Luděk Niedermayer
TOP 09

Luděk Niedermayer

Nepravda

Niedermayer korektně popisuje, že Česká republika nečerpá dobře evropské prostředky, udává však nepravdivě počet zemí a připisuje nám tak větší exkluzivitu, než jaká je v skutečnosti. Konkrétně nejde o šest zemí, jak uvádí, ale o osm členských států. Ve druhém případě se jedná o čtyři členy EU namísto tří.

Evropský parlament by měl projednávat návrh na usnesení„Zpoždění při provádění operačních programů financovaných z ESI – dopad na politiku soudržnosti a jak postupovat dále“ ve čtvrtek 16. února.

Poslanec Niedermayer hovoří o šesti zemích (mezi které patří také ČR), jež mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % možných prostředků z programového období 2014–2020.

Kohezní politika, nebo také politika hospodářské, sociální a územní soudržnosti EU, je politikou, jejímž cílem je snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů, snížení zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů a posilování hospodářské, sociální a územní soudržnosti za účelem harmonického vývoje Evropské unie.

Podle dat Evropské komise náleží největší objem prostředků z Fondu soudržnosti Polsku. Dále má velký objem dalších čtrnáct států, např. Rumunsko, Česká republika, Maďarsko, Slovensko, Řecko (více viz graf).

Zdroj: Evropská komise

Mezi zmiňovaných šest států, které mají velký objem kohezní politiky a zároveň vyčerpaly pouze pod 2 % z programového období, patří: Kypr (0,9 %), Chorvatsko (0,4 %), ČR (0,4 %), Řecko (1,9 %), Malta (1,3 %) a Slovensko (1,5 %). Můžeme ovšem dodat, že dva státy zatím nevyčerpaly z programového období žádné finance, tedy 0 %. Těmito státy jsou Rumunsko a Slovinsko.

Když poslanec Niedermayer hovoří o 650 miliardách, má tím na mysli celkové přidělené prostředky pro Českou republiku. Konkrétně bylo České republice určeno 23,98 miliard eur, což odpovídá částce 648,16 miliard korun (.pdf, str. 71). Každá země má přidělený rozdílný objem finančních prostředků (.pdf, str. 16).

Zdroj: EU Report 2016

Podle dat Evropské komise jsou čtyři země, které zatím naplánovaly projekty za méně než 10 % svých přidělených prostředků: Kypr (5,1 %), Chorvatsko (9,1 %), Česká republika (9,6 %) a Rumunsko (7,2 %).

Neověřitelné

Poslancem byl Babiš zvolen v předčasných volbách na podzim 2013. Ministrem financí se stal Babiš v lednu 2014.

Co se týče dluhopisů Agrofertu, ty skutečně byly emitovány v roce 2012. Nicméně Babiš je jako fyzická osoba koupil až v letech 2013 a 2014, tedy v letech, kdy již v politice prokazatelně byl. Nedokážeme však určit, zda Babiš 1. část nákupu provedl v době, kdy byl poslancem. V roce 2013 byl předsedou hnutí, které se účastnilo voleb do Poslanecké sněmovny a stal se poslancem, v roce 2014 již přímo zasedl do vládního křesla.

Výroční zpráva skupiny Agrofert (.pdf, str. 45) za rok 2014 dokládá, že v roce 2012 byly dluhopisy emitovány. Zpráva uvádí:

Společnost AGROFERT, a.s. k 31. prosinci 2012 emitovala dluhopisy s pevným úrokovým výnosem v celkové jmenovité hodnotě 3 000 000 tis. Kč. Dluhopisy jsou splatné v roce 2022. K 31. prosinci 2014 činily prodané dluhopisy1 482 270 tis. Kč (k 31. prosinci 2013: 1 252 270 tis. Kč).

Babiš byl, jak je známo, jediným kupujícím těchto dluhopisů. V roce 2013, jak uvádí výroční zpráva společnosti za tento rok na straně 44, byly prodány dluhopisy ve výši 1,252 mld. V roce 2014 pak došlo k prodeji další části ve výši 230 milionů korun. Média (např. iDNES.cz nebo Seznam.cz) s odkazem na Babišova majetková přiznání, která jsou uložena v Poslanecké sněmovně, informují o tomtéž.

Pravda

Europoslanec Niedermayer ve svém výroku popisuje měnící se klima v mezinárodní politice v posledních letech. Porušování dohod ze strany Ruska popisuje v kontextu anexe ukrajinského Krymu korektně. Jak dokazuje reakce mezinárodního společenství, kdy připojení Krymu přijalo jako legitimní jen minimum zemí - Afghánistán, Kuba, Venezuela, Sýrie, Nikaragua a Severní Korea.

Připojení území Krymu k Ruské federaci například odmítlo Valné shromáždění OSN v březnu roku 2014 100 hlasy proti 11. Otázkou nelegitimity anexe se měla zabývat v březnu 2014 Rada bezpečnosti OSN, návrh s podporou 13 členů Rady byl ale vetován Ruskou federací.

V případě stavu Evropské unie je otázkou definice velkého konfliktu, pokud jde o problémy těch je několik. Mezi nejzásadnější jsou obecně považovány v této době tyto:

  • Řecká dluhová krize
  • Migrační a uprchlická krize
  • Odchod Velké Británie z EU
  • Hrozba Ruska
  • Terorismus

Především odchod VB a problém s migrací vedl k otevření otázky budoucnosti EU. Například bývalý komisař G. Verheugen, se domnívá, že tu existuje jasné riziko až rozpadu EU. Na druhou stranu připomíná, že v současném světě mohou státy Evropy přežit jen společně.

Prozatím spíše prediktivní je poslední část tvrzení ohledně Trumpovy administrativy. Dle výroků prezidenta Trumpa je možné totiž očekávat cokoliv. Je sice pravdou, že Trump již stihl například zrušit probíhající mezinárodní dohody o volném obchodu (TPP), k podobné dohodě s EU (TTIP) se administrativa zatím vyjadřuje opatrně a je spíše stranou zájmu. Americký prezident má ovšem také záměry s dohodou NAFTA, kterou chce upravit více ve prospěch své země.

Trump ale zároveň prohlašuje, že bude dávat přednost spíše bilaterálním jednáním než hromadným dohodám. Na druhou stranu sice prohlásil, že NATO jako organizace je zastaralé, ale zároveň si přeje jeho pokračování.

Popisoval WTO jako katastrofu, ale zároveň zatím nic neukazuje na faktickou snahu o změnu postavení USA v této organizaci. Problematickou se také ukazuje budoucí podoba vztahů USA a společné Evropy, vzhledem například k tomu, jak se Trumpova administrativa vyjadřuje na adresu soudržnosti EU. Ale opět je potřeba říct, že i zde je patrné, že podoba se neustále mění a výsledky mohou být různé.

I přes určité výhrady je tedy možné tvrdit, že s Trumpovou administrativou je možné očekávat změny na světové scéně, i když se zatím jedná spíše o verbální náznaky než ucelenou faktickou politiku.

Pravda

Ministerstvo opravdu své dluhopisy nabízelo v tzv. reinvestiční variantě. V takovém případě není výnos dluhopisů pravidelně vyplácen, nýbrž je jednou ročně ke stanovenému datu automaticky reinvestován formou připsání dalších dluhopisů. Celá částka je pak splacena k datu jejich splatnosti.

Hovoří-li europoslanec Niedermayer o „konci“, má patrně na mysli novelu z roku 2012. Ta zabránila do té doby běžné praxi, kdy se úroky z korunových dluhopisů nedanily, neboť byly tak nízké, že po zaokrouhlení směrem dolů nedávaly celé číslo. To však ministerstvo obhajovalo tím, že ztráta pro stát nebude výrazná a jde o krok usnadňující právě výše popsanou reinvestici. Tato argumentace však není předmětem ověřování.

Nehodnotíme-li tedy skutečné pohnutky ministerstva, toto opravdu vydávalo reinvestiční korunové dluhopisy, ze kterých nebyly úroky daněny. Spustila se tak velká vlna vydávání korunových dluhopisů i mezi soukromými subjekty.

Nepravda

Niedermayer zřejmě mluví o novele zákona o dluhopisech z roku 2012. Právě tou ministerstvo zamýšlelo zjednodušit proces registrace dluhopisů, respektive procedury schvalování Českou národní bankou. Na tvorbě zákona však ČNB spolupracovala a ve fázi projednávání ve vládě poskytla k návrhu zásadní připomínky (.doc). V každém případě tato novela nebyla „startérem“ vlny emitování korunových dluhopisů.

Klíčový je § 3. Z důvodové zprávy (.pdf) uvádíme: „Zrušuje se omezení, stanovené v dosavadním § 3 odst. 1, a umožňuje se tak, aby dluhopisy mohla vydávat jakákoli osoba, včetně osoby fyzické. Dále se odstraňuje dvojitá povinnost týkající se dokumentů, které musejí (být) schváleny Českou národní bankou při vydávání a veřejném nabízení dluhopisů.“

Podíváme-li se na celý proces, zjistíme, že prezident zákon podepsal 4. května 2012 a v účinnost vstoupil až 14. srpna 2012. Ani jedno z dat rozhodujících pro vydání zákona však výrazně neovlivnilo emisi korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. Právě to spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů. Vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) legislativním návrhem z pera MPO.

Lze tedy říci, že stát svou praxí "posvětil" takovýto postup a umožnil firmám jej bez obav z porušení daňového systému následovat, to byl tedy pravý startér.

Pravda

Pojmem agresivní daňové plánování bývá skutečně označováno využívání či dokonce zneužívání mezer v daňových zákonech ke snížení daňové povinnosti.

Zamezit této činnosti se snaží státy jak na národní úrovni, tak ve spolupráci s EU či OECD prostřednictvím řady opatření. Na mezinárodní úrovni se jedná zejména o danění podle sídla provozovny, kontrolu převodních cen či tzv. exit tax při přesunutí sídla společnosti.

Na národní úrovni jde především o eliminování různých mezer v zákonech, jako byla například ta, která vedla k nulovému zdanění korunových dluhopisů. Tento fenomén byl vysvětlen v jiných odůvodněních.

Pravda

Státní orgány mají možnost provést daňovou kontrolu. Pokud naleznou nesrovnalosti, mohou pak daňovým subjektům daň doměřit. V případě Andreje Babiše a akciové společnosti Agrofert by dodaněná částka činila přibližně 30 milionů Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Příslušnými státními orgány, které provádí správu daní a s ní související činnosti, jsou finanční úřady. Ty mohou provést daňovou kontrolu a na jejím základě pak daň doměřit.

Pokud by správce daně shledal, že akciová společnost Agrofert vydala dluhopisy neoprávněně, vyzval by všechny zúčastněné subjekty k dodanění. V tomto případě by se jednalo o Andreje Babiše, jenž drží korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,5 miliardy Kč, které nepodléhají zdanění a které při roční sazbě 6 % Andreji Babišovi přinesly za minulý rok výnos 90 milionů Kč. Kromě něj by musela dodanit tuto částku i akciová společnost Agrofert, o 90 milionů se totiž snížil její daňový základ.

Částka, kterou by Andrej Babiš musel ročně doplatit, činí 13 milionů Kč, neboť by výnos v hodnotě 90 milionů Kč musel zdanit sazbou daně z přijmu fyzických osob, tedy 15 %. Akciová společnost Agrofert by pak jako právnická osoba danila sazbou ve výši 19 %, což by každoročně činilo 17 milionů Kč. Celková částka tak opravdu dosahuje přibližně 30 milionů ročně. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Pravda

Pokud by se Finanční správa rozhodla pro dodatečné zdanění úroků z dluhopisů a uznala emise dluhopisů za nezákonné, stát by skutečně ročně zbohatl asi o 30 milionů korun.

Ministr financí vlastní korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,482 miliardy korun. S šestiprocentním úročením mu vynáší 88,92 milionů korun ročně, a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal asi 13,3 milionů korun.

Koncern si úrok, jenž ministru Babišovi vyplácí, započítává do firemních nákladů a snižuje si tak daňový základ. Pokud by Specializovaný finanční úřad uznal emisi dluhopisů Agrofertu za neodůvodněnou (nehodnotíme, na kolik je to pravděpodobné) a rozhodl by o dodatečném zdanění 19% sazbou, český stát by si přišel na zhruba 17 milionů korun.

Pokud by byly splněny obě zmíněné podmínky, každoročně by stát díky těmto krokům na daních skutečně vybral o více než 30 milionů více.

Pravda

Výrok hodnotíme jako pravdivý, zatížení firmy vysokým úrokem je jednou základních technik obcházení daně, kterou se nejprve zabývala OECD, na jejíž závěry zareagovala Evropská unie. Ta v červenci 2016 vydala směrnici zdaňující tyto praktiky, přičemž ta je jedním z prvních výsledků evropské legislativy v oblasti boje proti obcházení daní.

Zatížení firmy vysokým úrokem na úvěr funguje následovně: Společnost A si založí dceřinou společnost B v zemi, která má velice nízkou nebo dokonce žádnou daňovou sazbu. Tato dceřiná společnost B půjčí společnosti A peníze s vysokým úrokem. Společnost A pak platí půjčené peníze zpět dceřiné společnosti B a s nimi vysoký úrok, který pak dceřiná společnost B v zemi s nízkou daňovou sazbou zdaní. Původní finanční prostředky společnosti A tak nepodlehnou vysoké daňové sazbě, nýbrž se zdaní nízkou či žádnou sazbou v zemi, kde působí dceřiná společnost B. Společnost A si však mohla půjčit peníze s daleko nižší úrokovou sazbou a chovala se tedy ekonomicky iracionálně. Daleko jednodušeji tuto praxi znázorňuje tento obrázek:

Zdroj: Evropská komise

Tato praxe je pro státy nežádoucí, neboť jim unikají zdanitelné příjmy. Proto v roce 2013 vydala OECD a státy G20 Akční plán eroze základu daně a přesouvání zisku (anglická zkratka BEPS), jehož součástí je omezit erozi daně prostřednictvím vysokých úroků na úvěr (.pdf, str. 19, Akční oblast 4). Na výsledky Akčního plánu zareagovala v prosinci 2015 Rada EU, načež v lednu 2016 podala Komise návrh na vydání směrnice týkající se praktik vyhýbání se daňovým povinnostem. Tato směrnice byla přijata 12. července 2016.

Směrnice reaguje na předchozí snahy OECD a v článku 5 pak vymezuje počet případů, ve kterých je daňový poplatník povinen platit daň při přesunutí svých aktiv do jiného členského státu nebo třetích zemí. Nová situace tak kopíruje situaci na obrázku vpravo, kdy by při použití stejného postupu jako předtím musela nyní společnost A zaplatit daň při převodu svých aktiv již ve svém členském státě.

Návrh směrnice byl součástí balíčku opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem a patří mezi první schválené předpisy týkající se obcházení daní. Komise v říjnu 2016 navrhla další daňové směrnice, konkrétně směrnici, jež se zabývá hybridními nesoulady se třetími zeměmi, a směrnici o společném základu daně z příjmu právnických osob. Žádná z nich však prozatím nebyla schválena.

Pravda

Niedermayer víceméně korektně popisuje proces, kterým lze zvrátit doměření daně. Právním rámcem pro tuto otázku je zákon o daních z příjmů, daňový řád a soudní řád správní. Na základě nich se lze proti doměřené dani nejprve odvolat a v případě neúspěchu je možná žaloba u soudu. Proti nevyhovujícímu rozhodnutí lze v zákonem vymezených případech podat i kasační stížnost. V krajním případě by celá procedura mohla vypadat i takto.

I. Finanční úřad rozhodneo doměření daně v prvním stupni.

II. Proti tomuto rozhodnutí se daňový subjekt odvolá.

III. Odvolací orgán, v tomto případě Odvolací finanční ředitelství, rozhodnutí k nevoli poplatníka potvrdí.

IV. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podá subjekt žalobu ke správnímu soudu.

V. Správní soud, zde Krajský soud, napadené rozhodnutí znovu potvrdí.

VI. Proti pravomocnému rozhodnutí správního soudu podá subjekt kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Europoslanec má tedy přes terminologické nepřesnosti pravdu. Proti rozhodnutí se lze odvolat a poté případně dále usilovat o jeho zvrácení také u soudu.