KSČM

Předně uveďme, že jak Rusko, tak USA jsou federacemi a existuje tu tedy jakási dvojkolejnost právní úpravy – státní a federální. Vzhledem k tomu, že zákon, na který Vojtěch Filip naráží, byl vydán na ruské federální úrovni, zaměřili jsme se taktéž pouze na americkou federální úroveň.

Dne 7. dubna 2020 byl v Rusku přijat zákon, na základě kterého bude možné trestně stíhat i zahraniční občany za poškození válečných pomníků věnovaných ruským osobnostem či Rusku obecně. Konkrétně se jedná o federální zákon s označením „N 112-ФЗ“, který novelizuje ruský trestní zákoník přidáním nového § 243.4. Dle nového ustanovení tedy platí, že: 

„Zničení nebo poškození vojenských hrobů umístěných na území Ruské federace nebo za jejími hranicemi, jakož i památníků, stél, obelisků, jiných pamětních staveb nebo objektů, jejichž cílem je připomenout ty, kteří zemřeli při obraně vlasti nebo jejích zájmů nebo přispěli k ruským vojenským úspěchům (včetně muzeí a pamětních značek na bojišti), jakož i památníků, dalších pamětních staveb nebo objektů věnovaných osobám, které hájily vlast nebo její zájmy, s cílem znevážit historický a kulturní význam těchto objektů – se trestá pokutou až do výše tří milionů rublů, nebo ve výši mzdy odsouzeného nebo jeho jiného příjmu za dobu až tří let, nucenou prací po dobu až tří let nebo uvězněním na stejné období.“

Článek 12 trestního zákoníku pak stanoví:

„Zahraniční občané a osoby bez státní příslušnosti, kteří nemají trvalý pobyt v Ruské federaci a kteří se dopustili trestného činu mimo hranice Ruské federace, podléhají trestní odpovědnosti podle tohoto Kodexu v případech, kdy je trestný čin namířen proti zájmům Ruské federace nebo občanovi Ruské federace nebo osobě trvale pobývající v Ruské federaci bez státní příslušnosti, jakož i v případech stanovených mezinárodní smlouvou Ruské federace nebo jiným dokumentem mezinárodního charakteru, který obsahuje závazky uznané Ruskou federací v oblasti vztahů upravených tímto Kodexem, pokud tyto osoby nebyly odsouzeny v cizím státě a jsou stíhány na území Ruské federace."

Z těchto dvou ustanovení jasně vyplývá, že orgány Ruské federace mohou nově trestně stíhat i osoby nemající ruské občanství za poškození památníku, který se nenachází v Rusku a ani není v jeho vlastnictví.

Spojené státy americké pak památníky a další stavby na počest válečným veteránům chrání ve svém federálním trestním zákoníku také. Konkrétně se jedná o § 1369:

„a) Kdo za okolností popsaných v odstavci b) úmyslně poškodí nebo zničí nebo se pokusí poškodit nebo zničit jakoukoli stavbu, pamětní desku, sochu nebo jinou památku ve veřejném vlastnictví připomínající službu jakékoli osoby nebo osob v ozbrojených silách Spojených států, bude potrestán pokutou podle této části, uvězněn až na 10 let, nebo obojí.

b) Okolností popsanou v tomto odstavci je:

     1) při páchání trestného činu popsaného v pododstavci a) žalovaný cestuje nebo přiměje jiného cestovat mezi státy federace či ze zahraničí, nebo používá poštu nebo jiný prostředek dálkové komunikace; nebo

     2) stavba, pamětní deska, socha nebo jiná památka popsaná v pododstavci a) se nachází na pozemku ve vlastnictví nebo pod jurisdikcí federální vlády.“

Z těchto slov je patrné, že podle trestního zákoníku Spojených států je trestné poničit/zničit pomník veteránům ve veřejném vlastnictví Spojených států. Je rovněž trestné cestovat do USA s účelem poškození takového pomníku, či zvát do USA cizího občana za tímto účelem. Trestní odpovědnost se však omezuje pouze na památníky stojící na pozemcích ve vlastnictví veřejné moci Spojených států, resp. památníky přímo vlastněné federální vládou.

Není tedy pravdou, že by USA měly stejnou právní úpravu, jakou nedávno přijala Ruská federace. Zatímco ruský zákon se vztahuje ne veškeré památníky ruským hrdinům kdekoliv na světě, zákon USA je omezen pouze na památníky ve vlastnictví federální vlády či památníky stojící na pozemcích ve veřejném vlastnictví (pokud před jejich poničením pachatel překročil vnější či vnitřní hranice USA).

Na závěr uveďme, že ustanovení umožňující trestně stíhat cizí občany za činy spáchané v zahraničí nejsou až tak neobvyklá. Většinou jsou však omezena pouze na ty nejzávažnější trestné činy. Například podle § 7 českého trestního zákoníku mohou české orgány stíhat zahraniční pachatele za činy spáchané v zahraničí, jen pokud se jedná např. o trestný čin teroristického útoku, financování terorismu, genocidia či padělání a pozměnění peněz. 

Jevgenij Nikulin je ruský hacker, který byl zatčen v České republice 5. října 2016. Byl dopaden na základě obvinění ze spáchání hackerského útoku na sítě LinkedIn, Dropbox a Formspring. O jeho vydání žádaly jak USA, tak i Rusko. Ruská žádost byla založena na údajné krádeži z roku 2009. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán nakonec rozhodl o vydání Nikulina do USA. Stalo se tak v noci na 30. března 2018.

Vojtěch Filip se vůči rozhodnutí bývalého ministra spravedlnosti Pelikána aktivně vymezoval již několikrát. Například hned 30. března 2018 se k celé situaci vyjádřil na svém Twitteru: 

Vlada CR se v jednom tydnu dvakrat zachovala v rozporu s principy mezinarodniho prava a zel take velmi lokajsky.Vyhostit diplomaty bez dukazu a vydat ciziho statniho prislusnika bez rozsudku jinam nez do zeme puvodu je vic nez za hranou dobrych https://t.co/zNUMSQJlSD je ostuda.

— Vojtěch Filip (@vojtafilip) March 30, 2018

Ústavní soud ČR 9. dubna 2019 rozhodl, že Robert Pelikán pochybil, když rozhodl vydat Nikulina do USA a přitom nepočkal na dořešení jeho žádosti o azyl. Vojtěch Filip se k tomuto rozhodnutí opět vyjádřil na svém twitterovém účtu:

Po více než roce Ústavní soud ČR rozhodl, že bývalý ministr spravedlnosti ČR 
R. Pelikán postupoval v případě pana Nikulina v rozporu se zákony. Jak jsem napsal na twitteru 30.3.2018 udělal naší zemi opravdu mezinárodní ostudu a zejména ohrozil naše vlastní občany v zahraničí.

— Vojtěch Filip (@vojtafilip) April 9, 2019

Pro úplnost uvádíme, že nehodnotíme faktičnost zmíněných tweetů Vojtěcha Filipa, pouze potvrzujeme, že se vůči vydání Jevgenije Nikulina do USA již v dané době vymezoval. 

Socha maršála Ivana Stěpanoviče Koněva není součástí oficiální Centrální evidence válečných hrobů. V evidenci nejsou jen hroby, ale i pietní místa. Do pietních míst se řadí: pamětní deska, pomník, památník nebo obdobný symbol připomínající válečné události a jejich oběti. Přesto kdyby byl pomník součástí seznamu válečných hrobů, obce mají povinnost minimální péče, která by měla dokázat zachovat pomník v důstojném a poznatelném stavu.

Je možné, že se Vojtěch Filip odvolává na neoficiální seznam pietních míst, který provozuje Spolek pro vojenská pietní místa a v němž je pomník I. S. Koněva zmíněn jako pietní místo. Tento spolek také uvádí poznámku, že je socha maršála Koněva vedena v Centrální evidenci válečných hrobů, a to pod evidenčním číslem CZE-0006-41772. Tato evidence ale zmíněné místo neobsahuje. 

Socha byla součástí 141 pomníků, památníků a pamětních desek, které měly připomínat osobní statečnost během 2. světové války v Praze 6. V roce 2005 tehdejší starosta Tomáš Chalupa pomník I. S. Koněva zařadil do svého pietního okruhu.

Na konci minulého roku pak Ministerstvo kultury zamítlo návrh na přeměnu sochy maršála Koněva v Praze 6 na kulturní památku, který podal místopředseda KSČM Petr Šimůnek. Návrh byl podán s odůvodněním, že socha ztvárňuje symbol nesvobody.

Sochu maršála Koněva rovněž nelze považovat za válečný hrob podle dohody z roku 1999. Česká republika se sice podle čl. 21 smlouvy uzavřené v roce 1993 zavázala pečovat o vojenské hroby a vojenské pomníky, zmíněnou sochu však nelze považovat za válečný hrob, neboť Ivan Stěpanovič Koněv nezemřel v důsledku války či zajetí.

Vojtěch Filip se ve výroku vyjadřuje k roli Rudé armády v osvobození Prahy. Pro ověření výroku si nejprve musíme zrekapitulovat události, které předcházely osvobození Prahy od německých vojsk. 

Kromě širšího kontextu, kterým je konec druhé světové války a postup spojeneckých vojsk československým územím, se asi jako nejpodstatnější událostí jeví vypuknutí Pražského povstání z 5. května 1945. Povstání bylo (.pdf, str. 22) vedeno domácím odbojem v čele s Českou národní radou, která představovala zákonného představitele tzv. košické vlády. V jejím vedení stál profesor Albert Pražák jako nestraník, ale výraznou roli zde měli i komunisté, např. Jiří Smrkovský (str. 23).

Po vypuknutí povstání se někteří povstalci snažili zajistit pomoc, ta ovšem z politických důvodů z americké strany nepřicházela a stejně tak ani ze strany exilového vedení Edvarda Beneše, ze které byla pomoc pouze proklamativní. Sovětská vojska se pak dala do pohybu až 6. května v rámci tzv. pražské ofenzívy, ovšem nacházela se od Prahy příliš daleko. Proti slabě ozbrojeným povstalcům tak v noci na 6. května útočili dobře vyzbrojení Němci. V této chvíli vstoupila do hry Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova, jejíž role bývá označována za kritickou.

Samotný další průběh povstání pro nás již není příliš podstatný a můžeme se tak přesunout do 8. května 1945. V tento den totiž byl v 16:00 podepsán německým nejvyšším vojenským velitelem v Praze Rudolfem Toussaintem a zástupci České národní rady „Protokol o provedení formy kapitulace německých branných sil v Praze“. Podepsaný protokol znamenal ukončení bojů a rovněž volný odchod německých jednotek z Prahy do amerického zajetí. Nicméně na mnoha místech se bojovalo dál, především s fanatickými jednotkami SS. Například Pražský hrad byl osvobozen četami vládního vojska ve večerních hodinách a ve 23:00 na něm byla vyvěšena československá vlajka. Právnická fakulta, která sloužila jako velitelství pražské posádky SS, se vzdala až 9. května brzo ráno.

Pokud jde o Rudou armádu, ta od 6. května postupovala na Prahu ze dvou směrů: z Moravy II. a IV. ukrajinský front a z východního Německa od Drážďan (dobyty až 8. května) I. ukrajinský front maršála Koněva. Právě jednotky I. ukrajinského frontu dorazily do Prahy jako první, ovšem až 9. května ráno do již svobodné Prahy, v níž pouze dohořívala poslední ohniska odporu.

Dle badatele Jiřího Padevěta je osvobození Prahy Rudou armádou mýtem, který pochází již z prvních dnů po konci války, když se v dobových novinách objevila informace o osvobození Prahy sovětskými vojsky (video, od 23:13). Rovněž příchozí sovětští vojáci byli obyvateli vítáni (.pdf, str. 30) jako osvoboditelé. K mýtu sovětských osvoboditelů Prahy se například vyjadřuje (.pdf, str. 38–42) i dokument vypracovaný Ministerstvem obrany ČR. V brožuře mapující Pražské povstání se vyloženě mluví o falšování historie z propagandistických důvodů.

Na závěr si dovolíme odcitovat vojenského historika Eduarda Stehlíka:

„Praha se do značné míry osvobodila sama, i když pod vlivem mezinárodní situace. Válka spěla ke svému konci, na celé řadě úseků povstalci přes svou zoufalou zbraňovou i personální situaci boje proti mnohonásobně silnějšímu protivníkovi vyhráli.“

Sovětský generál a od roku 1944 také maršál Ivan Stěpanovič Koněv dosáhl za svého života desítek vyznamenání. Pokud jde o ta nejvyšší a nejpodstatnější, byl dvakrát jmenován Hrdinou sovětského svazu. V ČSR byl držitelem nejvyššího vyznamenání Řádu bílého lva z roku 1945 (.pdf, str. 93). 

Americké nejvyšší vojenské (.pdf, str. 3) vyznamenání pro příslušníky cizích vojsk Legii za zásluhy (Legion of Merit) získal z rukou generála Omara Bradleyho nedlouho poté, co se spojenecká vojska potkala na Labi v dubnu 1945 (.pdf, str. 5).

Posmrtně mu byl v roce 1997 udělen i jeden z vysokých britských řádů – Řád lázně (Order of the Bath). Ten získal již v roce 1945, ale vzhledem k změnám politické situace a nastupující studené válce si tento řád osobně nemohl převzít.

O udělení nejvyššího francouzského vyznamenání Řádu čestné legie (Légion d’honneur) jsme bohužel v písemné podobě nic bližšího nezjistili, ale z fotografií je patrné, že byl jeho držitelem.

Zmíněného francouzského vyznamenání si lze na obrázku všimnout ve druhém sloupci zprava na druhém místě odspodu. Podobně je na obrázku patrné i americké vyznamenání (první sloupec zleva).

Pokud jde o belgické vyznamenání, z období války se může jednat o tzv. Válečný kříž (Croix de Guerre) jako nejvyšší vojenské vyznamenání nebo o jeden ze tří belgických Řádů (Řád Leopolda, Koruny a Leopolda II.). Bohužel pro ani jeden z nich jsme nenašli informaci, že by byl kdy udělen maršálu Koněvovi.

I přesto musíme uznat, že je pravdou, že všechny ostatní ve výroku jmenované země udělily maršálu Ivanu Koněvovi minimálně jedno z nejvyšších vyznamenání.

Předseda KSČM Vojtěch Filip na tiskové konferenci (čas 0:20), která proběhla 4. října 2019 po jednání mezi zástupci KSČM a premiérem Babišem s ministryní financí Schillerovou, oznámil podporu návrhu státního rozpočtu ze strany KSČM v Rozpočtovém výboru PSP ČR. V 24členném Rozpočtovém výboru zastupují KSČM poslankyně Vostrá a poslanec Dolejš, poslankyně Vostrá je zároveň také předsedkyní výboru.

O tom, zda komunisté podpoří návrh rozpočtu v prvním čtení na plénu Sněmovny, bude ze strany KSČM rozhodnuto po schůzce mezi KSČM a ANO na téma zdravotnictví. Ta proběhne v pátek 11. října 2019. Dle vyjádření předsedy Filipa bude hlavním tématem této schůzky úprava úhradové vyhlášky, u které mu vadí zejména rozdílné výše úhrad úkonů u poskytovatelů stejné úrovně (např. krajské nemocnice). Změny vyhlášky ale premiér Babiš odmítá.

Úhradovou vyhláškou rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví o rozdělení finančních prostředků do jednotlivých segmentů zdravotnictví. Tato vyhláška vzniká na základě dohodovacích řízení mezi poskytovateli péče a pojišťovnami.

Dne 25. září se sešli předseda ÚV KSČM Vojtěch Filip, stínová ministryně zdravotnictví za KSČM Soňa Marková a předseda Poslaneckého klubu KSČM Pavel Kováčik se zástupci a zástupkyněmi Krizového štábu proti kolapsu zdravotnictví v čele s předsedkyní Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Dagmar Žitníkovou.

Krizový štáb proti kolapsu zdravotnictví vyrozuměl vedení KSČM o údajně tristním nedostatku zdravotnických pracovníků, o uzavírání nemocničních oddělení a dlouhých čekacích lhůtách na vyšetření a operace. Dle zástupců je problémem, že v celém zdravotnictví dlouhodobě chybí peníze. Krizový štáb požaduje (audio, 0:22) nárůst peněz pro domácí péči o 40 % a pro nemocnice o 15 %. Do zdravotnictví by mělo jít dle Krizového štábu minimálně 9 % HDP, tak jak je v západních zemích obvyklé.

Dle údajů Eurostatu šlo v roce 2016 nejvíce peněz do zdravotnictví ve Francii (11,5 % HDP), dále v Německu (11,1 % HDP) a Švédsku (11,0 % HDP); v České republice šlo do zdravotnictví přibližně 7 % HDP. Naopak nejméně vydalo na zdravotnictví Rumunsko (5 % HDP). V celé EU se pak odhaduje, že v roce 2016 dosáhly výdaje 10 % HDP. Tento krok by dle Krizového štábu umožnil zachovat současnou síť nemocnic, zvýšit platy a počet zaměstnanců, obnovit provoz uzavřených oddělení a celkově zkvalitnit zdravotní péči.

Vedení KSČM souhlasí s odboráři a požaduje změnu úhradové vyhlášky, která byla ministerstvem zdravotnictví dokončena na počátku září. Premiér Andrej Babiš změnu úhradové vyhlášky vylučuje. Krizový štáb proti kolapsu zdravotnictví se s prosbou o pomoc obrátil na poslance a hejtmany. Kromě vedení KSČM se sešel se zástupci ČSSD, KDU-ČSL a Pirátů.

Vláda v červnu letošního roku schválila přípravu státního rozpočtu České republiky na rok 2020, která počítá se saldem státního rozpočtu -40 mld. korun.

V září 2019 Ministerstvo financí předložilo vládě návrh zákona o státním rozpočtu na rok 2020. Návrh státního rozpočtu ze září 2019 počítá také se schodkem státního rozpočtu ve výši 40 mld. korun. Vláda tento návrh zákona o státním rozpočtu projednala a schválila. Nicméně v červnu 2018 Ministerstvo financí počítalo se schodkem 50 miliard korun, a to u rozpočtů až do roku 2021.

Ještě před schválením přípravy státního rozpočtu vedení KSČM trvalo na snížení plánovaného schodku státního rozpočtu pro rok 2020 na 30 miliard korun. 26. června 2019 Miloslava Vostrá v pořadu Události komentáře (čas 22:50) sdělila, že KSČM stále trvá na státním rozpočtu se schodkem 30 mld. korun a je ochotno akceptovat státní rozpočet se schodkem 40 mld. korun pouze v případě, že by 10 mld. šlo na zvýšení investic. Ještě 26. srpna 2019 KSČM požadovala deficit státního rozpočtu ve výši 30 miliard korun.

Stanovisko komunistů se změnilo 28. srpna 2019, kdy podle informací z webu KSČM doporučila předsedkyně sněmovního rozpočtového výboru Miloslava Vostrá poslaneckému klubu KSČM podpořit státní rozpočet na rok 2020 se schodkem 40 miliard. Miloslava Vostrá také ve stejný den poskytla rozhovor pro Český rozhlas (čas 5:40), kde o požadavku na třicetimiliardový schodek státního rozpočtu hovořila v minulém čase. Stanovisko KSČM ohledně čtyřicetimiliardového schodku státního rozpočtu bylo potvrzeno 16. září 2019 po jednání o návrhu zákona o státním rozpočtu na rok 2020. Toho dne Vojtěch Filip uvedl, že KSČM podpoří schodek rozpočtu na příští rok 40 miliard korun. Jiří Dolejš (KSČM) po jednání sdělil: „Chtěli jsme původně deficit třicetimiliardový, ale nikdy jsme neříkali, že je to nepřekročitelná podmínka. Pouze jsme tlačili, aby změny v rozpočtu, které se dělaly na poslední chvíli, byly racionalizační a nikoli, aby se utrácelo za každou cenu.“

Již z podstaty nelze ověřit, zda členové KSČM chtěli, aby Andrej Babiš plnil slib, že směřuje k vyrovnanému rozpočtu. Babiš nicméně v červnu 2014 v pořadu Otázky Václava Moravce (čas 30:00) řekl, že je přesvědčen, že v roce 2017 bude mít Česká republika vyrovnaný státní rozpočet. Podobně v Programovém prohlášení vlády Andreje Babiše z června 2018 je uvedeno, že bude cílem mít vyrovnaný rozpočet a dlouhodobě stabilizovat státní dluh ve vztahu k HDP a udržet ho na nízké úrovni.

Podle plánu Ministerstva financí pro rok 2020 jsou investiční výdaje financované z českých prostředků plánované ve výši 88,5 miliard Kč. Společně s penězi z evropských fondů je na investice pro rok 2020 vyhrazeno celkem 146,7 miliard Kč. V roce 2019 počítal státní rozpočet s tuzemskými investicemi ve výši 79,4 miliard Kč, celkové kapitálové výdaje pak byly rozpočtovány ve výši 122 miliard Kč, tedy o 24,7 miliard méně, než je rozpočtováno na příští rok.

Pro rok 2019 národní výdajový rámec Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI) činil 65,6 miliard Kč. Na rok 2020 plánovalo Ministerstvo financí státní příspěvek SFDI také přibližně ve výši 65 miliard korun. 8. srpna 2019 se ministryně financí Alena Schillerová a ministr dopravy Vladimír Kremlík dohodli na navýšení rozpočtu SFDI o 5 miliard Kč oproti původnímu návrhu. Z národních zdrojů tak na výstavbu a údržbu železnic či silnic půjde 70,2 miliard korun.

Ministryně financí Alena Schillerová hovořila o důležitosti investic pro českou ekonomiku obdobným způsobem jako Vojtěch Filip: „Výdaje na investice jsou motorem ekonomiky, zvláště v době zpomalování jejího růstu. A to zejména investice pro jednu a více generací. Snažíme se na ně dát maximum peněz, abychom udrželi příznivý ekonomický vývoj i v dalších letech. Tyto výdaje se naší ekonomice v budoucnu vrátí.“

Česká republika má na programové období 2014 až 2020 k dispozici 580,9 miliard korun. Jelikož však splnila pravidlo N+3 (stát musí vyčerpat dotace do tří let od té doby, kdy je obdržel) a do konce roku 2018 splnila 123 cílů daných Evropskou komisí z celkových 134, získala k tomu ještě výkonnostní rezervu 37 miliard korun. V konečném součtu tak Česko získalo okolo 618 miliard korun.

Obecně patříme mezi pomalejší čerpatele unijních dotací, navíc podle Nejvyššího kontrolního úřadu (str. 5) „využívání evropských prostředků stále provází dlouhotrvající problémy – například vysoká administrativní náročnost, dlouhý proces schvalování projektů nebo obecné a nicneříkající cíle.“ Server Echo24 pak píše o tradičním chování Česka, kdy budeme čerpat na poslední chvíli, přičemž nepůjde o příliš promyšlené projekty, které by nějak posouvaly ekonomiku. K 30. září 2019 bylo vyčerpáno 464 miliard a k dočerpání tak zbývá ještě přes 150 miliard (.pdf, str. 3), nikoliv pouze 60, jak říká Vojtěch Filip.

V roce 2021 začíná další období víceletého finančního rámce, který bude opět platit 7 let, tedy do roku 2027. Je tedy pravda, že stávající dotace se musí do roku 2021 vyčerpat (s možností dočerpání prostředků až do konce roku 2023 podle pravidla N+3), jinak o ně ČR přijde.