Petr Pavel

Petr Pavel ve výroku reaguje na tvrzení moderátora debaty, že „podle některých zdrojů“ podepsal schválení invaze do Československa v srpnu 1968 (video, čas 31:41).

V noci z 20. na 21. srpna 1968 začala vojska některých členských států Varšavské smlouvy obsazovat Československo. O uskutečnění invaze rozhodlo sovětské politbyro Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a předcházel jí nátlak sovětského vedení na československé představitele, aby zastavili snahy o demokratizaci režimu. Zmiňme, že Petru Pavlovi, který se narodil 1. listopadu 1961, bylo tehdy necelých sedm let.

V březnu roku 1987 byl s Pavlem zahájen proces „základního výběru“ do postgraduálního studia, tedy do zpravodajského kurzu. Zřejmě pro účel tohoto výběru sepsal Petr Pavel životopis, který je datován k 10. květnu 1987.

Úplný životopis Petr Pavel zveřejnil na svých stránkách. Hovoří v něm například o tom, jak ho k povolání vojáka lákala „určitá výjimečnost od normálního života“ nebo proč se vydal právě na dráhu výsadkáře. Obsahuje ale také zmínku o událostech roku 1968.

V odstavci týkajícím se vlivu rodiny na jeho názory Petr Pavel píše: „Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace.“ Rozvádí, že vysvětlení otce „bylo účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil.“

Petr Pavel v listopadu 2022 prohlásil, že v těchto řádcích žádné hodnocení invaze nevidí a o životopise se dále odmítl bavit (audio, čas 14:22). Později se však ve vyjádření pro MF DNES za životopis omluvil a řekl, že tehdejší režim bral jako danou věc a nutné zlo. Pro deník Echo24 také uvedl: „Do stovek hlášení jsem psal ty stejné fráze, jejichž smyslem bylo jen splnit formální povinnost. Byla to chyba, kterou už nezměním.“

Závěrem je třeba doplnit, že k otázce invaze roku 1968 se Petr Pavel mohl nějakým způsobem vyjádřit v rámci procesu jeho vstupu do KSČ. Pavel do strany vstoupil v roce 1985 poté, co byl dva roky kandidátem členství. V rámci přijímacího procesu kandidát musel kromě přihlášky předložit (.pdf, str. 1) svůj životopis, ten ale v případě Petra Pavla není veřejný. Dostupné jsou pouze dva jiné životopisy: jeden, datovaný k 1. září 1982, který žádnou zmínku o roce 1968 neobsahuje a pak výše zmíněný životopis z roku 1987 se zmínkou o otcově vysvětlení podstaty invaze. Z veřejně dostupných zdrojů nedokážeme zjistit, jaký životopis Petr Pavel v roce 1985 použil, ani zda obsahoval jakoukoliv zmínku o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Tehdejší směrnice ÚV KSČ k přijímání kandidátů za členy KSČ se o náležitostech daného životopisu nijak nezmiňuje.

Ve veřejně dostupných dobových dokumentech, které se týkají osoby Petra Pavla, se tedy nachází jediná zmínka o invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ta skutečně říká, že Pavlovi „podstatu situace“ vysvětlil jeho otec, v životopise nicméně není výslovně uvedený souhlas s invazí. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext uveďme, že Petr Pavel pronesl tento výrok jako faktickou úpravu dotazu moderátora, který invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa z roku 1968 označil (video, čas: 31:42) za „sovětskou“. 

Varšavská smlouva vznikla v roce 1955 v reakci na začlenění Spolkové republiky Německo do Severoatlantické aliance (NATO). Součástí nově vytvořené vojensko‑politické organizace se na základě podpisu Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci stal Sovětský svaz, Albánská lidová republika, Bulharská lidová republika, Československá republika, Maďarská lidová republika, Německá demokratická republika (NDR), Polská lidová republika a Rumunská lidová republika.

Pakt de facto vedl Sovětský svaz, jelikož ve Štábu spojených ozbrojených sil byly všechny ostatní členské státy zastoupeny pouze jedním reprezentantem, ačkoli měl orgán celkem 40 členů. Tato sovětská dominance zapříčinila spory uvnitř aliance. Například Albánie se již od konce roku 1961 po přerušení diplomatických vztahů se SSSR na činnosti Varšavského paktu nepodílela (.pdf, str. 6).

Ačkoliv pakt vznikl na obranu států Varšavské smlouvy před NATO, jedinou společnou vojenskou operací se stala invaze do Československa v srpnu 1968. Pokus o demokratizační reformy ze strany tehdejšího československého režimu přinutil SSSR a další socialistické země Varšavské smlouvy k vojenskému zásahu.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 začala vojska členských států Varšavské smlouvy obsazovat Československo. O intervenci rozhodlo sovětské politbyro Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Časopis Historického ústavu Armády ČR (str. 29) uvádí, že se Československem valila masa intervenčních vojsk tří hlavních armádních uskupení – sovětské a polské divize armádní skupiny „A“ (asi 70 000 vojáků), sovětské divize a divize NDR armádní skupiny „B“ (asi 35 000 mužů) a také sovětské a maďarské divize armádní skupiny „C“ (asi 40 000 vojáků). Invaze se účastnili v menším počtu také vojáci bulharské armády nastupující z prostoru Užhorodu. Zmiňme, že detailnějšímu složení invazních armád jsme se věnovali zde.

Rumunsko, tehdy v čele s Nicolaem Ceaușescuem, se invaze neúčastnilo. Nicolae Ceaușescu již dříve pozastavil rumunské aktivní zapojení ve Varšavské smlouvě a invazi do Československa bezprostředně veřejně odsoudil. I přesto země v paktu setrvala. 

Kromě Rumunska se vpádu na území Československa neúčastnila také Albánie (.pdf, str. 6). Ta se, jak jsme zmiňovali výše, nevěnovala činnostem Varšavské smlouvy již od konce roku 1961, nezúčastnila se tedy ani invaze vojsk do Československa. Naopak následkem vpádu vojsk do ČSR Albánie z paktu vystoupila.

Petr Pavel tak správně uvádí, že se jednalo o invazi vojsk Varšavské smlouvy, nikoli pouze Sovětského svazu. Na ní se ale skutečně neúčastnilo Rumunsko. Z tehdejších členů Varšavské smlouvy se na vpádu nepodílela také Albánie, která byla od začátku šedesátých let pouze pasivním členem. Výrok Petra Pavla tak hodnotíme jako pravdivý s výhradou.

Kandidát na prezidenta Petr Pavel bývá kritizován (video) za své spojení s komunistickým režimem, protože byl jako voják členem KSČ a působil ve vojenském zpravodajství. Hájí se však tím, že jeho role nebyla spojována s kontrarozvědkou, jež spadala pod Státní bezpečnost (StB), ale soustředila se na vnější vojenské ohrožení. Necelé dva roky před kandidaturou, kterou oznámil 6. září 2022, zveřejnil spisy, které měly dokázat, že se nepodílel na práci mířené proti odpůrcům režimu.

Petr Pavel na svém webu Spolu silnější zveřejnil dokumenty o své činnosti za minulého režimu v roce 2020. Na webu k dokumentaci uvádí: „V Archivu bezpečnostních složek (…) jsou uloženy 3 soubory dokumentů, které se týkají tehdejší vojenské služby Petra Pavla: standardní osobní spis vojáka z povolání (KP-4248 V), osobní svazek vedený Zpravodajskou správou Generálního štábu (50 148) a Záznamní list k prověřované osobě pro styk se státním tajemstvím (B-949-5).“ Součástí dokumentů jsou i záznamy o Pavlově členství v KSČ, o kterém veřejně mluvil například už v roce 2019.

Dokumenty z Archivu bezpečnostních složek, které se týkaly rozvědného kurzu D-2 Petra Pavla, zveřejnil již 1. září 2022 server Seznam Zprávy. Petr Pavel tyto materiály do té doby na svém webu nepublikoval a na web je zařadil až v průběhu téhož dne. Sám Pavel tuto skutečnost vysvětloval tím, že v lednu 2020, kdy požádal Archiv bezpečnostních složek o přístup k dokumentům o své osobě, ještě tento materiál nebyl přístupný a o jeho existenci nevěděl. To pro Seznam Zprávy následně potvrdila i ředitelka Archivu Světlana Ptáčníková, podle které Petru Pavlovi nebyly dané dokumenty zpřístupněny proto, že v době jeho žádosti ještě neuplynula zákonem daná třicetiletá lhůta, po které mohou být dokumenty žadateli předloženy. K poskytnutí materiálů o zpravodajském kurzu, které pocházejí z února 1990, tak mohlo dojít až v případě žádostí podaných po únoru 2020.

Pro kontext je důležité doplnit, že v prosinci 2022 přišel zmíněný server Seznam zprávy s informací, že existuje také osobní spis Petra Pavla ve Vojenském ústředním archivu o jeho dosavadní kariéře v armádě, který není zveřejněný. Petr Pavel odmítl tento spis zveřejnit a dodal: „Jsou tam věci kdykoliv publikovatelné, ale na druhou stranu i věci čistě osobní a já nemám jediný důvod je někde zveřejňovat.“ Dle ředitele olomouckého archivu, ve kterém je Pavlův spis uložený, by tento spis měl být v části do roku 1991 identický s již zveřejněným spisem Archivu bezpečnostních sborů. „Nicméně zda tomu tak je, nebo ne, lze hodnověrně potvrdit jen v případě, že jsou oba spisy k dispozici a provede se kontrola zapsaných položek s fyzickou přítomností dokumentů v jednotlivých spisech," uvedl pro Seznam Zprávy ředitel archivu Mojmír Sklenovský.

Petr Pavel tak skutečně na svých webových stránkách zveřejnil všechny dostupné dokumenty z Archivu bezpečnostních složek týkající se jeho činnosti před rokem 1989. Na internet je umístil v roce 2020, tedy před více než dvěma lety. V roce 2022, před oficiálním oznámením kandidatury, pak zveřejnil také další dokumenty, které ABS zpřístupnil až později. Výrok Petra Pavla tak hodnotíme jako pravdivý.

Waleský summit NATO se konal v září 2014 ve městě Newport. Členské státy NATO zde diskutovaly mimo jiné také o možnostech navyšování svých obranných rozpočtů.

Na summitu byl potvrzen závazek členských států vydávat na obranu dvě procenta HDP. Českou delegaci na summitu vedl prezident Miloš Zeman, s ním se zúčastnil také ministr obrany Martin Stropnický a tehdejší náčelník generálního štábu Petr Pavel.

Miloš Zeman dlouhodobě ve své politické kariéře podporoval, aby se na obranu země dávala 2 % HDP. V programovém prohlášení vlády (.pdf, str. 23), kterou Zeman vedl v letech 1998–2002, je závazek realizace „postupného zvyšování vojenských výdajů o 0,1 % ročně, aby dosáhly v roce 2000 výši 2 % HDP“.

V březnu roku 2014 na tiskové konferenci k výročí 15 let České republiky v NATO například litoval toho, že se výdaje pohybují kolem jednoho procenta. Na plnění dvouprocentního závazku se shodl v roce 2018 také jeho expertní tým. V březnu 2022 pak Miloš Zeman mluvil o tom, že by výdaje 2 % HDP na obranu měly být samozřejmé.

Z uvedených postojů je tak patrné, že prezident Zeman dlouhodobě zvýšení výdajů na obranu podporuje. Tento svůj postoj stvrdil na summitu NATO ve Walesu. Pavlův výrok o Zemanově závazku tak lze hodnotit jako pravdivý.

Petr Pavel odpovídá na otázku (video, čas 34:42), zda by prezident měl veřejně vystupovat proti vládě, když nesouhlasí s jejími politickými kroky. V odpovědi uvádí, že prezident by měl své výhrady k vládní politice konzultovat s premiérem, spíše než je prezentovat veřejně. Jako příklad podle něj špatného přístupu zmiňuje vyjádření Andreje Babiše.

V mediálních vyjádřeních Andreje Babiše, na jeho profilech na sociálních sítích ani v jiných veřejně dostupných zdrojích jsme jeho slova o tom, že „půjde vládě po krku“, nenašli. Velmi podobně se ale Babiš vyjádřil ve svém videoprojevu, který 3. ledna umístil mimo jiné na svůj facebookový profil. „Já vám garantuji, že pokud mě zvolíte, tak vládě nedám vydechnout,“ uvedl (video, čas 7:04) Andrej Babiš ve svém projevu.

Ačkoli Andrej Babiš nepoužil přesná slova, která uvádí Petr Pavel, skutečně se veřejně vymezil vůči vládě Petra Fialy a dal najevo, že by jako prezident vytvářel na vládu nátlak. Výrok Petra Pavla proto hodnotíme jako pravdivý.

Pro kontext je důležité doplnit, že se Andrej Babiš o tom, jak by jako prezident postupoval vůči vládě, vyjadřoval v minulosti i jiným způsobem. Například v rozhovoru pro Lidové noviny ze 7. ledna 2023 se nechal slyšet, že nechce s vládou bojovat. „Jako prezident bych neměl problém jí pomáhat,“ uvedl Babiš.

Závěrem můžeme ještě doplnit, že tvrzením, že chce „jít vládě po krku“, se v minulosti proslavil Miloš Zeman. V březnu 1993, po svém zvolení předsedou ČSSD, tak mluvil ve vztahu k tehdejší Klausově vládě.

Petr Pavel odpovídá na otázku (video, čas 34:42), zda by měl prezident veřejně vystupovat proti vládě, když nesouhlasí s jejími politickými kroky. V odpovědi uvádí, že prezident by měl své výhrady k vládní politice konzultovat spíše s premiérem než je prezentovat veřejně. Jako příklad podle něj špatného přístupu zmiňuje mj. vyjádření Miloše Zemana.

Jednou z prvních kontroverzí Zemanova působení v úřadu prezidenta byla tzv. kauzaHovory z Lán. V roce 2014 ve stejnojmenném pořadu Českého rozhlasu vulgárně komentoval nejen ruskou hudební skupinu Pussy Riot, ale také kroky tehdejší vlády Bohuslava Sobotky v souvislosti s novelou služebního zákona. Dále prohlásil, že vláda podle jeho názoru udělala „základní chybu, že podlehla panu Kalouskovi a zk****la služební zákon“ (audio, čas 47:25).

Miloš Zeman vlády často kritizoval v pořadu Partie Terezie Tománkové na CNN Prima News. V září 2020 této platformy využil k tomu, aby vyjádřil svůj nesouhlas se zrušením tzv. superhrubé mzdy a zavedením 15% daně z příjmu, což navrhl tehdejší premiér Andrej Babiš.

Se současnou vládou prezident Zeman nesouhlasil například ohledně povinného očkování proti covidu‑19, které Fialova vláda zrušila na začátku loňského roku. Tento svůj názor vyslovil rovněž v Partii, a to v únoru 2022.

Ve stejném pořadu se k vládě Petra Fialy postavil kriticky také v prosinci 2022 v souvislosti se – dle jeho názoru – opožděným zastropováním cen elektrické energie. Kritizoval také nedostatečný boj proti inflaci.

Prezident Miloš Zeman tedy v minulosti opakovaně vyjadřoval svůj nesouhlas s vládou v médiích. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Miloš Zeman obecně podporuje členství Česka v NATO včetně plnění aliančních závazků. Ve funkci prezidenta Zeman například vedl českou delegaci v roce 2014 na summitu NATO ve Walesu, kde čelní představitelé členských států Aliance potvrdili platnost a aktuálnost závazku z roku 2006 vydávat na obranu nejméně 2 % HDP.

Kabinet Miloše Zemana, který vládl v letech 1998 až 2002, ve svém programovém prohlášení ze srpna 1998 uváděl (.pdf, str. 23), že „bude realizovat závazek postupného zvyšování vojenských výdajů o 0,1 % ročně tak, aby dosáhly v roce 2000 výši 2 % HDP“.

Z dat (.pdf, str. 5) Severoatlantické aliance pak vyplývá, že Zemanova vláda svůj vláda závazek skutečně naplňovala. Od roku 1999 do roku 2002 se totiž výdaje na obranu pohybovaly těsně nad dvěma procenty. Pro srovnání: za následujících vlád Vladimíra Špidly a Stanislava Grosse se České republice podařilo 2% hranici překročit v letech 2003 a 2005, od roku 2006 už výdaje na obranu 2 % HDP nedosáhly.

Podpora misí

O zmíněném závazku však prezident Zeman mluvil kriticky v roce 2021, a to kvůli stažení vojsk NATO z Afghánistánu. Dokazuje to ale jeho kladný vztah k zahraničním misím českých vojáků. „Dokud tyto mise existovaly, podporoval jsem i zvyšování našeho obranného rozpočtu na ta mystická dvě procenta HDP, a jestliže se situace změnila, logicky se změnil i můj postoj,“ řekl Miloš Zeman.

Miloš Zeman také v minulosti podpořil účast českých vojáků v zahraničních misích. „Víte, že jsem vždy podporoval naše mise, zejména misi v Afghánistánu, ale i na Sinaji, na Golanských výšinách a jinde. Netvrdím, že naše armáda má být výrazně expediční, uznávám princip teritoriální obrany, ale pokud neseme spoluodpovědnost i jako členové Severoatlantické aliance za světovou, a nikoli pouze vlastní bezpečnost, pak účast našich vojáků na těchto misích je nezastupitelná,“ řekl v projevu na loňském velitelském shromáždění Armády ČR.

Miloš Zeman je prvním úřadujícím prezidentem, který osobně navštívil české vojáky v Afghánistánu. Na cestu se vydal v utajení v roce 2014. Podle tehdejšího náčelníka generálního štábu Jiřího Šedivého byla návštěva „jednoznačným signálem, že se prezident o problematiku armády zajímá a že české zahraniční mise mají jeho podporu“.

Z výše uvedených informací je tak patrné, že prezident byl ve vztahu k NATO aktivní. Sám Miloš Zeman za svoji kariéru podporoval nejen splnění závazků na výdaje, ale i zahraniční mise. Výrok Petra Pavla tak hodnotíme jako pravdivý.

Prezident měl garantovanou zákonodárnou iniciativu v Ústavě Československé socialistické republiky z 11. července 1960, konkrétně v čl. 52 odst. 1. Se změnou státního zřízení na federaci v roce 1969 byla velká část textu „Socialistické ústavy“ nahrazena ústavním zákonem 143/1968 Sb., zákonodárná iniciativa prezidenta však zůstala v čl. 45 odst. 1, a až do rozpadu Československa byla zachována. 

K odebrání zákonodárné iniciativy z prezidentských pravomocí došlo, když Ústava samostatné České republiky nabyla účinnosti 1. ledna 1993. V čl. 50 bylo prezidentovi pouze vytyčeno právo suspenzivního veta k přijatému zákonu (s výjimkou zákona ústavního). Ústavní právník Jan Kysela zrušení zákonodárné pravomoci prezidenta zdůvodnil takto: „Do roku 1992 prezident zákonodárnou pravomoc měl, ale neměl právo veta. Když se pravomoc škrtla, zejména kvůli Václavu Havlovi, který svými návrhy ze začátku 90. let politickou třídu značně jitřil, nahradila se vetem.“ 

Václav Klaus byl při tvoření nové Ústavy v roce 1992 předsedou české vlády. Václav Havel po nezvolení v červencových volbách a následné rezignaci na prezidentský úřad nevykonával žádný úřad, a tak do tvorby Ústavy zasahoval pouze jako soukromá osoba. Ale i tak v srpnu 1992 sepsal esej s názvem Několik poznámek na téma české ústavy. Právě v této eseji Havel píše (str. 14), že právo zákonodárné iniciativy se mu „nezdá být tak důležité, jako suspenzivní veto“, které považoval za pojistku, která „dělá z prezidenta politicky relevantní sílu“.

Seznam Zprávy ve svém článku také popisují, jak moc aktivní roli Václav Havel sehrál při tvorbě ústavy (například návrhem preambule či prosazením pravomoci prezidenta sjednávat mezinárodní smlouvy). Článek ale také ukazuje, jak se své angažmá Václav Havel tehdy snažil utajit právě před Václavem Klausem. Ten si údajně nepřál, aby měl prezident České republiky silné pravomoce, pravděpodobně i kvůli předpokládanému opětovnému zvolení Václava Havla, tentokrát do čela samostatné České republiky.

„Václav Klaus chtěl mít z Václava Havla královnu Alžbětu II. – setkat se s ním každý týden, poreferovat a vypít čaj. Prezident ho měl vyslechnout, pokývat hlavou a odebrat se jezdit na koni. Václav Havel se s touto rolí nechtěl spokojit,“ popsal rozpory mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem Cyril Svoboda, tehdejší tajemník komise pro přípravu Ústavy.

Napjaté vztahy a rozdílné porevoluční názory mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem jsou veřejně známy a projevily se především při rozdělení republiky, a v rámci toho i při tvorbě nové Ústavy. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok Petra Pavla jako pravdivý.

Petr Pavel se vojákem z povolání stal v roce 1980 ještě během studia na Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve Vyškově. Poté, co v roce 1983 školu úspěšně absolvoval, nastoupil jako velitel čety k 22. výsadkovému pluku speciálního určení v Prostějově. O dva roky později byl ve stejném útvaru povýšen na velitele výsadkové průzkumné roty.

Prostějovský 22. výsadkový pluk speciálního určení skutečně opustil v roce 1988, kdy byl formálně přemístěn pod Generální štáb Československé lidové armády (ČSLA) a zahájil tříleté postgraduální studium v oboru velitelsko-štábním zpravodajském.

Studium postgraduálního zpravodajského kurzu, kterého se Petr Pavel účastnil, bylo rozděleno do tří ročníků (.pdf, str. 31), z nichž první probíhal na Vojenské akademii v Brně, zbylé dva pak na Zpravodajském institutu v Praze. Tento institut spadal pod úsek agenturního průzkumu Zpravodajské správy Generálního štábu (.pdf, str. 182) a jeho úkolem byla „speciální příprava a školení příslušníků agenturního průzkumu“ (.pdf, str. 186).

Petr Pavel byl ke studiu interního postgraduálního kurzu vyslán 1. září 1988 poté, co absolvoval více než rok dlouhý proces „základního výběru“. O rok později – na konci druhého semestru studia – složil odbornou vojenskou jazykovou zkoušku z francouzštiny. V prvním ročníku se zabýval také ruštinou a dalšími předměty, jako například marxisticko-leninskou filozofií nebo velení vojskům.

Třetí semestr Pavlova postgraduálního studia začal v září 1989 (video, 6:19), tedy ještě před změnou režimu. Hodnocení za tento semestr mu bylo vystaveno v únoru 1990 a je v něm uvedeno, že Pavel stále spadal do francouzské jazykové skupiny. Z hodnocení nicméně vyplývá, že se v rámci této fáze studia věnoval nejen jazykům, ale také odborné zpravodajské přípravě. Studium ukončil 26. července 1991.

Závěrem shrňme, že se Petr Pavel v prvním ročníku zpravodajského kurzu věnoval francouzštině, ze které na konci druhého semestru složil odbornou zkoušku, ale i dalším předmětům. Ještě několik týdnů třetího semestru se odehrálo v komunistickém Československu, ale lze říci, že zbývající většinu studia absolvoval po změně režimu.