Marek Benda

Prezident ČSFR Václav Havel podal svoji rezignaci k 20. červenci 1992. Popudem k odchodu byla skutečnost rozpadu společného státu během roku 1992, která se projevila neochotou slovenských zástupců potvrdit Václava Havla jako federálního prezidenta v prezidentské volbě 3. července 1992. Svoje pocity popsal v době odchodu takto:

„To, že se nám nepodařilo vytvořit demokratickou, spravedlivou federaci založenou na rovnoprávnosti obou svých členů, v níž by se všichni cítili dobře, federaci, která by měla svůj základ v nové demokratické federální ústavě, to považuji za velký neúspěch nás všech, nejen můj osobní, ale samozřejmě i můj osobní.“

Nová vláda Václava Klause si byla vědoma, že slovenská strana pod vedením Vladimíra Mečiara bude chtít nezávislý slovenský stát. Proto již v červenci 1992 začala s přípravami na možný rozpad soustátí včetně tvorby nové ústavy.

Hlavní roli v tvorbě nové Ústavy ČR měla Komise vlády České republiky pro přípravu Ústavy České republiky. Dne 10. července 1992 došlo k zřízení této komise dle usnesení vlády č. 484, a práce této komise započala v polovině července 1992 (.pdf, str. 63). I když nikdy nebyla oficiálně ukončena, svůj účel naplnila předložením návrhu ústavy České národní radě 4. listopadu 1992 (tamtéž, str. 71).

V době volby prvního prezidenta České republiky 26. ledna 1993 byl Václav Havel favoritem voleb, vzhledem k podpoře poslanců vládní koalice ODS, ODA, KDU-ČSL a KDS s potřebnou většinou 105 hlasů. Výhra dalších kandidátů – Marie Stiborové nebo Miroslava Sládka – by byla velkým překvapením (archiv ČT, čas – 3:03).

Český prezident má některé pravomoci, k jejichž výkonu nepotřebuje spolupodpis premiéra anebo jím pověřeného ministra, které tedy může vykonávat samostatně. Mezi tzv. nekontrasignované pravomoci,, které jsou uvedeny v čl. 62 Ústavy, patří například některé jmenovací pravomoci prezidenta, jako je jmenování předsedy vlády a dalších členů vlády či například jmenování soudců Ústavního soudu. Mimo tyto jmenovací pravomoci má v rámci nekontrasignovaných pravomocí právo veta či může vládu v demisi pověřit prozatímním vykonáváním jejích funkcí.

Kontrasignované pravomoci prezidenta jsou uvedené v čl. 63 Ústavy. K platnosti těchto rozhodnutí je nutný spolupodpis předsedy vlády či některého z pověřených ministrů. Mezi ně patří například udělování amnestií, jmenování soudců či udělování a propůjčování státního vyznamenání. Do této kategorie také patří veškeré pravomoci, které prezidentovi uděluje zákon. Za rozhodnutí, která spadají do kontrasignovaných pravomocí prezidenta, je odpovědná vláda.

Již v prozatímní ústavě Československé republiky z roku 1918 (.pdf, str. 30) je uvedeno, že prezident k vládním úkonům potřebuje spolupodpis příslušného člena vlády, který bude za takové rozhodnutí odpovědný. V původní prozatímní ústavě chybí spojení spolupodpisu a platnosti vládního rozhodnutí prezidenta, a tak v novelizaci prozatímní ústavy z roku 1919 (.pdf, str. 373) je doplněno, že je potřeba spolupodpisu příslušného člena vlády k platnosti vládního rozhodnutí prezidenta.

Potřeba kontrasignace se nemění ani v ústavě z roku 1920 (.pdf, str. 262). V § 68 je uvedeno, že k platnosti rozhodnutí v rámci moci vládní či výkonné potřebuje prezident spolupodpis odpovědného člena vlády. Za výkon funkce prezidenta Československa byla dle § 66 odpovědná vláda (.pdf, str. 262).

Na začátek uveďme, že Ústava rozlišuje dvě odlišné situace. Tou první je, když ministr rezignuje sám, tedy podá svou demisi prezidentu republiky. V takovém případě však prezident není povinen ministra odvolat. V druhém případě však odvolání ministra navrhuje prezidentu sám premiér, přičemž jde pouze o premiérovo rozhodnutí, v tomto případě je již prezident povinen dotčeného ministra odvolat, a to bez zbytečného odkladu.

Z kontextu rozhovoru je pak zřejmé, že Marek Benda, ač dlouholetý poslanec a člen, popřípadě předseda Ústavně právního výboru, tyto dvě situace zaměňuje, a ve skutečnosti mluví o druhém zmíněném případě, tedy o povinnosti prezidenta odvolat člena vlády, pokud to navrhne předseda vlády.

Debaty o tom, zda prezident republiky musí odvolat ministra, pokud tak navrhne premiér, se opět rozvířila poté, co premiér Babiš navrhl odvolání ministra kultury Staňka. Následovala však dvouměsíční nečinnost prezidenta, nicméně nakonec byl Staněk odvolán k 31. červenci 2019.

Miloš Zeman ale není výjimkou. S přijetím demise či odvoláním ministra váhali i Václav Havel a Václav Klaus. A to hned několikrát.

Václav Havel však oddaloval pouze přijetí ministerských demisí, na což má, jak bylo vysvětleno výše, dle Ústavy právo. Váhal s odvoláním Jana Kalvody, tehdejšího ministra spravedlnosti za ODA, nebo Jana Rumla, bývalého ministra vnitra za ODS. Dále měl problém s přijetím demise bývalého ministra zahraničí Josefa Zieleniece (ODS) a bývalého ministra životního prostředí Jiřího Skalického (ODA).

Co se týče Václava Klause, ten oddaloval odvolání Jiřího Rusnoka a jmenování Milana Urbana ministrem průmyslu. „Prezident Klaus reagoval vyhlášením, že Špidlovi vyhoví, ale nejprve chce vědět, jestli Urban ovládá alespoň jeden světový jazyk a zda je změna vlády konečná,“ popisuje tehdejší situaci web Česká justice, Rusnok byl pak odvolán o pět dní později, tedy 19. března 2003. V dubnu 2005 pak Klaus odmítl přijmout demise tří ministrů za KDU-ČSL a jednoho za US-DEU, a tím znemožnil tehdejšímu premiérovi Grossovi rychlou rekonstrukci kabinetu. 

Podobná situace se opakovala v dubnu 2011. Premiér Petr Nečas doručil prezidentovi rezignaci ministra dopravy Víta Bárty a návrh na odvolání ministrů vnitra Radka Johna a školství Josefa Dobeše (všichni za VV). Klaus pak oznámil, že demisi ani návrhy na odvolání nepřijme, přičemž očekává, že strany připraví plán dalšího vládního fungování. Krizi tedy ukončila až dohoda vládních stran. Ministr Dobeš ve funkci zůstal, John ztratil post ministra vnitra, ale zůstal členem vlády. Vít Bárta byl nakonec prezidentem odvolán.

Kauza ohledně odvolání ministrů Věcí veřejných v roce 2011, stejně jako kauza ohledně odvolání ministra Staňka, pak otevřela debaty ohledně pravomocí a postavení prezidenta. Podobně se pak o povinnostech prezidenta odvolat ministra, pokud je to navrženo premiérem, diskutovalo v případě návrhu na odvolání Andreje Babiše z postu ministra financí nebo odvolání Marcela Chládka z postu ministra školství, vše za trvání vlády Bohuslava Sobotky, v prvním prezidentském období Miloše Zemana.

Ústava České republiky byla schválena 16. prosince 1992 Českou národní radou a nabyla účinnosti 1. ledna 1993. Všichni poslanci České národní rady se po nabytí účinnosti Ústavy stali poslanci Poslanecké sněmovny České republiky a nadále pokračovali ve výkonu svých mandátů až do prvních voleb do Poslanecké sněmovny ČR v roce 1996.

Dne 16. prosince 1992 přijala Česká národní rada na své desáté schůzi 172 hlasy návrh nové Ústavy. Dnem nabytí účinnosti Ústavy dne 1. ledna 1993 došlo k oficiálnímu přejmenování ČNR na Poslaneckou sněmovnu dle článku 106 tohoto dokumentu.

Ústava České republiky neobsahuje mnoho lhůt, které by ústavním institucím stanovovaly pevné časové ohraničení k výkonu jejich pravomocí. Tento znak, který je na rozdíl od většiny (veřejno-) právních odvětví typický pro ústavní právo, respektoval i český ústavodárce, a Ústava tak i dnes mnoho lhůt neobsahuje.

Přeci jenom ale lze některé, ať už konkrétní, či více abstraktní lhůty v Ústavě nalézt. Nejvíce jich nalezneme v hlavě druhé Ústavy, která se týká moci zákonodárné.

• Vláda se musí do 30 dnů vyjádřit k návrhu zákona, jinak platí, že se vyjádřila kladně.
• Senát projedná návrh zákona a usnese se k němu do 30 dnů od jeho postoupení.
• Vláda předstoupí do 30 dnů po svém jmenování před Poslaneckou sněmovnu a požádá ji o vyslovení důvěry.
• Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do 15 dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.

Poslanec Benda právě o dvou výše uvedených ustanoveních Ústavy ve svém výroku hovoří. Lhůta pro projednání zákona, se kterým Sněmovna vyslovila souhlas, je tedy 30 dní, a prezident republiky přijaté zákony podepisuje do 15 dnů.

Kromě těchto lhůt určených dny obsahuje Ústava také lhůty, které je nutné interpretovat:

• Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.
• O rozhodnutích podle odstavců 4 a 5 informuje vláda neprodleně obě komory Parlamentu.

V zásadě však Ústava explicitní lhůty příliš neobsahuje. Podle slov ústavního soudce Vojtěcha Šimíčka jsou totiž ústavní normy „výrazně odlišné od norem jiných právních odvětví. Jsou velmi obecné, neúplné až torzovité, zpravidla neobsahují sankce, a pokud ano, často se spíše jedná o sankce politické než sankce stíhající protiprávnost.“ Pokud jde o Ústavu, jsou podle Petra Pitharta nejdůležitější „ta pravidla, která v ní napsaná nejsou. Drží totiž pohromadě to, co napsáno je.“

V jaké lhůtě tedy ústavní instituce jednají, pokud Ústava žádnou nestanoví? Ústavní soud již v minulosti judikoval, jak je tomu v tomto případě. V nálezu týkajícím se Lisabonské smlouvy Pl.ÚS 29/09 Ústavní soud uvedl (body 116–119) v souvislosti s ratifikací mezinárodní smlouvy, že pokud není ústavní instituce omezena žádnou lhůtou, musí konat bez zbytečného odkladu.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v nedávném rozhovoru v souvislosti s debatou o povinnosti prezidenta odvolat a jmenovat ministra uvedl: „Například u Lisabonské smlouvy již Ústavní soud interpretoval, jak je tomu v případě, že Ústava nestanoví pro splnění Ústavou uložené povinnosti konat žádnou lhůtu. Prezidentovi republiky je například stanovena lhůta patnáct dnů pro to, dokdy musí podepsat zákon nebo jej vetovat a vrátit do Poslanecké sněmovny. To je jednoznačný výklad. Lhůta zde poskytuje prostor pro uvážení. Tam, kde lhůta není, se ústavním orgánům tedy neposkytuje lhůta pro uvážení. Proto Ústavní soud v obou ‚lisabonských nálezech‘  a ještě v řadě jiných dokumentů vyslovil obecnou tezi, že ve všech případech, kde je uložená povinnost ústavní instituci – prezidenta republiky nevyjímaje – a není zde stanovená lhůta, je nepochybné, že má jednat bez zbytečného odkladu.“

V minulosti se mnohokrát objevovaly návrhy na takové změny Ústavy, které by vedly k zavedení explicitních lhůt, což by podle některých navrhovatelů mohlo zamezit nerespektování ústavních pravidel ze strany různých ústavních institucí (často prezidenta).

V souvislosti s výše zmíněným nálezem ve věci Lisabonské smlouvy z roku 2009, kdy se řešila povinnost prezidenta podepsat mezinárodní smlouvu, je vhodné uvést návrh ústavní novely zákona právě z roku 2009. Tehdy poslanci Strany zelených navrhovali takovou změnu, která by prezidentovi stanovila lhůtu 30 dnů, a pokud by mezinárodní smlouvu nepodepsal, pravomoc dokončit ratifikaci by přešla na předsedu vlády. Marek Benda ve svém výroku naznačuje, že lhůta stanovená Senátu k projednání návrhu zákona je příliš krátká, což bylo také obsahem návrhu změny Ústavy v roce 2017.

Mnohé návrhy na novelizaci Ústavy se objevily také v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta a následným výkonem ústavních norem Milošem Zemanem. TOP 09 navrhovala vymezit lhůty pro prezidentské konání při neúspěšném pokusu premiéra na sestavení vlády. Marek Benda tehdy opravdu namítal, že novelizace Ústavy v reakci na politickou krizi je krátkozraká.

Bývalý premiér Bohuslav Sobotka dále navrhoval, aby prezident musel jmenovat premiéra do 30 dnů od konání ustavující schůze Sněmovny a také, aby byla stanovena lhůta pro jednotlivé pokusy prezidenta republiky od okamžiku, kdy předcházející vláda podá demisi.

V tomto volebním období se pro zrušení přímé volby prezidenta vyslovila ODS, zejména pak její předseda Petr Fiala v komentáři pro Forum24. Podle jeho slov přímá volba prezidenta vedla „pouze k tomu, že prezident má pocit, že porušování Ústavy je dovoleno, neboť získal přes polovinu hlasů voličů, a tedy má jakýsi silný mandát k čemukoli.“ A právě z tohoto důvodu předseda Fiala volá po zahájení diskuse o návratu volbě prezidenta Parlamentem České republiky. ODS je ale zatím jediná, kdo tuto změnu podporuje.

Postoj TOP 09 na Twitteru přiblížil předseda Jiří Pospíšil: „Návrh na zrušení přímé volby prezidenta nepodporuji. Důvod je prostý. Kvůli nepřijatelnému chování Miloše Zemana by se neměl měnit základní zákon země – Ústava ČR.“

Přímou volbou pak podle Ivana Bartoše, předsedy České pirátské strany, k žádným změnám v kompetencích prezidenta nedošlo, pouze odpadla jeho jistá zodpovědnost vůči Parlamentu. „My se kloníme k cestě, kterou doporučují ústavní experti, a to posílení možnosti komor Parlamentu iniciovat projednání hrubého porušení Ústavy ze strany prezidenta u Ústavního soudu,“ uvedl Bartoš.

Debatě se nebrání ani lidovci. Marek Výborný, předseda KDU-ČSL, se ale domnívá, že by se Ústava neměla měnit kvůli osobě Miloše Zemana.

Přímou volbu prezidenta by nechtěl rušit ani předseda hnutí STAN Vít Rakušan. „Měnit Ústavu jenom proto, že ji současný prezident nedodržuje a vykládá si ji více než volně, mi nepřijde vhodné,“ uvedl Rakušan. I přes jednoznačný názor předsednictva, že by se přímá volba rušit neměla, je STAN připravena k debatě.

Tomio Okamura, předseda SPD, pak webu Echo24 na dotaz, zda je SPD pro či proti návrhu ODS, odpověděl: „Hnutí SPD prosazuje přímou volbu a odvolatelnost politiků, takže k ideálu chybí ještě zavést tu odvolatelnost a aplikovat tento způsob voleb i na poslance, starosty a hejtmany.“

ČSSD byla pro přímou volbu prezidenta už v roce 2011, kdy 53 z 53 přítomných sociálně demokratických poslanců schválilo ústavní novelu. Jejich postoj k této věci se od té doby změnil jen minimálně. „ČSSD v roce 2011 podpořila zavedení přímé volby prezidenta a stále jsme toho názoru, že šlo o správný krok. Je dobře, když si občané republiky mohou vybrat hlavu státu přímo a nikoliv pouze prostřednictvím volených zástupců. Stávající systém volby prezidenta a jeho pravomoci bychom neměnili,“ vyslovil se předseda klubu ČSSD Jan Chvojka.

Na svém dřívějším postoji trvají i komunisté. Ti byli naopak jediným klubem, který přímou volbu v roce 2011 nepodpořil. „Upozorňovali jsme na řadu úskalí, s kterými se dnes potkáváme. Na druhou stranu nejsem příznivec unáhlených a účelových jednostranných úprav Ústavy,“ řekl nyní místopředseda KSČM Stanislav Grospič. Podle předsedy KSČM Vojtěcha Filipa jsou ale komunisté diskuzi otevřeni. Osobně se pak Filip domnívá, že „prostý návrat k předchozí úpravě není možný.“

K návrhu předsedy ODS se vyjádřilo i hnutí ANO. „Já bych nebyl pro zrušení přímé volby. Myslím, že má svoje místo a lidé ji vzali za svou. Přímá volba skutečně znamená nejvyšší účast, to je ten začátek přímé demokracie,“ řekl novinářům místopředseda ANO Richard Brabec. S návrhem nesouhlasí ani místopředseda ANO a předseda Sněmovny Radek Vondráček a předseda poslaneckého klubu ANO Jaroslav Foltýnek.

Ústavní novelu, která zavádí přímou volbu prezidenta, Sněmovna schválila 14. prosince 2011. Předlohu podpořili poslanci téměř ze všech stran (až na několik málo jednotlivců z ODS, TOP 09-S a VV) kromě komunistů, kteří se hlasování zdrželi. Pro návrh zvedlo ruku 159 přítomných poslanců, pro schválení bylo potřeba minimálně 120 hlasů.

Podle průzkumu STEM z let 1998–2003 podpora přímé volby prezidenta mezi občany postupně vzrostla ze 45 na 58 procent. Podle studie CVVM mapující období mezi lety 2002–2012 se pro zavedení volby prezidenta občany v roce 2002 vyslovilo 57 procent respondentů. V roce 2009 (po druhém zvolení Václava Klause hlavou státu) bylo této variantě nakloněno 67 procent dotázaných. O dva roky později, v roce 2011 kdy novelu zákona zavádějící přímou volbu prezidenta předložila vláda Poslanecké sněmovně, podporovalo tento způsob výběru hlavy státu 60 procent účastníků průzkumu.

O prosazení přímé volby prezidenta se zasloužila vláda Petra Nečase. Ta se k tomuto kroku zavázala ve vládním programovém prohlášení v roce 2010 především s odkazem na vůli občanů: „Zavedení přímé volby prezidenta republiky představuje zásah do tradičního pojetí volby hlavy státu a posiluje prvky přímé demokracie na úkor demokracie zastupitelské. Přímou volbu prezidenta republiky si dlouhodobě přeje většina občanů České republiky.“

Těsné vítězství Václava Klause nad Janem Švejnarem v prezidentských volbách v roce 2008, které se konaly právě ve Španělském sále, bylo údajně doprovázeno vydíráním a uplácením. Případem domnělé snahy získat hlas předsedy senátorského klubu SNK ED Josefa Novotného pro kandidáta ODS se zabývala také policie, pro nedostatek důkazů bylo však vyšetřování nakonec odloženo. Možná korupce pak byla zmiňována také v případě poslance ČSSD Evžena Snítilého, který nepodpořil kandidáta vlastní strany, za což ho vedení sociální demokracie vyloučilo.

Kauzám spojeným s volbou Václava Klause se v roce 2008 věnoval také server Aktuálně.cz.

Mediální obraz spojený s posledním nepřímým hlasováním o hlavě státu se tak pravděpodobně odrazil v podpoře veřejnosti přímé volby prezidenta i snahách o změnu tohoto systému. Že události okolo prezidentské volby v roce 2008 přispěly k prosazení přímé volby zmiňuje např. komentář Českého rozhlasu. Jakousi kauzalitu mezi zmíněnými událostmi naznačovala na senátní konferenci i senátorka Soňa Paukrtová: „Myslím, že to bylo prostě a jednoduše tak, že vyhodnotily (politické strany, pozn. Demagog.cz) situaci po poslední volbě prezidenta republiky, že to prostě byl průšvih, který občané kritizovali(...)“. Na stejné konferenci pak určitý vliv prezidentské volby v roce 2008 na podporu přímé volby zmiňoval i senátor Miroslav Antl či politolog Michal Klíma.

Změna Ústavy, která zavedla přímou volbu prezidenta, byla Parlamentem přijata v roce 2012, tedy čtyři roky po poslední parlamentní volbě v roce 2008.

Prvním prezidentem byl v únoru roku 1993 zvolen Michal Kováč, navržen vládní HZDS. Prezidenta poprvé a také naposledy vybírali poslanci Národní rady Slovenské republiky (.pdf, str. 17). Pro zvolení byla potřebná ústavní většina, tedy tři pětiny ze všech 150 poslanců Národní rady Slovenské republiky. Michal Kováč se však velmi rychle vymezil jako nadstranický prezident a během jeho funkčního období docházelo k řadě neshod mezi ním a vládou. V březnu roku 1994 přednesl prezident Kováč projev o stavu republiky, čímž se ještě víc vyostřila politická situace a opozice nakonec vyslovila vládní HZDS nedůvěru (.pdf, str. 17–18). Na podzim v roce 1994 však HZDS v předčasných volbách zvítězila a sestavila koaliční vládu. HZDS se pak snažila prezidenta Kováče odstavit, ale ten ustál tlak až do konce svého funkčního období (.pdf, str. 18).  

V prosinci roku 1996 předložili opoziční poslanci KDH, DU, DS, Maďarskej koalície a SDSS v parlamentu návrh ústavního zákona o přímé volbě prezidenta. Opoziční poslanci navrhli přímou volbu hlavy státu, aby se odstranila hrozba, že po uplynutí funkčního období prezidenta Kováče nebude možné zvolit prezidenta. Návrh ústavního zákona se nepodařilo dohledat, protože na stránce Národní rady Slovenské republiky jsou zveřejněny nejstarší návrhy zákonů od roku 1998.

Tehdejší vládní koalice návrh přímo neodmítla, pouze ho odročila s tím, že ho musí pečlivě posoudit speciální komise. Opoziční strany s výjimkou SDĽ proto iniciovaly petiční akci na vyhlášení referenda, kterým měli občané rozhodnout, zda si přejí, aby prezidenta volili přímo. Petici svými podpisy podpořilo více než půl milionu občanů, následně na to prezident Kováč 13. března 1997 vyhlásil referendum se čtyřmi otázkami. Tři z nich se týkaly vstupu Slovenské republiky do NATO a čtvrtá přímé volby hlavy státu.

Vláda 24. dubna 1997 podala návrh na zahájení řízení ve věci výkladu Ústavy nebo ústavního zákona na Ústavní soud, protože podle ní čtvrtá otázka nebyla v souladu s Ústavou Slovenské republiky (.pdf). Vláda zároveň přijala usnesení, že až do rozhodnutí Ústavního soudu ministr vnitra nesmí distribuovat hlasovací lístky s otázkou o přímé volbě hlavy státu. Ústavní soud v květnu 1997 tento návrh odmítl (.pdf). Dále také Ústavní soud 21. května 1997 na návrh 35 poslanců ve věci řízení o výklad Ústavy nebo ústavního zákona rozhodl, že referendum vyhlášené prezidentem musí proběhnout (.pdf). Ministr vnitra Krajči s podporou vlády a premiéra svévolně rozhodl, že do volebních místností doručí lístky bez otázky o přímé volbě prezidenta. Ústřední komise pro referendum proto konstatovala, že lidové hlasování bylo zmařeno.

V březnu 1998 vypršelo funkční období prezidentu Kováčovi a některé jeho kompetence zatím převzal předseda vlády Vladimír Mečiar. Pokusy zvolit hlavu státu v Národní radě Slovenské republiky v roce 1998 skončily neúspěchem. Krizi kolem volby nového prezidenta vyřešily parlamentní volby, které se konaly na podzim roku 1998. HZDS sice zvítězilo, ale už nedokázalo sestavit vládu. Vláda vznikla ze stran SDK, SDĽ, SOP a SMK. Koncem roku 1998 pak skupina poslanců předložila návrh ústavního zákona o způsobu volby prezidenta Slovenské republiky, o lidovém hlasování o jeho odvolání a o doplnění občanského soudního řádu, jehož součástí bylo i zavedení přímé volby prezidenta. Návrh ústavního zákona byl schválen Národní radou Slovenské republiky a vyhlášen pod číslem 9/1999 Z.z. Motivem pro přijetí zákona byla snaha do budoucna předejít podobné volební krizi (.pdf, str. 19).

První přímá volba prezidenta Slovenské republiky proběhla v roce 1999. Vítězem volby se stal Rudolf Schuster.