Na začátek uveďme, že Josef Nerušil v návaznosti na hodnocený výrok tvrdí, že zmíněný princip subsidiarity je uplatňován stále v menší míře. Předmětem hodnocení však bude pouze to, zda je tento princip zakotven v právu Evropské unie. Otázka míry uplatňování tohoto principu v praxi je totiž v daném kontextu spíše subjektivním hodnocením, které neověřujeme.

Zásadu subsidiarity zakotvuje článek 5 odst. 1 a 3 Smlouvy o Evropské unii (.pdf, str. 18): „Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.“ Na základě principu subsidiarity pak může Unie v rámci oblastí, které spadají do tzv. sdílené pravomoci, jednat jen v případě, že jednotlivé členské státy nemohou problém samy uspokojivě vyřešit.

Jinými slovy by se princip subsidiarity dal popsat jako princip, který se snaží zabezpečit, že rozhodnutí budou přijímána co nejblíže občanům. Komise uvádí, že: „Kromě případů, kdy EU náleží výhradní pravomoc, by neměla být podnikána opatření na evropské úrovni, pokud by takové opatření nebylo účinnější než opatření přijaté na národní, regionální či místní úrovni.“

Zásada subsidiarity tak úzce souvisí s principem svěřených pravomocí, který je zakotven v článku 3 a následujících Smlouvy o fungování Evropské unie (.pdf). Dle ní dělíme svěřené pravomoci do tří kategorií.

V první kategorii má Evropská unie pravomoci výlučné (jde například o oblast celní unie, společné obchodní politiky). V kategorii sdílených pravomocí najdeme oblasti jako doprava, energetika, životní prostředí nebo ochrana spotřebitele. Právě v těchto oblastech má být zásada subsidiarity uplatňována. Poslední kategorií jsou oblasti, ve kterých má unie pouze koordinační a doplňkovou pravomoc (například vzdělání, cestovní ruch nebo kultura).

Zásada subsidiarity se pak uplatňuje podle Protokolu o uplatňování zásady subsidiarity (.pdf). Ten zakotvuje například konzultační roli vnitrostátních parlamentů, když Komise připravuje nové legislativní akty.

Komitologie je potom konzultační proces v Evropské unii. Jde o širší systémy výborů, které asistují Komisi při implementaci evropské legislativy a zároveň hledají shodu mezi Komisí a členskými státy. Ve Smlouvě o fungování Evropské unie je komitologie zakotvena (.pdf, str. 172–173) v článku 290 a 291. Jde tedy svým způsobem o kontrolní systém členských států vůči Komisi.

Výrok tak hodnotíme jako pravdivý. Zda je, či není tato zásada fakticky uplatňována, případně zda je její uplatňování dostatečné, je věcí (právně-vědeckého) hodnocení, které není možné v poměrně krátkém odůvodnění ověřit.