TOP 09

Výrok je hodnocen jako pravdivý, neboť Heger korektně popisuje Babišovy dopisy vůči prezidentovi České lékařské komory.

Andrej Babiš napsal prezidentovi ČLK Kubkovi již 2 otevřené dopisy. První z 8. dubna obsahuje skutečně formulace o neefektivnosti v českém zdravotnictví. Babiš doslova píše (.pdf, str. 3-4):

" Zdravotní péče je v České republice poskytována bezesporu na velmi vysoké úrovni, ovšem řízení a organizace celého systému vykazují řadu nedostatků, které vedou k plýtvání a způsobují to, že peníze, jejichž množství bude vždy omezené, nejsou vynakládány efektivně."

V dalším dopise (.pdf) z 25. dubna pak Babiš používá ostrá vyjádření vůči Kubkovi (tomu vytýká "pohodlné žití si v socialistickém modelu z daní druhých") i českému zdravotnictví. K němu pak obecně píše:

"Hlavním problémem našeho veřejného zdravotnictví je neefektivita, plýtvání a korupce." Vyjádřil se také ke svým investicím do reprodukčních center. Toto vyjádření odpovídá Hegerovu popisu, píše o své investici, centrálních nákupech i efektivitě společnosti, která kliniky zastřešuje.

Je také pravdou, že Babiš pomíjí poměrně vysoké náklady pro jednotlivé pacienty. Na webu společnosti FutureLife (do které Babiš investoval) je dostupný přehled klinik, které pod ni spadají. Ty také mají zveřejněn ceník jednotlivých úkonů.

Např. pražská klinika Iscare (.pdf) provádí různé úkony v ceně řádu stokorun až desítek tisíc. Brněnská klinika Reprofit (.pdf) pak nabízí služby, které stojí klienty jednotky tisíc, ale také částku přesahující 100 tisíc korun. Co se týká plastické chirurgie, tak i tímto oborem se zabývají kliniky pod hlavičkou společnosti FutureLife. Například Gyncentrum nabízí drobné úkony v řádech jednotek tisíc korun, ale také operace za desítky tisíc (např. operace prsou či liposukce).

Je tedy zjevné, že Babiš ve svém dopise Kubkovi skutečně vyčítá neefektivitu systému veřejného zdravotnictví a jako příklad dobrého fungování nabízí kliniky, do nichž investoval. Je také pravdou, že pomíjí v otázce financování značné náklady, které vznikají pro pacienty v souvislosti s jednotlivými úkony. Ministr financí tedy srovnává systém veřejného zdravotního pojištění s vybraným medicínským segmentem a pomíjí významný faktor - tj. platby pacientů. Výrok Leoše Hegera tedy hodnotíme jako pravdivý.

Výrok je hodnocen jako neověřitelný, protože se nám nepodařilo dohledat zmíněnou 20 let starou mediální vlnu, která by popisovala jako problém zdravotnictví přebytek lékařů. Že se tyto případné obavy ukázaly jako liché, dokládá i samotná diskuze ministra zdravotnictví a jeho předchůdce o tom, že České republice lékaři ve skutečnosti chybí.

Před zhruba 20 lety, v červnu 1995, se v České televizi střetli tehdejší předseda vlády Václav Klaus a zástupce Lékařského odborového klubu David Rath. Jako problém ve zdravotnictví (stejně tak v rámci pořadu padla slova Bohuslava Svobody - tehdejšího prezidenta ČLK a současného poslance ODS) byla diskutována zejména otázka výše platů lékařů.

Pokud se podíváme na vývoj počtu lékařů od roku 1993, tak zjistíme, že tento se průběžně snižuje. Data Českého statistického úřadu (resp. ÚZIS) ukazují pro rok 1993 údaj 333 obyvatel na 1 lékaře, před 20 lety (tj. v roce 1996) to bylo 322 a nejnovější data pro rok 2013 ukazují údaj 259. Toto samo o sobě nedokládá, zda lékařů bylo dostatek či dokonce přebytek.

Zda v daném období skutečně proběhla mediální vlna, která by popisovala obrovský nadbytek lékařů, se nám nepodařilo dohledat. Tuto skutečnost nereflektují ani programy 2 nejsilnějších stran z voleb 1996.

Je pravdou, že v posledních letech se média často při informování o situaci ve zdravotnictví zaměřují na možné předražení přístrojů, které jednotlivé nemocnice nakupují. Uvádíme pouze několik příkladů, kompletní výčet by přesáhl možnosti tohoto odůvodnění.

Jeden z nejznámějších případů se týká nákupu přístroje CyberKnife pro Fakultní nemocnici v Ostravě. Značnou pozornost této kauze dává rozměr, že v době, kdy byla tato akvizice pořízena, stál v čele nemocnice současný ministr zdravotnictví.

V roce 2014 informoval server Aktuálně.cz o tom, že Česká republika kvůli předraženým přístrojům má vracet do Bruselu 163,4 milionu korun. Problémy byly zjištěny v celkem 10 nemocnicích, z toho šlo např. o Fakultní nemocnice Hradec Králové (v minulosti ji řídil Leoš Heger), již výše zmíněná FN Ostrava, dále např. Motol a Nemocnice u sv. Anny v Brně.

Velkou pozornost přitáhla také kauza Krajské zdravotní, což je zdravotnický holding Ústeckého kraje a spadá pod něj 5 krajských nemocnic. Tento případ, kdy je několik osob obviněno mimo jiné z nákupu předražených přístrojů, je od září 2015 projednáván před soudem v Ústí nad Labem. Údajná škoda na tomto předražení dosáhla 82 milionů korun.

Zda skutečně došlo k předražení přístrojů, nehodnotíme. Bylo by třeba sledovat tržní cenu daných špičkových zdravotnických přístrojů v konkrétním čase pořízení. Pro doplnění uveďme, že cena přístrojů je téma také v okolních zemích, např. na Slovensku, kde v loňském roce proběhla tzv. kauza CT, kdy nemocnice v Piešťanech měla nakoupit předražený přístroj, což vedlo, v kombinaci s dalšími problémy ve slovenském zdravotnictví a diskutovanými vazbami, k pádu odpovědné ministryně.

Podle statistik OECD z roku 2013 připadá na každý milion obyvatel České republiky 7,4 přístrojů magnetické rezonance. Mezi členskými státy OECD, které se zapojily do statistik, je tak na 22. místě z 31. Podprůměrně je na tom ČR i s přístroji CT. Na milion obyvatel připadá 15 přístrojů a je na 21. místě z 36 států. V žebříčku vlastnictví těchto přístrojů se tak ČR řadí zhruba do druhé třetiny ze všech států OECD.

Co se týče počtu výkonů, v případě magnetické rezonance je ČR na 14. místě z 26. U vyšetření CT na 17. místě z 26 zemí.

Výrok Leoše Hegera hodnotíme s ohledem na různost zdravotnických modelů v různých zemích světa jako pravdivý.

Počty pojišťoven a obecně systém veřejného zdraovtnictví se odvíjí od několika základních modelů. Evropská tradice preferuje veřejné pojištění, jak jej např. známe z České republiky, tedy aby každý občan měl přístup ke zdravotní péči zajištěn. Např. u nás funguje aktuálně 7 zdravotních pojišťoven, v Maďarsku je to 1.

Naproti tomu existuje model USA, jehož základ vychází ze soukromého pojištění. Občan není automaticky pojištěn a je na jeho rozhodnutí, zda tak učiní. Není mu tedy automaticky garantována "bezplatná" zdravotní péče, v zemi tak fungují desítky privátních pojišťoven.

Přestože je nesporné, že technologický vývoj směřuje prudce dopředu, není pravdou, že by Česká republika zažívala propady v průměrné délce života, jak dokazují údaje Světové banky z roku 2013. Totéž říkají data Eurostatu (.xls, tabulka č. 1) a Světové zdravotnické organizace aktuální ke stejnému roku. Podobně hovoří i o něco aktuálnější data Českého statistického úřadu.

V porovnání se Slovenskem a Polskem je navíc průměrná délka života o něco vyšší, naopak srovnáme-li Česko s Německem a Rakouskem, tyto sousední státy jsou na tom lépe. Ani pokud bychom zohlednili výkyvy v rámci stoupajícího trendu, nelze hovořit o propadech, což činí výrok nepravdivým.

Přítomnost ruských vojáků na jihovýchodě Ukrajiny (v oblasti Donbas) potvrzuje několik zdrojů. Podle analýzy BBC se jedná zejména o ruská a ukrajinská média, výpovědi reportérů přímo z místa konfliktu, satelitní snímky a informace poskytnuté Spojenými státy a NATO. Za zmínku stojí také příspěvky na ukrajinských sociálních sítích a články blogerů.

Ruská média jako například Gazeta.ru či Kommenrsant přinesla výpovědi ruských vojáků, kterým jejich velitelé nabídli zapojit se dobrovolně do bojů na Ukrajině. Ruský voják hospitalizovaný v ukrajinské nemocnici například přiznal, že mu bylo nařízeno zapojit se do „cvičení“, čímž všichni zapojení vojáci automaticky rozumí převelení na východní Ukrajinu.

Co se týče satelitních snímků, NATO v srpnu 2014 jimi potvrdilo přítomnost ruských ozbrojených jednotek na území Ukrajiny.

Důkaz o prezenci ruských vojsk poskytují také pozorovatelné z organizace Amnesty International. Opírají se přitom nejen o satelitní snímky, ale také o výpovědi očitých svědků. Salil Shetty, generální sekretář Amnesty International, uvedl: „Satelitní snímky společně s informacemi od ruských vojáků zachycených na Ukrajině a výpověďmi očitých svědků nenechávají nikoho na pochybách o tom, že se jedná o mezinárodní ozbrojený konflikt.“

K přítomnosti ruských vojáků se vyjádřil například Petro Poroshenko. Ukrajinský prezident v lednu 2015 prohlásil, že na Ukrajině se nachází až 9 000 ruských vojáků. Toto prohlášení však samo o sobě přítomnost ruských vojáků nedokazuje.

Světová média informovala o tom, že vojenskou přítomnost na jihovýchodě Ukrajiny přiznal i Vladimír Putin. Ruský prezident v prosinci loňského roku prohlásil: „Nikdy jsme neřekli, že jsme tam neměli lidi, kteří provádějí určité úkoly spadající pod vojenskou oblast.“ Je však důležité upozornit, že Putin přítomnost regulérních armádních jednotek vyvrátil, potvrdil pouze přítomnost jistých ruských vojenských odborníků na východě Ukrajiny.

Putin namísto toho plně přiznává, že nařídil připojení poloostrova Krym k Ruské federaci. Anexi Krymu přitom vyhlásil ještě před referendem, ve kterém 97 % voličů rozhodlo o připojení poloostrova k Rusku. Celou záležitost objasňuje v dokumentu Krym - cesta domů.

Íránská islámská republika již desítky let čelí rozsáhlému mezinárodnímu sankčnímu režimu. První ze sankcí nastaly již v roce islámské revoluce ájjatoláha Chomejního, v roce 1979, kdy americký prezident Jimmy Carter v reakci na zajateckou krizi na americké ambasádě v Teheránu vydal příkaz k zmrazení všech íránských prostředků v USA. USA postupně rozšířily sankce proti Íránu i do oblasti mezinárodního obchodu, zásadního omezení vývozu ropy.

Když Mezinárodní komise pro atomovou energie v roce 2005 shledala Írán vinným z závažného porušování závazků Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, přidala se k sankčnímu režimu také OSN, která komisi zřizuje. Od roku 2005 tak Rada bezpečnosti OSN schválila čtyři rezoluce (číslo 1737, 1747, 1803 a 1835), které zavádějí sankce proti Íránu. Omezení se týkají především mezinárodního obchodu s materiály, které by mohly být využity ke konstrukci jaderných zbraní v Íránu. Rezoluce 1835 nadto po americkém vzoru zásadně omezila přístup íránských finančních institucí na mezinárodní finanční trhy.

V roce 2007 se k sankčnímu režimu připojila i EU, která implementovala omezení vycházející z již existujících amerických sankcí.

Agregovaný dopad všech těchto sankcí na íránskou ekonomiku byl a je dosti masivní - americký ministr financí Jacob Lew odhadl, že jen mezi lety 2012-2015 bylo íránské HDP díky mezinárodním sankcím o 15-20 % nižší. Nadto se uvádí, že kolem 100 milard amerických dolarů íránských finančních prostředků je zmražených a nedostupných v zemích, které se účastní sankcí.

Tato drastická omezení íránské ekonomiky, spolu s celosvětovým poklesem cen ropy, hrála velkou roli v rozhodnutí íránského prezidenta Hassana Rouháního uzavřít s západními státy průlomovou dohodu o omezení íránského jaderného programu výměnou za částečné uvolnění těchto sankcí. Tato dohoda byla po dlouhých a komplikovaných jednáních podepsána ve Vídni 14. července 2015.

Protože významné sankce byly na Írán uvaleny nepřetržitě od roku 1979 a protože jejich důsledky na íránskou ekonomiku hrály zásadní roli v uzavření oné "dohody s ostatními mocnostmi," hodnotíme výrok poslance Schwarzenberga jako pravdivý.

Zahraniční výbor Poslanecké sněmovny má tři členy za KSČM: jsou to poslanci Hana Aulická Jírovcová, René Číp a Leo Luzar.

Kateřina Konečná byla členkou zahraničního výboru do doby zisku mandátu poslankyně Evropského parlamentu.

Pokud jde o stanoviska jednotlivých těchto zástupců KSČM k sankcím vůči Rusku, tak vycházejí z celostranického postoje, který sankce EU vůči Ruské federaci opakovaně odmítá.

U jednotlivých poslanců v zahraničním výboru je patrný také odpor k sankcím, za všechny jmenujme veřejné vyjádření poslance Čípa pro server Parlamentní listy. " Co se sankcí týče, byl by pozitivní jejich rychlý konec nejen pro Rusko, ale i pro ČR. Naše obchodní vztahy s Ruskem byly na velmi slušné úrovni a sankce je omezily. "

Je pravdou, že v průběhu minulých let využívala Ruská federace ekonomické nástroje jako součást své politiky vůči Ukrajině. Během eskalace konflitku na východní Ukrajině také zavádělo hospodářské sankce a omezení dovozu z Ukrajiny, což je ovšem logické vzhledem ke konfliktu mezi oběma zeměmi. Zda ovšem Rusko během 20 let vědomě a systematicky rozvrací Ukrajinu prostřednictvím ekonomických nástrojů není možné autoritativně potvrdit ani a vyvrátit, a proto je výrok hodnocen jako neověřitelný.

V létě 2014 zavedlo Rusko omezení dovozu ukrajinského zboží, zvláště zemědělského a ocelářského, později omezení ještě stupňovalo, na začátku roku 2016 obě země pozastavily dohodu o volném obchodu. Od roku 2011 do roku 2015 klesl vývoz z Ukrajiny do Ruska čtyřnásobně. Rusko je však i v roce 2016 stále největší partner pro export: jejich ekonomiky jsou silně provázané.

V roce 2014 také Rusko zdražilo zemní plyn dovážený do Ukrajiny. Ukrajina za plyn přestala platit a Gazprom zastavil na několik měsíců dodávky.

Již v lednu 2009 se Rusko s Ukrajinou nedohodlo na cenách zemního plynu a zastavil jí dodávky. Ukrajina údajně pokračovala v neoprávněném odebírání plynu což vyústilo v dvoutýdenní přestávku v dodávání plynu z Ruska do většiny Evropy (do níž jde plyn právě přes Ukrajinu). Tato "plynová válka" však (kromě ruské snahy destabilizovat Ukrajinu) také mohla souviset s ukrajinským vnitropolitickým bojem před prezidentskými volbami: některým ukrajinským politikům se mohly "protiruské nálady" hodit.

Lukáš Tichý z Ústavu mezinárodních vztahů vysvětlujeruskou taktiku obchodování se zemním plynem: „Na jedné straně ty státy, které jsou „loajální“ vůči Rusku (např. Arménie, Bělorusko), mají zemní plyn levnější, na druhou stranu státy, které z pohledu Ruska vůči němu uplatňují negativní politiku, musí za plyn platit vyšší ceny. To je příklad Ukrajiny. Poté, co v roce 2004 došlo na Ukrajině k tzv. oranžové revoluci, Rusko navýšilo cenu zemního plynu a v období prezidentství Viktora Juščenka se cena plynu nadále zvyšovala. Následně po zvolení prezidenta Viktora Janukovyče byly v dubnu 2010 v Charkově podepsány dvě smlouvy. Podle jedné z těchto smluv byl prodloužen termín pobytu ruské černomořské flotily v ukrajinském Sevastopolu o 25 let a Rusko se od roku 2017 zavázalo platit Ukrajině za pronájem vojenské základny 100 milionů USD ročně a v rámci této platby také odečítat 100 USD za každých 1000 metrů krychlových plynu odebraných Ukrajinou. Na konci roku 2013 se pak ruský prezident Vladimir Putin dohodl se svým protějškem Viktorem Janukovyčem na výrazném snížení dovozní ceny ruského plynu, kdy Ukrajina měla za 1000 metrů krychlových plynu platit přibližně 268,5 USD, namísto tehdejších 400 USD. Ovšem poté, co začátkem dubna 2014 zrušilo Rusko předchozí slevy na zemní plyn, které poskytlo režimu svrženého prezidenta Viktora Janukovyče, cena plynu pro Ukrajinu prudce vzrostla z přibližně 268,50 USD na 485,50 USD za 1000 metrů krychlových.“

Ze zprávy Human Rights Watch (HRW) vyplývá porušení několika ze souboru práv na spravedlivý proces. Podle obhájců soud zamítl předložení klíčových důkazů obhajoby a systematicky odmítal důležité návrhy obhájců, čímž znemožnil jejímu právnímu týmu efektivně čelit obviněním, jak vyžadují standardy spravedlivého procesu. Hugh Williamson, ředitel HRW pro Evropu a střední Asii, se rovněž vyjádřil v tom smyslu, že proces byl od počátku zpolitizován, což porušuje zásadu nezávislosti soudní moci.

Savčenko se dále vyjádřila, že byla dne 17. června na týden zajata rebely v ukrajinském Lugansku. Ti ji pak dne 23. června násilně a nezákonně převezli přes ukrajinsko-ruskou hranici. Takový postup za účelem přivedení pod (v tomto případě ruskou) jurisdikci je v mezinárodním právu v převážné většině případů nepřípustná. Doktrína male captus bene detentus, podle níž lze poprávu držet a soudit osobu, přestože byla bezprávně zadržena, je mezinárodním společenstvím uznána pouze ve velmi mimořádných případech. Jde například o zajetí v případě Eichmann (.pdf), kde šlo o nacistického vůdce uniknuvšímu Norimberským procesům.

Ruské úřady ji pak měly tajně držet v hotelu, kde ji vyslýchali. Jakkoliv není znám průběh výslechu, i v této fázi mohla být porušena některá z práv na spravedlivý proces, případně základních lidských práv.

Stejně tak je prohřeškem proti spravedlivému procesu odepření přístupu k advokátu, okolnímu světu a ukrajinskému konzulu (viz například případ Avena).

Podle HRW dále nebyl rozsudek soudu řádně odůvodněn a nevypořádal se dostatečně s klíčovými důkazy svědčícími ve prospěch Savčenko, i zde de o porušení pravidel procesu.

Mezi odmítnutými důkazními prostředky byl i znalecký posudek tvrdící, že Savčenko byla zajata mezi 10:15 a 10:45, tedy hodinu před útokem, jehož se měla účastnit. Usuzují tak z videonahrávky jednoho z rebelů, na které je Savčenko zřetelně vidět. Svědčí pro to postavení slunce, s nímž je však v rozporu však čas uvedený na nahrávce. Žalobce tato tvrzení nezpochybnil, smetl však důkaz ze stolu s tím, že čočka byla poškozená a video není spolehlivé. Zamítnut byl rovněž návrh na provedení analýzy videa k určení skutečného času pořízení nahrávky. Podle soudce prý tato informace není relevantní. Ze stejného důvodu byl zamítnut i návrh na lokalizování jejího telefonu v době zadržení, který měl rovněž rozporovat její přítomnost v místě útoku. Je tedy možné (nikoli však jisté,) že na místě útoku Savčenko opravdu nebyla.

Nakonec byly evidovány rovněž rozpory ve výpovědích a stanoviscích obžaloby.Neférovost procesu odsuzuje i Amnesty International.

Na základě tohoto řízení byla Savčenko usvědčena z dvojité dokonané vraždy, pokusu o vraždu civilistů a nezákonný přechod ukrajinsko-ruské hranice. Odsouzena byla ke 22 letům ve vězení a finančnímu trestu ve výši 450 dolarů.