Tomio Okamura

V reakci na výroky Tomia Okamury vyvěsily neznámé osoby plakáty s jeho fiktivním vyjádřením. To obsahovalo jeho smyšlenou omluvu za výroky o táboru v Letech a také slevové poukázky do jeho obchodu s japonskými potravinami. Novinář Jiří X. Doležal z týdeníku Reflex skutečně před Okamurovým obchodem stál s transparentem a vyzýval kolemjdoucí, aby zde nenakupovali.

Okamura je spoluvlastníkem prodejny Japa Shop společnosti Japa Foods s.r.o. v pražském Bubenči. V reakci na jeho kontroverzní výroky o romském koncentračním táboře v Letech (detaily kauzy viz např. na Aktuálně.cz) rozvěsili aktivisté po Praze letáky s fiktivní omluvou Tomia Okamury, u kterých byly útržky s falešnou slevovou poukázkou do obchodu Japa Foods. Jak píší Lidovky.cz, původci zůstali v anonymitě.

Zdroj: Lidovky.cz

V únoru letošního roku se Okamura nechal slyšet, že by se měl zavést den památky všech obětí holokaustu, přičemž v Událostech ČT byl upozorněn, že tato vzpomínka se v ČR koná každý rok 27. ledna. V reakci na toto vystoupení se novinář Jiří X. Doležal rozhodl protestovat před obchodem Japa Shop.

Doležal stál před obchodem s plakátem: „Volte SPD!!! Nekupujte u imigrantú (sic)!!!“ Ze záznamu je patrné, že Doležal opravdu odrazoval lidi od nákupu v obchodu a v závěru videa říká, že po celou dobu jeho protestu v dané prodejně nikdo nenakupoval. Ačkoli šlo o jasnou satiru, kdy se novinář Doležal snažil poukázat na Okamurou podporované stereotypy ohledně migrantů, nelze popřít, že jde o novináře, který s transparentem odrazoval zákazníky před obchodem.

Výrok hodnotíme jako pravdivý, ačkoli vzhledem k absenci vyjádření osob, které letáky vyvěšovaly, nelze říci, zda tak činili za účelem odrazování zákazníků či obtěžování Tomia Okamury. Je však pravdou, že falešné letáky se objevily a že jeden z novinářů opravdu před obchodem protestoval.

V poslední době byly publikovány dva výzkumy relevantních agentur, které měřily sympatie k jednotlivým politikům. Předně je třeba konstatovat, že agentury neměří „žebříček důvěryhodnosti“, ale sledují oblibu lidí v jednotlivé lídry.

Agentura STEM pro TV Nova sledovala, nakolik mají lidé příznivý a nepříznivý názor na daného politika, popř. zda jej neznají. Na reprezentativním vzorku 1001 lidí jim vyšlo, že Okamura je skutečně politik s největším podílem příznivých hodnocení. Získal jich 46 %.

CVVM pak průběžně sleduje míru důvěry lidí v jednotlivé stranické činitele. V září Okamura uspěl i zde, skončil na druhém místě za ministrem obrany Stropnickým. Předseda SPD získal 39 % kladných reakcí.

Volební program SPD opravdu žádá o vystoupení České republiky z Evropské unie. V programu zaznívá jasná kritika evropské integrace, především ve věcích národní suverenity, svobody a demokracie, kterou hnutí považuje za ohroženou.

Návrh ústavního zákona o referendu byl projednáván v březnu 2014 a většinou přítomných byl zamítnut (hlasovalo se o přijetí návrhu Organizačního výboru, který doporučil zákon zamítnout). Návrh zákona byl podán poslanci hnutí Úsvit (ještě před tím, než se hnutí rozpadlo), mezi nimiž se nacházeli i členové nynějšího předsednictva SPD, například Tomio Okamura, Radim Fiala nebo Jaroslav Holík. Pokud by byl schválen, zákon by umožňoval občanům rozhodovat o všech věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu, o návrhu zákona (včetně ústavního) a o souhlasu k ratifikaci nebo výpovědi mezinárodní smlouvy. Jak Tomio Okamura sám ve sněmovně zdůraznil, právě tento ústavní zákon by umožnil konání referenda o členství v EU.

Okamura rovněž v Poslanecké sněmovně opakovaně navrhoval k projednání otázku referenda o vystoupení z EU. Naposledy se tak stalo v červnu 2016. Dodejme, že v jeho pojetí šlo spíše o vyjádření proklamace než o reálný návrh, neopíral jej totiž o jakoukoli změnu legislativy, což by bylo nezbytné pro uspořádání takového referenda.

Návrh ústavního zákona o celostátním referendu, tisk 114, byl předložen skupinou poslanců (tehdejší poslanecký klub hnutí Úsvit) v lednu 2014. Tento návrh zákona (.pdf) byl 25. března 2014 v prvním čtení napříč politickými kluby kromě Úsvitu a Komunistické strany zamítnut.

Co se týče parametrů referenda, všechny čtyři body poslancem Okamurou popsané jeho návrh zákona má. Petiční výbor (dle čl. 3) musí shromáždit podpisy minimálně 100 000 oprávněných občanů během dvou let a následně návrh na vyhlášení referenda předloží prezidentovi. Totéž může udělat (čl. 4) samostatně i skupina 50 poslanců nebo 33 senátorů, případně vláda.

Dle článku 141 švýcarské ústavy je k vyvolání referenda potřeba sesbírat podpisy 50 000 občanů. Ústava říká, že od podání žádosti má svolavatel na sesbírání podpisů 100 dní. Světová banka uvádí, že Švýcarská populace čítala v loňském roce 8,4 mil. obyvatel.

Otázky referenda se (dle čl. 1) mohou týkat všech věcí vnitřní nebo zahraniční politiky státu, návrhu ústavního zákona či ratifikace nebo vypovězení mezinárodní smlouvy. Kvorum referenda není v návrhu zákona omezeno, referendum platí, pouze je-li přijato nadpoloviční většinou hlasujících (čl. 8).

Poslední podmínkou je závaznost, kterou upravuje čl. 10. Ten tvrdí, že „rozhodnutí přijatá v referendu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“ a „zákon schválený v referendu smí být změněn nebo zrušen pouze zákonem schváleným v referendu.“
Je na místě připojit nesouhlasné stanovisko vlády (.pdf) k návrhu zákona. Vláda se domnívá, že „návrh ústavního zákona je v rozporu s principem zastupitelské demokracie,“ dále by „o zásadních věcech výkonu státní moci mohla rozhodnout výrazná menšina oprávněných osob“ a „otázky týkající se státního rozpočtu, daní a poplatků nemohou být předmětem referenda z povahy věci, neboť patří mezi základní politické nástroje vlády a vládní většiny při prosazování jejího programu.“

Výrok hodnotíme jako pravdivý. Občané amerického státu Kalifornie si opravdu 7. října 2003 poprvé v historii vyzkoušeli zákon o odvolání guvernéra, kterým byl Gray Davis. Český rozhlas uvedl: „Odvolávací volby jsou reakcí Kaliforňanů na podle mnohých zhoubnou ekonomickou politiku guvernéra za Demokratickou stranu Graye Davise. Opozice jej obvinila, že dovedl stát na pokraj bankrotu.“

Hlavním důvodem pro předčasné ukončení druhého funkčního období Davise byla neschopnost vyvést stát Kalifornie z energetické krize a zabránit hluboce deficitnímu rozpočtu, jak dokládají česká i zahraniční média.

Podle serveru iDNES.cz americký herec Arnold Schwarzenegger získal hlasy téměř poloviny voličů, kdežto druhý nejsilnější kandidát, viceguvernér Cruz Bustamante, získal přes 32 %. Pro odchod exguvernéra Davise hlasovalo zhruba 55 % z 10 miliónů Kaliforňanů.

Nehodnotíme, zda je potřeba zvýšit plat nastupujícího lékaře nad úroveň průměrné mzdy. Zaměřujeme se pouze na porovnání platu nastupujícího lékaře a průměrné mzdy, tedy zda je nyní skutečně lékařský plat pod její úrovní.

Platy lékařů, kteří mají smlouvu ve zdravotnickém zařízení zřizovaném ministerstvem zdravotnictví, krajem či obcí, jsou určovány na základě platových tabulek pro státní zaměstnance. Platové tabulky rozdělují platové ohodnocení lékařů podle platové třídy, jež je závislá na pracovní náplni konkrétní pozice sjednané v pracovní smlouvě, a podle platového stupně, který se odvíjí od praxe pro danou pracovní pozici.

Plat lékaře nastupujícího po absolvování medicíny do nemocnice je dle platových tabulek 27 110 Kč hrubého. Takový začínající lékař je v prvním platovém stupni a v nejnižší platové třídě. Jedná se o základní platový tarif, k němuž po jisté době dostane nastupující lékař přidáno díky dalším platovým složkám v podobě osobního příplatku, příplatku za práci přesčas, pracovní pohotovosti nebo případných odměn.

Ve druhém čtvrtletí roku 2017 činila průměrná měsíční mzda v ČR 29 346 Kč hrubého. Nástupní plat 27 110 Kč pro nastupujícího začínajícího lékaře je tedy skutečně nižší než průměrná mzda.

Podle publikace OECD s názvem Education at a Glance 2017 je to ve skutečnosti ještě o něco méně. Publikace se zabývá komplexním porovnáváním vzdělávacích systémů v zemích OECD. Celá publikace je rozdělena do čtyř hlavních kapitol, přičemž v každé kapitole je pozornost zaměřena na jiný aspekt školství.

Druhá kapitola mimo jiné ukazuje srovnání, kolik procent HDP dávají jednotlivé země do vzdělání. U České republiky je to dlouhodobě okolo 4 % HDP, což je jak pod evropským průměrem (4,8 % HDP), tak pod průměrem OECD (5,2 % HDP). V tabulce se staršími daty vidíme vývoj a srovnání výdajů na školství (str. 188):

Vidíme, že ze zemí OECD vynakládalo na školství v roce 2014 méně Lucembursko nebo Maďarsko. Nejvíce vydává Spojené království (6,6 %), přes 6 % HDP dává do školství taky Dánsko, Kanada, Island, Jižní Korea, Norsko, Nový Zéland a Spojené státy. Výdaje České republiky se stále pohybují kolem 4 %.

Během posledních několika let se ve veřejném prostoru (přibližně od roku 2014) začaly hlasitěji objevovat výtky na téma reálných schopností Armády ČR naplnit jednu ze svých zákonných rolí v rámci ozbrojených sil, tedy zajistit obranu ČR.

Jedinou dohledatelnou, ale o to podstatnější studií, která zároveň jako první zmínila zásadní problémy ve schopnosti AČR plnit reálně svoje povinnosti, bylo dílo kolektivu autorů Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany (CBVSS) z roku 2014 pod názvem Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 - mýty a realita.

V této práci přišli autoři s tvrzením, že „při požadavku na současné splnění všech našich závazků vůči spojencům a ČR (úkoly ze zákona) by došlo ke kolapsu nejen ozbrojených sil, ale i státu, který na takový úkol není připraven ani legislativně, ani po stránce udržování potřebných zásob a finančních reserv.“

V textu je pak uváděn jako příklad stav 4. brigády rychlého nasazení, tedy realisticky nejakceschopnějšího uskupení v počtu cca 5 tisíc osob, která má však v případě válečných ztrát schopnosti udržet personální a logistickou bojeschopnost pouze po dobu jednoho týdne, kdy jí začnou docházet zásoby. Ve studii se píše:

„Divizní úkolové uskupení jsme v tichosti opustili, brigádní úkolové na bázi 4. brn má sice až 5000 osob a moderní výzbroj, ale bez doplnění z ostatních jednotek AČR je jen chimérou. Není u něj dořešeno doplňování personálu, úhrada ztrát a zásoby v některých komoditách nevystačí ani na jeden týden vedení bojové činnosti. Doplnění zásob na pouhý jeden měsíc by stálo téměř 20 mld. Kč., přitom toto uskupení nabízíme na dobu 6 měsíců bez rotace!“ Tato informace o schopnosti bránit jen jeden kraj se pak objevila v titulcích medií, například iDNES či České pozice. Dostala se tak do podvědomí nejen českého mediálního diskurzu, což ukazuje třeba komentář novináře Petra Honzejka pro Český rozhlas z června letošního roku, který se týká možnosti branné povinnosti v ČR.

Autoři studie explicitně nepíšou o tom, že by česká armáda vydržela bránit jeden kraj po dobu 6 týdnů, jde o jistou zkratku Tomia Okamury. Autoři kritizovali v roce 2014 např. nenaplněnost sil AČR, od té doby došlo vzhledem k rekrutaci nových sil ke zlepšení tehdejšího stavu. Rovněž není pravdou, že by danou studii vypracovalo ministerstvo obrany (což ovšem v kontextu výroku vidíme jako podružnost). Přesto výrok hodnotíme jako pravdivý, autoři studie z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany v rozhodné době skutečně psali o velkých limitech armády v oblasti možné obrany území České republiky.

Prezidenta nelze přímo odvolat. Jediný způsob, jak může přijít o svou funkci, je uvedený v Ústavě České republiky čl. 65 odst. 2: „Senát může se souhlasem Poslanecké sněmovny podat ústavní žalobu proti prezidentu republiky k Ústavnímu soudu, a to pro velezradu nebo pro hrubé porušení Ústavy nebo jiné součásti ústavního pořádku; velezradou se rozumí jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Ústavní soud může na základě ústavní žaloby Senátu rozhodnout o tom, že prezident republiky ztrácí prezidentský úřad a způsobilost jej znovu nabýt“. K přijetí návrhu ústavní žaloby proti prezidentu je nutný souhlas tří pětin přítomných senátorů a tří pětin všech poslanců.

Podle žebříčku Paying Taxes 2017 (.pdf, str.116), který mimo jiné zkoumá právě časovou náročnost daňové administrativy u tří typů daní (daně z příjmu firem, zaměstnaneckých daní a spotřebních daní), v České republice zaberou daně firmám v průměru 234 hodin, čímž se ČR zařadila na 26. místo z 32 Evropských států.

Žebříček však nerozděluje státy podle vyspělosti, nelze tedy přesně zjistit, na kterém místě by se ČR umístila. Můžeme se však podívat například na země OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), které mají většinou vysoký index lidského rozvoje a dají se považovat za „vyspělé země“. Zde se z 32 zemí Česká republika umístila na 27. místě, což český daňový systém řadí k těm více komplikovaným. V celkovém žebříčku, který posuzuje komplikovanost placení daní, je pak Česká republika na 53. místě ze 190 zkoumaných států. Tyto údaje se však nezaměřují pouze na časovou náročnost - zahrnují také výši daní nebo počet příspěvků, které středně velká firma odvede státu za rok.

Jak můžeme vidět, Česká republika je skutečně v komplikovanosti daňového systému a v počtu hodin, které firmy potřebují na vyplnění všech daňových formalit, na spodních příčkách jak v porovnání se zeměmi Evropy, tak v porovnání se zeměmi OECD. Počet hodin, které daně firmám zabírají, je ovšem ještě vyšší, než byl původní odhad Tomia Okamury. Výrok je přesto hodnocen jako pravdivý.