Vladimir Putin
Nez.

Vladimir Putin

Neověřitelné

Ústava Ruské federace z roku 1936, platná právě i v roce 1954, kdy došlo k připojení oblasti Krymu k Ukrajině, vysvětluje ve svém článku 18, že ke změně území nemůže dojít bez souhlasu dané svazové republiky.

Jakkoliv byl v té době právní systém relativní, vedení SSSR deklarovalo souhlas obou stran (ukrajinského i ruského parlamentu), tudíž připojení neodporovalo ústavním normám. Zdroje se ovšem v této oblasti rozchází, objevují se jak souhlasné názory, tak ty, které tvrdí, že k souhlasu nedošlo a jednání bylo jen jednostranné.

Nebyla porušená žádná jiná norma tehdejší ústavy, ústavně vyžadováno nebylo ani referendum. Přesto hodnotíme výrok jako neověřitelný, neboť nejsme v tomto případě korektně schopni posoudit, zda bylo připojení Krymu v roce 1954 konformní se sovětskou ústavou.

Pravda

První krymský prezident, ruský nacionalista Yuri Meshkov, na myšlence reunifikace (Mezinárodní politika Ruska a nástupnických států, str. 102, dostupné na books.google.com) vystavěl svou volební kampaň. Zvítězil v ní suverénně 73 %.

Již v srpnu 2013 se ruský nacionalistický politik Vladimir Žirinovskij vyjádřil, že Krym, Donbas a Charkov patří k Rusku.

Koncem února se vyjádřil poslanec ruské Dumy, Sergej Mamajev, že Krym, stejně jako celá Ukrajina, náleží Rusku.

V přibližně stejné době se vyjádřil bývalý starosta Moskvy Jurij Lužkov. Rozebral mimo jiné údajnou neústavnost "darování" Krymu.

Počátkem března reagoval Svaz ruských válečných námořníků na dění na Ukrajině slovy, že "historicky je Krym ruským územím ".

Leonid Yarmolnik, herec a pravicový politik, se v polovině března rovněž nechal slyšet v televizi, že je třeba napravit Chruščovovu chybu ("darování" Krymu v roce 1954) a vrátit Krym, staré ruské území.

Také nacionalistický server Sputnik i Pogrom se hrdě hlásí k důležitosti Krymu a Sevastopolu v ruské historii.

Vazby mezi oběma národy zdůrazňuje také uznávaný diplomat Henry A. Kissinger.

Lze proto říct, že téma ruského Krymu je a bylo předmětem diskuze a některé skutečně významné osobnosti jej v průběhu času oživovaly. Dáváme tedy Vladimiru Putinovi za pravdu.

Pravda

Ačkoliv Vladimir Putin hovoří s jistou nadsázkou, můžeme jeho výrok o ruských národnostních menšinách označit jako pravdivý.

Okolnosti rozpadu

Sovětský svaz se rozpadl na základě podepsání Bělověžské dohody z 8. prosince 1991, kde se prohlašuje, že SSSR přestává existovat jako subjekt mezinárodního práva.

Podepsali ji představitelé Běloruska, Ruské federace a Ukrajiny. Ostatní republiky (kromě pobaltských. které se nikdy nepřipojily, a kromě Gruzie, která se připojila v roce 1993) se připojily k dohodě 21. prosince téhož roku Deklarací z Alma-Aty a podepsáním Protokolu, který se stal součástí Bělověžské dohody (Marciniak 2004: 185).

Následně se 25.prosince 1991 Sovětský svaz rozpadl na Ruskou federaci a 14 postsovětských republik.

Počet obyvatel

V roce 1989 bylo Rusko 5. nejlidnatějším státem na světě. Žilo zde 147 351 694 obyvatel.

V roce 1992 bylo Rusko 6. nejlidnatějším státem na světě se 148 444 313 obyvateli.

Kromě Ruské federace se ruské obyvatelstvo nacházelo ve všech postsovětských republikách. Počty z roku 1989 můžete vidět v tabulce.

Republika

Počet obyvatel v tis. (1989)

Počet ruských obyvatel v tis. (1989)

Ukrajina

51,704

11,427

Bělorusko

10,200

1,346

Moldavsko

4,341

564

Ázerbájdžán

7,029

394

Gruzie

5,449

343

Arménie

3,283

53

Uzbekistán

19,906

1,652

Kazachstán

16,538

6,251

Tádžikistán

5,112

389

Kyrgyzstán

4,291

923

Turkmenistán

3,534

336

Litva

3,690

347

Lotyšsko

2,681

912

Estonsko

1,573

477

Celkem žilo v nástupnických republikách v roce 1989 okolo 25 414 000 ruských obyvatel. Okamžikem rozpadu SSSR se z těchto obyvatel staly národnostní menšiny.

Faktický rozpad SSSR byl skutečně otázkou několika dní a přibližně 25 milionů ruských obyvatel se v prosinci 1991 ocitlo mimo Ruskou federaci.

Literatura:

Marciniak, W. 2004. Rozgrabione imperium. Upadek Związku Sowieckiego a powstanie Federacji Rosyjskiej. Kraków: ARCANA.

Neověřitelné

V odhadech zmíněných čísel se zdroje různí. Například podle serveru Kyivpost (en) se jedná o 2,9 milionu ukrajinských pracovníků v Rusku, což je 43,2 % všech ekonomických migrantů z Ukrajiny. Ti si vydělají ročně okolo 30 miliard dolarů.

Podle průzkumu (en) Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) z roku 2013 bylo Ukrajinců trvale nebo dočasně usídleno v Rusku 1,4 milionu, z nichž ovšem pouze necelých 130 000 bylo držiteli pracovního povolení. Jedná se tedy o 43 procent migrantů (další časté cíle byly Polsko, Itálie či Česká republika), odhad příjmů však organizace neuvádí.

S odkazem na ukrajinský statistický úřad píše evropská delegace (en) v Ukrajině, že celkový počet pracovních migrantů z Ukrajiny je 1,2 milionu (3,4 procenta celkové populace). Podle této studie si průměrně Ukrajinec v zahraničí vydělal 930 dolarů měsíčně, celkovou částku za jednotlivé země ale také neuvádí.

V roce 2012 bylo podle Světové banky HDP Ukrajiny 176,3 miliardy amerických dolarů, 20 miliard by tedy odpovídalo 11,3 %. Nejsme ale schopni určit, na které odhady se Putin odvolává.

Kvůli rozporným a nedostatečným informacím ve zdrojích jsme nuceni výrok hodnotit jako neověřitelný.

Zavádějící

Putin sice korektně uvádí, že po roce 2000 docházelo k jednáním mezi ním a Kučmou o vymezení některých hraničních území, nicméně dopouští se zavádění, neboť relativizuje uznání Krymu ze strany Ruské federace. Rusko uznalo Krym jako integrální součást Ukrajiny ne "jako by", jak Putin uvádí, ale fakticky při podpisu Budapešťského memoranda 5. prosince 1994.

Hranice Ukrajiny byly vymezeny na základě tzv. Budapešťského memoranda. Budapešťské memorandum je mezinárodní smlouva, jež byla podepsána 5. prosince 1994 v Budapešti ruským prezidentem Borisem Jelcinem, americkým prezidentem Billem Clintonem, ministerským předsedou Velké Británie Johnem Majorem a ukrajinským prezidentem Leonidem Kučmou.

Na základě této smlouvy se Ukrajina zřekla vlastnictví jaderných zbraní, za to byly Ukrajině poskytnuty bezpečnostní záruky. Signatáři se zavázali respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu v rozmezí tehdy platných státních hranic a zdržet se hrozby silou, nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti Ukrajiny.

Znění budapešťského memoranda je dostupné zde.

V roce 2003 byla podepsána smlouva mezi ruským prezidentem Vladimírem Putinem a jeho ukrajinským protějškem Leonidem Kučmou o vymezení hranic mezi oběma zeměmi.

Hranice Ukrajiny byly potvrzeny v roce 1994 Budapešťským memorandem, v roce 2003 došlo k podpisu smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou, jež řešila spory, které se vedly ohledně společné hranice. Výrok hodnotíme jako zavádějící, jelikož skutečně se na přelomu tisíciletí vedla jednání o vymezení hranic mezi Ruskem a Ukrajinou, ale na druhou stranu hranice byly již vytyčeny v souvislosti s Budapešťským memorandem.

Neověřitelné

Pro potvrzení či vyvrácení výroku prezidenta Putina se bohužel nepodařilo nalézt faktické důkazy, proto výrok hodnotíme jako neověřitelný.

Prezident Putin bohužel neuvedl, kterých konkrétních státních orgánů by se měla kontrola radikálů týkat, proto se nelze přesně zaměřit na kontrolu tohoto tvrzení.

Co se týče jmenování členů vlády a jejího složení, pak vláda byla legitimně jmenována parlamentem 317 z celkově možných 450 hlasů.

Mezi členy vlády se najdou i členové ultra-pravicové strany Svoboda.

Ministrem obrany se stal Andriy Parubiy, který zastával prominentní roli při demonstracích na Majdanu a měl u protestujících velký respekt.

Nedá se však určit, zda jmenování jeho či jiného ministra/ministryně bylo ovlivněno ozbrojenci z průběhu protestů.

I oficiální stanovisko USA uvádí, že nynější vláda je nejreprezentativnější institucí na Ukrajině a že legislativní proces proběhl ve velké většině i s podporou zástupců východní Ukrajiny.

Výrok prezidenta Putina tak hodnotíme jako neověřitelný.

Zavádějící

Hodnocení výroku Vladimira Putina stanovujeme na zavádějící na základě různých zpravodajských článků a také s použitím informací z vlastního factchecku deníku The Washingtion Post.

Důvodem je fakt, že ačkoliv role extremistických a nacionalistických skupin při nedávných událostech v Ukrajině je patrná a podstatná dodnes, je tato ve výroku Vladimira Putina nadsazena. Uchylování demonstrantů k násilí se pak také nedá označit jako "teror, vraždění a pogromy". Při protestech na Ukrajině figurovaly mezi těmi aktivními také strany a skupiny profilující se (případně jsou tak označování) jako extrémistické, nacionalistické či krajně pravicové. Jednou takovou skupinou je radikálně nacionalistická koalice Pravý Sektor, jež byla podle prohlášení (angl.) založena z několika menších radikálních skupin (Trident, Ukrajinští patrioti, White Hammer a Ukrajinské národní shromáždění-Ukrajinská lidová sebeobrana UNA-UNSO a další) v listopadu 2013.

Ve svých prohlášeních na sociálních sítích vyzývala také své stoupence k přinášení materiálu pro výrobu zápalných lahví. Ve svém interview (angl.) pro anglický deník TIME uvedl lídr této skupiny Dmytro Jaroš, že skupina disponuje i zbraněmi. Členové byli opravdu velmi aktivní na barikádách v centru Kyjeva. Přes velmi vysokou aktivitu členů Pravého Sektoru vůdce skupiny odmítá účast na politickém rozhodování (o což zase naopak usilují jiné nacionalistické skupiny).

Rovněž odmítá označení antisemita (Jaroš se 26. února potkal s izraelským velvyslancem Reuvenem Dinelem a ujistil jej, že se organizace vzdá projevů xenofobie a šovinismu), zároveň ale " prohlašuje, že za nepřátele považuje všechny menšiny, které „brání Ukrajincům být pánem ve své vlastní zemi“. Zpravodajský portál BBC označuje předsedu Pravého Sektoru Dmytro Jaroše jako klíčového hráče, který " považuje politiku krajně pravicové strany Svoboda za příliš liberální ".

Uveden je také Oleh Ťahnibok, předseda krajně pravicové strany Svoboda. Strana Svoboda reprezentuje nacionalistickou složku v ukrajinském parlamentu, kde drží 33 mandátů z celkového počtu 450 po posledních volbách z roku 2012.

Oleh Ťahnibok je svými protiruskými a antisemitskými postoji poměrně znám. Organizace The Wiesenthal Center jej ve svém žebříčku největších antisemitů z roku 2012 umístila na páté místo. Známý je například jeho výrok, že Ukrajina by měla být osvobozena od vlády " moskevsko-židovské mafie " nebo vyzdvihování nacistických vojáků SS za to, že bojovali s " Rusy, Němci, Židy a dalším svinstvem ". V současné situaci a po nedávných událostech je tedy vliv krajně pravicových a extrémistických organizací či skupin patrný a je na něj upozorňováno, problematické je nicméně označení " hlavní vykonavatele převratu ". Tyto skupiny patří mezi ty s podstatným vlivem na současnou situaci, jejich role v označení Vladimíra Putina je, jak uvádí také ve svém vlastním factchecku The Washington Post, ale přehnaná. Prokazatelně se pak různé skupiny, a mezi nimi i ty nacionalistické, jak bylo zmíněno výše, uchylovaly k použití násilí. Ačkoliv mezi mrtvými lze nalézt jak protestující, tak příslušníky policejních sil, z vraždění byli obviněni také bývalý prezident Viktor Janukovyč a příslušníci jeho bývalé administrativy.

Zcestné je pak užití termínu pogrom, což podle definice z Merriam-Webster znamená "organizované zabíjení mnoha bezbranných lidí obvykle kvůli jejich rasy nebo náboženství" (cit. z anglického originálu, užíváno především ve spojení se zabíjením a pronásledováním Židů).

Neověřitelné

Rada federace, obdoba Senátu, povolila nasazení ruských ozbrojených sil na Ukrajině 1. března 2014. Ruská oficiální místa opakovaně tvrdila, že k nasazení ruských ozbrojených složek nedošlo, označujíc neoznačené ozbrojence na Krymu za místní domobranu, což na svém oficiálním blogu ale rozporovala například hlava amerického velení v Evropě – generál NATO Phil Breedlove.

Pobyt černomořské flotily na Krymu upravuje několik smluv mezi Ruskem a Ukrajinou. Je to smlouva o statusu a podmínkách Černomořské flotily Ruské federace o setrvání na území Ukrajiny, smlouva o parametrech divize Černomořské flotily a smlouva o vzájemných výpočtech souvisejících s Černomořskou flotilou Ruské federace a její setrvání na území Ukrajiny. Ruská a ukrajinská verze smlouvy o statusu a podmínkách dostupná je, nepodařilo se nám však dohledat konkrétní limity na počet ozbrojených sil.

Ruský ambasador při OSN Vitalij Churkin také 10. března uvedl, že všechny kroky Ruska na Krymu jsou v souladu se základní smlouvou o statusu a podmínkách. Ukrajinské ministerstvo zahraničních věcí na svém webu naopak rozebírá jednotlivé porušení dané smlouvy, počtu nasazených vojáků se ale nevěnuje. Částečný překlad a zhodnocení smlouvy přináší blog chicagského profesora práv Erica Posnera, zohlednění či nezohlednění tohoto textu necháváme na čtenáře.

Kvůli nedostatku/protichůdnosti informací hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Pravda

Charta OSN říká o právu na sebeurčení v článku 1: " Cílem činnosti Spojených národů je rozvíjet přátelské vztahy mezi národy založené na zásadě rovnoprávnosti a sebeurčení národů, přijímat vhodná opatření k posilování světového míru".

Prohlášení nezávislosti Autonomní republiky Krym a Sevastopolu se skutečně odkazuje na Chartu OSN: "My, členové parlamentu Autonomní republiky Krym a Rada města Sevastopol, s ohledem na Chartu OSN a celé řady dalších mezinárodních dokumentů a s přihlédnutím k potvrzení statusu Kosova ze strany Mezinárodního soudního dvora OSN ze dne července 22, 2010, který říká, že jednostranné vyhlášení nezávislosti ze strany části země neporušuje žádné mezinárodní normy, ..." (původní text zde) . Totéž odvoláni na Chartu OSN nalezneme i v deklaraci o nezávislosti Ukrajiny .
Deklaraci o nezávislosti Ukrajiny ale předcházelo prohlášení státní suverenity z 16. července 1990. Proces osamostatnění Ukrajiny urychlil pokus o státní převrat tvrdého jádra komunistické strany v Moskvě, na což se odvolává i samotná Deklarace nezávislosti ze srpna 1991. Po vyhlášení nezávislosti následovalo referendum, které potvrdilo osamostatnění Ukrajiny. Výrok hodnotíme jako pravdivý.

Nepravda

Ruský prezident Vladimir Putin se ve svém výroku vyjádřil o případu secese Kosova jako o absolutně analogické situaci na Krymu. Přirovnal tak současnou situaci na Ukrajině k případu z roku 2008, kdy Kosovo, tehdejší autonomní oblast v rámci Srbska, vyhlásilo jednostrannou nezávislost. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu později rozhodl, že tato secese není protiústavní, avšak postoj států k ní dodnes není jednotný. Kosovo je uznáno pouze 107 ze 193 států OSN (Rusko je mezi těmi, které jej uznat odmítají).

Po kosovské secesi došlo k debatě, zda případ Kosova nevytvořil precedent, který bude obhajobou separatistů z celého světa.

Právě na tento precedent se ve svém projevu odvolává Vladimir Putin, analogií Krymu s Kosovem tak legitimizuje obsazení původně ukrajinského území. Dle předních českých expertů na mezinárodní vztahy však nejsou případy Kosova a Krymu srovnatelné. Z jimi uvedených důvodů proto výrok Vladimira Putina hodnotíme jako nepravdivý.

K podobnostem a rozdílům mezi secesí Kosova a odtržením Krymu se pro Demagog.cz vyjádřil zástupce ředitele Ústavu mezinárodních vztahů, PhDr. Michal Kořan, Ph.D. Ten výrok Vladimíra Putina komentoval takto:

" Z mezinárodně-politického hlediska jsou všechny faktory odlišné.Především, situaci na Krymu nepředcházely měsíce neuvěřitelného násilí na obou stranách a náznaky genocidy ze strany ukrajinské vlády vůči krymskému ruskému obyvatelstvu, jak tomu bylo v Kosovu ze strany Srbů.Zadruhé, situací na Krymu se nezabývala Rada bezpečnosti OSN, jako tomu bylo v případě násilí v Kosovu.Zatřetí, u případu Kosova nikdy nebyla projednávána možnost, že by se Kosovo připojilo k Albánii, jako se Krym chystá připojit k Rusku.A pak je tu samozřejmě obsazení Krymu ruskými silami, jež předcházelo diskusi o samostatnosti. "

K tématu Kosova a Krymu se v pořadu Hyde Park na ČT24 vyjádřil náměstek Ministra zahraničních věcí Petr Drulák následovně:

"Vznik Kosova byl dokončením velmi bolestivého, krvavého rozpadu Jugoslávie. Tam docházelo k masovým vraždám, nejen v Kosovu, ale i v tom, co mu předcházelo. Takže v té chvíli se zkrátka přijalo řešení, které nějakým způsobem reagovalo na ty masové etnické čistky, a které se některým lidem na západě zdálo jako vhodné. Ale teď na Krymu jsme nic podobného neviděli; tam nedocházelo k žádnému vyhánění, k žádným vraždám. Z tohoto hlediska srovnávat Krym a Kosovo skutečně nejde."