Je to zákon, který jsem prosazoval už v Poslanecké sněmovně, která ho třikrát odmítla. (zákon o majetkových přiznáních - pozn. Demagog.cz)
Výrok je na základě dohledaných informací hodnocen jako nepravdivý, neboť Miloš Zeman měl podíl na dvou snahách o zavedení majetkových přiznání a nikoli na třech, jak sám uvádí.
Shrnutí snah o zavedení majetkových přiznání dokládá materiál (Zhodnocení platného právního stavu) ČSSD, která se v posledních obdobích tento návrh snaží prosadit.
Návrhy na majetková přiznání prosazovaná Milošem Zemanem, který byl poslancem v letech 1996- 2002 (datum předložení sněmovně) Volební období 1998-2002
1. Vládní návrh zákona o přiznání k majetku (18. listopadu 1999) - Zamítnuto v 1. čtení 2.Vládní návrh zákona o přiznání k majetku (12. června 2001) - Zamítnuto ve 2. čtení 16. října 2010
Zákonodárnou iniciativu mají i krajská zastupitelstva.
Článek 41 Ústavy, bod 2, přesně zní: " Návrh zákona může podat poslanec, skupina poslanců, Senát, vláda nebo zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku."
Tak já jsem jako premiér navštívil asi 40 zemí.
Miloš Zeman byl premiérem od 22. července 1998 do 12. července 2002. Bohužel se nám nepodařilo dohledat, kolik zemí v této své funkci navštívil, výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný.
...ministr průmyslu je původní profesí anesteziolog...
Jak vyplývá z životopisu ministra průmyslu Martina Kuby, skutečně vystudoval 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, specializaci anesteziologie.
...ministr financí je vystudovaný chemik...
Životopis Miroslava Kalouska na jeho oficiálních stránkách potvrzuje tvrzení Miloše Zemana, ministr financí skutečně vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze.
Otázka: Ale přesto jste polovinu ministrů odvolal. Miloš ZEMAN: Ale ti ministři byli věkově starší a samozřejmě, když děláte s plným nasazením 16 hodin denně, no, tak, vzhledem už k jejich věku se ti ministři, neuctivě řečeno, opotřebovali, unavili, koneckonců tak jako já na konci svého funkčního období, tak je nahradili mladší a čerstvější síly.
Ministři ve vládě Miloše Zemana byli měněni v průběhu celého volebního období, nicméně ne vždy v dané výměně ministrů nově nastupoval mladší z nich. Konkrétně šlo o případy výměn na ministerstvech financí a zdravotnictví. Výrok tak hodnotíme jako zavádějící.
Na webu Vlády ČR lze dohledat přehled jednotlivých členů kabinetu Miloše Zemana. Během funkčního období vlády proběhly následující výměny ve vládě.
Ministerstvo financíIvo Svoboda; Pavel Mertlík; Jiří RusnokMinisterstvo vnitraVáclav Grulich; Stanislav GrossMinisterstvo spravedlnostiOtakar Motejl; Jaroslav BurešMinisterstvo pro místní rozvojJaromír Císař; Petr LachnitMinisterstvo zdravotnictvíIvan David; Bohumil FišerMinisterstvo dopravyAntonín Peltrám; Jaromír SchlingMinisterstvo obranyVladimír Vetchý; Jaroslav Tvrdík
Vládu opustil také Egon Lánský a Jaroslav Bašta byl na postu ministra bez portfeje nahrazen Karlem Březinou.
Jde-li o věk jednotlivých ministrů, o kterém Miloš Zeman mluví, u některých výměn ministrů nastoupili jako náhrada za dosud působícího ministra lidé starší (resp. v jednom případě nejde mluvit o opotřebení z důvodu vysokého věku a náhradu mladší silou). Šlo o následující výměny (v závorce ročník narození daného ministra):
Pavel Mertlík (1961) - Jiří Rusnok (1960); Ivan David (1952) - Bohumil Fišer (1943).
Pro doplnění informací dodáváme, že ministr financí Ivo Svoboda opustil svůj post nikoli snad kvůli svému věku, ale na základě obvinění v kauze vytunelování podniku Liberta, následně dostal také trest odnětí svobody.
No, ústava říká, že to nemusí udělat neprodleně, jinými slovy, a to také Václav Klaus několikrát udělal, on si může toho premiéra pozvat, může si pozvat toho designovaného ministra, může se ptát, proč je tam zrovna tenhle, proč není nějaký jiný alternativní kandidát a to je aktivní prezident. Ano, souhlasím s vámi, že to nakonec prezident udělat musí, ale není řečeno, že to udělá za 24 hodin. (Miloš Zeman hovoří o pravomoci prezidenta na jmenování člena vlády - pozn. Demagog.cz)
Výrok Miloše Zemana je pravdivý, neboť popisuje ústavní ustanovení korektně a také v otázce některých postupů Václava Klause je přesný.
Ústava České republiky popisuje pravomoc prezidenta v otázce jmenování ministrů následovně (Článek 62): "a) jmenuje (prezident republiky) a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi".
Miloš Zeman má tedy pravdu, že žádné časové ohraničení Ústava nepředpokládá, stejně tak není pro prezidenta pravomoc daného ministra nejmenovat.
Václav Klaus také skutečně nejmenoval/neodvolal ministry vždy zcela automaticky. V tomto volebním období se to týká např. ministrů za Věci veřejné, kdy premiér Nečas podal prezidentu jejich demise, Václav Klaus nicméně chtěl po premiérovi plán na další fungování vlády.
V době vlády Jiřího Paroubka pak Václav Klaus odmítl jmenovat ministrem zdravotnictví Davida Ratha, chtěl nejprve aby se nastupující ministr vzdal své prezidentské funkce v České lékařské komoře.
... prezidenta Masaryka, který za první republiky kvůli takzvané lihové aféře odmítl podat ruku senátoru Práškovi. Nic víc, nic míň. Odmítl veřejně podat ruku. A ten senátor odešel.
Karel Prášek byl předseda Senátu a dříve i ministr zemědělství. Byl zapleten do lihové aféry a na znamení neúcty ho prezident Masaryk nepozval jako představitele Senátu na tradiční novoroční oběd. Hovoří se o tom například v přepisu pořadu Historie.cs České televize, stejnou informaci najdeme i v dobovém tisku, konkrétně týdeníku Přítomnost z 24.1.1924 (strana 13). Ve vydání z dalšího týdne se již píše, že senátor ostranil své tělo z předsednického křesla senátu (strana 14).
Je dohledatelná ovšem i informace, že Masaryk odmítl Práškovi demonstrativně podat ruku.
K odstoupení však nevedlo "pouhé" nepodání ruky, bylo to silnější vyjádření nesouhlasu. Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící.
Podařilo se, i když to mnozí kritizují, dosáhnout dohody dvou nejsilnějších parlamentních stran, což se také zdálo nepředstavitelné.
Opoziční smlouva (neboli tzv. “Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi ČSSD a ODS”), která byla uzavřena po parlamentních volbách 1998 (výsledky voleb), skutečně představovala politickou dohodu mezi dvěma tehdy nejsilnějšími stranami, a to vítězem voleb - Českou stranou sociálně demokratickou a v pořadí druhou Občanskou demokratickou stranou (více např. na stránkách internetového politologického časopisu e-polis).
Podařilo se z malé, sedmiprocentní strany udělat stranu, která překročila hranici 32 procent.
Výrok Miloše Zemana hodnotíme na základě volebních výsledků ČSSD jako pravdivý.
Ve volbách v roce 1992 získala sociální demokracie (tehdy ještě československá) 6,53 % hlasů. Miloš Zeman se následně stal předsedou strany na sjezdu strany v Hradci Králové v roce 1993. V dalších volbách, v letech 1996 a 1998 pak ČSSD získala 26,44 % resp. 32,31 %.
VolbyVýsledek1992 6,53 % 1993 Nástup Zemana do čela ČSSD 1996 26,44 % 1998 32,31 %
