Tomio Okamura

Tomio Okamura ve svém výroku navazuje na svou argumentaci, že po případném vystoupení z EU neutrpí český obchod se zbývajícími členskými státy. Argumentuje, že Čína jako nečlenský stát nemá v oblasti obchodu s Unií žádný problém.

Čína není členem Evropské unie a opravdu se významně podílí na mezinárodním obchodu. Evropská komise uvádí, že Čína je druhým největším obchodním partnerem Evropské unie hned za Spojenými státy a EU je pro Čínu zcela největším obchodním partnerem.Takovýto obchod však vyžaduje mnohé politické dohody a vzájemné smlouvy jakou je například " EU-China Strategic 2020 Agenda "(.pdf).

Česká republika v současnosti těží z toho, že je součástí jednotného trhu EU, zatímco obchod s Čínou je postaven zejména na její schopnosti levnější produkce nejrůznějších artiklů. Případné vystoupení ČR z EU a tedy v jistém smyslu srovnání postavení ČR a Číny by ovšem vedlo k tomu, že by Česko ztratilo možnost být součástí jednotného trhu, mohlo by vést k uvalení cel na české výrobky a tedy k jisté ztrátě konkurenceschopnosti. Z tohoto pohledu je výrok hodnocen jako zavádějící, neboť případnou neúčastí na evropském projektu by ČR zhoršila svou obchodní pozici, zatímco Čína tento problém kompenzuje jinak.

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť konkrétní speciální referendum Úsvit/Svoboda a přímá demokracie nenavrhovali. U zákona o celostátním referendu, které Okamura a jeho poslanci neúspěšně předkládali, není automatické, že by byla daná otázka hlasovatelná.

Otázka referend a přímé demokracie je jedním ze základních deklarovaných cílů poslance Okamury. V tomto volebním období navrhl spolu se všemi ostatními poslanci zvolenými na kandidátce hnutí Úsvit (dnešní "pučisté") zákon o celostátním referendu. Tento návrh byl podán již na začátku volebního období v lednu 2014.

V 1. čtení byl zákon zamítnut a to nejen hlasy vládních poslanců, ale zástupci napříč politickým spektrem (v hlasování jej podpořili pouze poslanci Úsvitu a zhruba polovina komunistických poslanců).

Reálně šlo o jediný legislativní návrh na celostátní referendum, který Okamura (resp. jeho aktuální strana) předložil. Podle tohoto zákona (.pdf - celý návrh) - byl-li by přijat - by otázku k vypsání referenda posuzoval Ústavní soud České republiky (článek 5 návrhu), resp. posuzoval by přípustnost otázky pro referendum s požadavky v článku 1 návrhu zákona.

Návrh Úsvitu vymezoval okruh nepřípustných otázek následovně:

(2) Otázka pro referendum nesmí směřovat ke změně podstatných náležitostí
demokratického právního státu, jakož ani
a) ke zrušení nebo omezení ústavně zaručených základních práv a svobod,
b) k rozhodnutí, které by bylo v rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají
z mezinárodního práva, nebo
c) k zásahu do výkonu moci soudní.

V otázce přijímání imigrantů je Česká republika vázána mezinárodními úmluvami, např. Úmluvou o právním postavení uprchlíků. Zcela zamezit přijímání uprchlíků by tedy ani na základě tohoto zákona nešlo.

V dalších dvou případech pak Okamura (7. července) a poslanec Radim Fiala (19. června) navrhovali zařadit na program jednání Poslanecké sněmovny bod, ve kterém by Poslanecká sněmovna vyzvala vládu k přípravě jednorázového zákona o referendu k dané věci (vystoupení z EU). Oba tyto návrhy byly zamítnuty.

Tato aktivita se nedá nazvat jako "navrhovali jsme referendum", šlo o politické gesto, neboť předkladatelům muselo být jasné, že současná koalice z principu nepodpoří krok k možnému vypsání referenda o vystoupení z EU.

Na demonstraci (celý projev poslance Okamury na jeho FB profilu) na Václavském náměstí v Praze (ta s šibenicemi) pak Okamura veřejně prohlásil: " Musíme odstartovat celoevropskou vlnu odporu a donutit ty, kdo vládnou, aby začali hájit zájmy těch, kdo je živí, tedy občanů. Musíme důrazně trvat na demokracii – tedy, aby o tom, zda máme či nemáme přijímat imigranty, rozhodli ti, kterým stát a země patří - tedy občané v referendu. A samozřejmě, abychom tváří v tvář absolutní neschopnosti nejen této vlády, ale hlavně bruselské kleptokracie mohli v referendu svobodně rozhodnout, zda pod diktátem takového spolku vůbec chceme žít. "

Nicméně ani tento veřejný apel na demonstraci nelze považovat za návrh referenda, to musí být (při absenci zákona o obecném referendu) vyhlášeno prostřednictvím zvláštního zákona. Takový pak Okamura či jeho strana SPD za volební období do Poslanecké sněmovny nepředložili.

Tomio Okamura sice prohlásil, že by status formuloval jinak, avšak až po kritice, která zazněla z řad hnutí Úsvit. O tři dny dříve prohlásil pro server Idnes.cz, že se se zněním statusu "naprosto shoduje ve všech bodech", a proto výrok hodnotíme jako zavádějící.

Medializovaný status Tomia Okamury byl zveřejněn 3. ledna 2015. Téhož dne Tomio Okamura pro server Idnes.cz prohlásil: " S panem Kobzou se ve všech bodech naprosto ztotožňuji. "

O dva dny později se vůči statusu vymezil poslanec Úsvitu Milan Šarapatka a označil ho za "nepřijatelné zlehčování". Kritiku si Okamura vysloužil také od dalšího z kolegů Marka Černocha. Následně se předsednictvo hnutí Úsvit usneslo na tom, že vyjádření týkající se zahraniční politiky budou muset v budoucnu procházet konzultací s vedením strany a poslaneckým klubem. Tomio Okamura při té příležitosti řekl: " Takový příspěvek, kde jsou prasátka a nějaké kebaby, zbytečně bagatelizuje téma, zbytečně zastírá skutečný rozsah nebezpečí. Takže já bych to formuloval rozhodně jinak. "

Výrok je zavádějící z několika důvodů. Nejen vláda, ale i zbytek Poslanecké sněmovny hlasuje proti zákonům předkládaným Úsvitem; dále se nedá říci, že by vláda byla proti prvkům přímé demokracie, jelikož je sama předkládá a prosazuje; a závěrem pojem (hmotná a trestní) odpovědnost politiků používá Okamura mylně, jak jsme upozorňovali již v minulosti.

Bod jedna volebního programu hnutí Úsvit mluví o radikální změně politického systému a zavedení přímé demokracie. Tento bod je prosazován hnutím v Polanecké sněmovně prostřednictvím návrhů zákonů jeho členů. Jde především o novelu zákona o celostátním referendu a novelu zákona o místním referendu. Nejen vláda, ale i většina Poslanecké sněmovny novelu zákona o celostátním referendu ale zamítla hned v prvním čtení. Novela o místním referendu zůstala prozatím v prvním čtení.

Problematické na celém vyjádření pak především pasáž "což tato vláda také nechce", kterou nelze označit za korektní. Jednak vláda se ve svém programovém prohlášení (.pdf, str. 4) zavázala, že "předloží ústavní zákon o obecném referendu, včetně referenda na základě lidové iniciativy, který umožní občanům rozhodovat přímo o zásadních otázkách fungování státu." Tento bod je dále rozvíjen v článku 9 (str. 44).

Vláda se zákonem o obecném referendu skutečně počítá. Účinnosti by měl nabýt 1. ledna 2016. Návrhy referend vzešlé od poslanců hnutí Úsvit byly zamítnuty, protože měly mj. být v rozporu s Ústavou a s principy zastupitelské demokracie. Podrobnosti o zamítnutí lze nalézt ve stanovisku vlády k návrhu o celostátním referendu (.pdf) a ve stanovisku vlády k návrhu o místním referendu (.pdf).

Co se týče přímé odpovědnosti politiků - čímž má Okamura zřejmě na mysli Úsvitem prosazovanou odpovědnost hmotnou a trestní (bod 2) - tak tuto část musíme rovněž hodnotit jako zavádějící. Osoby ve veřejných funkcích již podle platné legislativy totiž odpovědné jsou.

Jednalo by se tedy o duplicitní právní úpravu, která vedla vládu k odmítnutí Úsvitem navrhované novely zákona o majetku ČR (.pdf). Exekutiva novelizaci zamítla jak ve svém stanovisku (.pdf) tak v následném hlasování ve Sněmovně. Podrobněji je tato problematika rozebírána v našich předchozích odůvodněních.

Výrok Tomia Okamury je hodnocen jako zavádějící, neboť i přes to, že ostatní sněmovní subjekty neprosazují zrušení Senátu, tak ani v programových dokumentech či legislativních snahách Úsvitu není tento krok obsažen. Problematické je tedy především samotné tvrzení, že zmíněnou snahu prosazuje hnutí Úsvit samotné.

V rámci programů parlamentních stran se návrhy na zrušení Senátu neobjevují. Asi nejvýrazněji toto téma veřejně prezentoval Petr Gazdík z politického hnutí Starostové a nezávislí v roce 2012 v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta. Nicméně samotné hnutí STAN podobnou myšlenku již dále nerozvíjelo.

Daný výrok je dále problematický v tom, že samotné hnutí Úsvit ve svém programovém dokumentu zrušení Senátu nijak nezmiňuje. Na internetu lze dohledat pouze rozhovory s Tomiem Okamurou, v nichž poukazuje na podle něj problematické fungování Senátu a uvažuje o možnosti jeho zrušení (viz zde nebo zde). Na jiném místě pak Okamura uvádí zrušení Senátu jako příklad hlasování v referendu, pokud by byl přijat někdejší návrh zákona o všeobecném referendu ve znění prosazovaném hnutím Úsvit.

Doposud se Úsvit v Poslanecké sněmovně nepokusil předložit příslušnou změnu a ve svých programových dokumentech není zrušení Senátu popsáno také.

Spíše pro informaci dodáváme rovněž názor některých mimoparlamentních stran na dané téma. Mezi politické strany prosazující zrušení Senátu patří Aktiv nezávislých občanů, v jehož programu se uvádí: "Požadujeme zavedení jednokomorového parlamentu poslanců, zrušení imunity vyjma politické činnosti. Senát považujeme vzhledem k jeho pravomocím za zbytečný a neefektivní".

Zrušení horní komory obhajují také Česká strana národně sociální (viz zde v sekci Řízení státu a výběr daní), Česká strana národně socialistická (viz zde v části zaměřené na státní správu a legislativu), Dělnická strana sociální spravedlnosti (viz zde v bodě Reforma ústavních institucí) a politická strana Moravané (viz zde v odstavci věnovaném ústavnímu pořádku).

Novela zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti skutečně změnila § 44 b o změně exekutora. Srovnáním dosavadní a navrhované podoby tohoto paragrafu (viz str. 10 dokumentu) dojdeme ovšem k závěru, že právě odstavec druhý, který dává věřiteli nárok požádat o výměnu exekutora, byl slovo od slova přepsán ze stávající úpravy. Zdůrazněna byla pouze nutnost výběru "nového" exekutora opět v souladu s § 28, tedy principem teritoriality a rovnosti při nápadu exekučních případů. Laicky řečeno: znovu v rámci místního exekutorského obvodu a tak, aby na všechny exekutory v daném obvodu připadal ideálně stejný počet exekučních návrhů.

Důvodová zpráva (viz str. 5 dokumentu) navíc v souvislosti se změnou exekutora hovoří spíše o nemoci či požáru úřadu jako důvodu pro tento postup.

Výrok hodnotíme jako zavádějící, protože vyznívá ve smyslu, že oprávněný věřitel doposud neměl nárok požádat o změnu exekutora, a rovněž protože Tomio Okamura uvádí laxnost či pochybení (sic!) exekutora jako důvody pro takovýto postup. To ale není v zákoně ani návrhu novely explicitně uvedeno a je to tedy pouze domněnka.

Informace o tom, kdy je na programu projednávání této novely, není bohužel veřejně dostupná. Tato informace nicméně není podstatou výroku.

Je pravdou, že v Poslanecké sněmovně je návrh novely občanského soudního řádu (.pdf), jejímž hlavním autorem je Jeroným Tejc (viz první strana dokumentu) a spolupředkladatelem Tomio Okamura. Tato novela skutečně konkretizuje věci, které jsou vyloučeny z výkonu rozhodnutí (tedy není možné je „zabavit”), neobsahuje však taxativní výčet. Návrh novely operuje například s pojmy „jiné předměty podobné povahy ” (§ 322 odst. 1 písm. d) či „jiné věci, které povinný... potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě " (§ 322 odst. 1 písm. e,) což značí, že tento výčet je možné ad hoc podle dané situace rozšířit a není tedy čistě taxativní.

Navíc nahlédnutím do momentálně účinné právní úpravy zjistíme, že neobsahuje údajně vágní spojení věci nutné k denní potřebě. Je nutné dodat, že v praxi se takto věci vyloučené z výkonu rozhodnutí souhrnně nazývají. Vzhledem k obsahové podobnosti dosavadní úpravy a návrhu novely (ke srovnání viz str. 9–10 návrhu novely) lze však očekávat, že toto označení by v praxi setrvalo.

Okamura tedy skutečně ve spolupráci s poslancem Tejcem předkládá zmíněný návrh. Výrok je ale hodnocen jako zavádějící, neboť návrh novely neobsahuje čistě taxativní výčet a zároveň dosavadní úprava nepracuje s „vágním” výrazem věci nutné k denní potřebě.

Tomio Okamura má patrně na mysli novelu zákona o majetku České republiky (.pdf), jejímž byl spolupředkladatelem a která byla poměrně jednoznačně zamítnuta 30. 4. 2014 v prvním čtení. Výraz celá Sněmovna je neurčitý, proti zamítnutí však opravdu hlasovali jen členové Hnutí Úsvit a několik dalších poslanců ostatních parlamentních stran, celkově v řádu jednotek.

Hmotná, trestní a osobní odpovědnost pro politiky je skutečně proklamována hned v druhém bodu programu Hnutí Úsvit.

Přesto hodnotíme výrok poslance Okamury jako zavádějící. Odkazujeme se v tomto případě na naše odůvodnění k dřívějšímu obdobnému výroku Tomia Okamury. Jednak hmotná odpovědnost je institutem využívaným v zaměstnaneckých vztazích, nikoliv ve vztahu k Okamurou jmenovaným funkcím. Dále je pak nepopiratelným faktem, že osoby v těchto funkcích v současné době odpovědné jsou, a to nejen podle trestního zákoníku (zde například dle § 220 za porušení povinnosti při správě cizího majetku), ale i podle jiných právních předpisů. Typicky se jedná o zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, či tzv. velká rozpočtová pravidla (zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů), zákon č. 77/1997 Sb. o státním podniku atd. Zde nejenže jsou uplatněny zásady péče řádného hospodáře, ale místy je úprava i přísnější.

Právě proto vyjádřila vláda nesouhlas s předloženým návrhem novely zákona o majetku České republiky. Úprava je podle ní nadbytečná a duplicitní, nevylepšuje ani nepřináší nic nového.

Výrok poslance Okamury je zavádějící, neboť vyvolává dojem, že se Poslanecká sněmovna postavila proti zavedení úpravy rozšiřující odpovědnost politiků, ministrů a hejtmanů. Tak to ale není. V hodnocení se rovněž promítlo opakovaně zcela mylné využití pojmu hmotná odpovědnost.

Vzhledem k povaze hlavních institucí Evropské unie hodnotíme výrok jako zavádějící.

Evropský parlament je skutečně jedinou institucí EU, do které jsou zástupci přímo voleni evropskými občany. Nicméně označení všech ostatních institucí jako byrokraticky dosazených už se za přesné označit nedá. S tímto označením můžeme souhlasit u Evropské komise, kde naprostou většinu činnosti vykonávají úředníci. Další hlavní instituce Evropské unie - Evropská rada a Rada Evropské unie jsou však naopak zcela politické. Tvoří je zástupci národních exekutiv (premiéři či prezidenti v Evropské radě a ministři či jejich náměstci v Radě EU) jednotlivých členských států. Ti jsou sice primárně voleni do národních úřadů, činnost v orgánech EU je však v rámci popisu práce funkcí, do nichž byli občany zvoleni.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Sice existoval příklad politika, který bral plat, i když nastoupil vězeňský trest, jednalo se však pouze o jediného politika, navíc novelou zákona možnost pobírání platu v takové situaci již byla zrušena.

Konkrétně se jedná o případ bývalého poslance ODS Romana Pekárka, jenž byl pravomocně odsouzen na 5 let za korupci. Ve vězení pak Pekárek ještě pobíral 56 tisíc Kč měsíčně jako základní plat plus poslanecké náhrady, které mohou činit až 40 tisíc měsíčně.

Dalším příkladem mohl předseda Okamura myslet také kauzu Davida Ratha. Ten byl držen rok a půl ve vazbě, kde pobíral také mimo jiné poslanecký plat. Rozdíl oproti případu Romana Pekárka je, že ve vazbě se stále dodržuje princip presumpce neviny. Pokud tedy není politik pravomocně odsouzen, plat pobírat může.