Luděk Niedermayer

Ministerstvo opravdu své dluhopisy nabízelo v tzv. reinvestiční variantě. V takovém případě není výnos dluhopisů pravidelně vyplácen, nýbrž je jednou ročně ke stanovenému datu automaticky reinvestován formou připsání dalších dluhopisů. Celá částka je pak splacena k datu jejich splatnosti.

Hovoří-li europoslanec Niedermayer o „konci“, má patrně na mysli novelu z roku 2012. Ta zabránila do té doby běžné praxi, kdy se úroky z korunových dluhopisů nedanily, neboť byly tak nízké, že po zaokrouhlení směrem dolů nedávaly celé číslo. To však ministerstvo obhajovalo tím, že ztráta pro stát nebude výrazná a jde o krok usnadňující právě výše popsanou reinvestici. Tato argumentace však není předmětem ověřování.

Nehodnotíme-li tedy skutečné pohnutky ministerstva, toto opravdu vydávalo reinvestiční korunové dluhopisy, ze kterých nebyly úroky daněny. Spustila se tak velká vlna vydávání korunových dluhopisů i mezi soukromými subjekty.

Niedermayer zřejmě mluví o novele zákona o dluhopisech z roku 2012. Právě tou ministerstvo zamýšlelo zjednodušit proces registrace dluhopisů, respektive procedury schvalování Českou národní bankou. Na tvorbě zákona však ČNB spolupracovala a ve fázi projednávání ve vládě poskytla k návrhu zásadní připomínky (.doc). V každém případě tato novela nebyla „startérem“ vlny emitování korunových dluhopisů.

Klíčový je § 3. Z důvodové zprávy (.pdf) uvádíme: „Zrušuje se omezení, stanovené v dosavadním § 3 odst. 1, a umožňuje se tak, aby dluhopisy mohla vydávat jakákoli osoba, včetně osoby fyzické. Dále se odstraňuje dvojitá povinnost týkající se dokumentů, které musejí (být) schváleny Českou národní bankou při vydávání a veřejném nabízení dluhopisů.“

Podíváme-li se na celý proces, zjistíme, že prezident zákon podepsal 4. května 2012 a v účinnost vstoupil až 14. srpna 2012. Ani jedno z dat rozhodujících pro vydání zákona však výrazně neovlivnilo emisi korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. Právě to spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů. Vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) legislativním návrhem z pera MPO.

Lze tedy říci, že stát svou praxí "posvětil" takovýto postup a umožnil firmám jej bez obav z porušení daňového systému následovat, to byl tedy pravý startér.

Pojmem agresivní daňové plánování bývá skutečně označováno využívání či dokonce zneužívání mezer v daňových zákonech ke snížení daňové povinnosti.

Zamezit této činnosti se snaží státy jak na národní úrovni, tak ve spolupráci s EU či OECD prostřednictvím řady opatření. Na mezinárodní úrovni se jedná zejména o danění podle sídla provozovny, kontrolu převodních cen či tzv. exit tax při přesunutí sídla společnosti.

Na národní úrovni jde především o eliminování různých mezer v zákonech, jako byla například ta, která vedla k nulovému zdanění korunových dluhopisů. Tento fenomén byl vysvětlen v jiných odůvodněních.

Státní orgány mají možnost provést daňovou kontrolu. Pokud naleznou nesrovnalosti, mohou pak daňovým subjektům daň doměřit. V případě Andreje Babiše a akciové společnosti Agrofert by dodaněná částka činila přibližně 30 milionů Kč. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Příslušnými státními orgány, které provádí správu daní a s ní související činnosti, jsou finanční úřady. Ty mohou provést daňovou kontrolu a na jejím základě pak daň doměřit.

Pokud by správce daně shledal, že akciová společnost Agrofert vydala dluhopisy neoprávněně, vyzval by všechny zúčastněné subjekty k dodanění. V tomto případě by se jednalo o Andreje Babiše, jenž drží korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,5 miliardy Kč, které nepodléhají zdanění a které při roční sazbě 6 % Andreji Babišovi přinesly za minulý rok výnos 90 milionů Kč. Kromě něj by musela dodanit tuto částku i akciová společnost Agrofert, o 90 milionů se totiž snížil její daňový základ.

Částka, kterou by Andrej Babiš musel ročně doplatit, činí 13 milionů Kč, neboť by výnos v hodnotě 90 milionů Kč musel zdanit sazbou daně z přijmu fyzických osob, tedy 15 %. Akciová společnost Agrofert by pak jako právnická osoba danila sazbou ve výši 19 %, což by každoročně činilo 17 milionů Kč. Celková částka tak opravdu dosahuje přibližně 30 milionů ročně. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Pokud by se Finanční správa rozhodla pro dodatečné zdanění úroků z dluhopisů a uznala emise dluhopisů za nezákonné, stát by skutečně ročně zbohatl asi o 30 milionů korun.

Ministr financí vlastní korunové dluhopisy Agrofertu v hodnotě 1,482 miliardy korun. S šestiprocentním úročením mu vynáší 88,92 milionů korun ročně, a pokud by ministr nevyužil daňové optimalizace a zdanil by tuto částku patnácti procenty, stát by získal asi 13,3 milionů korun.

Koncern si úrok, jenž ministru Babišovi vyplácí, započítává do firemních nákladů a snižuje si tak daňový základ. Pokud by Specializovaný finanční úřad uznal emisi dluhopisů Agrofertu za neodůvodněnou (nehodnotíme, na kolik je to pravděpodobné) a rozhodl by o dodatečném zdanění 19% sazbou, český stát by si přišel na zhruba 17 milionů korun.

Pokud by byly splněny obě zmíněné podmínky, každoročně by stát díky těmto krokům na daních skutečně vybral o více než 30 milionů více.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, zatížení firmy vysokým úrokem je jednou základních technik obcházení daně, kterou se nejprve zabývala OECD, na jejíž závěry zareagovala Evropská unie. Ta v červenci 2016 vydala směrnici zdaňující tyto praktiky, přičemž ta je jedním z prvních výsledků evropské legislativy v oblasti boje proti obcházení daní.

Zatížení firmy vysokým úrokem na úvěr funguje následovně: Společnost A si založí dceřinou společnost B v zemi, která má velice nízkou nebo dokonce žádnou daňovou sazbu. Tato dceřiná společnost B půjčí společnosti A peníze s vysokým úrokem. Společnost A pak platí půjčené peníze zpět dceřiné společnosti B a s nimi vysoký úrok, který pak dceřiná společnost B v zemi s nízkou daňovou sazbou zdaní. Původní finanční prostředky společnosti A tak nepodlehnou vysoké daňové sazbě, nýbrž se zdaní nízkou či žádnou sazbou v zemi, kde působí dceřiná společnost B. Společnost A si však mohla půjčit peníze s daleko nižší úrokovou sazbou a chovala se tedy ekonomicky iracionálně. Daleko jednodušeji tuto praxi znázorňuje tento obrázek:

Zdroj: Evropská komise

Tato praxe je pro státy nežádoucí, neboť jim unikají zdanitelné příjmy. Proto v roce 2013 vydala OECD a státy G20 Akční plán eroze základu daně a přesouvání zisku (anglická zkratka BEPS), jehož součástí je omezit erozi daně prostřednictvím vysokých úroků na úvěr (.pdf, str. 19, Akční oblast 4). Na výsledky Akčního plánu zareagovala v prosinci 2015 Rada EU, načež v lednu 2016 podala Komise návrh na vydání směrnice týkající se praktik vyhýbání se daňovým povinnostem. Tato směrnice byla přijata 12. července 2016.

Směrnice reaguje na předchozí snahy OECD a v článku 5 pak vymezuje počet případů, ve kterých je daňový poplatník povinen platit daň při přesunutí svých aktiv do jiného členského státu nebo třetích zemí. Nová situace tak kopíruje situaci na obrázku vpravo, kdy by při použití stejného postupu jako předtím musela nyní společnost A zaplatit daň při převodu svých aktiv již ve svém členském státě.

Návrh směrnice byl součástí balíčku opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem a patří mezi první schválené předpisy týkající se obcházení daní. Komise v říjnu 2016 navrhla další daňové směrnice, konkrétně směrnici, jež se zabývá hybridními nesoulady se třetími zeměmi, a směrnici o společném základu daně z příjmu právnických osob. Žádná z nich však prozatím nebyla schválena.

Niedermayer víceméně korektně popisuje proces, kterým lze zvrátit doměření daně. Právním rámcem pro tuto otázku je zákon o daních z příjmů, daňový řád a soudní řád správní. Na základě nich se lze proti doměřené dani nejprve odvolat a v případě neúspěchu je možná žaloba u soudu. Proti nevyhovujícímu rozhodnutí lze v zákonem vymezených případech podat i kasační stížnost. V krajním případě by celá procedura mohla vypadat i takto.

I. Finanční úřad rozhodneo doměření daně v prvním stupni.

II. Proti tomuto rozhodnutí se daňový subjekt odvolá.

III. Odvolací orgán, v tomto případě Odvolací finanční ředitelství, rozhodnutí k nevoli poplatníka potvrdí.

IV. Proti rozhodnutí odvolacího orgánu podá subjekt žalobu ke správnímu soudu.

V. Správní soud, zde Krajský soud, napadené rozhodnutí znovu potvrdí.

VI. Proti pravomocnému rozhodnutí správního soudu podá subjekt kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Europoslanec má tedy přes terminologické nepřesnosti pravdu. Proti rozhodnutí se lze odvolat a poté případně dále usilovat o jeho zvrácení také u soudu.

Na základě doplňujících informací bylo změněno hodnocení výroku z pravdy na zavádějící.

Luděk Niedermayer má pravdu v tom, že zákonná úprava umožňující nedanění korunových dluhopisů má původ v 90. letech. Ta byla ovšem přes 15 let zcela nevyužita, následně Kalouskovým ministerstvem financí dokonce vypuštěna, aby ji Kalouskovo MF opět vrátilo do legislativy a "oživilo" vydáním několika sérií takto nedaněných dluhopisů, což spustilo vlnu takových emisí. Z tohoto pohledu tedy Niedermayer neuvádí správně kontext, což činí výrok zavádějícím.

Pátráme-li po původu nedaněných korunových dluhopisů, dostaneme se až do 90. let. Nezdanění takových dluhopisů zakládá na dvou ustanoveních - zaprvé umožňujícího zdanění jednotlivých cenných papírů (nikoli v jejich souhrnu), zadruhé ustanovení zaokrouhlujícího takto určenou daň směrem dolů. Z korunového dluhopisu je pak daň zaokrouhlena na nulu.

Ustanovení o zdanění jednotlivých dluhopisů stejného emitenta najdeme v zákoně o daních z příjmů k počátku roku 1995 (bod 128, odst. 3). Ustanovení o zaokrouhlení má původ již v roce 1993, a to v novele zákona o správě daní a poplatků (bod 41). V této době však Kalousek působil jako náměstek na ministerstvu obrany, jejich tvorbu mu tak nelze připsat.

V roce 2009 (s účinností 2011) je zákon o správě daní a poplatků zrušen novým daňovým řádem, navrženým ministrem financí Kalouskem. "Zaokrouhlovací" ustavení pro zvláštní sazbu daně v něm tehdy nebylo obsaženo,daň na dluhopisy od účinnosti zákona dopadala podle obecnéhopravidla zaokrouhlování nahoru. S odůvodněním, že při této změně zákonů však došlo k vytvoření dvojího rozporného postupu, byla ovšem takto vybraná daň subjektům následně vrácena a novela zákona o daních z příjmů, předložená opět ministrem financí Kalouskem, zaokrouhlování dolů (ergo nedanění korunových dluhopisů) do daňového systému vrací.

Ne ovšem na dlouho. Tři měsíce po účinnosti této novely byla navržena další změna zákona o dani z příjmů, tentokrát vládou zastoupenou ministerstvem průmyslu a obchodu. Opětovné zaokrouhlení nahoru (a prakticky tedy zdanění korunových dluhopisů) je pozměňovacím návrhem hospodářského výboru, přičemž ovšem ze záznamu z jednání výboru nelze zjistit, kdo je jeho autorem.

V mezidobí, tedy od poloviny roku 2011 do poloviny roku 2012, Miroslav Kalousek vydal několik sérií nedaněných korunových dluhopisů. Podle serveru Kurzy.cz byl stát prvním emitentem takových papírů, a to v roce 2011, kdy byl Kalousek ministrem financí. To spustilo vlnu dalších emisí, zejména ze strany soukromých subjektů, vzestup na konci roku 2011 následovalo markantní vyvrcholení na konci roku 2012. Od roku 2013 totiž měly být nově úroky z těchto dluhopisů zdaněny (bod 6) výše zmíněným návrhem z pera MPO.

Z technického hlediska tedy Kalousek úpravu, která umožňuje korunové dluhopisy nedanit, nevymyslel, její základ byl položen již mnoho let zpět. Nicméně podílel se na oživení takového zákona a ač (alespoň dle vyjádření TOP 09) šlo o krátkou, provizorní úpravu, kdy bylo nedanění dočasně umožněno, vydal v tomto období několik sérií korunových dluhopisů, což povzbudilo další subjekty k témuž postupu.

Na české politické scéně skutečně nelze identifikovat osoby, které by vydělávaly uvedené částky. A to ani v období od roku 93, který vymezuje ve svých vyjádřeních z poslední doby Babiš.

Za majetné lze jistě považovat např. senátora Valentu, majitele holdingu SYNOT, senátora Hlavatého (Juta), Karla Schwarzenberga (vlastnícího rozsáhlé pozemky a nemovitosti) či prezidentského kandidáta Horáčka (býv. majitele Fortuny). Obecně jde spíše o jednotlivce a není příliš obvyklé, aby se přímo angažovali v politice.

V roce 2013 vydala OECD a státy G20 Akční plán eroze základu daně a přesouvání zisku (anglická zkratka BEPS), jehož součástí je omezit erozi daně prostřednictvím vysokých úroků na úvěr (.pdf, str. 19, Akční oblast 4).

Na výsledky Akčního plánu zareagovala v prosinci 2015 Rada EU, načež v lednu 2016 podala Komise návrh na vydání směrnice týkající se praktik vyhýbání se daňovým povinnostem. Tato směrnice byla přijata 12. července 2016.

Směrnice reaguje na předchozí snahy OECD a v článku 5 pak vymezuje počet případů, ve kterých je daňový poplatník povinen platit daň při přesunutí svých aktiv do jiného členského státu nebo třetích zemí. Nová situace tak kopíruje stav na obrázku vpravo, kdy by při použití stejného postupu jako předtím musela nyní společnost A zaplatit daň při převodu svých aktiv již ve svém členském státě.

Návrh směrnice byl součástí balíčku opatření proti vyhýbání se daňovým povinnostem a patří mezi první schválené předpisy týkající se obcházení daní. Komise v říjnu 2016 navrhla další daňové směrnice, konkrétně směrnici, která se zabývá hybridními nesoulady se třetími zeměmi a směrnici o společném základu daně z příjmu právnických osob, žádná z nich však prozatím nebyla schválena.