Nez.

V tiskové zprávě ministerstva financí o čisté pozici České republiky vůči rozpočtu EU za rok 2014 se píše, že: „Celkově ČR od svého vstupu do EU 1. května 2004 do 31. prosince 2014 zaplatila do rozpočtu EU 387,3 mld. Kč a získala 797,5 mld. Kč. Kladné saldo čisté pozice České republiky ve vztahu k rozpočtu EU tak souhrnně dosáhlo 410,2 mld. Kč.“

O stejné částce hovoří také NKÚ (Nejvyšší kontrolní úřad) ve své Zprávě (.pdf) o finančním řízení prostředků Evropské unie v ČR (EU report 2015).

„Čistá pozice ČR vůči rozpočtu EU tak dosáhla v úhrnu 15,7 mld. €, tj. v přepočtu 410,2 mld. Kč.“ (str. 17)

Během posledních 70 let nebyla žádná západoevropská země ve válce s jinou zemí regionu a stejně tak lze říci, že žádný člen Evropské unie (EU) nebyl ve válečném konfliktu proti jinému členu. V celém období to byla pouze válka v Jugoslávii a válka na východě Ukrajiny, které se k hranicím EU přiblížily. The Washington Post také cituje několik studií, které vyzdvihují vliv EU na řešení problémů skrze nenásilný způsob řešení problémů.

Pokud jde o politické pozadí EU, lze citovat (AMO, s. 2) z Schumanovy deklarace, která dala impuls k vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) : „Solidarita ve výrobě, k níž se takto [vytvořením společného trhu s uhlím a ocelí] dospěje, bude mít za následek, že jakákoli válka mezi Francií a Německem bude nejen nemyslitelná, nýbrž i nemožná.“

Že je současné období opravdu výjimečné, lze vidět i v datech. Množství mezinárodních konfliktů, kterých se účastnily během posledních desetiletí evropské státy, je mnohem menší než během historie.

Zdroj: Our World in Data - War and Peace before 1945

Výrok jsme nuceni hodnotit jako neověřitelný, neboť nedovedeme posoudit migrační úmysly a plány obyvatel černého kontinentu v dalších letech.

I tak bychom rádi uvedli pár čísel. Jen za rok 2015 přišlo do Evropy více než milion uprchlíků, z nichž tvoří uprchlická vlna z Afriky pouhých 20 %, tedy přibližně 200 000. Evropská komise odhaduje (pdf., str. 60), že mezi lety 2016 a 2017 připutují do Evropy další 3 miliony lidí. Pokud by tato struktura měla být v budoucích letech zachována, šlo by v následujících letech o dalších 600 000 uprchlíků z Afriky.

Není jasné, jaký časový horizont má Aleš Brichta na mysli. Pokud však uvážíme výše zmíněná čísla, seznáme, že je přinejmenším velmi nepravděpodobné, že by doposud přišla "čtvrtina, pětina" lidí. Migrační vlna z Afriky by ve stejném tempu musela postupovat kontinuálně následující 3-4 roky.

Michaela Jílková mluví o počtu uprchlíků, které by měla Česká republika přijmout na základě schváleného mechanismu kvót. Podle tohoto mechanismu připadá na ČR 2 978 osob. Klíč pro jejich přerozdělení na úrovní EU je následovný: počet obyvatel (váha 40 %), celkové HDP (váha 40 %), počet žadatelů o azyl v letech 2010-2014 (váha 10 %), aktuální míra nezaměstnanosti (váha 10 %).

Výrok hodnotíme jako nepravdivý, neboť nikdo nerozhodl o povinnosti občanů vzít si uprchlíky domů. Výrok, který je Alešem Brichtou připisován předsedovi EP Martinu Schulzovi, z jeho úst také nezazněl.

Skutečnost, že by předseda Evropského parlamentu (nikoliv Rady) Martin Schulz kdekoliv hovořil o povinnosti „vzít si uprchlíky domů,“ se nám nepodařilo nikde nedohledat. Co se týče tvrzení o použití vojenské síly proti státům Visegrádské čtyřky, jedná se o výrok hojně šířený na tzv. alternativních webech či blozích podobného charakteru v Česku a na Slovensku (jednalo se např. o web Medzičas.sk, Czech Free Press, Parlamentní listy, Svobodný svět). Na svém webu se této informaci věnoval i nedávno zesnulý europoslanec Miloslav Ransdorf, který navzdory kritice Schulze napsal, že vojenským zásahem předseda EP nevyhrožoval.

Jaká je skutečnost? Jednalo se o Schulzovo vyjádření pro televizi ZDF (německy, čas 7:08). Reportáž sice obsahuje infografiku ukazující na nepoměr mezi dotacemi, které přijaly východní země EU a počtem uprchlíků, které budou přijímat. Martin Schulz však ve svém vyjádření mluví pouze o ultranacionalistech a o zemích V4 se vůbec nezmiňuje. Předseda EP říká: „Pokud bude EU v této otázce ustupovat, stane se Evropa Evropou ultranacionalistů v této, ale i v jiných otázkách. Evropské společenství potřebuje společného ducha, kterého je nutné v případě nutnosti prosadit i silou. Nemůže se stát, aby ti (a já k těmto lidem patřím), kteří říkají, že v v 21. století, v globálním 21. století, nebudeme řešit globální problémy nacionalismem, aby tito lidé někdy v budoucnu bojovali a říkali: V případě nutnosti se také prosadíme v boji s těmi druhými.“

Předseda EP tedy nemluví o vojenském zásahu proti zemím V4, ale právě naopak se vymezuje proti ultranacionalistům, kteří by se v budoucnu chtěli prosadit bojem. Nutno podotknout, že se navíc jedná o prohlášení jednoho z čelních představitelů EU pro média, nikoliv o žádný krok, který by schválila a učinila Evropská unie.

Dle kvót schválených v září 2015 by do Česka mělo zamířit 2 978 osob z celkového počtu 120 000 rozdělovaných.

Výrok hodnotíme jako zavádějící. Je sice pravdou, že ještě na jednání V4 dne 4. září 2015 v Praze vydaly všechny členské státy společné prohlášení o odmítnutí navrhovaných povinných kvót. I tak se ale během hlasování o těchto kvótách na půdě EU na mimořádném jednání ministrů vnitra EU dne 22. září 2015 Polsko přidalo k zastáncům přijetí kvót. Proti hlasovaly jen Slovensko, Česká republika, Maďarsko a Rumunsko. Finsko se hlasování zdrželo.

Vyjádření předsedy vlády ČR z 1. října 2015:

Vzhledem k tomu, že se nepodařilo dosáhnout konsensu, bylo rozhodnutí nakonec přijato po hlasování kvalifikovanou většinou. Proti se vyslovila Česká republika, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko. Finsko se hlasování zdrželo z důvodu nesouhlasu s tím, že rozhodnutí nebylo přijato formou konsensu.

Takovýto procedurální postup, který byl zvolen na jednání Rady ministrů vnitra, nepovažuji za šťastný. Ten postup je pro mě, jako pro předsedu vlády České republiky zklamáním. Silové řešení a přehlasovávání v takto citlivých věcech je podle mého názoru velmi neprozíravé.

Miroslav Zámečník tento výrok použil v tom smyslu, že poslanec Okamura by byl sám proti svému zájmu, pokud bychom vystoupili z EU, což by komplikovalo turismus ze 3. zemí.

Tomio Okamura je veden v obchodním rejstříku v několika firmách. Z nich MIKI TRAVEL PRAGUE, spol. s.r.o. se zabývá přímo cestovním ruchem. Okamura je zde jednatelem, firmu tedy nevlastní. Účetní uzávěrky za roky 2012, 2013 a 2014 (poslední 3 dostupné) uvádějí následující výsledky hospodaření společnosti; za rok 2012 šlo o ztrátu 600 tisíc, v roce 2013 byl zisk 2,8 milionu a za rok 2014 skočila společnost v zisku cca 1 milion korun. Pro Českou televizi v roce 2012 Okamura uvedl, že jako jednatel získává za svou činnost v této společnosti „100 - 250 tisíc korun podle období.“

Poslanec Okamura osobně vlastní společnost MEBIUS s.r.o, ta se zabývá zajišťováním průvodcovských služeb pro výše uvedený Miki Travel Prague.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, neboť z účetních uzávěrek firem, které se zabývají cestovním ruchem a v nichž je Okamura angažován, nelze doložit, nakolik on osobně je finančně ohodnocován. Firma, v níž je jednatelem, v posledních 3 doložitelných letech vykázala zisk cca 3,2 milionu korun.

Pokud se zaměříme na Gibraltarský průliv, vzdálenost mezi pevninou dosahuje v nejužším místě 14 km a samotný Gibraltar (jen část pevniny v severní části průlivu) je britskou kolonií, tedy území mimo Schengenský prostor. Je taktéž pravda, že bylo identifikováno mnohem méně nelegálních migrantů, kteří využili tuto trasu pro vstup do Evropy než na srovnatelných trasách ve středním a východním Středomoří (viz mapy níže).

Je však nutné doplnit, že pokud jde o španělské hranice s africkými státy, nejde pouze o tuto možnou migrační cestu. Španělsko má dvě kontrolovaná území přímo na severu Afriky. Tzv. enklávy Ceuta a Mellila jsou taktéž často využívány pro průnik do Evropy (konkrétně Španělska) bez nutnosti překonávat moře. Tuto možnost využívají např. i uprchlíci ze Sýrie.

Taktéž je však nutno dodat, že cesta skrze východní středomoří má pro ilegální migranty oproti západnímu Středomoří řadu výhod. Mluvčí Frontexu Ewa Moncureová k tématu řekla, že: „Je téměř nemožné kontrolovat celou rozlehlou oblast se stovkami ostrovů, z nichž některé jsou neobydlené a v těsné blízkosti tureckého pobřeží.“ Např. ostrov Kos je od tureckého pobřeží vzdálen jen pouhé čtyři ilometry.

Pro emigranty ze severní Afriky (Alžírska, Maroka či Tuniska), kteří by jinak mohli využít zmiňovanou západní trasu, je navíc v současné době výhodně využívat východní trasu skrze Turecko a Řecko, neboť mohou předstírat, že pocházejí ze Sýrie a žádat tak jako uprchlíci o azyl v Evropě. Na tuto strategii reagovalo např. Německo, když zmíněné tři země označilo za bezpečné a Řecko se je snaží vracet do zemí původu.

Výrok tak hodnotíme jako zavádějící, neboť nejde pouze o kvalitu strážení této hranice:

1. Do Španělska se dá z Afriky dostat i přes pevninu (enklávy), cesta je však bráněna mnohametrovými ploty
2. Oblast Gibraltarského průlivu je ve srovnání s řeckými ostrovy u tureckého pobřeží přehledná a hlídaná nejen Frontexem a Španělskem, ale i Velkou Británií
3. Pro migranty je tak výhodné jít jednodušší cestou přes Řecko a ztratit se v davu a šíři celé oblasti stovek ostrovů

Zdroj: BBC - Migrant crisis: Migration to Europe explained in graphics

Je pravdou, že Česká republika je v jistém smyslu svébytná v čerpání evropských peněz. Co se týče 45 miliard, je to opravdu újma přičitatelná českému parlamentu. Zavedení dotací na fotovoltaiku sice navazuje na evropský klimaticko-energetický balíček, podle kterého se má do roku 2020 snížit podíl skleníkových plynů a zvýšit podíl obnovitelných zdrojů (OZE) o 20 % (oproti stavu z roku 1990).

Nebylo jím však nijak konkrétně stanoveno, jak je třeba tohoto podílu dosáhnout a realizace tedy byla v režii České republiky. Výši dotací a jejich pravidla už si pak nastavovala Česká republika sama a právě chyby při tvorbě národní legislativy mají velký vliv na částku, která se ročně vyplácí jako podpora OZE.

V období před vstupem České republiky do EU panovala obava se zvýšení cen zboží právě v souvislosti se změnou cel. Jak však ujišťovalo ministerstvo zemědělství i ČNB, tyto obavy nebyly zcela na místě. Výrok potvrzuje i pohled na index spotřebitelských cen.

Před vstupem do EU zveřejnilo Ministerstvo zemědělství materiál nazvaný Příklady konkrétních změn celních sazeb a celních preferencí po vstupu do EU (dostupný na webu Asociace soukromého zemědělství ČR). Ten na konkrétních příkladech ilustruje vliv převzetí společného celního sazebníku EU na ceny zboží. Především se pak podle něj "většina zahraničního obchodu ČR (cca 80 až 90 %) změní na obchod v rámci jednotného trhu EU, tedy na obchod bez jakýchkoliv cel a podobných poplatků s výrazně jednodušší administrativou".

"Většina dovozu do EU se nerealizuje za smluvní celní sazby, ale v rámci kvót WTO se sníženou smluvní sazbou a v rámci dovozních preferencí s jednotlivými třetími zeměmi a jejich uskupeními. EU má preferenční dohody téměř se všemi státy světa, především u produktů, které ČR neprodukuje a u kterých má ČR většinou nižší celní sazby oproti EU," upozorňuje dále ministerstvo. Na řadu zboží se pak vztahují celní kvóty WTO, které umožňují dovézt určitý objem zboží se sníženou či dokonce nulovou celní sazbou.

Reálně se snížil také celkový výběr cla. Zatímco ještě v roce 2003 byl příjem ze cla pro státní pokladnu 10,23 miliardy, od vstupu do EU, kdy se clo stalo příjmem eurounijního rozpočtu, se výběr pohybuje okolo 4-5 miliard korun, tedy o polovinu méně.

Že převzetí společného celního sazebníku nemělo výrazný dopad na ceny zboží potvrzuje i pohled na index spotřebitelských cen podle ČSÚ. Při porovnání jednotlivých skupin zboží před vstupem do EU (1. května 2004) a po vstupu je patrné, že k žádným dramatickým výkyvům nedošlo.