Miloš Zeman

Šest dní poté, co Turecko zahájilo operaci Pramen míru, tedy 15. října 2019, proběhlo na půdě PS projednávání Stanoviska Poslanecké sněmovny k situaci na turecko-syrské hranici. Šestibodový návrh usnesení byl odhlasován 147 hlasy, což byl rovněž počet všech přihlášených poslanců.

Poslanci v těchto šesti bodech vyjádřili solidaritu syrskému obyvatelstvu a turecký útok jednohlasně shledali porušením mezinárodního práva. Vyjádřili souhlas s rozhodnutím vlády o pozastavení vývozních licencí na vojenský materiál. Nesouhlas naopak vyjádřili ve věci vyhrůžek směřujících ze strany Turecka k zemím EU a odsoudili vraždu generální tajemnice strany Budoucí Sýrie Hevrin Khalaf. V neposlední řadě vyzvaly Andreje Babiše k podání podnětu na ekonomicky-politické opatření vůči Turecku v rámci orgánů EU. Plné znění zde (.pdf).

Dne 23. října 2019, na schůzi Poslanecké sněmovny č. 35, vystoupil Miloš Zeman před poslanci ve věci projednávání státního rozpočtu pro rok 2020. V rámci svého projevu prezident Zeman krátce vyjádřil i negativní stanovisko vůči situaci v Sýrii a naopak podpořil usnesení PS č. 738 o situaci na turecko-syrské hranici. Konkrétně se vyjádřil takto:

„Dámy a pánové, zcela závěrem bych chtěl konstatovat, že plně souhlasím se stanoviskem této Poslanecké sněmovny ve věci boje kurdského národa proti turecké okupaci jeho území.“

Česká republika patřila k aktivním vývozcům vojenského materiálů do Turecka. Minulý rok ČR vyvezla do Turecka vojenský materiál v hodnotě zhruba 139 milionů korun.

9. října zahájilo Turecko vojenskou invazi do severovýchodní Sýrie. 14. října se sešel premiér Babiš s ministrem vnitra Janem Hamáčkem a ministrem průmyslu Karlem Havlíčkem. Po schůzce Jan Hamáček oznámil, že ČR pozastavuje vývozní licence na vojenský materiál do Turecka. Přesto den před schůzkou Karel Havlíček hájil vývoz zbraní podnikatelskými zájmy. Embargo na vývoz zbraní stihlo ještě před 14. říjnem uvalit Německo, Francie či Nizozemsko. 15. října tureckou invazi odsoudila i česká Poslanecká sněmovna. Ve stejný den ministři EU schválili celounijní embargo a konkrétní kroky nechali na jednotlivých členských zemích.

Ještě před zahájením invaze se premiér Babiš sešel s tureckým premiérem Erdoganem, kde na rozdíl od EU podpořil Erdoganův plán na vytvoření bezpečnostní zóny na kurdských územích v Sýrii. Erdogan následně plán využil k legitimizaci invaze do Sýrie.

Prezident ČR 16. září 2019 podepsal zákon 244/2019 Sb. o důchodovém pojištění, který zvyšuje průměr starobního důchodu o 900 Kč (z toho zákonná valorizace představuje asi 750 korun a doplatek zhruba 150 korun). „Já podporuji jak růst důchodů, tak růst minimální mzdy,“ uvedl o několik dní dříve prezident Zeman.

Sleva 75 % na jízdném pro seniory a studenty, na kterou je částkou 6 miliard korun odkazováno ve výroku, si dle vyjádření Ministerstva dopravy vyžádala za rok fungování přes 5,6 miliardy Kč. Původně byla Ministerstvem dopravy předpokládána suma na výdaje 6 miliard Kč. Odkazovaná suma tedy opravdu přibližně odpovídá realitě.

Podle tiskové zprávy Ministerstva financí vzrostou příští rok výdaje na důchody o 34,9 mld. Kč především v důsledku výše zmíněného zvýšení průměrného starobního důchodu o 900 Kč od 1. ledna 2020. Podle Střednědobého výhledu státního rozpočtu České republiky (.pdf, str. 24) na léta 2021 a 2022 vzrostou mezi rokem 2020 a 2021 výdaje na důchody o 27,0 mld. Kč a z roku 2021 na rok 2022 o dalších 17 mld. Kč.

V létě roku 2018, tedy v období první a druhé Babišovy vlády, vedla Ministerstvo financí Alena Schillerová. Prvotní návrh rozpočtu byl schválen v červnu 2018 a během srpna probíhalo (video 5:30) vyjednávání s ministry. Rok předtím byl ministrem financí Ivan Pilný. Schvalování rozpočtu probíhalo opět (video, čas 1:50) v duchu vyjednávání mezi ministry a ministrem financí, celkově ministři žádali o 111 miliard korun navíc.

V roce 2016, během vlády Bohuslava Sobotky, byl ministrem financí Andrej Babiš, i tento (video 1:55) rok, stejně jako během roku 2015 (video 1:01:15) a 2014 (video 0:40), kdy byl šéfem financí stále Andrej Babiš, probíhalo vyjednávání o peníze navíc systémem bilaterálních jednání jednotlivých ministrů s ministrem financí.

Za úřednické vlády Jiřího Rusnoka v roce 2013 byl ministrem financí Jan Fischer. I zde (video 16:58) docházelo k podobnému dohadování, ačkoliv probíhalo až v září. Stejný model vyjednávání pak probíhal i za vlády Petra Nečase mezi ministrem financí Kalouskem a ostatními členy vlády.

Ledovce v Grónsku skutečně tají, a to stále se zvyšujícím tempem. Při letošní vlně veder zažilo Grónsko zatím rekordní tání ledů, kdy se od konce července prudce zvýšilo tání povrchového ledu. Plocha, na které k tání docházelo, byla vysoko nad průměrem let 1988 až 2017. Tempo tání ledovců v Grónsku sledují i satelity, například projekt GRACE, podle kterého grónské ledovce mezi lety 2002 a 2016 průměrně ztratily každoročně více než 280 miliard tun ledu, což každoročně zvedlo hladiny oceánů o 0,8 milimetru.

Následující grafika projektu GRACE ukazuje ztrátu objemu ledu v Grónsku, oranžová a červená označuje oblasti, kde k odtávání docházelo.

Tání ledů v Grónsku není fenoménem posledních několika let. Porovnávání úbytku ledu v posledních třech stoletích se věnuje například článek publikovaný v Nature – International Journal of Science. Podle něj k postupnému úbytku ledu dochází přibližně již od poloviny 19. století, nicméně až v poslední době míra tání grónských ledovců přesáhla rámec, který je možný přisuzovat běžným přírodním změnám.

Na závěr uveďme, že slovem „opět“ prezident Zeman odkazuje na začátek minulého tisíciletí, kdy bylo Grónsko dle jeho tvrzení zelenou zemí, konkrétně v námi ověřovaném rozhovoru uvedl (video, čas 48:00): „Na počátku minulého tisíciletí bylo Grónsko opravdu zelenou zemí Green Land, protože tehdy bylo globální oteplování, takže tam byly pastviny, pásl se tam dobytek a mimo jiné na tom bylo 14, slovy čtrnáct farností. Pak přišla malá doba ledová a všichni umřeli hladem, smutné, a ty záchranné lodě tam prostě nemohly doplout, protože když zamrzlo moře, tak to plachetnice nezvládly. No a teď začínají v Grónsku opět odtávat ledy.“

Během zmíněných let 1939–1942 německá armáda skutečně vedla vítěznou válku. Společně se svými spojenci po roce 1939 obsadila téměř celou kontinentální Evropu, včetně Francie. V červnu roku 1941 napadlo Německo Sovětský svaz a Wehrmacht postoupil až k Moskvě. Již v té době však Německo zakusilo dvě významné porážky. A to v bitvě o Británii roku 1940 a v bitvě před Moskvou (1941–1942). Během let 1942–1943 došlo ke zlomovým událostem, kdy Německo prohrálo na východní frontě napřed bitvu u Stalingradu a následně u Kurska. Tyto události vedly k převzetí iniciativy Rudou armádou. Následovaly události vedoucí k porážce Německa, jako sovětská ofenziva na východní frontě nebo vylodění Spojenců v Normandii roku 1944 (SOMMERVILLE, Donald, 2009. II. světová válka: vylíčení historie jednoho z nejstrašnějších konfliktů v dějinách lidstva s analýzou rozhodujících střetnutí a přelomových bitev. str. 26–150).

Postupný vývoj bojů v Evropě zobrazuje následující animace (časový údaj se nachází vpravo nahoře):

Zdroj: Wikimedia Commons, University of Texas Libraries

Válka byla v těchto letech prohraná i z hlediska Československa, jehož exilová vláda se pod vedením prezidenta Edvarda Beneše ustavila v Londýně. Pohraničí českých zemí (Sudety) bylo přímo připojeno k Německu, zbytek českých zemí byl okupován jako protektorát Čechy a Morava. Slovensko v územně okleštěné podobě bylo de iure samostatným státem, spolupracujícím s Německem. Obyvatelstvo v protektorátu trpělo represemi ze strany německé okupační moci, obyvatelé židovského či romského původu byli systematicky vražděni v důsledku nacistické rasistické ideologie.

Versailleská smlouva byla podepsána v Paříži v rámci mírové konference po první světové válce 28. června 1919 a označovala Německo jako viníka války. Německo ztratilo část území ve prospěch okolních států, například Alsasko a Lotrinsko či Hlučínsko. Vítězným státům muselo poskytnout náhradu válečných škod, s jejímž splácením mělo problém.

Významným okamžikem pak bylo porušení Versailleské smlouvy v průběhu roku 1935, kdy Němci zavedli všeobecnou brannou povinnost. Na to ovšem západ nijak nereagoval a Británie dokonce uzavřela s Německem námořní dohodu, která umožnila Němcům vybudovat válečné námořnictvo - avšak pouze v takovém poměru, aby nepřevýšilo 35 % britského námořnictva.

V březnu 1936 dal Hitler příkaz k vojenskému obsazení Porýní. Dále pak byla smlouva porušena anšlusem Rakouska roku 1938. Porýní byla oblast mezi Belgií, Francií a Německem, které bylo na základě versailleské smlouvy demilitarizováno, tudíž tam Němci nesměli stavět žádná opevnění ani udržovat vojsko. Do oblasti Porýní Hitler vyslal 30 000 vojáků (.pdf, str. 46) a Francii s Británií nabídl 25letý pakt o neútočení. Zároveň tvrdil, že nemá v Evropě žádné teritoriální požadavky.

Británie (.pdf, str. 56) považovala obsazení Porýní za krok Německa k jeho původnímu území, ale formálně tento krok odsoudila. Spojené království se nechtělo pouštět do žádných ozbrojených konfliktů, jelikož na tom nebylo hospodářský ani vojensky příliš dobře. Ani Francie na situaci nijak nereagovala, neboť v té době měla velmi nestabilní vládu, která v této otázce nemohla učinit žádné rozhodnutí. Současně svá vojska Francie přesouvala do Alp a Tuniska, kde hrozil konflikt na základě politického napětí s Itálií. A jelikož Francie neměla britskou podporu při případném pokusu remilitarizace Porýní, neodvážila se jednat.

Neaktivita Francie a Británie vyvolala u států vzniklých po světové válce obavy o udržitelnosti státních hranic. Hitler využil této smířlivé diplomacie a sílící Itálie a uzavřel s Mussolinim smlouvu o rozdělení vlivu (.pdf, str. 56) v Evropě.

Historička Bohumila Ferenčuchová ve svém článku pro Historický časopis uvedla, že z počátku se nejednalo o žádné drama, jelikož Německo nepřekročilo obsazením Porýní své hranice. Avšak toto území bylo pro Francii zdrojem starostí už od podpisu mírové smlouvy - obávali se napadení Německem, a chtěli tudíž hranice na Rýně posunout (.pdf, str. 40). V článku je zmíněn názor tehdejšího státního tajemníka obrany Duffa Coopera (.pdf, str. 58), který kritizoval slabý postoj Británie a Francie, když se nepokusily stáhnout německá vojska z oblasti Porýní. Kdyby tak učinily, musel by se Hitler stáhnout a nezískal by takový obdiv u svého národa. Cooper považuje pasivitu Západu za naivní krok, kterým chtěli udržet mír, když na ozbrojený konflikt neměli ani pomyšlení.

Versailleská smlouva tak byla okupací Porýní Německem porušena. Zda by zásah v roce 1936 byl optimální nicméně nehodnotíme, jelikož se jedná čistě o prezidentův názor na věc.

V roce 1968 bylo Ivanu Štěpanoviči Koněvovi 71 let, což je nad hranicí důchodového věku v tehdejším SSSR, kde muži odcházeli do důchodu v 60 letech a ženy v 55. Jeho poslední výkonnou funkcí bylo vrchní velení nad sovětskými vojsky v Německé demokratické republice v letech 1961-62 (potvrzeno též v knize Polmar, Allen: World War II: the Encyclopedia of the War Years, 1941-1945; str. 478). Po roce 1962 zastával již jen velmi formální funkci generálního inspektora Ministerstva obrany SSSR, přičemž skupina generálních inspektorů byla a je formální uskupení založené v 50. letech s cílem shromažďování a udržení zkušeností a vědomostí vysokých vojenských hodnostářů v důchodovém věku.

Prezident Zeman ve svém výroku uvádí, že maršál Koněv „neměl na věci vliv.“ V souvislosti s událostmi srpna roku 1968 tímto nejspíše oponuje informaci, kterou obsahují tabule u sochy maršála Koněva na Praze 6, a tedy že maršál Koněv „osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa.“

Za tento zpravodajský průzkum se považuje návštěva maršála Koněva, spolu s dalšími vojenskými hodnostáři, v Československu během oslav konce druhé světové války v květnu roku 1968. Lavrenov a Popov (kap. 11) citují Brežněva, který tuto návštěvu navrhl jako jeden z kroků k vyřešení napjaté situace po lednu 1968. Někteří tvrdí, že během této návštěvy se maršál Koněv, společně s ostatními, měl pokusit jednat (.pdf, ss. 97-98) o rozmístění sovětských vojsk na území ČSSR, a přinejmenším proběhlo několik prohlídek československých vojenských jednotek.

Výzkumný pracovník Ústavu pro soudobé dějiny (ÚSD) AV ČR, v. v. i., Jiří Hlaváček, nicméně v e-mailu pro Demagog.cz ze dne 10. září 2019 uvedl, že v současnosti není možné z dostupných archivních materiálů posoudit, zda byl sám Koněv před svou návštěvou v květnu 1968 obeznámen také se záměrem provést intervenci do Československa.

Jiří Hlaváček z ÚSD AV ČR, v. v. i. konkrétně uvedl: „Úkolem sovětské vojenské delegace, jejíž součástí byl také maršál Koněv, bylo na základě osobního kontaktu s civilním obyvatelstvem a příslušníky ČSLA (Československé lidové armády) posoudit tehdejší společenskou situaci. Přítomnost penzionovaného sovětského válečného veterána Koněva v době oslav květnového výročí osvobození tak měla spíše symbolický význam a určitým způsobem měla zakrýt skutečný (neoficiální) cíl celé návštěvy, kterým byla právě zpravodajská činnost na československém území. Zda Koněv věděl o tom, co se chystá, můžeme jen spekulovat, nicméně reálný dopad jeho návštěvy na konečné rozhodnutí sovětských představitelů o invazi byl nejspíš nulový.“

Stejně jako u množství dalších otázek týkajících se zpravodajské činnosti, ani zde není možné přesně určit, jak významnou roli tehdy už jednasedmdesátiletý I. S. Koněv v přípravě k invazi sovětských vojsk mohl sehrát, a zda ji sehrál vědomě, či ne. Nicméně je velmi pravděpodobné, že jakýkoli jeho vliv na vývoj dalších událostí, včetně srpnové intervence, byl jen velmi malý, popř. nulový. Výrok prezidenta Zemana je tak možné označit za pravdu.

Koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau byl osvobozen dne 27. ledna 1945, kdy do něj vstoupili vojáci 60. armády vedené generálem Pavlem Kuročkinem. Tato armáda byla součástí tzv. 1. ukrajinského frontu vedeného maršálem Ivanem S. Koněvem.

Vedení SS se ještě před příchodem sovětských vojáků do Osvětimi rozhodlo (kapitola Evacuation and liquidation of the camp) provést evakuaci tábora a zničit a zahladit všechny stopy. V rámci evakuace odešlo během 17. – 21. ledna 1945 zhruba 56 tisíc vězňů na tzv. pochody smrti, které nepřežilo 9–15 tisíc z nich.

Bojové operace kolem Osvětimi začali (kapitola Liberation) 27. ledna 1945 vojáci ze 100. a 322. střelecké divize 60. armády. Ke koncentračním a vyhlazovacím táborům se vojáci dostali během odpoledne téhož dne, kde narazili na zhruba 7 tisíc nemocných a vyčerpaných vězňů. Do péče o tyto vězně v následujících dnech nasadil dvě polní nemocnice i polský Červený kříž.

První ukrajinský front maršála Koněva se následně zúčastnil osvobozování Slezska a Saska a konečné Pražské ofenzívy, v rámci níž dorazil maršál Koněv v brzkých ranních hodinách 9. května 1945 do Prahy. Němci v Praze, až na jednotky SS (video, 4:10), kapitulovali den předem, 8. května 1945.

Dne 7. května 1945 došlo v Remeši k podpisu kapitulace nacistického Německa. Výsledkem dohody bylo složení zbraní a přerušení všech operací k 23:59 následujícího dne, 8. května 1945.

Během v té době probíhajícího Pražského povstání došlo mezi českým odbojem a zástupci německé armády k vyjednání Protokolu o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze z 8. května 1945. Výsledkem dohody bylo stažení německých branných sil, letectva, všech velitelství, svazů Waffen-SS, policie a všech státně i vojensky organizovaných jednotek v oblasti Prahy a umožnění odchodu z Prahy k 18:00 téhož dne.

Příslušníci jednotek Waffen-SS se však odmítli podřídit kapitulaci a pod vedením SS-Gruppenführera Carla von Pücklera pokračovali v boji (video, 4:10).

Do Prahy dorazily první sovětské tanky 1. ukrajinského frontu maršála Koněva 9. května ve 4 hodiny ráno. Během 9. května jednotky SS bojovaly v Břevnově na Malovance, v 10 hodin byl hlášen boj na Letenském náměstí a zároveň ostřelování vnitřního města a Hradu dělostřelectvem. Do večera sovětské jednotky vytvořily obranný kruh kolem města a došlo k ukončení bojů v Praze.

Po kapitulaci Carl von Pückler odjel (.pdf, str 15–16) z Prahy na západ k demarkační linii do obce Čimelice. V těchto místech von Pückler střídavě odolával náporu sovětských vojsk a pokoušel se vyjednat odchod svých vojáků do amerického zajetí. Nicméně v noci z 11. na 12. května 1945 odevzdal kapitulaci do rukou sovětského generála Sergeje Serjogina, velitele 104. gardové střelecké divize, a amerického plukovníka Allisona, náčelníka štábu 4. tankové divize XII. Sboru. Poté se vrátil do domu na kraji Čimelic, kde byl ubytován, a tam se 12. května 1945 zastřelil (.pdf, str. 20).