Každý zákon, který projednáváme, tak víme, že musí být v souladu s evropskou legislativou.
Požadavek souladu českých zákonů s unijní legislativou nalezneme v primárním právu Evropské unie i ve vnitrostátním právu České republiky.
Jedním ze základních principů Evropské unie je princip přednosti unijního práva před vnitrostátním právem. Tento princip je formulován v čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18). Podle tohoto ustanovení „členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie (…) a usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie“. Princip přednosti unijního práva před vnitrostátním je podle jednoho z prohlášení připojeného k Lisabonské smlouvě dovozován i na základě ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie.
Tento unijní princip se odráží i v některých konkrétních ustanoveních vnitrostátního práva České republiky. Na ústavní úrovni je v čl. 1 odst. 2 Ústavy řečeno, že „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva“, v článku 10 je pak uvedeno, že „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. Bezrozpornost vnitrostátního a mezinárodního práva, mezi které řadíme i unijní, má zajišťovat rovněž § 86 odst. 3 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který stanovuje, že důvodová zpráva návrhu zákona obsahuje „zhodnocení souladu návrhu zákona s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy“. Nejkonkrétněji je tento požadavek artikulován v čl. 2 odst. 2 písm. c) Legislativních pravidel vlády, podle kterého „při přípravě právního předpisu je třeba dbát, aby právní předpisy byl v souladu s právem Evropské unie“.
