodu.

Velká Británie, kterou Markéta Pekarová Adamová zmiňuje, umožnila volit poštou ihned po první světová válce v roce 1918 – nejdříve pouze vojákům a dalším příslušníkům armády, kteří se po skončených bojích stále nacházeli v zahraničí a nemohli se vrátit domů (.pdf, str. 3). Na některé skupiny civilistů se začalo toto právo vztahovat v roce 1948. Od roku 1985 se mohou všichni Britové žijící v zahraničí zapsat do speciálního registru pro korespondenční hlasování (.pdf, str. 9). 

V omezené míře funguje korespondenční hlasování funguje už přes sto let také v Irsku, kde bylo zavedeno v roce 1923 pro zaměstnance diplomatických misí a příslušníky ozbrojených sil (.pdf, str. 9). Na všechny občany žijící v zahraničí nebylo toto právo rozšířeno. V Německu byla korespondenční volba zavedena již v roce 1957, a to bez omezení místa pobytu (.pdf, str. 9), ovšem s podmínkou uvádět důvod žádosti o korespondenční lístky. Od té bylo upuštěno v roce 2008. Korespondenční hlasování dlouhodobě funguje například také v Rakousku, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku nebo Švédsku (.pdf, str. 9).

Zajímavým případem je Francie, kde bylo hlasování poštou určitým skupinám obyvatel umožněno od roku 1924 do roku 1975 (.pdf, str. 42, 44). Kvůli četnosti volebních podvodů ale Francie v roce 1975 korespondenční volbu zakázala a zavedla osobní hlasování na zastupitelských úřadech (.pdf, str. 44). V současnosti mají ovšem Francouzi možnost hlasovat v některých volbách korespondenčně nebo také přes internet.

Závěr

Korespondenční volba ze zahraničí v nějaké podobě funguje v některých státech i desítky let. Velká Británie k tomuto kroku přistoupila před více než stoletím, po první světové válce v roce 1918, kdy umožnila korespondenční hlasování příslušníkům armády. Hlasovat poštou lze dlouhodobě také např. v Rakousku nebo Německu. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Markéty Pekarové Adamové jako pravdivý. Dodáváme ovšem, že na všechny britské občany se možnost volit korespondenčně vztahuje až od roku 1985.

Markéta Pekarová Adamová v souvislosti s korespondenční volbou mluvila o tom, kolik českých občanů s volebním právem žije v zahraničí. Dle jejího vyjádření je takových lidí přibližně 600 tisíc.

Korespondenční volba má Čechům, kteří v zahraničí pobývají trvale nebo tam v době voleb pracují či studují, umožnit hlasovat poštou. Odhady vládních politiků o tom, kolika lidí v cizině by se to týkalo, jsou různé. Např. v důvodové zprávě k návrhu, který by možnost korespondenčního hlasování zavedl, stojí, že „českých občanů v zahraničí žije několik stovek tisíc a jejich zájem o korespondenční hlasování nelze předem odhadnout“ (.pdf, str. 16). Ministerstvo zahraničních věcí (MZV) dokonce už dříve podotklo, že nemá možnost vést přesnou statistiku počtu českých občanů v zahraničí.

Už během projednávání návrhu o korespondenční volbě ale média přinášela informaci, že by se tento způsob hlasování mohl týkat až 600 tisíc českých občanů žijících v zahraničí. Po odvysílání námi ověřovaného rozhovoru zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti Jiří Krátký uvedl, že v zahraničí pobývá asi 400 až 600 tisíc Čechů. Upozornil ale, že se jedná pouze o kvalifikovaný odhad MZV. Zástupce MZV také upřesnil, že v evropských státech žije přes 300 000 českých občanů a mimo Evropu jich pobývá asi 280 tisíc.

Přesné statistické údaje o Češích v zahraničí tedy nejsou k dispozici. Podle odhadu MZV pobývá v zahraničí přibližně 600 tisíc českých občanů s volebním právem. Výrok Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Na úvod si připomeňme, kdo je Martin Nejedlý a jakou roli ve strukturách kolem prezidenta republiky zastává. Nejedlý ječlenem expertního týmu prezidentské kanceláře od roku 2013, kdy se Miloš Zeman poprvé ujal prezidentského úřadu. V roce 2014 se navíc stal i prezidentovým externím ekonomickým poradcem. Na obou těchto pozicích působí (.pdf; .pdf) dodnes. Média ho označují za klíčového muže okolí prezidenta Zemana.

Na jakém základě spolupráce probíhá?

Podrobnější informace o spolupráci prezidenta republiky Miloše Zemana s Martinem Nejedlým se v minulosti od Hradu snažila získat některá média nebo např. Josef Platil ze Strany zelených. Tomu v roce 2016 ředitel hradního Odboru legislativy a práva Václav Pelikán sdělil, že spolupráce byla uzavřena pouze ústně. 

Stejně se odbor vyjádřil i v červnu 2021. Na dotaz serveru Aktuálně.cz a týdeníku Respekt, zda o podmínkách spolupráce Nejedlého s prezidentem existuje písemný dokument, Pelikán uvedl, že Nejedlý vykonává poradenské služby od roku 2013 „po ústní dohodě mezi prezidentem republiky a Martinem Nejedlým” (.pdf, str. 1). Oficiálně tedy není spolupráce Nejedlého a prezidenta republiky ošetřena písemnou formou.

Kancelář na Pražském hradě

Server HlídacíPes.org v roce 2016 upozorňoval na to, že ačkoliv Martin Nejedlý žádnou oficiální smlouvu s prezidentem Zemanem uzavřenou nemá, využívá kancelář v prostorech Pražského hradu. 

Podle tehdejšího zjištění Lidových novin Hrad Nejedlému také platil asistentku, což potvrdil i prezidentův mluvčí Jiří Ovčáček. Že Nejedlý využívá kancelář na Pražském hradě, konkrétně v prostorách Nového královského paláce, uvedla Kancelář prezidenta republiky také v roce 2021 (.pdf, str. 1–2).

Diplomatický pas

Diplomatický pas vlastnil Martin Nejedlý od roku 2013. Dle Ireny Valentové z tiskového odboru Ministerstva zahraničních věcí (MZV) přitom „o vydání požádala Kancelář prezidenta republiky, a to z důvodu, že poradce Nejedlý doprovází jako člen vládní delegace prezidenta při zahraničních cestách“.

V říjnu 2021, v době, kdy byl prezident Zeman hospitalizován v nemocnici, musel Nejedlý na výzvu tehdejšího ministra zahraničí Jakuba Kulhánka pas odevzdat. „Je nepravděpodobné, že by nyní pas využíval k původnímu účelu, tedy k doprovodu prezidenta na oficiální zahraniční cesty“, řekl k tomu tehdy Kulhánek. Nejedlý vyhověl žádosti a pas vrátil. MZV poté potvrdilo, že se jeho diplomatický pas nachází v depozitu.

Vazby na Rusko

V případě vazeb Martina Nejedlého na Rusko je situace dlouhodobě netransparentní. V Rusku Nejedlý pracovně působilhlavně v 90. letech. Přesné informace o tom, co v té době konkrétně dělal, však nejsou známé. Podle svých vlastních slov se tehdy Nejedlý asi pět let věnoval exportu automobilů z Německa do Ruska. Časem se pak trvale usadil v Moskvě, kde se seznámil s lidmi z ruského ropného koncernu Lukoil. 

Kolem roku 2000 se Nejedlý opět vrátil do Česka a pohyboval se mezi Ruskem a Českem. S lidmi z Lukoilu i nadále komunikoval. V roce 2007 se stal jednatelem české pobočky Lukoilu pojmenované Lukoil Aviation Czech. Ta v roce 2009 uzavřela smlouvu se Správou státních hmotných rezerv na obměnu zásob leteckého petroleje. Své závazky ale nedodržela, a soud jí tak v roce 2015 uložil pokutu přes 27 milionů korun. Pokutu nakonec zaplatil sám ruský Lukoil.

Martin Nejedlý v minulosti doprovázel Miloše Zemana na jeho zahraničních cestách. V roce 2017 se například účastnilsetkání Miloše Zemana s Vladimirem Putinem v Rusku. Na tomto setkání se mimo jiné Zeman a Putin shodli, že je třeba„normalizovat“ vztahy mezi EU a Ruskem, které se zhoršily v důsledku rusko-ukrajinského konfliktu z roku 2014. Podobně Nejedlý doprovázel Zemana i při setkání s ruským prezidentem při jeho návštěvě Číny. V říjnu 2017 týdeník Respekt či server Aktuálně.cz informovaly o tom, že Nejedlý v Moskvě jednal s představiteli ruské společnosti Rosatom.

V listopadu 2020 také Nejedlý odcestoval na kontroverzní cestu do Moskvy, kde se setkal s významným poradcem prezidenta Putina Jurijem Ušakovem. Podrobnosti cesty nebyly nikdy vysvětleny a neúčastnil se jí ani žádný český diplomat. Podle spekulací médií nicméně mohla být tématem schůzky dostavba jaderné elektrárny v Dukovanech. Dodejme, že podle zjištění serveru Neovlivní.cz byl Nejedlý právě pro své ruské styky monitorován Bezpečnostní informační službou. „Byl sledovaný. Jeho kontakty jsou středem zájmu kvůli bezpečnostním zájmům státu,“ uvedl k tomu tehdy jeden ze zdrojů serveru, jehož jméno redakce nezveřejnila.

Závěr

Markéta Pekarová Adamová tak správně uvádí, že Martin Nejedlý využívá kancelář na Pražském hradě, ačkoliv nemá s Hradem žádnou písemnou dohodu. Diplomatický pas Nejedlý vlastnil od roku 2013. V Rusku Nejedlý několik let podnikal a v minulosti také opakovaně jednal s představiteli ruské podnikatelské a politické elity, ať už sám, nebo v doprovodu Miloše Zemana. V roce 2020 jednal, bez přítomnosti české diplomacie, např. s poradcem Vladimira Putina. Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) v rozhovoru odpovídá na otázku, zda by nově zvolený prezident Petr Pavel měl více vysvětlovat svá vyjádření ohledně chodu Pražského hradu a svou nedůvěru vůči ochrance současné hlavy státu. Pekarová Adamová řekla, že to Pavel „musí udělat“, Vratislava Mynáře zmínila jako negativní příklad spolupracovníků Miloše Zemana.

Bezpečnostní prověrka

Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Vratislav Mynář nemá bezpečnostní prověrku na stupeň přísně tajné, ačkoliv o ni usiloval už od konce roku 2013. Potřebné materiály však dodal až koncem roku 2014.

Ziskem této prověrky se Mynář snažil splnit požadavek prezidenta Miloše Zemana, který v říjnu 2013 řekl (video, čas 36:53): „Vratislav Mynář si především bude muset urychleně dodělat prověrku. (…) Nastupují dvě možnosti: buď si tu prověrku dodělá, to znamená, že ji dostane a pak zůstane kancléřem, anebo si ji nedodělá, a pak přestane být kancléřem a já si budu shánět kancléře nového.“

Vratislav Mynář v září 2015 oznámil, že prověrku na stupeň přísně tajné od Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) neobdržel. Ještě před zjištěním verdiktu prezident Zeman řekl, že očekává Mynářovo odvolání se proti případnému negativnímu výsledku. Nicméně v případě, že by odvolání bylo neúspěšné, měl kancléř ve své funkci skončit.

Hradní kancléř Mynář se následně v říjnu 2015 proti rozhodnutí NBÚ skutečně odvolal a podal tak tzv. rozklad, se kterým však neuspěl. Následně podal správní žalobu na NBÚ k Městskému soudu v Praze, kterou ale v lednu 2019 stáhl s vysvětlením, že má pochybnosti o nestrannosti soudců, a obává se tak o spravedlnost procesu.

Zmiňme, že Miloš Zeman dříve v roce 2017 uvedl, že „hradní kancléř prověrku nepotřebuje, a navíc už ji má na stupeň vyhrazené,“ a Mynářovo setrvání v úřadu tak již nepodmiňoval ziskem prověrky nejvyššího stupně. V červnu 2020 Mynář řekl, že se o bezpečnostní prověrku neuchází.

Doplňme, že důvodem pro neudělení prověrky měl být fakt, že Mynář Národní bezpečnostní úřad neinformoval o autonehodě, při které byl pod vlivem alkoholu, dále nevyjasněné vlastnictví pozemků, na nichž bydlel a podnikal, a držení anonymních firemních akcií.

Další Mynářovy kauzy

Kancléř Mynář figuruje také v několika dalších kauzách. Organizace Transparency International například v roce 2019, v reakci na reportáž ČT, na Mynáře podala trestní oznámení kvůli podezření z podvodu s dotacemi ve výši 32 milionů korun, díky nimž byl postaven Mynářův penzion v Osvětimanech. Policie poté v únoru 2021 Vratislava Mynáře obvinila z poškozování finančních zájmů Evropské unie. Právě tato kauza měla rovněž přispět k rozhodnutí NBÚ neudělit hradnímu kancléři zmíněnou prověrku. Doplňme, že Mynář proti trestnímu stíhání podal stížnost, tu však státní zastupitelství zamítlo.

Firma O.L.G.A., která Mynářovi patří, v roce 2020 dostala pokutu 300 tisíc korun od České inspekce životního prostředí, za neoprávněné čerpání vody pro zasněžování sjezdovky v Osvětimanech. Další Mynářova společnost už dříve dostala jinou pokutu, a to za vypouštění odpadních vod do osvětimanského potoka Hruškovice.

Vratislav Mynář rovněž dostal pokutu „při dolní hranici“ zákonné sazby za nelegální přestavbu své vily v Praze, ke které neměl stavební povolení.

Dále na Pražském hradě nařídil mimořádnou skartaci tajných dokumentů, během níž byl zničen utajovaný dokument ke kauze Vrbětice. Ten přitom chtěla získat policie, aby zjistila, jestli na něm nezůstaly otisky prstů nebo DNA nepovolaných osob.

Ve výčtu kontroverzních kauz dále uveďme dopis bývalému předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi, který zemřel v lednu 2020. Před svou smrtí plánoval uskutečnit pracovní cestu na Tchaj-wan, kterou v listopadu 2019 veřejně kritizoval prezident Zeman. Později vyšlo najevo, že po oznámení plánované cesty Kubera obdržel varovný dopis od čínské vlády s přípisem kanceláře prezidenta republiky. Dopis, který odsoudila řada českých politiků, byl podle informací Deníku N iniciován právě Vratislavem Mynářem.

Závěr

Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky Vratislav Mynář tedy neměl a nemá bezpečnostní prověrku na stupeň přísně tajné, kterou po něm Miloš Zeman v roce 2013 vyžadoval. Rovněž figuruje v několika kauzách. Výrok Markéty Pekarové Adamové tak hodnotíme jako pravdivý.

Markéta Pekarová Adamová (TOP 09) v debatě kritizuje údajné svěření bezpečnostních pravidel, která se vztahují na ústavní činitele, do rukou soukromé společnosti.

O tom, že na Pražském hradě působí soukromá bezpečnostní společnost, mluvil 2. února 2023 nově zvolený prezident Petr Pavel. „Kromě toho takové flagrantní porušení veškerých pravidel je, že na Hradě teď funguje soukromá bezpečnostní agentura, která má přístup téměř neomezený ke všemu a nepodléhá policejní kontrole,“ řekl Petr Pavel v rozhovoru pro týdeník Respekt.

O den později pak Petr Pavel na své tiskové konferenci novinářům sdělil (video, čas 13:30), že se k němu dostala informace o působení soukromé bezpečnostní agentury na Hradě, která má dle jeho slov přístup do chráněných prostor a je vyňata z bezpečnostního režimu. „Pak mě samozřejmě zajímá, jestli je tato informace pravdivá a na základě čeho taková agentura na Hradě působí,“ dodal Petr Pavel.  

Kancelář prezidenta republiky (KPR) na celou věc reagovala další den po zmíněné tiskové konferenci Petra Pavla. Ve svém prohlášení tvrdí, že nenajímala žádnou bezpečnostní agenturu, která by měla do prostorů Hradu „neomezený“ přístup. „Do prostor užívaných prezidentem republiky a dalších prostor na Pražském hradě a zámku Lány, kam nemají přístup běžné návštěvy, včetně režimových místností pro nakládání s utajovanými informacemi, nemá a nikdy neměla přístup žádná soukromá bezpečnostní agentura,“ upřesňovala dále KPR.

Deník N nicméně 6. února zveřejnil článek, v němž uvádí, že pražská společnost 3D Security, kterou zmiňoval také Petr Pavel v rozhovoru pro Respekt, v polovině ledna hledala odposlechy v kancelářích prezidentova poradce Martina Nejedlého a kancléře Vratislava Mynáře. KPR ve svém dřívějším prohlášení napsala, že k provedení obranně technické prohlídky proti nelegálním odposlechům „nikdy nenajímala a z veřejných peněz neplatila soukromou bezpečnostní agenturu.“ Deník N k tomu dále dodal, že vyjádření Kanceláře prezidenta republiky neříká, že se např. nejednalo o soukromou objednávku (za níž by nestála přímo KPR).

Shrňme tedy, že podle Deníku N na Pražském hradě figurovala soukromá bezpečnostní agentura. Kancelář prezidenta republiky nicméně dříve uvedla, že do prostor užívaných prezidentem republiky a dalších prostor, kam nemají přístup běžné návštěvy, „nemá a nikdy neměla přístup žádná soukromá bezpečnostní agentura“. Jelikož se tedy tyto informace rozcházejí, není možné z veřejně dostupných zdrojů jednoznačně určit, zda a v jakém rozsahu soukromá bezpečnostní agentura na Hradě působila. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako neověřitelný.