ANO

Počet poslanců, kteří se k platformě hlásí, není konkrétně znám. Média počet přebrala od poslance Soukupa a není možné jej korektně potvrdit či vyvrátit z dostupných zdrojů. O platformě jako první informoval deník Právo.

Zdeněk Soukup pro server Echo24 uvádí, že se k platformě přihlásilo asi 40 poslanců, např. poslanci ANO Jana Lorencová, Bohuslav Chalupa nebo Ladislav Okleštěk, dále z ČSSD Stanislav Huml, Ladislav Velebný, Jaroslav Foldyna nebo Pavlína Nytrová. K těmto poslancům se podle článku přidali i členové KSČM a hnutí Úsvit, z opoziční ODS se prý přihlásil jediný poslanec Radim Holeček.

Dosud nejsou dostupná souhrnná data, která by mapovala míru integrace vietnamských žáků v českých školách.

Existuje několik akademických výzkumů, které se pokouší o srovnání českých a vietnamských žáků. Práce Jánské a kolektivu (.pdf) z roku 2011 tvrdí, že výsledky vietnamských žáků v porovnání s českými jsou více méně srovnatelné (4.2.1.2. Studijní výsledky).

Vietnamci se však připravují do školy delší dobu než čeští žáci a vynikají především v matematice. V českém jazyce a dějepisu mají navrch Češi. Jedná se však o případovou studii provedenou na jedné škole a její výsledky proto nelze zobecnit na celou populaci.

Současně hodnocení jediné učitelky, v tomto případě zároveň dcery poslance Soukupa, nemá dostatečně vypovídající hodnotu pro aplikaci na širší vzorek žáků. Kvůli nedostatku relevantních informací hodnotíme výrok jako neověřitelný.

Evropský komisař lord Hill opravdu podal do rukou Jean-Claude Junckera žádost o svoji rezignaci a ten ji následně 25. června přijal. Je také pravdou, že v pátek 24. června předsedové čtyř frakcí Evropského parlamentu (Evropská strana lidová, Pokroková aliance socialistů a demokratů, Aliance liberálů a demokratů pro Evropu, Zelení - Evropská svobodná aliance) přednesli návrh rezoluce Evropského parlamentu, kde až v bodě 14. naznačují, že by prezident komise měl zvážit "změnu portfolia" pro britského komisaře.

Výhrady jsou především k tomu, že se v případě rezignace komisaře Hill nejednalo v řádech hodin, ale spíše dnů a že nikdo v Evropském parlamentu nevyzýval zcela přímo k jeho odchodu, ale spíše ke změně jeho "tématického" zaměření. Nicméně gro výroku je v tom, že Hill sám rezignoval, ač tak činit nemusel a to udělal v krátké době po samotném hlasování.

Vystoupení z EU právně upravuje článek 50 (.pdf, str. 59) Lisabonské smlouvy. Jedná se o jedinou možnost (.pdf, str. 8), jak může Británie vystoupit z EU. Tento článek však pouze určuje proces odchodu členského státu z EU, nikoli jeho aktivaci.

Zahájení jednání o odstoupení je v režii odstupujícího státu a je tedy pouze na Británii, kdy tento článek smlouvy aktivuje.

Frakce Evropských konzervativců a reformistů (ECR) v posledních měsících veřejně neprohlásila, že by si přála odchod prezidenta Junckera. A to ani ve svém prohlášení k referendu ve VB o vystoupení z EU.

Pokud jde o adresovaného Jana Zahradila, jeho negativní vztah k prezidentu Junckerovi je obecně známý. K rezignaci komisaře Hilla a odchodu premiéra Camerona se 24. června na svém twitterovém učtu vyjádřil takto: "První, kdo by měl teď rezignovat, je @JunckerEU. Ale ten někde v Bruselu slaví. A připravuje prohlášení "více EU, více EU a ještě více EU"."

Je tedy pravdou, že europoslanec Zahradil toto prohlášení učinil formou svého Twitteru.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť se nám podařilo najít pouze 1 člověka, který by odpovídal vymezení Pavla Teličky, nicméně europoslanec mluví o obecnějším fenoménu. Nejsme schopni také u každého jednoho člověka v rámci státních firem určit, s kterou politickou stranou je spjat a jaká je jeho mzda.

V předchozím výroku jsme definovaly ony stejné peníze. Šlo o 11,5 milionu korun v letech 2010 - 2014, tedy 2,3 milionu korun ročně. Není zcela jasné, jak Telička definuje spjatost s politickou stranou.

V každém případě v médiích lze dohledat příklad Ludvíka Urbana, krajského zastupitele ČSSD ve Zlínském kraji, který se v listopadu 2014 stal místopředsedou představenstva Českých drah. Tato státní firma v roce 2015 skutečně dosáhla ztráty, jak dokládají výsledky hospodaření (str. 2) podniku.

Zmíněný Ludvík Urban podle mediálních informací má v této pozici vydělávat zhruba 3 miliony korun ročně. Je třeba dodat, že sám Urban se popisuje jako experta na železniční dopravu a nepřipouští, že by rozhodnutí jej jmenovat do této funkce bylo protekční z titulu jeho stranické příslušnosti.

Ve výroční zprávě (str. 14) ČD Cargo za rok 2015, státního podniku, kde Urban sedí v dozorčí radě (tento podnik není ve ztrátě, tedy zde není Teličkova výtka validní) se k němu uvádí:

" Ludvík Urban vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině. Celý svůj profesní život zasvětil železnici a působil v mnoha provozních a následně řídících funkcích. Od května roku 2014 byl jmenován náměstkemGŘ ČD, a.s., pro regionální integraci. Od listopadu 2014 je místopředsedou představenstva ČD, a.s. "

Europoslanec Pavel Telička hovoří o postupu nazývaném "spitzenkandidaten", který byl uplatněn při volbách předsedy Evropské komise v roce 2014. Tento postup spočívá zejména v tom, že evropské politické skupiny nominují jednotlivé kandidáty, přičemž současný předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker byl nominovánEvropskou lidovou stranou (EPP), která v témž roce zvítězila v evropských volbách (ELS je její českou zkratkou). Nominace na post předsedy Evropské komise se tímto způsobem odvíjí od počtu křesel získaných ve volbách do Evropského parlamentu konkrétní vítěznou stranou. Evropská lidová strana zmíněný postup dlouhodobě prosazuje.

Pro Jean-Clauda Junckera jako předsedu Evropské komise následně tajnou volbou hlasovalo 422 poslanců z celkových 729 odevzdaných hlasů. Podporu novému předsedovi Evropské komise vyjádřila i Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE), jak Telička uvádí. Svou podporu ALDE podmínila několika požadavky, mezi nimiž byla vedle volání po legislativních opatření k dalšímu ekonomickému růstu Evropské unie kupříkladu výzva k horizontálním antidiskriminačním opatřením, postup ve věci práv LGBT komunit, garance lidských práv a občanských svobod v Evropské unii, dále genderově vyváženější komise či omezení speciálních podmínek pro Spojené království, na kterých by se dále měly shodnout všechny členské státy.

První debata a hlasování o kvótách pro přerozdělování uprchlíků se v Evropském parlamentu odehrálo 29. dubna 2015. Jednalo se o schválení rezoluce Evropské rady, jejíž bod 9 (.pdf,str. 3) volá po povinných kvótách pro členské státy.

Proti kvótám hlasovali europoslanci Telička, Dlabajová, Charanzová a Ježek (všichni za ANO) a také Zahradil (ODS). Ostatní europoslanci hlasovali pro či se zdrželi hlasování.

Andrej Babiš cituje studii The keys to togetherness: Coalition agreements in parliamentary democracies autorů Kaare Strøma a Wolfgang C. Müllera. Tito autoři publikovali data o koaličních smlouvách (tabulka 1 na straně 264), která vycházela z období 1945-1996 a pokrývala celkem 13 evropských zemí.

Konkrétně šlo o Rakousko, Belgii, Dánsko, Finsko, Francii, Německo, Irsko, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko a Švédsko.

Studie shodně uvádí Babišem citovaná čísla. Celkem autoři napočítali v těchto zemích 223 koaličních vlád, z nichž 87 žádnou koaliční smlouvu nemělo. Zbývající kabinety měly různé druhy smluv. To odpovídá 61 %, jak ministr uvádí.

Výrok ovšem hodnotíme jako neověřitelný, neboť Babiš sice správně cituje studii, ta ovšem nepokrývá období posledních 20 let a navíc pracuje s omezeným vzorkem zemí. To je sice logické vzhledem k politické realitě poválečné Evropy, nicméně data mohou být nyní již výrazně odlišná - vzorek evropských zemí, ve kterých jsou skládány koaliční vlády, se po pádu východního bloku výrazně zvýšil.

Autoři také uvádějí (tabulka 2), že v průběhu času počet koaličních smluv stoupá. Zatímco ve 40. letech bylo takových dokumentů v koalicích 45 % a v 50. letech zhruba 50 %, v letech 90. mělo psanou koaliční smlouvu 70 % vládních koalic.

Dodáváme, že možnost zjistit přesná aktuální data o koaličních smlouvách v evropském prostoru po 2. světové válce přesahuje možnosti tohoto odůvodnění.

Výrok je hodnocen jako nepravdivý. Především, první Topolánkova vláda nebyla koaliční, ale šlo o jednobarevný kabinet ODS. Dále také koaliční vláda Jiřího Paroubka smluvními dokumenty mezi stranami disponovala (měla hned dva), byť se formálně nejmenovaly "koaliční smlouva".

Předně uveďme, že pro potřeby koaliční spolupráce strany žádnou smlouvu uzavírat nemusejí, jde o jejich rozhodnutí, jak si případnou spolupráci uspořádají.

Vlády Václava Klause vládly v České republice v letech 1992 - 1997 ve formátu ODS, KDU-ČSL a ODA. Koaliční smlouvu skutečně neměly.

Kabinet Jiřího Paroubka nastoupil po pádu vlády Stanislava Grosse. V jednom ze starších výroků ministra financí jsme popisovali okolnosti této události. Dokument s názvem "koaliční smlouva" skutečně tato formace nepodepsala. Sociální a křesťanští demokraté a unionisté však podepsali dokument " Smlouva o spolupráci demokratických proevpropských stran ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. "

Šlo o vcelku krátký dokument, vláda ovšem nastupovala zhruba rok před řádným termínem voleb. Priorit bylo několik:

"5. Vláda ve svém programovém prohlášení naváže na programová prohlášení předchozích koaličních vlád. Smluvní strany za hlavní priority vlády vzniklé podle této smlouvy považují:

Ratifikaci Evropské ústavní smlouvy
Snížení daní z příjmů pro středně a nízkopříjmové skupiny
Příprava tezí důchodové reformy
Předložení zákona o střetu zájmů
Předložení zákona o úpadku
Schválení státního rozpočtu na rok 2006

6. Smluvní strany se nebudou podílet na schvalování návrhů mimo společnou vůli smluvních stran v těchto oblastech:- státního rozpočtu na rok 2006
- daní a poplatků, včetně zákonů na podporu jejich správy
- týkajících se ochrany vlastnictví
- zásadních rozhodnutí ve věcech zahraniční a obranné politiky státuK zajištění tohoto cíle v Poslanecké sněmovně bude uzavřena samostatná dohoda na úrovni poslaneckých klubů smluvních stran v Poslanecké sněmovně." Tato samostatná dohoda byla podepsána a řešila právě mechanismy spolupráce v Poslanecké sněmovně. Oba tyto dokumenty fakticky tvořily koaliční smlouvu mezi partnery ve vládní sestavě. Babiš se tedy mýlí, když tvrdí, že Paroubkova vláda takový dokument neměla.

Na druhou stranu, pravdou skutečně je, že Topolánkova vláda koaliční smlouvu neměla. Bylo to ovšem z důvodu, že tato vláda nebyla koaličním kabinetem, jak chybně uvádí vicepremiér Babiš, ale šlo o jednobarevnou vládu ODS doplněnou o několik nestraníků (např. Jiří Šedivý nebo Martin Štěpánek).