Pavel Fischer

Dle Ústavy České republiky je sice prezident republiky vrchním velitelem ozbrojených sil, jeho role je však spíše ceremoniální.

Prezident konkrétně

• schvaluje základní vojenské řády,
• propůjčuje čestné nebo historické názvy či bojové prapory vojenským útvarům a vojenským zařízením.
• Kromě toho také jmenuje a povyšuje generály,
• jmenuje a odvolává náčelníka Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který disponuje oprávněními nad příslušníky hradní stráže,
• a zejména jmenuje na návrh vlády náčelníka Generálního štábu, který stojí v čele Generálního štábu. Ten zabezpečuje velení armádě a reálně tedy armádě velí.

Dodejme, že civilní kontrolu nad ozbrojenými silami provádí ministerstvo obrany, k čemuž má ministr pravomoc vydávat rozkazy.

Stav českého ocelářství se do značné míry zhoršil v souvislosti s levnou čínskou ocelí, která je k dispozici na evropském trhu. Čeští oceláři zaznamenali primárně pokles zisku, za který viní právě Čínu. Levná čínská ocel a její negativní dopad na tuzemské hospodářství je však mnohem komplexnějším fenoménem, který postihuje Evropskou unii jako celek. Proto není korektní přičítat tento jev jedinému českému politikovi.

Dané problematice jsme se věnovali v rámci debaty bývalého ministra průmyslu a obchodu Mládka s europoslancem Niedermayerem. Oba politici ve svých výrocích řešili pozici EU vůči Číně v této věci, možné dopady na český trh práce nebo stanoviska odborů a zaměstnavatelů.

V nejbližších letech pak Svaz hutnictví železa předpokládá postupný nárůst zisku a zlepšení postavení českého ocelářství na trhu. Nejde ovšem o horizont 15 let, o kterém Fischer mluví. Nelze zcela korektně predikovat, v jakém stavu tento segment bude. V rámci výroku se soustředíme na aktuální stav v daném odvětví, na vztah Číny a EU v dané věci a v neposlední řadě také na roli prezidenta Zemana.

Stav ocelářského průmyslu nejen v ČR ale i v Evropské unii jako celku se výrazně propadl v souvislosti s Čínou. České ocelárny v roce 2016 ztratily téměř dvě třetiny svých zisků před zdaněním. Z původních 10,2 miliard korun klesl zisk na 3,1 miliardy korun.

Svaz hutnictví železa, který sdružuje nejvýznamnější české a slovenské ocelářské firmy, uvedl, že kapacity Číny jsou odhadovány na více než 400 milionů tun oceli ročně, zatímco celková poptávka oceli v EU činí 160 milionů tun. Cena čínské oceli v EU tedy mnohdy nedosahuje ani úrovně výrobních nákladů a prodává se v průměru o polovinu levněji.

Nepříznivý vliv čínské oceli v EU přímo souvisel i se změnou statusu Číny v rámci platformy Světové obchodní organizace (WTO). Na konci roku 2016 měl Číně vypršet dočasný status, který členským zemím umožňoval přijímání speciálních opatření proti čínskému dumpingu a záplavě levných čínských výrobků na území EU. Tento fakt vyprovokoval bouřlivou reakci i mezi odboráři EU, z nichž nejhlasitěji bylo slyšet právě oceláře. Prezident Evropské asociace ocelářů Geert Van Poelvoorde konstatoval, že „pořád opakujeme, že přiznání statusu tržní ekonomiky by bylo zničující nejen pro ocelářský průmysl.“

Proti uznání Číny za tržní ekonomiku se vyjádřil jak Evropský parlament, tak i zástupci Evropské unie na půdě Světové obchodní organizace, kterou v tomto rozhodnutí podpořily i Spojené státy. EU v lednu 2017 zatížila některé výrobky z čínské oceli daní ve výši 30–65 %, aby alespoň částečně regulovala záplavu čínské oceli na domácím trhu.

Co se týče role prezidenta Zemana, na mezinárodním poli vystupoval jako zastánce uznání Číny za tržní ekonomiku a s tím spojených rizik pro český ocelářský průmysl, za což byl kritizován poslanci Evropského parlamentu. Navzdory tomu, že Miloš Zeman se netají svou podporou Číny v ekonomické sféře, jeho kroky v tomto případě není možno hodnotit jako klíčové.

Fenomén levné čínské oceli je všudypřítomný, nejedná se pouze o problém ČR a v žádném případě nelze za viníka tohoto vývoje označit Miloše Zemana. Navzdory všem nepříznivým podmínkám však Svaz hutnictví železa predikuje zlepšení podmínek na trhu: „Optimismus do příštích let i nadále vychází ze skutečnosti růstu v hlavních odběratelských odvětvích ocelářského průmyslu, který v uplynulém roce dosahoval včetně stavební výroby hodnoty 4,8 procenta.“

Velvyslanec mezi ústavní činitele nepatří, neboť jeho působnost není vymezená v Ústavě, nýbrž v běžném zákoně. Ústava se o velvyslanci zmiňuje pouze co do vymezení jedné z kontrasignovaných pravomocí prezidenta republiky. Výrok tak hodnotíme jako nepravdivý.

Mezi ústavní činitele patří osoby, které jsou členy orgánů (nebo případně samy funkci daného orgánu vykonávají, například prezident), jejichž působnost vymezuje Ústava. V České republice jsou tak ústavními činiteli prezident republiky, poslanci a senátoři, členové vlády, a dále soudci (bez ohledu na soud, na kterém působí) prezident a viceprezident NKÚ a členové bankovní rady ČNB. Někdy se mezi ně řadí i členové zastupitelstev územně samosprávných celků (obcí a krajů), jejich působnost však v Ústavě není zakotvena.

Co se týče velvyslanců, jedinou zmínku o nich najdeme v článku 63 Ústavy upravující kontrasignované pravomoci prezidenta republiky. Prezident má pravomoc velvyslance pověřovat funkcí a také je z funkce odvolat. Funkce velvyslance tak sice obsažena v ústavě je, nikoliv však jako funkce jednoho z ústavních činitelů, nýbrž jako jedné z osob, jejíž pověřování do funkce a odvolávání z ní přísluší prezidentu republiky. Působnost velvyslance Ústava nijak neupravuje.

Vymezení působnosti velvyslance nalezneme až v běžném zákoně (o zahraniční službě), který velvyslance definuje jako nejvýše postaveného stálého představitele České republiky v přijímajícím státě. Do jeho působnosti spadá například " jednání se zástupci přijímajícího státu nebo mezinárodní organizace a se zástupci diplomatických misí jiných států." Z tohoto pak nutně vyplývá, že velvyslanec je aktérem zahraniční politiky, který však dle zákona zastupuje Českou republiku, nikoli prezidenta či vládu.

Pro úplnost doplňme, že o prezidentovi Akademie věd se Ústava nezmiňuje.