Vojtěch Filip

V současné době česká ekonomika stále roste v odhadovaném tempu 3,6 % HDP. Dle expertů se v posledním roce na růstu podílel hlavně export, který za posledních šest měsíců rostl o 4,7 %. Obchodní bilance byla ve stejném období v přebytku 18,8 miliard korun.

Na současném růstu se rovněž významně podílí silná domácí spotřeba, jež v prvním čtvrtletí také rostla, a to o 2,7 %.

Růst těchto dvou položek potvrzuje trend, který česká ekonomika zahájila v roce 2016, jak ukazuje i tento graf příspěvků jednotlivých složek k meziročnímu růstu HDP. Z něj je patrný rostoucí podíl domácí spotřeby na růst HDP.

Zdroj: Statistika a my

Dle dostupných informací stojí za současným dobrým stavem českého hospodářství jak stabilní export a poptávka v zahraničí, tak i sílící domácí spotřeba. Výrok je tak hodnocen jako pravdivý.

V letech 2009–2015 dosahovaly příjmy českých občanů v porovnání s lidmi ze starých zemí EU (tj. původní patnáctky) ani ne zmiňovaných 40 %. Tento údaj odpovídá srovnání s průměrem celé Evropské unie.

Co se týče výše cen v EU, je nutné říci, že se ceny zboží v jednotlivých státech velmi různí.

Namátkou uvedeme pohostinství (.pdf), potraviny (.pdf) či ceny bytů. Ve statistikách vystupuje ČR pod evropským průměrem. V březnu 2016 uváděl Český statistický úřad, že v porovnání s průměrem celé unie dosahovala cenová hladina v České republice zhruba tří pětin. V rámci této komparace tedy lze konstatovat, že cenová hladina je u nás výrazně nižší oproti EU.

ČSSD ve svém volebním programu (.pdf, str. 14) pro volby do Poslanecké sněmovny v roce 2013 deklarovala, že prosadí zvýšení minimální mzdy z tehdejších 8 500 Kč na 12 000 Kč do roku 2018.

V programovém prohlášení z roku 2014 se pak vláda zavázala zvýšit minimální mzdu tak, aby se její výše přiblížila 40 % průměrné mzdy. Vláda pak během svého funkčního období zvýšila minimální mzdu třikrát – v roce 2015 na 9 200 Kč, v roce 2016 na 9 900 Kč a v roce 2017 na 11 000 Kč.

Vláda také schválila další navýšení minimální mzdy od roku 2018, a to na 12 200 Kč, což by podle premiéra Sobotky mělo odpovídat 40,5 % průměrné mzdy. Pokud by se průměrná mzda držela stále na úrovni kolem 29 000 Kč, měl by se tento předpoklad vyplnit.

Toto přání sociální demokracie se tak skutečně plní, výrok tedy hodnotíme jako pravdivý.

Vláda Bohuslava Sobotky v daňovém systému provedla jen několik málo změn a byly spíše drobného rozsahu. Jednalo se zejména o zavedení druhé snížené sazby DPH, která byla v roce 2015 stanovena na 10 %. Této sazbě podléhají léky, knihy, nenahraditelná dětská výživa a potraviny pro osoby trpící celiakií a fenylketonurií. Do této sazby pak byly v roce 2017 zařazeny také noviny.

Vláda dále prosadila změnu slevy na dani na vyživované dítě. V roce 2015 byla zavedena sleva na dani na druhé dítě ve výši 15 804 Kč a na třetí a další dítě ve výši 17 004 Kč. Navyšování této slevy pak proběhlo v roce 2016 a 2017. V tomto případě se ale nejedná o změnu daňových sazeb.

Další změnou bylo zvýšení daně z hazardu, kdy od roku 2017 platí sazby ve výši 23 % a 35 %.

Co např. vláda neupravila, je koncept superhrubé mzdy. Koalice se zavázala (viz slib zrušení superhrubé mzdy), že superhrubou mzdu zruší a tento svůj slib nedodržela. Vláda rovněž nepodpořila tzv. jednotné inkasní místo.

Zákon č. 458/2011 Sb. upravuje daňové a jiné zákony v souvislosti se vznikem tzv. jednotného inkasního místa. Jednalo se o projekt minulých vlád prosazovaný především bývalým ministrem financí Miroslavem Kalouskem. Na jeho základě mělo dojít ke zjednodušení daňové agendy, zavedení jednoho základu pro výpočet daně z příjmů i sociálního a zdravotního pojištění. Celý odvod pak měl být v jedné částce odveden na jeden účet. To bylo doprovázeno změnou ve struktuře finančních i dalších úřadů.

V původním znění zákon rušil také tzv. superhrubou mzdu a zaváděl daňovou sazbu 19 % z hrubé mzdy. To však bylo Sobotkovou vládou změněno, novela č. 267/2014 ruší řadu ustanovení tohoto zákona včetně zrušení superhrubé mzdy. Prakticky tak končí projekt jednoho inkasního místa. (Část novely byla zrušena již dříve zákonným opatřením Senátu, na které se odvolává i koaliční smlouva.)

Už otázka ekonomického výkonu zemí, o kterých mluví Vojtěch Filip, činí tento výrok zavádějícím. Pokud se budeme bavit o ekonomickém výkonu vyjádřeném pouze absolutní výší HDP za rok 2016 a budeme srovnávat země OECD, tak Japonsko v tomto uskupení skutečně zaujímá druhou příčku hned za Spojenými státy. Nicméně s pomocí dalších ukazatelů již tomu tak není.

V následujícím grafu je zachyceno pět zemí OECD s nejvyšším HDP, poté Filipem zmíněné Švédsko a Finsko a také Česká republika jako příklad země s rovnou daní.

Je třeba si všimnout, že absolutní výše HDP zde do velké míry odpovídá počtu obyvatel, jaký konkrétní země má. Japonsko a Německo mají vyšší HDP než Velká Británie a Francie, které jsou srovnatelné jak počtem lidí, tak svým HDP. Proto je nutné se podívat na ukazatel hrubého domácího produktu na obyvatele, který nám poskytne lepší obrázek o reálné situaci. Opět jsme vybrali pět zemí OECD s nejvyšším HDP na obyvatele, dále Japonsko, Finsko, Švédsko a Českou republiku.

V neposlední řadě se obdobnou metodikou výběru zemí podíváme na meziroční růst HDP.

Můžeme vidět, že Japonsko jako vyspělá země roste relativně pomalým tempem i přes fakt, že má mnoho sazeb daně z příjmu (7 sazeb).

Korelaci mezi progresivitou zdanění příjmů a hospodářským růstem vyvrací i příklad České republiky. V ČR máme rovnou daň a zároveň rosteme rychleji než Japonci. V HDP na obyvatele není mezi námi a Japonskem takový propad.

Švédská ekonomika roste také rychleji než japonská a Švédové mají vyšší HDP na obyvatele, přitom se zde práce zdaňuje (oproti Japonsku) pouze dvěma sazbami. Dalším příkladem je Island, který vede v tempu růstu HDP mezi zeměmi OECD, přičemž v rámci struktury zdanění příjmů Islanďanů figurují také jen dvě sazby daně.

Výrok hodnotíme jako zavádějící nejen kvůli výše popsanému, ale také kvůli příliš velké kreativitě v práci s daty. Ukazatele výkonu ekonomiky mají různé varianty, s jejichž použitím by se jistě daly dělat různé (více či méně náhodné) závěry. Ekonomická úspěšnost země se však skládá z mnoha rozdílných (a protichůdných) vlivů. Dávat do souvislosti pouze výkon ekonomiky a míru progresivního zdanění je úvaha, která je velmi zjednodušující.

V kontextu tohoto výroku by bylo nejprve vhodné říci ve stručnosti něco o legislativním procesu EU. Drtivou většinu evropských právních předpisů přijímá Evropský parlament a Rada Evropské unie na základě návrhů Evropské komise. V Evropském parlamentu jsou zástupci voleni přímou volbou občanů členských států. V Radě Evropské unie zasedají vrcholní zástupci členských zemí.

Konkrétní legislativa musí být schválena jak Evropským parlamentem, tak Radou. V Evropském parlamentu je legislativa schvalována většinou odevzdaných hlasů. V Radě probíhá schvalování legislativy podle druhu a důležitosti daného zákona. Ke schválení je tedy zapotřebí buď prosté či kvalifikované většiny, nebo je nutné daný zákon schválit jednomyslně. Jednomyslné hlasování se uplatňuje například v otázkách zahraniční politiky, v oblasti daní, společné obrany, policejní spolupráce atd. V rámci jednomyslného hlasování má každý členský stát právo veta.

Česká republika jako stálý člen Evropské unie má své zástupce v obou těchto institucích, což znamená, že má na tvorbu evropské legislativy zásadní vliv.Připomeňme rovněž, že se občané České republiky dobrovolně rozhodli pro vstup do EU v prvním celostátním referendu 13.–14. 6. 2003. Smlouva o přistoupení pak vstoupila v platnost 1. 5. 2004.

Co se týče onoho „diktátu byrokratů“, jak poznamenává poslanec Filip, je vhodné rovněž připomenout, že ona implementace evropských právních norem do českého prostředí neprobíhá vždy v mantinelech minimálních požadavků EU.

V této souvislosti zmíníme termín gold-plating (.pdf). Tím se rozumí postup členského státu, který při zavádění právních předpisů EU jde za minimální požadavky, jež EU považuje za nutné. To znamená, že si členský stát vymyslí přísnější podmínky či větší byrokratickou zátěž pro své občany, než by podle práva EU musel. Státy, které ve své vnitrostátní úpravě evropské normy stanoví přísnější požadavky, vytvářejí na svém území horší podmínky pro adresáty daného zákona než v jiných zemích EU, kde byly zvoleny minimální transpozice práva EU. Tím je adresátům daného zákona vlastně uměle snižována konkurenceschopnost na evropském trhu. V českém prostředí můžeme například jmenovat podporu používání biopaliv, snižování energetické náročnosti budov a mnoho dalších.

Z výše uvedeného je patrné, že nelze mluvit o „diktátu byrokratů“, kteří nám říkají, co máme dělat, protože na chodu a rozhodování institucí EU máme svůj podíl. To samé platí i o implementaci evropských právních norem do českého prostředí. Tento výrok tak hodnotíme jako zavádějící.

Do hodnocení dopadů ruských sankcí vstupuje více faktorů - např. vliv krize a pád cen ropy. Podle dostupných dat však tyto sankce negativně ovlivnily obchod jak mezi Ruskem a Evropou, tak mezi Ruskem a USA. Z tohoto důvodu hodnotíme výrok jako nepravdivý.

V první řadě je třeba zmínit, že EU a USA mají zcela rozdílnou míru hodnoty vzájemného obchodu s Ruskem, a tedy i míra dopadu sankcí na jednotlivé trhy bude jiná. Situaci v % vzájemného obchodu jeden rok po zavedení sankcí (2015) ukazuje následující graf, ze kterého je patrný proporcionální rozdíl mezi obchodní výměnou Ruska s USA a EU.

Zdroj: FAS (str. 10)

Za druhé je nutné zmínit, že vzájemný obchod také negativně ovlivnila ruská finanční krize (.pdf, str. 16–19), která vedla k pádu hodnoty rublu a ve spojení s nízkou cenou ropy omezila (nehledě na sankce) možnosti ruské ekonomiky, což se následně projevilo v propadu vzájemného obchodu jak s EU, tak s USA.

Dle dostupných údajů došlo během let 2014–2015, tedy době jednoho roku po zahájení sankcí, k propadu vzájemného obchodu s Ruskem jak v případě EU (pdf., str.8), která ztratila v tomto období přibližně 19,6 % hodnoty vzájemného obchodu, tak v případě USA. Obchod mezi USA a Ruskem ukazuje následující graf, který odhaduje propad v řádech desítek procent. Vidíme, že poklesl export i import.

Zdroj grafu: FAS (str. 9)

Srovnávání dopadu sankcí na hospodářství EU a USA je složité už jen kvůli zcela rozdílnému postavení ruského trhu pro jejich hospodářství. Zcela nepravdivé je však tvrzení, že americká ekonomika na sankcích profitovala, neboť obě ekonomiky hlásí pokles v obchodu s Ruskem.

Tento Filipův výrok je nepravdivý, ačkoli růst minimální mzdy se skutečně zastavil po roce 2007 a další zvýšení proběhlo až za Rusnokovy vlády v roce 2013. Průměrná výše starobního důchodu však naopak mezi lety 2005–2017 každý rok rostla a vlády schvalovaly valorizace penzí i po roce 2006.

V roce 2006 schválila první vláda Mirka Topolánka valorizaci penzí pro rok 2007 v průměru o 500 korun. Následující rok schválila druhá vláda Mirka Topolánka vládním nařízením č. 256/2007 Sb. další valorizaci penzí pro rok 2008. V srpnu roku 2008 navíc vláda mimořádně zvýšila důchody o 470 korun (.pdf; str. 2). Valorizace následovala i pro rok 2009.

Poslední schvalování navýšení důchodů proběhlo v dubnu (potažmo červnu) letošního roku, kdy parlament schválil jejich rychlejší růst. Příští rok by tedy měly podle novely důchody vzrůst v průměru o dalších 500 korun.

Penzijní společnosti za své služby skutečně pobírají mnohem více, než utratí za svůj provoz ČSSZ. Tyto dvě instituce však nejsou srovnatelné. Zatímco sociální správa z pojistného financuje (kromě vyplat různých sociálích dávek a programů) svůj chod, penzijní společnosti se snaží pro svého klienta vložené peníze dále zhodnotit (na akciovém trhu, nákupem dluhopisů apod.). Účast na třetím pilíři je doborovlná, ale podporována daňovými úlevami, čímž jde také o výhodný benefit z hlediska zaměstnavatele, a stát na něj přispívá. Typ a smysl činnosti se tedy liší, a proto nejsou srovnatelné. Výrok proto hodnotíme jako zavádějící.

Česká správa sociálního zabezpečení vybere na pojistném asi 435 miliard korun, z toho 5,7 miliardy jde na její provoz. Jedná se o 1,3% podíl, předseda komunistů tedy svůj odhad navýšil ještě o půl procentního bodu.

Zákon o doplňkovém penzijním spoření stanovuje (§ 60, odst. 3, 4) výši maximální úplaty za obhospodařování majetku ve fondu na 0,4 % v případě povinného konzervativního fondu a 1 % v případě ostatních účastnických fondů. Podíl je zpočten z průměrné roční hodnoty naspořené částky.

Dále si společnosti účtují úplatu za zhodnocení majetku – v případě povinného konzervativního fondu podle zákon nejvýše 10 % a v případě ostatních účastnických fondů nejvýše 15 %.

Co se týče největších penzijních společností v Česku, první (Penzijní společnost České spořitelny, .pdf), druhá (Penzijní společnost České pojišťovny, .pdf) i třetí (Penzijní společnost ČSOB,.pdf) si účtují nejvyšší úplaty, jaké jim zákon povoluje. Každá si přitom účtuje ještě další poplatky.

Tzv. účastnické fondy ve třetím pilíři nemají garanci nezáporného zhodnocení a mají různé investiční strategie. Konzervativní fondy jsou nejméně rizikové, protože investují hlavně do dluhopisů - na druhou stranu bývají také nejméně výnosné. Další typy účastnických fondů (vyvýžený, dynamický fond) jsou rizikovější, mohou investovat třeba do nemovitostí, ale i akcií na burze - zhodnocení vložených prostředků zde může být v případě dlouhodobého vkladu větší.

Účast na třetím pilíři je navíc podporována daňovými úlevami (např. snížení základu daně, osvobození příspěvku zaměstnavatele od daní a pojištění). Stát na něj též přispívá (podle výše vkladu).

Jak je vidět, fondy z třetího pilíře fungují na jiném principu a nejsou tedy srovnatelné s ČSSZ.

Mezinárodní nevládní organizace Transparency Internatonal (TI) každoročně od roku 1995 zveřejňuje tzv. Index vnímání korupce (Corruption Perceptions Index, CPI), kde řadí země dle vnímání korupce ve veřejném sektoru na stupnici 0-100. Čím je číslo vyšší, tím je trend pozitivnější. Ze sta možných získala ČR za rok 2016 55 bodů a sdílí 47. příčku žebříčku s Kyprem a Maltou. Znamená to propad o deset příček, za rok 2015 ČR obsadila 37. příčku s 56 body a oproti předchozímu výsledku si polepšila o 16 příček.

Na svém českém webu pak česká pobočka TI vysvětluje příčiny propadu České republiky v žebříčku, které rozdělila do tří okruhů. První se týká snah o privatizaci veřejného zájmu. To znamená, že se zájem vlivových skupin přesunul od jednotlivých korupčních činů, které jsou nelegální, ke snahám o přenastavení podmínek, které zvýhodní danou skupinu. Děje se tak přitom legální cestou, přijímáním zákonů.

Druhý okruh se týká legislativního tápání, tedy že nedochází k příjímání kvalitních protikorupčních norem. TI uvádí hned několik příkladů: stále ještě nebyl příjat například zákon rozšiřující pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) nebo zákon o whistleblowingu. Za nedostatečně kvalitní pak TI považuje například zákon o střetu zájmů nebo zákon o financování politických stran.

Třetí okruh, který vedl k propadu České republiky v CIP se týká určité neschopnosti soudů dořešit některé kauzy.

Výrok tak, jak byl řečen, je nicméně pravdivý. Přestože Transparency International identifikoval vícero problémů, které se podílí na propadu, účelová změna legislativy je tím prvním zmíněným a poslanec Filip ani nevymezuje výrok tak, že by šlo o jediné téma této zprávy.