Rada bezpečnosti

Jeden z hlavních orgánů OSN je Rada bezpečnosti, která má patnáct členů (.pdf, str. 19) – pět stálých a deset nestálých. Mezi stálé členy patří Spojené království, Francie, Spojené státy americké, Čínská lidová republika a Ruská federace. Každý ze stálých členů má takzvané právo veta, stačí tedy nesouhlas jen jednoho z nich a v Radě projednávaný návrh není přijat.

Rada bezpečnosti je odpovědná za udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, může proto přijímat rozhodnutí, která jsou závazná pro všechny členské státy OSN (.pdf, str. 20). Podle Charty OSN (.pdf. str. 25) Rada bezpečnosti například „určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo útočnému činu, a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření budou učiněna“. Tato opatření (.pdf, str. 25, čl. 39) mohou zahrnovat přerušení hospodářských či diplomatických styků (.pdf, str. 25, čl. 41), ale také užití ozbrojené síly (.pdf, str. 26, čl. 42).

Od 24. února 2022 Ruská federace využila své veto ve dvou případech, jež se týkaly války na Ukrajině. 25. února 2022 Rusko zablokovalo přijetí rezoluce (.pdf), která požadovala okamžité zastavení útoku a stažení všech ruských vojáků z území Ukrajiny. 30. září 2022 Moskva vetovala návrh rezoluce (.pdf), jež stejně jako předchozí požadovala okamžité ukončení ruské invaze a odsuzovala ruskou anexi ukrajinských území (Chersonské, Záporožské, Doněcké a Luhanské oblasti). Tímto Rusko zabránilo Radě bezpečnosti, aby vydala jakékoliv závazné rozhodnutí či přijala jakékoliv opatření, které by se týkalo války na Ukrajině.

Valné shromáždění

Valné shromáždění, jež sdružuje všechny členské státy, je dalším z hlavních orgánů OSN. Valné shromáždění přijímá rezoluce, které jsou však pouhými doporučeními a na rozdíl od rezolucí Rady bezpečnosti tak nejsou právně závazné a nemají donucující charakter, tj. nelze je žádným způsobem vynutit. Od začátku ruské agrese přijalo Valné shromáždění několik rezolucí týkajících se situace na Ukrajině, včetně rezoluce požadující okamžité ukončení ruských vojenských operací na Ukrajině či rezoluce odsuzující anexi ukrajinských území.

Mezinárodní soudní dvůr (ICJ)

Tématem ruské agrese vůči Ukrajině se může zabývat také Mezinárodní soudní dvůr (ICJ), který je hlavním soudním orgánem OSN (.pdf, str. 48). 26. února 2022 se Ukrajina například na Mezinárodní soudní dvůr (.pdf, str. 2) obrátila s žalobou proti Rusku, v níž argumentovala, že ji Ruská federace nepravdivě nařkla z genocidy. Právě tvrzením, že se Ukrajina dopouští genocidy na rusky mluvících obyvatelích Donbasu, Vladimir Putin ve svém projevu 24. února ospravedlňoval ruskou invazi. Kyjev v žalobě rovněž žádal o vydání předběžných opatření, aby Kreml neprodleně zastavil své vojenské operace (.pdf, str. 2–3).

Předběžné rozhodnutí (.pdf, str. 18–19), podle něhož má Rusko vojenskou operaci na Ukrajině zastavit, vydal Mezinárodní soudní dvůr 16. března. Moskva nicméně tvrdí, že Dvůr v této konkrétní věci „nemá jurisdikci”. Celý případ ještě není uzavřen a stále se projednává.

Rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora jsou podle Charty OSN pro členské státy, tedy i pro Rusko, závazná (.pdf, str. 48, 80). I kdyby ale Dvůr vydal konečný rozsudek, nemá v tomto případě k dispozici žádný donucovací mechanismus. Charta OSN totiž říká (.pdf, str. 48), že pokud některá strana sporu „nesplní své závazky z rozsudku vyneseného Mezinárodním soudním dvorem, může se druhá strana obrátit na Radu bezpečnosti”, která může rozhodnout, „jaká opatření mají být učiněna, aby rozsudek byl vykonán”. Jak už jsme ale zmínili výše, v Radě bezpečnosti OSN má Ruská federace právo veta, a tak může jakékoli případné rozhodnutí blokovat.

Rada bezpečnosti a Mezinárodní trestní soud (ICC)

Ruskými zločiny na Ukrajině se může zabývat i Mezinárodní trestní soud (ICC), který sice stojí mimo strukturu Organizace spojených národů, v určitých případech v něm ovšem hrají roli i rozhodnutí Rady bezpečnosti.

Mezinárodní trestní soud má jurisdikci ve vztahu k nejzávažnějším zločinům proti mezinárodnímu právu – zločinu genocidy, zločinům proti lidskosti, válečným zločinům a zločinu agrese. ICC byl ustanoven mezinárodní smlouvou z roku 1998, tzv. Římským statutem Mezinárodního trestního soudu (.pdf), který sjednala právě OSN.

V současné době má tato smlouva 123 smluvních stran včetně Česka, avšak Ukrajina ani Rusko mezi ně nepatří. Také například USA a Čína nepřijaly Římský statut, a nejsou tedy smluvními stranami.

Každý stát, jenž se stal smluvní stranou, tím přijal jurisdikci ICC. Další státy ji mohou přijmout prohlášením, aniž by se staly přímo smluvními stranami. ICC většinou může vykonávat jurisdikci pouze v případě, kdy k danému jednání (zločinu) došlo na území státu, který je smluvní stranou či přijal jurisdikci ICC, nebo pokud je obviněná osoba občanem takového státu. Výjimkou je situace, kdy podnět žalobci podala Rada bezpečnosti, v tu chvíli nezáleží na tom, zda je stát smluvní stranou, případě zda přijal jurisdikci ICC.

V případě zločinu agrese, který se týká použití ozbrojené síly proti jinému státu, je potřeba, aby smluvními stranami byla nejen napadená země, ale i agresor (.pdf, str. 4). Tento druh zločinu byl přijat oproti zbylým třem později, na jeho definici se totiž smluvní strany Římského statutu dohodly až v roce 2017. Jak ve svém článku pro Evropský žurnál mezinárodního práva uvádí Dapo Akande a Antonios Tzanakopoulos, odst. 5 čl. 15 bis Římského statutu vylučuje možnost, aby u zločinu agrese platila jurisdikce i na nesmluvní strany, jež by o ni zvlášť požádaly prohlášením. Tím se tento zločin liší oproti ostatním třem, u kterých to možné je.

Ukrajina přijala jurisdikci ICC svým prohlášením z 9. dubna 2014 (.pdf) a poté ještě 8. září 2015 (.pdf). ICC má v tuto chvíli jurisdikci nad celým územím Ukrajiny pro zločin genocidy, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Žalobce otevřel vyšetřování těchto zločinů 2. března 2022 a toto vyšetřování stále běží, ICC nicméně nemá jurisdikci pro zločin agrese na území Ukrajiny. V současné situaci, kdy Rusko ani Ukrajina neratifikovaly Římský statut, by se Mezinárodní trestní soud mohl zabývat zločinem agrese v případě, kdy by podnět pro zahájení vyšetřování podala Rada bezpečnosti. Rada bezpečnosti o této věci zatím nejednala, kdyby ale k jednání došlo, mohla by Moskva využít svého práva veta a věc smést ze stolu.

Pavel Fischer mluví o summitu lídrů NATO, jenž byl letos pořádán ve španělském Madridu. Uskutečnil se 29. a 30. června a mezi hlavní agendu patřila invaze Ruské federace na Ukrajinu či celkové posílení obrany a tzv. strategie odstrašení. 

Strategická koncepce NATO

Klíčovým výstupem ze setkání je aktualizace Strategické koncepce NATO (.pdf), na kterou ve výroku odkazuje i kandidát na prezidenta Fischer. Dokument uvádí hlavní výzvy Severoatlantické aliance a odráží strategické cíle organizace.

Nová strategická koncepce podle tiskové zprávy NATO reflektuje změny v bezpečnostní situaci, které nastaly od předešlého vydání z roku 2010 (.pdf). Úplně poprvé se v této koncepci píše o Číně jakožto bezpečnostní hrozbě pro Alianci, a to hned ve čtyřech odstavcích, konkrétně odstavci 13, 14, 18 a 43.T

Odstavec 13

Strategická koncepce v odstavci 13 uvádí (.pdf, str. 5), že „deklarované ambice a nátlaková politika Čínské lidové republiky jsou výzvou pro naše zájmy, bezpečnost a hodnoty“. Čína se podle dokumentu snaží zvýšit svou globální působnost a moc, aniž by byla transparentní ohledně své strategie, záměrů či posilování své armády.

Aliance rovněž uvádí, že čínské „hybridní a kybernetické operace, spolu s její konfrontační rétorikou a dezinformacemi“ míří na členy NATO a poškozují bezpečnost organizace. Strategický dokument dále zmiňuje (.pdf, str. 5), že Čínská lidová republika usiluje „o kontrolu klíčových technologických a průmyslových odvětví, kritické infrastruktury a strategických materiálů a dodavatelských řetězců“. Peking podle NATO zneužívá svého ekonomického vlivu k vytvoření strategických závislostí, a prohlubuje tak svůj vliv.

V materiálu (.pdf, str. 5) se dále píše, že tato asijská velmoc „usiluje o rozvrácení mezinárodního řádu založeného na pravidlech“, a to i ve vesmíru a kybernetických a námořních oblastech.

Koncepce také upozorňuje (.pdf, str. 5) na prohlubující se partnerství mezi Čínou a Ruskem: „(…) jejich navzájem se podporující snahy o podkopání mezinárodního řádu založeného na pravidlech jsou v rozporu s našimi (NATO, pozn. Demagog.cz) hodnotami a zájmy.“

Odstavce 14, 18 a 43

V následujícím odstavci se nicméně uvádí (.pdf, str. 5), že NATO je stále otevřeno konstruktivnímu jednání s Čínou. Dokument uvádí, že NATO bude „zvyšovat společné povědomí, posilovat odolnost a připravenost, a bude se chránit před nátlakovými taktikami Číny a jejími snahami o rozdělení Aliance“.

Další zmínka o Číně přichází v odstavci (.pdf, str. 5) o jaderných zbraních. Strategická koncepce uvádí, že Peking „rychle rozšiřuje svůj jaderný arsenál a vyvíjí stále sofistikovanější nosiče, aniž by zvýšil svoji transparentnost či se v dobré víře zapojil do kontroly zbrojení nebo do snižování rizik“.

Poslední zmínka o Číně je v odstavci 43 (.pdf, str. 10), ve kterém se hovoří o spolupráci Severoatlantické aliance a Evropské unie. Politika Číny totiž podle koncepce ohrožuje zájmy obou uskupení.

Dodejme, že ačkoliv koncepce vykresluje (.pdf, str. 4–5) Čínu jako významnou bezpečnostní hrozbu, za „nejvýznamnější a nejpřímější hrozbu“ pro bezpečnost členů Aliance označuje Rusko.

Summitu NATO v Madridu se účastnila i česká delegace, kterou vedl premiér Petr Fiala. Doprovázeli ho ministryně obrany Jana Černochová a ministr zahraničních věcí Jan Lipavský.

Závěrečné hodnocení

Strategická koncepce NATO v letošním roce vůbec poprvé označila Čínskou lidovou republiku za bezpečnostní hrozbu. Dokument uvádí, že se Čína snaží rozvrátit mezinárodní řád hned na několika úrovních, včetně např. kybernetické a námořní oblasti.

Peking je v dokumentu zmíněn jako bezpečnostní hrozba pro Severoatlantickou alianci, jíž je Česká republika součástí. Výrok Pavla Fischera proto hodnotíme jako pravdivý.

Z kontextu rozhovoru vyplývá, že Josef Středula kritizuje rozpočtovou politiku státu a pro porovnání uvádí schodek 40 mld. korun z roku 2019 a letošní schodek ve výši 400 mld. korun. V naší analýze se proto zaměříme na to, zda tato čísla uvádí správně.

Podle zákona o státním rozpočtu ČR na rok 2019 z 19. prosince 2018 měl stát hospodařit se schodkem ve výši 40 mld. korun. Konečný deficit byl nicméně nižší než původní plán, konkrétně (.pdf, str. 13) 28,5 mld. korun.

K prudkému zvyšování schodku státního rozpočtu došlo již v roce 2020, což vláda zdůvodňovala pandemií covidu-19 a s tím souvisejícím propadem ekonomické aktivity (.pdf, str. 3; .pdf, str. 3; .pdf str. 3). Schodek rozpočtu byl původně naplánován na 40 mld. korun, následně byla tato částka třikrát předmětem novelizace. Nejprve se v březnu 2020 zvýšila na 200 mld. korun, o měsíc později na 300 mld. korun a v červenci došlo k navýšení na 500 mld. korun. Skutečný deficit na konci roku nakonec činil (.pdf, str. 13) 367,4 mld. korun, tedy o více než 130 miliard méně oproti červencovému plánu.

Pro rok 2021 poslanci nejprve v prosinci předešlého roku schválili rozpočet se schodkem 320 mld. korun. V únoru 2021 však zákonodárci navýšili schodek na 500 mld. korun. Podle Ministerstva financí novela rozpočtu reflektovala „aktuální vývoj boje s pandemií, úpravy ve vládních programech přímé pomoci, snížení daňového zatížení zaměstnanců o čtvrtinu a aktuální výzvy související se zatížením zdravotního systému, masivní vakcinací a testováním obyvatelstva“. Výsledný deficit na konci roku činil (.pdf, str. 13) 419,7 miliard korun.

Návrh zákona o státním rozpočtu na rok 2022, který předložila bývalá vláda premiéra Babiše 4. listopadu 2021, počítal (.pdf, str. 1) se schodkem 376,6 miliard korun. Nicméně 17. prosince byla po sněmovních volbách jmenována nová vláda v čele s Petrem Fialou, která se rozhodla připravit nový rozpočet. Původní návrh Babišova kabinetu tak nebyl v Poslanecké sněmovně projednán a stát od ledna 2022 hospodařil v rozpočtovém provizoriu.

Nový zákon o státním rozpočtu na rok 2022 nakonec schválila Sněmovna 10. března 2022 a státní schodek stanovila na 280 mld. korun. Aktuální novelizované znění zákona, které vstoupilo v účinnost 19. listopadu 2022, počítá s částkou téměř o 100 miliard vyšší, tedy 375 mld. korun. Podle ministra financí Zbyňka Stanjury navýšení schodku státního rozpočtu v listopadu 2022 ovlivnila ruská invaze na Ukrajinu, kompenzace rostoucích cen energií, nutnost druhé mimořádně valorizace penzí, vyplácení příspěvků pro rodiny s dětmi a historicky první nákup plynu do státních hmotných rezerv. Hodnoty jednotlivých verzí rozpočtových schodků pro rok 2022 i roky předchozí zachycuje následující tabulka:

Zdroje dat k tabulce: Návrh (.pdf, str. 1) Babišovy vlády na rok 2022, schválené rozpočty 2019, 2020, 2021 a 2022, novely 2020 (1, 2, 3), 2021 a 2022, výsledky (.pdf, str. 13) hospodaření

Josef Středula tedy správně poukazuje na to, že mezi lety 2019 a 2022 došlo k násobnému navýšení schodku státního rozpočtu. Reálný schodek však Středula neuvádí přesně. Výsledek hospodaření v roce 2019 byl ještě nižší než uvedených 40 mld. Kč, konkrétně 28,5 mld. Kč. Nižší než 400 mld. je také nynější plánovaný schodek: 375 mld. Kč. Vzhledem k tomu, že Josef Středula poukazuje především na nárůst schodku státního rozpočtu a plánovaný schodek byl v roce 2019 skutečně 40 miliard Kč, hodnotíme jeho výrok jako pravdivý s výhradou.

Marek Hilšer, který je členem Senátu od roku 2018, v rozhovoru zmiňuje, že patří „mezi aktivní senátory“. Toto ilustruje právě tvrzením, že v horní komoře podal pozměňovací návrhy, které následně Senát schválil.

Svou aktivitu v Senátu ČR Hilšer prezentuje také na svém webu. Pozměňovací návrhy, o nichž zde informoval, lze najít také v záznamech o jednání horní komory.

V dubnu 2022 Hilšer předložil (video, čas 6:31:47) pozměňovací návrh k návrhu usnesení Senátu k situaci na Ukrajině a masakru v Buči. Pozměňovací návrh měl do usnesení vložit nový bod, který vyzývá vládu ČR aby „vyvinula diplomatickou iniciativu, jejímž cílem je dopravit humanitární pomoc ukrajinským civilistům v obklíčených městech po zemi, po vodě a vzduchem.“ Senát tento pozměňovací návrh Marka Hilšera přijal a zmíněný bod se tak stal součástí schváleného usnesení (.pdf, str. 2).

V prosinci 2019 také Senát odsouhlasil přijetí pozměňovacího návrhu (.pdf), který tehdy předložil Marek Hilšer s dalšími senátory k novele zákona o státní sociální podpoře. Jejich návrh konkrétně žádal (.pdf, str. 2), aby tehdy plánované navýšení rodičovského příspěvku mohli získat i rodiče s dětmi do čtyř let věku, kteří původní příspěvek již vyčerpali. Senát tedy s tímto pozměňovacím návrhem vrátil celou novelu zpět do Sněmovny. Doplňme nicméně, že poslanci následně setrvali na své původní verzi novely a schválená novelizace tak úpravu navrženou Markem Hilšerem a dalšími senátory neobsahuje.

V prosinci 2018 pak senátní výbor pro zdravotnictví a sociální politiku předložil pozměňovací návrhy k novele (.pdf) insolvenčního zákona, některé z nich přitom podle záznamů jednání Senátu v rámci výboru navrhl právě Marek Hilšer. Zmíněné úpravy novely (.pdf, str. 3–4) měly podle Hilšera nastavovat vstřícnější pravidla oddlužení a měly umožnit oddlužení co největšímu počtu dlužníků. Hilšer také na původní verzi novely insolvenčního zákona kritizoval výši minimální splátky pro vstup do insolvence, která měla představovat tisíc korun správci a tisíc korun věřiteli. Také v tomto případě Senát pozměňovací návrhy schválil a novelu vrátil do Sněmovny, ta však nakonec opět rozhodla o prosazení zákona v původním znění.

Pro úplnost dodejme, že Marek Hilšer kromě pozměňovacích návrhů spolu s některými dalšími senátory v Senátu podal také několik návrhů (.pdf, str. 1) na předložení nových novel a zákonů. Čtyři z nich (tisky č. 94, 111, 149 a 151) následně Senát skutečně předložil Poslanecké sněmovně. Rovněž byl autorem (.pdf) několika senátních usnesení (.pdf). 

Z výše zmíněného je zřejmé, že Marek Hilšer během svého působení v Senátu skutečně předložil několik pozměňovacích návrhů, které senátoři následně schválili. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý, doplňme ovšem, že žádný ze zmíněných pozměňovacích návrhů k legislativě nakonec nepřijala Poslanecká sněmovna.

Energetická krize v Evropě a v České republice začala přibližně na začátku října 2021, kdy na trzích začaly výrazně růst především ceny plynu a elektřiny. Následoval například krach společnosti Bohemia Energy. O další fázi energetické krize lze hovořit ve spojitosti s následky ruské invaze na Ukrajinu v únoru letošního roku.

Na nutnost energetické nezávislosti České republiky na Rusku senátor Hilšer skutečně upozorňoval i před říjnem 2021. Již v roce 2018 například kritizoval možnou účast ruských firem v tendru na výstavbu nových jaderných bloků v Dukovanech. V říjnu 2020 pak podepsal otevřený dopis (.pdf) vládě nazvaný „Česká republika nesmí být závislá na autoritářských režimech – vyřaďme rizikové partnery z tendru na nový jaderný blok v Dukovanech“.

Podobně se vyjádřil mimo jiné i 31. března 2021, kdy se v Senátu probíralo téma tendru a postupu vlády Andreje Babiše, která zapojení ruských firem nevylučovala. Při diskuzi na plénu Senátu tehdy prohlásil, že prezident Ruské federace Vladimir Putin „pokračuje v tradici a stopách cara, Stalina i Brežněva“, a dále dodal, že „Dukovany jsou trojským koněm putinovské despocie“. Hilšer tehdy také při hlasování podpořil senátní usnesení (.pdf), které vyzývalo tehdejší vládu, aby do tendru Rusko ani Čínu nepřizvala.

O několik dní dříve Hilšer také podepsal dopis 19 senátorů a poslanců (.pdf), kteří žádali tehdejšího premiéra Andreje Babiše, aby odvolal ministra průmyslu a obchodu Karla Havlíčka. Jako důvod tehdy Marek Hilšer uváděl, že Havlíček „faktickým přizváním Rosatomu (ruské státní firmy, pozn. Demagog.cz) do tendru na dostavbu Dukovan jedná proti zájmům ČR“.

Výrok, ve kterém by se Marek Hilšer podobným způsobem vyjadřoval o možném energetickém navázání ČR na USA či země Středního východu, se nám nicméně ve veřejně dostupných zdrojích dohledat nepodařilo. Taková vyjádření nelze nalézt v záznamech jeho vystoupení v různých funkčních obdobích Senátu ani v rozhovorech v médiích. Obrátili jsme se proto přímo na Marka Hilšera, který nám odpověděl, že „pokud jde o země Středního (Blízkého) východu, zmínky o nich patrně nebude možné dohledat v písemné podobě nebo v rozhovorech pro média, diskuse se však o nich vedla mnohokrát na půdě Senátu a na akcích věnovaných například energetice, kterých jsem za poslední roky absolvoval mnoho (akce Komory OZE nebo diskuse o komunitní energetice)“.

Kromě toho nás také odkázal na rozhovor, který na konci dubna 2022 vedl mj. s Danou Drábovou. Tam senátor Hilšer mluvil (video, čas 1:01:13) o tom, že je třeba získat energetickou nezávislost na Rusku, „případně jiném diktátorovi“. Dana Drábová jej doplnila, že „ten Blízký a Střední východ není taky nic hezkého“, přičemž Marek Hilšer její slova kvitoval.

Marek Hilšer tedy správně uvádí, že již před nástupem energetické krize mluvil o tom, že je potřeba se vymanit z energetické závislosti na Rusku. Veřejně však v té době nemluvil o nezávislosti na USA či „šejcích ze Středního východu“. Ani v pozdějším rozhovoru sám aktivně nejmenoval Střední východ, pouze souhlasil se slovy Dany Drábové.

Byť nemůžeme vyloučit, že senátor Hilšer někdy mluvil o potřebě nezávislosti na USA či zemích Středního východu soukromě či mimo záznam, z veřejně dohledatelných zdrojů to nevyplývá. Vzhledem k tomu, že prokazatelně se Marek Hilšer před začátkem energetické krize vyjadřoval jen o potřebě energetické nezávislosti na Rusku (a Číně), ale jiné země konkrétně nezmiňoval, hodnotíme jeho výrok jako nepravdivý.

Marek Hilšer uvádí svou účast na zmíněných protestech jako důkaz toho, že již v roce 2014 poukazoval na zločinnost Putinova režimu. Za oběma akcemi uspořádanými na podporu Ukrajiny stála skupina oMEN. Ta se inspirovala ukrajinskými feministkami Femen, které jsou známy tím, že na svých protestních akcích vystupují částečně – a občas i zcela – nahé.  

Protest na Úřadu vlády se odehrál 8. října 2014 a byl cílen především na tehdejšího premiéra Bohuslava Sobotku. Marek Hilšer tehdy společně s Otakarem van Gemundem, v Česku žijícím Nizozemcem, pronikl na brífink po jednání vlády. Oba se během něj svlékli do půli těla a odhalili tak ukrajinské vlajky a nápisy jako „Premiére odvahu“ či „Braňte svobodu, ne paštiky“. Následně rozvinuli vlajky Evropské unie a NATO.

Hilšer v té době pro Novinky.cz tehdejší situaci shrnul slovy: „Pan premiér svými výroky spíše nahrává putinovskému Rusku, o kterém víme, že je polodiktátorský nebo diktátorský režim. Nás velice mrzí, že se Češi spíše staví na stranu Putina než na stranu EU a našich spojenců NATO.“ Narážel tak na Sobotkův zdrženlivý postoj ke zpřísnění sankcí, které v několika vlnách uvalila Evropská unie na Rusko kvůli anexi Krymu v březnu 2014. V srpnu téhož roku například Sobotka po mimořádném zasedání Evropské rady uvedl, že si Česko ponechá možnost nesouhlasit s některými sankcemi, které by výrazně poškodily českou ekonomiku.

Protestní akce na ruské ambasádě pak proběhla 25. února 2015. Hilšer se tehdy společně s dalšími šesti členy skupiny oMEN připoutal k plotu ambasády, přičemž sám měl na těle napsáno „Putin killer“, tedy text, na který ve svém výroku odkazuje. Na transparentech či tělech protestujících se dále objevovaly nápisy jako: „Putin murderer, sprostej vrah“, „Ruthless killers, hands off Ukraine“ (tedy „Nelítostní vrazi, ruce pryč od Ukrajiny“) či „Minsk stinks“ (tedy nápis „Minsk smrdí“, jenž odkazoval na II. minskou mírovou dohodu, která byla uzavřena v roce 2015 a která měla ukončit konflikt na Donbasu).

Marek Hilšer se tedy skutečně do protestů proti ruskému režimu a na podporu Ukrajiny zapojoval již v roce 2014. Akce u ruské ambasády, při které měl Marek Hilšer na těle opravdu napsáno „Putin killer“, se ale konala až v roce 2015. Hilšer nicméně v rozhovoru na tento výrok navazuje slovy, že „(…) po sedmi letech tady máme obrovský problém“, čímž danou událost nakonec sám do roku 2015 posouvá. S přihlédnutím k této větě a také k tomu, že zbytek jeho tvrzení je fakticky správný, hodnotíme výrok jako pravdivý s výhradou. 

Vladimir Putin již od roku 2005 upozorňuje na to, že podle něj byl rozpad Sovětského svazu největší geopolitickou katastrofou 20. století. O zániku SSSR jako o katastrofě mluvil například i v roce 2015 či v prosinci 2021, kdy ve vysílání ruské státní televize Rossija 1 mj. označil rozpad Sovětského svazu za „rozpad historického Ruska“.

Upřesněme, že Putin ve svých projevech přímo nezmiňoval, že by Rusko mělo Sovětský svaz obnovit. „Kdo nelituje rozpadu SSSR, nemá srdce. A kdo jej chce vrátit do původní podoby, nemá mozek,“ řekl například v roce 2010. V červnu 2021 mluvil o obnově Sovětského svazu jako o „nesmyslné“, „nemožné“ a „nepraktické“.

Zároveň ale v minulosti často uváděl, že Ukrajinci a Rusové jsou jeden národ. V červenci 2021 pak oficiální web Kremlu zveřejnil Putinovu esej s názvem „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“, v níž ruský prezident moderní Ukrajinu popisoval jako „produkt sovětské éry“. V textu tehdy zmiňoval, že „skutečná suverenita Ukrajiny je možná jen prostřednictvím partnerství s Ruskem“. Podobnou rétoriku použil i ve svém projevu 21. února 2022 (tj. jen několik dní před zahájením invaze na Ukrajinu), kdy o Ukrajině mluvil jako o historické součásti Ruska. 

Mezi požadavky Ruska před vpádem na Ukrajinu také patřilo navrácení hranic NATO do stavu před rokem 1997. Tj. do stavu, než do Severoatlantické aliance vstoupila většina států východní Evropy, které v minulosti spadaly do sféry vlivu Sovětského svazu. „Jde o stažení zahraničních vojáků, techniky a výzbroje a dalších kroků s cílem vrátit konfiguraci z roku 1997 v zemích, které k tomuto datu nebyly členy NATO,“ uvedl k tomu v lednu 2022 ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov. Doplňme, že ruská strana Alianci dlouhodobě kritizuje za to, že porušuje svůj údajný slib z roku 1990, že se NATO již nebude dále rozšiřovat. Písemná smlouva, která by NATO k takovému slibu zavázala, však neexistuje.

Podle informací České televize měly v březnu 2018 ruská ambasáda a její konzuláty v České republice 140 zaměstnanců, z toho 53 diplomatů.

Na tiskové konferenci v dubnu 2021 tehdejší premiér Andrej Babiš a ministr vnitra Jan Hamáček oznámili, že podle zjištění českých bezpečnostních složek byli do výbuchů muničních skladů ve Vrběticích v roce 2014 zapleteni agenti ruské tajné služby. Z toho důvodu se rozhodli pro vyhoštění 18 pracovníků ruské ambasády, které české tajné služby identifikovaly jako důstojníky ruských tajných služeb. Na opuštění České republiky dostali 48 hodin.

Na tento počin zareagovala Ruská federace vyhoštěním 20 pracovníků velvyslanectví ČR v Moskvě. České Ministerstvo zahraničí požadovalo návrat těchto zaměstnanců zpět na velvyslanectví, na tuto výzvu nicméně ruská vláda nereagovala. Česko se proto rozhodlo snížit a zastropovat počet zaměstnanců ruské ambasády v Praze. Jak následně oznámil tehdejší ministr zahraničí Jakub Kulhánek: „Česká republika 22. dubna 2021 podle článku 11 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích upravila počet pracovníků Velvyslanectví Ruské federace v ČR na paritní princip a stanovila tento počet na stejné úrovni, jaký byl k 22. dubnu na české ambasádě v Moskvě, tj. na 7 členů diplomatického personálu a 25 členů administrativního a technického personálu.“

Po mimořádném jednání Bezpečnostní rady státu 24. února 2022, která se sešla kvůli ruskému útoku na Ukrajinu, kabinet Petra Fialy informoval, že došlo k odvolání souhlasu s provozem obou dvou generálních konzulátů Ruské federace v ČR – v Karlových Varech a v Brně (.pdf, str. 63). Vláda později upřesnila, že „tyto konzuláty musí neprodleně ukončit činnost a jejich zaměstnanci jsou vyhoštěni z České republiky“. Pro ruskou stranu to znamenalo odchod dalších 18 pracovníků.

Podle dokumentů Ministerstva zahraničí v současné době působí na ruském velvyslanectví (.pdf, str. 167-168) šest diplomatů. Dalších přibližně dvacet zaměstnanců, jak v říjnu uvedl ředitel BIS Michal Koudelka, pracuje na administrativních pozicích.

K výraznému ochlazení diplomatických vztahů mezi Českou republikou a Ruskem došlo již v loňském roce. Kvůli zjištění českých bezpečnostních složek, že do výbuchu muničního skladu ve Vrběticích byli zapojeni ruští agenti, Česká republika v polovině dubna 2021 vyhostila 18 pracovníků ruské ambasády, kteří podle Ministerstva zahraničních věcí prokazatelně pracovali pro ruské tajné služby. Jednalo se o nejvyšší počet vykázaných ruských diplomatů z ČR od roku 2003, kdy byli z Česka najednou vykázáni čtyři. 

Rusko v dubnu 2021 odpovědělo vyhoštěním 20 pracovníků velvyslanectví ČR v Moskvě. Česká republika požadovala návrat zaměstnanců na české velvyslanectví, na což ale Ruská federace nereagovala. Česko se tedy rozhodlo snížit a zastropovat počet zaměstnanců ruské ambasády v Praze „na 7 členů diplomatického personálu a 25 členů administrativního a technického personálu“. Republiku tak muselo opustit dalších 63 diplomatů a zaměstnanců ruského velvyslanectví.

Nadprůměrný počet je to i ve srovnání s jinými zeměmi, což lze demonstrovat na reakci jednotlivých států na případ otravy Julije a Sergeje Skripalových ve Velké Británii v březnu 2018. Země Evropské unie a některé další státy tehdy vyhostily celkem více než 100 ruských diplomatů, naprostá většina z nich nicméně vyhostila nejvýše čtyři pracovníky. Výjimek bylo jen několik, mezi nimi i Velká Británie, které se kauza bezprostředně týkala a která jich vyhostila 23. Spojené státy tehdy vyhostily 60 lidí.

Dodejme, že ruská vláda v květnu 2021 schválila seznam nepřátelských zemí, na který zařadila pouze Českou republiku a Spojené státy. 

Velký počet ruských diplomatů a pracovníků ruského velvyslanectví Česká republika vyhostila i poté, co Rusko 24. února 2022 zahájilo invazi na Ukrajinu. Kabinet Petra Fialy ještě v první den invaze informoval, že stát rozhodl o ukončení provozu obou generálních konzulátů Ruské federace v ČR – v Karlových Varech a v Brně (.pdf, str. 63). „Tyto konzuláty musí neprodleně ukončit činnost a jejich zaměstnanci jsou vyhoštěni z České republiky,“ uvedl tehdy web vlády. Pro ruskou stranu to v důsledku znamenalo odchod dalších 18 pracovníků.

Česko také zároveň pozastavilo provoz svých konzulátů v Petrohradě a Jekatěrinburgu. Na protest proti krokům Ruska Ministerstvo zahraničí rozhodlo také o povolání českých velvyslanců v Rusku „na konzultace do vlasti“, což například podle České televize představuje„jednu z nejráznějších reakcí při zhoršení bilaterálních styků“.

Web americké zpravodajské stanice ABC News 26. února o českém uzavření ruských konzulátů a vyhoštění diplomatů napsal, že Česká republika v tomto ohledu „vytvořila precedent“. 

Ještě 24. února vyhostily Spojené státy jednoho diplomata, dalších dvanáct pak o čtyři dny později. Na začátku března rozhodlo o vyhoštění dvou diplomatů kvůli podezření ze špionáže Bulharsko. Postupně začaly ze stejných důvodů vyhošťovat diplomaty i další státy. Například Slovensko rozhodlo o odchodu tří ruských diplomatů 15. března, Polsko 23. března informovalo dokonce o vyhoštění 45 lidí. České Ministerstvo zahraničí prohlásilo dalšího diplomata za nežádoucí osobu 29. března. Stejného dne vyhostilo 17 zaměstnanců ruské ambasády Nizozemsko a 21 Belgie.

Shrňme, že Česká republika tedy vysoký počet pracovníků ruské ambasády vyhostila již v dubnu 2021 kvůli zjištění, že za výbuchem ve Vrběticích stáli ruští agenti. V kontextu invaze na Ukrajinu pak Česko skutečně bylo jednou z prvních zemí, která přistoupila k vyhoštění ruských diplomatů a k uzavření konzulátů na svém území. Výrok premiéra Petra Fialy tak hodnotíme jako pravdivý.

Premiér Petr Fiala tvrdí, že předseda hnutí ANO Andrej Babiš veřejně prohlašuje, že česká vláda dává více peněz na pomoc Ukrajincům než českým občanům. Podle Fialy tato vyjádření přispívají k rozdělování společnosti a k tomu, že mezi vládou a opozicí není dostatečný konsenzus v otázkách zahraniční politiky.

Andrej Babiš se takto o vládní pomoci Ukrajincům vyjadřoval již v březnu letošního roku, kdy na svém facebooku zveřejnil video, které uvádí slovy: „Já jsem o tom přesvědčen, že vláda by měla dělat vyvážené opatření. Že by neměla upřednostňovat uprchlíky a Ukrajinu nad našimi občany.“ Ve tříminutové sekvenci mimo jiné zdůrazňuje množství finančních prostředků vynaložených na pomoc Ukrajině, které staví do kontrastu s vybranými kroky vlády.

V rozhovoru pro Právo a Novinky z 16. dubna se předseda hnutí ANO podobně vyjadřoval vícekrát. Například řekl: „Hlavní problém je, že vláda se nestará o české občany. Například samoživitelky, lidé, kteří jsou zdravotně postižení, čekali na byty, nedostali je, a teď najednou byty jsou, najednou umí úřad práce přes aplikaci vyplácet dávku. Proč to neudělají i pro naše lidi? Musí být rovnost, protože pokud naši lidé mají pocit, že na ně naše vláda kašle a stará se jen o Ukrajince, a zatím to tak vypadá, tak to nedopadne dobře.“

Další v rozhovoru pronesenou větu „vláda je neakční, nikdo ji neřídí, pan premiér se stará hlavně o zahraniční politiku a Ukrajinu, pro Českou republiku nemá čas“ Andrej Babiš o den později sdílel i jako samostatný příspěvek na svém facebooku.

Ve videu publikovaném 11. června na facebooku Andrej Babiš řekl (čas 0:27): „(…) chceme, aby ten příspěvek – každá rodina, která má děti – na každé dítě dostala pět tisíc korun každý měsíc do konce tohoto roku. A že by se měl vztahovat i na studující do 26 let. Přesně takto to mají ukrajinské děti, které to dostanou šestkrát (…).“ Obdobně se vyjadřoval také na jednom ze svých předvolebních mítinků s občany v září 2022, kdy konkrétně tvrdil: „Našim dětem –⁠ rodiny dostanou 5000 korun. A já se ptám, proč jenom do 18 let, když děti chodí do školy až do 26? Proč ukrajinské děti dostanou šestkrát pět tisíc, ukrajinské děti do 26 let, a české jenom do 18 let. Proč nedají všem stejně?“

Dalším příkladem je rovněž Babišův proslov na 36. schůzi Poslanecké sněmovny, na které poslanci hlasovali o vyslovení nedůvěry vládě. Na adresu premiéra Fialy tehdy prohlásil: „Vždyť my bychom byli radši, kdybyste bojoval za české zájmy v Evropě! Nikým to nekoordinujete, do Parlamentu jste nelobbovali, takže jaký je ten výsledek? (…) A místo toho jste řešil Ukrajinu. Chápu, že Ukrajina je důležitá, ale tady jsme v České republice a tady je ohrožení života našich občanů.“

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš tedy ve veřejném prostoru v minulosti několikrát tvrdil, že vláda Petra Fialy upřednostňuje Ukrajince před českými občany. Výrok proto hodnotíme jako pravdivý.