Petr Fiala

Petr Fiala svým výrokem poukazuje na to, že očkovací povinnost pro lidi nad 60 let nevede u covidu-19 k dosažení obecné (kolektivní) imunity a že taková povinnost neodpovídá definici Světové zdravotnické organizace (WHO). Povinnost očkování pro věkové skupiny srovnává s povinností pro skupiny profesní a naznačuje, že jedním z rozdílů mezi těmito přístupy je právě (ne)soulad s definicí WHO.

Světová zdravotnická organizace ve svém dokumentu (.pdf, str. 1–4) z dubna 2021 uvádí, že v případě zavedení povinného očkování pro širokou veřejnost je nutné zvažovat, jestli je skutečně nezbytné pro dosažení cílů veřejného zdraví. Jako jeden z možných cílů zmiňuje dosažení kolektivní imunity vůči covidu-19. Zavedení očkovací povinnosti jen u části populace ale logicky kolektivní imunitu nemůže zajistit – ostatně i při očkování celé populace existují (audio, čas 15:20) pochybnosti o možnosti dosažení kolektivní imunity.

WHO ve svém dokumentu píše pouze o všeobecné očkovací povinnosti, povinnosti ve školách a také u zdravotníků. S možností povinného očkování věkových skupin či jiných nezdravotnických profesí vůbec nepočítá.

WHO nicméně ve zmíněném dokumentu uvádí (.pdf, str. 1) jako důvod pro zavedení povinného očkování nejen dosažení kolektivní imunity, ale také například ochranu zdravotního systému či nejvíce zranitelných skupin obyvatel. Zavedení povinného očkování pro osoby starší 60 let podle vyhlášky 466/2021 Sb. by tak mohlo pomoci k ochraně jedné z nejzranitelnějších skupin, za kterou například zmocněnkyně vlády pro lidská práva Helena Válková považuje právě seniory. Ochranou nejohroženější skupiny obyvatel, tedy seniorů, ospravedlňuje povinné očkování také Společnost infekčního lékařství. Dodejme, že o zranitelnosti zmiňované věkové skupiny vypovídá také to, že 89 % zemřelých s tímto onemocněním v ČR bylo ve věku nad 65 let. 

Petr Fiala tedy správně uvádí, že povinnost očkování věkové skupiny nad 60 let neodpovídá dokumentu WHO a nedokáže zajistit dosažení kolektivní imunity. Kromě cíle kolektivní imunity ale WHO pro zavedení očkovací povinnosti stanovuje ještě další předpoklad, a to potřebu ochrany nejvíce zranitelných osob. Právě očkování nejstarší části populace by mohlo být součástí dosažení takového cíle, obdobně jako povinné očkování zdravotníků může napomoci dosažení cíle ochrany zdravotního systému. Tato další kritéria nicméně Petr Fiala ve svém výroku opomíjí, a proto jeho výrok hodnotíme jako zavádějící.

Podle dat Českého statistického úřadu byla v roce 2008 zahájena (.xls) výstavba 43 531 bytů, v letech 2007 a 2006 toto číslo také přesáhlo 43 000. Co se týče bytů, jejichž stavba byla v těchto letech dokončena (.xls), jsou čísla o něco nižší. V případě roku 2008 se jednalo o 38 383 bytů, v roce 2007 bylo dostavěno 41 649 a v roce 2006 přes 30 000 bytů. 

V roce 2020 byla výstavba zahájena (.xlsx) u 35 254 bytů a dokončeno (.xlsx) bylo celkem 34 412 bytů. Ve srovnání s rokem 2008 jsou tato čísla nižší. Rozdíl činí v případě zahájení výstavby cca 8 tisíc bytů, v případě dokončení téměř 4 tisíce bytů.

Pokud se však podíváme na data za první dvě čtvrtletí (.xlsx) roku 2021, není situace v porovnání s rokem 2008 výrazně odlišná, jak ve výroku uvádí Petr Fiala. Zatímco v roce 2008 byla za první dva kvartály zahájena výstavba 21 931 bytů, pro rok 2021 to bylo prozatím 20 339 bytů. Doplňme, že v roce 2021 překročil počet bytů, u nichž začala stavba, hranici 20 tisíc poprvé od roku 2008.

V případě dostavěných bytů (.xlsx) je tento počet za první dvě čtvrtletí roku 2021 dokonce vyšší než za stejné období v roce 2008. Tehdy toto číslo odpovídalo 16 427 bytům, v roce 2021 se jedná o 16 989 dokončených bytů. Pro úplnost uveďme, že ani takto vysoké počty nových bytů podle odborníků nestačí na pokrytí poptávky po nemovitostech.

Na závěr shrňme, že v roce 2008 se v České republice skutečně stavělo zhruba 40 tisíc bytů ročně. Za letošní rok jsou prozatím známy počty postavených bytů jen za první dvě čtvrtletí, kdy hranice 40 tisíc bytů skutečně nebyla dosažena. Tato čísla nicméně nelze objektivně srovnávat s počtem postavených bytů za celý rok 2008. Pokud bychom srovnali počet bytů, u nichž byla zahájena nebo dokončena výstavba, za první dvě čtvrtletí roku 2021 je jejich počet srovnatelný se stejným obdobím roku 2008. V případě dokončených bytů je toto číslo za první dva kvartály roku 2021 dokonce vyšší. Z těchto důvodů proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Humanitární pomoc do Číny byla odeslána armádním speciálem 1. března 2020. V tento den měla Čína podle Světové zdravotnické organizace (dále jen „WHO“) „pouze“ 579 (.pdf, str. 1) nových případů nákazy z celkového počtu 79 968 nakažených. V posledních deseti dnech před 1. březnem počet nově nakažených nikdy nepřesáhl jeden tisíc (srovnej: denní zprávy WHO). Podle těchto čísel je možné hovořit o ústupu epidemie, není však jasné, jestli se čísla opět nezačnou prudce zvedat.

Počet nakažených v Číně

Zdroj: Johns Hopkins University

Vývoj epidemie COVID-19 zobrazuje i následující graf, který pro jednotlivé dny kromě počtu nakažených zobrazuje také počty vyléčených a zemřelých za den.

Zatímco především v Itálii čísla nakažených prudce vzrůstala (29. února už měla Itálie přes tisíc nakažených) a Francie a Německo se blížily stovce (.pdf, str. 4), v České republice, stejně jako v Polsku, na Slovensku, ve Slovinsku nebo Maďarsku nebyl (.pdf) tou dobou ohlášen zatím jediný případ nákazy. První případy nemoci COVID-19 pak byly v Česku potvrzeny až právě 1. března 2020. Nebylo tedy „jasné“, že se naše země ocitne ve stejné situaci a že budeme postrádat tuto humanitární pomoc.

Přestože první část výroku lze hodnotit jako pravdivou, druhá část výroku o jasnosti potřeby zdravotnických prostředků ve dnech, kdy u nás není jediný potvrzený případ nákazy (29. února) nebo se ukazují první tři případy (1. března 2020), u kterých hygiena provádí epidemiologická šetření, je značně zavádějící. Z toho důvodu hodnotíme i celý výrok jako zavádějící.

Přijetím Lisabonské smlouvy v roce 2007 došlo k vyvrcholení procesu (.pdf, str. 3–4, anglicky), ve kterém si Evropský parlament (EP) zajistil silnou pozici při volbě výkonného tělesa EU – Evropské komise a jejího předsedy. Smlouva nicméně neurčuje specifický způsob, jakým se EP dohodne na podpoře svých vedoucích kandidátů, přičemž zůstalo podstatné, že představitele může vybrat jen ten, kdo získá potřebnou podporu a dostatek hlasů v parlamentu. Tak se zrodil tzv. Spitzenkandidaten proces (.pdf, str. 1, anglicky). V něm před volbami jednotlivé nadnárodní strany EP volí své spitzenkandidáty, kteří představují lídra celoevropské kandidátky politické frakce Evropského parlamentu a současně kandidáta této frakce na post předsedy Evropské komise.

Ze států Visegrádské čtyřky (V4), tedy z České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska, byli nominováni následující spitzenkandidáti (.pdf, str. 2–3):

– Aliance konzervativců a reformistů v Evropě (ACRE) nominovala Jana Zahradila z České Republiky

– Aliance liberálů a demokratů v Evropě (ALDE) zvolila více osob, tzv. tým Evropa, mezi nimiž byla i představitelka Maďarska Katalin Cseh.

Ani jeden z těchto kandidátů však neuspěl. Kandidátem vítězné Evropské lidové strany (EPP) byl Manfred Weber, člen německé Křesťansko-sociální unie (CSU) v Bavorsku. Webera však odmítli podpořit jak socialisté, tak liberálové, a posléze také i lídři zemí EU, kteří mu vytýkali zejména nedostatečné zkušenosti. Jako další kandidát tak připadal v úvahu Nizozemec Frans Timmermans, spitzenkandidát sociálních demokratů, tedy druhé největší frakce. Toho odmítaly země V4, které se nakonec vyslovily proti zvolení jakéhokoli spitzenkandidáta.

Na přelomu června a července 2019 pak proběhlo mimořádné zasedání Evropské rady, na kterém se hlavy členských států EU dohodly na obsazení nejvyšších postů v Evropské unii. Lídři členských států nominovali německou ministryni obrany Ursulu von der Leyen na post předsedkyně Evropské komise, jako předseda Evropské rady byl vybrán belgický premiér Charles Michel, jako Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byl nominován španělský ministr zahraničí Josep Borrell a do čela Evropské centrální banky byla vybrána ředitelka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagarde z Francie. Z těchto nominací tedy nikdo nepocházel ze států Visegrádské skupiny. Až na Německo také nikdo z 28 lídrů nehlasoval proti balíčku nominací. Nominace tedy podpořily i státy V4. Nominaci von der Leyen na post předsedkyně komise schválil Evropský parlament dne 16. července 2019. O nominaci Josepa Borrella na post Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku se v parlamentu teprve bude hlasovat.

Země Visegrádské skupiny se před jednáním všech lídrů zemí EU neshodly na jméně jednoho kandidáta na předsedu Evropské komise či jiné unijní posty, který by zastupoval země V4. Například maďarský premiér se prostřednictvím svého mluvčího nechal slyšet, že podpoří kandidáty, kteří „berou země našeho regionu vážně.“ Ačkoli se na konci května 2019 hovořilo o Marošovi Šefčovičovi ze Slovenska jako o možném kandidátovi na předsedu EK, nebyl ze strany zemí V4 potvrzen jako oficiální kandidát.

Žádný představitel států Visegrádské čtyřky sice neobsadil žádnou z vysokých funkcí v Evropské unii, na druhou stranu státy V4 před zasedáním Evropské rady žádného kandidáta ani nenominovaly. Země V4 navíc podpořily balíček nominací, který vzešel z tohoto jednání. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Na úvod je třeba upřiesnit, že předseda Fiala hovoří o zákonu č. 236/1995 Sb. (zkráceně o platu ústavních činitelů). Takřečený automat čili navázání platu ústavních činitelů na stav ekonomiky se projevuje ve stanovení určitého koeficientu, kterým se násobí tzv. platová základna. Ta činí 2,75 násobek „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“. Jinými slovy, pro rok 2019 je platová základna vypočítána 2,75 krát průměrná měsíční mzda za rok 2017 a určena sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí.

Samotný výše popsaný automat byl již součástí zákona č. 309/2002 Sb., o změnách zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech. Tehdy měla pro představitele určené zákonem činit platová základna trojnásobek průměrné měsíční mzdy za předminulý rok. Smyslem tohoto navázání bylo skutečně stanovení „stabilní vazby mezi platy ústavních činitelů a vývojem mezd v nepodnikatelské sféře“ (.doc, str. 36). Procesní historie tohoto ustanovení pak spočívala především v několikrát odložené účinnosti tohoto zákona či rušení jednotlivých ustanovení zákona o platu ústavních činitelů Ústavním soudem. Konečná novela zákona č. 359/2014 Sb. z roku 2014 pochází (.pdf) z pera Jana Hamáčka, tehdejšího předsedy Poslanecké sněmovny. Původní vládní návrh (vláda Bohuslava Sobotky) počítal (.pdf) s fixním stanovením platu 52 248 Kč na další čtyři roky a ve finále byl namísto něj byl přijat Hamáčkův pozměňovací návrh.

Nová platová sféra tak byla stanovena určením nového násobku pro poslance (2,75) a zvláštního násobku pro soudce (3,00). Vzhledem k rozdílu mezi fixní částkou za rok 2014 a částkou danou násobkem v roce 2015 stanovil Hamáčkův návrh postupné roční zvyšování násobku po čtyři léta. Platová základna by tak v roce 2018 měla dosáhnout na 2,5 násobek průměrné mzdy za předminulý rok.

Ani pro Hamáčkův pozměňovací návrh, ani pro konečné znění zákona Petr Fiala a celá ODS nehlasovala. Většina se zdržela, ve druhém hlasování byli dva poslanci proti. Proto je poněkud sporné vyjádření „domluvili jsme se“ použité předsedou Fialou ve výroku.

Co se týká smyslu prohlášení o „vytvoření řešení, ke kterému se nebudeme muset vracet“, může přímo z novely vyplývat snaha po roce 2018 (kdy se plat počítal násobkem 2,5) naskočit ihned na počítání s násobkem 2,75 v roce následujícím. Dle dat České televize (pozn. infobox) by však takovýto postup způsobil, že plat poslance a senátora skokově vzroste o 14 700 Kč. To si pravděpodobně uvědomuje i vláda, která navrhla novelu zákona o platech ústavních činitelů. Ta by měla (.pdf, str. 3) trvale snížit násobek pro výpočet opět na 2,5 a také pozměnit průměr, který bude násoben.

Byly to i hlasy ODS, které posunuly návrh z prvního čtení výborům, z čehož plyne, že se Sněmovna včetně ODS tímto návrhem bude zabývat a k řešení platů poslanců se i díky ODS vrátí.

Shrneme-li hodnocení, pak čas přijetí novely odpovídá, ale úmysl nevracet se k projednávání platů z dosavadního hlasování ODS, které se týká nového vládního návrhu novely (projednání proběhlo 15. listopadu 2018), nevyplývá.

Pro ověření výroku jsme použili otevřená data z portálu volby.cz, konkrétně registr kandidátů (kvrk.xlsx) pro komunální volby 2018 a stejný registr (kvrk.xlsx) pro r. 2014.

Předně, za "zastupitele ODS" můžeme považovat tři kategorie kandidátů: stranické příslušníky ODS, kandidáty navržené ODS a nakonec kandidáty na kandidátní listině ODS. Třeba říci, že podle této definice může kandidát náležet k více stranám zároveň, když např. člen ODS kandiduje na listině TOP 09.

Pokud všechny uvedené kategorie zkombinujeme, dojdeme pro letošní komunální volby k číslu 2705 zvolených zastupitelů, kteří v nějaké formě přináleží k ODS. Pro volby z r. 2014 pak dojdeme k číslu 2521, ODS má tedy skutečně vyšší počet zastupitelů, než dříve měla.

Fiala však uvádí počet 2959 zastupitelů. Abychom se dopracovali k této hodnotě, museli bychom přičíst i zastupitele zvolené na koaličních listinách zahrnujících ODS, kteří však nebyli ODS navrženi, ani nejsou jejími příslušníky. Takových zastupitelů je pak 2956, přičemž drobný rozdíl oproti Fialově 2959 můžeme přehlédnout.

Fialovo číslo pak zřejmě zahrnuje kupříkladu zastupitele za Hnutí pro město Toužim 2018, na které letos není žádný člen ODS a ODS zde ani nikoho nenavrhla, ačkoli Český statistický úřad jej stále uvádí jako volební stranu s kódem 389 (lze vidět např. na konci url odkazu), dle číselníku tedy jakožto koalici ODS a nezávislých kandidátů.

Jelikož vazba těchto zastupitelů koaličních stran a nezávislých kandidátů na ODS je jen velmi malá, považujeme Fialou uvedený počet zastupitelů za zavádějící.