Stanislav Polčák

Návrh Evropské komise ohledně reformy dublinského systému obsahuje povinný relokační mechanismus (kvóty), který by se spustil v případě přehlcení azylových systémů členských států Evropské unie. Členské státy by však disponovaly možností odmítnutí žadatelů výměnou za zaplacení finanční částky ve výši 250 000 eur (6,7 milionu Kč) na osobu. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropská komise v reakci na nedostatečné řešení migrační krize předložila 4. května 2016 několik návrhů legislativních aktů, jejichž cílem je reformovat společný evropský azylový systém. Mezi jeden z návrhů patří reforma tzv. dublinského systému, pravidel určujících stát odpovědný za projednání a rozhodnutí o žádosti cizince o mezinárodní ochranu.

Návrh nařízení upravující dublinský systém obsahuje tzv. korekční přidělovací mechanismus pro řešení situací, kdy azylové systémy členských států čelí nepřiměřenému počtu žádostí o mezinárodní ochranu přesahujících 150 % referenční hodnoty, která se vypočítá na základě (.pdf, str. 65, čl. 35) rozlohy a ekonomické situace členského státu. V takové situaci budou další noví žadatelé o mezinárodní ochranu v členském státě čelícímu takovému náporu po ověření přípustnosti jejich žádosti přemístění do jiných členských států. Tento mechanismus potrvá do té doby, dokud počet žádostí neklesne pod referenční hodnotu.

Návrh zároveň obsahuje i možnost (.pdf, str. 66, čl. 37) členských států neúčastnit se relokací. Členský stát by v takovém případě uvedl, že se na následujících 12 měsíců relokací nezúčastní. Následně by pak členský stát musel zaplatit za každého žadatele, za něhož by byl podle relokačního mechanismu odpovědný, 250 000 eur (6,7 milionu Kč). Tento příspěvek solidarity by se vyplatil členskému státu, který by byl k jednotlivým žádostem příslušný.

Návrh evropské legislativy tedy opravdu umožňuje možnost „vyvinění“ se z povinného přidělování žadatelů o mezinárodní ochranu, výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Evropský parlament v dubnu 2015 vydal usnesení, ve kterém „vyzývá Komisi, aby zavedla závazné kvóty k rozdělování žadatelů o azyl mezi všechny členské státy“.Toto usnesení podpořilo 449 europoslanců, 130 bylo proti a 93 se zdrželo hlasování. Europoslanci v září 2016 podpořili také relokační mechanismus. Pro přemístění stovek tisíců lidí z Itálie a Řecka mezi ostatní členské státy hlasovalo 470 europoslanců, 131 bylo proti a 50 nehlasovalo.

Z výše uvedeného vyplývá, že většina Evropského parlamentu kvóty podporuje. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Předseda Soudního dvora Evropské unieKoen Lenaerts začátkem února 2016 na Slovensku uvedl, že rozhodnutí ve věci žaloby Slovenska na přerozdělování uprchlíků dle povinných kvót bude rozhodnuto v řádu měsíců. Uvedl horizont konce roku 2016 či nejpozději začátek roku 2017.

Na začátku prosince 2016 pak Lenaerts sdělil, že místo běžných 12 až 14 měsíců bude rozhodování sporu trvat o půl roku déle, rozhodnutí tedy lze očekávat v létě roku 2017.

První uprchlická vlna zastihla Německo koncem roku 2015. Od té doby ministerstvo vnitra ve spolupráci se spolkovou policí kontroluje na rakousko-německých hranicích všechna podezřelá auta způsobem, který popisuje Polčák. Jeho výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Největší počet uprchlíků přicházel do Německa přes Rakousko. Právě tam začaly v září 2015 důkladné pohraniční kontroly. V říjnu 2016 doporučila Evropská komise vybraným zemím, včetně Rakouska a Německa pokračovat v hraničních kontrolách, a to až do února 2017.

Pod dohledem policie jsou zejména německé dálnice A3 (u města Passau) a A8 (ve směru z Mnichova), kde je provoz stažen do jednoho jízdního pruhu. Na rakouské straně u Salzburgu je provoz ve dvou pruzích, ovšem jeden slouží pro osobní auta a druhý pro nákladní auta a autobusy. Podle mnichovské televize jsou kontrolovány zejména nápadně velká auta z Chorvatska, Slovinska, Rumunska a Bulharska.

Současně je v pohraničí zpomalen provoz na 10 km/hod, aby mohli si mohli odborníci auta důkladně prohlédnout a v případě pochybností je odstavit a zkontrolovat. Podle německé policie se počet podezřelých pašeráků pohybuje měsíčně mezí 20–30 lidmi.

Polčákův výrok hodnotíme jako pravdivý, přestože se nám nepodařilo zjistit dobu, po kterou odborníci vyhodnocují podezřelost aut. Mimo to je ale jeho tvrzení správné.

Pohyb uprchlíků sleduje pravidelně a podrobně Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Podle dostupných dat tohoto Úřadu dorazilo z Turecka do Řecka za první týden roku 2017 po moři celkem 382 uprchlíků.

2016

(1.1.–6.1.)2016

(1.1.–11.1.)2017

(1.1.–7.1.)10 035 osob 20 744 osob

382 osob

Data za první týden roku 2016, tedy za přesně prvních sedm dní dostupná nejsou, nicméně za prvních 6 dní ledna 2016 dorazilo do Řecka 10 035 uprchlíků. Pro úplnost lze dodat, že za prvních jedenáct dní ledna 2016 se celkem jednalo o 20 744 lidí.

Údaje uváděné europoslancem Polčákem tak v zásadě odpovídají oficiálním datům UNHCR, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Dle zprávy o inflaci (resp. její přílohy) České národní banky ze srpna 2016 bylo Spojené království v roce 2015 čtvrtým nejvýznamnějším obchodním partnerem z hlediska vývozu ČR. Na celkovém vývozu zboží se podílelo 5,1 %. Následovalo tak Německo, které se na celkovém vývozu ČR podílelo 31,3 %, Slovensko s 10,7 % a Polsko s 6,4 %.

Dle ministerstva zahraničních věcí, které vychází z dat Českého statistického úřadu za první tři čtvrtletí roku 2016, bylo Spojené království dokonce třetím největším exportním trhem. Vezmeme-li data ČSÚ za posledních 7 let (přičemž ta z roku 2016 pracují pouze z čísly do listopadu 2016,) seznáme, že Spojené království se opravdu stabilně pohybuje na 4. až 5. místě s výjimkou roku 2011, kdy spadlo až na 6. místo.

zdroj: http://apl.czso.cz/pll/stazo/STAZO.STAZO

Stanislav Polčák tedy důležitost Velké Británie jako státu pro český vývoz vymezil správně.

Je pravdou, že nynější prezident USA Donald Trump má vůči současné Velké Británii jisté sympatie, nelze zatím potvrdit, že by stál přímo o nějaký konkrétní nadstandardní vztah nad rámec tzv. „speciálního vztahu“, který mají obě země minimálně od konce první světové války. Význam tohoto rámce a jeho definice ukazuje i skutečnost, že prvním oficiálním zahraničním hostem nového prezidenta bude právě premiérka Theresa Mayová.

Nový americký prezident reflektoval VB již ve své kampani, kdy obzvláště kladně reagoval na referendum o odchodu VB z EU třeba takto:

„Jednal jsem s Evropskou unií a je velmi byrokratická. Osobně, v případě Británie, můžu říct: na co ji vlastně potřebujete?“ Podobně vyznívá i jeho blízký vztah k předsedovy strany UKIP Nigelu Faragovi. Po brexitu a zřejmé nutnosti dohodnout novou obchodní smlouvu s USA ze strany VB, Trump na jedné straně ocenil spojenectví s VB slovy :

„Británie byla výborným spojencem. Byli tak výborným spojencem, když dělali věci, které dělat nemuseli, jako například, když šli do Iráku. Za mě s nimi bude vždy jednáno fantasticky.“

Hned ale dodává, že to nebude na prvním místě, ale rozhodně nebudou upozaděni. Potvrzuje to jeho ochotu k přechodu k unilaterálním dohodám mezi jednotlivými státy.

Zároveň dodává, že nové dohody budou vždy prosazovány ve prospěch USA bez ohledu na to, kdo bude sedět za oním vyjednávacím stolem proti USA.

Jak je patrné, vztah k VB ze strany Trumpovy administrativy může být komplikovaný vzhledem k tomu, že na jedné straně přijímá jejich zvláštní historické spojenectví a to především v bezpečnostní oblasti, na straně druhé, ale oznamuje příklon USA k upřednostňování sebe sama, bez ohledu na stupeň přátelství či obliby. Navíc výrazným faktorem je určitá nevypočitatelnost či nečitelnost názorů nového prezidenta, kdy je obtížné určit z jeho výroků jejich faktický dosah, jak se obávají někteří experti ve VB.

Současný předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský adresoval koncem roku ministrovi vnitra své připomínky (.docx) k předkládanému návrhu novely ústavního zákona o bezpečnosti. Jde o běžnou součást připomínkového řízení v případě, že se jej návrh může týkat. V připomínkách mimo jiné poznamenává:

„Na obsahové úrovni nejsem přesvědčený o její nezbytnosti (nezbytnosti novely, pozn. Demagog.cz), zcela se vymyká evropské právní kultuře, navíc se obávám řady nezamýšlených důsledků. Na formální úrovni váhám nad uspěchaností a nepřipraveností celého návrhu. Jedná se o změnu ústavního pořádku, která by měla být ze své podstaty odůvodněnou, promyšlenou, dlouhodobě společensky diskutovanou a náležitě projednanou všemi resorty. Tyto představy však podle mě nesplňuje. Z těchto důvodů k ní vznáším svou zásadní připomínku.“ Polčákův výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Stejnou myšlenku vyslovil již Pavel Rychetský ve svých připomínkách (.docx) k novele ústavního zákona o bezpečnosti. Odkazoval zároveň na důvodovou zprávu (.docx) k novele, kde co se týče srovnání s evropskými zeměmi, poskytuje nám pouze odkazy na obecná ústavní pravidla v některých zemích. Tak například: „Ústava Slovenské republiky ve svém čl. 25 odst. 1 stanovuje, že obrana Slovenské republiky je nejen povinností, ale i věcí cti jejích občanů. Ústava republiky Litva pak přímo ve svém čl. 139 prohlašuje obranu Litvy za právo a povinnost (v tomto pořadí) litevských občanů. (...) Estonský státní občan je povinen být věrný estonskému ústavnímu řádu a bránit estonskou nezávislost.“ (str. 7–8) Ústavně zakotvené právo držet zbraň nebylo zdaleka běžné ani historicky, v dnešní době by se dalo označit jako spíš ojedinělé. Toto téma monitorovala analýza z pera agentury Bloomberg datovaná k r. 2013. Podle ní existovaly k tomuto datu pouze tři země, které ústavně zakotvovaly právo držet zbraň - Mexiko, Guatemala a Spojené státy americké.

Klesající tendenci pak stejný tým akademických autorů vizualizuje takto:

zdroj: http://comparativeconstitutionsproject.org/ccp-visualizations/

V Evropě by však ústavní zakotvení bylo naprostou anomálií. Ani Švýcarsko, země s třetím nejvyšším počtem držených zbraní na hlavu mezi vyspělými zeměmi, nezná zakotvení na ústavní úrovni, pouze v článku 107 vágně konstatuje, že jejich držení reguluje Švýcarsko jako konfederační stát.

Stanislav Polčák a potažmo i předseda Ústavního soudu Rychetský mají tedy pravdu, v případě schválení návrhu půjde v Evropské unii o naprostý unikát.

Evropská unie v návaznosti na teroristické útoky v Paříži stanovila novou směrnici omezující držení zbraní. Vůči novým podmínkám protestovala nejvíce Česká republika, která i po schválení této směrnice většinou států nezměnila svůj kritický postoj.

Vedle České republiky se proti směrnici vymezilo i Švédsko, a to v otázce držení loveckých zbraní . Nelze však hovořit o tom, že by českou iniciativu Švédsko ani jiný členský stát jakkoliv podpořili. Naopak se země jako Polsko nebo Lucembursko vyslovilo pro zpřísnění držení zbraní. Výrok Stanislava Polčáka proto hodnotíme jako pravdivý.