Přísaha

Lukáš Dvorský se pravděpodobně odkazuje na projekt Pravda o vodě, který na svém webu kritizuje nastavení vlastnických vztahů v Ostravských vodárnách a kanalizacích (OVAK), které zajišťují provozování vodovodů a kanalizací v Ostravě. Majoritním vlastníkem společnosti OVAK je totiž francouzská společnost SUEZ Group, vlastnící 50,13 % akcií. Do roku 2019 mělo statutární město Ostrava podíl na akciích OVAKu 28,55 % (.pdf, str. 12), po odkupu akcií od fyzické osoby se dostala na aktuálních 40,6 %.

Pravda o vodě na svém webu uvádí Lukášem Dvorským zmíněnou částku 1,492 mld. Kč, přičemž se má jednat o kumulovaný zisk OVAKu za roky 1998–2020. V souvislosti s 50% podílem SUEZu pak Pravda o vodě píše: „Cca 750 milionů z peněz, které lidé zaplatili v ceně vody (vodného a stočného), odtekly do ciziny. Investice do infrastruktury přitom financuje město.“

Lukáš Dvorský nicméně částku 1,492 mld. Kč označuje za to, co „občané Ostravy zaplatili na vodném stočném“ mezi lety 1999 a 2020. Zaměňuje tedy zisk za tržby OVAKu, navíc oproti Pravdě o vodě nezmiňuje rok 1998. V následujících odstavcích se proto zaměříme na to, jaké byly tržby a zisk OVAKu v daném období, a také, jestli polovina zisku odtekla do Francie společnosti SUEZ.

Tržby a zisky OVAKu

OVAK ve všech svých výročních zprávách neuvádí konkrétní tržby z vodného stočného, pro zjednodušení se tedy budeme dívat na položku „Tržby z prodeje výrobků a služeb“ (zajišťování dodávek vody a její následné odkanalizování je ostatně primárním předmětem činnosti OVAKu).

Jak je vidět v následujícím grafu, roční tržby se v období mezi lety 1998 a 2020 postupně zvyšovaly z 0,7 mld. Kč až na 1,2 mld. Souhrnně tak OVAK za 23 let získal prodejem výrobků a služeb (tedy především na vodném a stočném) více než 21 miliard Kč.

Tržby OVAKu z vodného a stočného jsou pochopitelně mnohem vyšší než výsledný zisk, který je rozdílem celkových výnosů a nákladů, které společnost každoročně musí vyplácet (mzdy, poplatky za služby, daně atd.).

Po odečtení těchto nákladů dosáhl OVAK mezi lety 1998 a 2020 kumulovaného výsledku hospodaření (zisku) ve výši 1,493 miliardy Kč. Konkrétní roční hodnoty uvedené na webu Pravda o vodě odpovídají výročním zprávám obsaženým ve sbírce listin obchodního rejstříku a zachycuje je následující graf.

Zdroje: 1998 (str. 3), 1999, 2000 (str. 27), 2001, 2002 (str. 52), 2003, 2004 (str. 46), 2005, 2006, 2007 (str. 63), 2008, 2009, 2010 (str. 58), 2011, 2012, 2013 (str. 55), 2014, 2015, 2016 (str. 73), 2017, 2018 (str. 51), 2019, 2020 (str. 15)

Lukáš Dvorský tedy nesprávně interpretuje výše uvedenou částku 1,49 miliard Kč. Jedná se o kumulovaný zisk společnosti od roku 1998, nikoliv o zaplacené vodné a stočné od roku 1999.

Odliv zisků do Francie

Zaměřme se ještě stručně na údajný odliv zisků do zahraničí – francouzskému SUEZu. OVAK každoročně rozhoduje, jak naloží s výsledkem hospodaření, který byl ve sledovaném období vždy kladný. Zpravidla je část zisku převedena do personálního fondu ze zisku a zbytek je vyplacen jako dividendy akcionářům. Z výroční zprávy za rok 2021 například vyplývá (.pdf, str. 25), že za roky 2018–2020 OVAK akcionářům vyplatil přibližně 94 % zisků. V předchozích třech letech to bylo 95 % (.pdf, str. 71).

Většina zisků skutečně je rozdělována akcionářům a lze tvrdit, že téměř polovina zisků OVAKu každoročně „odtéká“ francouzskému vlastníkovi poloviny akcií.

Ačkoliv Dvorský v rámci své kritiky výše plateb, inkasovaných francouzským spoluvlastníkům OVAKu udal přibližně odpovídající částku, použil pro ni neodpovídající označení. Vzhledem k velikosti rozdílu mezi částkou tržeb a zisku musíme hodnotit jeho výrok jako nepravdivý.

Počet neobydlených bytů zjišťuje Český statistický úřad (ČSÚ) v rámci pravidelného sčítání obyvatelstva. Podle jejich statistik se počet neobydlených bytů od roku 1970 trvale zvyšuje. Například v roce 2001 byl počet neobydlených bytů vyšší než 540 tisíc, což představovalo 12,4 % celkového tehdejšího bytového fondu v České republice. Z definitivních údajů získaných v roce 2011 vyplývá, že neobydlených bytů bylo 651 937 z celkových 4 756 572 bytů v bytovém fondu (.pdf, str. 5, 9), což odpovídá zhruba 13,7 %. Výsledky letošního sčítání se zatím stále zpracovávají. 

Ve městech s populací nad 100 tisíc obyvatel představoval podíl neobydlených bytů v roce 2001 cca 9,2 %. Z dat pocházejících z roku 2011 (.pdf, str. 8) můžeme vysledovat trend, podle kterého podíl neobydlených bytů klesá s vyšší populací obce (viz graf). Obecně tedy můžeme říct, že ve větších městech je menší podíl neobydlených bytů.

Mezi neobydlené byty ale ČSÚ řadí například i byty využívané k rekreaci a chalupaření, které zároveň nejsou vyčleněny z bytového fondu. Zároveň jsou pod tento pojem zahrnuty i byty v rekonstrukci nebo byty nezpůsobilé k bydlení. Z toho tedy vyplývá, že počet neobydlených bytů se nerovná počtu volných bytů. Mezi hlavní důvody neobydlenosti takovýchto bytů ČSÚ v roce 2001 zařadil fakt, že se jedná o byty určené k rekreaci nebo k přechodnému bydlení. Nezpůsobilost bytu k bydlení byla podle dat ČSÚ až třetí nejčastější důvod.

Specifickou situací z konce loňského roku způsobenou globální pandemií se zabývala statistika společnosti GarantovanyNajem.cz. Z výsledků statistiky vyplývá, že míra neobsazenosti bytů, které jejich majitelé pronajímají tzv. na vlastní pěst, mohla v té době dosahovat zhruba 16–20 % oproti standardním 8–10 %. Mezi hlavní příčiny tohoto trendu se podle společnosti řadí zejména úbytek poptávky po bydlení ze strany zahraničních pracovníků a studentů, obdobně jako větší nabídka bytů vzniklá propadem trhu krátkodobých pronájmů.

Situaci ze začátku letošního roku komentoval provozní ředitel společnosti Century 21 Tomáš Jelínek, podle kterého bylo v tu dobu nejvíce volných bytů v centru Prahy, kde se majitelé původně poskytující krátkodobé pronájmy snažili tyto byty obsadit dlouhodobými nájemci. „V regionech, které nejsou tolik turisticky exponované a nenachází se tam velké množství bytů ke krátkodobým pronájmům, je situace stabilnější. Třeba v Ostravě a Moravskoslezském kraji je o nájemní bydlení velký zájem,“ dodal. Zde je ale nutné si uvědomit, že tyto statistiky se zabývají primárně byty, které jsou určeny k pronájmu a jsou momentálně neobydlené, nikoli dlouhodobě neobydlenými byty.

Podle posledních oficiálních dat pocházejících z roku 2011 je tedy podíl neobydlených bytů 13,7 %, přičemž můžeme dlouhodobě pozorovat mírně rostoucí trend. Zároveň vlivem globální pandemie nastala situace, kdy se mohl podíl neobydlených bytů zvýšit, přičemž se to týká zejména bytů určených k pronájmu. Proto lze předpokládat, že podíl neobydlených bytů se bude v České republice pohybovat okolo 15 %.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť je pravdou, že v celé republice je přibližně 15 % bytů trvale neobydlených. Z grafu výše však vyplývá, že zejména ve městech nad 10 000 obyvatel je neobydlených jen cca 10 %  bytů, nikoliv tvrzených 15 %. Především ale tyto byty nejsou neobydlené z důvodu zdevastování, takových bytů je pouze osmina z neobydelných bytů. Převažují tedy jiné důvody.

Na kandidátních listinách ze všech krajů má hnutí Přísaha dohromady 341 kandidátů. Zároveň 16 kandidátů Přísahy podle informací dohledatelných na webových stránkách tohoto hnutí buď působilo, nebo stále působí u policie či celní správy. Část z nich působila obdobně jako Robert Šlachta v Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), který byl v roce 2016 v rámci reorganizace sloučen s protikorupčním útvarem.

Za Přísahu kandiduje například i bývalý podplukovník Generální inspekce bezpečnostních sborů (GIBS), bývalá vedoucí expozitury Národní protidrogové centrály v Hradci Králové nebo bývalý vedoucí Kanceláře ředitele sekce logistiky u Celní správy ČR. Pro úplnost dodejme, že do tohoto čísla započítáváme i strážníky městské policie.

Z těchto informací vyplývá, že počet kandidátů hnutí Přísaha, kteří pracovali či pracují pro policii či pro Celní správu, skutečně odpovídá 16 lidem. V případě celkového počtu kandidátů Robert Šlachta neuvedl přesnou hodnotu, jeho výrok ovšem hodnotíme jako pravdivý, protože se pohybuje v rámci 10% odchylky.

Úpravy a sazby DPH předepisuje Zákon o dani z přidané hodnoty. Ten také stanovuje základní sazbu této daně ve výši 21 % a také dvě její snížené sazby, první ve výši 15 % a druhou ve výši 10 %. Dále tento zákon upravuje případy, kdy dochází k užití tzv. snížených sazeb. 

Zboží, u kterého je uplatněna 15% snížená sazba, je vyjmenováno v Příloze č. 3 tohoto zákona. Zde nalezneme zboží pod kódovými označeními 01–05, 07–23 a 25, které je tvořeno následujícími položkami: „Potraviny včetně nápojů s výjimkou alkoholických nápojů a krmiva pro zvířata; živá zvířata, semena, rostliny a přísady, obvykle určené k přípravě potravin; výrobky obvykle používané jako doplněk nebo náhražka potravin; voda.“

Například počáteční a kojenecká výživa, potraviny pro malé děti a pitná voda jsou dle https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2004-235#f5398022">přílohy č. 3a zdaňovány druhou sníženou sazbou ve výši 10 %. 

Běžné potraviny jsou ovšem v první kategorii a jsou tedy zdaňovány první sníženou sazbou daně.

Jiří Hynek uvádí komplikace při vývozu obráběcích center jako příklad diskriminace ze strany Evropské unie vůči zemím, které nemají přístup k moři.

Některé druhy (CNC) obráběcích center, tedy složitějších obráběcích strojů, spadají (.pdf) mezi takzvané zboží dvojího užití. Konkrétně patří (.pdf, str. 61) do kategorie č. 2: Zpracování materiálů a její podskupiny Zkušební, kontrolní a výrobní zařízení (příloha 1, kategorie 2, 2B). Zbožím dvojího užití se přitom rozumí „zboží včetně softwaru a technologií, které lze použít jak pro civilní, tak i vojenské účely“. Dle Ministerstva průmyslu a obchodu jsou typickým příkladem takového zboží právě obráběcí stroje, protože „jsou masově používané v mnoha průmyslových odvětvích, ale lze je snadno zneužít i k výrobě zbraní“.

Podle nařízení Evropského parlamentu a Rady 2021/821, které nahradilo dřívější nařízení Rady 428/2009, není možné bez povolení vyvážet mimo Evropskou unii zboží dvojího užití, které je uvedené v příloze 1 (tedy také zmíněná obráběcí centra). Toto povolení přitom vývozci uděluje pouze členský stát, „v němž má vývozce sídlo nebo je usazen“. V případě vývozu z ČR tedy toto povolení uděluje stát, přesněji české Ministerstvo průmyslu a obchodu (.pdf), a to podle zákona č. 594/2004 Sb.

Odlišná je situace v případě tranzitu zboží dvojího užití uvedeného v příloze 1, které „není zbožím Unie“, tedy pochází ze států mimo Unii (čl. 5 bod 23–24). Tento tranzit „může být kdykoli zakázán příslušným orgánem členského státu, v němž se zboží nachází“, jestliže dotyčné zboží je nebo může být určeno například k výrobě zbraní.

Tzv. tranzitní licence neboli povolení pro přepravu zboží dvojího užití uvnitř Unie je pak vyžadována primárně u vojenského materiálu uvedeného v příloze 4 nařízení EP a Rady 2021/821. Členský stát nicméně může rozhodnout, že je pro přepravu i jiného zboží dvojího užití přes jeho území nutné získat tuto tranzitní licenci, pokud je cílová země mimo celní území Unie. Připomeňme, že tímto postupem například v roce 2014 blokovalo Německo export zbraní z ČR do Egypta.

Obráběcí centra jakožto zboží dvojího užití tedy nelze z Česka ven z EU vyvézt bez povolení od Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Pokud by se jednalo o obráběcí centrum, které „není zbožím Unie“, má každý členský stát EU, přes který transport prochází, právo jej zakázat. Kromě toho ale každý členský stát může tranzit přes své území podmiňovat také vydáním tranzitní licence. Zda a jak často skutečně členské státy EU tuto tranzitní licenci na obráběcí centra vydávají, se nám nicméně z veřejně dostupných zdrojů nepodařilo zjistit. Nedokážeme tak říct, zda je situace, kterou popisuje Jiří Hynek, běžná, či spíše výjimečná. Jeho výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Kancléřkou Spolkové republiky Německo se stala Angela Merkelová v listopadu 2005 a tento post v současnosti zastává již čtvrté funkční období. Na podzim 2021 tedy uběhne 16 let od jejího nástupu do funkce. Během úřadu navštívila Merkelová Rusko v rámci oficiálních zahraničních cest celkem dvacetkrát, naposledy na konci srpna 2021.

Kdy tyto cesty proběhly a co bylo předmětem setkání s představiteli Ruské federace?

• 2006: Angela Merkelová poprvé navštívila Rusko po více než roce v úřadu, a to v lednu 2006. S prezidentem Putinem se na setkání v Kremlu shodli na bližší spolupráci v řešení jaderného sporu s Íránem. Německá kancléřka navštívila Rusko tento rok ještě dvakrát. V Tomsku diskutovala v dubnu především o dodávkách plynu do Evropy a v červenci se zúčastnila summitu G8 v Petrohradu.
   
• 2007: V roce 2007 navštívila Angela Merkelová Rusko dvakrát. V té době vyjednávala v Soči a Samaře o dohodě mezi EU a Ruskem týkající se například dodávek plynu. 
   
• 2008: V březnu tohoto roku se v Moskvě poprvé setkala s nově nastupujícím ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. V srpnu 2008 s ním poté v Soči vyjednávala o rusko-gruzínském konfliktu. V říjnu pak přijela Merkelová do Petrohradu na bilaterální fórum Petrohradské dialogy, které se tradičně koná od roku 2001. Dodejme, že země se v jeho pořádání nepravidelně střídají.
   
• 2009: V srpnu Angela Merkelová přicestovala do přímořského letoviska Soči na jednání s ruským prezidentem Medveděvem. Diskutovali tehdy o řešení nastupující ekonomické krize a ruských investicích v Německu.
   
• 2010: V květnu tohoto roku se Merkelová na moskevském Rudém náměstí zúčastnila oslav 65. výročí konce druhé světové války. V červenci poté přijela Merkelová jednat o německých investicích v Rusku a o účasti německých firem na modernizaci ruských společností.
   
• 2012: Merkelová navštívila již zmíněné Petrohradské dialogy. Během fóra uvedla své znepokojení nad omezováním lidských práv v Rusku.
   
• 2013: V červnu Angela Merkelová dorazila do Petrohradu na mezinárodní ekonomické fórum. V září se pak Merkelová do Petrohradu vrátila na summit G20. Hlavní otázkou bylo používání chemických zbraní v Sýrii.
   
• 2015: V únoru tohoto roku se v Moskvě konala schůzka Angely Merkelové, ruského prezidenta Putina a francouzského prezidenta Hollanda. Merkelová a Holland se zde snažili Putina přesvědčit o dojednání příměří v již rok trvajícím rusko-ukrajinském konfliktu. V květnu se poté německá kancléřka zúčastnila výročí konce druhé světové války v Moskvě. Spolu s dalšími západními lídry ale vynechala kvůli napětí na Ukrajině vojenskou přehlídku na Rudém náměstí.
   
• 2017: V květnu se Angela Merkelová zúčastnila prvního dvoustranného setkání s prezidentem Putinem od ruské anexe Krymu. Schůzka proběhla v rámci přípravy na summit G20, kterému Německo v témže roce předsedalo. Merkelová zde chtěla přesvědčit ruského prezidenta, aby Rusko chránilo gaye v Čečensku a aby byla zohledněna práva protivládních demonstrantů.
   
• 2018: Hlavními tématy tehdejšího květnového setkání Angely Merkelové s Vladimirem Putinem v Soči bylo odstoupení USA od jaderné dohody s Íránem, situace na Ukrajině a dodávky plynu do Německa plynovodem Nord Stream 2, který obchází území Ukrajiny.
   
• 2020: Merkelová a Putin na lednovém setkání v Moskvě potvrdili, že plynovod Nord Stream 2 bude spuštěn i přes sankce USA, které byly namířené proti společnostem zapojeným do stavby plynovodu.
   
• 2021: Naposledy navštívila Angela Merkelová Rusko v srpnu letošního roku. Zde například vyzvala ruského prezidenta Putina k propuštění opozičního aktivisty Alexeje Navalného.

Dne 23. září 2021 oznámil portugalský premiér António Costa, že se od 1. října zruší téměř všechna protiepidemická opatření. Důvodem je vysoká proočkovanost obyvatelstva, která dosáhla hodnoty 85 %. Od jara 2020 tak poprvé nebudou omezeny obchodní služby, kulturní akce nebo počet osob v barech. Zůstává však povinnost nosit roušky v uzavřených veřejných prostorech. Vláda tak postupuje podle plánu zveřejněného v červenci, kde bylo při 85% hranici proočkovanosti slíbeno uvolnění opatření.

Současně je v Portugalsku nejméně lidí nakažených covidem-19 i hospitalizovaných s touto nemocí za posledních 18 měsíců.

Pro úplnost doplňme, že Portugalsko není „další zemí“, která dosáhla 85% proočkovanosti, ale vůbec první zemí na světě, které se to podařilo. Druhou nejvyšší míru plné proočkovanosti má (k 24. září) Malta (81,6 %), následují pak Spojené arabské emiráty (81,5 %). V Česku je plně naočkováno 55,3 % obyvatel.

Cílem iniciativy Euro 7, jež je součástí Zelené dohody pro Evropu, je vytvořit přísnější emisní normy pro všechny osobní automobily, dodávky, nákladní automobily a autobusy s benzinovým a naftovým motorem. 

Šéf automobilky Škoda Auto, Thomas Schäfer, uvedl, že pokud by byla připravovaná norma Euro 7 přijata ve své nejpřísnější variantě, došlo by ke zdražení modelu Škoda Fabia o minimálně 5 tisíc eur. Dle jeho slov by byl dopad na malé vozy mnohem větší než na velké modely. Schäfer taktéž uvedl, že by tato norma zdržela vývoj elektromobilů, protože automobilky by se v průběhu druhé poloviny tohoto desetiletí musely soustředit na prodej již existujících modelů. 

Doplníme, že ministr průmyslu a dopravy Karel Havlíček zaslal čtyřem eurokomisařům dopis, v němž navrhovanou normu Euro 7 kritizuje.

„Česká republika respektuje cíle Zelené dohody, ale máme zásadní problém se způsobem jejich naplňování, kdy se nebere v úvahu rozdílná průmyslová a energetická infrastruktura jednotlivých zemí Unie. Budeme důsledně požadovat takový plán, který nepoškodí konkurenceschopnost automobilového průmyslu, protože ten patří mezi pilíře české ekonomiky,” uvedl Havlíček v dopise. Dle Havlíčka by měla být norma technicky proveditelná a nákladově přiměřená.

Lídryně hnutí PŘÍSAHA v kraji Vysočina Karolína Kubisková mluví o národních dotacích pro zemědělce. Ty plynou pouze z rozpočtů jednotlivých členských států, a proto si také každý stát individuálně rozhoduje o jejich výši. V roce 2019 tehdejší prezident Agrární komory ČR Zdeněk Jandejsek v rozhovoru pro FinTAG.cz řekl, že jsou tuzemské národní dotace oproti dotacím ve starých unijních zemích pětinové.

Ve veřejně dostupných zdrojích jsme se snažili najít hodnoty národních dotací v některých „starých“ členských státech EU. Výši výhradně národních dotací pro zemědělce se nám bohužel najít nepodařilo. Namátkou zmiňme dokumenty obsahující informace o francouzských (.pdf, str. 125), německých (.pdf, str. 17–18), španělských (.pdf, str. 91–94) či italských dotacích, bohužel vždy bez uvedení námi hledaného ukazatele srovnatelného s Českem (.pdf, str. 35). Obrátili jsme se proto na Karolínu Kubiskovou s žádostí o objasnění zdrojů, ze kterých ve svém výroku vycházela. Zatím jsme však neobdrželi odpověď a výrok proto hodnotíme jako neověřitelný.

Tzv. Green Deal neboli Zelenou dohodu pro Evropu představila Evropská komise v prosinci 2019 jako plán, jehož úkolem je připravit EU na udržitelné hospodaření a snížení emisí skleníkových plynů. Jedná se o balíček navrhovaných či prozatím jen připravovaných opatření, která mají „podpořit účinné využívání zdrojů prostřednictvím přechodu na čisté oběhové hospodářství, zabránit ztrátě biologické rozmanitosti a snížit znečištění“.

Co se týče cílů Zelené dohody ohledně emisí, Evropská komise navrhla (.pdf, str. 4) snížit do roku 2030 produkci veškerých skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého) o 55 % oproti hodnotám z roku 1990. Do roku 2050 by poté mělo dojít k dosažení klimatické neutrality, tedy stavu, kdy „stát či firma odstraňuje z atmosféry stejné množství skleníkových plynů, jako do ovzduší vypouští“.

Tento plán byl v prosinci 2020 schválen Evropskou radou, ta schválila také jeho zakomponování do Evropského právního rámce pro klima (European Climate Law), který navrhla urychleně schválit (.pdf, str. 5). Tento rámec byl schválen v červnu 2021 a vstoupil v platnost v červenci 2021.