KSČM

Zastupitelstvo Pardubického kraje se na svém jednání dne 25. srpna 2020 zabývalo (.pdf, str. 7) tématem zákonodárné iniciativy, jejímž cílem je „předložení návrhu zákona ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru na kraje“. V zápisu z jednání lze právě u tohoto bodu nalézt zmínku, že „propad daňových příjmů je v tuto chvíli 900 milionů korun“. O propadu ve výši necelé miliardy korun píše i web Pardubice živě.

Stejné číslo nám pak potvrdil také tiskový mluvčí Pardubického kraje Dominik Barták. Ten uvedl, že za rok 2020 kraj předpokládá „propad daňových příjmů o cca 900 milionů korun“. Konkrétně jde o propad z 4,6 miliardy na 3,7 miliardy korun.

Dodejme, že s podobným výpadkem pak počítá například i Zlínský či Jihomoravský kraj. Data Ministerstva financí z konce dubna 2020 pak ukazují (.xlsx), že oproti předpovědi z února 2020 by mohl propad daňových příjmů krajů (bez Prahy) činit dohromady až 13,9 miliard. Oproti skutečným daňovým příjmům za rok 2019 by se dle Ministerstva financí mělo jednat o propad ve výši přibližně 8,2 miliard korun.

Zastupitelé Pardubického kraje, mezi nimiž byl (.pdf, str. 11) také Jan Foldyna (KSČM), schválili (.pdf, str. 7) dne 25. srpna 2020 zákonodárnou iniciativu, která navrhuje, aby „stát poskytl krajům 500 korun ze státního rozpočtu na každého obyvatele kraje“.

Důvodem vzniku iniciativy je dopad zákona č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu, z dubna 2020 na rozpočet Pardubického kraje a krajů obecně. Podle § 6 odst. 2 tohoto zákona je totiž kompenzační bonus, který byl zaveden kvůli pandemii koronaviru, „vratkou daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti“.

Krácení této daně již dříve vyvolalo kritiku ze strany obcí, konkrétně například od Sdružení místních samospráv ČR. To argumentovalo tím, že se jedná o daň sdílenou, tedy že „přibližně 9 % z jejího výnosu náleží krajům a přibližně 24 % obcím“, a zákon tak „přenáší celou třetinu reálných nákladů na vyplácení kompenzačního bonusu na územní samosprávné celky“.

Z těchto důvodů byla v červenci 2020 do zákona o kompenzačním bonusu v rámci jedné z jeho novel přidána část, která zavádí „jednorázové opatření zmírňující dopady tohoto zákona do rozpočtů obcí“. Nejdříve se jednalo o příspěvek 1 200 Kč na obyvatele, další novelizací došlo v srpnu 2020 k navýšení na 1 250 Kč. Právě o podobné opatření, tentokrát pro kraje, nyní žádá zmiňovaná zákonodárná iniciativa.

Jan Foldyna ve výroku také hovoří o sumě „cca 250 milionů“. Dle Českého statistického úřadu měl Pardubický kraj k 1. lednu 2020 celkem 522 662 obyvatel (.pdf, str. 1). Pokud toto číslo vynásobíme částkou 500 Kč, dostaneme sumu 261 331 000 Kč, což skutečně zhruba odpovídá 250 milionům. Stejná čísla pak lze nalézt také přímo v důvodové zprávě (.pdf, str. 5) k návrhu zákona na zavedení příspěvku pro kraje, který na přelomu srpna a září podalo zastupitelstvo Pardubického kraje.

Dodejme, že Pardubický kraj počítá s propadem (.pdf, str. 7) daňových příjmů ve výši 900 milionů korun. Pokud by tedy Pardubický kraj získal ze státního rozpočtu příspěvek 261 milionů korun, nepokryla by tato částka jeho celkovou ztrátu. Z těchto důvodů výrok hodnotíme jako pravdivý.

Že kraj dobře hospodařil s penězi, je ověřitelné z rozpočtů Pardubického kraje za poslední 4 roky. Přebytek hospodaření z minulých let dosáhl podle návrhu rozpočtu Pardubického kraje na rok 2020 (.pdf, str. 10) celkové výše 528 mil. Kč. Návrh byl předkládán s celkovým saldem příjmů a výdajů ve výši -341 089,80 tis. Kč. Záporné saldo rozpočtu je kryto úsporami finančních prostředků minulých let. Zapojený přebytek hospodaření z minulých let bude podle důvodové zprávy prioritně použit na financování investičních akcí na majetku Pardubického kraje.

Podle důvodové zprávy Závěrečného účtu Pardubického kraje za rok 2016 (.pdf, str. 18) skončilo hospodaření k 31. prosinci 2016 přebytkem ve výši 905 716,89 tis. Kč. „V porovnání s plánovaným schodkem v rozpočtu se jedná o zlepšený hospodářský výsledek, neboť skutečné hospodaření Pardubického kraje v roce 2016 pozitivně ovlivnil nárůst celostátního inkasa sdílených daní, a tím i vyšší příjem daňových příjmů kraje. Dále Pk zaznamenal i vyšší plnění nedaňových příjmů, které nezapojil do rozpočtu. Celkově tedy Pk realizoval příjmy o 4,66 % vyšší než ty, které měl zahrnuté do rozpočtu na rok 2016. Na zlepšený výsledek hospodaření mělo vliv i nižší čerpání výdajů, zejména v oblasti investic a projektů EU, kdy se dařilo soutěžit veřejné zakázky pod plánovanou cenou. Realizace některých investičních akcí a projektů se protáhla do roku 2017, tzn., že úspora těchto výdajů byla počátkem roku 2017 zapojena do rozpočtu kraje na tento rok. Financování kraje bylo v roce 2016 ovlivněno i velkým objemem prostředků převáděných do rozpočtu kraje z roku 2015. I v tomto případě šlo převážně o prostředky v oblasti investic a nevyčerpané prostředky u projektů kofinancovaných z fondů EU, dále pak o akce, u nichž závazek přešel z roku 2015 do 2016 apod. Do rozpočtu kraje se automaticky z roku do roku zapojují nečerpané zůstatky Rezervního fondu, vodního účtu apod.“ 

Za rok 2017 (.pdf, str. 18) skončilo hospodaření Pardubického kraje přebytkem ve výši 814 039,24 tis. Kč. Zlepšený hospodářský výsledek (v porovnání s plánovaným) byl ovlivněn výší celostátního inkasa sdílených daní v roce 2017 a tím i nárůstem daňových příjmů kraje. Celkově kraj realizoval příjmy o 5,06 % vyšší, než které předpokládal v rozpočtu na rok 2017.

K 31. prosinci 2018 (.pdf, str. 15) skončilo hospodaření Pardubického kraje přebytkem ve výši 59 179,4 tis. Kč a ke konci roku 2019 (.pdf, str. 5) dokonce přebytkem ve výši 379 387,55 tis. Kč. Zlepšené saldo financování v těchto letech bylo ovlivněno výší celostátního inkasa sdílených daní a s tím souvisejícím nárůstem daňových příjmů kraje.

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící, neboť je pravdou, že Pardubický kraj v minulých letech pravidelně hospodařil s přebytkovým rozpočtem, přičemž tento přebytek může být použít i na (částečné) vyrovnání ztráty způsobené koronavirovou krizí. Dojem, který výrok vytváří, tedy že propad v daňových příjmech kraje ve výši cca 900 milionů bude celý vyrovnán právě přebytky z minulých let, ale není správný, neboť úspory z minulých let dosáhly na konci roku 2019 výše 528 milionů korun, přičemž s využitím 341 milionů z těchto úspor počítal již původní rozpočet na rok 2020. Pro vyrovnání propadu daňových příjmů v souvislosti s krizí je tedy k dispozici max. 187 milionů korun, což celkový očekávaný propad nepokryje.

Na konci roku 2019 byl schválen rozpočet Pardubického kraje na rok 2020 a střednědobý výhled rozpočtu Pardubického kraje na roky 2021–2022. V kapitole Sociální věci, která se týká uvedeného výroku, byly plánované příjmy kraje bez zdrojů z EU 5 mil. Kč. Pokud započítáme i zdroje z EU, pak dosahovaly celkové příjmy této kapitoly 32,652 mil. Kč (.zip, Příloha 5).

Přitom, jak plyne z uvedeného rozpočtu kraje, dosahovaly ve stejném roce výdaje kapitoly Sociální věci 198,858 mil Kč. Je tedy zřejmé, že výdaje v sociální oblasti kraje jsou dofinancovány z jiných kapitol. Stejná situace platí pro všechny ostatní rozpočtované kapitoly (Životní prostředí, Doprava, Školství a mládež).

Hlavní zdroj příjmů krajů totiž vzniká přerozdělením výnosu některých daní podle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní. Jak plyne z rozpočtu Pardubického kraje, tyto příjmy tvoří drtivou většinu příjmů kraje (Kapitola finanční). Kraje tak disponují jednou sumou, kterou podle svých potřeb a závazků distribuují do jednotlivých oblastí (např. do sociálních služeb). Jestliže tedy v rámci debaty ve studiu zaznělo, že Pardubický kraj má přijít pro letošní rok o 900 milionů korun, pak se výpadek těchto příjmů logicky projeví v nedostatku finančních prostředků i pro kapitolu Sociální věci.

Dalším problémem je systém výplaty peněz na sociální služby, ve kterém peníze sice vyplácí kraj, ale příslušný obnos peněz obdrží od státu. Například v roce 2017 si kraje stěžovaly jak na nedostatečné instrukce od Ministerstva práce a sociálních věcí, tak na nedostatek a opožděnost vyplácených financí. V roce 2019 pak z původně slíbených 2,5 miliard obdržely kraje od státu zhruba 1,5 miliardy, zbytek pak měly získat z evropských dotací. K situaci se vyjádřil pardubický krajský radní pro sociální problematiku Pavel Šotola (KDU-ČSL):  „V tuto chvíli nám chybí zhruba 110 milionů. Z jedné miliardy bychom dostali 53,7 milionu a z evropských fondů bychom za cenu strašné administrativy vyčerpali 17 milionů". Hejtman Pardubického kraje Martin Netolický (ČSSD) dodal, že kraji chybělo zhruba 35 mil. Kč: „Skutečně nám chybějí peníze na pobytové služby, což jsou služby klíčové. Nyní analyzujeme, jaká je ta finální částka".

Tato situace se tedy skutečně dá přirovnat k situaci v dopravě, ve které dochází k náročným vyjednáváním mezi hejtmany a vládou o uvolnění peněz ze Státního fondu dopravní infrastruktury, přičemž tyto peníze jsou v některých případech uvolňovány se zpožděním.

The Economist v rámci své The Economist Intelligence Unit (EIU) měří již od roku 2006 míru demokracie u 167 zemí světa. The Economist analyzuje 60 indikátorů spadajících do pěti různých kategorií: volební proces a pluralismus, fungování vlády, politická participace, politická kultura a občanské svobody.

Kromě číselného skóre a žebříčku index (.pdf) kategorizuje každou zemi do jednoho ze čtyř typů režimů: plné demokracie, demokracie s chybami a nedostatky, hybridní režimy a autoritářské režimy.

V úplné demokracii žije pouze 5,7 procenta světové populace (str. 3). Mezi lety 2006–2012 byla Česká republika mezi prvními dvaceti státy žebříčku, některé roky byla dokonce na lepší pozici než Velká Británie nebo Spojené státy. V roce 2013 se propadla na 21. místo a v roce 2014 vypadla z kategorie plně demokratických států (str. 18). Nyní je takzvanou demokracií s nedostatky (str. 10), stejně tak jako Tchaj-wan, který se ale posledních několik let umisťuje v žebříčku (.pdf, str. 18, 20) před Českou republikou.

Dodržování některých demokratických principů by se tedy mohlo zlepšit jak na Tchaj-wanu, tak v České republice. Nicméně Tchaj-wan je také nyní trvale zařazen mezi jednu z nejvíce svobodných a nejdemokratičtějších zemí na světě mezinárodními organizacemi jako jsou Freedom House či mezi země se svobodným tiskem podle organizace Reportéři bez hranic (pro srovnání Freedom House také zařazuje Českou republiku až za Tchaj-wanem). Podle Mezinárodního institutu pro demokracii a volební pomoc (IDEA) je demokracie na Tchaj-wanu na vysoké úrovni ve všech měřených faktorech (.pdf, str. 167) a je také vedle Švýcarska jedinou zemí s vysoce rozvinutou přímou demokracií (str. 25).

Výrok tedy hodnotíme jako nepravdivý, jelikož se Tchaj-wan umisťuje na předních místech indexů, které měří míru demokracie a svobody. Tchajwanská demokracie má sice své nedostatky, umisťuje se však v mezinárodním srovnání před Českou republikou (dle indexu EIU i Freedom House). O demokracii na Tchaj-wanu se Daniel Pawlas zmínil i v jiné části rozhovoru, pro duplicitu jsme druhý výrok neověřili samostatně, ale zahrnuli jsme ho do analýzy tohoto výroku.

Nejdříve upřesněme kontext (video, čas 11:20), ve kterém výrok zazněl. Poslanec Pawlas mluvil o cestě na Tchaj-wan, kterou chystá předseda Senátu Miloš Vystrčil. V této souvislosti tedy Daniel Pawlas prohlásil, že předseda Senátu jede na Tchaj-wan bránit demokracii a že Česká republika nemůže v mezinárodní politice sama příliš mnoho dosáhnout. V případě, že se nám některé přístupy Číny nelíbí, máme prý svůj postup koordinovat právě v rámci EU, která údajně vznikla právě jakožto protiváha světových velmocí na mezinárodním poli. Podstatou našeho hodnocení je tedy fakt, zda EU skutečně vznikla především proto, aby hájila práva svých členů na mezinárodním poli, resp. prosazovala jejich ideje v rámci zahraniční politiky.

O vzniku Evropské unie pak lze hovořit ve dvou rovinách. Zaprvé jako o postupné evropské integraci a vzniku Evropského společenství uhlí a oceli v roce 1952, následně vytvoření Evropského hospodářského společenství a EURATOM v roce 1957. Tyto jednotlivé instituce byly postupně sjednocovány v Evropská společenství. V druhé rovině Evropská unie jako taková byla založena v roce 1992 Maastrichtskou smlouvou a později podstatně reformována Lisabonskou smlouvou (.pdf, str. 6), kdy Evropská unie nahradila do té doby fungující Evropská společenství a získala tím právní subjektivitu. Ta vytvořila hospodářský a politický systém stojící na třech pilířích – prvním z nich byla stávající Evropská společenství, druhým Společná bezpečnostní a zahraniční politika, třetím pilířem se stala spolupráce v oblasti spravedlnosti.

Nejdříve se zaměříme na vznik Evropské unie jakožto kontinuální proces integrace. První pohnutky k procesu evropské integrace a k vytvoření sjednocené Evropy, ať už v jakékoli podobě, byly motivované zejména mírem a bezpečností, ale i ekonomicky. Evropa zažila dvě světové války, které do značné míry vyvolal nacionalismus jednotlivých národů a států, a jedním ze základních cílů politiků uvažujících o sjednocení národů Evropy tak bylo předejít (.pdf, str. 8) podobnému vývoji do budoucna. Dalším důvodem byla ekonomická kooperace (.pdf, str. 11), která by vedla k výhodnějším podmínkám pro ekonomický růst všech zúčastněných států. Součástí ekonomické integrace byla i teze, že pokud státy budou ekonomicky provázané, nevyplatí se jim války vést.

Existovaly také další motivy (.pdf, str. 9, 10), kvůli kterým byla budoucí integrace (str. 34) Evropy pro některé státy zajímavá. USA a Velká Británie v ní viděly možnost omezení pokračující sovětské rozpínavosti (str. 202), Francie zase pokus vzdorovat rostoucí politické, ekonomické i kulturní hegemonii Spojených států a zapojením Německa zajištění neopakování války. Německo v integraci spatřovalo možnost zařadit se zpět mezi normální evropské země a podobně také Itálie, hledala možnost jak udělat tlustou čáru za fašistickou minulostí a překonat hrozbu komunismu v současnosti. Jako více méně vedlejší dopad evropské integrace byl považován fakt, že Evropa spojená do jednoho silného celku mohla mít možnost být mezinárodně více slyšet než jako rozdrobené státy.

V rámci zmíněné Maastrichtské smlouvy pak vznikla mimo jiné i Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP), která má směřovat k hlubší integraci států také v této oblasti – Evropská unie má tak možnost zaujímat společné postoje, případně vyhlašovat společné akce – civilní i vojenské. Hlasování o společných postojích a akcích probíhá jednomyslně s možností konstruktivní neúčasti. Pro státy byla tato rozhodnutí závazná, avšak nebyla vynutitelná.

Podstatnou změnu ve fungování Evropské unie pak představuje Lisabonská smlouva. Tou, jak již bylo řečeno v úvodu, byla zrušena Evropská společenství, jež byla plně nahrazena Evropskou unií, která tak získává právní subjektivitu. Hlavní motivací pro její přijetí však opět nebylo vytvoření protiváhy světovým velmocem. Jako hlavní důvod je zmiňována především větší akceschopnost a zefektivnění (.pdf, str. 8). Dalšími deklarovanými cíli je pak větší demokratičnost a transparentnost či větší důraz na práva občanů. Mezi těmito cíli se však opět objevuje i ukotvení Evropské unie jakožto globálního aktéra.

Co se týče zahraniční působnosti Unie, také zde je nejdůležitější zahraniční prosazování obchodních zájmů. Dle čl. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) má Unie výlučnou pravomoc v oblasti společné obchodní politiky. Do této oblasti přitom dle druhého odstavce čl. 3 spadá i uzavírání mezinárodních smluv. Proces jejich uzavírání je pak upřesněn v čl. 207 SFEU. Unii při sjednávání dohod zastupuje Komise, přičemž k zahájení jednání o mezinárodní smlouvě potřebuje souhlas Rady. K udělení souhlasu pak stačí kvalifikovaná většina.

V případě společné zahraniční politiky, které se výrok týká, je však postup rozdílný. Dle čl. 24 Smlouvy o Evropské unii (SEU, .pdf, str. 30) rozhodují o zahraniční politice Evropská rada a Rada EU. K přijetí jakéhokoliv opatření je přitom nutná jednomyslnost. Článek 25 SEU pak vymezuje, jakých opatření může Unie při provádění zahraniční politiky využít.

Z tohoto je patrné, že i Lisabonská smlouva (SEU a SFEU) vnímá hlavní roli Unie především v rovině společné obchodní politiky, ve které se uplatní hlasování kvalifikovanou většinou, což umožňuje větší akceschopnost Unie v této oblasti. Naopak v oblasti zahraniční politiky je stále nutný jednomyslný souhlas všech členských států a nástroje provádění zahraniční politiky jsou omezeny. 

Výrok tedy hodnotíme jako zavádějící. Přestože je totiž lepší pozice na mezinárodní scéně skutečně jedním z důvodů především pozdějších fází evropské integrace, potažmo vzniku EU jako takové, nemůžeme říci, že by EU vznikla právě proto, aby na mezinárodní scéně hájila práva členských států či vedla s jinými státy politický dialog. Ač je to oblast, které se Unie již od 90. let také věnuje. To je zjevné i z nastavení vnitřních procesů Unie, ve kterých je kvalifikovaná většina, zajišťující vetší akceschopnost, a tudíž i konkurenceschopnost, uplatňována pouze v případě společné obchodní politiky. Vedle toho zahraniční politika stále zůstává poměrně rigidním aspektem EU, když je v této oblasti nutné veškerá opatření schválit jednomyslně, což v případě 27 suverénních členských států s vlastními zahraničně politickými zájmy není vždy snadné.

O otevřenosti české ekonomiky vypovídá například analýza UniCredit Bank (.pdf, str. 7) z roku 2018. Ta uvádí, že podíl exportu na HDP je pro rok 2017 67 % a podíl importu na HDP je 62 %. Konkrétně studie uvádí (str. 2): „Pro Českou republiku, jakožto malou otevřenou ekonomiku, má zahraniční obchod klíčový význam.“ Z tohoto tedy můžeme usuzovat, že prioritou české ekonomiky je skutečně export, a nikoliv domácí spotřeba. Dále studie uvádí, že „Česká ekonomika je zahraničním obchodem úzce navázána na EU28 a tato závislost se za uplynulých deset let snížila jen minimálně“ (.pdf, str. 5).

Otevřenost ekonomiky se krom poměru nominální hodnoty importu a exportu na HDP měří například ukazatelem OMI (Open Markets Index), který sestavuje Mezinárodní obchodní komora (ICC, angl. International Chamber of Commerce). Ve své zprávě z roku 2017 (.pdf, str. 6, 7) uvádí ICC tento index, na škále od 1 do 6, pro 75 měřených ekonomik. Z něj ČR vychází jako 14. nejotevřenější s OMI 4,1 a je klasifikovaná jako nadstandardně otevřená ekonomika.

Struktura přímého českého exportu do daných států je uvedena na grafu níže. Tato data vycházejí z nominálních hodnot českého exportu zboží (.xlsx), tak jak je uvádí Ministerstvo průmyslu a obchodu za rok 2019. Dle těchto údajů se ČLR podílí pouze 1,2 % a je až 17. největších příjemcem českého exportu. Pro kontext je dobré dodat, že Tchaj-wan je až 51. příjemcem českého exportu s 0,12 % celku. Data pro bilanci služeb se nám nepodařilo najít.

Jak uvádí Exportní strategie České republiky pro období 2012 – 2020 (.pdf, str. 17), schválená (.pdf) vládou Petra Nečase 14. března 2012, ČLR je považována za jednu z 12 prioritních zemí. O seznamu 12 prioritních zemí dokument uvádí to, že „byl vypracován na základě požadavků podnikatelských reprezentací. Seznam bude periodicky upravován a vyhodnocován v závislosti na plnění dosažených cílů, situací na světových trzích a potřebách podnikatelské sféry“. Dle zprávy o plnění Exportní strategie za rok 2019 (.pdf, str. 47) je Čína stále za tuto prioritní zemi považována. Strategie z roku 2012 pak za hlavní cíl považuje (str. 12) mimo jiných „zvyšování objemu exportu a z něj plynoucích přínosů pro dlouhodobý udržitelný růst, zaměstnanost a příjmy do veřejných rozpočtů“.

Tchaj-wan se skutečně řadí mezi státy, ze kterých se hojně investuje do zahraničí. Podle dat CIA byl Tchaj-wan 22. největším investorem na světě. Pro porovnání Čína je 10. největším investorem, investovala v roce 2017 v zahraničí přibližně čtyřikrát více peněz než Tchaj-wan, ale má přibližně 59krát větší populaci. Tchaj-wan má také více odchozích zahraničních investic než příchozích – tedy více investuje v zahraničí, než je v něm investováno ze zahraničí. V posledních letech tchajwanské investice v zahraničí také povětšinou rostou (viz graf níže – zelená linka).

Tchajwanské odchozí přímé zahraniční investice

Tchaj-wan je známý zejména ve výrobě jemné elektroniky a IT produktů – tradičně investuje tedy v zemích, kde je výhodné prostředí pro tuto výrobu, a to zejména v Číně, kam v roce 2017 odešlo přibližně 44 % tchajwanských investic. Podíl Číny na odchozích zahraničních investicích ale v posledních několika letech klesá. Tchaj-wan se tak postupně přeorientovává od investic do levných manufaktur více k investicím do finančního sektoru a pojišťovnictví (.pdf, str. 9). Tento posun můžeme pozorovat v grafu výše – od roku 2015 investice do zbytku světa poprvé překonaly množství investic do Číny (modrá a červená linka).

Na následujícím grafu lze vidět, jak se v čase vyvíjely zahraniční investice dle odvětví. Opět můžeme pozorovat pokles investic do výrobního průmyslu (světle modrá) a naopak růst investic do finančnictví a pojišťovnictví (červená).

Tchajwanské odchozí přímé zahraniční investice dle odvětví

S růstem investic do těchto odvětví souvisí i velké zastoupení britských zámořských území v Karibiku na tchajwanských zahraničních investicích (viz graf níže). V roce 2017 tam odešlo přibližně 28 % zahraničních investic. Tento trend je způsobený (.pdf, str. 10) zejména daňovou politikou těchto malých států – pro Tchaj-wan je výhodné investovat skrze tyto státy dál, do Ameriky, případně i do Evropy. Lze tedy předpokládat, že většina investic odsud poputuje dál. Dalším důvodem (.pdf, str. 10) rostoucích investic do Karibiku je několik smluv o volném obchodu mezi Tchaj-wanem a středoamerickými státy, jako jsou např. Honduras, Panama či Guatemala. Tyto státy mají velké přírodní zdroje i levnou pracovní sílu.

Většina tchajwanských investic odchází do států s nižší průměrnou mzdou, než jaká je na Tchaj-wanu. Tam v roce 2018 byla průměrná měsíční mzda 5 957 tchajwanských dolarů, což v tehdejším kurzu ČNB k 31. prosinci 2018 odpovídá 38 096 korunám. V Číně ve stejném období byla průměrná mzda značně nižší – opět dle kurzu ČNB přibližně 22 444 korun (6 868 jüanů). Významně nižší mzda byla také ve Vietnamu – 5 796 korun (5 665 000 dongů) či v Thajsku – 9 641 korun (13 888 bahtů), kam Tchaj-wan také investuje.

V některých státech, kam z Tchaj-wanu přicházejí zahraniční investice, byla i vyšší průměrná měsíční mzda, jako například v Singapuru – 88 610 korun (5 371 singapurských dolarů) či v USA – 118 121 korun (5 257 dolarů). Většina investic ale plyne do států s výhodou levnější pracovní síly.

Poslanec Pawlas odpovídá na otázku moderátora Moravce, proč se nedaří napravovat nevyrovnanou obchodní bilanci mezi Čínou a ČR. Daniel Pawlas na otázku odpovídá, že to je dle jeho názoru kvůli tomu, že ČR nedokáže produkovat výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Dále pak pokračuje naším analyzovaným výrokem, v němž označuje Čínu za zemi, která se v posledních 30 letech dostala do postavení světové ekonomické velmoci, a proto si většinu produktů dokáže opatřit sama a zajímá se pouze o produkty s vysokou přidanou hodnotou.

Pro ověření výroku nejprve musíme analyzovat postavení Číny na světovém ekonomickém trhu v posledních 30 letech. Ekonomické postavení Číny poměrně výstižně analyzuje Světová banka, která uvádí jako zlomový okamžik pro ekonomický vývoj Číny rok 1978, ve kterém došlo k řadě reforem, které Čínu otevřely světu. V současnosti Světová banka hodnotí Čínu jako světovou 2. největší ekonomiku a před Čínou se již nacházejí jen USA. Ve vloženém grafu můžeme vidět čisté HDP Číny v kontextu ostatních zemí světa v čase. Pro kontext doplňujeme, že největší samostatná evropská ekonomika, kterou je Německo, byla Čínou předehnána v roce 2005.

Porovnáme-li současný stav s minulostí, pak v roce 1990, tedy před 30 lety, byla Čína dle stejného kritéria 11. největší ekonomikou na světě, v roce 1995, tedy před 25 lety, již mezi 8 největšími ekonomikami světa. Tuto část výroku můžeme hodnotit jako pravdivou.

Co tedy Čína reálně dováží? Z hlediska obsahového by nám mohla napovědět následující citace:

„V roce 2019 tvořily hlavní dovozní položky Číny elektrické a elektronické přístroje. Velkou část dovozu tvořily také primární suroviny: ropa, železo, zemní plyn a sójové boby. Z průmyslových výrobků jsou v dovozech silně zastoupeny zejména stroje a dopravní zařízení. Čína je největším světovým dovozcem sójových bobů a druhým největším dovozcem rýže a ječmene. Pšenice, rýže a kukuřice se dováží především za účelem výroby krmných směsí a dalšího zpracování v potravinářském průmyslu.“

Tento výčet produktů nám ovšem neposkytuje jasnou informaci o jejich kvalitě. Čína sice podle stejného zdroje vyváží strojírenská zařízení v dvojnásobné hodnotě, než pokud jde o jejich import, to nicméně ještě nevyjadřuje nic o jejich kvalitě a požadované úrovni. O nutné přidané hodnotě českých výrobků směřujících do Číny hovoří například manuál pro exportéry vytvořený (.pdf, str. 3) Ministerstvem zahraničích věcí ČR:

„Vstoupit na čínský trh s prakticky jakýmkoli zbožím dnes znamená utkat se s obrovskou konkurencí. Je totiž téměř nemožné představit si výrobek, který by na čínském trhu nebyl dostupný nebo se zde nevyskytovala alespoň jeho náhražka.“

Na straně 4, je pak uvedeno, že vedle produktů, jež jsou se svou zemí původu tradičně spojeny (francouzská vína), zde mají šanci uchytit se také technologie, které nejsou čínští výrobci schopní sami vyrobit, a dále výrobky, které jsou schopné konkurovat výrazně lepší kvalitou či efektivitou.

Další informace pak poskytuje dokument Ministerstva průmyslu a obchodu ČR Perspektivní obory pro vývoz do Číny (.pdf). V dokumentu se hovoří o komplexním záběru čínské ekonomiky (str. 1) a zvýšených investicích do inovací a vývoje (str. 2). Zároveň ale stále přetrvává hrozba v podobě slabé ochrany práv duševního vlastnictví a možnosti vymáhání této ochrany.

Na stranách 3 a 4 zkoumaného dokumentu se nalézá seznam perspektivních oborů, v nichž se čeští exportéři mohou prosadit. Ze seznamu vyplývají především dvě věci, a to je jednak vysoká konkurence ze strany čínských výrobců a možná ještě vyšší konkurence na straně světových producentů, která pak v řadě odvětví znamená uplatnitelnost pouze výrobků s vysokou přidanou hodnotou. Konkrétně v případě oboru obnovitelných zdrojů se uvádí (str. 3):

„Jedná se bezpochyby o perspektivní odvětví, nicméně vzhledem k zaměření vládních investic do této oblasti (resp. na podporu výrobců zařízení sloužících k ochraně životního prostředí) a extrémní konkurenci ze strany jiných zahraničních výrobců je to také oblast, ve které se prosadí jen výrobky unikátní a s nejvyšší přidanou hodnotou.“

Nebo v případě potravin (str. 4):

„Specifickým typem spotřebního zboží, které má v Číně potenciál uspět, jsou nepochybně tradiční evropské potraviny, potraviny vysokých jakostních standardů a nápoje. Nedůvěra čínských konzumentů v bezpečnost domácích potravinových produktů (mj. jako důsledek tzv. melaminové aféry a skandálu s přidávanými hormony do mléčných výrobků) představují další příležitost pro importované – byť dražší – substituty.“

Příklad ze zdravotnictví (str. 4):

„Konkurence v oblasti medium-tech zdravotnických výrobků je obrovská, hi-tech zdravotnické výrobky z EU však mají v Číně dobré jméno a zachovávají si konkurenceschopnost i při vyšší ceně.“

Posledním bodem v seznamu jsou nové technologie. Uvádí se, že nové technologie (například z oblastí nanotechnologií) jsou v Číně teprve na počátečním, ale zato překotném stupni rozvoje. Kromě výše uváděných produktů s vysokou hodnotou má Čína hlavně zájem o suroviny (str. 3).

Dva výše uváděné dokumenty z produkce MZV a MPO se shodují na tom, že je čínský trh náročný, především kvůli zájmu o technologicky náročné produkty. A to kvůli vysoké konkurenci na vnitřním trhu způsobené jak konkurencí domácí, tak i zahraniční. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.

Výrok byl pronesen při diskusi o zahraničním obchodu České republiky, proto ho budeme hodnotit v tomto kontextu a budeme se zabývat tím, jak velká část české produkce míří do Německa.  

Německo je pro český vývoz klíčovým trhem, směřuje tam dlouhodobě přes 30 % celkového exportu České republiky. Německo je tak mezi jinými zeměmi největším odbytištěm českého zboží a zároveň z něj i nejvíce dovážíme.

Například podle dat Českého statistického úřadu (.pdf) mířilo v roce 2018 do Německa 32,4 % exportu České republiky a celková hodnota exportovaného zboží dosáhla 1426,4 mld. Kč. Proti tomu vývoz do všech zemí světa mimo Evropskou unii činil v témže roce jen 15,8 % zboží.

Podobná data jsou dostupná i pro rok 2019 (.xlsx, záložka země). Německo bylo i v tomto roce nejvýznamnější cíl exportu ČR. Mířilo tam 31,8 % českého zboží. Na druhém místě v této statistice je Slovensko s podílem 7,6 % následované Polskem s podílem 6,0 % českého vývozu.

Poslanec Pawlas má tak pravdu, že Německo je pro ČR významným partnerem. Pokud bychom termín „většina“ ve výroku interpretovali jako absolutní většinu, šlo by o nepřesnost, jelikož podíl Německa je zde ve skutečnosti zhruba třetinový. Nicméně vzhledem k tomu, že Německo jako cíl českého vývozu má zcela dominantní pozici, a tedy i výraznou relativní většinu, hodnotíme výrok jako pravdivý.

Na závěr uveďme, že podle dat Ministerstva průmyslu a obchodu se „na českém vývozu do Německa podílejí především silniční vozidla, následovaná elektrickými zařízeními, přístroji a spotřebiči a dále stroji a zařízeními všeobecně užívanými v průmyslu“.