Předvolební debata z Prahy

Hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD) bylo založeno 2. června 2015. Ve svém dlouhodobém programu uvádí: „Chceme přísné podmínky imigrační politiky České republiky. Nechceme zde nepřizpůsobivé imigranty (…).“

Kvůli otázce kvót na rozdělení uprchlíků v roce 2015, kdy byla Česká republika (spolu se Slovenskem, Rumunskem a Maďarskem) přehlasována v Radě Evropské unie, se snažil předseda SPD Tomio Okamura vyvolat hlasování o nedůvěře vlády, pro které však nezískal podporu. 

Čelní členové hnutí včetně Tomia Okamury se od počátku existence SPD účastnili mnoha protiimigračních demonstrací (např. 1. července, 12. září, 28. září, 17. listopadu 2015). SPD také vytvořila petici proti přijímání nelegálních imigrantů. 

Téma nelegální migrace bylo také jedním z hlavních bodů hnutí SPD v kampani ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2017. Tomio Okamura často spojuje migraci s islamizací Evropy. Na toto téma se často vyjadřuje na svém Facebooku. Za SPD se vyjádřil obdobně i místopředseda poslaneckého klubu SPD Radek Rozvoral, který na webu SPD v srpnu 2021 uvedl: „Nekompromisně odmítáme přijímání nelegálních imigrantů na území ČR!“

Na závěr dodejme, že ačkoliv se představitelé SPD k tématu nelegální migrace opakovaně vyjadřují, ve stanovách (.pdf) z roku 2016 zmínka o imigraci mezi hlavními programovými body chybí.

Český velvyslanec v íránském Teheránu Svatopluk Čumba v srpnu 2019 po třech letech předčasně skončil na svém postu. Důvodem bylo nadměrné vydávání víz právě oním velvyslancem. Čumba měl přednostně udělovat víza lidem, které mu doporučovala Česko-slovensko-íránská obchodní komora pod vedením Jana Kavana a Zdeňka Zbytka. Tímto způsobem mělo být ve zrychleném režimu vydáno kolem 400 víz. Reklamy na udělování českých víz se objevily dokonce i na Instagramu.

Bývalý velvyslanec však nařčení i předčasné stažení odmítl a uvedl: „Skončil jsem po třech letech standardního vyslání.“ Generální inspekce ministerstva zahraničí však měla několik měsíců před jeho stažením dorazit na ambasádu v Teheránu a udělování víz prověřovat. Na základě jejich šetření byl poté velvyslanec předčasně povolán zpět do ČR. 

K tomuto případu se vyjadřoval také ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček, který potvrdil, že: „skutečně docházelo k nadměrnému využívání výjimky, která je umožněna pro zvláštní případy, ne k tomu, aby se vydávala víza v takovémto množství.“ Odmítl však , že by se jednalo „kupčení s vízy."

Ministerstvo zahraniční poté s bývalým velvyslancem zahájilo kárné řízení. Kárná komise podle Deníku N navrhla potrestat Čumbu kvůli zneužívání pravomoci při udělování víz. Zda však skutečně v této kauze docházelo k uplácení není jasné. Čumba i zástupci Česko-slovensko-íránské obchodní komory to popírají. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako neověřitelný.

První český evakuační let z hlavního města Kábul vyrazil 15. srpna 2021, kdy na palubě bylo 46 Čechů a místních spolupracovníků s rodinami. 

17. srpna na letišti v pražských Kbelích přistál druhý evakuační speciál s 87 lidmi včetně velvyslance Jiřího Balouna. 

Poslední let z Afghánistánu dosedl na pražské letiště následující večer, 18. srpna. Na palubě letadla bylo 62 lidí, z nichž 4 byli Afghánci, o jejichž přepravu požádalo Slovensko, dále pak afghánští tlumočníci s dětmi a držitelé trvalého pobytu v České republice. 

Třemi speciálními lety bylo během 4 dní evakuováno celkem 195 lidí, z nichž 170 byli Afghánci, kteří spolupracovali s Ministerstvem zahraničí a českou armádou.

Po prvním letu informovalo Ministerstvo obrany o plánované evakuaci 20 tlumočníků s jejich rodinnými příslušníky, nicméně jak uvedla mluvčí ministerstva: „Samozřejmě je otázka, jak se situace bude dál vyvíjet a zda někdo z české vlády nerozhodne, že se budou brát další.“ Spolek Vlčí Máky upozornil, že na kábulském letišti po třetím evakuačním letu zůstalo několik rodin tlumočníků, avšak podle vyjádření vlády byli evakuováni všichni, kteří byli určeni. 

Zmiňme, že program pomoci afghánským tlumočníkům pracujícím pod českou armádou a jejich rodinám schválila česká vláda již na konci července 2021. Pomoc měla podobu finančních prostředků, či nabídnutého azylu. 

Přesný počet celkově evakuovaných tlumočníků se nám nepodařilo dohledat, nicméně výrok hodnotíme jako pravdivý, neboť dle oficiálních informací Ministerstva obrany se předpokládalo s evakuací 20 tlumočníků. Protože tato informace pochází z 16. srpna, tedy z období kdy již byla zahájena evakuace a jeden z letů již v česku dokonce přistál, lze předpokládat, že se výsledné číslo příliš nezměnilo.

Islamistické hnutí Tálibán ovládlo afghánské hlavní město Kábul 15. srpna 2021. Od té doby byly zrušeny všechny civilní spoje a odbavit šlo pouze vojenské lety. Jednotlivé země se pak snažily z Afghánistánu evakuovat své občany a spolupracovníky. Česká republika v srpnu zorganizovala tři evakuační lety, během kterých se do ČR dostalo celkem 195 lidí včetně 170 afghánských spolupracovníků a jejich rodin.

První český letoun byl na cestě do Afghánistánu již v neděli ráno 15. srpna. Se 46 lidmi na palubě pak z Kábulu odletěl zpátky do Česka kolem 23:00 SELČ. Ten den byly na cestě do nebo z Kábulu mimo letadel Spojených států také letadla britská a kanadská. Například kanadské letectvo přímo z Kábulu evakuovalo své občany a afghánské spolupracovníky již 12., 13., 14. a 15. srpna.

Vzhledem k nedostupnosti ucelených dat o příletech a odletech z Kábulského letiště v neděli 15. srpna, kdy byla situace na letišti velmi chaotická, nedokážeme přesně určit, která letadla do Kábulu přilétala v jaké časy. Můžeme však říct, že minimálně kanadské letectvo evakuovalo své spolupracovníky již několik dní před příletem prvního českého letadla.

Česká evakuace z hlavního města Afghánistánu započala v neděli 15. srpna 2021 hodinu před půlnocí SELČ, kdy první evakuační let odstartoval z kábulského letiště. Stroj i s 46 českými občany, jejich spolupracovníky a rodinami přistál na pražském letišti v Kbelích následující den ráno, tedy v pondělí 16. srpna.

Další armádní speciál, tentokrát s 87 lidmi na palubě, přistál na tomtéž letišti 17. srpna. V armádním letadle byl například také velvyslanec v Kábulu Jiří Baloun.

Třetí a poslední let z Kábulu přistál v Praze hned další večer, tedy 18. srpna, na palubě bylo 62 osob. Čtyři z nich byli Afgánci, o jejichž přepravu požádalo Slovensko. Mezi dalšími pak letoun převezl například české vojáky, kteří se na organizaci podíleli, afgánské tlumočníky s rodinami a další spolupracovníky.

Evakuační lety tedy v rozmezí 4 dní přepravily z Afganistánu do České republiky 195 osob, z nich 170 Afgánců, kteří byli armádními spolupracovníky, tlumočníky či jejich rodinnými příslušníky. Často zmiňovanými byly v tomto kontextu seznamy Ministerstva obrany, které obsahovaly jména těch, kteří měli být v případě nouze evakuováni. Spolek Vlčí máky zmiňoval, že v Afganistánu údajně zůstali další spolupracovníci i s rodinami. Volání po dalším evakuačním letu již však nebylo vyslyšeno. Podle vládních vyjádření byli evakuováni všichni, kdo evakuováni být měli.

K 19. srpnu se z Afganistánu evakuačními lety dohromady dostalo (video, čas 7:09) přes 8 000 osob, nejvíce na palubách letů armády USA. Americké lety převezly 5 200 lidí.

Česká republika je členem Evropské unie od 1. května 2004. O členství zažádala prostřednictvím tehdejšího premiéra Václava Klause v roce 1996 a o dva roky později začala přístupová jednání. 

Bývalý předseda KSČM Miroslav Grebeníček se ve svém projevu 1. května 2000 obrátil na Václava Havla, aby odmítl vstup České republiky do stávající Evropské unie.

V červnu 2003 se v Česku uskutečnilo referendum, které mělo rozhodnout o přistoupení do EU. Přes 77 % občanů se v něm vyslovilo pro vstup a kolem 23 % proti vstupu. Přestože ve straně panovaly na otázku možného přistoupení různé názory, vedení KSČM doporučilo svým voličům v referendu členství v EU odmítnout.

Jedním ze základních principů Evropské unie je princip přednosti unijního práva před vnitrostátním právem. Tento princip je formulován v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18). Podle tohoto ustanovení „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie (…) a usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie“. Princip přednosti unijního práva před vnitrostátním je podle jednoho z prohlášení připojeného k Lisabonské smlouvě dovozován i na základě ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie.

Tento unijní princip se odráží i v některých konkrétních ustanoveních vnitrostátního práva České republiky. Na ústavní úrovni je v čl. 1 odst. 2 Ústavy řečeno, že „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“, v článku 10 je pak uvedeno, že „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. Bezrozpornost vnitrostátního a mezinárodního práva, mezi které řadíme i unijní, má zajišťovat rovněž § 86 odst. 3 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který stanovuje, že důvodová zpráva návrhu zákona obsahuje „zhodnocení souladu návrhu zákona s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy“. Nejkonkrétněji je tento požadavek artikulován v čl. 2 odst. 2 písm. c) Legislativních pravidel vlády, podle kterého „při přípravě právního předpisu je třeba dbát, aby právní předpisy byl v souladu s právem Evropské unie“.

Činnost exekutorů a insolvenčních správců spadá pod základní sazbu Daně z přidané hodnoty (DPH), která v České republice činí 21 %. V Česku máme i první sníženou sazbu 15 % a druhou sníženou sazbu 10 %. Dle Jakuba Vintrlíka z Ministerstva financí nemůže Česká republika činnost exekutorů přiřadit pod některou ze snížených sazeb z důvodu harmonizace daně v rámci Evropské unie.

„Uplatnění snížené sazby na činnost exekutorů a advokátních kanceláří by bylo v rozporu se směrnicí o společném systému DPH, která tuto problematiku na úrovni EU upravuje,“ upřesňuje Vintrlík.

Dle evropské směrnice, která harmonizuje DPH v celé Unii, je pak skutečně možné (čl. 98) určit sníženou sazbu DPH jen pro zboží a služby uvedené v příloze III směrnice, mezi kterými insolvenční řízení, výkon rozhodnutí ani exekuce nejsou. Zároveň pak směrnice neumožňuje tyto „služby“ od DPH zcela oprostit. Řešením situace by pak mohlo být zařazení služeb exekutorů a insolvenčních správců do přílohy III směrnice, nebo vyjednání výjimky pro Česko se stejným efektem.

Pro kontext uveďme, že DPH navyšuje částku, kterou je dlužník nucen v exekučním či insolvenčním řízení zaplatit. Tato daň se totiž připočítává k nákladům řízení, které ze zákona hradí dlužník. To je však do určité míry nevýhodné i pro stranu věřitelů, jelikož poté musejí déle čekat na splacení dluhu. Státní rozpočet poté na DPH v souvislosti s exekučními a insolvenčními řízeními podle odhadů portálu Češi v právu ročně inkasuje zhruba 650 milionů korun.

V grafu vidíme vývoj průměrných ročním mezd (a platů) v Česku a v Německu mezi lety 2015 a 2020. Data pochází ze statistiky Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a v korunách vyjádřené hodnoty pro Česko jsou přepočteny pro každý rok na eura podle průměrného směnného kurzu daného roku.

Česká průměrná mzda se v posledních letech skutečně pohybuje kolem třetiny hodnoty německých mezd, od roku 2018 se však přibližuje ke 40 %. V roce 2020 činil tento podíl 39 %, v průměru za šest sledovaných let pak 36 %. Právě třetinu vydělávali Češi oproti Němcům naposledy v roce 2016. 

V současné době se tedy nejedná o přesnou třetinu, v rámci zaokrouhlení na základní zlomky je ale podíl blíže třetině než polovině, a proto hodnotíme výrok Jany Maláčové jako pravdivý.

Jana Maláčová ve svém výroku zřejmě hovoří o odlivu dividend do zahraničí, protože v následné větě mimo jiné uvádí, že je zapotřebí, aby kapitál u nás působících firem zůstával v České republice.

Dle dat Českého statistického úřadu si v posledních šesti letech zahraniční vlastníci firem v Česku rozdělili každý rok průměrně 278 mld. Kč ve formě dividend, tedy vyplacených podílů na zisku akciových společností. Mezi lety 2016 až 2019 se dividendový odliv pohyboval okolo tří set miliard, v posledním roce klesl na 217 mld. Kč. Doplňme, že reinvestováno zpět bylo v roce 2020 téměř 176 mld. Kč.

Zdroje dat v grafu: 2016, 2017, 2018, 2019, 2020.

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Za posledních pět let byl průměrný roční odliv dividend 278 mld. Kč, což spadá do námi užívané 10% tolerance.

Jiří Hynek uvádí komplikace při vývozu obráběcích center jako příklad diskriminace ze strany Evropské unie vůči zemím, které nemají přístup k moři.

Některé druhy (CNC) obráběcích center, tedy složitějších obráběcích strojů, spadají (.pdf) mezi takzvané zboží dvojího užití. Konkrétně patří (.pdf, str. 61) do kategorie č. 2: Zpracování materiálů a její podskupiny Zkušební, kontrolní a výrobní zařízení (příloha 1, kategorie 2, 2B). Zbožím dvojího užití se přitom rozumí „zboží včetně softwaru a technologií, které lze použít jak pro civilní, tak i vojenské účely“. Dle Ministerstva průmyslu a obchodu jsou typickým příkladem takového zboží právě obráběcí stroje, protože „jsou masově používané v mnoha průmyslových odvětvích, ale lze je snadno zneužít i k výrobě zbraní“.

Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady 2021/821, které nahradilo dřívější nařízení Rady 428/2009, není možné bez povolení vyvážet mimo Evropskou unii zboží dvojího užití, které je uvedené v příloze 1 (tedy také zmíněná obráběcí centra). Toto povolení přitom vývozci uděluje pouze členský stát, „v němž má vývozce sídlo nebo je usazen“. V případě vývozu z ČR tedy toto povolení uděluje stát, přesněji české Ministerstvo průmyslu a obchodu (.pdf), a to podle zákona č. 594/2004 Sb.

Odlišná je situace v případě tranzitu zboží dvojího užití uvedeného v příloze 1, které „není zbožím Unie“, tedy pochází ze států mimo Unii (čl. 5 bod 23–24). Tento tranzit „může být kdykoli zakázán příslušným orgánem členského státu, v němž se zboží nachází“, jestliže dotyčné zboží je nebo může být určeno například k výrobě zbraní.

Tzv. tranzitní licence neboli povolení pro přepravu zboží dvojího užití uvnitř Unie je pak vyžadována primárně u vojenského materiálu uvedeného v příloze 4 nařízení EP a Rady 2021/821. Členský stát nicméně může rozhodnout, že je pro přepravu i jiného zboží dvojího užití přes jeho území nutné získat tuto tranzitní licenci, pokud je cílová země mimo celní území Unie. Připomeňme, že tímto postupem například v roce 2014 blokovalo Německo export zbraní z ČR do Egypta.

Obráběcí centra jakožto zboží dvojího užití tedy nelze z Česka ven z EU vyvézt bez povolení od Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Pokud by se jednalo o obráběcí centrum, které „není zbožím Unie“, má každý členský stát EU, přes který transport prochází, právo jej zakázat. Kromě toho ale každý členský stát může tranzit přes své území podmiňovat také vydáním tranzitní licence. Zda a jak často skutečně členské státy EU tuto tranzitní licenci na obráběcí centra vydávají, se nám nicméně z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Nedokážeme tak říct, zda je situace, kterou popisuje Jiří Hynek, běžná, či spíše výjimečná. Jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

17. června 2020 představila Evropská komise dokument s názvem Strategie EU pro očkovací látky proti covid-19. Cílem této strategie bylo mimo jiné urychlit distribuci vakcín a zabezpečit dostupnost vakcín pro členské státy a jejich obyvatele. "Společné úsilí zvýší naše šance na přístup k bezpečné a účinné vakcíně, kterou potřebujeme co nejrychleji," komentovala tehdy Strategii eurokomisařka Stella Kyriakidisová. Na základě této strategie Komise dohromady s členskými státy domlouvala záruky předběžného nákupu s výrobci očkovacích látek. Na základě tohoto postupu pak měly jednotlivé členské státy právo na nákup určitého množství dávek očkovacích látek za určitou cenu. 

Počet dávek a druh očkovacích látek si mohly členské státy určit v rané fázi vyjednávání. Po uzavření smluv měly být očkovací látky přidělovány podle distribučního klíče založeného na počtu obyvatel, přičemž členské státy dostávaly očkovací látky za stejných podmínek – tedy na poměrném základě a za stejnou cenu. Následně bylo možné upravit počet očkovacích látek mezi členskými státy podle jejich potřeb. V případě, že by se jeden z členských státu rozhodl svou objednávku zcela nevyčerpat, ostatní státy pak měly možnost nakoupit této očkovací látky více. Hospodářské noviny dodávají, že členské státy si od každého výrobce mohly objednat tolik dávek vakcíny, kolik odpovídá počtu jejich obyvatel. Česko však tuto možnost nevyužilo a vakcín nakoupilo podstatně méně.

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť členské státy si skutečně mohly zvolit, kolik dávek jednotlivých vakcín chtějí prostřednictvím EU objednat. Jediným omezením bylo, že nemohly od jediného výrobce požadovat více dávek, než by stačilo na proočkování jejich populace.

Podle informací serveru ceskezajmy.eu došlo v období od 20. května 2020 do 18. května 2021 k celkem 97 zasedáním Rady Evropské Unie. Jednání Rady EU se zpravidla účastní ministři jednotlivých zemí, a to podle agendy, které se právě týká. V případě České republiky se jej účastnili samotní ministři 40krát, jejich účast tedy byla méně než poloviční. Doplňme, že projekt ceskezajmy.eu společně realizují odborníci z organizací STEM (Ústav empirických výzkumů), AMO (Asociace pro mezinárodní otázky), Europeum (Institut pro evropskou politiku) a Evropa v datech.

Pokud srovnáme jednotlivé ministry, pak ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová se účastnila všech tří svých resortních jednání. Ministr zemědělství Miroslav Toman se účastnil čtyř jednání z dvanácti. Ministryně financí Alena Schillerová se účastnila osmi jednání z osmi. Ministr školství Robert Plaga nebo ministryně spravedlnosti Marie Benešová se potom neúčastnili ani jednoho z příslušných jednání. Účast Jany Maláčové je tedy možné považovat za častější oproti jejím vládním kolegům.

Pro úplnost dodáme, že Českou republiku čeká od 1. července 2022 předsednictví Evropské Unie. Při srovnání účasti ministrů ze zemí, které měly v blízké době předsedat EU, Česko zaujímá poslední místo. Od 1. července tento post zastává Slovinsko, jehož ministři se účastnili 66 zasedání. Francie, kterou čeká předsednictví příští rok, byla svými ministry přítomna na 51 zasedáních a ze Švédska, které předsedá EU po nás, byli jeho ministři na jednáních 83krát.

Smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), neboli Pařížská smlouva, vstoupila v platnost v roce 1952. Jejím úkolem bylo především „zajistit volný pohyb uhlí a oceli a uvolnit přístup k výrobním zdrojům“. Dalším cílem bylo také zřídit společný Vysoký úřad, který by „dohlížel na trh, sledoval dodržování pravidel hospodářské soutěže a zajišťoval transparentnost cen". Ekonomika (trh) by se tedy v tomto případě dala považovat za zásadní motiv vzniku.

Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS), neboli Římská smlouva, vstoupila v platnost 1. ledna 1958. Jejím cílem bylo „prostřednictvím obchodu usilovat o integraci a hospodářský růst“. Vytvořila také společný trh fungující na základě volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Dalšími cíli byla např. spravedlivá hospodářská soutěž, společná obchodní politika anebo položení základů pro užší svazek evropských států. I v tomto případě se tedy jednalo především o ekonomickou integraci. Jejím prostřednictvím se však mělo dosáhnout i určité integrace politické.

Nad rámec výroku pak zmiňme, že Smlouva o Evropské unii, neboli Maastrichtská smlouva, která vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 byla již o poznání komplexnějším řešením evropské integrace. Obsahovala například také pilíře o zahraniční a bezpečnostní politice, vyžadovala spolupráci členských států v oblasti dodržování lidských práv či podporovala jednotnost v boji proti terorismu. Mimo jiné však položila základ pro společnou hospodářskou a měnovou unii, podle níž musí členské země „koordinovat své hospodářské politiky, poskytovat mnohostranný dohled nad touto koordinací a řídit se pravidly finanční a rozpočtové kázně“. 

Výrok tedy hodnotíme jako pravdivý, neboť Josef Nerušil mluví o počátcích evropské integrace a zejména založení ESUO a EHS. V případě obou těchto společenství přitom můžeme říci, že jejich primárním cílem byla ekonomická integrace a vytvoření ekonomického společenství. 

Evropská unie vznikla 1. listopadu 1993, tedy dnem, kdy vstoupila v platnost tzv. Maastrichtská smlouva. Tato smlouva zavedla tři pilíře: prvním z nich bylo seskupení tradiční činnosti, pracovních a rozhodovacích postupů tří původních organizací (Evropské hospodářské společenství, Evropské společenství uhlí a oceli a Euroatom) pod jednotnou organizaci, kterou byla právě Evropská unie. Druhý pilířem Maastrichtské smlouvy byla společná zahraniční a bezpečností politika, třetím pak spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí.

Právní subjektivitu má Evropská unie ovšem až od doby, kdy vstoupila v platnost tzv. Lisabonská smlouva, což se uskutečnilo 1. prosince 2009 (.pdf, str. 1). V důsledku získání právní subjektivity se Evropská unie stala osobou v právním smyslu a jako taková obdržela práva a povinnosti a může právně jednat. Evropská unie tak nově mohla například podepisovat mezinárodní smlouvy v oblastech spadajících do jejích pravomocí a stát se členem mezinárodních organizací. Členské státy zároveň smějí od této doby podepisovat pouze mezinárodní smlouvy, které jsou slučitelné s právními předpisy EU (str. 2).

Dle dlouhodobých výzkumných šetření mezinárodní analytické organizace YouGov, probíhajících od ledna 2020, je s vystoupením Velké Británie z Evropské unie konstantně nespokojeno 43 až 51 % dotazovaných. Z prozatím poslední analýzy YouGov na téma Brexit z 29. září 2021 pak vyplývá, že 53 % respondentů si myslí, že Brexit (ve smyslu fungování Spojeného království po odchodu z EU) neprobíhá dobře.

V červnovém dotazování výzkumné agentury Redfield & Wilton Strategies uvedlo 42 % oslovených, že rozhodnutí opustit EU nebylo správné.

Další průzkumy na téma Brexit ukazují, že pokud by probíhalo nové referendum, pro setrvání v EU by hlasovalo 43 % z dotazovaných.

S počínáním britské vlády ohledně Brexitu bylo pak podle jiného výzkumu agentury YouGov v září 2021 nespokojeno přibližně 59 % dotazovaných Britů. 

Citace pochází z twitterového účtu předsedy ODS Petra Fialy. Celkově jde o výňatek z projevu, který Petr Fiala pronesl na schůzi Poslanecké sněmovny z 13. září 2018. Na ní poslanci probírali vedle jiného i výsledek hlasování Europarlamentu z předcházejícího dne, kterým došlo k přijetí doporučení, aby Evropská komise zahájila proti Maďarsku řízení kvůli vážnému ohrožení unijních hodnot.

Upřesněme, že předseda občanských demokratů 13. září 2018 na Twitteru doslova uvedl: „Všechny pokusy různým způsobem zasahovat do dění jednotlivých demokratických států v rámci Evropské unie jenom prohlubují krizi EU, prohlubují nedůvěru mezi evropskými zeměmi a ohrožují dokonce i budoucí spolupráci jednotlivých zemí.“

Předsedkyně TOP 09 hovoří o vyloučení maďarské parlamentní strany Fidesz z evropské politické frakce Evropská lidová strana (EPP). 

Již v březnu 2019 bylo hnutí Fidesz, jejímž předsedou je maďarský premiér Viktor Orbán, pozastaveno členství v EPP. Tímto krokem strana ztratila právo účastnit se schůzí frakce a hlasovat na nich. Důvodem mělo být údajné porušování principů právního státu. 

Pro úplné vyloučení hnutí Fidesz z EPP se předsedové 13 členských stran (včetně Markéty Pekarové Adamové za TOP 09) poprvé vyslovili v dubnu 2020. V dopise adresovaném předsedovi EPP Donaldu Tuskovi poukazovali především na kontroverzní způsob řešení pandemie covidu-19. Maďarský parlament totiž v březnu 2020 schválil zákon, podle nějž může Viktor Orbán rozhodovat o dalších krocích ohledně řešení pandemie prostřednictvím dekretů bez nutnosti předchozího schválení parlamentem. Evropská komise vyjádřila obavy především kvůli absenci časového omezení tohoto rozhodování. 

3. března 2021 všech 12 poslanců Fidesz frakci EPP definitivně opustilo. Stalo se tak v reakci na schválení nových pravidel usnadňujících jejich vyloučení, jež premiér Orbán označil za zjevně nepřátelský krok proti Fideszu a jeho voličům.

Na závěr dodejme, že fakticky se tedy nejednalo o vyloučení, nýbrž o odchod z vlastního rozhodnutí Fideszu. Avšak vzhledem k tomu, že tento odchod byl reakcí na hrozící vyloučení, a vzhledem k předchozím událostem (pozastavení členství, dopis Donaldu Tuskovi a usnadnění pravidel pro vyloučení), tento výrok hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

29. září 2021 navštívil Českou republiku na pozvání Andreje Babiše maďarský premiér Viktor Orbán. Oba politici společně zavítali do Ústeckého kraje, kde mimo jiné řešili otázky týkající se migrace, vzájemných vztahů ČR a Maďarska a dopadů pandemie covidu-19. 

Po tomto jednání následovala společná tisková konference, na niž nebyli vpuštěni někteří žurnalisté. Jednalo se například o novináře českých Hospodářských novin a serveru Investigace, zahraničních deníků Le Monde a Die Zeit nebo televize ARD. Mluvčí vlády Vladimír Vořechovský uvedl, že z důvodu nedostatečné kapacity nebylo možné akreditaci některých novinářů potvrdit. Stejný důvod pořadatelé sdělili i zástupcům redakce Investigace.cz. Ta však poukazuje na to, že výběr novinářů, jejichž akreditace nebyla potvrzena, nesouvisel s časem žádosti o akreditaci. Podle novináře německého týdeníku Die Zeit Martina Nejezchleby bylo opatření namířené speciálně na některé zahraniční novináře. „Pak jsem se ptal, podle čeho novináře vybírali, a ona mi říkala, že má nařízeno, že zahraniční novináře nebudou pouštět,“ popsal.

Dle příspěvků na sociálních sítích měli být někteří novináři v seznamu označeni červeně – jednalo se právě o zástupce výše zmíněných médií, kteří na tiskovou konferenci nebyli vpuštěni. Proti takovémuto počínání se ve své tiskové zprávě ohradily Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu a Nadační fond nezávislé žurnalistiky. Počínání považují za diskriminaci novinářů a odpírání práva na informace, čímž byla údajně porušena ustanovení Listiny základních práv a svobod.

Podle fotografie (.jpeg) seznamu novinářů, kterou pořídil zpravodajský server Seznam Zprávy, zažádalo o akreditaci na tiskovou konferenci 84 novinářů, 19 z nich však bylo označeno červenou barvou, a tedy nebylo vpuštěno. Naopak byli vpuštěni i někteří novináři, kteří o akreditaci předem nepožádali. V sále bylo v průběhu tiskové konference podle zpravodaje Českého rozhlasu stále místo.

Podle fotografií seznamu novinářů jich tedy skutečně téměř 90 o akreditaci požádalo. Nedokážeme však vzhledem k protichůdným informacím posoudit, jaká byla kapacita sálu pro novináře, kolik z nich bylo skutečně uvnitř, ani zda si někteří červeně označení novináři o akreditaci požádali pozdě, a proto nebyli vpuštěni. Výrok Patrika Nachera proto hodnotíme jako neověřitelný.

Na začátek uveďme, že Josef Nerušil v návaznosti na hodnocený výrok tvrdí, že zmíněný princip subsidiarity je uplatňován stále v menší míře. Předmětem hodnocení však bude pouze to, zda je tento princip zakotven v právu Evropské unie. Otázka míry uplatňování tohoto principu v praxi je totiž v daném kontextu spíše subjektivním hodnocením, které neověřujeme.

Zásadu subsidiarity zakotvuje článek 5 odst. 1 a 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18): „Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.“ Na základě principu subsidiarity pak může Unie v rámci oblastí, které spadají do tzv. sdílené pravomoci, jednat jen v případě, že jednotlivé členské státy nemohou problém samy uspokojivě vyřešit.

Jinými slovy by se princip subsidiarity dal popsat jako princip, který se snaží zabezpečit, že rozhodnutí budou přijímána co nejblíže občanům. Komise uvádí, že: „Kromě případů, kdy EU náleží výhradní pravomoc, by neměla být podnikána opatření na evropské úrovni, pokud by takové opatření nebylo účinnější než opatření přijaté na národní, regionální či místní úrovni.“

Zásada subsidiarity tak úzce souvisí s principem svěřených pravomocí, který je zakotven v článku 3 a následujících Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Dle ní dělíme svěřené pravomoci do tří kategorií.

V první kategorii má Evropská unie pravomoci výlučné (jde například o oblast celní unie, společné obchodní politiky). V kategorii sdílených pravomocí najdeme oblasti jako doprava, energetika, životní prostředí nebo ochrana spotřebitele. Právě v těchto oblastech má být zásada subsidiarity uplatňována. Poslední kategorií jsou oblasti, ve kterých má unie pouze koordinační a doplňkovou pravomoc (například vzdělání, cestovní ruch nebo kultura).

Zásada subsidiarity se pak uplatňuje podle Protokolu o uplatňování zásady subsidiarity (.pdf). Ten zakotvuje například konzultační roli vnitrostátních parlamentů, když Komise připravuje nové legislativní akty.

Komitologie je potom konzultační proces v Evropské unii. Jde o širší systémy výborů, které asistují Komisi při implementaci evropské legislativy a zároveň hledají shodu mezi Komisí a členskými státy. Ve Smlouvě o fungování Evropské unie je komitologie zakotvena (.pdf, str. 172–173) v článku 290 a 291. Jde tedy svým způsobem o kontrolní systém členských států vůči Komisi.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Zda je, či není tato zásada fakticky uplatňována, případně zda je její uplatňování dostatečné, je věcí (právně-vědeckého) hodnocení, které není možné v poměrně krátkém odůvodnění ověřit.

Rada vzájemné hospodářské společnosti (RVHP) je bývalá organizace sdružující socialistické státy východního bloku mezi lety 1949 až 1991, a to za účelem obchodní spolupráce. Evropskými členy tohoto společenství byly Albánie (jen do roku 1961), Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, NDR, Rumunsko a SSSR. Od roku 1964 spolupracovala s RVHP i Jugoslávie.

Ze zemí bývalé RVHP jsou současnými členy Evropské unie Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, Rumunsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva a pokud bychom přičetli i státy bývalé Jugoslávie, tak i Chorvatsko a Slovinsko.

K vytvoření blokační menšiny, tedy skupiny, která je schopna zablokovat návrh schvalovaný na půdě Rady EU, je třeba účasti minimálně 4 členských států, jejichž obyvatelstvo zároveň tvoří minimálně 35 % z celkového počtu obyvatel EU.

Populace Evropské unie se skládá (dle dat z roku 2020) z přibližně 447 milionů (konkrétně 447 319 829) obyvatel. K vytvoření blokační menšiny je tedy zapotřebí, aby počet obyvatel blokujících států byl přibližně 157 milionů. Souhrnný počet obyvatel výše zmíněných zemí bývalé RVHP činí přibližně 96 milionů, tedy zhruba jen 22 % populace EU. Pokud bychom přičetli také státy bývalé Jugoslávie, jednalo by se přibližně o 102 milionů obyvatel (cca 23 % populace EU), což je pro vytvoření blokační menšiny stále nedostačující.

Země bývalé RVHP (ať se státy bývalé Jugoslávie, či bez nich) tedy sice splňují první kritérium o minimálním počtu států, avšak počet obyvatel těchto zemí netvoří dohromady alespoň 35 %. 

Josef Nerušil mluví o blokační menšině v souvislosti s odchodem Velké Británie z EU. Před jejím vystoupením žilo v EU přibližně 514 milionů obyvatel, z nich 67 milionů ve Velké Británii. Státy bývalé RVHP tedy nedosáhly na blokační menšinu ani společně s Velkou Británií.

Dodejme však, že po Brexitu se začíná mluvit o zlepšení vyjednávacích pozic pro velké země EU, především pro Německo, které bylo doposud přítomno v 72 % možných blokačních koalic. Po odchodu VB tento podíl stoupl na více než 86 % (pdf., str. 2). Vyjednávací pozice se zlepšila i Polsku (str. 3).

Pro zajímavost zmiňme také složení Evropského parlamentu. Ten se skládá z celkového počtu 705 poslanců. Za bývalé země RVHP je v něm pro volební období 2019–2024 zvoleno 184 europoslanců. Tvoří tedy přibližně 26 % z celkového počtu. Pokud bychom opět započítali také slovinské a chorvatské europoslance, dostali bychom číslo 204 (cca 29 % z celkového počtu poslanců EP).

Kancléřkou Spolkové republiky Německo se stala Angela Merkelová v listopadu 2005 a tento post v současnosti zastává již čtvrté funkční období. Na podzim 2021 tedy uběhne 16 let od jejího nástupu do funkce. Během úřadu navštívila Merkelová Rusko v rámci oficiálních zahraničních cest celkem dvacetkrát, naposledy na konci srpna 2021.

Kdy tyto cesty proběhly a co bylo předmětem setkání s představiteli Ruské federace?

• 2006: Angela Merkelová poprvé navštívila Rusko po více než roce v úřadu, a to v lednu 2006. S prezidentem Putinem se na setkání v Kremlu shodli na bližší spolupráci v řešení jaderného sporu s Íránem. Německá kancléřka navštívila Rusko tento rok ještě dvakrát. V Tomsku diskutovala v dubnu především o dodávkách plynu do Evropy a v červenci se zúčastnila summitu G8 v Petrohradu.
   
• 2007: V roce 2007 navštívila Angela Merkelová Rusko dvakrát. V té době vyjednávala v Soči a Samaře o dohodě mezi EU a Ruskem týkající se například dodávek plynu. 
   
• 2008: V březnu tohoto roku se v Moskvě poprvé setkala s nově nastupujícím ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. V srpnu 2008 s ním poté v Soči vyjednávala o rusko-gruzínském konfliktu. V říjnu pak přijela Merkelová do Petrohradu na bilaterální fórum Petrohradské dialogy, které se tradičně koná od roku 2001. Dodejme, že země se v jeho pořádání nepravidelně střídají.
   
• 2009: V srpnu Angela Merkelová přicestovala do přímořského letoviska Soči na jednání s ruským prezidentem Medveděvem. Diskutovali tehdy o řešení nastupující ekonomické krize a ruských investicích v Německu.
   
• 2010: V květnu tohoto roku se Merkelová na moskevském Rudém náměstí zúčastnila oslav 65. výročí konce druhé světové války. V červenci poté přijela Merkelová jednat o německých investicích v Rusku a o účasti německých firem na modernizaci ruských společností.
   
• 2012: Merkelová navštívila již zmíněné Petrohradské dialogy. Během fóra uvedla své znepokojení nad omezováním lidských práv v Rusku.
   
• 2013: V červnu Angela Merkelová dorazila do Petrohradu na mezinárodní ekonomické fórum. V září se pak Merkelová do Petrohradu vrátila na summit G20. Hlavní otázkou bylo používání chemických zbraní v Sýrii.
   
• 2015: V únoru tohoto roku se v Moskvě konala schůzka Angely Merkelové, ruského prezidenta Putina a francouzského prezidenta Hollanda. Merkelová a Holland se zde snažili Putina přesvědčit o dojednání příměří v již rok trvajícím rusko-ukrajinském konfliktu. V květnu se poté německá kancléřka zúčastnila výročí konce druhé světové války v Moskvě. Spolu s dalšími západními lídry ale vynechala kvůli napětí na Ukrajině vojenskou přehlídku na Rudém náměstí.
   
• 2017: V květnu se Angela Merkelová zúčastnila prvního dvoustranného setkání s prezidentem Putinem od ruské anexe Krymu. Schůzka proběhla v rámci přípravy na summit G20, kterému Německo v témže roce předsedalo. Merkelová zde chtěla přesvědčit ruského prezidenta, aby Rusko chránilo gaye v Čečensku a aby byla zohledněna práva protivládních demonstrantů.
   
• 2018: Hlavními tématy tehdejšího květnového setkání Angely Merkelové s Vladimirem Putinem v Soči bylo odstoupení USA od jaderné dohody s Íránem, situace na Ukrajině a dodávky plynu do Německa plynovodem Nord Stream 2, který obchází území Ukrajiny.
   
• 2020: Merkelová a Putin na lednovém setkání v Moskvě potvrdili, že plynovod Nord Stream 2 bude spuštěn i přes sankce USA, které byly namířené proti společnostem zapojeným do stavby plynovodu.
   
• 2021: Naposledy navštívila Angela Merkelová Rusko v srpnu letošního roku. Zde například vyzvala ruského prezidenta Putina k propuštění opozičního aktivisty Alexeje Navalného.

Předně uveďme, že Patrik Nacher tímto výrokem poukazuje na pragmatický postoj Německa v případě výstavby plynovodu Nord Stream 2, který vede pod Baltským mořem a spojuje německý Greifswald s ruským přístavem Usť-Luga. Vyhýbá se tedy území Polska a Ukrajiny, přes něž prochází například plynovod Jamal, respektive plynovod Bratrství.

Nord Stream 2 tak kopíruje trasu plynového potrubí Nord Stream, k jehož dokončení došlo na přelomu let 2011 a 2012. Ten tehdy vybudovala ruská státní plynárenská společnost Gazprom spolu s německými, nizozemskými a francouzskými firmami. Na novém projektu Nord Stream 2 se poté Gazprom dohodl s německými společnostmi Uniper SE a BASF/Wintershall, rakouskou OMV, francouzskou Engie a britsko-nizozemskou Royal Dutch Shell v roce 2015. V roce 2018 poté Německo schválilo „výstavbu a provoz plynovodu Nord Stream 2 ve svých vodách“. O dostavění plynovodu informoval dle agentury TASS šéf společnosti Gazprom Alexej Miller 10. září 2021.

Plán na stavbu tohoto plynovodu byl již od samého počátku častým předmětem sporů a čelil odporu například ze strany Polska a pobaltských zemí a následně i ze strany Ukrajiny nebo také Spojených států amerických. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj vyjádřil obavy ze zneužití plynovodu Nord Stream 2 jako „politické zbraně“. Odpůrci výstavby se také obávají sílícího vlivu Ruska v evropské energetice, zatímco Německo hájí své ekonomické zájmy, jelikož mu nový plynovod zajistí levnější energii z plynu. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier pro deník Rheinische Post uvedl, že obchod s pohonnými látkami je jedním z „posledních mostů mezi Ruskem a Evropou“.

Dle amerického think-tanku Atlantic Council Nord Stream 2 dává Rusku volnější ruku ve vojenských akcích na Ukrajině a v Bělorusku. Zmiňme, že německá kancléřka Angela Merkelová se pokusila uklidnit polské obavy během své návštěvy Varšavy v září 2021. Zde uvedla, že Německo chce Ukrajinu při budoucím využívání tranzitní sítě podporovat. Produktovody na ukrajinském území by tak podle ní mohly být využity například k přepravě vodíku.

Problematické referendum

V březnu 2014 proběhlo na území Krymu referendum, v němž jeho obyvatelé hlasovali, zda si přejí vyhlášení nezávislé Krymské republiky, která by následně požádala o připojení k Ruské federaci. Upřesněme, že přesné znění položených otázek vypadalo následovně:

1. „Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?“
2. „Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Jak bylo však upozorněno (např. zde a zde), faktický rozdíl v těchto otázkách je minimální. Pro spojení Krymu s Ruskem se v plebiscitu nakonec vyslovilo 96,8 % hlasujících při účasti 83,1 procenta. Výsledky se tedy zdají jednoznačné.

Při bližším pohledu ale narazíme na několik protiprávních aspektů referenda. Referendum bylo uspořádáno krymským parlamentem, který k takovému kroku nemá oprávnění. Ukrajinská ústava (.pdf) totiž stanovuje, že územní uspořádání Ukrajiny může být určeno, popř. měněno pouze ukrajinským státem, resp. zákony Ukrajiny (.pdf, str. 31–32).

Článek 73 ukrajinské ústavy (.pdf, str. 20) navíc uvádí, že „změna území Ukrajiny je rozhodnuta výhradně celo-ukrajinským referendem.“ O změně ukrajinského území tedy dle ústavy nemohou rozhodovat pouze obyvatelé jednotlivých částí státu.

Rovněž samotný průběh referenda byl problematický, neboť například ve městě Sevastopolu bylo pro připojení k Rusku odevzdáno o 23 % hlasů více, než činil jeho celkový počet obyvatel. Dodejme, že EU ani OBSE své volební pozorovatele na Krym vzhledem k protiústavnosti tohoto referenda nevyslaly.

Zmiňme také, že Valné shromáždění OSN 27. března 2014 schválilo nezávaznou rezoluci, která výsledky referenda prohlásila za neplatné. Proti rezoluci se naopak vyjádřily Bělorusko, Severní Korea, Kuba, Venezuela, Súdán či Sýrie. V reakci na uskutečnění plebiscitu pak byly proti Rusku zavedeny sankce, a to jak ze strany členských států Evropské unie, tak např. ze strany Spojených států amerických.

Jednalo se o okupaci?

Marta Semelová ve svém výroku dále tvrdí, že se nejednalo o okupaci ze strany Ruska. Z výroku ale není úplně jasné, v jakém kontextu zmiňuje násilí a lynčování. Předpokládáme, že Marta Semelová mluví o páchání násilí na místním obyvatelstvu ze strany Ukrajinců, což je dle ní důvod, který by ospravedlnil zásah Ruské federace.

Uveďme, že etničtí Rusové tvoří na Ukrajině významnou národnostní menšinu. Podle údajů z roku 2001 tvořila tato menšina asi 17 % obyvatelstva žijícího na ukrajinském území. Na Krymském poloostrově před událostmi z roku 2014, kdy byl ještě součástí Ukrajiny, etničtí Rusové tvořili zhruba 59% většinu. Ukrajinci tvořili 24% menšinu, další významnou menšinou pak byli Tataři, kteří představovali cca 12 % obyvatelstva Krymu.

V rámci odstraňování vazeb na Rusko zrušil ukrajinský parlament platnost jazykového zákona, který povoloval užívání druhého úředního jazyka v oblastech, kde žila více než 10% národnostní menšina. Tento akt by pak mohl být považován za jednu z příčin protestů v regionech Ukrajiny s početnou ruskou menšinou, tedy i Krymu. Zmínky o lynčování či jiné formě násilí, které by bylo pácháno na ruském obyvatelstvu v období konání referenda, se však v žádných relevantních zdrojích neobjevují.

Z výše uvedeného vyplývá, že referendum bylo prostředkem pro ruské zabrání Krymu. V roce 2015 Vladimir Putin veřejně přiznal, že rozhodl o anexi tohoto poloostrova, čímž potvrdil, že neoznačení vojáci přítomní na Krymu v době konání referenda byli ruští vojáci. Tuto skutečnost přitom Rusko předtím odmítalo. I kvůli přítomnosti ruských vojáků, kteří ještě před konáním referenda obsadili např. krymský parlament, letiště a další významné budovy, se o kroku Ruska a o jeho následné přítomnosti hovoří jako o okupaci. Zdůrazněme, že neoznačení vojáci se v oblasti pohybovali již před uskutečněním samotného referenda. České Ministerstvo zahraničních věcí pak ruské činy taktéž označuje jako okupaci Krymu.

Shrnutí

Závěrem shrňme, že o připojení Krymu k Ruské Federaci sice bylo rozhodnuto na základě referenda, avšak jeho uspořádání bylo protiústavní a také jeho průběh byl problematický a jsou zde značné pochybnosti o správnosti oficiálních výsledků. Kvůli přítomnosti ruských vojsk na Krymu v době konání plebiscitu se ruské činy, které vedly k zabrání Krymu, považují za okupaci. Výrok Marty Semelové tedy hodnotíme jako nepravdivý.

Na adresu Klementa Gottwalda a celkové komunistického režimu se bývalá poslankyně KSČM Marta Semelová vyjadřovala kladně hned několikrát.

Například v rozhovoru pro Hospodářské noviny v roce 2006 uvedla: „Klementa Gottwalda obdivuji. Udělal mnoho dobrého pro lidi. Dějiny se falšují, souzeni byli jen ti, co se opravdu provinili.“ Za tyto názory byla v roce 2006 také odvolána z komise pro výchovu a vzdělávání Prahy 12. Ve stejném roce také prohlásila, že doba Klementa Gottwalda byla skvělou érou.

Při příležitosti oslav narození bývalého československého prezidenta 23. listopadu 2004 Marta Semelová mimo jiné pronesla: „Jeho moudrost, prozíravost a zásadovost se plně projevila jak před 75 lety na 5. sjezdu, tak později v únoru 1948. Pro nás jeho odkaz stále platí.“

Exposlankyně Semelová také opakovaně řečnila u hrobu Klementa Gottwalda při příležitosti výročí Vítězného února. V proslovu z roku 2012 vyzdvihuje údajnou ekonomickou, sociální i kulturní prosperitu země za Gottwaldovy vlády a staví ji do protikladu k době dnešní: „Únor 1948 a následující období 40 let nebylo zločinným režimem, ten nastal až po listopadu 89.“ (video, čas 2:20)

Marta Semelová v minulosti v souladu s výše uvedeným citátem několikrát kritizovala současné pojetí výuky dějepisu, které označila za pro žáky dezorientační.

Na základě těchto příkladů a tvrzení samotné Marty Semelové je možné soudit, že patří ke skupině obdivovatelů Klementa Gottwalda. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako pravdivý, přestože výraz Markéty Pekarové Adamové „vzývat“ můžeme označit za poněkud expresivní. 

Členské státy Severoatlantické aliance (NATO) se v roce 2006 zavázaly vynakládat alespoň 2 % ze svého hrubého domácího produktu (HDP) na obranu. Koalice SPOLU (ODS, KDU-ČSL, TOP 09) ve svém volebním programu (.pdf, str. 56) k otázce výdajů na obranu uvádí: „Náš závazek vůči NATO, 2 % HDP do obrany, splníme už v rozpočtu na rok 2025 a prosadíme jeho legislativní zakotvení i do budoucna.“ Výrok předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové proto hodnotíme jako pravdivý.

Doplňme, že Česká republika tento závazek naposledy naplňovala v roce 2005, kdy podle dat Ministerstva obrany tvořily výdaje na obranu celkem 2,00 % HDP. V roce 2021, v němž resort obrany pracuje s rozpočtem výši 85,4 mld. Kč, pak tato hodnota odpovídá zhruba 1,45 % HDP.

Srovnání jednotlivých členských států potom poskytuje následující graf, který byl uveřejněn v tiskové zprávě (.pdf) NATO dne 11. června 2021. Graf vyobrazuje porovnání výdajů na obranu jednotlivých členských států v roce 2014 a předpokládaných výdajů v roce 2021. Zelená linie ukazuje již zmíněná 2 %, která se členské státy zavázaly vynakládat.