Svobodní

Petr Mach s kolegou europoslancem Tomášem Zdechovským v rámci pomoci české matce (Evě Michalákové) získat zpět děti zadržované v Norskuzahájili finanční sbírku, na kauzu upozornili velvyslance Norska v Bruselu i další kolegy v Evropském parlamentu.

Ve svém proslovu na demonstraci na podporu Evy Michalákové, která se konala 18. listopadu u norské ambasády, pak mj. prohlásil: " Přinesl jsem i několik desítek archů petic, kterou podepsali členové naší Strany svobodných občanů a budeme v tomhle úsilí pokračovat ".

Strana svobodných občanů také organizuje petiční akce, kde sbírá podpisy na podporu českých dětí. Konkrétně web Svobodných popisuje činnost strany v tomto směru ve Zlínském kraji.

Paní Michalákové, české matce, která dlouhodobě žije v Norsku, avšak nikdy nepřijala norské občanství, byly její děti norskými úřady odebrány v květnu 2011, a to kvůli údajnému pohlavnímu zneužívání či fyzickému týrání ze strany otce. Podezření se však neprokázalo, policie probíhající vyšetřování zastavila a žádné obvinění nepadlo.

Dá se tedy spekulovat, na základě čeho byly děti paní Michálkové odebrány, avšak například poslankyně TOP 09 Jitka Chalánková v tomto případě vidí vykonstruované udání místní školky, která chtěla vědomě rodiče dětí poškodit. Stejně jako Petr Mach tvrdí, že české úřady v tomto případu moc kroků pro nápravu nepodnikly.

Co se týče popisu zmíněné kauzy, je vyjádření Petra Macha přesné.

Ministerstvo zahraničí se v tomto případu angažuje, což dokládá například rozhovor Lubomíra Zaorálka s norským státním tajemníkem Bardem Gladem Petersenem nebo krok českého velvyslanectví v Norsku, které po tamním ministerstvu zahraničí žádalo vysvětlující nótu. Ta však byla norskou stranou vzhledem k české neúčasti na procesu řízení odmítnuta.

Tyto kroky MZV celou situaci nedokázaly vyřešit, to však neznamená, že by Zaorálkův úřad nedělal v celé záležitosti vůbec nic. Samotný problém tkví ve skutečnosti, že Norsko, jakožto nečlen EU, zároveň také není signatářem Haagské úmluvy o pravomoci orgánů ve věcech výkonu rodičovství. Norské úřady se tak v případě péči o děti jiných národností řídí norským zákonem o péči o děti. Jelikož není české velvyslanectví účastníkem řízení, nedostává se mu informací o případu. V takovém případě může hrát české MZV pouze roli jakéhosi mediátora, který poskytuje postiženým osobám pomoc a poradenství.

Byť tedy výsledky ze strany českého státu jsou v této kauze víceméně nulové (směrem k uspokojivému vyřešení), je problematické prohlášení, že jak MZV, tak i český stát nedělá nic. V rámci možností se o jisté kroky pokouší, nicméně je faktem, že naráží na hranice právní reality Norska a tohoto konkrétního případu. Nakolik je schopnost českého státu vůbec reálně pomoci v tomto konkrétním případě, nejsme schopni posoudit a autoritativně rozhodnout. Výrok tedy hodnotíme jako neověřitelný a vlastní hodnocení (ministerstvo se angažuje vs. ministerstvo nic nedokázalo ergo nedělá nic) ponecháme na čtenáři.

Ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek ve své odpovědi na interpelaci poslankyně Jitky Chalánkové z dubna 2014 uvedl, že v případu norských dětí bylo ze strany českých úřadů učiněno vše, co bylo v jejich kompetencích. " Přesto, že norskou stranou bylo jednoznačně sděleno, že české velvyslanectví, potažmo česká strana, není účastníkem řízení, a tudíž mu nemohou být poskytovány informace, i nadále se snaží náš zastupitelský úřad aktivně komunikovat s norskými úřady, zprostředkovává kontakty s Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně a i nadále je ve styku s pí. Michalákovou (matkou dětí – pozn. Demagog.cz) a její advokátkou pí. Bokovou," dodal ministr zahraničí (.pdf).

Tvrzení Petra Macha, že Lubomír Zaorálek ve své odpovědi pouze odkazuje na nemožnost MZV ČR v této věci dále jednat, je pravdivé. Norsko není členem Evropské Unie a Česká republika s ním nemá smlouvy o ochraně dětí, což znesnadňuje české straně možnost zasáhnout. Od doby zveřejnění interpelace také MZV podniká další kroky.

Zaorálek se v červnu setkal s norským státním tajemníkem Bardem Gladem Petersenem, jak avizoval v odpovědi na interpelaci. " Hovořili jsme o všech známých možnostech, které nezávislý norský systém ochrany dětí nabízí. Mluvili jsme o variantách odvolání a dalších postupech v podobných případech týkajících se ochrany dětí,"popsal Zaorálek pro Novinky.cz.

Zaorálek upozornil, že v tomto případu již byla vydána řada soudních rozhodnutí, které lze zvrátit jen soudní cestou. Rodině Michalákových doporučil obrátit se na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. To matka odebraných dětí udělala už v listopadu 2013 a také se znovu odvolala k norským soudům. V obou případech skončila žádost Michalákové neúspěšně.

„Zemanovou“ vládou se dá rozumět vláda Jiřího Rusnoka (10. 7. 2013 – 29. 1. 2014), která vznikla jako úřednická vláda z popudu prezidenta republiky Miloše Zemana. Před „Zemanovou“, resp. Rusnokovou, vládou byla v České republice vláda Petra Nečase (13. 7. 2010 – 10. 7. 2013) – tedy nikoliv vláda Rusnokova, jak tvrdí výrok.

Vláda nevzešla ze stranického zastoupení v Parlamentu, ale jako úřednická vláda jmenovaná prezidentem republiky. Rusnokova vláda nevznikla jako dohoda ODS a sociální demokracie, jelikož ODS v jednáních o vládě prosazovala pokračování současné vlády s novou premiérkou Miroslavou Němcovou.

Pokud mluví Petr Mach o vládě, která byla vytvořena politicky se zástupci ODS a ČSSD, tak tento kabinet by odpovídal (s tou výhradou, že v něm nominanty měla také Strana zelených) sboru Jana Fischera, jenž nastoupil po vyslovení nedůvěry druhé Topolánkově vládě a spravoval zemi do voleb v roce 2010. Původně měla vláda působit pouze do předčasných voleb na podzim 2009, ty se však nekonaly, a tak vláda zůstala až do řádných voleb v roce 2010.

Pan europoslanec Mach správně uvádí, že jeden z podobných případů se stal i polským rodičům. Ti nakonec své dítě dostali zpět prostřednictvím únosu, který si objednali u soukromého detektiva. Polský soud se později za rodiče postavil a uzavřel celou záležitost v jejich prospěch.

Stejně tak je pravdou, že představitel Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí uvedl, že kdyby byl na místě matky (paní Michalákové), tak by se pokusil z Norska své dítě/děti unést. Ačkoliv pak nelze jednoznačně určit, zdali a jak moc zkomplikoval snahu paní Michalákové získat své dítě zpět, lze i tuto část výroku považovat za možnou. Důvodem je skutečnost, že paní Michaláková musela po tomto výroku podávat norské policii vysvětlení, že nemá v úmyslu svoje dítě ze země unést.

Z výše uvedených důvodů hodnotíme výrok jako pravdivý.

Podle statistik PČR bylo v roce 2012 v České republice zjištěno 325 366 trestných činů. Data Českého statistického úřadu (.xls) uvádějí, že v Praze bylo ve stejném období zjištěno 82 005 trestných činů, což odpovídá 25,2 % všech zjištěných trestných činů vůbec.

Podle ČSÚ (.xls) byl k 1. 1. 2014 počet obyvatel ČR 10 512 419, počet obyvatel Prahy pak 1 243 201, což odpovídá 11,8 % všech obyvatel. Praha má tedy dvakrát větší kriminalitu, než by průměrně "měla mít". Odchylka, kterou uvedl Jiří Payne, spadá do naší tolerance, a proto hodnotíme výrok jako pravdivý.

Výrok hodnotíme jako nepravdivý z následujících důvodů:

1) Trest odnětí svobody na dva roky (např. v případě usmrcení z nedbalosti může být vyšší – až šest let) může viník (zde autonehody) obdržet ve specifickém případě těžkého ublížení na zdraví dle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku. V tomto případě se dále šetří podmínka toho, zda jednáním viníka dopravní nehody nedošlo k porušení některé z tzv. důležitých povinností stanovených zákonem o silničním provozu (viz níže). 2) Payne absolutně nezohledňuje náhradu škody poškozenému (zmíněné "poplatky poškozenému"), a to jak v trestněprávní, tak občanskoprávní rovině (viz níže). 3) Kandidát mystifikuje též v otázce "ostatních států Evropy". Problematika je obdobně upravena např. na Slovensku (viz níže).

První bod hodnocení, věnující se specifickému trestu dva roky odnětí svobody, nejlépe odůvodňuje následující část článku ze serveru e-právo, jež se zabývá přestupky a trestněprávními důsledky dopravních nehod:

"V rámci samotného šetření skutkového stavu dopravní nehody se mimo jiné šetří i zavinění nehody konkrétním viníkem. Dojde-li na základě šetření policejní nebo jiný správní orgán k závěru, že konkrétní osoba porušila některou z povinností stanovených zákonem o silničním provozu, bude tato osoba zpravidla obviněna ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 22 a 23 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a hrozí jí dle § 11 a násl. tohoto zákona některá ze sankcí od napomenutí, přes pokutu či zákaz řízení až po propadnutí věci. Nadto je třeba upozornit, že ve stanovených případech se řidiči motorového vozidla, kterému byla příslušným orgánem uložena sankce za přestupek, navíc zaznamená v registru řidičů stanovený počet bodů. V případě dopravní nehody, při které dojde k ublížení na zdraví jiné osoby, se současně šetří, zda jednáním jejího viníka nedošlo k porušení některé z tzv. důležitých povinností stanovených zákonem o silničním provozu. Je-li tento předpoklad potvrzen, může být proti této osobě zahájeno trestní stíhání pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti dle ustanovení § 148 odst. 1 trestního zákoníku, případně v závislosti na míře újmy i těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, resp. trestného činu usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, za což pachateli hrozí trest až šesti let odnětí svobody. Klíčovým při posuzování rozdílů a okolností poranění a jejich důsledků je pro soudy vždy lékařský nález či posudek, nikoli pouze skutečnost, jak se poškozený po útoku zdravotně cítil. V souvislosti se způsobením těžké újmy na zdraví, případně smrti, je nutné podotknout, že dobu, po kterou nebyl postižený léčen z důvodu vyčkávání na lékařský zákrok nelze zahrnovat do obsahu zaviněného následku, za který je odpovědný viník nehody.Pokud jde o porušení tzv. důležité povinnosti stanovené zákonem o silničním provozu, pak je třeba uvést, že za porušení důležité povinnosti není dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky (kupř. rozhodnutí sp.zn. 6 Tdo 538/2002) v souvislosti s ustanovením § 148, resp. § 147 trestního zákoníku automaticky považováno porušení jakéhokoli ustanovení pravidel silničního provozu, jež mají za následek ublížení na zdraví či smrt, nýbrž jen porušení takové relevantní povinnosti, jejíž vědomé nerespektování má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku.

Následně výčet „důležitých povinností“ není možné učinit taxativně, neboť je každé jednání posuzováno ve světle konkrétní situace. Typickými příklady, které soudy považují za porušení důležité povinnosti jsou kupříkladu:

• řízení motorového vozidla pod vlivem návykové látky;
• řízení motorového vozidla bez potřebného oprávnění;
• hrubě nepřiměřeně rychlá jízda;
• řízení vozidla za snížené viditelnosti se silně znečištěným čelním sklem a světlomety;
• předjíždění v místech, kde je to zakázáno;
• nesledování technického stavu vozidla;
• nevěnování se plně řízení;
• jízda ve vzdálenosti od vozidla, která nebyla s ohledem na rychlost vozidel bezpečná; aj.

Každá dopravní nehoda je však vždy posuzována samostatně s ohledem na její okolnosti a soud při tomto posuzování, zda byly naplněny znaky daného trestného činu, musí mimo jiné zkoumat existenci příčinné souvislosti mezi porušením důležité povinnosti a následkem jednání."

Druhý bod hodnocení rozporoval tzv. "poplatky poškozenému". Těmi je pravděpodobně myšlena náhrada škody poškozenému (zde nemajetkové škody – zdraví) způsobené trestným činem, na níž trestní zákoník pamatuje. Náhrada škody poškozenému v kontextu trestněprávní odpovědnosti se pak nevylučuje ani s odpovědností občanskoprávní, konkrétně s ustanoveními občanského zákoníku. Povinnost peněžité náhrady za ublížení na zdraví stanovuje především § 2958 a § 2962 násl. občanského zákoníku.

Třetí bod hodnocení: "Všechny ostatní státy v Evropě to řeší dlouhodobými poplatky poškozenému...", nejlépe vyvrátíme odkazem na článek Zákonný postih vinníka dopravnej nehody Ministerstva vnútra Slovenskej republiky, který popisuje celou problematiku na Slovensku. Ta je velmi obdobná výše popsanému řešení problematiky v ČR.

Výrok je označen jako nepravdivý, protože Městská policie Praha by měla mít 2 520 zaměstnanců, ovšem v současné chvíli jí chybí 280 strážníků, takže má pouze 2240 zaměstnanců. Dalších sto strážníků bude muset odejít na konci příštího roku. Velký podstav je způsoben také tím, že městská policie nemohla vloni nabírat nové posily. Ale celkově lze říci, že během posledních let Městskou policii Praha opustilo značné množství strážníků. Tuto situaci se však ředitelství snaží řešit, a to především formou finančních benefitů.

Petr Mach má pravdu, když tvrdí, že DPH na potraviny či na dětské pleny byla před vstupem do EU (2004) 5 procent. Je však přinejmenším zavádějící tvrdit, že ke zvýšení DPH došlo kvůli Evropské unii.

Směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty stanoví v Hlavě VIII, kapitole 2 (strana 46) minimální polovené sazby DPH. Podle aktuálního znění nesmí členské státy uplatňovat základní sazbu DPH nižší než 15 % a jednu nebo dvě snížené sazby ne nižší než 5 %. Snížená sazba může být uplatněna pouze na zboží vyjmenované v Příloze III této směrnice (strana 148). Jedná se například o potraviny, lékařské vybavení, přepravu osob, knihy či stavební práce na bytových jednotkách. Zmíněné pleny v tomto seznamu nejsou. Členské státy si při vstupu do EU mohly sjednat výjimku z těchto pravidel (uplatňování nižší sazby daně, snížená sazba na další položky), Česká republika si však tuto výjimku nevyjednala, směrnici tedy musí dodržovat v plném znění.

Když se však podíváme na vývoj sazeb DPH v České republice, ty nikdy nebyly pod stanovenou hranicí (základní sazba neklesla pod 19 %, snížená pod 5 %). Po vstupu do EU došlo k přeřazení některých položek ze snížené sazby do základní kvůli výše zmíněné směrnici, což vedlo k jejich zdražení. Z podobného důvodu došlo od roku 2013 ke zdražení zmíněných plen, kvůli tlaku Komise musely být přeřazeny do základní sazby DPH. V zásadě ale Česká republika nikdy nemusela přistoupit ke zvýšení sazeb DPH kvůli Evropské unii.

Dá se tedy říci, že kvůli EU se zvýšila DPH na plenky a na tzv. komunální služby. Zvýšení snížené sazby daně, která se uplatňuje například na potraviny, však rozhodně není možné svádět na EU. Naopak, naše současná snížená sazba 15 % je ve výši minimální základní sazby.

Celý proces schvalování rozpočtu Evropské unie je ve velmi přehledné podobě dohledatelný na webu Evropského parlamentu. Ten popisuje nezastupitelnou úlohu EP v tomto procesu.