Miloš Zeman

Miloš Zeman mluví o průvodci To je Brno, který vydalo brněnské Turistické informační centrum. V něm se (zdroj Idnes) o městě Kuřim uvádí:

„Specifická variace pracovního tábora, kam se lidé stěhují zcela dobrovolně a jehož hlavní dominantou je průtah pro auta vedený samotným centrem města, se nachází 15 kilometrů severně od Brna. Obtížně se zde hledá cokoli hezkého a a to i bizarním smyslu slova. Jedná se o neustále se rozšiřující ‚pomník ztráty lidské soudnosti‘.“

Autorem textu je sociolog Stanislav Biler. Ten ovšem členem hnutí Žít Brno není. Samotné politické hnutí poskytlo následující vyjádření:

„Dobrý den, pan Biler není členem politického hnutí Žít Brno a ani jím nikdy nebyl.“

Toto politické hnutí (dříve recesistický spolek, ve kterém Biler působil) má své zastoupení na komunální úrovni v Brně a také má jednoho krajského zastupitele v Jihomoravském kraji. Bilerovo jméno není dohledatelné jak mezi kandidáty na serveru Volby.cz (tedy za hnutí nekandidoval v žádných volbách), tak ani v dalších zdrojích, který by o něm jako členovi politického hnutí mluvil. Nefiguruje rovněž mezi zakladateli, což dokládá registrační list, který se jali budoucí členové podat na Ministerstvo vnitra.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť členové hnutí Žít Brno ve skutečnosti danou věc nenapsali. Napsal ji člověk jim blízký, který ovšem není členem tohoto subjektu.

V dané kauze skutečně došlo ke změně výpovědí. Jeden svěděk výpověď odvolal, což soud neakceptoval, druhý ze svědků měl údajně svou výpověď učinit pod nátlakem. Obecně lze tedy konstatovat, že k tomuto jevu zde došlo, výrok je tedy hodnocen jako pravdivý. V rámci výroku ovšem nehodnotíme obsah výpovědí či obsah celé kauzy.

Jaroslav Ďurči původně vypověděl, že Jiřího Kajínka na místo vraždy Štefana Jandy u plzeňské věznice Bory 30. května 1993 odvezl a že jeli pouze dva. Později svou výpověď odvolal, podle jeho slov byla vynucená policií. Soud později odmítl jako lživou Ďurčiho změněnou výpověď.

I svědek Alexander Hegedüs se svěřil bývalé zaměstnankyni prezidentské kanceláře Janě Chalupové, že v případu Jiřího Kajínka „nemá čisté svědomí“ a svou výpověď údajně učinil pod nátlakem. Sám se řízení o obnově procesu neúčastnil, svou výpověď by údajně uvedl na pravou míru, pokud by směl vypovídat s vyloučením veřejnosti. Soudem byl opakovaně označen za nevěrohodného svědka, i proto nebyla pro soud podstatná informace o jeho možné změně výpovědi.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť prezident Zeman zplošťuje syrský problém na 2 strany sporu, i když zde působí řada dalších aktérů. Obecně také popisuje syrskou opozici jako radikálně islamistickou po vzoru an-Núsrá, což neodpovídá realitě. Skupiny, které bojují proti prezidentu Asadovi, jsou výrazně rozmanitější.

Syrský problém je velmi složitý. Jedním z hlavních faktorů je, že se do něj zapojuje velká řádka aktérů a nejde o 2 strany sporu, jak uvádí Zeman. Jako příklad komplikovanosti situace v Sýrii uvádíme grafiku CNN (zdroj grafiky zde), která popisuje základní aktéry a vztahy mezi nimi.

V případě opozice pak nelze tvrdit, že existuje jednotná fronta, která by navíc byla jen radikálně islamistická. V Sýrii v současnosti bojuje proti Asadově vládě několik hlavních uskupení povstalců.

Kromě přímo bojujících stran existuje také politické křídlo opozice Národní koalice syrské revoluce a opozičních sil, které působí v zahraničí a je hlavním partnerem při pokusech o nalezení mírového řešení, jak jsme již dokazovali v roce 2015 zde.

Mezi hlavní opoziční uskupení patří Army of Conquest (Jaish al-Fatah, JaF), jež zahrnuje radikální islamistické skupiny bojující proti Asadovu režimu a Hizballáhu. Sem patří například Jabhat Fateh al-Sham, tedy prezidentem zmiňovaná bývalá an-Núsra.

Další významnou skupinou jsou Syrian Democratic Forces (SDF). Jedná se o uskupení povstaleckých antijihadistických skupin syrských Kurdů, Turkmenů, Arabů a dalších menšin na severu Sýrie. Toto uskupení je v současnosti vůči Asadovu režimu většinou neutrální.

Poslední významnou skupinou je Free Syrian Army (FSA), která je původně uskupením neislámských sil bojujících proti Asadovu režimu. V současnosti je FSA v úpadku, ale jednotlivé části i nadále působí v rámci jiných skupin. Nálepka FSA je aktuálně také používána pro Tureckem podporované jednotky na severu Sýrie.

Komplikovanost současné opozice ukazuje i příklad jednotek, které se účastnily letošního pokusu o osvobození Allepa v srpnu–září 2016. Hlavní síly zde sice byly islamistické, ale podporované byly i jednotkami patřícími k tzv. umírněné opozici.

Složitý vztah k islamistické opozici a její rozmanitost ukazuje přehledně také akademická studie „Syrian oposition guide“ (. pdf) nebo toto shrnutí i méně významných opozičních skupin.

Nabízí se také otázka, zda je možné hovořit o jednotné straně Asada, když ji tvoří tolik nesourodých částí od pravidelné syrské armády a místních milicí přes libanonský Hizballáh až k iráckým a íránským šiítským jednotkám.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý především proto, že v Sýrii neexistuje jen radikálně islamistická opozice vůči Asadovi. Situace je na obou stranách konfliktu mnohem složitější, než jak ji prezident vykresluje.

Jedním z prezidentových slibů bylo navštívit jednotlivé kraje, tento slib jsme již ověřili v květnu 2016. V té době Miloš Zeman navštívil všechny kraje nejméně dvakrát.

Pro dokončení třetího kola krajských návštěv mu tedy chybělo projet tyto kraje : Olomoucký, Jihočeský a Vysočinu. Nejdříve začal s návštěvou Olomouckého kraje. Na začátku června se vydal do kraje Jihočeského. Poté ke konci června zamířil na Vysočinu.

Těmito návštěvami dokončil své třetí kolo a čtvrté “kolečko” svých krajských cest začal v září 2016 v Pardubickém kraji. Jeho výrok je tedy pravdivý.

Prezident Miloš Zeman a jeho vláda sice přijali zákon o krajích z roku 2000, ale kraje jako vyšší územně samosprávné celky zakotvil již ústavní zákon o vytvoření vyšších územně samosprávných celků z roku 1997, historie krajské samosprávy je ještě o něco delší, výrok je tedy nepravdivý.

Miloš Zeman a jeho vláda, která vládla mezi lety 1998–2002, přijala zákon o krajích, který sice vzniklým krajům svěřil faktické pravomoci, ale samotné kraje již existovaly. Předcházel mu totiž zmíněný ústavní zákon, přijatý již v roce 1997 za druhé vlády Václava Klause, který byl předložen tehdejším ministrem vnitra Janem Rumlem a ministryní spravedlnosti Vlastou Parkanovou. Účinnosti nabyl dne 1. ledna 2000.

Půjdeme-li ještě dále do historie krajské samosprávy v Čechách a na Moravě, účinný je stále také zákon o územním členění státu z roku 1960, který zde již tehdy ustavil 8 krajů. Podle tohoto rozdělení je stále vykonávána zbytková státní správa či jsou rozděleny krajské soudy. S krajskou samosprávou počítá odpočátku i česká Ústava, vyhrazuje jí zřízení zastupitelstva, která můžou vydávat obecně závazné vyhlášky, mohou mít vlastní majetek a hospodařit s ním. Ústavní zákon Klausovy vlády ji upravil tak, že nadále se již nepočítalo se zřízením zemí.

Tvrzení, že by Zemanova vláda prosadila krajskou správu, tedy není pravdivé.

Komunisté se na vládě podílejí v osmi krajích, a to ve Středočeském, Ústeckém, Plzeňském, Jihočeském, Královehradeckém, Olomouckém, Zlínskéma Moravskoslezskémkraji.

Ve zbylých krajských radách (Pardubický, Liberecký, Vysočina, Karlovarský, Jihomoravský a Radě hl. města) politici KSČM zastoupení nejsou.

Informace o vlastnictví dálnic a silnic 1. třídy lze dohledat v zákoně o pozemních komunikacích č. 13/1997 Sb. Podle § 9 odst. 1 je vlastníkem dálnic a silnic I. třídy stát. Dále podle odst. 3 je „vlastník dálnice, (tedy v tomto případě stát) silnice nebo místní komunikace povinen vykonávat její správu zahrnující zejména její pravidelné a mimořádné prohlídky, údržbu a opravy (…)“ Pro tuto činnost je však Ministerstvem dopravy ČR zřízena státní příspěvková organizace Ředitelství silnic a dálnic, jehož činností je výkon vlastnických práv státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy.

Tento výrok hodnotíme jako pravdivý, protože přestože ŘSD má na starosti správu a údržbu dálnic a silnic I. tříd, je jeho zřizovatelem stát a je tedy zodpovědný za chod ŘSD a jeho práci.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý, neboť vyjma posledního roku vlády Miloše Zemana se rozpočtový deficit zvyšoval. Navíc není pravdou, že by zmíněná "brzda", o níž prezident mluví, fungovala po celou dobu opoziční smlouvy, dohoda na ní byla uskutečněna až v roce 2000.

Miloš Zeman mluví o rozpočtové brzdě následovně: " Opoziční smlouva byla založena na jediném věcném požadavku ODS a ten požadavek zněl: snižujte každý rok rozpočtový deficit. "

Požadavek na snižování státního deficitu ODS deklarovala až v průběhu trvání tzv. opoziční smlouvy z července 1998. V lednu 2000 se sociální a občanští demokraté dohodli na rozšíření rámce své smlouvy a podepsali tzv. toleranční patent, který byl tvořen pěti body:

- dohoda o státním rozpočtu a rozpočtovém výhledu- dohoda o změnách volebního zákona
- dohoda o přípravách na vstup do Evropské unie
- dohoda o podmínkách tolerance menšinové vlády
- dohoda o komunikaci parlamentních klubů ODS a ČSSD
Právě první bod patentu iniciovala občanská demokracie, která požadovala postupné snižování deficitu a výsledkem měl být vyrovnaný rozpočet v roce 2003. Tedy toto se týkalo reálně pouze sestavovaných rozpočtů na rok 2001 a 2002, Miloš Zeman ovšem mluví o celém období opoziční smlouvy. Stejně tak není pravdou, že by se Zamanova vláda po přijetí tohoto závazku principem každoročního snižování schodku řídila.

Oproti roku 2000, kdy byl dodatek se závazkem podepsán, bylo dosaženo skutečného rozpočtového deficitu v jednom roce o cca 22 miliard vyšší a ve druhém roce byl deficit na úrovni roku 2000.

Tabulka závěrečných účtu hospodaření ČR v letech 1999 až 2002Rokrozpočtový deficit (v mld. Kč)

1999 *29,6 2000 46,0 2001 67,7 2002 45,7

*(.pdf, str. 2)

Je pravdou, že ve Švédském království funguje systém založený na existenci pouze jedné parlamentní komory, tzv. Riksdagu. K jeho ustavení jako jednotného nejvyššího rozhodovacího orgánu s 350 členy došlo de facto už v roce 1971, jak jeho historii dokumentují odkazované oficiální stránky švédského parlamentu, což je tedy skutečně více než 15 let. Sudý počet členů stanovený na 350 se však zanedlouho ukázal nevýhodným, jelikož vzhledem k rozdělení Riksdagu na dva názorové bloky socialistů a nesocialistů docházelo k vyrovnání sil a tedy k vyrovnanému hlasování (175/175) a k rozhodnutí tak docházelo losem. Od roku 1976 tak sestává ze 349 členů.

Jedna z komor švédského parlamentu tedy skutečně zanikla, ovšem s informací o doživotní rentě nastává potíž. V českém prostředí sice existují dohledatelné zmínky, ovšem nezdařilo se nalézt oporu tohoto tvrzení v primárních zdrojích.

Miloš Zeman byl na zmíněnou společnost dotázán v souvislosti s přiklepnutím zakázky na dálnici D47 v roce 2002.

Firma Housing & Construction, známá spíše pod hebrejským názvem Shikun U'Binui, je skutečně přední izraelská developerská společnost, která se podle referencí na svém webu může chlubit řadou rezidenčních projektů, ale i stavbou trans-izraelské dálnice 6 (138 kilometrů) nebo soustavy Karmelských tunelů v okolí města Haifa (více než 6 kilometrů). Nejedná se však úplně o stovky kilometrů.

Navíc projdeme-li tyto reference (jak na území státu Izrael, tak i v globálním měřítku), tak zjistíme, že v roce 2002, kdy Zemanova vládazakázku z ruky zadala, neměla tato společnost reálně tyto zkušenosti. Právě proto je výrok hodnocen jako zavádějící, neboť Zeman spojuje společnost a její renomé s vlastností, která v době zadání zakázky nebyla ještě známa.